Druhá série, jak vypadá svatební mandala, jež vznikla na naší svatbě (viz http://radimvalencik.pise.cz/1205-wawiho-svatba-a-mandala-na-letne.html)

5. 4. jsmeměli s Katkou svatbu. Veselka po této svatbě (v tělocvičně základní školy v Korunovační ulici v Praze) byla hodně kreativní, artefiletická, umělecká. Jedno z děl, které na svatbě vzniklo, byla mandala. Vznikla kousek od školy na Letenské pláni, poblíž budovy ministerstva vnitra, tedy na veřejném prostoru. Kolega z práce radim Valenčík na svém blogu uveřejnil o jejím vzniku článek (viz

Příprava svatby znamená spoustu starostí. Jsou i radostné starosti, ale musím konstatovat, že často si zařizování s Katkou spíše neužíváme, přece jenom, svatba je jeden z nejvíce stresových

Wawiho (po)vánoční text z roku 2013

Rok s třináctkou na konci, třináctý pokus o text na konci roku. Je psán v Amsterdamu,

Zápisky z Tbilisi tentokrát zahrnou 2 dny – sobotu 26. a neděli 27.10. 2013. Navíc se budou týkat i bezprostředního okolí.

V sobotu pokračovala konference. Měl jsem vystoupení – jako první od 10.00. Příspěvek se týkal měření vlivu intenzivních a extenzivních faktorů na vývoji HDP vybraných postkomunistických zemí za 20 let (1990-2011). Limit na vystoupení byl 12 minut, stihnul jsem to přesně. K hlavním závěrům příspěvku patří, že většina postkomunistických zemí v daném období uplatňovala intenzivní typ vývoje. Extenzivní faktory se vyvíjely rozporuplně – množství práce klesalo, to svědčí o přezaměstnanosti v období socialismu. Množství kapitálu rychle rostlo – to zase svědčí o nedostatečné a nevhodné struktuře kapitálu před rokem 1990. Ve většině zemí potom množství vstupů (měřené jako total input faktor, TIF) klesalo. Z hlediska průměrného tempa růstu HDP pouze dvě země (Polsko a Slovensko) rostly rychleji než země tzv. EU 15 (Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko Velká Británie). Česko a Slovinsko rostly stejným tempem. Znamená to, že rozdíl mezi postkomunistickými zeměmi a zeměmi, které nezažily socialismus, se v průměru nezmenšuje. Po mém vystoupení byla krátká diskuse – dotazy směřovaly na data.
V mé sekci byly ještě 4 další příspěvky. Jeden Gruzínec hovořil o trhu práce ve své zemi. V pracovním poměru je tu prý přes 600 000 lidí, dalších cca 1 800 000 jsou jako "self-employed". Většina z těchto samozaměstnanců prý pracuje v zemědělství, mají nízkou produktivitu. Zaměstnavatelé mají v Gruzii relativně velkou sílu, mohou si mezi zaměstnanci vybírat (míra nezaměstnanosti je okolo 15 % a daná hodnota neklesla dlouhodobě pod 10 %) a tak jim stačí levná pracovní síla a nerozvíjí moderní metody.
Další příspěvek jedné paní z Litvy byl spíše filozofičtější. Ptala se, zda je nutné neustále růst. Zkoumala třeba závislost mezi průměrnou délkou života a příjmem v USD a vyšlo ji, že pokud příjem roste, tak se prodlužuje i život. U příjmu kolem 20 000 USD (ročně) ale nastává zlom a život se prodlužovat přestává, přitom zlom nastává pro 85 let. Tak jsem jen namítnul, že možná je to v současné době objektivní hranice lidského života. Souhlasila, ale opět se zeptala, zda, když země dosáhne danou hranici příjmu, musí růst. Odpověď nechám na čtenáři.
Odpoledne už nebyly ekonomické příspěvky, tak jsem šel do města. Projel se metrem, vystoupil na Librerty Square, ještě se prošel centrem a došel do botanické zahrady (je pod pevností Narikala).Byl krásný podzimní den, já se procházel a obdovoval barvu stromů. Byl jsem tam asi dvě a půl hodiny, pak se vrátil do města, metrem dojel na univerzitu. Večer byl slavnostní Galadinner. Byl vskutku slavnostní a velký . Seděl jsem u stolu z kolegy z Ekonomické univerzity v Bratislavě a příjemně si popovídal.  Na hotel jsem dorazil okolo 23.00 místního času.
V neděli jsem už měl volno a rozhodl jsem se prozkoumat blízké okolí Tbilisi, především kopce nad městem, v okolí kopce Mtatssminda. Jel jsem busem k Vake parku (relativně blízko je i budova velvyslanectví, kde jsem v pátek volil). Mapa slibovala lanovku na kopce, ale ukázalo se, že lanovka je nefunkční. Nevadilo. Podél polorozpadlého památníku na druhou světovou válku jsem stoupal nahoru až jsem vylezl k Turtle lake. Vede k němu silnice, takže je turisticky navštěvované – jv okolí jsou restaurace, sportoviště apod. Od jezera se rozléhala hudba, ženy zde cvičily areobik. Jezero jsem opustil a stoupal dále. Nejprve jsem šel jihozápadně, pak se stočil na východ a směřoval k televizní věži na kopci Mtatssminda. K věži a zábavnímu parku u věže jsem ale dojít nechtěl. Když jsem byl na rozcestí, z něhož vedla cesta přímo k věži, odbočil jsem opět na západ. Šel, jak dlouho se mi chtělo, časem jsem začal klesat. Postupně a dlouze jsem sestupoval až jsem došel zpět do města, asi 2 km západně od Vake parku. V závěru byl zajímavým zážitkem hřbitov u cesty – hroby jako by na zahrádce. Na první autobusové zastávce jsem počkal na bus, který mne zavezl skoro až k hotelu. Opět bylo krásně, slunečný podzimní den. Po většinu doby jsem byl sám, často jsem poslouchal ticho, případně zvuky přírody. Říkám tomu existencionální okamžiky a v neděli 27.10.2013 jich bylo požehnaně.
Za chvíli půjdu na večeři. V pondělí mne čeká postupný návrat. Zítra odpoledne letím do Kyjeva, kde přespím jednu noc. V úterý dopoledne potom do Prahy.

