Příprava svatby znamená spoustu starostí. Jsou i radostné starosti, ale musím konstatovat, že často si zařizování s Katkou spíše neužíváme, přece jenom, svatba je jeden z nejvíce stresových

Wawiho (po)vánoční text z roku 2013

Rok s třináctkou na konci, třináctý pokus o text na konci roku. Je psán v Amsterdamu,

Zápisky z Tbilisi tentokrát zahrnou 2 dny – sobotu 26. a neděli 27.10. 2013. Navíc se budou týkat i bezprostředního okolí.

V sobotu pokračovala konference. Měl jsem vystoupení – jako první od 10.00. Příspěvek se týkal měření vlivu intenzivních a extenzivních faktorů na vývoji HDP vybraných postkomunistických zemí za 20 let (1990-2011). Limit na vystoupení byl 12 minut, stihnul jsem to přesně. K hlavním závěrům příspěvku patří, že většina postkomunistických zemí v daném období uplatňovala intenzivní typ vývoje. Extenzivní faktory se vyvíjely rozporuplně – množství práce klesalo, to svědčí o přezaměstnanosti v období socialismu. Množství kapitálu rychle rostlo – to zase svědčí o nedostatečné a nevhodné struktuře kapitálu před rokem 1990. Ve většině zemí potom množství vstupů (měřené jako total input faktor, TIF) klesalo. Z hlediska průměrného tempa růstu HDP pouze dvě země (Polsko a Slovensko) rostly rychleji než země tzv. EU 15 (Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko Velká Británie). Česko a Slovinsko rostly stejným tempem. Znamená to, že rozdíl mezi postkomunistickými zeměmi a zeměmi, které nezažily socialismus, se v průměru nezmenšuje. Po mém vystoupení byla krátká diskuse – dotazy směřovaly na data.
V mé sekci byly ještě 4 další příspěvky. Jeden Gruzínec hovořil o trhu práce ve své zemi. V pracovním poměru je tu prý přes 600 000 lidí, dalších cca 1 800 000 jsou jako "self-employed". Většina z těchto samozaměstnanců prý pracuje v zemědělství, mají nízkou produktivitu. Zaměstnavatelé mají v Gruzii relativně velkou sílu, mohou si mezi zaměstnanci vybírat (míra nezaměstnanosti je okolo 15 % a daná hodnota neklesla dlouhodobě pod 10 %) a tak jim stačí levná pracovní síla a nerozvíjí moderní metody.
Další příspěvek jedné paní z Litvy byl spíše filozofičtější. Ptala se, zda je nutné neustále růst. Zkoumala třeba závislost mezi průměrnou délkou života a příjmem v USD a vyšlo ji, že pokud příjem roste, tak se prodlužuje i život. U příjmu kolem 20 000 USD (ročně) ale nastává zlom a život se prodlužovat přestává, přitom zlom nastává pro 85 let. Tak jsem jen namítnul, že možná je to v současné době objektivní hranice lidského života. Souhlasila, ale opět se zeptala, zda, když země dosáhne danou hranici příjmu, musí růst. Odpověď nechám na čtenáři.
Odpoledne už nebyly ekonomické příspěvky, tak jsem šel do města. Projel se metrem, vystoupil na Librerty Square, ještě se prošel centrem a došel do botanické zahrady (je pod pevností Narikala).Byl krásný podzimní den, já se procházel a obdovoval barvu stromů. Byl jsem tam asi dvě a půl hodiny, pak se vrátil do města, metrem dojel na univerzitu. Večer byl slavnostní Galadinner. Byl vskutku slavnostní a velký . Seděl jsem u stolu z kolegy z Ekonomické univerzity v Bratislavě a příjemně si popovídal.  Na hotel jsem dorazil okolo 23.00 místního času.
V neděli jsem už měl volno a rozhodl jsem se prozkoumat blízké okolí Tbilisi, především kopce nad městem, v okolí kopce Mtatssminda. Jel jsem busem k Vake parku (relativně blízko je i budova velvyslanectví, kde jsem v pátek volil). Mapa slibovala lanovku na kopce, ale ukázalo se, že lanovka je nefunkční. Nevadilo. Podél polorozpadlého památníku na druhou světovou válku jsem stoupal nahoru až jsem vylezl k Turtle lake. Vede k němu silnice, takže je turisticky navštěvované – jv okolí jsou restaurace, sportoviště apod. Od jezera se rozléhala hudba, ženy zde cvičily areobik. Jezero jsem opustil a stoupal dále. Nejprve jsem šel jihozápadně, pak se stočil na východ a směřoval k televizní věži na kopci Mtatssminda. K věži a zábavnímu parku u věže jsem ale dojít nechtěl. Když jsem byl na rozcestí, z něhož vedla cesta přímo k věži, odbočil jsem opět na západ. Šel, jak dlouho se mi chtělo, časem jsem začal klesat. Postupně a dlouze jsem sestupoval až jsem došel zpět do města, asi 2 km západně od Vake parku. V závěru byl zajímavým zážitkem hřbitov u cesty – hroby jako by na zahrádce. Na první autobusové zastávce jsem počkal na bus, který mne zavezl skoro až k hotelu. Opět bylo krásně, slunečný podzimní den. Po většinu doby jsem byl sám, často jsem poslouchal ticho, případně zvuky přírody. Říkám tomu existencionální okamžiky a v neděli 27.10.2013 jich bylo požehnaně.
Za chvíli půjdu na večeři. V pondělí mne čeká postupný návrat. Zítra odpoledne letím do Kyjeva, kde přespím jednu noc. V úterý dopoledne potom do Prahy.

Jinak, nahrák jsem fotky. Zveřejňuji na rajčeti, linky:
Budova univerzity, kde se koná konference:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilis_Budova_Univerzity_konference_EuroAsia_multidisciplinary_forum_13/
Fotky z města:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_mesto_13/
Fotky metra:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_Metro_13/
Fotky přírody, převážně z okolí Tbilisi:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_a_okoli_Priroda_13/

Poslední info: v Gruzii se nezměnil čas, takže je tu o 3 hodiny více, Aktuálně 20.15

Pokračování zápisků z Tbilisi, z Gruzie. První část uveřejněna na tomto blogu ve čtvrtek 24. 10.
Dnes (pátek 25.10.) začala pracovní část konference. Konference j e vskutku velmi široká – témata jsou od společenských po přírodní vědy (program lze najít na www.emforum.eu). Já vystupuji až zítra, tak jsem si byl poslechnout některé příspěvky. Zúčastnil jsem se dvou dopoledních sekcí převážně ekonomických. Nejvíc mne zaujal příspěvek přednášejícího z Taiwanu, který se též zabýval podílem vstupů na HDP pro vybrané asijské země. Na rozdíl od nás ale neměřil, jak se jednotlivé vstupy a efektivita podíleli na změně HDP. Trochu jsem mu o našem výzkumu povyprávěl a slíbil poslat článek.

V časné odpoledne jsem se vydal volit. Neomylně jsem nasedl do autobusu, který mne kousek od univerzity dovezl až k českému velvyslanectví. Byl jsem tam dokonce chvíli před 14.00 zdejšího času (tedy před 12.00 našeho času). Prošel jsem se a ve 14.00 zazvonil. Volil jsem na velvyslanectví jako první. Jinak je tam zapsaných 19 voličů. Po volbách jsem se vrátil na univerzitu, poslechnul další přednášky – nejvíce mne zaujala o postavení menšin v Turecku. V podvečer se vydal do města, prohlédl si katedrálu Samebu, která má být třetím největším pravoslavným kostelem. Od ní došel k prezidentskému paláci, ale ten je nepřítomný. Mimochodem i Gruzie žije volbami – v neděli 27.10. se tu budou konat prezidentské volby. Pěšky jsem došel k řece Kura a k lanovce, jež vede na kopec s pevností Narikala a socha Matky Gruzie. Odtud jsem sešel do Starého města, na náměstí Svobody, dolů k řece a proti jejímu proudu k hotelu. Opět se potvrdilo, že Tbilisi je město kontrastů – hned vedle výstavní budovy prezidentského paláce, či kostela Sameba jsou spoře udržované domy.

Opět přidávám pár fotek. Opět z netu. Dnes už jsem fotil, ale nechce si mi fotky zatím stahovat Nicméně tyto fotky

Budova velvyslanectví ČR v Gruzii

Socha Matka Gruzie

Staré Tbilisi - zanedbané domy 1

Staré Tbilisi - zanedbané domy 2

Moderní Tbilisi - Public Service Hall

Moderní Tbilisi - pěší most přes řeku Kura

Do Tbilisi v Gruzii jsem přiletěl na konferenci Euroasia Multidisciplinary

Pátek 28.12.2012
Praha, hlavní nádraží: listování v knihkupectví, telefon od Káti, kde jsem. Sraz v 15.15. Jede nás vlakem 5 – já, Káťa, Alča, Marťan, Zdeněk. Zmatená koupě jízdenek, málem bych je koupil z Nrna až do Blanska.
Cesta vlakem, povídání, dívání se z okna, pocit, že je mi fajn a bude to fajn.
Brno, hlavní nádraží: připojuje se Jitka S. Cesta do Adamova, z Adamova busem. Silnice je namrzlá, bus jede krokem, před námi jede stejným krokem sanitka. Vystupujeme na správné zastávce, neomylně se vydáváme na opačnou stranu, než máme jít. Sveřepě trvám po 400 metrech, kdy už jsme dávno měli na objekt narazit, že máme pokračovat. Ostatní mne přehlasují, to, že jsem se mýlil, potvrzuje telefon od Antonia, kde jsme.
Konečně příchod na objekt (chata Švýcárna v Moravském krasu), ubytování, večeře. Přijíždějí další a další lidé, vítání, objímání, stisky rukou. Jsem rád, že vidím Robbyho  (ředitele Švýcárny). Úvodní blok programu, na jeho závěr si vynutím, ať každý řekne své jméno, jména těch neznámých se mi daří zapamatovat. Mám v tom holt praxi. Po půl noci spánek. Objekt zatím nepříliš vytopený, ale je to OK.

