Wawi | Petr Wawrosz texty články úvahy

Už 14 let píši v závěru roku nějaké "filosofické povídání". Letos vzniká poslední den v roce, v některých částech světa už vlastně mají rok 2015.

Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

je tady opět čas vánoc, přelomu kalendářních roků. Čas, kdy se dávají dárky, čas, kdy se píší přání. V tomto čase Petr Wawrosz píše nějaký text, který vydává za hlubokomyslnou úvahu. Letos (tj. v roce 2010), tak činí už podesáté. První z těchto textů vznikl v roce 2001. Skutečnost, že už se jedná o 10. text, předurčuje, o čem bude. Jakýsi pokus o shrnutí těch 9 předcházejících. Najdeš je v příloze. Pokud bych měl shrnout jejich hlavní téma, lze to učinit následovně:

2001 – 11. září 2001

2002 – povodně

2003 – chvála průměrné každodennosti

2004 – desatero na motivy nejrůznějších citátů

2005 – výpisky z četby

2006 – o akcích Velkého vozu a činnostech s tím spojených

2007 – o předání předsednictví Velkého vozu, zážitkové pedagogice

2008 – jaký byl rok 2008 v hlubších souvislostech

2009 – abeceda různých obyčejných i závažných pojmů

Vedle těchto vánočních textů vznikly ještě dva volební texty, které byly psány před volbami do Poslanecké sněmovny – jeden v roce 2006 a druhý v roce 2010. Letos o prázdninách potom vznikl ještě jeden filosofický text – o knihách, které jsem psal. Dále lze mezi hlubší texty přiřadit i jeden letošní text s odkazy na nejrůznější internetové zdroje, přičemž témata těchto zdrojů jsem poněkud komentoval. I tyto 4 texty najdeš v další příloze.

Samotné myšlenky daných textů se pokusím shrnout do 10, respektive 11 bodů.

1. Člověk jako bytost vystavená sázce

Člověk je sice velmi inteligentní, inovativní bytost, bytost, která rozšiřuje své poznání, dokáže vytvářet kulturu, podmanit si přírodu, dokáže dokonce manipulovat se svými genovým kódem. Přes veškeré tyto úspěchy, které lidstvo za dlouhou dobu své existence dokázalo, jsme stále vystaveni sázce – jsme vystaveni přírodě a jejich vlivům, které nás tu a tam nepříjemně zaskočí (viz povodně v roce 2002 i letošní povodně). Jsme ale zaskočeni i vlastní mocí. Jsme překvapováni tím, že v důsledku automobilů, rovněž dochází k dopravním nehodám. Jsme překvapování existencí civilizačních chorob. Jsme překvapováni tím, že svět je příliš komplexní, takže mu nerozumíme. Jsme překvapováni, že důsledkem této komplexity jsou někdy ekonomické i finanční krize. Jsme překvapováni, že počet znalostí je natolik velký, že musíme být specialisté pouze v malé části – důsledkem třeba je, že vědci, kteří se zabývají odlišnými částmi téhož oboru (např. fyziky) nemají dostatek znalostí toho druhého vědce. Jsme překvapováni, že jako důsledek ohromných možností, které máme, se po nás chce flexibilita a my tak flexibilní nedokážeme být. Jsme překvapováni, že v důsledku těchto možností prudce rostou náklady na naše rozhodování, musíme se rozhodovat po delší dobu. Jsme překvapováni, že v mnoha oblastech jsme vydáni na milost expertů a odkázáni na jejich stanovisko. Jsme překvapováni, že přes veškerý pokrok lékařské vědy, stárneme a umíráme. Jsme překvapováni, že v důsledku stravy, tloustneme. Jsme překvapováni, že čím více toho víme, tím menší jistotu vlastně máme. Jsme překvapováni vlastní mocí a nevíme co tím.

A co tedy s tím?

Naše překvapení pramení podle mne z toho, že rozvoj vědy, znalostí nám na jednu stranu dává více jistoty, informací, ruku v ruce zároveň tuto jistotu zpochybňuje. Musíme volit ve světě protichůdných informací, ve světě, kdy naše rozhodnutí mohou být v krátké době beznadějně zastaralá. Jsme vystaveni sázce v tom smyslu, že se musíme nějak rozhodnout, ale málokdy víme s naprostou jistotou, zda-li se rozhodneme správně a dobře. Jsme vystaveni sázce, protože naše existence závisí na existenci dalších lidí. Závisí i na náhodě, na tom, zda jiný neudělá chybu apod. Svět velkých možností je proto svět velkých nejistot. Této nejistotě čelí i ti, kdo zdánlivě nemají možností příliš (např. proto, že nemají mnoho peněz) – i oni závisí v mnohém na svém okolí, i oni se musí rozhodovat v komplexu protichůdných informací. I oni jsou tedy vystaveni sázce.

V Maslowově hierarchii potřeb je jak potřeba jistoty a bezpečí, tak potřeba seberealizace. Tyto potřeby jdou nutně proti sobě – pokud se seberealizuji, vyhledávám něco nové a tím nutně podrývám dosavadní jistoty a bezpečí. V okolí Velkého vozu se pohybují spíše lidé, kteří se chtějí seberealizovat – proto jezdí na zážitkové akce, proto je organizují apod. Mnozí jiní lidé se nemají potřebu seberealizace dostatečně uspokojenu, nejistot kolem nich je ale příliš mnoho. I proto se ozývá volání po silné ruce, po jednoduchém řešení problémů, i proto se objevují konspirační teorie, či teorie typu "za všechno mohou ..."

Co tedy s tím? Alespoň v tom vyspělém západním světě, do kterého patříme, většina lidí disponuje řadou možností. Možná zkratkovitě a nepřesně se dá říci, že je nám nabízeno spoustu chleba a spoustu her. Je ale nabízeno málo znalostí, jak tyto možnosti zvládnout, jak se jimi naučit disponovat. Jako vysokoškolský pedagog jsem přesvědčen, že jednou z cest, jak obrovské možnosti i obrovskou nejistotu, která je s nimi spojena, zvládnout, je pomocí vzdělávání – ale vzdělávání, které nás učí s možnostmi i nejistotou pracovat. Vím, že dosavadní formy vzdělávání to dělají nedostatečně, ale to je jiné téma. Myslím si, že velkým úkolem zážitkové pedagogiky by mělo být pracovat s problematikou možností a nejistoty, která je s možnostmi spojena.

Pokud se totiž podaří dané téma (čili i téma člověk jako bytost vystavená sázce) dobře zpracovat, podat, uchopit, můžeme jej přijmout jako velkou výzvu. Lze se té sázce potom postavit – lze hrát, i když víme, že nemusíme vyhrát. Postavit se dané sazce znamená přijmout skutečnost, že jsme smrtelné bytosti, že závisíme jeden na druhém, že nikdy nebudeme vědět všechno, dokázat s tím žít, dokázat přijmout odpovědnost za naše chyby, omyly i nedostatky. Abychom toho byli schopni, musíme se vzdělávat, musíme o daných věcech diskutovat, musíme se nad nimi střetávat. Tu sázku sice nemůžeme jednoznačně vyhrát, ale můžeme usilovat, abychom neprohráli.

2. Politika je demokratické řešení rozporů.

Protože jsem lidé různí, máme na různé otázky různé názory. Musíme se ale nějakým způsobem dohodnout, jak se tyto otázky budou řešit. Pokud se vůbec nedomluvíme, tak nebudeme spolupracovat, čímž pádem, řada možností vůbec nebude realizována, případně vzniknou velké škody – jako ilustrativní příklad lze použít situaci, kdy některá auta budou v důsledku nedomluvy jezdit vlevo a některá vpravo. Domluvit se lze různými způsoby. Třeba tak, že silou donutíme druhé, aby nás poslouchali. Válkou, když si podrobíme jiné území a lidi, kteří na něm žijí. Nebo také na první pohled zdlouhavým vyjednáváním, hledáním kompromisu, více či méně optimálního řešení. Politika je podle mne o hledání těchto řešení, kompromisů. Je tudíž nutně zdlouhavá, pomalá. Protože výsledkem je právě spíše kompromis, nutně málokdo je zcela spokojen. Nicméně ostatní způsoby jsou horší. Monopoly jedné pravdy vedou k diktaturám a utrpení.

Politika nutně musí být bojem o moc. Bez moci nelze žádné řešení prosadit. Bez moci je politika pouze debatním kroužkem, bez konkrétních závěrů. Problémem je, pokud politika přestane být schopna jednotlivé kompromisy nacházet, respektive, pokud moc stane jediným cílem a nikoliv prostředkem. Dané jevy se do značné míry staly v Česku v letech 2006-2010. Nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) se nebyly schopny domluvit téměř na ničem jiném než na tom, jak si rozdělit moc, aby získaly výhody pro sebe. Výrazně však rezignovaly na hledání kompromisu v podstatných otázkách – ať už šlo o jednotlivé reformy, o postup při předsednictví ČR v EU, apod. Důsledkem bylo i vyslovení nedůvěry Topolánkovy vlády v půlce tohoto předsednictví.

Demokratická politika však dokáže na dané jevy reagovat. I zde může být Česko skoro ukázkovým příkladem – ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 ztratily obě strany řadu voličů. Nutně ztratily i strany, které se ve volebním období 2006-2010 na daném stavu podílely, tj. zelení a lidovci (obě strany se do sněmovny ani nedostaly). Pokud by neexistovala demokratická politika, tak by se daný stav řešil revolucemi, převraty apod. Historie potom jednoznačně ukazuje, že historie a převraty končí mrtvolami, popravami a jinými jevy. Proto chraňme si demokratickou politiku. Vyžaduje to řadu věcí. Svobodnou diskuzi. Nezávislá média a další kanály, kde lze projevit názor – internet je v tomto velmi mocný. Úctu k protivníkovi. Opět jsem zde u vzdělání – pokud si nebudeme vážit odlišných názorů, pokud se jich nenaučíme vážit, bude demokratická politika v ohrožení. Nutné jsou kontrolní mechanismy – nejen volby, ale i soudy, orgány typu Nejvyššího kontrolního orgánu apod. Hodně záleží na funkčnosti daného uspořádání – kdo jmenuje soudce, členy NKÚ, atd., jak jsou tyto orgány financovány apod. Zde má ČR řadu nedostatků – např. problematika státního zastupitelství, politici zde mají příliš velký vliv, takže mohou relativně snadno ovlivnit, aby kauzy, které se jich týkají, nebyly řešeny.

Podstatnou úlohu může sehrát i tzv. občanská společnost. Rozhodně není samospasitelná, protože nejrůznější iniciativy, sdružení, petice apod., mohou prosazovat i věci, které jsou výhodné pouze pro ně nikoliv však pro ostatní. Nicméně, na druhou stranu, jen angažovaní občané budou upozorňovat, že něco je v nepořádku. Proto představa, že demokracie rovná se pouze volby, a že mimo volby by občané měli mlčet je nesprávná. Je třeba konstatovat, že zejména v ODS je tato představa poměrně rozšířena. Mohl bych zde psát o konkrétních projevech a důsledcích – např. o vzniku koalice ODS a ČSSD v pražském zastupitelstvu. Nebezpečí této koalice spočívá právě v tom, že jejím cílem bude pouze moc sama o sobě a nic víc. Dále spolupracují strany, které zastávají relativně odlišné názory, takže v důsledku této spolupráce se vytrácí ideová diskuse (po které na jednu stranu třeba volá Václav Klaus, na druhou stranu mu toto vytrácení v případě daných koalic nevadí – proč asi?!) a usiluje se vskutku pouze o výhody pro vládnoucí strany. Mimochodem důsledkem těchto spoluprací může být nárůst extremismu – občané se naštvou a budou volit populisty. Rakousko to zažilo – tamní vládnoucí strany si natolik rozdělily moc a natolik sblížily, že jim opravdu šlo především o uchování moci a o výhody pro sebe než o cokoliv dalšího, takže občané na protest volily spíše extrémní strany. Jak tzv. velké koalice nejsou zkázou světa, určitě je třeba jejich počínání (stejně jako počínání jakékoliv vlády na jakékoliv úrovni) sledovat.

Takže, važme si demokratické politiky, ale kontrolujme ji. A nečekejme od ní zázraky. I politici jsou lidé, tedy chybující bytosti, takže očekávat, že se vždy rozhodnou správně a že vždy vyřeší naše problémy, je naivní. Osobně mne fascinuje, že to přesto čekáme. Pokud jednotlivé součásti nějakého celku (např. státu) nejsou dokonalé a z principu věci nemohou být dokonalé, nemůže být nutně dokonalý ani stát a nutně nemůže vyřešit všechny naše problémy.

3. chvála průměrné každodennosti a mezní užitek je dříve nebo později klesající

Tyto teze vědomě spojím.

Průměrnou každodenností myslím běžný normální život, běžné obstarávání. Jak píši v textu z roku 2003 (psal jsem jej bez háček a čárků): "je o nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane. Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme."

V tom textu z roku 2003 jsem rovněž psal, že Velký vůz de facto nedělá nic jiného, než že se snaží z oné průměrné každodennosti vystoupit. Nicméně nelze z ní vystupovat pořád. Život nemůže být neustálý zážitkový kurs. Nemůže být neustálý mejdan, neustálý outdoorový závod, neustálé cesty za dobrodružstvím, apod. Musí být i ono obyčejné obstarávání, ona obyčejná produkce statků, ono obyčejné vzdělávání se, ono obyčejné obstarávání našich běžných potřeb. Bez těchto věcí bychom zahynuli.

Pokud bychom neustále jezdili na zážitkové akce, chodili na mejdany, apod., tak by dříve nebo později začalo platit, že mezní užitek z daných aktivit by se snižoval – zkrátka a dobře tyto aktivity by nás již tolik nebavily, neměly by pro nás tak velký přínos. Proto je průměrná každodennost nutná. Jen díky průměrné každodennosti můžeme tu a tam někam vystoupit, zažít její ozvláštění. Jen díky průměrné každodennosti si můžeme vážit toho, co každodenní není. Průměrná každodennost znamená rovněž přijmout zodpovědnost, to, že se musíme o sebe starat, že musíme pečovat o druhé. Znamená pokoru, uvědomění si, že k životu potřebujeme obstarávání řady věcí, že je třeba pracovat, překonávat překážky, potýkat se s nezdary. Velkým problémem současné západní společnosti je, že řada lidí z průměrné každodennosti až příliš snadno utíkat. Volání po sociálních jistotách, po velkém zabezpečení v nezaměstnanosti apod. není svým způsobem nic jiného než snaha vymanit se z této průměrné každodennosti, snaha užívat si. Důvodem, proč západní společnost mnohdy zaostává za jinými částmi světa je právě skutečnost, že si chceme příliš užívat, ale málo pracovat a málo nést zodpovědnosti.