Jinak, nahrák jsem fotky. Zveřejňuji na rajčeti, linky:
Budova univerzity, kde se koná konference:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilis_Budova_Univerzity_konference_EuroAsia_multidisciplinary_forum_13/
Fotky z města:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_mesto_13/
Fotky metra:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_Metro_13/
Fotky přírody, převážně z okolí Tbilisi:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_a_okoli_Priroda_13/

Poslední info: v Gruzii se nezměnil čas, takže je tu o 3 hodiny více, Aktuálně 20.15

Pokračování zápisků z Tbilisi, z Gruzie. První část uveřejněna na tomto blogu ve čtvrtek 24. 10.
Dnes (pátek 25.10.) začala pracovní část konference. Konference j e vskutku velmi široká – témata jsou od společenských po přírodní vědy (program lze najít na www.emforum.eu). Já vystupuji až zítra, tak jsem si byl poslechnout některé příspěvky. Zúčastnil jsem se dvou dopoledních sekcí převážně ekonomických. Nejvíc mne zaujal příspěvek přednášejícího z Taiwanu, který se též zabýval podílem vstupů na HDP pro vybrané asijské země. Na rozdíl od nás ale neměřil, jak se jednotlivé vstupy a efektivita podíleli na změně HDP. Trochu jsem mu o našem výzkumu povyprávěl a slíbil poslat článek.

V časné odpoledne jsem se vydal volit. Neomylně jsem nasedl do autobusu, který mne kousek od univerzity dovezl až k českému velvyslanectví. Byl jsem tam dokonce chvíli před 14.00 zdejšího času (tedy před 12.00 našeho času). Prošel jsem se a ve 14.00 zazvonil. Volil jsem na velvyslanectví jako první. Jinak je tam zapsaných 19 voličů. Po volbách jsem se vrátil na univerzitu, poslechnul další přednášky – nejvíce mne zaujala o postavení menšin v Turecku. V podvečer se vydal do města, prohlédl si katedrálu Samebu, která má být třetím největším pravoslavným kostelem. Od ní došel k prezidentskému paláci, ale ten je nepřítomný. Mimochodem i Gruzie žije volbami – v neděli 27.10. se tu budou konat prezidentské volby. Pěšky jsem došel k řece Kura a k lanovce, jež vede na kopec s pevností Narikala a socha Matky Gruzie. Odtud jsem sešel do Starého města, na náměstí Svobody, dolů k řece a proti jejímu proudu k hotelu. Opět se potvrdilo, že Tbilisi je město kontrastů – hned vedle výstavní budovy prezidentského paláce, či kostela Sameba jsou spoře udržované domy.