Sobota 29.12.2012
Dopolední blok improvizace. Užívám si ho, blbnu. Vybírám si vědomě naprosto nevhodná slova do scénky, kdy máme komunikovat jen prostřednictvím těchto slov. Představuji krásnou ženu. Pokouším se ve scénce o zlodějích aplikovat teorii struktur založených na vzájemném porušování obecně prospěšných zásad a nejsem pochopen. Blok byl fajn.
Výprava za objevy – lokální kešky. Objevuji první ve Staré huti. Dle dohledávky má být v díře za kamenem, pod Starou hutí. Zatímco ostatní prolézají něco jako sklepní prostory, já se procházím v místech, kde dřív asi byla pec, a kešku objevuji bez námahy. Mám radost.
Výprava kolem Býčí skály a skalní útvar nad Býčí skálou, potom po žluté turistické značce směr Hrádek u Babic. Keška má být za vyviklaným kamenem mezi značkou a skalním ostrohem. Ondra V. se neprozřetelně zeptá, co znamená ta teorie struktur založených na vzájemném porušování obecně prospěšných zásad, já začínám vysvětlovat a kešku přecházíme. Musíme se vrátit, nachází ji nakonec Káťa.
Po obědě vyrážíme na další kešku do jeskyň nad Švýcárnou. Lezeme strmým údolím do kopce, cestou nás předbíhají další skupiny. Jeskyně je úzká, je třeba lézt po kolenou. Už nacházíme jen citát. Rozhodneme se pokračovat po vyluštění úlohy na další kešku na Alexandrovu rozhlednu. Opět chvíli lesem. Mate nás další žlutá značka, která není v mapě. Rozhlednu ale nacházíme a zažíváme krásný západ slunce. Na rozhledně nacházíme kešku, díky ní nalezneme další kešku kousek od rozhledny. Cestou na objekt jdeme jinudy, mírně kloužeme po ledu. Dojdeme na křižovatku želené, modré a červené, klesneme správně na další cestu, po ní dojdeme k řece a podél řeky do objektu.
Večer se jde do jeskyně, do Býčí skály. Je nás hodně, průvodce dělá Robby. Volím jen suchou neplazivou variantu. Nicméně při návratu se ještě se Štěky dám do řeči s jedním z jeskyňářů, takže nakonec v jeskyni zůstávám až do návratu těch, kteří se rozhodli brodit vodou. Jeskyně je zážitek, původně se mi tam moc nechtělo, ale jsem rád, že jsem šel.
Po návratu hrajeme dixit, potom se zpíváme. Kolem cca 40 lidí, atmosféra pohody. Uvědomuji si, že není úplně obvyklé, aby se sešlo tolik osob, dokázali spolu přebývat, být podobně naladěni. Vzpomínám na všechny ty Silvestry, které jsem s Velkým vozem a jeho předchůdci za těch 20 let zažil. Dnes jsou tu logicky jiní lidé, ale něco stejného zůstává. Je mi fajn. Jdeme spát opět po půlnoci.

Neděle 30.12.2012
Vyrážíme na výlet. Po modré do Křtin. Klouže to, jdeme pomalu. Těsně před Křtinami líčím Tomášovi V. a Filipovi K. své historky z doktorského studia. Do Křtin dorážíme krátce po poledni, těsně před tím než v ambitu začne hrát zvonkohra vánoční koledy a písně. Hraje je jen dvakrát týdně. Opět máme štěstí. Přemýšlím, kolikrát jsem ho ve svém životě měl, zda je to nebo není náhoda. Prohlížíme si nádherný kostel (barokní stavba od Santiniho), potom jdeme do hospody. Nejprve se jen tak kecá, potom se hovor stočí na politiku a já vášnivě přednáším, koho budu volit v prezidentské volbě. Z hospody jdeme nejprve po červené do Babic nad Svitavou, potom po žluté kolem Malé Macochy. Klesáme prudce dolů, klouže to, jdeme za tmy, ale je to OK.
Večer se koná soutěž "Idol hledá talent". Přihlašuji s mikro a makro přednáškou a do poslední chvíle netuším, co budu dělat. Obdivuji akrobatické vystoupení Lukáše K. a Saši K., prezentaci Jerryho, o tom, jak odletěl do Teheránu, kde nedostal vízum, takže letěl zase zpět, i vystoupení dalších osob. Porota (António, Kač a Terka K.) je naprosto geniální a jejich hlášky jsou dost dobrý, ba dokonce hustý (slovo, které se ujalo v sobotu na improvizaci). Jdu jako poslední, rozhodnu se pro divadelní vystoupení na motivy nejrůznějších divadelních citátů, místo těchto citátů ale říkám věty jako "Mít indiferenční křivku nebo nemít indiferenční křivku, to je to, o co běží." Vystoupení se líbí. Hodnotí se dle síly potlesku a končím jako druhý. Dozvídám se, že jsem při něm vypadal démonicky a těší mne to. Tři nejlepší (Lukáš a Saša, Zdeňka, já) postupují dále a mají si připravit vystoupení na téma "Intergalaktická láska". Losujeme si pořadí, jdu až třetí. Jsem tomu rád, protože vystoupení pojmu jako lásku nejrůznějších bytostí, kdy začnu přítomné vyzývat, aby se začali objímat, líbat, atd. Velká většina se zvedá a následuje mé výzvy. Asi bych se jako vůdce nějaké sekty uživil. Terka mé vystoupení komentuje, že pokud někdo pochyboval, zda Velký vůz (VV) je či není sekta, tak teď už pochyby mít nemůže. Ryze vážně si přitom vzpomenu na své předsedování ve VV, kdy jeden z hlavních cílů bylo, aby se VV sektou nikdy nestal a snad se mi to podařilo.
Pak se ještě hraje dixit, spát jdeme až kolem 1.30 už vlastně poslední den roku 2012.

Pondělí 31.12.2012
Dopoledne opět vyrážíme na výlet. Tentokrát po žluté na Máchovou vyhlídku. Cestou se bavíme o budoucnosti VV. Jsem rád, že VV funguje, že se stále objevují lidé, kteří chtějí dělat akce pro druhé. Cesta ubývá rychle, máme čas. Rozhodneme se proto pro červenou až na Nový hrad a potom po zelené do Adamova. Většinou je naprosto krásně, svítí slunce, užíváme si přírodu, závěr roku se vyvedl. Jen v údolí mezi Novým Hradem a Adamovem je studeno a zima.
V Adamově jdeme do cukrárny, dávám si pomerančové pivo a chutná mi. K tomu zmrzlinový pohár. Cesta na objekt taky uteče rychle, byť jdeme už za tmy.
Před večeří následuje aktivita, kdy se můžeme zamyslet za právě končícím rokem i rokem příštím. Mám podobné zpytavé věci rád, účastním se a přemýšlím. Rok 2012 byl pro mne moc fajn a jsem za něj rád. Snad to, co jsem si řekl k roku 2013, vyjde.
Silvestorvský večer je spíše volný, hraje se pouze hra, že se nesmějí říkat slova "ale", co", "ne". Káťu to vysloveně baví a já si uvědomuji, co vše máme společné. Hra se přirozeně vytrácí, ve společenské místnosti se hrají deskovky, začne se zpívat. Následuje vyhlášení objevitelské soutěže, raut. Těsně před koncem roku se všichni shromáždíme v jídelně (restauraci). Říkám pár slov, že VV přeji v roce 2013, ať se mu daří, ať jde dále na další vrcholy. Odpočítáme půlnoc. S každým si ťuknu šampusem. Jsem rád, že jsem mezi těmito lidmi, tady a teď.
Kolem 1.00 je fireshow Lukáše K. Pěkná. Po ní vyrážíme na tradiční novoroční vycházku. Jdeme opět ke skalnímu útvaru připomínajícímu kostel nad Býčí skálou. Když tam dojdeme, poprosím o ztišení, zadám svoji sebezpytnou aktivitu. Na její závěr se postavíme do kruhu, objemem kolem ramen. Aleš V. navrhne zazpívat hymnu, zpíváme. Uvědomuji si, že Česku je 20 let a že přes všechny problémy ty roky stály za to. Vracíme se na objekt. Ondra V. jde pouze v županu, nezdá se, že by mu to ale vadilo.
Po návratu jsem ještě chvíli v restauraci, něco jím, ale kolem 3.00 jdeme spát.

Úterý 1.1.2013
Spíme skoro do 11.00, snídáme, balíme, uklízíme. Loučení. Nechce se mi, ale je třeba.
Filip, který s Lindou přijeli jen na Silvestrovský večer, nás veze autem do Adamova na nádraží.
Cesta vlakem do Brna, zde 40minut čas, ceta z Brna do Prahy. Spím a čtu si. V Praze na nádraží rozloučení. Oldřiška a Filip mají společnou cestu až do Dejvic. Do Suchdola ale jedeme s Káťou už jen sami dva.
Je tu rok 2013. Závěr roku 2012 byl moc a moc fajn. I vstup do roku 2013 byl moc a moc fajn. Tak, ať to vydrží. Za Silvestra všem (zejména organizátorům, ale i účastníkům) děkuji.

Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

před 4 lety (tedy v roce 2006) jsem někdy v květnu poslal text, který se týkal tehdejších voleb do Poslanecké sněmovny. Jsme o 4 roky starší, na konci letošního května nás čekají další volby. Sluší se proto podívat na ten minulý text a možná něco napsat k současným volbám.

Celý text, který jsem posílal před 4 lety, je rovněž zveřejněn na tomto blogu. Ve stručnosti tehdy text obsahoval následující body.

1. pojďte volit!
2. nevolte extrémistické strany.
3. nevolte sociální demokraty.
4. Petr Wawrosz bude volit ODS.

Co se za tu dobu změnilo?

Bod 1: platí. Stojím si hodně za tím, co jsem tehdy napsal o pojetí politiky jako demokratické formy řešení rozporů, o tom, že logicky nemůžeme být s politikou spokojeni, protože nutně musí slaďovat velmi protichůdné zájmy a musí hledat kompromisy. Stále si myslím, že je lepší, když najdeme kompromis, na kterém se většině něco lepšího, než když přijmeme řešení, které vyhovuje malému počtu lidí a ostatní jsou nespokojeni, respektive když ostatní řešení sabotují. Stojím si názorem, že cílem politiky není udělat co nejvíce lidí co nejvíce šťastným, ale mělo by být cílem politiky zabránit, aby spousta lidé byli nešťastnými. Často od politiky očekáváme více než může nabídnout – vznešené hodnoty jako pravda, láska, přátelství. Nicméně konkrétní aplikaci těchto hodnot mají různí lidé různou a pokud zvolíme jednu formu, budou ostatní nespokojeni. Soustřeďme se proto na to reálné, co politika jako produkt nedokonalých lidských bytostí je schopna řešit a nečekejme od ní zázraky. Více v textu z roku 2006.

Bod 2: platí. Nevolme jakékoliv extremisty (KSČM, Dělnická strana apod.). Tato volba nás zbavuje svobody a dělá z nás podřadné bytosti. Více v textu z roku 2006.

Bod 3: platí. Vyzývám nevolte Českou stranu sociálně demokratickou nejen z důvodů, které jsem uvedl v textu z roku 2006, ale i z dalších, které jsou v obecné rovině uvedeny níže. K hlavním důvodům mj. patří, že politika ČSSD znamená další zadlužování země, přičemž se jedná o zadlužování, které není určeno na produktivní výdaje (výdaje generující budoucí zisky).

Bod 4: neplatí. Nemohu letos říci, že budu ODS volit (v roce 2006 jsem ji vskutku volil). Více dále.

Co je charakteristické pro letošní volby? Pohybuji se samozřejmě ve velmi specifickém prostředí. Vnímám v něm ale hodně naštvanost na politiku. Vnímám v něm obavu z vítězství sociální demokracie, obavu z pokračujícího zadlužování ČR, vývoje veřejných rozpočtů apod. Vnímám v něm chuť volit protestně, ukázat stávajícím politikům, že si dovolují příliš, že trpělivost řady voličů s nimi, je u konce.

Je pravdou, že v posledních 4 letech se politická reprezentace předvedla v řadě případů v podivném světle. Ať už se jedná o dlouhý proces sestavování vlády v roce 2006, neschopnost najít elementární dohodu nad podstatnými otázkami – např. reformu penzijního systému, reformu volebního systému, problematiku poslanecké imunity apod. Ať už se jedná o aféry poslance Tlustého a exposlance Moravy (oba z ODS) – opravdu si myslím, že úkolem poslance je něco jiného než si fiktivně lehat do výřivky se společnicemi (poslanec Tlustý) a nechat se přitom nafotit, respektive dané fotky se snažit rozšířit za účelem kompromitace (poslanec Morava). Může jít o pád vlády v průběhu českého předsednictví v EU, zpackaný zákon o předčasných volbách přijatý v roce 2009, který nerespektoval základní ústavní principy, aféry různých poslanců (např. poslední aféra, na základě které odstoupil předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček z ČSSD).

K naštvanosti na stávající politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně jsou tedy důvody. Samotná naštvanost ale není a nemůže být politickým programem. V naštvanosti se dělají ty největší pitomosti. Politickým programem by neměla být ani pouhá prohlášení nových politických stran, že oni jsou ty lepší a pokud budou zvoleni, tak se budou chovat jinak. Je třeba ptát se po konkrétních věcech, které strany navrhují, je třeba se ptát, kde na své návrhy chtějí vzít zdroje, kolik to bude stát apod.

Jsem profesí teoretický ekonom a vím, že požadavek četby volebních programů politických stran, hledání odpovědi na otázky, zda jsou reálné, zda na ně jsou zdroje je silný – většina voličů tak logicky nečiní, protože náklady s tím spojené jsou větší než užitek z toho plynoucí. Jeden voličský hlas je zkrátka příliš málo, aby něco změnil. Odpovědně by se muselo chovat mnoho voličů. Přesto prosím, pokud už budeme volit, nevolme jen podle naštvanosti, ale volme na základě dalších informací. Vyžaduje to jisté úsilí, nicméně jen díky tomuto úsilí žijeme autentický, opravdový život, jen díky tomuto úsilí se můžeme rozhodovat zodpovědně, zodpovědně přijmout svůj úděl a zodpovědně se ho pokoušet změnit. V pouhé naštvanosti kolem sebe spíše jen kopeme a ubližujeme.

V několika článcích jsem četl, že letošním volbám chybí velké téma. V prostředí, kde se pohybuji, je možná tímto tématem strach z dalšího zadlužování, možná hrozba státního bankrotu. Jako teoretický ekonom vím, že tato hrozba není nereálná. Nehrozí sice bezprostředně, ale aktuální příklad Řecka ukazuje, že může přijít – a to prakticky kdykoliv, nejen při překročení hranice 60 % HDP (tj. kdy je veřejný dluh větší než 60 % hodnoty HDP), která je pokládána za potenciálně nebezpečnou. Pokud stát má deficity veřejných rozpočtů, musí si nutně na jejich krytí půjčit. A kdykoliv se stát, jako jiný dlužník, může dostat do situace, kdy mu nebude ochotno půjčit dostatečný počet věřitelů, aby stát deficit pokryl. Případně budou věřitelé ochotni půjčovat jen za vysoký úrok a stát se může dostat do situace, kdy nebude schopen ani tento úrok splácet. Daná nebezpečí prostě existují a jejich řešení nejsou jednoduchá. Je ale pravda, že stát na rozdíl od ostatních subjektů má více možností, jak dluh řešit. Obecně stát může udělat následující:

a)      zbankrotovat. Zde doporučuji inspirativní videa na youtube o bankrotu Argentiny v roce 2001 (klíčová slova Argentina collapse)

b)      zvýšit daně. Problém je, že výrazný růst daní podlamuje ekonomickou aktivitu soukromých subjektů, které se přesouvají do sféry šedé ekonomiky, kde daně neplatí, odcházejí ze země apod.

c)      snížit vládní výdaje. Drastické snížení vládních výdajů ovšem je nepříjemné pro ty, kdo byli příjemci těchto výdajů. Tito lidé mohou být nutně nespokojeni, snižování výdajů není nikdy populárním krokem. Navíc často dochází k plošnému snižování výdajů, kdy se nerozlišuje, že některé z nich mohou mít produktivní charakter, tedy mohou v budoucnu generovat příjmy státu.

d)     vyvolat inflaci. V inflaci reálná hodnota dluhu klesá. Historicky nejznámější je asi inflace v Německu v roce 1923. Ta byly vyvolána státem právě proto, že tehdejší Německo nebylo schopno splácet své dluhy (konkrétně reparace jako důsledek porážky v první světové válce, které Německo bylo povinno platit vítězům této války -Francii, Velké Británii a dalším zemím). Jak inflace v českých podmínkách vypadá nepravděpodobně, nesmíme na tuto možnost zapomínat.

e)      vyvolat válku. Opět v českých podmínkách relativně hodně nepravděpodobná možnost, ale vědomě ji zmiňuji. Protože historické paralely tu jsou. Argentina v roce 1983 se pokoušela řešit své ekonomické problémy válkou s Velkou Británií. Důvodem invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990 a následující první válce v zálivu v roce 1991 rovněž byly tehdejší ekonomické problémy Iráku.

Žádná z těchto možností není ideální a každá bude hodně bolet. Má proto smysl jít volit a volit ty subjekty, které jsou si problému dluhu vědomi a jsou ochotny ho řešit.

Přiznávám se ale, že problematika veřejného dluhu pro mne není tím hlavním velkým tématem voleb. Problematika veřejného dluhu je možná projevem jiného tématu. Jakého?