Jenže mezní užitek z tohoto užívání klesá a dříve nebo později se dostavuje nějaká forma kocoviny. Svým způsobem je jednou z těchto forem i ekonomická krize, která propukla v zásadě v roce 2008 (o přesném datu se vedou spory). Chtěli jsme mít zkrátka příliš mnoho věcí a chtěli jsme je mít hned – na dluh, za každou cenu. Když se ukázalo, že dluhy nejsme schopni splácet, nastaly problémy. Zadlužování není problémem samo o sobě, stává se problémem, pokud jsou dluhy použity na neproduktivní spotřebu nebo neproduktivní investice. To se před rokem 2008 často dělo a důsledky nejsou překvapivé. Samozřejmě ty důsledky často nesou ti, kteří nebyli pachateli příčin nebo se na příčinách podíleli jen nepatrně. Mohl bych psát, že postižení měli být více ostražití, nicméně vím, že jejich mezní náklady na ostražitost byly často vysoké a užitek nízký. Opět tedy záleží na celkovém uspořádání společnosti, na jejích institucích, hodnotách apod. A společnost, která si dokáže vážit průměrné každodennosti, společnost, která ví, že mezní užitek z nějaké určité činnosti je vždy klesající, bude vůči krizím odolná o něco více, než společnost bez těchto hodnot.

Díky doporučení Gabči Schwarzové jsem si letos přečetl knihu Thomase H. Eriksena "Syndrom velkého vlka" s podtitulem "hledání štěstí ve společnosti nadbytku". Píše se tam hodně o klesající mezní užitečnosti, o tom, že lidé v bohatých společnostech nejsou výrazněji šťastnější než v chudých společnostech. Tyto závěry nejsou překvapivé – lze je najít i v dalších studiích, z nichž některé mají vědečtější charakter. Nicméně v dané knize navíc nacházím chválu oné průměrné každodennosti i možnost, jak z ní adekvátně vystupovat – klást si cíle, které jsou zároveň ambiciózní a zároveň reálné. Na první pohled, to může připadat rozporně, navíc nikdy dopředu nevíme s jistotou, zda-li cíl je přiměřeně ambiciózní nebo přiměřeně reálný. Ale, spousta lidí se trápí proto, že si kladou pro sebe nereálné cíle – chtějí být v ledačems nejlepší, chtějí mít spoustu věcí, a nemají na to. Jiná spousta lidí se trápí proto, že jsou málo ambiciózní a kladou si málo reálné cíle. Jsou potom naštvaní, že téměř nic nedokáží, že téměř nic nemají apod. Rozumná ambicióznost a reálně stanovené cíle, se zdají proto být řešením, jak průměrnou každodennost překonávat, ale jak v ní zůstat zároveň zakotven. Opět, je zde nutná výchova, opět zde velkou úlohu může sehrát svět zážitkové pedagogiky.

Lze namítnout: ti největší géniové byli naopak velmi ambiciózní a kladli si cíle, které vypadali nereálně. Přiznávám se, že si touto argumentací nejsem jist. Víc se mi líbí argumentace, že jejich cíle byli reálná a přiměřeně ambiciózní jejich možnostech. Konkrétní příklad: líbí se mi třeba interpretace, že Einsteinovy teorie je přiměřeně ambiciózní a přiměřeně reálné rozšíření newtonovské fyziky. Dále se domnívám, že lidé, kteří si kladli příliš ambiciózní a nikoliv reálné cíle , nakonec dopadly špatně. Příklady – Alexander Makedonský, Napoleon. Navíc, tito lidé nakonec způsobili utrpení mnoha dalším lidem.

Proto: važme si průměrné každodennosti, uvědomme si, že naše mezní náklady jsou klesající.

4. postupné sociální inženýrství aneb naše jednání má vždy žádoucí i nežádoucí důsledky

Tento bod hodně souvisí s těmi dvěmi předcházejícími. Pokud něco chceme měnit, zlepšovat, je podle mne optimální cesta postupného sociálního inženýrství, tedy cesta postupných změn, a to právě proto, že většina našich činů má žádoucí (předem znám) i nežádoucí (nikoliv předem známé) důsledky. V důsledku komplexnosti světa nejsme schopni odhadnout důsledky našich kroků, nejsme schopni vědět, jak na ně budou jiní reagovat. I dobře míněné záměry mohou mít chybu v detailech, který se ukáže jako podstatný. U příliš velkých změn je větší pravděpodobnost chyby, větší pravděpodobnost, že s nimi budou někteří nesouhlasit, že vyvolají velký odpor.

Uvědomuji si, že se nyní pohybuji na velmi obecné úrovni. Správně se můžete ptát, co je onou příliš velkou změnou? Nemohu odpovědět jinak než, že to závisí na okolnostech. Můj oblíbený filosof Karl Popper, který termín postupného sociálního inženýrství razil, pokládal za velké změny zejména změny na úrovni celého společenského systému – např. změna kapitalistického uspořádání na socialistické. Jednalo se o radikální změnu, která se právě pro svoji radikálnost ukázala jako chybná. Navíc šlo o změnu, při které byli likvidováni ti, kteří s ní nesouhlasili, takže tato změna způsobila řadu utrpení. Příliš velká změna mlže být ale i změna firemní kultury, změna daňové soustavy apod.

Z hlediska ekonomie se mi líbí institucionální ekonomie, která zkoumá, jak naše chování ovlivňují nejrůznější formální a neformální normy – formální jsou zejména platné právní předpisy, neformální nejrůznější zvyky, tradice, hodnoty apod. Ukazuje se přitom, že ty neformální se mění mnohem pomaleji než ty formální. Neformální jsou produktem dlouhodobého vývoje, odrážejí dlouhodobé zkušenosti. Možná jeden konkrétní příklad: v Německu v protestantské oblasti se v minulosti udržela jedna katolická vesnice. Nyní náboženské rozdíly nehrají podstatnější roli, navíc, řada obyvatel této vesnice se ke katolictví ani nehlásí. Přesto tato katolická vesnice volí poněkud jinak než její okolí. Nebo ještě jinak: komunisté snili, že utvoří nového socialistického či komunistického člověka. Ukázalo se ale, že řada dřívějších norem, zvyků apod., nelze překonat a zvrátit. Radikální změny právě obvykle pomíjejí vliv těchto neformálních norem (v jazyku institucionální ekonomie institucí), a předpokládají, že změny tento vliv překonat nedokáží. Důsledkem je chaos, nespokojenost těch, kdo o změny usilují. Často to vede k "dalšímu tlačení na pilu", k používání násilí při prosazování změn, a tedy, již k výše zmíněnému, utrpení a tragédiím.

U radikálních změn je problém i tom že jsou často dělány stylem "buď a nebo" – buď bude změna nebo nastane konec světa. Buď jsi pro změnu nebo jsi nepřítel lidu a budeš po zásluze potrestán. Radikální změny nepřipouští alternativu, diskusi, jiné pravdy. Vidí před sebou cíl, ale nezajímají se o to, jakými způsoby je dosažen. Tím neříkám, že v řadě oblastí by v ČR neměly proběhnout radikální reformy. Myslím si, že měly. Přesto jsou to reformy v rámci nějakého systému a nikoliv mimo jeho rámec. Navíc, je třeba o těchto reformách diskutovat, je třeba mít na paměti, že mají ty žádoucí i nežádoucí důsledky, je třeba mít nástroje pro případné korekce a na změny, které z reforem vyplynou.

Jako důležité, zde vidím ještě jednu věc: nepředpokládat, že existuje nějaký konečný bod, který když dosáhneme, tak nastane ráj na zemi. Ty vskutku radikální reformy takovéto ráje slibovaly nebo slibují, přinejmenším pro někoho – komunismus přinejmenším pro tzv. dělnickou třídu, nacismus pro árijskou rasu, atd. Demokracie je systém, který žádné konečné body neuznává, který ví, že budoucnost je vždycky otevřená, který ví, že je třeba o věcech neustále diskutovat, zpochybňovat je, atd. Postupné sociální inženýrství toto vše umožňuje. Nemusí být vždy úspěšné. Pokud si ale uvědomíme, že cílem by nemělo být, abychom druhé činili šťastnými, ale spíše zmírňovat opravdové neštěstí druhých, tak u postupného sociálního inženýrství je větší pravděpodobnost, že vskutku zmírníme neštěstí, aniž bychom další způsobily. Opět platí, že naučit se postupné sociální inženýrství je věc dlouhodobé výchovy, není proces, který nastane ze dne na den.

5. Je třeba porovnávat mezní náklady a mezní užitky (mezní příjmy)

Už výše jsem použil termín mezní užitek. Říká, jak je pro nás užitečná dodatečná jednotka, čili, jednotka, kterou získáváme navíc. Tou jednotkou navíc může být i první jednotka – pokud nemáme nic, tam první jednotka, co získáme, je jednotka navíc a přináší nám nějaký užitek. Mezní příjem je potom příjem z dodatečně vyprodukované (apod.) jednotky, čili, co nám přinese daná jednotka. Mezní náklady jsou analogicky náklady, na produkci dodatečné jednotky. Touto jednotkou nemusí být pouze hmotný statek, ale třeba hodina učení. Pokud se hodinu učíte, tak z učení máte nějaký mezní příjem nebo mezní užitek, s učením jsou spojeny ale nějaké náklady, včetně nákladů obětované příležitosti – místo učení byste mohli dělat něco jiného.

Výše jsem uvedl, že dodatečná jednotka nám dříve nebo později začne přinášet nižší mezní užitek. Pokud tuto dodatečnou jednotku spotřebováváme ve srovnatelném čase i prostoru, tak začne dříve nebo později platit, že tato jednotka uspokojuje méně naléhavou potřebu. Stejné je to s mezním příjmem: pokud dodatečná jednotka uspokojí méně naléhavou potřebu, budou její uživatelé za ni chtít zaplatit méně. Firmy (obecně producenti) proto musí snížit cenu a příjem z této dodatečné jednotky bude nižší. Naopak náklady na dodatečnou jednotku (tedy mezní náklady) začnou v naprosté většině případů dříve nebo později růst. Důvod je jednoduchý – dříve nebo později dojdou vhodné výrobní faktory, jež lze použít k produkci  daného statku. Studentům zde obvykle říkám tento příklad: pokud bude vysoká poptávka po jídlech v restauraci, vzroste poptávka po kuchařích. Potom se možná jako kuchař nechá zaměstnat i člověk, který se doposud živil přednášením ekonomie. Nicméně tento člověk jednak toho mnoho neuvaří a jednak bude chtít jako kuchař spoustu peněz, protože ho přednášení ekonomie více bavilo. Náklady na jídlo tudíž nutně vzrostou.

Princip porovnávající mezní náklady na jedné straně s mezním užitkem (respektive mezními příjmy) na straně druhé říká, že, pokud jsou mezní náklady vyšší než mezní užitek, nevyplatí se daná aktivita. Tento princip tak odmítá absolutní, konečná řešení. Mohly bychom mít třeba zcela čistý vzduch, náklady na odstranění každého znečištění by však byly větší než užitek z tohoto odstranění. Princip mezních nákladů a mezních užitků upozorňuje, že žijeme ve světě vzácných zdrojů, že nemůžeme mít neomezené množství statků a že tudíž nemůžeme chtít všechno. Upozorňuje, že jsou věci, které se nevyplatí a proto je lepší je nedělat. Na fundamentalistech jakéhokoliv druhu je nebezpečné právě to, že daný princip odmítají respektovat a usilují o dosažení svých cílů, za každou cenu. Pokud jsem se v jednom z předcházejících bodů kriticky vyjádřil k osobě současného prezidenta republiky, tak nyní se vyjádřím kriticky k některým ekologickým směrům (přičemž podotýkám, že jsem ve volbách do Poslanecké sněmovny volil stranu, která tyto směry reprezentovala) – požadavek ochrany a zachování životního prostředí je pro ně často požadavkem absolutním, bez ohledu na náklady s tím spojené.

Lze namítnout: řada nákladů nemusí být v běžných aktivitách zastoupena. Např. pokud někdo poškozuje životní prostředí, tak danou škodu nemusí hradit, čili do jeho nákladů nevstupuje. Ekonomická teorie tomu říká negativní externalita. Např. znečištění ovzduší se může projevovat na zdravotní stavu populace, často důsledky tohoto znečištění se projeví až za nějaký delší čas, škůdce však tyto důsledky nenese. Přesto daná námitka není podle mne důvodem pro absolutní požadavky. Má smysl usilovat o to, aby negativní externality byly internalizovány, čili, aby je jejich tvůrci hradily. Ale i tak málokdy dosáhneme nějakého ideálního stavu (např. nulového znečištění). Prostě proto, že náklady na tento stav jsou větší než užitek z něj plynoucí.

Oblast ochrany životního prostředí jsem zvolil vědomě, protože na ni se princip mezních nákladů a mezního užitku i se zahrnutím negativních externalit do nákladů a pozitivních exteranlit (pozitivní externalita = užitek, který dostává příjemce zdarma nebo za nižší cenu, než tržní) demonstruje asi nejnázorněji. Stejně tak ale daný princip platí i pro svět zážitkové pedagogiky. I v něm lze usilovat o dokonalost za každou cenu, i v něm lze stanovovat požadavky, jaké by akce měly být, co všechno by se kolem nich mělo dít. Nicméně i zde, je třeba porovnávat mezní náklady – jaké úsilí vyžaduje splnění daných požadavků s užitkem z těchto požadavků. Mnohdy se přitom ukáže, že mezní náklady na nějakou aktivitu jsou vyšší než mezní užitky (příjmy) s ní spojené. Tím rozhodně nechci říci, že akce mají být nepřipravené, nekvalitní apod. Nepochybě na nich nesmí docházet k poškozování účastníků, nepochybně nesmí být účastníci ohrožováni, nepochybně za cenu, kterou účastník zaplatí musí být nabídnuta adekvátní kvalita. Ale nelze očekávat zázraky, nelze očekávat, že lidé, kteří tyto akce dělají ve volném čase, dobrovolně, je připraví absolutně dokonale, že budou schopni splnit jakýkoliv požadavek, který se s přípravou vymyslí. Obávám se, že v mnoha případech lidé, kteří se ve světě zážitkové pedagogiky pohybují, na princip porovnání mezních nákladů a mezních užitků zapomínají, a jsou potom překvapeni, že se nedaří nacházet nové organizátory, že i účastníci se tolik nehlásí apod. Přitom stačí jediné: dávat si přiměřeně realistické cíle, zkoumat a diskutovat, na co máme síly a na co už nikoliv. Tedy porovnávat mezní náklady a mezní užitky (příjmy).