Opět přidávám pár fotek. Opět z netu. Dnes už jsem fotil, ale nechce si mi fotky zatím stahovat Nicméně tyto fotky

Budova velvyslanectví ČR v Gruzii

Socha Matka Gruzie

Staré Tbilisi - zanedbané domy 1

Staré Tbilisi - zanedbané domy 2

Moderní Tbilisi - Public Service Hall

Moderní Tbilisi - pěší most přes řeku Kura

Do Tbilisi v Gruzii jsem přiletěl na konferenci Euroasia Multidisciplinary

Pátek 28.12.2012
Praha, hlavní nádraží: listování v knihkupectví, telefon od Káti, kde jsem. Sraz v 15.15. Jede nás vlakem 5 – já, Káťa, Alča, Marťan, Zdeněk. Zmatená koupě jízdenek, málem bych je koupil z Nrna až do Blanska.
Cesta vlakem, povídání, dívání se z okna, pocit, že je mi fajn a bude to fajn.
Brno, hlavní nádraží: připojuje se Jitka S. Cesta do Adamova, z Adamova busem. Silnice je namrzlá, bus jede krokem, před námi jede stejným krokem sanitka. Vystupujeme na správné zastávce, neomylně se vydáváme na opačnou stranu, než máme jít. Sveřepě trvám po 400 metrech, kdy už jsme dávno měli na objekt narazit, že máme pokračovat. Ostatní mne přehlasují, to, že jsem se mýlil, potvrzuje telefon od Antonia, kde jsme.
Konečně příchod na objekt (chata Švýcárna v Moravském krasu), ubytování, večeře. Přijíždějí další a další lidé, vítání, objímání, stisky rukou. Jsem rád, že vidím Robbyho  (ředitele Švýcárny). Úvodní blok programu, na jeho závěr si vynutím, ať každý řekne své jméno, jména těch neznámých se mi daří zapamatovat. Mám v tom holt praxi. Po půl noci spánek. Objekt zatím nepříliš vytopený, ale je to OK.

Sobota 29.12.2012
Dopolední blok improvizace. Užívám si ho, blbnu. Vybírám si vědomě naprosto nevhodná slova do scénky, kdy máme komunikovat jen prostřednictvím těchto slov. Představuji krásnou ženu. Pokouším se ve scénce o zlodějích aplikovat teorii struktur založených na vzájemném porušování obecně prospěšných zásad a nejsem pochopen. Blok byl fajn.
Výprava za objevy – lokální kešky. Objevuji první ve Staré huti. Dle dohledávky má být v díře za kamenem, pod Starou hutí. Zatímco ostatní prolézají něco jako sklepní prostory, já se procházím v místech, kde dřív asi byla pec, a kešku objevuji bez námahy. Mám radost.
Výprava kolem Býčí skály a skalní útvar nad Býčí skálou, potom po žluté turistické značce směr Hrádek u Babic. Keška má být za vyviklaným kamenem mezi značkou a skalním ostrohem. Ondra V. se neprozřetelně zeptá, co znamená ta teorie struktur založených na vzájemném porušování obecně prospěšných zásad, já začínám vysvětlovat a kešku přecházíme. Musíme se vrátit, nachází ji nakonec Káťa.
Po obědě vyrážíme na další kešku do jeskyň nad Švýcárnou. Lezeme strmým údolím do kopce, cestou nás předbíhají další skupiny. Jeskyně je úzká, je třeba lézt po kolenou. Už nacházíme jen citát. Rozhodneme se pokračovat po vyluštění úlohy na další kešku na Alexandrovu rozhlednu. Opět chvíli lesem. Mate nás další žlutá značka, která není v mapě. Rozhlednu ale nacházíme a zažíváme krásný západ slunce. Na rozhledně nacházíme kešku, díky ní nalezneme další kešku kousek od rozhledny. Cestou na objekt jdeme jinudy, mírně kloužeme po ledu. Dojdeme na křižovatku želené, modré a červené, klesneme správně na další cestu, po ní dojdeme k řece a podél řeky do objektu.
Večer se jde do jeskyně, do Býčí skály. Je nás hodně, průvodce dělá Robby. Volím jen suchou neplazivou variantu. Nicméně při návratu se ještě se Štěky dám do řeči s jedním z jeskyňářů, takže nakonec v jeskyni zůstávám až do návratu těch, kteří se rozhodli brodit vodou. Jeskyně je zážitek, původně se mi tam moc nechtělo, ale jsem rád, že jsem šel.
Po návratu hrajeme dixit, potom se zpíváme. Kolem cca 40 lidí, atmosféra pohody. Uvědomuji si, že není úplně obvyklé, aby se sešlo tolik osob, dokázali spolu přebývat, být podobně naladěni. Vzpomínám na všechny ty Silvestry, které jsem s Velkým vozem a jeho předchůdci za těch 20 let zažil. Dnes jsou tu logicky jiní lidé, ale něco stejného zůstává. Je mi fajn. Jdeme spát opět po půlnoci.