Osobně tím velký tématem vidím téma, jaký stát, respektive jakou společnost chceme.
Zda-li chceme otevřenou společnost, kde každý bude moci využívat informací, které vlastní, pro své cíle. Společnost pluralistickou, kde bude možno svobodně hlásat své názory. Společnost, kde bude samozřejmostí dodržování závazků. Společnost, kde bude v podnikání existovat volný trh do odvětví, ale bude rychle a nekompromisně trestáno jednání v rozporu s pravidly správného chování. Společnost, která vytvoří mechanismy, aby i lidé s nízkými příjmy mohli zvyšovat a rozvíjet své investiční příležitosti a investovat do svých možností (o tom, jak toho jde dosáhnout, píši v jiných textech, např. ve své disertaci J). Společnost založenou na vzdělání. Společnost potírající korupci. Společnost sebevědomou, ale zároveň nepodléhající pýše rozumu – společnost, která si je vědoma, že lidské společenství je příliš komplexním útvarem, aby šlo pochopit a direktivně řídit. Společnost komplexně reformujíc velké oblasti – penzijní systém, zdravotnictví, bytovou politiku. Přitom provádějící reformy tak, aby se prodlužoval produktivní věk (věk, po který člověk může pracovat), aby předčasné důchody nebyly formou řešení nezaměstnanosti. Společnost s otevřeným trhem práce, který dokáže chránit lidi, jež ekonomická teorie nazývá slabší smluvní stranou (nemají dostatek informací, znalostí apod.) a usilující o to, aby daní lidé slabší smluvní stranou nebyli napořád. Společnost, která ke svým cílům směřuje postupně, je ale sebevědomá a ví, že jsou reálné a dosažitelné. Společnost vážící si podnikatelů, která dokáže rozlišit mezi těmi, kdo zbohatli díky legálním nápadům, inovacím apod., těchto lidí si váží  a oceňuje, a mezi těmi, kdo zbohatli na základě podvodů, korupce apod. a tyto lidi odsuzuje. Společnost respektující vlastnická práva. Společnost chránící životní prostředí. Neusilující o zrušení těžebních limitů. Provádějících rozumnou ekonomickou politiku – uvědomující si, že jen úspory energií a alternativní zdroje spotřebu nepokryjí a společnost, která je schopna si spočítat veškeré náklady spojené s těmito úsporami a alternativními zdroji. Společnost, která si váží starých lidí a neodsouvá je na okraj, ale zapojuje je do řešení svých problémů. Společnost dynamickou, ale i společnost, která ví, že ekonomický růst je prostředek k dalším cílům, ke spokojenosti, štěstí, nikoliv cílem samotným. Společnost zodpovědnou, která jedná a chová zodpovědně, ví, co je možné a co nikoliv. Společnost autentického bytí.
Možná je výše uvedená charakteristika příliš široká. Asi je. Přesto má smysl podle mne o takovou společnost usilovat, s vědomím, že ji nelze dosáhnout hned, násilně, s vědomím, že při jejím dosahování se nevyhneme chybám a omylům.

Opakem je totiž uzavřená společnost. Společnost dogmatických prav. Společnost, ve které si lidé bojí projevit názor – jeden z hlavních důvodů, proč nemohu volit ČSSD je, že v krajích, kde vládne, mám informace, že se řada lidí začíná bát projevit svůj názor. Společnost sociálních dávek a závislosti na státu. Společnost byrokratickou, kde je vrcholem kariéry pracovat pro stát. Společnost, která obecně považuje podnikatele za zloděje a nechápe jejich význam. Společnost s velkým státem a tudíž společnost, kde je větší možnost pro korupci. Společnost, kde styky hrají větší roli než schopnosti. Společnost, která nerespektuje vlastnická práva. Společnost, která je za cenu krátkodobého řešení nezaměstnanosti ochotna poškozovat životní prostředí (např. prolomit těžební limity). Společnost, která chrání životní prostředí neefektivními způsoby (např. nadměrnou podporou tzv. biozdrojů, které ve skutečnosti biozdroji nejsou, či alternativními zdroji energie, které jsou ale ve skutečnosti velmi energeticky náročné). Společnost, která vytváří segregaci, neumožňuje lidem investovat do svých schopností. Společnost monopolů, oligopolů. Společnost, která se bojí reforem a problémy, které je třeba řešit, odsouvá. Společnost populistická, která preferuje současný příjem za cenu budoucích nákladů. Společnost orientovanou na zastaralé technologie. Společnost bez duše, fantazie. Společnost nezodpovědnou, společnost žijící na dluh, na úkor budoucnosti. Společnost neautentického bytí.

Podle mne má smysl jít volit a volit ty, kteří nabízejí vizi první ze zde uvedených společností a nikoliv vizi společnosti druhé.

Před 4 lety jsem napsal toto: "nemyslím si, že by se ČR nacházela na nějaké osudové křižovatce, že letošní volby ovlivní zemi na mnoho let. Přesto je pokládám za důležité. Konají se v demokratickém prostředí, za příznivé ekonomické situace. Máme téměř ideální podmínky pro to, abychom se rozhodli, co chceme, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Máme možnost se zabývat detaily, diskutovat o konkrétních problémech, máme možnost se zamýšlet, jaké by mělo být postavení člověka v české společnosti, jaká by měla být role státu, samosprávy apod., máme možnost řešit otázky, na které při velkých změnách/osudových křižovatkách nezbývá čas. Proto si myslím, že má smysl jít volit, proto píši tento mail."

Letos si tímto tvrzením už nejsem jist. Přinejmenším v otázce veřejného dluhu se určité osudové křižovatce blížíme. Letošní volby se dále nekonají za příznivého ekonomického prostředí. I v ČR se projevily důsledky ekonomické krize. Potřeba řadu věcí řešit je větší než před 4 lety. Bohužel v řadě oblastí jsme příznivou situaci nevyužili, žili v posledních letech na dluh, chovali se nezodpovědně. Pokud bychom v daném chování pokračovali, budou důsledky velmi nepříjemné. Proto má jít smysl volit a volit ty, kdo se chtějí zodpovědně chovat.

Před 4 lety jsem napsal stranu, kterou volit budu. Letos tak neučiním. U strany, kterou jsem volil, je třeba konstatovat, že ODS je odpovědna za řadu problémů, kterým dnes čelíme, a na neodpovědném chování se podílela. Osobně zatím nevím, koho volit budu. Vím, že volit chci jít a budu se snažit volit podle výše uvedeného i podle idejí, který obsahoval text před 4 lety.

Má tedy smysl jít volit. Mají smysl uvažovat o dalších postupech – např. o návrhu kroužkovat poslední 4 kandidáty na kandidátní litině, protože tak dostanou preferenční hlasy, a v důsledku jejich postavení na kandidátce je více pravděpodobné, že tyto osoby jsou méně zkorumpované. Ale daný postup není zárukou. Je třeba si vedle toho zjisti nějaké informace o daných kandidátech – samotné kroužkování je příliš jednoduché a opět se tím zbavujeme dalšího úsilí a naší zodpovědnosti.

Čím jsem starší, tím slovo odpovědnost více zdůrazňuji. Jdu volit i pro to, že chci být zodpovědný a chci zodpovědně rozhodovat o svém osudu. Budu rád, když i ty půjdeš volit a zodpovědně rozhodneš o svém osudu i osudu této země.

Petr Wawrosz – Wawi

Ve čtvrtek 12. května 2011 jsem shlédl přednášku člověka, který se označuje jako fyzický ekonom a jmenuje se Andreas Clauss. Shlédl jsem ji náhodou, na doporučení svého kamaráda Roberta (Robina) Pika. Přednáška byla navíc v Brně, já sice daný den do Brna jel, nevěděl jsem ale, zdali budu začátek stíhat. Stihl.

Z přednášky jsem byl vcelku zklamaný. Psal jsem to i na Facebooku (FB) daný den, o svém zážitku jsem potom na FB chatoval, v následujících dnech mluvil s několika dalšími lidmi, jejichž názorů si vážím a chci o nich přemýšlet. V diskusi na FB jeden z mých studentů dal odkaz na jinou přednášku pana Clausse – tentokrát z roku 2008, která je sice v němčině ale s českými titulky. Uvádím zde link na první část http://www.youtube.com/watch?v=w9vbGfVrUoY&feature=related, případně si v youtube.com dejte A. Clauss Peníze a právo české titulky - přednáška je na youtube rozdělena do 11 dílů, trvá celkem asi 90 minut, je hodně podobná té, kterou jsem shlédl 12.5.2011 v Brně já.

Co mi na přednáškách vadí?

Nejvíce asi, že přesvědčení o spiknutí. A Clauss mluví často obecně a používá výrazy typu "chtějí vytvořit nový světový řád", "tím nás mají v rukou" atd. Z obou jeho vystoupení lze vysledovat, přesvědčení, že někdo koordinovaně, řízeně páchá zlo, vědomě ovládá obyčejné lidi, jinak řečeno, že řídí svět. Z přednášky, co je na youtube, není podle mne zřejmé, koho tím A. Clauss myslí, z letošní brněnské přednášky vyplynulo, že tím myslí bankéře, respektive finančníky obecně. Přiznávám se, že nemám spiklenecké teorie rád. Pod pojmem spiklenecká teorie zde chápu právě přesvědčení, že svět někdo řídí, cíleně v něm páchá zlo, poškozuje ostatní lidi. Tyto teorie totiž často vedou k tomu, že stačí ony pachatele zla nějak odhalit a zlikvidovat a nastane na světě ráj. Lehce zkratkovitě řečeno, nacisté se domnívali, že tou skupinou, kdo páchá zlo, jsou židé, a skončilo to vyhlazovacími koncentračními tábory. Komunisté se domnívali, že danou skupinou páchající zlo je buržoasie a skončilo to vyvlastněním továren, zestátněním a socialistickým hospodářstvím. V Evropě tento experiment neměl většinou tak drastické účinky jako nacismus (např. ale v 50. až v 70. letech 20. století v Číně, v 70. letech 20. století v Kambodží nebo dokonce i  v současnosti v severní Koreji byly a jsou důsledky toho experimentu tragické – řada mrtvých, řada lidí ve vězení, řada lidí přesídlených, atd.), přesto ekonomicky selhal, vedl k zaostávání, nízké životní úrovni (např. v podobě front na základní potraviny). To všechno vedlo k touze obyvatel evropských zemí se socialistickým zřízením po návratu ke kapitalismu, k čemuž zde došlo na sklonku 80. let 20. století. Pan A. Clauss sice nevyzývá k tomu, aby bankéři a finančníci byli odstraněni, přesto se bojím, že od jeho názorů je k názorům volajících po jejich odstranění jen krůček a že zrušení bank a dalších finančních institucí (které by bylo důsledkem jejich odstranění) by lidem nepřineslo mnoho dobrého – řadu možností, které dnes díky bankám máme, bychom rázem neměli.