6. Člověk se skrupulemi a citlivost pro cizí nářek

Člověka bez skrupulí lze definovat slovy Václava Bělohradského (viz text z roku 2002, opět psaný bez háčků a čárek) jako člověka který se "podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.”. Skrupule je možná složitější, méně jednoznačný termín pro svědomí, pro vnitřní hlas, který říká, že ne vše je dovoleno, že jsou věci, které se nedělají. Skrupule připomínají naši zodpovědnost, skutečnost, že ve většině případů, jsme to pouze my, kdo se rozhodujeme a kdo musíme nést důsledky za toto rozhodnutí – ať pozitivní nebo negativní. Jinými slovy, nelze se vymlouvat, že já jsem plnil pouze rozkazy, že špatní, jsou ti, kdo my je dávali. Nelze se vymlouvat, že pokud nějakou špatnou věc neudělám já, tak ji bude dělat někdo jiný a bude ji dělat ještě hůře. V těchto dnech jsem četl hezkou analogii: za socialismu i po jeho skončení se řada osob vymlouvala cca následovně: "pokud já nevstoupím do strany, nevezmu danou funkci, nenapíši udání ...", udělá to někdo jiný a bude hůř. Nyní se řada lidí vymlouvá: "pokud já nebudu dávat/brát úplatky, nebudu manipulovat s veřejnými zakázkami apod., bude to dělat někdo jiný a bude hůře.". Přečtěte si pro zajímavost, jak mluví aktéři spojovaní s korupční aférou, jež se v závěru letošního roku objevila na Státním fondu životního prostředí a vyjádření daného druhu zde najdete. Je to přesně ona obhajoba, která rezignuje na skrupule, která dělá z lidí objekty a nikoliv subjekty.

Není-li bůh, je vše dovoleno, píše Dostojevskij. Stačí nahradit slovo bůh slovy typu mravní kodex, zákon, svědomí. Pokud toto chybí, je vše dovoleno. Skrupule někam zmizí, jsou zasunuty. Možná se schovávají, možná se občas ozvou, ale jsou potlačovány. Člověk bez skrupulí myslí jen na svůj prospěch, usiluje o dosažení cíle za každou cenu, neohlíží se na prostředky. Špatnosti si omlouvá, zapomíná je. Zbavit se skrupulí znamená zbavit se lidství, zbavit se opravdových vztahů, lásky, přátelství apod. Člověk bez skrupulí de facto přestává být člověkem a stává se nelidskou bytostí.

Skrupule nás učí být citlivý na cizí nářek. V textu z roku 2002 jsem psal, že žádný z nás nemůže reagovat na všechno utrpení, které na světě existuje. Musíme si vybírat, co jsme schopni unést a co už nikoliv. Slovy předcházejícího bodu: musíme porovnávat mezní náklady a mezní užitky. Ti, kdo chtějí spasit svět, často usilují o odstranění veškerého utrpení, a to za každou cenu. Jak píši výše, cílem by nemělo být učinit co nejvíce lidí šťastnými, ale usilovat, aby co nejméně lidí bylo nešťastnými a aby ostatní mohli štěstí hledat sami, prostředky, které uznají za vhodné, přičemž samozřejmě neomezují hledání štěstí jiných.

Nejsme sice schopni odstranit veškeré utrpení, můžeme ale být schopni jiné věci: můžeme být citliví na cizí nářek. Můžeme projevit soucit, můžeme si být vědomi toho, že se někde děje křivda, včetně toho, že nemáme sílu tomuto dění zabránit, třeba právě proto, že naše mezní náklady na zabránění by byly vyšší než mezní užitek z toho plynoucí. Citlivost na cizí nářek nás ale dělá lidmi, díky ní se z izolované bytosti stáváme sociálním člověkem, díky ní si všímáme pocitů druhých, díky ní jsme schopni o těchto pocitech verbálně i neverbálně (pohlazením, objetím, apod.) komunikovat.

Posledních 20 let přineslo spoustu knih o emoční a jiné inteligenci. Skoro se někdy zdá, že přes prosazování nejrůznějších měkkých dovedností (kam patří i citlivost na cizí nářek v podobě empatie, porozumění, ale i schopnosti poznat druhé, apod.) nezbývá čas na ty tvrdé, které jsou rovněž nutné, protože bez nich bychom nebyli schopni nic vyprodukovat. Obávám se ale, že se mnohdy stále nedostává ani emoční, ani ta běžně chápaná racionální inteligence. Opět je to dáno výchovou, co učíme, jakými způsoby učíme. Svět zážitkové pedagogiky by opět měl učit citlivost pro cizí nářek, mělo by to být jedno z jeho velkých témat. Tím obecným ideálem, o který má smysl usilovat, jak si musíme být vědomi skutečnosti, že jej nelze dosáhnout absolutně, by měla být rovnováha racionální i emoční inteligence. Analogie: princip jing a jang. Na druhou stranu platí, že jakákoliv rovnováha je statickým stavem, bez vývoje, bez dalších cílů, jakákoliv inovace vyvádí svět z rovnováhy. Čili, můžeme o ideál rovnováhy usilovat, ale musíme si být vědomi, že nemůže být dosažen nejen pro to, že každý z nás je jiný, má jinak rozložené schopnosti, ale i pro to, že lidský vývoj nutně rovnováhu narušuje. Přijmout danou skutečnost není jednoduché. Nicméně paradoxně, její přijmutí vede alespoň k větší vnitřní rovnováze.

7. Realita je sociální konstrukcí

Realita je sociální konstrukcí je hlavní tezí radikálního konstruktivismu. Pokud bych měl citovat (viz lirtaps.cz/publik/...tak "Radikální konstruktivismus umožňuje empiricky fundovanou alternativu novodobého vědeckého pozitivizmu, bez podlehnutí módním trendům kritiky vědy z iracionalistických pozic. Produktivním způsobem překonává relativistické a skeptické pozice tím, že prokazuje, že právě subjektivní závislost našich konstrukcí skutečnosti může vysvětlit naše úspěšné jednání v sociálně přijatém a zdánlivě objektivním fyzikálním světě. Poskytuje argumenty pro smysluplné překonávání evropské tradice myšlení a poukazuje na naši plnou odpovědnost za přírodu a sociální prostředí, v nichž žijeme." Ještě jinak (z téže www stránky): radikální konstruktivismus říká, "že mozek není žádným světu otevřeným reflexním systémem, nýbrž systémem funkcionálně uzavřeným, který rozumí jen své vlastní řeči a operuje jen se svými vlastními stavy. Z toho vyplývá, že organismus nesporně svou fyziologickou a funkcionální povahou vytváří svůj vlastní svět. Jemu přístupný svět je proto jeho kognitivní svět, nikoli svět takový, jaký je. Proto doslova vytváříme svět, v němž žijeme, tím, že žijeme." Neexistuje žádný praobraz světa. Mozek může jen pro sebe a v sobě prezentovat, může jen konstruovat. Radikální konstruktivismus rozvíjí myšlenku, kterou formuloval už Immanuel Kant, když tvrdil, že nemůžeme poznat "věc o sobě", tj. objekt stojící mimo nás jinak než způsob lidského poznání. Radikální konstruktivismus rovněž popírá možnost poznání nezávislého na poznávajícím subjektu. Tvrdí, že existuje pouze poznání "zúčastněných pozorovatelů", že neexistuje jedno universum, ale pouze mnohé verze světa, jakési "multiversum". Každá jednotlivá verze světa je konstruovaná v říši jazykových a řečových významů. Teorii poznání povznáší z otázky "co?" na otázku "jak?", koncentruje se na průběh poznání, na jeho působení a výsledky.

Protože jsme lidé, tak nutně poznání každého z nás bude mít společné rysy. Jsme proto schopni se domluvit, sdílet naše zkušenosti, jsme schopni diskutovat, dohadovat se, co je pravdivé, krásné, co je správné apod. Na druhou stranu každý z nás vidí věci o sobě jinak – právě proto, že máme odlišné zkušenosti apod., koneckonců i proto, že se na ně díváme z jiných pohledů, nebo v rozdílných časech.

Pokud přijmeme, že svět je sociální konstrukcí, respektive, že jsme to my, kdo svět pojmenováváme, kdo v něm nacházíme vazby, souvislosti apod., je větší šance pro pluralitu, pro uznání odlišných názorů, pro diskuse nad jednotlivými přístupy. Je tak narušena představa monopolu jediné pravdy, jediného správného názoru. Jako ekonom vím, že monopol je škodlivý a platí to i v oblasti poznání. Častá námitka zde zní: nelze klást na stejnou úroveň vědecké a iracionální názory, přijmout tuto pluralitu znamená souhlasit i s tmářstvím, šarlatánstvím, názory, které odporují současnému stupni poznání, apod. Na výše uvedené stránce se ptají: "Znamená to, že pozorovatel může učinit jakékoli pozorování? Znamená to snad rezignaci na pravdu založenou na skutečnosti?" Odpověď zní: "Nikoli... On či ona mohou učinit pouze taková rozlišení, která jsou povolena jeho či její strukturální vázaností s prostředím... Co je však důležité pochopit, je to, že vnímání není a nikdy nemůže být objektivní, a proto všechna pozorování mají tutéž platnost, včetně růžových slonů, které spatřují alkoholici... Žádné z těchto pozorování není objektivní, ale všechna jsou platná (valid) v tom, že jsou specifikována strukturou vazby pozorovatele s prostředím. Z těchto důvodů skutečnosti, které vytváříme, jsou všechny oprávněné." Platnost (validnost) však neznamená pravdivost. Alkoholik, který vidí růžového slona, se mýlí. Objev plurality pravdy je spíše výzvou k zodpovědnosti za pravdu, je výzvou, že pravda musí být pečlivě zvažována, že nesmí v úsilí za pravdu být bez dalšího odmítány jiné názory. Pohled jediné pravdy, dělá z těch, kteří s touto jedinou pravdou nesouhlasí, vždy do nějaké míry nepřátele. Myšlenka plurality pravdy nabádá k dialogu, k diskusi. Pokud připustíme pluralitu pravdy, tak zároveň připouštíme, že jsme omylní. Čili ve světě pluralitních pravd by to měl být spíše šarlatán nebo alkoholik, kdo uzná, že se mýlil.

Možná to zní poněkud naivně, možná konstruuji nějaký ideální svět. Lze oprávněně namítat, že realita je jiná – že mnohdy se vedou dialogy, které připomínají dialogy hluchých. Např. lidé, kteří věří v esoteriku, pouze odmítají neesoterické přístupy. Lidé, kteří jsou založeni převážně rozumově (např. členové spolku Sysifos) pro změnu odmítají připustit, že existují i jiné pohledy. Můj názor říká, že dotyční si nárokují jedinou možnou pravdu, že odmítají dialog, že odmítají přístup, že pluralita pravdy vyžaduje zároveň zodpovědnost při jejím formulování a konstruování. Pokud ještě budu citovat (http://www.gaudia.cz/o-nas/teoreticka-vychodiska) tak, "radikální konstruktivismus tvrdí, že objektivní svět je nám nepřístupný a proto nemá cenu se jím zabývat, staví v kontrastu k objektivistickým vědám do středu svého zájmu pozorovatele a nabízí možnost nazírat na veškeré teorie jako na konstrukt pozorovatele, který je stvořil. Vše, co o realitě můžeme říct, je to, jak ji vidíme my. Neobjevujeme vnější svět, ale konstruujeme jej. Tento způsob nazírání na svět má pro terapeutickou situaci zásadní význam. Umožníme-li klientovi, aby se sám sebe prožíval, jako autora světa, v němž žije, možnost vytvoření nového, přijatelnějšího světa se pak jeví mnohem reálnější."

Myšlenky radikálního konstruktivismu se často uplatňují v terapeutické praxi. Proto poslední citát končí slovy o klientovi. Obecněji se ale domnívám následující: pokud do středu postavíme pozorovatele, postavíme do středu člověka. Dále tím vyzdvihneme člověka jako aktivní, tvořící a poznávající bytost, jako bytost, která mění svět, která je si vědoma svého bytí. Postavíme-li do středu člověka, budeme se více dívat na člověka jako na cíl a nikoliv jako na prostředek. Přiblížíme se tak Kantovu kategorickému imperativu "jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek".

8. Život je řešení problémů

Právě proto, že naše jednání má zamýšlené i nezamýšlené důsledky, proto, že jakákoliv situace vzniká jako výsledek jednání řady lidí, právě proto, že jsme bytost vystavená sázce, právě proto, že platí, že budoucnost je vždycky otevřená, rovněž platí, že život je řešení problémů. Většina situací nás vystavuje nějakému rozhodování, tedy nějakému problému. Ovšem tím, že se rozhodneme, vystavíme se jiné situaci a jinému problému. Takto lze dále pokračovat, přinejmenším po dobu existence lidstva.

            Ryze nekriticky se domnívám, že jednu věc, kterou umím, je řešit problémy. Baví mne nacházet řešení praktických situací, babí mne rozhodovat se pod tlakem, baví mne krizové rozhodování, kdy není na rozhodnutí příliš mnoho času, kdy žádná volba není jednoznačně optimální, kdy se pohybujeme v podmínkách "něco za něco", tj. k tomu, abychom něco získali, musíme něco ztratit. Je mi jasné, že ne každý člověk to může mít podobně. Je mi také jasné, že doposud jsem neřešil žádnou vskutku existencionální volbu, ve které jde o život apod. Potom rozhodování a řešení problémů získává zcela jiné dimenze. Pokud však zůstaneme u běžného rozhodování, čili u rozhodování na úrovni průměrné každodennosti, je třeba počítat s tím, že život byl, je a bude řešení problémů. Opět jako jeden z velkých úkolů výchovy vidím, aby se člověk naučil řešit běžné problémy, aby se naučil pracovat s neúplnými a rychle se měnícími informacemi. Jako klíčové vidím potom zde zmiňovanou skutečnost, že i většina běžných rozhodnutí má charakter rozhodnutí "něco za něco", čili, že nelze mít všechno, že při rozhodování musíte podstupovat riziko, že se musíme být schopni něčeho vzdát, že bychom neměli být překvapeni, že, i když se snažíme, tak naše rozhodnutí nemusí vyjít. Měli bychom se naučit, že ve většině případů neexistuje ideální řešení, ale řešení reálné s přednostmi a nedostatky a že je třeba tyto přednosti a nedostatky zvažovat. Pokud takto přistoupíme k řešení problémů, tak je větší pravděpodobnost, že nebudeme muset řešit existencionální problémy typu "život za život". Tím neříkám, že tyto existencionální problémy zcela zmizí, je jasné, že jim budeme stále vystaveni, ale myslím si, že jim budeme vystaveni v menší míře.