Neděle 30.12.2012
Vyrážíme na výlet. Po modré do Křtin. Klouže to, jdeme pomalu. Těsně před Křtinami líčím Tomášovi V. a Filipovi K. své historky z doktorského studia. Do Křtin dorážíme krátce po poledni, těsně před tím než v ambitu začne hrát zvonkohra vánoční koledy a písně. Hraje je jen dvakrát týdně. Opět máme štěstí. Přemýšlím, kolikrát jsem ho ve svém životě měl, zda je to nebo není náhoda. Prohlížíme si nádherný kostel (barokní stavba od Santiniho), potom jdeme do hospody. Nejprve se jen tak kecá, potom se hovor stočí na politiku a já vášnivě přednáším, koho budu volit v prezidentské volbě. Z hospody jdeme nejprve po červené do Babic nad Svitavou, potom po žluté kolem Malé Macochy. Klesáme prudce dolů, klouže to, jdeme za tmy, ale je to OK.
Večer se koná soutěž "Idol hledá talent". Přihlašuji s mikro a makro přednáškou a do poslední chvíle netuším, co budu dělat. Obdivuji akrobatické vystoupení Lukáše K. a Saši K., prezentaci Jerryho, o tom, jak odletěl do Teheránu, kde nedostal vízum, takže letěl zase zpět, i vystoupení dalších osob. Porota (António, Kač a Terka K.) je naprosto geniální a jejich hlášky jsou dost dobrý, ba dokonce hustý (slovo, které se ujalo v sobotu na improvizaci). Jdu jako poslední, rozhodnu se pro divadelní vystoupení na motivy nejrůznějších divadelních citátů, místo těchto citátů ale říkám věty jako "Mít indiferenční křivku nebo nemít indiferenční křivku, to je to, o co běží." Vystoupení se líbí. Hodnotí se dle síly potlesku a končím jako druhý. Dozvídám se, že jsem při něm vypadal démonicky a těší mne to. Tři nejlepší (Lukáš a Saša, Zdeňka, já) postupují dále a mají si připravit vystoupení na téma "Intergalaktická láska". Losujeme si pořadí, jdu až třetí. Jsem tomu rád, protože vystoupení pojmu jako lásku nejrůznějších bytostí, kdy začnu přítomné vyzývat, aby se začali objímat, líbat, atd. Velká většina se zvedá a následuje mé výzvy. Asi bych se jako vůdce nějaké sekty uživil. Terka mé vystoupení komentuje, že pokud někdo pochyboval, zda Velký vůz (VV) je či není sekta, tak teď už pochyby mít nemůže. Ryze vážně si přitom vzpomenu na své předsedování ve VV, kdy jeden z hlavních cílů bylo, aby se VV sektou nikdy nestal a snad se mi to podařilo.
Pak se ještě hraje dixit, spát jdeme až kolem 1.30 už vlastně poslední den roku 2012.

Pondělí 31.12.2012
Dopoledne opět vyrážíme na výlet. Tentokrát po žluté na Máchovou vyhlídku. Cestou se bavíme o budoucnosti VV. Jsem rád, že VV funguje, že se stále objevují lidé, kteří chtějí dělat akce pro druhé. Cesta ubývá rychle, máme čas. Rozhodneme se proto pro červenou až na Nový hrad a potom po zelené do Adamova. Většinou je naprosto krásně, svítí slunce, užíváme si přírodu, závěr roku se vyvedl. Jen v údolí mezi Novým Hradem a Adamovem je studeno a zima.
V Adamově jdeme do cukrárny, dávám si pomerančové pivo a chutná mi. K tomu zmrzlinový pohár. Cesta na objekt taky uteče rychle, byť jdeme už za tmy.
Před večeří následuje aktivita, kdy se můžeme zamyslet za právě končícím rokem i rokem příštím. Mám podobné zpytavé věci rád, účastním se a přemýšlím. Rok 2012 byl pro mne moc fajn a jsem za něj rád. Snad to, co jsem si řekl k roku 2013, vyjde.
Silvestorvský večer je spíše volný, hraje se pouze hra, že se nesmějí říkat slova "ale", co", "ne". Káťu to vysloveně baví a já si uvědomuji, co vše máme společné. Hra se přirozeně vytrácí, ve společenské místnosti se hrají deskovky, začne se zpívat. Následuje vyhlášení objevitelské soutěže, raut. Těsně před koncem roku se všichni shromáždíme v jídelně (restauraci). Říkám pár slov, že VV přeji v roce 2013, ať se mu daří, ať jde dále na další vrcholy. Odpočítáme půlnoc. S každým si ťuknu šampusem. Jsem rád, že jsem mezi těmito lidmi, tady a teď.
Kolem 1.00 je fireshow Lukáše K. Pěkná. Po ní vyrážíme na tradiční novoroční vycházku. Jdeme opět ke skalnímu útvaru připomínajícímu kostel nad Býčí skálou. Když tam dojdeme, poprosím o ztišení, zadám svoji sebezpytnou aktivitu. Na její závěr se postavíme do kruhu, objemem kolem ramen. Aleš V. navrhne zazpívat hymnu, zpíváme. Uvědomuji si, že Česku je 20 let a že přes všechny problémy ty roky stály za to. Vracíme se na objekt. Ondra V. jde pouze v županu, nezdá se, že by mu to ale vadilo.
Po návratu jsem ještě chvíli v restauraci, něco jím, ale kolem 3.00 jdeme spát.