Když jsem svůj názor, že se mi teorie spiknutí, že za všechno mohou finančníci, prezentoval v jedné diskusi, dostalo se mi odpovědi (volně cituji smysl odpovědi), že bankéři a mobilní operátoři jsou vskutku zloduchové, že jejich cílem je vykořisťovat lidi. Nad tímto názorem jsem hodně přemýšlel. Nejenom proto, že jej pronesl člověk, jehož názorů si obvykle vážím, ale i proto, že jsem si říkal: v ledačems má daný člověk pravdu. Banky vskutku mají nespravedlivé poplatky. Banky a další finanční organizace vskutku chybně v letech před hospodářskou krizí (tj. před rokem 2008) i v průběhu této krize investovali, půjčovali peníze lidem (subjektům), o kterých jim mohlo a mělo známo, že je nesplatí. Když se potom finanční instituce dostaly do problémů, chtěly, aby stát tyto problémy řešil a to z peněz daňových poplatníků. Pokud se zastavíme u mobilních operátorů, tak i zde platí, že mnohdy nabízejí nevýhodné tarify, že leckteré jejich poplatky jsou značné. Existují případy, kdy se snaží ze zákazníka dostat každou korunu, ačkoliv se jedná o nemocné lidi apod. – kamarádka, která má zkušenost, jak složitě se vypovídá dlouhodobě uzavřená smlouva, kterou uzavřel její tatínek, který potom onemocněl a de facto není schopen mobil používat, může vyprávět: dotyčnému operátorovi šlo jen o peníze a situace nemocné osoby ani její rodiny jej nijak nezajímala.

Čili ano, dané firmy se mnohdy chovají špatně, snaží se získat peníze za každou cenu. Přesto s názorem dotyčné osoby, kterou znám (znovu zdůrazňuji: jde o moji interpretaci jejího názoru, přesná její slova už si nepamatuji), že finanční instituce a mobilní operátoři se chovají jako vykořisťovatelé, nemohu zcela souhlasit. Myslím si, že tento názor zapomíná na něco podstatného: dané firmy nám poskytují služby, které jsou pro nás užitečné, které nám přinášejí nějaký prospěch. Ano tyto firmy se mnohdy chovají nemravně, ale zároveň nám nabízejí něco, kvůli čemu jejich statky kupuje, využíváme, platíme za ně. To, že nám nabízejí něco užitečného, by nemělo zapadnout. Jinak řečeno, ne úplně souhlasím s tím, že cílem těchto firem je pouze "oškubat zákazníka". Cílem těchto firem také je nabídnout zákazníkovi něco, co se mu může hodit. Samozřejmě, pokud mu danou službu obecně daný produkt či daný statek) lze nabídnout za pro zákazníka nevýhodnou cenu, mnohdy tak učiní.

Cílem firem je vydělat, mít zisk. Ostatně už člověk, který bývá označován za zakladatele ekonomie, Adam Smith ve své knize z roku 1776 "Pojednání o původu a podstatě bohatství národů" píše: "Není to laskavost řezníka. Sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které plynou jim." Smith tím chtěl zdůraznit, že sobectví nemusí být špatné nebo odsouzeníhodné. Zisk, možnost získat to, na základě čeho bude daný subjekt schopen uspokojovat své potřeby, je tím motorem, který jej vede k tomu, že uspokojuje potřeby druhých osob. Ano, mnohdy dochází k tomu, že při uspokojování potřeb druhých, jsou druhým nabízeny statky, které nepotřebují, statky za cenu, která pro druhé není výhodná. Myslím si, že je ale nesprávné vidět pouze tyto jevy a nevidět, že díky touze po zisku se naše životní úroveň zvýšila, že jsme schopni uspokojovat více potřeb, atd. Důsledkem mj. je delší doba dožití, schopnost léčit nemoci, které jsme dříve léčit nebyli, pokles kojenecké úmrtnosti, atd.

Ekonomická teorie zná důvody, proč mnohdy jsou zákazníci znevýhodnění – za hlavní lze označit informační asymetrii a skutečnost, že zákazník je slabší smluvní stranou: nemá dostatek informací, znalostí, schopností a koneckonců ani času, aby mohl a byl schopen se bránit, prosazovat svoje zájmy, atd. Pokud není zákazník dostatečně silný, lze ho snadno napálit, zneužít apod. Řešení co s tím nejsou jednoduchá, ale existují (níže uvedené je základní výčet):

-                    zejména větší konkurence. Pokud si firmy vskutku konkurují, tj. nejsou domluveny, tak je nepravděpodobné, že všechny budou zákazníkovi poskytovat statky pro zákazníka za nevýhodných podmínek. Zákazník má potom větší možnost výběru a firmy díky tomu, že zákazník není tolik závislý na jedné firmě, si firmy tolik nedovolí být vůči němu "zlý"

-                    existencí pravidel, které zákazníka chrání. Tyto pravidla jdou prosadit. Lidský vývoj mj. spočívá v tom, že se neustále rozšiřuje množina toho, na co mají lidé nárok. Prosadit svá práva není jednoduché, ale je to možné.

-                    vzděláváním: jako VŠ pedagog musím tuto složku zdůraznit: vzdělaný zákazník zná více svoje práva, ví, jaké jsou možnosti, na co má nárok, apod. Vzdělávání není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii a další náklady, ale vyplatí se.

Nejsem naivní a nepředpokládám, že pokusy o okrádání zákazníků, o nabízení jim statků za pro ně nevýhodných podmínek aplikací zde uvedeného zmizí. Co vím je, že člověk může jednat oportunisticky (tj. v rozporu s nějakými pravidly, včetně pravidel morálky). Myslím si ale zároveň, že postupným vytvářením institucí, organizací, vzděláváním apod. lze možnosti tohoto oportunistického jednání omezovat, jak je nejde (z principu naší povahy) odstranit. Jsem rovněž přesvědčen, že dané problémy nevyřešíme nastolením nějakého "nového světového řádu" (i tato myšlenka alespoň nepřímo zazněla v internetové přednášce A. Clausse – sice říkal, že jej chtějí nastolit zejména oni, myšleno asi finančníci a to takový, který bude pro finančníky výhodný, A. Clauss ovšem přinejmenším nepřímo vyzýval spotřebitele, aby usilovali o nastolení daného řádu výhodného pro spotřebitele, respektive "obyčejné občany"), který bude mít za následek "nového, lepšího" člověka. Minulé pokusy (např. socialismus) ukázaly, že tudy cesta nevede. Rovně, jak jsem výše uvedl, podle mne problémy nevyřešíme odstraněním bank a dalších finančních organizací, protože prostě řada služeb je pro nás užitečná. Boj proti okrádání a dalším nepravostem podle mne z principu věci musí být neustálým bojem, postupným bojem (ve smyslu, že se postupně daří omezovat možnosti pro okrádání – nezapomínejme ale, že díky technickému pokroku budou rovněž vznikat nové možnosti, jak okrádat). Nevyřeší jej podle mne nějaká radikální změna (typu, že se staneme ekonomicky soběstační – problematika ekonomické soběstačnosti je rozebrána níže), protože daná radikální změna s sebou přináší často řadu škod, problémů atd., které jsou větší než původní problémy, jež radikální změna chce odstranit. Postupný, neustálý boj není tak dramatický, nepřináší jednoznačná řešení, neslibuje (přímo nebo nepřímo), že vše vyřeší, že nastane ráj na zemi. Proto není tak atraktivní. Historie ale ukazuje, že tento boj spíše vede ke zlepšování lidského údělu než radikální změny.

Pokud se vrátím k přednášce A. Clausse tak podle mne obsahuje řadu ekonomických nesmyslů (např. z hlediska vzniku peněz), v přednášce často skáče z jednoho problému na druhý, aniž by byl konkrétní a šel do větší hloubky. Svým způsobem pro mne bylo i zklamání, že obsahově se internetová přednáška z roku 2008 a letošní přednáška příliš nelišila. Zajímavý je i přístup k penězům. Jak už jsem psal na FB, pan A. Clauss sice jako jedno řešení nabízí, abychom nepoužívali "jejich" peníze (myšleno peníze bank, respektive dalších finančních institucí, přinejmenším ve smyslu, že se jedná o peníze, které vznikly díky současnému bankovnímu systému), evidentně však jejich peníze používá. Koneckonců v přednáškách říká, že založil několik nadací, které investují právě "jejich" peníze. Ale ve skutečnosti jsou to peníze lidí, kteří je panu A. Claussovi svěřili, respektive zaplatili.