            Pokud se ještě vrátím k tématu ekonomické krize, tak lze rozvést, to, co je uvedeno v bodě 3 tohoto textu – před krizí došlo k podcenění rizika, rozšířila se představa, že většinu statků (např. nemovitosti) může mít většina subjektů ihned, že se při tom nemusí uskrovňovat apod. Obdobně při řešení krize mi přišlo, že často je cílem vyřešit krizi za každou cenu, aniž bychom uvažovali o budoucích důsledcích jednotlivých kroků. Jak sice podle mne na jednu stranu platí, že každé jednání v konečných důsledcích vytváří jiný problém (přičemž jednáním je i nečinnost, tedy i nečinností vznikají další problémy, v mnoha případech závažnější, než kdyby člověk jednal), tak na druhou stranu snaha řešit problém "za každou cenu", vede také k větším problémům než zvažování, co ještě ano a co ještě ne. Pokud řešíme problém za každou cenu, tak vlastně nezvažujeme mezní náklady a mezní užitky, čili rozhodujeme se chybně – ekonom by dokonce řekl neracionálně.

            Přistoupíme-li k životu k jako neustálému řešení problémů, tak zároveň dáme větší prostor omylu, chybě, ale zároveň i jejich opravování, nápravě. Dáme větší šanci tomu, že, pokud se nějaký krok ukáže jako nesprávný, bude možno jej vrátit, změnit apod. Naopak přesvědčení, že se podaří všechny nebo většinu problémů jednoznačně vyřešit, je přesvědčení jehož důsledkem jsou obtížné vratitelné činy, činy s dalekosáhlými důsledky. Připustíme-li, že život je řešení problémů, zároveň připustíme, že život je těžký, složitý, že vedle radosti přináší i utrpení, tíhu, smutek apod. V okamžiku, kdy se nám podaří danou skutečnost vyjádřit, verbalizovat, pojmenovat (přičemž nemusíme používat pouze mluvené prostředky, ale i další formy), máme větší naději, že se nám ji podaří zvládnout, zpracovat. Jedno čínské přísloví zde říká "dej drakovi jméno a zkrotíš ho". Pojmenujeme-li život jako řešení problémů, tak také jednotlivé problémy alespoň částečně zkrotíme.

9. Usmívej se a užívej si to

Nabádat, aby si to člověk usmíval a užíval v čase ekonomické krize, v čase existenčních a dalších starostí, může znít troufale. Skoro by se dalo říci, že si autor koleduje o facku. V textu z roku 2009 jsem napsal: "text písně První signální mám hodně rád a heslo "jaký si to uděláš, takový to máš", je i mým heslem – a to i přesto, že výše píši, že hesla nemám rád. Toto heslo totiž podle mne nic neslibuje, naopak zdůrazňuje, že vše záleží na nás. Vím samozřejmě, že úsloví "jaký si to uděláš, takový to máš", nemusí vždycky platit, že to není tak jednoduché, někdy se můžeme snažit, ale nedaří se. Přesto má smysl se pokoušet "nějak si věci udělat, dívat se na svět pozitivně"". Vskutku si hluboce uvědomuji, že ani "jaký si to uděláme" ani "jaký to budeme mít" nezáleží jen na nás. Ostatně i předcházející body (např. bod 1) poukazují na to, že jsme vystaveni sázce, většinu věcí nemáme jistých, apod. Pokud však je realita sociální konstrukcí, tak pokud se budeme usmívat a užívat si to, tak je větší pravděpodobnost, že budeme vskutku konstruovat realitu, ve které bude přítomen úsměv a kterou si užijeme.

K mým nejoblíbenějším krátkým úslovím patří "Dobře Ti/Vám tak" a právě "Užij si to". Jsou nepochybně projevem mého cynického a ironického pohledu na svět, ale snad v nich vyjadřuji i něco více. Snad v nich vyjadřuji naši zodpovědnost, to, že jsme pány našeho osudu, že pouze my sami se musíme rozhodovat a nést za tato rozhodnutí zodpovědnost." Snad v nich vyjadřuji i to, že pokud budeme o něco usilovat (nutnou podmínkou jsou samozřejmě přiměřeně realistické cíle), tak je větší pravděpodobnost, že daných cílů může být dosaženo, než bez této snahy. Možná, to, co zde píši, je naprosto banální. Přesto jsem stále překvapován, kolik lidí se dívá na svět zcela negativisticky, zatrpkle, kolik lidí se neumí radovat, smát, kolik lidí má k užívání daleko. Ano, viz výše, uvědomuji si, že pokud někdo má finanční nebo zdravotní problémy, nepříjemnou práci, atd., je toho k užívání a k úsměvu relativně velmi málo. Přesto nevěřím, že se tam nenajde vůbec nic.

V textu z roku 2005 jsem v závěru citoval Jana Masaryka a jeho recept na štěstí: "Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."

Myslím si, že tento recept právě v sobě obsahuje úsměv a úsilí i tu řeholi, tu obyčejnou každodenní průměrnou každodennost si alespoň částečně užít. A zase: pokud se usměje, pokud si alespoň něco z našeho života užijeme, je větší pravděpodobnost, že člověk pro nás nebude jen prostředkem a cílem. Úsměv a schopnost svět si užít je možná malý krok na cestě postupného sociálního inženýrství za lepší svět, ale krok nikoliv nepodstatný.

10. Filosofovat, znamená učit se umírat

Jedna z knížek, které mám hodně rád, je "Rozumět životu" (autor Luc Ferry), říká, že dobrá filosofie by měla mít 3 dimenze – a) pochopit to, co je (tj. teorie), žízeň po spravedlnosti (tj. etika) a hledání spásy (tj. moudrost). Často se filosofie redukuje pouze na kritickou rozumovou vědu (v zásadě na teorii) a stranou zůstávají zbylé dimenze, zejména ta třetí. Nicméně samotná teorie ani etika nezabrání stárnutí, nemocem, bolestným rozchodům, váháním nad účely výchovy, nudě apod. Tvrzení, že filosofie se mnohdy redukuje pouze na teorii a případně i na etiku,neplatí samozřejmě absolutně, např. existencionální filosofie má podle mne téma hledání spásy jako hlavní. Tato filosofie zdůrazňuje, že člověk je jediná bytost, která si je vědoma své konečnosti, která ví, že jeho bytí, je bytí k smrti, že smrt je konečná (přinejmenším určité existence). Proto se třeba ptáme, jaký smysl má naše snažení, když stejně zemřeme, proto (ale nejen proto) nás asi pravděpodobně přepadají deprese, smutky, splíny, žaly apod.

Moudrost znamená přijmout fakt naší konečnosti, uvědomit si naší omezenost a přesto nerezignovat. Přesto o něco usilovat, přesto se pokoušet žít, pracovat i bavit se, činit i hrát si. Různé filosofie nabízejí různé odpovědi, jak danou moudrost získat. Stoikové (volně cituji podle výše uvedené knihy "Rozumět životu") např. propagují heslo "doufat o něco méně, milovat o něco více". Já to interpretuji jako doufat o něco méně, že se nám vše podaří, a milovat o něco více ty situace, kdy se daří – když se daří můžeme milovat i druhé lidi, když se daří, tak si užíváme a usmíváme se. Když se daří, jsou to chvíle, kdy si uvědomujeme, že na světě nejsme jen proto, abychom jej měnili, ale také pro to, abychom ho milovali a užívali ze všech sil krás a radostí, které nám nabízí. Ale ani tyto chvíle naší konečnost neodvrátí.

Ta konečnost se někdy projevuje velmi absurdně. Říkal jsem to svým kamarádům (např. Robertovi "Robinovi" Pikovi), psal jsem to v nějakém mailu, že mne v poslední době oslovily následující události:
"- porouchane auto na dalnici, v odstavnem pruhu, lide v pohode vystoupi, jdou mimo nej. Jeden se rozhodne vratit pro vystraznou vestu, vleze do auta. V tu chvili do auta narazi kamion a clovek, který pro tu vestu sel, zahyne.
- jiny clovek jede autem kolem bouracky. Zastavi a jde pomoci. Cestou, kdyz jde, ze zatacky vyjede dalsi ridic, který ridi pod vlivem drog, člověka, co sel pomoci, srazi, a ten zahyne.
Marne zde hledam jakoukoliv logiku, vysvetleni. Kdyby ti lide neudelali, co udelali, jsou asi mezi nami."

Ta konečnost tu s námi je a můžeme se tedy ptát proč. Racionální filosofie hledala spásu a odpovědi v panství rozumu – domnívala se, že, pokud poznáme co nejvíce, dokážeme rovněž vyřešit co nejvíce věcí. 20. století jednoznačně ukázalo, že produkty rozumu stejně jako jiné produkty mohou být zneužity. Technologie koncentračních táborů, plynových komor byla velmi rozumná, svým způsobem by se dalo říci velmi efektivní, ale hluboce nelidská. Dá se říci, že díky racionalitě rozumu, řada lidí poznala onu konečnost dříve, než by museli. Proto se objevilo postmoderní myšlení se svým odmítáním věčných pravd, se svou pluralitou, se svými možnými světy. Ta pluralita samozřejmě má své nebezpečí – jako by je vše dovoleno, všechno může být pravda. V nepřeberné mozaice názorů se může ztrácet to podstatné, to důležité, to opravdivé. A navíc ani pluralita nejrůznějších pravd nás od smrti neodvrátí.

Existuje tedy nějaké řešení? Odpovím jinak: pokoušíme se hledat konečné řešení na to, co už samo o sobě je konečné řešení. Tudíž nějaké definitivní řešení spíše neexistuje. Moudrost, schopnost sebereflexe, schopnost diskuse, schopnost hledání pravdy, schopnost naučit se milovat, žít jako dospělí, přijmout naši zodpovědnost a konečnost, možná jsou způsobem, jak prožít plnohodnotný život, život, který přes svoji konečnost může být zábavný a stát za to. Život, ve kterém se potkáme s lidmi, kteří jsou pro nás zdrojem inspirace, obohacení, s lidmi, kterých si budeme vážit, u kterých (včetně sebe) budeme tušit jejich konečnost, takže se k nim budeme chovat opravdově, autenticky, váži si jich, milovat je.

Ale jsou to jen způsoby, jsou to jen cesty, které mohou selhat, které mohou být slepé a nejisté.

11. Nic není nejdůležitější aneb všechno může být jinak

Snad se mi podařilo má témata nějakým rozumným, uceleným způsobem shrnout. Přesto, ještě jeden bod. Všechno opravdu může být jinak, než jak to vidím já. Takže o mém textu přemýšlej, diskutuj, nesouhlas.

Člověk, kterého jsem si hodně vážil – Pavel Tigrid, říkal, že za každou pravdou čeká pravda neméně závažnější. Souhlasím s ním. Absolutní, definitivní pohledy opravdu nemám rád, myslím si, že jsou překážkou pro barevné vidění světa, pro objevování toho, na první pohled, skrytého, utajeného. Proto říkám, všechno může být jinak a nic není nejdůležitější. Na vše se lze podívat z jiného úhlu a pohledu, o všem lze diskutovat, střetávat se. Lze to přitom dělat kultivovaně, užívat si to, bavit se při tom a smát se.

Tak, ať se to daří.

Přeji vše dobré

GOOD LUCK v roce 2011.

Měj se fajn.

Petr (Wawi) Wawrosz.

Ahoj,

stalo se už tradicí, že v závěru kalendářního roku píši nějaký šíleně dlouhý, složitý a nesrozumitelný mail, který vydávám za vánoční a novoroční úvahu či zamyšlení. Nikdy nevím, kolik lidí si jej přečte, ale napíši jej i letos. Letos jej neposílám prostřednictvím mailovacího robota na stránkách Velkého vozu (VV), ale skrz konference, které VV má. Mail by tak měli dostat lidé, kteří podobné maily dostat chtějí – někteří téměř jistě víckrát, za což se předem omlouvám J.

Mail jsem pro přehlednost rozdělil do 10, respektive 11 bodů (vědomě daná čísla). Většina se tak či onak vztahují k roku 2008, částečně i roku 2009, ale mají nejrůznější přesahy.