Úterý 1.1.2013
Spíme skoro do 11.00, snídáme, balíme, uklízíme. Loučení. Nechce se mi, ale je třeba.
Filip, který s Lindou přijeli jen na Silvestrovský večer, nás veze autem do Adamova na nádraží.
Cesta vlakem do Brna, zde 40minut čas, ceta z Brna do Prahy. Spím a čtu si. V Praze na nádraží rozloučení. Oldřiška a Filip mají společnou cestu až do Dejvic. Do Suchdola ale jedeme s Káťou už jen sami dva.
Je tu rok 2013. Závěr roku 2012 byl moc a moc fajn. I vstup do roku 2013 byl moc a moc fajn. Tak, ať to vydrží. Za Silvestra všem (zejména organizátorům, ale i účastníkům) děkuji.

Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

před 4 lety (tedy v roce 2006) jsem někdy v květnu poslal text, který se týkal tehdejších voleb do Poslanecké sněmovny. Jsme o 4 roky starší, na konci letošního května nás čekají další volby. Sluší se proto podívat na ten minulý text a možná něco napsat k současným volbám.

Celý text, který jsem posílal před 4 lety, je rovněž zveřejněn na tomto blogu. Ve stručnosti tehdy text obsahoval následující body.

1. pojďte volit!
2. nevolte extrémistické strany.
3. nevolte sociální demokraty.
4. Petr Wawrosz bude volit ODS.

Co se za tu dobu změnilo?

Bod 1: platí. Stojím si hodně za tím, co jsem tehdy napsal o pojetí politiky jako demokratické formy řešení rozporů, o tom, že logicky nemůžeme být s politikou spokojeni, protože nutně musí slaďovat velmi protichůdné zájmy a musí hledat kompromisy. Stále si myslím, že je lepší, když najdeme kompromis, na kterém se většině něco lepšího, než když přijmeme řešení, které vyhovuje malému počtu lidí a ostatní jsou nespokojeni, respektive když ostatní řešení sabotují. Stojím si názorem, že cílem politiky není udělat co nejvíce lidí co nejvíce šťastným, ale mělo by být cílem politiky zabránit, aby spousta lidé byli nešťastnými. Často od politiky očekáváme více než může nabídnout – vznešené hodnoty jako pravda, láska, přátelství. Nicméně konkrétní aplikaci těchto hodnot mají různí lidé různou a pokud zvolíme jednu formu, budou ostatní nespokojeni. Soustřeďme se proto na to reálné, co politika jako produkt nedokonalých lidských bytostí je schopna řešit a nečekejme od ní zázraky. Více v textu z roku 2006.

Bod 2: platí. Nevolme jakékoliv extremisty (KSČM, Dělnická strana apod.). Tato volba nás zbavuje svobody a dělá z nás podřadné bytosti. Více v textu z roku 2006.

Bod 3: platí. Vyzývám nevolte Českou stranu sociálně demokratickou nejen z důvodů, které jsem uvedl v textu z roku 2006, ale i z dalších, které jsou v obecné rovině uvedeny níže. K hlavním důvodům mj. patří, že politika ČSSD znamená další zadlužování země, přičemž se jedná o zadlužování, které není určeno na produktivní výdaje (výdaje generující budoucí zisky).

Bod 4: neplatí. Nemohu letos říci, že budu ODS volit (v roce 2006 jsem ji vskutku volil). Více dále.