Samozřejmě, že v přednáškách A. Clusse zaznělo několik myšlenek, se kterými lze souhlasit (oprávněně podle mne třeba kritizoval chybné investiční rozhodnutí řady bank, upozorňoval na nepoměr mezi počtem obyvatel Evropy a severní Ameriky a kolik tito obyvatelé spotřebovávají), celkově mi ale jeho přednášky přijdou jako jedny z mnoha přednášek ve stylu "všechno na světě je špatně, pokud se svět radikálně nezmění, skončí to katastrofou". Podle mne je logické, že na to řada lidí ráda slyší, daný přístup jim umožňuje zdůvodnit, proč jsou neúspěšní (všechno se přece vyvíjí špatným směrem, takže nejsou neúspěšní jen oni, ale je neúspěšný celý svět), proč s tím vlastně oni nemohou nic dělat (vyžaduje to přece radikální změnu, na kterou jsem malým pánem), takže je dané přednášky vlastně utvrzují v jejich identitě i pocitu nespokojenosti. Jak už jsem výše zdůraznil, vadí mi na nich pocit spiknutí – v internetové přednášce např. zaznělo, že není náhoda, že k soudobé krizi došlo cca 80 let po vypuknutí Velké deprese (tj. světové hospodářské krize, jež propukla na sklonku 20. let 20. století a trvala praktiky po celá 30. léta), respektive v internetové přednášce to bylo dokonce prezentováno tak, že soudobá krize byla úmyslně vyvolána právě cca po 80 letech, protože už není nikdo, kdo by Velkou Depresi pamatoval. Soudobá krize má řadu příčin, včetně nezodpovědného chování finančních organizací, ale představa, že krize byla úmyslně vyvolána, respektive, že je někdo, kdo ji úmyslně vyvolal, je nebezpečná. Opět říká, že někdo řídí svět, že někdo je tím bohem, že ostatní jsou malí pánové. Opět je od této představy jen krůček k tomu, aby ten někdo byl "po zásluze spravedlivě potrestán" (nejlépe zcela vyhuben). Na druhou stranu ale i tato představa může lidi utvrdit v pocitu, že s problémy nejde nic dělat, protože ti, kdo podle dané představy svět řídí, jsou příliš mocní, aby se s nimi dalo bojovat. Obé je podle mne špatně – podobným krizím lze předcházet, jak jim nelze nikdy zabránit (viz výše, v důsledku naší povahy), krize však nevyřešíme tím (opět viz výše), že odstraníme finančníky a finanční instituce.
Jen dodatek: uvědomuji si, že jsou jevy, které jsou úmyslně vyvolány – např. inflace: při inflaci někdo (v současnosti centrální banka) začne úmyslně zvyšovat množství peněz v oběhu. Typickým příkladem úmyslné inflace je asi učebnicově nejznámější inflace: německá inflace v roce 1923 – ta vznikla zejména pro to, že Německo nebylo schopno, jako poražený stát v první světové válce, splácet reparace vítězným mocnostem, tak německá vláda (centrální banka neměla tehdy takovou moc) začala tisknout peníze právě proto, aby měla peníze na splácení reparací. Nicméně myslet si, že se někdo úmyslně vyvolal krizi, která vznikla kolem roku 2008, s tím vskutku nesouhlasím. Opravdu jsem přesvědčen, že nikdo takovou moc nemá, že daná krize vznikla kombinací řady faktorů. Opravdu jsem přesvědčen, že daná teorie krize jako úmyslného jevu je nebezpečná, že nás vlastně zbavuje zodpovědnosti za naše činy. A. Clauss přitom nepojmenoval konkrétní osoby – viníky obecně míní finančníky (alespoň takto to vyplynulo z brněnské přednášky).  Potom ale nerozlišuje podíl jednotlivých osob – všichni finančníci jsou de facto dle něj vinni, míru jejich zavinění není třeba zkoumat. To opět považuji za nebezpečné, protože to vede k touze po exemplárních trestech, které nerozlišují, vede to tedy k nespravedlnostem. Jeho postoj "všichni finančníci jsou vinni" vlastně umožňuje, že skuteční vinící se mohou skrýt, zůstat v anonymitě davu. Jeho postoj je opět jednoduché, pohodlné řešení, Nicméně řešení bez konkrétní odpovědnosti, bez snahy o hledání spravedlnosti. Možná teď budu zbytečně přísný, ale podobný postoj po druhé světové válce říkající "všichni Němci jsou vinni", vedl k masakrům nevinných, k divokým odsunům a k dalším nespravedlnostem. Ano, v současnosti se historie nemůže asi tak snadno opakovat, ale podobné jevy nejsou nikdy vyloučeny.

Z hlediska přednášky A. Clausse bych se chtěl zastavit ještě u tří témat. Prvním je skutečnost, že soudobé peníze nejsou kryty zlatem ani jiným reálným aktivem. Peníze dlouho vskutku zlatem nebo jinou komoditou kryty byly, respektive za papírové peníze (případně záznam v bance) bylo možno dostat stanovené množství zlata. Přinejmenším od konce první světové válce tato možnost získat za papírové peníze zlato byla omezena, definitivně byla odstraněna v letech 1971-1973. Skutečnost, že peníze nejsou ničím kryty, samozřejmě může vést k tomu, že je emitováno nadměrné množství peněz, tj. že dojde k inflaci a peníze ztratí na hodnotě. Řešením však podle mne není návrat ke stavu, kdy peníze byly kryty zlatem (nebo jiným reálným aktivem). Důvod je jednoduchý: zlata je obvykle (nedojde-li k objevu nějakého nového naleziště, což nyní není příliš pravděpodobné) málo, respektive je ho stabilní počet. Pokud ale roste množství vyprodukovaných statků, tak daný stabilní počet peněz vázaný na dané stabilní množství zlata by nestačil uspokojovat směnu stále většího množství statků (a to zjevně ani v případě, kdyby rostla rychlost obratu peněz, tj. peníze by se v daném období častěji používaly). Důsledkem by byla deflace. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Mějme primitivní vesnici, ve které je 100 zlatých mincí, vesnice za rok vyprodukuje 100 chlebů, každá mince je ročně použita právě jednou. Potom jeden chleba bude stát jednu zlatou minci. Předpokládejme nyní, že počet vyprodukovaných chlebů ve vesnici díky technologickému pokroku vzrostl na 600 kusů za rok. Mincí je stále 100, díky technologickému pokroku ji ale lze použit ročně třikrát. Potom máme ročně k dispozici de facto 300 mincí a jeden kus chleba může stát půl zlaté mince. Cena statku tedy klesla, odborně (pokud by se pokles nastal u všech statků) se daný proces nazývá právě deflace (tj. pokles cenové hladiny, je to opak inflace). O inflaci se vcelku ví, že je škodlivá – peníze jsou znehodnocovány, inflace poškozuje věřitele. Kupodivu i opak inflace, tj. deflace je rovněž škodlivá – tentokrát jsou poškozováni dlužníci, kteří v důsledku toho, že klesají ceny jejich statků, nejsou schopni splatit své dluhy (které vznikly před poklesem cen). Obrazně řečeno: dlužník si půjčil stovku, má s úroky vrátit 105, v důsledku deflace (poklesu cen statků, které dlužník produkuje, si ale dlužník vydělá 98). Tento příběh dlužníků se reálně udál v ekonomice USA v 80. a 90. letech 19. století – peníze tehdy byly kryty zlatem, ale zlata bylo málo, nestačilo růstu americké ekonomiky. Důsledkem byl pokles cenové hladiny asi o 25 % (mezi léty 1880-1896), na který doplatili američtí farmáři, kteří nebyli schopni splácet dluhy. Situaci vyřešilo až nález nových ložisek zlata na Aljašce v roce 1898. Má zde smysl zdůraznit, že na deflaci doplatili právě farmáři, tedy osoby, které A. Clauss obecně považuje za prospěšné – ve své brněnské přednášce několikrát zdůraznil, že není dobře, že zemědělci se podílejí na počtu ekonomicky aktivních malým procentem. I nyní, pokud by peníze začali být kryty zlatem nebo jiným reálným aktivem, lze předpokládat, že by tohoto aktiva bylo málo, že by došlo k deflaci a že právě zemědělci (kteří si obecně často berou půjčky – neb náklady mají po celý rok, příjmy jen po určitou část roku, tak aby daný nesoulad vyřešili) by deflací byli postiženi.
Výše jsem uvedl, že zlata by asi bylo málo, takže množství peněz by nerostlo, což by za situace růstu produkce statků činilo problémy. Rovněž jsem výše napsal, že problém v USA na sklonku 19. století vyřešil nález nových zlatých ložisek. Nalezení zlatých ložisek na Aljašce tedy bylo pozitivní. Dřívější událost ovšem ukazuje, že objevení zlatých ložisek může být negativní – v  16. století nález obrovských ložisek zlata (v důsledku objevení Ameriky) vedl k inflaci ve Španělsku a k hospodářskému zaostání dané země. Sice jsem výše též napsal, že nyní objev nových obrovských ložisek zlata není pravděpodobný. Je ale teoreticky možný. Rovněž je teoreticky možné, že se podaří vyvinout technologii, která povede k obrovské produkci umělého zlata (k nerozeznání od pravého). Potom by pro změnu zlata mohlo být mnohem více než vyprodukovaných statků a inflace by nastala. Podobné problémy hrozí, pokud by se peníze svázaly s jakýmkoliv jiným reálným aktivem. Zkrátka a dobře svazovat peníze s reálným aktivem hrozí mnoha problémy. Jednodušší je přitom v současném světě nekrytých peněz vytvořit taková pravidla, která centrálním bankám i vládám zabrání nekontrolovaně zvyšovat množství peněz. Ano, slovy mého oblíbeného filosofa Karla Poppera, je to malý krok "postupného sociálního inženýrství", ale krok, který má větší smysl než radikální změna. Ostatně podobná pravidla existují a jsou i dodržována – když se podíváte třeba na vývoj inflace v USA, tak zjistíte (přes všechny problémy s měřením inflace), že po roce 1992 nikdy nepřesáhla 4 % ročně, přičemž ekonomická teorie uvádí, že mírná inflace není škodlivá (proč tomu tak je, už je mimo rozsah tohoto textu).