1.      Rok odcházení
Divadelním hitem letošní sezóny se pravděpodobně stala hra Václava Havla "Odcházení". Svým způsobem byl pro mne rok 2008 rokem odcházení – odcházením z vedoucích pozic ve VV. Na instruktoráku, který se konal na přelomu listopadu a prosince 2007, byl novým předsedou VV zvolen Lukáš Kučera. Já jsem tehdy zprvu nechtěl vůbec do žádné funkce kandidovat, v průběhu instruktoráku se však ukázalo, že přejít z modelu vedení VV = Wawrosz na jiný model může být komplikované a že bude rozumné, když nějakou funkci ve VV, konkrétně funkci místopředsedy mít budu. Na instruktoráku v roce 2007 jsem říkal, že chci být místopředsedou jen po určitou dobu, ideálně do konce března 2008. Nakonec jsem jim byl až do 6. prosince 2008. Březnový termín se ukázal na předání kompetencí příliš časný. Termín 30. června 2008, o kterém jsem se osobně domníval, že je realistický, nedopadl proto, že začátkem června odstoupila z funkce místopředsedkyně zodpovědné za ekonomiku Gabča Schwarzová a najednou nebyl nikdo, kdo by se o tuto oblast ve VV staral. Protože jsem se o ekonomiku VV v minulosti vždy staral, nejvíce ji rozuměl, rozhodl jsem, že do instruktoráku v prosinci 2008 tuto funkci pokryji. Zároveň jsem si dal skrytý úkol najít člověka, který vskutku tuto oblast potom převezme. Podařilo se – jistě byl jsem při tom manipulativní, přesvědčovací a kdo ví jaký. Jsem ale rád, že Jitka Zowadová řekla ano a vzala si danou oblast na starost. Prosincový instruktorák VV v roce 2008 potom kromě Lukáše jako předsedu a Jitku jako místopředsedkyni zvolil do pozic místopředsedů ještě Filipa Kábrta, Kamilu Kudlvasrovou a Tomáše Vallu. Vedení VV je v této chvíli dostatečné, kompetentní a kvalifikované. 6. prosince v 21.14 tak mohl konečně nastat okamžik, kdy rovnice vedení VV = (alespoň částečně) Wawrosz, přestala platit.
Odcházení tedy probíhalo postupně a bylo to dobře. Po instruktoráku v roce 2007 se pochopitelně mohly vyskytnout obavy, jak bude VV fungovat, když já nebudu předsedou. Přece jen byl VV se mnou příliš spojen. Byť se kolem něj vždy pohybovalo spousta zajímavých lidí, fáze změny vedení je vždy náročná, obzvláště, pokud odchází ten, kdo stál v čele dlouho. Za sebe musím napsat, že změna dopadla lépe, než jsem čekal. Lukáš se ukázal jako schopný předseda a prostor pro seberealizaci dostali i další lidé. Určitě se sluší jmenovat Verču Uhlířovou, která od prosince 2007 do prosince 2008 byla místopředsedkyní a koordinovala zejména vzdělávací a grantové aktivity VV.
Jedna z konkrétních obav se logicky týkala i toho, zda s Lukášem a dalšími lidmi dokážeme spolupracovat, zda nebudu mít tendenci do vedení příliš kecat, rozhodovat, zda dokáži přijmout to, že Lukáš a další lidé mohou mít na spoustu věcí odlišný názor než já. Samozřejmě, že sám sobě bych neměl být kritikem, přesto si ryze nekriticky myslím, že jsem dané věci dokázal. S Lukášem ani dalšími lidmi jsem podle mne během uplynulého roku neměl žádný zásadní konflikt – drobné neshody jsem potom často řešil slovy: "nehodlám se přít, protože mezní náklady spojené se sporem jsou větší než mezní užitek z něj plynoucí." Koneckonců, důkazem, že rozhodnutí současného vedení VV dokáži respektovat, je i tento mail – nová rada VV (rada = předseda a místopředsedové) nechtěla, aby jej posílal prostřednictvím mailovacího robota VV na jeho stránkách, protože se vcelku oprávněně domnívala, že tento komunikační prostředek by měl sloužit jen pro informace o dění kolem VV a nikoliv pro grafomanské sklony jeho bývalého předsedy. U rozhodnutí rady jsem byl shodou okolností přítomen, když se tři členové rady vyjádřili, že to nechtějí, prohlásil jsem, že nemá smysl o dané věci dále diskutovat, že bylo rozhodnuto, že budu dané rozhodnutí respektovat a jednat podle toho.
Z mého osobního pohledu bylo na odcházení zajímavé, jak se VV začal otevírat, oslovovat další lidi. Stával se ještě barevnějším. Zároveň se stával náročnějším, zodpovědnějším, subjektem, který podle mne dokáže více dotahovat věci do konce. Jistá bezbřehost, která byla se mnou osobou spojena, začala získávat pevnější hranice, aniž by se tím ale ztratil prostor pro iniciativu, improvizaci, hledání, experimenty a další věci, které by podle mne měly k VV stále patřit.
Takže to bylo krásné odcházení a jsem za něj rád.

2.      Rok akcí
I v roce 2008 jsem se VV udělal řadu akcí. Byl jsem garantem březnových Drsných hor, na jaře jsem se podílel na Kursu velkovozáckých instruktorů (KVIK), absolvoval Májový vandr. Na podzim jsem potom byl garantem Sociálních dovedností a podílel se na outdoorovém závodě Octoginta Octo.
Každá akce byla něčím zvláštní, specifická, jedinečná. Každá se podle mne v něčem povedla, dala jak účastníkům, tak instruktorům.
Drsné hory (DH) proběhly v Jizerkách na Mariánskohorských boudách a legenda se inspirovala osudy Exepdice Peru z roku 1970, kdy všichni členové této expedice tragicky zahynuli pod horou Huascarán – Jizerská padesátka se od té doby běhá jako memoriál této expedice. Účastníci DH byli jako členové expedice, která jde po stopách dané expedice – takže je čekalo byrokratické získávání povolení, výstup do základního tábora, aklimatizace, seznamování s domorodými zvyky apod. I oni museli bojovat se závalem, ale se šťastným koncem, takže mohly potom vystoupit na "Huascarán" - v realitě na Smrk, kde v provizorním přístřešku strávili jednu noc, šťastně se vrátit do objektu a ještě si vyzkoušet spoustu lanových a podobných aktivit. DH byly podle mne hodně o potkávání lidí, spolupráci a dalších věcech, které k horám patří. Tým instruktorů kromě mne ještě tvořili Lenka Machánová, Ivča Mátlová, Kája Perglová, Tibor Vansa a Honzin Vystrčil. Za realizaci programu patří všem dík. Speciální dík potom patří Pavlíně Novotné za naprosto dokonalé vaření – DH přinesly luxusní jídla v bojových podmínkách.
KVIK byl jedním z nejvýznamnějších počinů nového vedení VV. Konečně se VV začal věnovat získávání nových instruktorů systematicky, konečně se rozhodl je začít vzdělávat, seznamovat s taji zážitkové ekonomiky. V rámci KVIKu proběhly 4 víkendy – jeden zážitkový jako ochutnávka, co vše lze na zážitkových akcích zažít, jeden vzdělávací (zážitkový a vzdělávací víkend zejména připravili Verča Uhlířová, Lukáš Kučera, Kuba Černý, Olajda Prokešová, Gabča Schwarzová. Tomáš Valla), a dva realizační, kdy účastníci KVIKu připravovali program pro sebe (vždy jedna půlka účastníků pro druhou) a další osoby. Nejpodstatnějším výsledkem KVIKu je, že se kolem VV objevila řada nových schopných osob, že někteří účastníci našich akcí získali příležitost něco zorganizovat, naučit se apod. VV tak udělal podstatný krok pro svou další existenci. K účastníkům KVIKu mj. patřili Andrea Bachtíková, Tomáš Běhounek, Bára Machonová, Hanka Prančlová, Bára Roubalová, Lukáš Srnka, Aleš Vančura, Jitka Zowadová Alenka Židlická. Někteří z nich připravili akci ECE HOMO - první samostatnou akci účastníků KVIKu s hodně pozitivními ohlasy od účastníků.
Májový vandr byl pohodový vandr z Popovic u Benešova, kde končil Smrdutý Kelt přes Louňovice pod Blaníkem, Velký a Malý Blaník, Lukavec, Pacov do Chýnova. Na začátku byl jediným jistým cílem Velký Blaník, kam potom dojdeme, záleželo jen na nás. Tudíž jsme se toulali a užívali si.
Sociální dovednosti proběhly téměř s novým týmem (Andrea Bachtíková, Filip Kábrt, Kamča Kudlvasrová, Aleš Vančura, Jitka Zowadová), takže vedle tradičních aktivit (Mapa sociálních dovedností, Pozitiva nedostatků, Veletrh nedostatků) jsme zrealizovali i spoustu nových nebo skoro nových her (upravení Mágové a kouzelníci, Améby, Nemocní mezi námi). Některé jsme na základě poptávky účastníků dokázali vymyslet na místě. Zvládli jsme naprosto neuvěřitelný poměr (11 mužů a 5 žen), dokázali zpracovat složité dotazníky na První dojem, užili si Noční obrazy a zbyl nám čas i na povídání apod. Opět se sluší poděkovat všem členům týmu za program i Jakubovi Jaborovi a jeho pomocníkovi za skvělé jídlo a trpělivost při našem neustálém posouvání programu.
Octoginta Octo (OGO) aneb co ještě říci: jen málokdo dokáže ve svém volném čase zorganizovat 88hodinový outdoorový závod pro 28 týmů, téměř 140 osob, zkoordinovat při tom na 60 B-týmáků, vymyslet nejrůznější aktivity, nepohádat se při tom a užít si to. Luděk Hrnčíř, Tomáš Hánl, Stáňa Kolbabová, Honza Kořinek, Lukáš Kučera, Péťa (Krum) Křivohlávek, Olajda Prokešová, Anička Přistoupilová to dokázali. Má účast v A-týmu OGO byla spíše symbolická, neměl jsem v roce 2008 na přípravu moc času a svým způsobem se chlubím cizím peřím. Vím, že mi to ale zbytek A-týmu, který si tedy zejména zaslouží ocenění, dovolí a budu se chlubit rád :-). Než se ale chlubit, tak je třeba ocenit všechny účastníky, kteří v průměru ušli kolem 200 km, ujeli přes 20 km na raftech na Slapské přehradě (na stojaté vodě, z hlediska orientace potom proti proudu řeky), zvládli řadu našich vypečených aktivit, i B-týmáky, kteří dokázali tyto aktivity odgarantovat, trávit 24 hodin na stanovištích apod. Letošní OGO byla asi nejlepší ze všech tří ročníků, konečně jsme našli optimální poměr mezi zdroji (tj. co máme k dispozici), aktivitami, počtem účastníků apod. Vlastní závod jsem si užíval – strávil jsem spoustu hodin za volantem, na různých stanovištích, spal málo, během závodu jsem si odskočil do Kladna odpřednášet dvě dvouhodinovky magisterské mikroekonomie (zážitek: když jsem přednášku končil, říkal jsem kolegovi, který učil po mne, že v učebně proběhly dvě náročné dvouhodinovky. Reagoval, že musím být pěkně utahaný. Odpověděl jsem, že nikoliv, že ale jsou asi pěkně utahaní studenti. I když po přednášce jsem se v místnosti pro pedagogy na hodinu natáhl na koberec a spal). OGO pro mne byla o potkávání s lidmi, o pohodovém řešení problémů, o stroji, který šlapal, jak šlapat má. Asi jsme se na letošní OGO dotkly hvězd a asi i proto je dobře, že výzva uspořádat bláznivost čeká na někoho jiného.

Nepíši zde o akcích, na kterých jsem nebyl. Stranou tak zůstane letní zážitková prázdninovka Přesčas, kterou pod garancí Tomáše Vally uspořádali Honza Bensch, Peťka Kocábová, Jan (Kulička) Kulveit, Anša Lauschmanová, Šárka Nováková, Jana (Slůně) Turečková, Karel Valenta, v roli kuchaře potom Tomáš Filip a v roli fotografa Láďa Habásko. Nebyl jsem na ni, ale informace, které mám, říkají, že se povedla. Ostatně svědčí o tom i četnost schůzek účastníků po akci, i to že někteří účastníci (Petra Hocková, Katka Kulhánková, Standa Novák, Martina Podivínská, Martin Škutek) připravují letošního velkovozního Silvestra a jiní (Katka Kulhánková a Petr Škoda) se zapojili do příprav Drsných hor 2009. Nepíši o dalších akcích, které se, co vím, povedly: Tancech tří světadílů - garant Anša Laušmanová, Víkendu na lanech - garant Jan (Tásl) Lednický, Kočovném divadle, kde se garantka akce Kamča Kudlvasrová dokázala vyrovnat s odjezdem dvou externích spolupracovníků, a dalších akcích. Byl jsem sice na Matrixu (šifrovačce VV, přes 800 účastníků – garant Robert Káldy), ale jen v roli B-týmáka, takže, byť jsem si Matrix užil, hodnocení je na někom jiném, jak si myslím, že i Matrix byl hodně dobrý.
Obecně: byl to bohatý rok, rok úspěšný, rok který z hlediska akcí VV stál za to. Děkuji všem – jmenovaným i nejmenovaným, kteří se na něm podíleli, se kterým jsem mohl spolupracovat, kteří mne i dalším lidem připravili spoustu zážitků – zábavných, poučných, veselých, k zamyšlení a tak vůbec.

3.      Rok lidí.
Za ten rok jsem potkal spoustu lidí. Již jsem uvedl a ještě zde uvedu, že jsem za ta setkání rád, mnohá z těch setkání mne velmi obohatila. Člověk je člověkem teprve mezi lidmi – být Robinsonem je možná zajímavé, ale přece jen s ostatními lidmi je to zajímavější. Jak je rozumné mít čas pro sebe, věnovat se sobě, být i sám, přístupy, které hledají spásu v samotě, nejsou mým šálkem čaje. Samozřejmě: chci-li rozumět druhým, musím nejprve rozumět druhým. Ale: chci-li porozumět sobě, nejlépe to udělám tak, že sebe budu konfrontovat s druhými. Druzí mohou být pro mne inspirací, mohou mne rozvíjet, mohou mi hodně dávat. Mnohé z jmen roku 2008 zde byla zmíněna, z jmen, jež ještě nepadla, chci uvést ještě dvě:
- Roberta (Robina) Pika, se kterým jsem asi nejvíce v roce 2008 zašel do hospody, vedl debaty vážné i nevážné, hledali pravdu. Několikrát jsme spolu nesouhlasili, vždy ale šlo o podnětné, přínosné a obohacující debaty.
- Miladu Truksovou, se kterou jsem si v roce 2008 vyměnil nejvíce mailů. Opět byly o ledčems: od toho, co se děje, co děláme, až po otázky vážné a hluboké. Důkaz, že dálka nemusí být nepřekonatelnou překážkou komunikace, i když samozřejmě určitou překážkou je. Právě proto ji ale má smysl překonávat.

Jedním z mých celoživotních témat je otázka získávání a ztrácení přátel: můj život vlastně je o tom, že se v něm lidé objevují a zase odcházejí. Mnozí lidé, se kterým jsem dělal v minulosti v rámci VV či jeho předchůdců akce, se stali mými přáteli, postupně však tento vztah uvadal a někam se ztrácel. S mnohými z daných lidí jsem se už několik lidí neviděl a nevím, co bychom si při případném setkání byli schopni říci.
Dalo by se říci, že doba už je taková: jak má člověk mnoho možností, navazuje vztahy snadněji a snadněji i opouští. Mnohdy jsou ty vztahy v průběhu jejich trvání povrchnější. Rozhodně ale nechci hořekovat – představa celoživotních hlubokých přátelství je krásná, ale obtížně splnitelná. Člověk se logicky mění a logicky tomu odpovídá i okruh lidí, se kterými se stýká. Pokud bychom měli trvat na tom, že již existující vztahy musí za každou cenu přetrvat, mnohdy bychom škodili nejen sobě, ale i zejména těm druhým – jak těm, se kterým jsme nějaký vztah měli, tak těm, se kterým jej mít můžeme. Ekonomicky (možná ošklivě a cynicky) řečeno: každý z nás musí při rozhodování o jakémkoliv vztahu porovnávat mezní náklady a mezní příjmy, které s daných vztahů plynou. Nemá smysl kvůli existujícím vztahům nenavazovat vztahy další, nemá smysl udržovat kontakty jen pro to, že jsme je navázali a nyní už nám nic nepřináší nebo přináší jen málo. Zároveň si ale musíme být vědomi závazků, které s našich vztahů plynou a neměli bychom je opouštět bez jejich splnění. Podle mne tedy nevadí, že v dnešní době je kontaktů více, že jsou kratší a povrchnější. Vadí, pokud jsou opouštěny, aniž by byly splněny závazky, které z nich plynou. Rovněž vadí, pokud se lidé, kteří dříve byli přáteli, v nějakém vztahu, nedokáží i po té, co se intenzita tohoto vztahu vytratila, respektovat, pokud se pomlouvají, škodí apod. Ale to souvisí s mnoha dalšími otázkami, s nichž některých se ještě dotknu. Stručně řečeno jsou určitá chování, která vedou k neopravdovému lidství, kdy člověk je více neplnohodnotnou bytostí než člověkem.
Téma přátelství, vztahů mezi lidmi je téma, kterého se jen tak nezbavím. Pokud se budete pohybovat kolem mne, nezbavíte se jej ani vy – daným tématem se mj. budou zabývat Drsné hory v roce 2009 (27.2.-8.3. jako tradičně v objektu bez elektřiny, s vodu ve studánce, tentokrát na pomezí Rychlebských hor a pásma Kralického Sněžníku).