Co je charakteristické pro letošní volby? Pohybuji se samozřejmě ve velmi specifickém prostředí. Vnímám v něm ale hodně naštvanost na politiku. Vnímám v něm obavu z vítězství sociální demokracie, obavu z pokračujícího zadlužování ČR, vývoje veřejných rozpočtů apod. Vnímám v něm chuť volit protestně, ukázat stávajícím politikům, že si dovolují příliš, že trpělivost řady voličů s nimi, je u konce.

Je pravdou, že v posledních 4 letech se politická reprezentace předvedla v řadě případů v podivném světle. Ať už se jedná o dlouhý proces sestavování vlády v roce 2006, neschopnost najít elementární dohodu nad podstatnými otázkami – např. reformu penzijního systému, reformu volebního systému, problematiku poslanecké imunity apod. Ať už se jedná o aféry poslance Tlustého a exposlance Moravy (oba z ODS) – opravdu si myslím, že úkolem poslance je něco jiného než si fiktivně lehat do výřivky se společnicemi (poslanec Tlustý) a nechat se přitom nafotit, respektive dané fotky se snažit rozšířit za účelem kompromitace (poslanec Morava). Může jít o pád vlády v průběhu českého předsednictví v EU, zpackaný zákon o předčasných volbách přijatý v roce 2009, který nerespektoval základní ústavní principy, aféry různých poslanců (např. poslední aféra, na základě které odstoupil předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček z ČSSD).

K naštvanosti na stávající politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně jsou tedy důvody. Samotná naštvanost ale není a nemůže být politickým programem. V naštvanosti se dělají ty největší pitomosti. Politickým programem by neměla být ani pouhá prohlášení nových politických stran, že oni jsou ty lepší a pokud budou zvoleni, tak se budou chovat jinak. Je třeba ptát se po konkrétních věcech, které strany navrhují, je třeba se ptát, kde na své návrhy chtějí vzít zdroje, kolik to bude stát apod.

Jsem profesí teoretický ekonom a vím, že požadavek četby volebních programů politických stran, hledání odpovědi na otázky, zda jsou reálné, zda na ně jsou zdroje je silný – většina voličů tak logicky nečiní, protože náklady s tím spojené jsou větší než užitek z toho plynoucí. Jeden voličský hlas je zkrátka příliš málo, aby něco změnil. Odpovědně by se muselo chovat mnoho voličů. Přesto prosím, pokud už budeme volit, nevolme jen podle naštvanosti, ale volme na základě dalších informací. Vyžaduje to jisté úsilí, nicméně jen díky tomuto úsilí žijeme autentický, opravdový život, jen díky tomuto úsilí se můžeme rozhodovat zodpovědně, zodpovědně přijmout svůj úděl a zodpovědně se ho pokoušet změnit. V pouhé naštvanosti kolem sebe spíše jen kopeme a ubližujeme.

V několika článcích jsem četl, že letošním volbám chybí velké téma. V prostředí, kde se pohybuji, je možná tímto tématem strach z dalšího zadlužování, možná hrozba státního bankrotu. Jako teoretický ekonom vím, že tato hrozba není nereálná. Nehrozí sice bezprostředně, ale aktuální příklad Řecka ukazuje, že může přijít – a to prakticky kdykoliv, nejen při překročení hranice 60 % HDP (tj. kdy je veřejný dluh větší než 60 % hodnoty HDP), která je pokládána za potenciálně nebezpečnou. Pokud stát má deficity veřejných rozpočtů, musí si nutně na jejich krytí půjčit. A kdykoliv se stát, jako jiný dlužník, může dostat do situace, kdy mu nebude ochotno půjčit dostatečný počet věřitelů, aby stát deficit pokryl. Případně budou věřitelé ochotni půjčovat jen za vysoký úrok a stát se může dostat do situace, kdy nebude schopen ani tento úrok splácet. Daná nebezpečí prostě existují a jejich řešení nejsou jednoduchá. Je ale pravda, že stát na rozdíl od ostatních subjektů má více možností, jak dluh řešit. Obecně stát může udělat následující:

a)      zbankrotovat. Zde doporučuji inspirativní videa na youtube o bankrotu Argentiny v roce 2001 (klíčová slova Argentina collapse)

b)      zvýšit daně. Problém je, že výrazný růst daní podlamuje ekonomickou aktivitu soukromých subjektů, které se přesouvají do sféry šedé ekonomiky, kde daně neplatí, odcházejí ze země apod.