Druhým tématem je myšlenka soběstačnosti, kterou A. Clauss propaguje jako řešení daných problémů – v jeho pojetí zejména spočívá v tom, že daná společnost je soběstačná v produkci potravin a energie. V brněnské přednášce zazněl názor, že jednostranné pěstování plodin (např. obrovské lány řepky) jsou ekofašismem. Je to jeden z mála názorů, se kterým souhlasím, dané jednostranné pěstování skutečně snižuje biodiverzitu apod. Sice je možná produkčně levné (nenákladné), v této produkci však nejsou zahrnuty veškeré náklady spojené s dopravou potravin, s poškozením životního prostředí apod. Přes tento souhlas si ale myslím, že potravinová a energetická soběstačnost není řešením. Z mého pohledu představuje druhý extrém – kdy daná společnost produkuje potraviny, pro které vůbec nemá podmínky, respektive je nucena produkovat elektřinu způsoby, které jsou nákladné a diskutabilní (když např. daná společnost nedisponuje dostatečnými energetickými zdroji). Naprostá soběstačnost v potravinách je krom toho nemožná – Česko by se třeba muselo zcela vzdát rýže apod. Obecně s myšlenkou soběstačnosti nesouhlasím právě proto, že nutí danou společnost produkovat i statky, ve kterých daná země není dobrá (např. pro to, že nemá vhodné zdroje k jejich produkci). Řešením je samozřejmě některé statky neprodukovat a ani nespotřebovávat, ovšem tím opět snižujeme množinu potřeb, které lze uspokojit a většinou vcelku zbytečně. Sice si vskutku nemyslím, že je rozumná specializace pouze na činnosti, ve kterých je daná společnost nejlepší – v zemědělství to může vést právě ke zmíněným monokulturám, v průmyslu např. k velké závislosti na automobilovém průmyslu, přičemž změna orientace na jiný druh produkce může být extrémně nákladná (a co když náhle třeba z důvodu vysokých cen ropy klesne poptávka po autech!). Tato specializace je jeden extrém. Soběstačnost chápu jako druhý extrém. Svět se dnes nebezpečně přibližuje extrému specializace se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy, A. Clauss ale jako řešení podle mne nabízí druhý extrém, opět se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy.
Mimochodem myšlenka soběstačnosti je jen mírnější verzí myšlenky "návratu k přírodě" a teorií o ušlechtilých divoších (jeden z prvních autorů dané teorie je francouzský filosof žijící v 18. století J. J. Rousseau). Představa, že návratem k přírodě se stane člověk lepší, ušlechtilejší (to teorie ušlechtilého divocha ve své podstatě hlásá) je ale naivní, není nijak podložena. Život na úrovni divocha byl krutý, lidé nemohli uspokojovat mnoho potřeb, měli málo možností. Navíc nebyli nijak ušlechtilí – i primitivní společnosti mezi sebou bojovali, válčili apod. Obdobně očekávat, že nás změní potravinová a energetická soběstačnost (A. Clauss toto sice přímo neříká, ale podle mne se to dá z jeho přednášek dovodit), je naivní – stále platí, že být soběstačný znamená vzdát se řady statků. V důsledku neúrody a dalších jevů můžou být soběstačné společnosti přitom snadno ohroženy, nemít dostatek zdrojů, takže přestanou být soběstačné, tudíž možnost konfliktů, bojů o tyto zdroje se tak naopak podle mne zvyšuje. Myslím si dokonce, že opačný stav, tj. situace, kdy jednotlivé společnosti jsou na sobě závislé, četnost konfliktů snižuje – každá ze společností ví, že, pokud vyvolá s někým jiným konflikt, tak ten někdo jiný, ji přestane s velkou pravděpodobností dodávat zdroje a statky, které vyvolatel konfliktu potřebuje ke své existenci. Tudíž, si raději vyvolání konfliktu rozmyslí. Znovu opakuji, nejsem zastáncem nadměrné specializace, ale na myšlence naprosté soběstačnosti vskutku nevidím nic pozitivního.

Třetím tématem, je skutečnost, že A. Clauss upřednostňuje fyzickou ekonomii (ostatně, jak jsem uvedl v úvodu, sám sebe označuje za fyzického ekonoma). Fyzická ekonomie podle něj znamená, že dobré je, co lze změřit a zvážit, tedy produkty zemědělství a průmyslu. Výše jsem rovněž uvedl, že ve své brněnské přednášce A. Clauss vyjádřil nespokojenost, že v zemědělství a i v průmyslu pracuje málo lidí (z hlediska jejich podílu na ekonomicky aktivním obyvatelstvu). Ekonomická teorie obvykle chápe daný malý podíl osob zaměstnaných v zemědělství a případně i v průmyslu na ekonomicky aktívním obyvatelstvu za výraz ekonomické vyspělosti dané společnosti – daná společnost je schopna fyzické statky vyprodukovat s malým počtem osob. I pokud bychom připustili, že řada služeb, které jsou v současnosti nabízeny, je zbytečných, zůstává otázka, co vlastně A. Clauss navrhuje a jaké by to mělo důsledky. Brněnský přednáška kromě konstatování, že v zemědělství pracuje málo osob, že to není dobře (a že se tito zemědělci neuživí – ve smyslu nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu) nenavrhla nic. Řešení přitom, pokud si myslíme, že daný stav není dobrý, není mnoho: buď se pracovníci ze služeb přesunou zpět do zemědělství. V takovém případě jsou možné dvě cesty:

-          buď tento větší počet lidí v zemědělství a v průmyslu bude produkovat stejné (nebo menší) množství fyzických statků jako doposud. Potom jejich produktivita klesne a dotyční lidé budou vydělávat méně, čili zchudnou a budou moci uspokojovat méně potřeb.

-          nebo tento v zemědělství a v průmyslu začne produkovat větší počet statků, čímž ale budou potřebovat více fyzických zdrojů (surovin apod.). A. Clauss přitom v obou přednáškách zdůrazňuje, že fyzických zdrojů ubývá, že dochází k jejich vyčerpání. Pomiňme teď, že předpoklad vyčerpání fyzických zdrojů je oblíbený katastrofický strašák, že ekonomická teorie zdůvodňuje, proč tento scénář vyčerpání zdrojů nehrozí (rozbor daného zdůvodnění je opět mimo rámec tohoto textu). Mým cílem je upozornit na nekonzistentnost uvažování A. Clusse – prostě, když říkám A, měl bych uvažovat, jaké bude B a C, atd.

Samozřejmě je tu i možnost, že pracovníci pracující ve službách přestanou zcela pracovat (tj. stanou se ekonomicky neaktivní). Jaké to bude mít důsledky na jejich příjem, není třeba popisovat. Stačí se zeptat, zdali by to dotyčné osoby chtěly.

Stejně nekonzistentní byl A. Clauss ve svém povzdechu, že se zemědělci neuživí (ve smyslu, že nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu). Opět bylo by to extrémně nákladné – museli by produkovat i potraviny, které je pro ně nákladné pěstovat. Možná by se tito zemědělci uživili, ale už by nebyli schopni uživit obyvatele nepracující v zemědělství. Obecně ještě jednou: když něco navrhuji, měl bych domýšlet důsledky svých návrhů. Všechny sice domyslet nejde (většina našich aktivit přináší zamýšlené i nezamýšlené důsledky), některé domyslet jde.  Z mého pohledu je potom velmi diskutabilní předpoklad, že správné je jen to, co lze změřit a zvážit. Sice jsem ochoten souhlasit, že některé služby jsou zbytečné, stejně tak lze ale argumentovat, že některé produkty zemědělství a průmyslu jsou zbytečné – s touto možností A. Clauss vůbec neuvažuje, což je opět případ jeho nekonzistentnosti.  Navíc, pokud si tyto služby (a koneckonců i produkty zemědělství a průmyslu) lidé kupují, tak pravděpodobně uspokojují jejich potřeby. Ano, některé z těchto služeb, produktů průmyslu a zemědělství mohou poškozovat životní prostředí, ke vzniku patologických jevů (např. závislostí), apod., řešením však není šmahem omezit služby, ale zkoumat, jaké jsou důsledky produkce a spotřeby daných statků a pokud jsou se produkcí či spotřebou spojeny negativa, vytvářet pobídky, aby dané statky nebyly tolik spotřebovávány. Jenže, to je mnohem náročnější, než laciný výkřik, že je špatně, že ve službách pracuje mnoho lidí.

Shrnuto: fyzická ekonomie A. Clausse mne nepřesvědčila – vskutku si myslím, že s velkou pravděpodobností se jedná o dalšího člověka, který říká, že je všechno špatně, že za to mohou ti nahoře. Jak už jsem výše uvedl, lidé na to rádi slyší, protože si snadněji mohou zdůvodnit své neúspěchy. Řešení A. Clauss navrhuje v mnohem menší míře, než kolik kritizuje, jednotlivá řešení jsou potom velmi diskutabilní. 

zajimave internetove tipy na premysleni

Ahoj,

jak jste zaregistrovali, krom vlastnich (slozitych, nesrozumitelnych a dlouhych :-)) textu obcas posilam tipy na dalsi clanky.
Jakozto pedagog holt mam potrebu nutit lidi kolem mne, aby premysleli. Po vcerejsi diskusi ve vinarne se spoustou chytrych lidi na spoustu chytrych temat, mam danou potrebu dnes obzvlaste silnou :-) Predem upozornuji, ze dnesni tipy budou na premysleni obzvlaste narocne :-). Navic jsou kontroverzni. Ale je leto, a to je idealni doba k premysleni a k diskusim :-)
Ke vsem linkum pridavam svuj strucny komentar.