4.      Rok pedagoga na cestách
Profesí jsem vysokoškolský pedagog. Na podzim roku 2007 jsem si hodně kladl otázku po smyslu svého povolání, zda to, co dělám, dělám dobře, zda má smysl studenty vzdělávat v tom, co je vzděláváme apod. První půlka roku 2008 byla potom stále poněkud rozplizlá a nejasná. Vše se vyřešilo na podzim 2009 – učení mne opět začalo bavit a zimní semestr akademického roku 2008/2009 jsem si hodně užíval. Jak bych se opět neměl hodnotit, myslím si opět ryze nekriticky, že teď učím dobře. Je to jistě mnohdy "one man show", moje exhibice, spousta zvláštních přístupů – např. na první hodině mikroekonomie jsem se studenty hrál Hru na první dojem. Rád nyní studenty vyvolávám k tabuli, nechávám je, ať si na spoustu věcí přijdou sami. Když se jich ptám a neumím, dostávají referáty. Jedné slečny, když neuměla, jsem se zeptal na co chce referát. Odpověděla, že na nic, bryskně jsem reagoval, že na nic ji referát nedám, ale mohla by mi zpracovat dílo "Bytí a nicota" od J. P. Sartreho. Vím, že to nemá s mikroekonomií nic společného, ale koneckonců mohla si za to sama :-). Samozřejmě, že jsem se nad ní slitoval a nechal ji udělat referát pouze na Sartreho. První verzi zcela stáhla z internetu. Když jsem ji to mailem vytýkal, zadal jsem si zároveň její adresu do googlu a tak jsem našel její profil na www.lide.cz, který jsem si prohlédl. Kromě výtek a vysvětlení, že i referát vyžaduje samostatnou práci, jsem do mailu napsal, že má na daném webu zajímavý profil.
Úlohy na posun křivek nabídky a poptávky jsem zkoušel tak, že jsem si otevřel na počítači www.idnes.cz, četl titulky článků a nutil studenty, ať mi dané titulky graficky vyjádří právě pomocí posunů křivek nabídky a poptávky. Když se mne studenti jednou zeptali, kdy spolu půjdeme do hospody, odvětil jsem, že, když mne pozvou, půjdu rád. Jeden večer jsem s nimi v hospodě vskutku strávil a příjemně si s nimi pokecal.
Učím na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS). Škola má hlavní sídlo v Praze – zde má dvě budovy (na Smíchově a na pomezí Vinohrad a Vršovic). Další střediska má v Mostě (učil jsem tam v zimním semestru pravidelně každou středu) a na Kladně (tam jsem byl v létě i v zimě pouze 5krát za semestr). Vedle toho externě učím v Brně na Newton College (v zimním semestru i anglicky) – do Brna jezdím jednou za 14 dní ve čtvrtek. Jednou za 14 dní mne tak v zimním semestru čekal přesun z Mostu do Brna. Proto onen titulek Rok pedagoga na cestách. Hodně z těch cest jsem prospal, hodně jsem si četl, byly ale fajn.
Učení je teď pro mne hodně o kritickém přemýšlení, hledání pravdy. Tím, že se člověk vzdělává, tak se vlastně stává pořádně člověkem – bytostí, která si dokáže vážit druhých, spolupracovat s nimi, vycházet s nimi, bytostí, která o sobě dokáže pochybovat, přijmout názor jiných i stát si za názorem svým. Snažím se, aby ve výuce byla opravdovost, aby šla do hloubky, ale aby i reagovala na aktuální otázky. Snad se mi daří. Rozhodně ale nyní chci ve svém "mesiášském poslání" šířit vzdělání pokračovat, takže se máte na co těšit :-).

5.      Rok Heidelbergu
2,5 měsíce roku 2008 jsem strávil mimo ČR – v létě jsem byl v Německu, konkrétně v Heidelbergu, kde jsem studoval na tamní univerzitě němčinu. Byl to hodně příjemný čas, čas vypadnutí z každodenního shonu, čas, kdy jsem byl od běžných starostí dostatečně daleko, kdy jsem měl prostor pro sebe. Potkal jsem se za tu dobu se spoustou lidí z různých zemí, nasál barevnost světa, rozdílné přístupy a pohledy. Jak většina z těchto kontaktů nepokračuje, jsem za ně rád. Měl jsem možnost si znovu uvědomit, že i jinde řeší podobné problémy a otázky, že život je vždy o starostech, hledání optima mezi zdroji a příležitostmi, že zvládat běžný život, onu průměrnou každodennost téměř nikde není jednoduché. Měl jsem možnost si znovu uvědomit, že ač v ČR na spoustu věcí nadáváme, stěžujeme si, máme to štěstí, že žijeme v té bohatší části světa, že mnohé naše potřeby, které jinde zůstávají jen snem, jsou uspokojovány.
Německo je vyspělá země ale i ono se potýká s nezaměstnaností, spíše stagnujícím tempem růstu hrubého domácího produktu, růstem rasistických nálad. I v Německu řeší řadu komplikovaných otázek, kdy zájmy jednotlivých zúčastněných osob jsou z podstaty věci protichůdné a najít řešení, které by bylo výhrou pro všechny, je složité, zdlouhavé a mnohdy náklady tohoto hledání převyšují užitek z něj plynoucí.
Měl jsem možnost se toulat a z Heidelbergu jsem vyrážel jak po Německu – Karlsruhe, Stuttgart, Ulm, Koblenz, Bonn, Kolín nad Rýnem, Duseldorf, Konstancz (Kostnice), Schwarzwald a také mimo: byl jsem v Lucembursku, ve Švýcarsku, ve Francii (Paříži a Strasbourgu) i v Londýně – v Londýně jsem oslavil své letošní kulaté narozeniny, prostě jsem chtěl v danou dobu být na Trafalgar square a tak jsem na něm byl. Londýnem jsem se o víkendu na přelomu srpna a září toulal nazdařbůh, jezdil autobusy, metrem apod., jak zrovna jely, procházel se v noci kolem Temže apod.
Ty 2.5 měsíce byly celkově hodně příjemně strávený čas a jsem za něj rád.

6.      Rok ekonomické krize
Zvláště poslední 4 měsíce roku 2008 patřilo k nejčastějším slovním spojením slova "ekonomická krize". Jak je to možná zatím poněkud nadnesené spojení – celosvětově tempo růstu hrubého domácího produktu (HDP) zatím neklesá, je možné, že k nějakému poklesu dojde. Rovněž je zřejmé, že se řada ekonomik potýká s problémy, HDP v nich stagnuje, nezaměstnanost roste, řada firem a dalších subjektů krachuje, takže vlastně ekonomická krize ano.
Vysvětlovat její příčiny je na dlouho a složité. Jedním z pozoruhodných pozitiv krize ale je, že vzrostl zájem lidí o ekonomii jako vědu a teorii – spousta lidí se mne nyní ptá proč krize vznikla, jak ekonomika funguje apod. S jistou nadsázkou se dá říci, že poslední měsíc nedělám nic jiného než že někomu vysvětluji ekonomii. Krize je pro mne i výzvou – na konec března 2009 (27.-29.3.) jsme v rámci VV naplánovali akci "Ekonomická víkendovka aneb finanční krize zážitkem", kde se pokusíme řadu věcí s krizí, které s krizí souvisí včetně jejich příčin, vysvětlit zážitkovou metodou.
Stručně by se dalo říci, že krize je logickým důsledkem kapitalismu, tržního systému, tedy systému, který motivuje lidi, aby se měli dobře, aby dosahovali zisku. Pokud však v honbě za ziskem podceníme riziko, pokud si dlouhodobě chceme užívat, aniž by k tomu měli odpovídající zdroje, tj. pokud žijeme dlouhodobě na dluh, aniž by byla velká naděje, že své dluhy dokážeme splatit, nutně se to někde projeví. Krize je projevem toho, že mnohé subjekty podcenili zásady opatrnosti, byli příliš zaslepeny ziskem a pro jeho dosažení byli ochotny udělat ledacos.
Svůj nesporný podíl mají i centrální banky – např. Americký FED měl úrokové sazby dlouho příliš nízko, což vedlo k nadměrným půjčkám. V okamžiku, kdy úrokové sazby zvýšil, staly se mnohé půjčky včetně hypoték obtížně splatitelné. Rovněž vlády (na prvním místě v USA) prosazovaly podporu půjček, aniž by se zajímaly, zda lidé, kteří půjčky dostanou, je budou schopny splácet.
Přesto mne současná krize nevede k závěrům, že se kapitalismus a tržní systém přežil, že mají být něčím nahrazeny. Jiné systémy končí v mnohem větším marasmu, lidské nesvobodě a stagnaci. Svým způsobem nejsem nadšen z masivní státní podpory, která je reakcí na krizi – kupř. si myslím, že kdyby americké automobilky (Ford, GM, Crysler) zkrachovaly/zbankrotovaly, bylo to nejlepší řešení. Státní úředníci nikdy nerozhodují o svých penězích, tudíž z principu věci nejsou stimulováni, aby rozhodovali efektivně. Krize by naopak měla být výzvou k větší samostatnosti a zodpovědnosti – pouze lidé, kteří jsou samostatní, mají důvod vážit poměr zisků a rizik. Honba za ziskem podle mne sama o sobě není špatná, díky ní máme více možností. Špatné je, pokud subjekty, které o zisk usilují, nenesou rizika ze svého konání, pokud mají nějakou jistotu, že o ně bude postaráno. V takovém případě není divu, pokud krize přijde.
Ekonomie jako věda má obrovskou výhodu i nevýhodu zároveň – je to věda o prostředcích jak mohou ekonomické subjekty dosáhnout svých cílů, ale není to věda o samotných cílech. Ekonomie vlastně říká: "je mi jedno, jestli má někdo rád holky a jiný vdolky", nepřísluší mi hodnotit, co je lepší, co já zkoumám, je, jak s minimem nákladů/zdrojů dosáhnout co nejvíce holek či vdolků (případně obojího). Otázka hodnot patří do filosofie, etiky a nutně bude otázkou vždy rozporuplnou - lidé jsou různí a nutně musí mít různé hodnoty. Tím rozhodně nechci říci, že bychom na problematiku hodnot, cílů i hodnotových otázek spojených s dosahováním cílů měly rezignovat. Právě naopak – současná ekonomická krize je opět připomenutím, že musíme o cílech i hodnotách s nimi diskutovat, že pokud cíl povýšíme na všechno, tak mnohé opomíjíme. Dokázat zvážit poměr mezi ziskem a riziky, dokázat si spočítat, zda je cíl realistický, zda jsme schopni nést všechny závazky spojené s jeho dosažením, znamená přemýšlet, znamená mít schopnost kritického myšlení, znamená usilovat o moudrost a tím svým způsobem o spásu. Ač jsem ekonom, nemyslím si, že pouze ekonomie může odpovědět na všechny otázky lidského údělu, naučí nás zodpovědnosti. Ekonomie je důležitým prostředkem na cestě k opravdovému člověku, člověku práv i závazků, výzev i zodpovědností, svobod i povinností. Pojmy uvedené v poslední větě však musí být promýšleny mimo ekonomii. Současná ekonomická krize je opět výzvou, abychom o těchto otázkách začali přemýšlet, abychom znovu podrobili zkoumání to, co je (praktický svět), problematiku spravedlnosti i moudrosti. Znovu však opakuji, člověk je svobodná bytost a pokusy uzamknout ho v nějakém světě jedině správných pravd, tuhé regulace, neiniciativy, jsou proti samotné podstatě lidství. Sloganovitě: "krize je důvod k obnově kapitalismu a tržního hospodářství, k odstranění toho, co vedlo k neodpovědnosti, nikoliv však důvodem k odstranění kapitalismu či trhu".

7.      Rok knih a dalších kulturních zážitků
Jsem člověk, který  rád čte. Bohužel v poslední době převážně pouze odbornou literaturu, takže i v roce 2008 jsem přečetl několik ekonomických, filosofických a dalších knížek. Teď těsně před vánoci jsem si třídil svou knihovnu a uvědomil jsem si, že je spousta textů, které jsem už delší čas neměl v ruce, který by stály za předčtení, o kterých bych rád přemýšlel. Vnitřně mne štve, že nestíhám číst více, že mnohé, z toho, co jsem přečetl jsem zapomněl, že četba ve mne zanechává spíše menší než větší stopy. I zde asi platí, že kvantita nemusí jít spolu s kvalitou, že, jak možností něco si přečíst je spousta, tak mnohdy je to na úkor času u knihy se pořádně zastavit, vracet se k ní, číst zepředu, zezadu apod.
Hodně často říkám, že bych chtěl mít alespoň dva měsíce, kdy bych si jenom četl. Možná je ale dobře, že je nemám, život nemůže být jen o četbě, ale i o praktické aplikaci toho přečteného. Snažím se to a snad se to daří. Snad nějaké odrazy z toho, co jsem přečetl, jsou v akcích VV, ve výuce mých studentů, v průměrné každodennosti i ve chvílích neobyčejných. Snad je zde kus porozumění, pochopení, tolerance, nabídky pomoci, hledání, moudrosti i spásy. Snad ano.
Maje ony grafomanské sklony, i letos jsem něco napsal. Nebyla to přímo kniha a kapitola do knihy, kterou by v příštím roce mělo vydat nakladatelství Computer Press a která se by měla mít název "Odmaturujte ze společenských věd". Kupodivu jsem tam nepsal kapitolu o ekonomii, ale o filosofii. Je to sice zvláštní, když laik píše základy filosofie, ale dostal jsem danou nabídku (tak trochu se známosti) a rozhodl se ji využít. Text vznikal zejména během května a června letošního roku a bavil mne. Musel jsem kvůli tomu opět přečíst spoustu filosofických textů, ale četl jsem je rád, snažil jsem se z nich vytáhnout to podstatné, co by podle mne maturant, který chce maturovat ze společenských věd (a tedy i z filosofie) znát. Pochopitelně jsem byl limitován požadavky nakladatele i osnovami, jak se společenské vědy na středních školách učí, ale vzhledem k tomu, že text byl přijat, tak bych se do nich měl vejít. Ostatně doufám, že na jaře uvidíte sami a pokud se budete chtít něco dozvědět o filosofii, máte možnost.