c)      snížit vládní výdaje. Drastické snížení vládních výdajů ovšem je nepříjemné pro ty, kdo byli příjemci těchto výdajů. Tito lidé mohou být nutně nespokojeni, snižování výdajů není nikdy populárním krokem. Navíc často dochází k plošnému snižování výdajů, kdy se nerozlišuje, že některé z nich mohou mít produktivní charakter, tedy mohou v budoucnu generovat příjmy státu.

d)     vyvolat inflaci. V inflaci reálná hodnota dluhu klesá. Historicky nejznámější je asi inflace v Německu v roce 1923. Ta byly vyvolána státem právě proto, že tehdejší Německo nebylo schopno splácet své dluhy (konkrétně reparace jako důsledek porážky v první světové válce, které Německo bylo povinno platit vítězům této války -Francii, Velké Británii a dalším zemím). Jak inflace v českých podmínkách vypadá nepravděpodobně, nesmíme na tuto možnost zapomínat.

e)      vyvolat válku. Opět v českých podmínkách relativně hodně nepravděpodobná možnost, ale vědomě ji zmiňuji. Protože historické paralely tu jsou. Argentina v roce 1983 se pokoušela řešit své ekonomické problémy válkou s Velkou Británií. Důvodem invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990 a následující první válce v zálivu v roce 1991 rovněž byly tehdejší ekonomické problémy Iráku.

Žádná z těchto možností není ideální a každá bude hodně bolet. Má proto smysl jít volit a volit ty subjekty, které jsou si problému dluhu vědomi a jsou ochotny ho řešit.

Přiznávám se ale, že problematika veřejného dluhu pro mne není tím hlavním velkým tématem voleb. Problematika veřejného dluhu je možná projevem jiného tématu. Jakého?

Osobně tím velký tématem vidím téma, jaký stát, respektive jakou společnost chceme.
Zda-li chceme otevřenou společnost, kde každý bude moci využívat informací, které vlastní, pro své cíle. Společnost pluralistickou, kde bude možno svobodně hlásat své názory. Společnost, kde bude samozřejmostí dodržování závazků. Společnost, kde bude v podnikání existovat volný trh do odvětví, ale bude rychle a nekompromisně trestáno jednání v rozporu s pravidly správného chování. Společnost, která vytvoří mechanismy, aby i lidé s nízkými příjmy mohli zvyšovat a rozvíjet své investiční příležitosti a investovat do svých možností (o tom, jak toho jde dosáhnout, píši v jiných textech, např. ve své disertaci J). Společnost založenou na vzdělání. Společnost potírající korupci. Společnost sebevědomou, ale zároveň nepodléhající pýše rozumu – společnost, která si je vědoma, že lidské společenství je příliš komplexním útvarem, aby šlo pochopit a direktivně řídit. Společnost komplexně reformujíc velké oblasti – penzijní systém, zdravotnictví, bytovou politiku. Přitom provádějící reformy tak, aby se prodlužoval produktivní věk (věk, po který člověk může pracovat), aby předčasné důchody nebyly formou řešení nezaměstnanosti. Společnost s otevřeným trhem práce, který dokáže chránit lidi, jež ekonomická teorie nazývá slabší smluvní stranou (nemají dostatek informací, znalostí apod.) a usilující o to, aby daní lidé slabší smluvní stranou nebyli napořád. Společnost, která ke svým cílům směřuje postupně, je ale sebevědomá a ví, že jsou reálné a dosažitelné. Společnost vážící si podnikatelů, která dokáže rozlišit mezi těmi, kdo zbohatli díky legálním nápadům, inovacím apod., těchto lidí si váží  a oceňuje, a mezi těmi, kdo zbohatli na základě podvodů, korupce apod. a tyto lidi odsuzuje. Společnost respektující vlastnická práva. Společnost chránící životní prostředí. Neusilující o zrušení těžebních limitů. Provádějících rozumnou ekonomickou politiku – uvědomující si, že jen úspory energií a alternativní zdroje spotřebu nepokryjí a společnost, která je schopna si spočítat veškeré náklady spojené s těmito úsporami a alternativními zdroji. Společnost, která si váží starých lidí a neodsouvá je na okraj, ale zapojuje je do řešení svých problémů. Společnost dynamickou, ale i společnost, která ví, že ekonomický růst je prostředek k dalším cílům, ke spokojenosti, štěstí, nikoliv cílem samotným. Společnost zodpovědnou, která jedná a chová zodpovědně, ví, co je možné a co nikoliv. Společnost autentického bytí.
Možná je výše uvedená charakteristika příliš široká. Asi je. Přesto má smysl podle mne o takovou společnost usilovat, s vědomím, že ji nelze dosáhnout hned, násilně, s vědomím, že při jejím dosahování se nevyhneme chybám a omylům.