Wawi

Tipy se tykaji tri oblasti
- clanky v souvislosti se smrti Milana Paumera
- clanky ohledne socialniho statu
- clanky o postmoderne (vcetne clanku kritickych)


Oblast cislo jedna:
nekolik clanku, ktere byly napsany nebo se objevily na netu v souvislosti se smrti Milana Paumera, clena odbojove skupiny bratri Masinu.
http://www.klaus.cz/clanky/2649
http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-milan-paumer-proc-dd4-/p_spolecnost.asp?c=A100723_130231_p_spolecnost_wag
http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/762925
http://www.tyden.cz/rubriky/lide/milan-paumer-maminka-bedovala-ze-ma-doma-rvace_176184.html
http://www.euportal.cz/Articles/6345-milan-paumer-komunisti-jsou-bestie.aspx
http://slepeckahul.pecina.cz/2010/07/zemrel-milan-paumer-19312010.html
Moje poznamka:
osobne povazuji Milana Paumera za hrdinu. Po roce 1948, kdy skupina bratri Masinu pusobila, byl rezim nedemokraticky, totalitni, popravoal nevinne lidi, dalsim nevinne lidi zaviral, zabavoval jim majetek, neumoznoval pracovat, studovat apod. Postavit se na odpor tomuto rezimu melo smysl.
Urcity problem ale vidim v tom, na co poukazuje prvni link. Z hlediska vyznamu odbojova skupina bratri Masinu tento rezim prilis neposkodila. Pri jejich cinnosti v CR byli zabiti tri lide, vyloupeny dve policejni stanice (a ziskany nejake zbrane, nicmene nebyly nikdy pouzity) a jeden postovni vuz, zapaleny stohy s obilim na Hane. Akce byly izolovane a nic nezmenily. I samotny jejich utek do zapadniho Berlina byl de facto tragicky – Masinove a Paumer se tam sice dostali, v dusledku uteku ale byli popraveni dalsi tri lide (dva lide, kteri s Masiny a Paumerem rovnez utikali, a stryc Masinu) a n lidi na dlouha leta zavreno.
Ekonomicky receno i v odboji je nutno zvazovat naklady a prinosy cinu a zde mi vychazi, ze naklady byly vyssi nez prinosy. Ten rezim byl vskutku nedemokraticky, totalitni, Masinove byli mladi, dokazi si predstavit, ze prevladlo presvedceni "proti zlu je treba bojovat za kazdou cenu". Presto mne ponekud mrzi, ze ex post u Masinu se alespon neprojevila otazka, zda ta cena nebyla prilis vysoka.
Casto byva cinnost Masinu srovnavana s cinnosti odbojaru za druhe svetove valky. Zaznamenal jsem i srovnani akci Masinu s atentatem na R. Heydrich. I u tohoto atentatu se stale diskutuje, zda-li jeho cena nebyly prilis vysoka. Na tuto otazku neni jednozna odpoved, ja se osobne domnivam, ze nebyla (ale v dane dobe jsem nezil, nezazil situaci, kdy jsou lide v dusledku atentatu popravovani apod., cili vlastne nejsem opravnen se vyjadrovat), ale o teto otazce se v pripade atentatu na Heydricha alespon diskutuje. V pripade Masinu a Milana Paumera mi proste chybi urcita pokora – diskusi o cene svych cinu podle mne vzdy odmitali. Na jednu stranu byl ten rezim, proti kteremu bojovali, vskutku zlocinny, na druhou stranu alespon ex post melo smysl se zamyslet, zda-li jej neslo poskodit jinak a lepe. A toto zamysleni mi schazi.
Nektere soucasne nazory Milana Paumera se mi zdaji archaicke (viz rozhovory, co poskytl). Na druhou stranu plati, ze se nikdy nebal ozvat, pokud se z jeho pohledu dela nespravedlnost. I proto pro mne zustava hrdinou.


Oblast cislo dve – tema socialniho statu
http://www.e15.cz/nazory/rozhovory/vladimir-spidla-evropsky-socialni-sta-t-je-vrchol-moderni-civilizace
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=10377
http://www.pehe.cz/zapisnik/levice-stoji-a-pada-s-otazkou-socialniho-statu
http://www.penize.cz/ekonomika/70977-kohout-kolik-stoji-socialni-stat
http://www.profit.cz/clanek/pavel-kohout-socialni-stat-je-experiment-pro-dve-generace.aspx
http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=659173
http://myego.cz/item/jak-socialni-stat-zkazil-svedsko
http://rektorys.blog.idnes.cz/c/148620/Evropsky-socialni-stat-je-vrchol-moderni-civilizace.html (tento link je reakci na prvni link)
http://fse1.ujep.cz/materialy/KFU_huncova_UFNO0708hermankova1.pdf – aby bylo zrejme, o com je rec (tedy, co je socialni stat).
Moje poznamka:
mozna prekvapi zarazeni prvnich tri linku. Nicmene je tak ucineno vedome, protoze tema socialniho statu je opravdu kontroverzni. Osobne na jednu stranu souhlasim s nazory, ze tento stat pomohl srovnat majetkove nerovnosti, dal moznost praktickeho uplatneni prav tem, kteri by je jinak diky sve chudobe neuplatnili (napr. pravo na vzdelani). Souhlasim s nazory, ze tento stat chrani slabsi smluvni stranu, ktera casto nema mnoho moznosti a zajistuje teto strane dustojny zivot (napr. zamestnancum prijatelne pracovni podminky). Z tohoto pohledu socialni stat prispiva k demokracii, protoze umoznuje, aby se vskutku vyjadrili i ti, kteri by toho jinak nebyli schopni. Na druhou stranu tento stat vyzaduje velke vydaje, nezarucuje ze vydaje budou pouzity kvalitne (treba, ze vzdelavani bude kvalitni), vede k deficitnim rozpoctum a tedy hospodarskym problemum. Rovnez je pravdou, ze socialni stat muze podlamovat vlastni iniciativu, vede ke spolehani se na druhe, ochabovani lidske vule.
V tematu socialniho statu vidim projev touhy cloveka "mit vse, s co nejnizsimi naklady". Proste socialni stat neco stoji, nutne zpusobuje nejake dusledky (muze vytvaret vetsi podminky pro korupci apod.). Pokud se dnes diskutuje o zmenach v socialnim state, je opet zvazovat, co vsechno dane zmeny prinesou, jake budou mit dusledky. Rozhodne neni dlouhodobe udrzitelna situace, kdy je tento stat financovan na dluh, neplati ale rovnitko, ze deficity verejnych rozpoctu jsou zpusobeny pouze vydaji souvosejici se socialni politikou statu. Cili, pokud se ma setrit, je treba zvazovat vsechny vydaje statu a nejenom ty socialni.
Socialni stat by z filosofickeho hlediska mel byt prostredkm pro dustojny zivot. V praxi byl casto pro ruzne zajmove skupiny prostredkem, jak dostat, co nejvice vyhod s minimem nakladu. Socialni stat urcite na jednu stranu prispel k rovnopravneni postaveni rady lidi, na druhou stranu byl nepochybne zneuzivan. Dustojny zivot jde zajistit ruznymi cestami a cesta socialniho statu by mela byt jednou z nich. Jako chybu bych tedy videl snahy o naproste ruseni tohoto statu. Plati pritom, ze chcem-li dany stat mit, musime si na nej vydelat. Na druhou stranou videt socialni stat jako jediny mozny vrchol, jako jedinou moznou cestu, je rovnez chybou.


Oblast cislo tri: postmoderna a jeji kritika:
http://www.revuepolitika.cz/clanky/1311/konzervatismus-versus-clovek-bez-vlastnosti
http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik4/cislo15/15-04.htm
http://www.phil.muni.cz/ jokr/fak/doc/postmoderna.html
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=260&Itemid=48
moje poznamka:
Hodne abstraktní tema, ale na zaver si jej mohu dovolit (Stejne vetsina lidi nedocte az sem :-). Kdo docte a zodpovi otazku "Kdy (v kterem roce) se objevil termin postmoderna?", procemz odpoved lze najit v jednom z linku, dostane nejakou odmenu :-)).
Osobne se k postmodernimu mysleni vcelku hlasim. Vidim v nem jednu z moznosti, jak prekonat nebezpeci jedinych pravd, jedine spravnych pohledu, kdy ostatni nazory jsou zavrzenihodne, spatne apod. Prave proto, ze zivot je slozity, je tento pristup nebezpecny, nebot vetsinou zivot redekuje na jeden z mnoha rozmeru a ostatni zavrhuje. Nicmene i v tomto relativismu se skryva nebezpeci. Muze opravdu skoncti v cloveku bez vlasdtnosti, ktery neni schopen rozlisit, co je podstatna a nepodstane, co je dobro a co zlo. Zasadove postoje jsou na jednu stranu velmi casto nebezpecne, protoze si neuvedumuji slozitost a barevnost prostredi, na druhou stranu mohou (nicmene je treba zduraznit, ze nemusi) jasne upozornovat na to podstatne, dulezite, co v zadnem pripade nelze pominout, na cem ma smysl trvat. Proto treba prvni link k danemu tematu. Dane nebezpeci neni nijak nove, ostatne uz Dostojevsky rikal, ze kde chybi buh, je vse dovoleno. Pokud jsou zcela prekracovany hranice (coz je de facto jedne z cilu postmoderny), je rovnez vse dovoleno. Na druhou stranu, hranice musi byt prekracovany, kazda inovace je v te ci one forme prekroceni hranic, bez prekroceni hranic by clovek neletal do kosmu apod. (viz opet jeden z linku). A neni pritom zadna spravna forma prekroceni hranic. Cili prekroceni hranic muze byt ku prospechu i k neprospechu, nikdy neni jiste, co prevladne. Navic odlisne dusledky jsou v kratkem a dlouhem obdobi (bezprostredni a dlouhodobe dusledky). Co s tim? Slovy Jary Cimrmana "vyrovnat se s tim, je vecny ukol filosofie" (a ja dodam cloveka).