Rok 2008 byl i rokem dalších kulturních zážitků. Nejvíce kultury jsem absolvoval v Brně – vždy říkám, že do Brna kromě za kamarády (až do prázdnin bydlel Robert Pik v Brně) jezdím za kulturou. V Hadivadle mohu doporučit představení Doma u Hitlerů aneb historky z Hitelrovic kuchyně nebo Indiáni v ohrožení – díky tomuto představení jsem alespoň na chvíli pochopil teorii relativity, bohužel jsem ji už zase zapomněl. V Praze v Dlouhé třídě mne zaujalo Maškaráda čili Fantom opery (díky Ivče Mátlové). Jednou jsem po výuce zůstal v Mostě a šel do tamního divadla na představení Smíšené (po)city - hraje se i v Praze v Divadle u hasičů. V samotném závěru roku jsem viděl skvělou derniéru představení 1+1=3 v podání herců amatérského souboru Brnkadla z Domů dětí a mládeže v Lužánkách. Z filmů mne zaujal dánský film "Kde je tady ředitel?" či Zelenkovy Karamzovi. I v Heidelbergu jsem se snažil chodit do kina, takže jsem tam mj. viděl film Ďáblova dílna – o tom, jak vězni v koncentračním táboře falšovali za druhé světové války libry a dolary. Po návratu jsem se snažil navštěvovat festival německy mluvících filmů, nejvíce mne asi zaujal Proti času (zejména doporučuji účastníkům Přesčasu) či film Vnitřní bezpečnost rozebírající problematiku teroristických útoků, které v 70. letech 20. století prováděla v Německu Frakce Rudé Armády.
Koncertů jsem absolvoval málo – asi jediným objevem byl zpěvák, který si říká Xindl X. Dostal jsem se k němu náhodou: na sociálních dovednostech byl jeden účastník, který hraje v kapele Barevný nátěr. Za 4 týdny měl tento účastník koncert v Brně, v době, kdy jsem tam též byl , takže jsem na tento koncert šel – šlo o dvojkoncert, kde vedle Barevného nátěru vystupoval i Xindl X. Musím přiznat, že se mi líbil více než Barevný nátěr – dokonce jsem na Xindla X po zhruba měsíci těsně před vánoci šel znovu.
Na druhou stranu přece jen: ačkoliv jsem zde vyjmenoval řadu zajímavých kulturních děl, musím se přiznat, že nemám pocit, že by mne některé totálně uchvátilo, zaujalo tak, že bych se k němu musel absolutně vracet. Než jsem napsal výše uvedená díla, musel jsem se několikrát různě podívat, abych si vzpomněl na jejich názvy, o čem vlastně byly. Možná už jsem na kulturní zážitek s velký Ž příliš starý, možná už jsem těch kulturních zážitků  zažil příliš mnoho – a protože mezní užitek z následující spotřebované jednotky začne být vždycky dříve či později klesající (tj. následující jednotka přináší menší užitek než předcházející), nemám na ten velký zážitek už vlastně nárok. Možná je to opět daň době – za její uspěchanost, povrchnost, za přemíru zážitků. Samozřejmě, že za to nemůže doba, ale jaký život člověk žije – vždy se lze době vzepřít, žít jinak.
Skutečnost, že žádný z kulturních zážitků nebyl tím zážitkem s velkým Ž nehodnotím, spíše konstatuji, je tomu tak a možná tomu tak má být – neočekávejme, že život se bude skládat ze samých velkých zážitků. Ty mají nastávat jen párkrát, abychom si jich dokázali vážit, vychutnat, užít. Příliš mnoho velkých zážitků může znamenat smrt člověka, jeho rozpuštění v zážitcích, ztrátu lidské podstaty. Bylo by chybou, kdyby v lidském životě žádné velké zážitky nebyly, ale příliš mnoho velkých zážitků být nemůže.

8.      Rok anděla i ďábla
Rok 2008 byl rokem, kdy jsem doufám pomohl několika lidem, kdy jsem udělal pár dobrých skutků, kdy jsem byl nezištný, kdy jsem za pomoc nic nechtěl. Zároveň byl určitě i rokem ďábla, kdy jsem byl nepříjemný, nesnesitelný, nespravedlivý. Snad dva zážitky:
První: těsně před odjezdem do Německa jsem na cizí účet u ČSOB chtěl (a potřeboval) vložit eura, tj. chtěl jsem na cizí účet uskutečnit vklad v hotovosti. Pokladní mi řekla, že to není možné, že peníze na účet vedený v cizí měně (EUR, USD apod.) může u ČSOB vkládat pouze majitel účtu. Nechal jsem si zavolat jejího vedoucího a pokoušel se ho přesvědčit, že danou operaci potřebuji uskutečnit. Nepovedlo se. I začal jsem mu sprostě nadávat. Bylo to neprofesionální, neasertivní, ošklivé, nesprávné, ale v té chvíli mi to udělalo hluboce dobře. Nadával jsem mu takto nějakou chvíli – minutu, dvě?, a pak naštvaný, že jsem danou operaci neuskutečnil, ale svým způsobem spokojený, že jsem si ulevil, jsem banku opustil. (Pozn. na okraj: danou finanční záležitost jsem nakonec vyřešil jinak a vše bylo OK).
Druhý: v červnu jsem absolvoval státnicový maratón. Jednou jsem zkoušel na Kladně – tradičně bylo na zkoušení asi 10 studentů. Studentka, která šla asi jako druhá, z ekonomie podle mne věděla hodně málo a podle mne to nebylo na to, aby státnici udělal. Na neveřejném zasedání státnicové komise jsem ji tedy navrhl čtyřku. Ostatní členové komise mne začali přemlouvat, abych ji dal trojku. Prohlásil jsem, že nechci, že si opravdu nemyslím, že by uměla. Dále jsem řekl, že o známce rozhoduje komise jako celek a že samozřejmě mohu být přehlasován a ona studentka trojku dostat může, že bych ale v takovém případě chtěl nechat zaprotokolovat, že jsem byl přehlasován. Nakonec se nehlasovalo a ta studentka čtyřku vskutku dostalo. Ještě týž den byla asi jako předposlední zkoušena jiná studentka, jejíž znalosti se od té co šla asi jako druhá, příliš nelišily. Tentokrát jsem ale rezignoval, a když komise opět začala naléhat, ať ji trojku dám, jsem ustoupil a trojku dal. Pokud se ptáš, kde je spravedlnost, musím odpovědět, že zde není.
Ďábel je v každém z nás. Jsme lidé, tudíž nedokonalé bytosti, nutně tedy děláme chyby, omyly i nespravedlnosti. Není to rozhodně omluva – jsme za veškeré své skutky zodpovědní a musíme nést jejich následky. Má smysl dělat vše pro to, aby chyb, špatných skutků apod. bylo co nejméně – jednou z cest, jak se jim vyhnout je třeba prostřednictvím vzdělávání, zdokonalování se, ale nevyhneme se jim. Myslím si, že potom není málo, když si dané věci dokážeme alespoň přiznat, byť už je nenapravíme, když se za ně dokážeme omluvit.
Chtít, aby život byl bez jakýchkoliv nespravedlností, křivd, znamená chtít, aby nebyl lidský. Byl by sterilní, svým způsobem předem naprogramovaný, bez překvapení, bez prostoru pro lidskou iniciativu. Přiznávám se, že mi proto poněkud vadí moralisté, kteří neustále připomínají selhání jiných, kteří pro chyby nevidí v lidech to pozitivní. Zatratit toho, kdo udělal nějakou chybu či něco špatně, je strašně jednoduché, vážit dobro a zlo, je složité a podporovat dobro – byť je ho mnohdy málo, ještě těžší. Pouze prostřednictvím zatracení a kritiky však dobro nezískáme. Ostatně známé biblické úsloví říká: "ať hodí kamenem, kdo sám je bez viny." Takže než jednoznačně zatratíme, važme, zda je to ta jediná správná cesta.

9.      Rok různých světů
Pohybuji se sice pro mne ve známých prostředích/světech – např. svět vysokoškolské výuky, svět vědy, svět zážitkových akcí apod., přesto jsou dané světy mnohdy od sebe velmi vzdálené. Mnozí lidé, kteří obývají převážně jeden z daných světů, se na ten druhý dívají divně, či do něj nejsou schopni zapadnout. Klasickým příkladem byla účast mých studentů v roli B-týmáků na Octogintě (OGO). Jedné skupině – protože při výuce neustále vyrušovali, jsem dal test, který z cca 40 studentů napsali 4. Ti, co jej nenapsali si mohli vybrat – buď místo testu zpracují ekonomickou esej nebo pomůžou v roli b-týmáka na OGO, konkrétně na kopci Děd. Nejprve o roli B-týmáka projevilo zájem asi 15 studentů. Když zjistili, že budou muset být v lese, po tmě, sami, většina z nich odřekla účast a dívala se na lidi, kteří do toho šli, na samotné závodníky i b-týmáky z jiných světů poněkud podivně.
Jiní lidé se mne ptají: jak ty světy dokáži zvládat, jak dokáži v sobě integrovat třeba svět ekonomie a svět filosofie. Říkám, že to jde. Určitě si nemyslím, že daná cesta, je cestou pro každého, určitě netvrdím, že je snadná, ale slovy uhlobarona Ptáčka (kontrolní otázka: v které hře tato postava vystupuje? – za správnou odpověď budou malé odměny, neb je to důkaz, že jste dočetli až sem J): "mne to baví". Už jsem si na to své putování rozdílnými světy zvykl. Vlastně bych to nebyl já, kdybych jimi takto neputoval, nepřecházel z jednoho do druhého.
Mohl bych psát o řadě dalších světů. Mohl bych třeba začít rozebírat svět politiky a vyjadřovat se k nejrůznějším kausám (nová budova Národní knihovny, radar v Brdech ano či ne, Lisabonská smlouva ano či ne, poplatky ve zdravotnictví ano či ne). Vědomě to neudělám. Pouze napíši, že mi vadí, že věcné otázky, kdy různí lidé mohou mít různé postoje a zájmy a tudíž i různé názory, jsou často převáděny na emotivní a principiální rovinu typu "jsi proti radaru, jsi agent Moskvy/jsi pro radar, jsi agent Washingtonu". Věcná diskuse o hledání pokud možno optimálního řešení, přičemž často nemůžeme najít absolutně nejlepší řešení, ale spíše nejlepší řešení z existujících často spíše špatných řešení) se tak vytrácí a přesouvá se do roviny obviňování, osobních útoků apod. Demokracie je diskuse, ale i diskutovat je třeba umět, protivníků je třeba zpravidla si vážit, nedělat z nich hned nepřátele státu. Opět vidím jako klíčovou roli výchovy, vzdělávání – nejsou sice samospasitelné, ale mohou výrazně pomoci. V tomhle zatím spíše selháváme a místo umění věcné argumentace učíme umění nabiflovat se fakta. Abych jen nekritizoval, tak doufám, že v rámci své výuky, v rámci akcí VV snad něco pro to, aby se lidé naučili umění věcné argumentace, vážit si protivníků apod., dělám.

10.  Rok neznámých aneb budoucnost je vždy otevřená
Zatím jsem psal spíše o roce 2008. Jeho čas je ale už jednoznačně vyměřen. Psát o roku 2009 znamená psát o budoucnosti, která je vždy otevřená. Mimochodem na jednom semináři jsem slyšel, že pokud budoucnost je známá, můžeme hovořit maximálně o nepravé budoucnosti. Nejsem prognostik ani věštec a rozhodně nechci budoucnost předjímat. Možná proto na závěr pouze jakési desatero (vlastně jedenáctero) pro rok 2009, možná banální, možná hlubokomyslné, ale moje :-):
za prvé: usmívej se, vždy může být hůř.
za druhé: poslouchej a pozoruj ostatní lidi, mnozí mají v řadě činností absolutní i komparativní výhody, vědí co říkají i dělají. Rozhoduj se ale sám.
za třetí: není jedno, kam jdeš a jakou tam jdeš cestou. Vybírej si. Cesta může být cíl, ale cíle jsou i jiné věci než cesta.
za čtvrté: každý čin má zamýšlené i nezamýšlené důsledky. Zvažuj důsledky svých činů, nikdy je ale nezvážíš zcela. Nezapomínej, že i malý cíl je mnohdy více než pouhá slova.
za páté: dávej, kdy je třeba dávat, ber si, když si můžeš brát. Nezapomínej na druhé ani na sebe a hledej rovnováhu mezi potřebami druhých a svými.
za šesté: užívej si dnů i nocí. Poezii a krásu jde najít i v průměrné každodennosti. Měj velké cíle ale nezapomínej, že nejen velkými věcmi živ je člověk.
za sedmé: neříkej "my", říkej "já". Jen ty neseš zodpovědnost za svůj život. Jen ty se v konečných důsledcích rozhoduješ, děláš věci dobré i zlé.
za osmé: u jednotlivých činností porovnávej mezní náklady a mezní užitky/příjmy. Nezapomeň, ale že někdy je dobré rozhodnout se "bláznivě", bez hlubšího rozmýšlení. Život nejde naplánovat a rozškatulkovat.
za deváté: jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Počítej ale, že je to dřina a že se to nemusí vždy vyplatit, respektive povést.
za desáté: začni na začátku, potom pokračuj a až přijdeš na konec, tak skonči. Inteligent sice zvládá chaos, mít alespoň nějaký řád se však vyplatí.
za jedenácté: nezapomeň, že všechno může být i jinak. Neboj se zpochybňovat, včetně zpochybňování sebe sama, neboj se ze sebe udělat legraci.