Opakem je totiž uzavřená společnost. Společnost dogmatických prav. Společnost, ve které si lidé bojí projevit názor – jeden z hlavních důvodů, proč nemohu volit ČSSD je, že v krajích, kde vládne, mám informace, že se řada lidí začíná bát projevit svůj názor. Společnost sociálních dávek a závislosti na státu. Společnost byrokratickou, kde je vrcholem kariéry pracovat pro stát. Společnost, která obecně považuje podnikatele za zloděje a nechápe jejich význam. Společnost s velkým státem a tudíž společnost, kde je větší možnost pro korupci. Společnost, kde styky hrají větší roli než schopnosti. Společnost, která nerespektuje vlastnická práva. Společnost, která je za cenu krátkodobého řešení nezaměstnanosti ochotna poškozovat životní prostředí (např. prolomit těžební limity). Společnost, která chrání životní prostředí neefektivními způsoby (např. nadměrnou podporou tzv. biozdrojů, které ve skutečnosti biozdroji nejsou, či alternativními zdroji energie, které jsou ale ve skutečnosti velmi energeticky náročné). Společnost, která vytváří segregaci, neumožňuje lidem investovat do svých schopností. Společnost monopolů, oligopolů. Společnost, která se bojí reforem a problémy, které je třeba řešit, odsouvá. Společnost populistická, která preferuje současný příjem za cenu budoucích nákladů. Společnost orientovanou na zastaralé technologie. Společnost bez duše, fantazie. Společnost nezodpovědnou, společnost žijící na dluh, na úkor budoucnosti. Společnost neautentického bytí.

Podle mne má smysl jít volit a volit ty, kteří nabízejí vizi první ze zde uvedených společností a nikoliv vizi společnosti druhé.

Před 4 lety jsem napsal toto: "nemyslím si, že by se ČR nacházela na nějaké osudové křižovatce, že letošní volby ovlivní zemi na mnoho let. Přesto je pokládám za důležité. Konají se v demokratickém prostředí, za příznivé ekonomické situace. Máme téměř ideální podmínky pro to, abychom se rozhodli, co chceme, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Máme možnost se zabývat detaily, diskutovat o konkrétních problémech, máme možnost se zamýšlet, jaké by mělo být postavení člověka v české společnosti, jaká by měla být role státu, samosprávy apod., máme možnost řešit otázky, na které při velkých změnách/osudových křižovatkách nezbývá čas. Proto si myslím, že má smysl jít volit, proto píši tento mail."

Letos si tímto tvrzením už nejsem jist. Přinejmenším v otázce veřejného dluhu se určité osudové křižovatce blížíme. Letošní volby se dále nekonají za příznivého ekonomického prostředí. I v ČR se projevily důsledky ekonomické krize. Potřeba řadu věcí řešit je větší než před 4 lety. Bohužel v řadě oblastí jsme příznivou situaci nevyužili, žili v posledních letech na dluh, chovali se nezodpovědně. Pokud bychom v daném chování pokračovali, budou důsledky velmi nepříjemné. Proto má jít smysl volit a volit ty, kdo se chtějí zodpovědně chovat.

Před 4 lety jsem napsal stranu, kterou volit budu. Letos tak neučiním. U strany, kterou jsem volil, je třeba konstatovat, že ODS je odpovědna za řadu problémů, kterým dnes čelíme, a na neodpovědném chování se podílela. Osobně zatím nevím, koho volit budu. Vím, že volit chci jít a budu se snažit volit podle výše uvedeného i podle idejí, který obsahoval text před 4 lety.

Má tedy smysl jít volit. Mají smysl uvažovat o dalších postupech – např. o návrhu kroužkovat poslední 4 kandidáty na kandidátní litině, protože tak dostanou preferenční hlasy, a v důsledku jejich postavení na kandidátce je více pravděpodobné, že tyto osoby jsou méně zkorumpované. Ale daný postup není zárukou. Je třeba si vedle toho zjisti nějaké informace o daných kandidátech – samotné kroužkování je příliš jednoduché a opět se tím zbavujeme dalšího úsilí a naší zodpovědnosti.

Čím jsem starší, tím slovo odpovědnost více zdůrazňuji. Jdu volit i pro to, že chci být zodpovědný a chci zodpovědně rozhodovat o svém osudu. Budu rád, když i ty půjdeš volit a zodpovědně rozhodneš o svém osudu i osudu této země.

Petr Wawrosz – Wawi