11.  Jo a ještě něco J:
- měj se fajn. Měj štěstí i zdraví.
A užij si to J.

Petr/Wawi

Ahoj,

Stalo se už tradicí, že v závěru roku píši nějaký šíleně dlouhý a nesrozumitelný text, který vydávám za vánoční a novoroční přání a úvahu.
Nevím kolik osob z cca 1000 lidí, kteří jsou momentálně v adresáři VV, jej přečtou, ale máš ho mít i letos. Obdobně jako loni jsem věděl, o čem tento text letos bude – takové chaotické zápisky, o tom, co se v roce 2006 dělo – takže to vlastně moc úvaha nebude J.

Protože tento mail je psán lidem v adresáři Velkého vozu, bude těžiště textu spočívat v mém pohledu na tři akce VV, na kterých jsem se podílel. Osoby v textu jsou vědomě označeny pouze zkratkami. Pokud se v nich poznáš, je to správně J.

Drsné hory
Příprava na Drsné hory (zimní zážitkové prázdninovky) v roce vzniká vlastně už v závěru roku 2005. Chci mít pro tuto akci větší tým než v minulosti. Příliš instruktorů VV z různých důvodů oslovit nemohu, a tak postupuji podivnou metodou intuice, náhod, empatie a kdo ví čeho. EK se přihlásila na jinou akci jako účastník, do přihlášky napsala větu, která mne zaujala, a tak ji, (ač se vlastně neznáme a viděli se letmo jen jednou, přičemž si ji z tohoto setkání vůbec nepamatuji, ale to je při počtu obličejů, které potkávám snad normální) píši mail, zda-li by instruktorkou nechtěla být. Kupodivu říká ano. Domlouváme si schůzku v Praze, s tím, že může přespat v kanceláři VV. Tu noc. Kdy tam spí, se tam podivně ocitá JS, který tam usíná na koberci. Druhý den se v kanceláři objevuje opět a stává se instruktorem akce.
Drsné hory 2006 byly v Jizerkách, což je relativně blízko Prahy. Využíváme toho a objekt a jeho okolí navštěvujeme relativně často. Při první výpravě někdy v prosinci sice v sobotu poněkud zabloudíme a objekt mineme, v neděli potom vlezeme do jiné chalupy, ale na omyl včas při přípravě akce přijdeme a tak se jednu lednovou sobotu vydávám prohlédnout správnou chalupu. Jako legendu nás napadá detektivka – to jsme ještě nedělali. Po měsíci příprav se ukazuje, že vymyslet legendu s detektivním příběhem je poněkud problém. Cestou autem na první víkendovou týmovku nás konečně začne napadat, jak by se to dalo udělat – využíváme smutné historické události, že kousek od objektu je protržená přehrada a napadá nás jako legenda pátrání po růženci, který se při potržení ztratil a nyní jej zase někdo viděl a rád by zjistil, co s ním je. Týmovka je tvůrčí a zábavná – nápadu na hajného matematika, který zvířátkům dává řešit matematické příklady a pokud je nevyřeší, tak jim odmítá dát najíst se smějeme asi hodinu. To ještě netušíme, jak komická bude vlastní realizace. To, že mi na týmovce málem shoří kalhoty, je drobný detail.
Zima 2006 je drsná, sněhu všude hodně, a tak do Jizerek jezdím často. Okolí objektu jsem viděl mnohokrát, kudy vést jednotlivé trasy vím, více než dobře. Vlastní akce začíná sice už v pátek, objekt máme ale až od neděle. Zakomponujeme tento fakt do legendy a v pátek v Jablonci, kde spíme v Domě dětí, tvrdíme, že na chalupě se koná oslava narozenin. V sobotu pak říkáme, že nám organizátoři oslavy volali a že se oslava protáhla, že nestihnou chalupu uklidit a že nám zajistili do neděle ubytování v Josefově dole. Kupodivu této mystifikace většina účastníků věří. Mnozí prohlédnou až, když vidí IM hrát manželku údajného oslavence, který dle naší legendy měl na chalupě, co jsme ubytovaní, slavit narozeniny.
V úterý děláme aktivitu léto v zimě, kdy ve sněhu hrajeme volejbal, badminton, skáčeme v pytlích, podáváme koktejly, kreslíme do sněhu, hážeme oštěpem (který představuje lyžařská hůlka) apod.. Večer následuje záchrana raněného, EK při ní sice málem umrzne, ale vše dobře dopadne a aktivita je zážitek.
Zvířátka představované IM, EK a KV se objeví na scéně ve čtvrtek. Účastníci kvůli nim běhají orientál,a by našli a vyřešili logické úkoly, které zvířátkům hajný zadal. Zvířátka, respektive instruktoři zvířátka hrající mezitím připravují večerní aktivitu a vaří polévku. Na polévku při přípravě poněkud zapomenou, takže se s ní stává ne příliš jedlá kaše. Nicméně ji nevyhodíme, někteří účastníci si jídlo pochvalují. Vydrží s námi až do soboty, kdy se ztvrdne a mění se v něco jako nákyp.
Legendu se daří udržet až do konce, růženec je vypátrán a rituálně umístěn kousek od protržené přehrady. Škoda, že jsem se tam od Drsných hor nestačil zajet podívat. Vcelku by mne zajímalo, co se s ním stalo.

Křídla

Příprava Křídel – letní zážitkové prázdninovky opět začíná už v závěru roku 2005. Vyměňujeme si s DF obsáhlé maily, diskutujeme o koncepci a hledáme garanta – tedy člověka, který to všechno slízne. Napadá nás JČ, který se po našem oslovení rozhodne do toho jít. První týmovku máme někdy v lednu a následuje kolotoč týmovek v Praze, víkendovém, výprav na místa, kde se akce bude konat apod. Jako objekt navrhuje TV chatu ve Vítkovicích v Krkonoších. Někdy v lednu se na ni jedeme podívat. Není sice z největších, ale všechny nás uchvátí a byť má pár nevýhod (jen dva záchody, jedna sprcha) volíme ji. To ještě netušíme, že většinu Křídel nám proprší a kopcovitý terén kolem chaty bude převážně bahnitý. Vítkovice přece jen nejsou příliš dopravně dostupné, a tak navrhujeme začít akci v Jičíně, respektive v Prachovských skalách. Tyto skály projdeme několikrát, stejně jako okolí objektu ve Vítkovicích.
Nad legendou dlouho diskutujeme, nakonec vzniká jistá kombinace Atlantidy a Laputy ostrova v oblacích – mimochodem animovaný film Laputa: ostrov v oblacích je skvělý a všem jej doporučuji vidět. Úvod legendy předěláváme asi 5*, ale baví nás to. Ještě, že je v týmu LK, který má krásné nápady. Jednotlivé aktivity se snažíme zakomponovat do legendy, vcelku se to daří. Vyrábíme dotazníky, komunikujeme s účastníky. Ze začátku se nám hlásí samí kluci, nakonec se poměr obrátí a máme mírnou převahu dívek. Ačkoliv strop si dáváme na 24 účastníků, osudově rozhoduji a účastníků je nakonec 26, někteří mi za ta osudová rozhodnutí možná budou i vděčni. Týmujeme leckde – v kanceláři VV, na Střeleckém ostrově, v parku Parukářka, v čajovnách, kavárnách apod. Vzniká relativně propracovaný scénář, při závěrečné týmovce vyrábíme transparenty, kreslíme atd.
Křídla začínaji ve čtvrtek, první noc spí účastníci pod širákem, respektive plachtou a prší. Ti, co si zvolili špatné místo, nemají úplně štěstí. Prší prakticky celý týden, slunce vysvitne jen párkrát. Kupodivu program nemusíme příliš předělávat. Díky dešti mají různé aktivity zajímavý nádech – např. Aréna, sedánek apod. Po Aréně se spontánně vrháme do bahna, házíme ho po sobě. Po sedánku většina účastníků i instruktorů skáče do potoka a ještě v sedánku pokračuje. Já si opět osudově užívám roli osudu v Labyrintu světa. Pouštíme se do bláznivého dobrodružství a kombinujeme drsné hry Nexus a Stalker. Velký úspěch má i drsná psychohra, jejímž autorem je TV, ale i masky KH, improvizace JT apod. Jako instruktoři stavíme tým do Arény a držíme s účastníky krok. Aby byl poměr mužů a žen vyrovnaný, běhám modifikaci na Příběhy z depa a dávám si po nich závazek, že opět začnu chodit běhat (ještě se tak nestalo).
V místnosti pro lektory je permanentní nepořádek. Snažíme se uklízet, ale většinou jsme tak o dva dny pozadu. Občas něco zuřivě hledáme a nenacházíme, ale zvládáme. Dokonce si to užíváme. Když někdy v půli týdne děláme reflexi akce, říkám, že všechno běží v nejlepší pohodě.

Speciální kapitolou je kuchař. Jak tým jsme sestavili relativně bez problémů, kuchaře jsme hledali dlouho. V červenci to už začínalo být průser. Dáváme inzeráty na různé servery. Někdy v půli července se na jeden z těchto inzerátů ozve TF. Nadšeně s ním komunikuji, udělám si výlet do Brna, kde bydlí,a bychom se potkali. Až na místě zjišťuji, že se jedná o pána přes 50 let, ale schopného a fajn. Bereme ho a máme z hlediska stravy se jedná o nejúspěšnější Křídla vůbec.
Na závěrečný večer nám účastníci připravují připomenutí aktivit, které se na Křídlech odehráli. Když vidím JŠ v roli osudu, jako kdybych viděl sám sebe. V noci se tradičně vydávám na noční výlet (s AH), Šiřín ale netrefíme. Úklid v neděli je náročný, auta máme narvaná po střechu, jsme utahaní a nevyspalí. Přesto v noci šťastně dorážíme do Prahy. Kancelář VV je ještě více než měsíc ve stavu velkého nepořádku, ale stálo to za to.

Octoginta Octo

I Octoginta Octo 2006 (outdoorový závod trvající 88 hodin) začala vlastně už v roce 2005. Tehdy jsem se někdy v červnu rozhodl navázat na tradici outdoorových závodů, které VV dělal předcházející roky. I napsal jsem LH, jež jsem viděl jednou na přelomu let 2004/5, zda-li by nechtěl do toho jít. Souhlasil (také netušil, co ho čeká), a díky jemu a jeho přátelům, z nichž mnozí se stali instruktory VV, vznikla během 88 dní akce pro 110 účastníků a 23 týmů.
Na přípravu jsme však měli málo času a většinu A-týmu lákala možnost zkusit udělat akci ještě jednou, bez stresu a spěchu. Vznikla tak Octoginta Octo 2006, akce pro 151 účastníků v 31 týmech.

První týmovka je v lednu, první víkendovka někdy v březnu. Zatímco v Praze je už bez sněhu, kousek za Mělníkem se sníh ještě drží. Spíme v ne příliš vytopitelném objektu spřátelené organizace. Brodíme se sněhem na kopec Šedina, někteří z nás Hradčanskými bučinami. Tyto a další končiny poznáme ještě mnohokrát.
Nekonečné diskuse nad mapou. To, že závod bude na severu Čech nám bylo jasné už od počátku. Nicméně vybrat konkrétní terén nebylo jednoduché. Řada výjezdů k Máchovu jezeru, do Hradčanských bučin. Poznáváme krásu Hradčanského letiště, nadšeně na něm plánujeme řadu aktivit, abychom se 5 dní před začátkem akce dozvěděli, že s pořádáním akce tam vlastník (Česká republika) reprezentovaný Ministerstvem pro místní rozvoj nesouhlasí. Nemám ministerské úředníky rád – i když PK jeden člen A-týmu, obětavý a velmi pečlivý člověk, na ministerstvu, ale na jiném, než které akci na letišti zamítlo, pracuje.
Na Velkou a Malou Bukovu jsem vylezl asi 5*. Lysá hora (kopec nad Bělou pod Bezdězem), který z dálky vypadá jako nezajímavý, mne svým skalním oknem zcela uchvátil. To, že tam bude obrácená lanovka, slaňování apod. je naprosto logické. Louka na Tavalinách je magická. Poprvé ji vidíme v červnu za plného rozkvětu, magie se v ní nevytratí ani v červenci, srpnu, září a říjnu. Postupně po několika rozhodnutích, že tudy cesta nepovede vzniká trasa přesunu mezi Hradčanským letištěm a Mukařovem (obec nad Mnichovým Hradištěm). V Mukařově se nám podaří objevit základnu – budovu bývalé školy, která patří obci. Je sice nevyužívaná, zatím v ní neteče voda, na zemi se válí stovky much, ale pan starosta slibuje, že do akce bude v pohodě. Věříme mu, i když nám pravidelně zapomíná nechat doma klíče, když se o nějaké týmovce rozhodneme ve škole přepsat, takže na něj do půlnoci čekáme v místní hospodě.
Největší starost nám dělá úsek od Mukařova. Chceme OGO zakončit v Českém ráji, koneckonců z Mukařova se rozumně ani jinam jít nedá. Nicméně přesun mezi Mukařovem a Českým Rájem je v relativně ošklivým terénem. Mnohokrát probíráme, jak trasu vést. Nakonec vítězí nejkratší spojnice. Za obcí Příšovice jsou dva písáky a na jednom z nich ostrov. Napadá nás, na ostrov umístit nějaké informace, s tím, že na ostrov se účastníci musí nějak dostat. První nápad je pomocí plastových barelů, ale sehnat cca 60 plastových barelů se ukazuje jako nemožné – a to LH jeden čas zadává do Gogolu nejčastěji výraz plastové barely. Nakonec vítězí duše z pneumatik. Jako cíl vítězí obec Srbsko v Českém ráji. Chceme využít tamní minilanové centrum, ale když přichází zamítavá odpověď, zamlouváme si sportovní halu vedlejšího rekreačního střediska.

Diskuse o aktivitách. Co a kde umístit. Co je k tomu potřeba, co je třeba sehnat. Kdo to udělá, vyrobí. Jaká bude legenda – nápad na nakažení virem a nutnost najít lékaře, respektive získat ingredience pro výrobu léku je na světě brzy, ale je to jen nápad. Než se rozvine, uplyne řada dní. LH a OP shlédnou desítky filmů o virech, natočí dokument, který se promítá na začátku akce. Před akcí finišujeme. Řešíme průšvih s Hradčanským letištěm ale snad vše půjde.

Vlastní akce je pro mne jako organizátora o neustálém řešení problémů. 31 týmů je hodně, poměrně brzy se startovní pole roztáhlo a je obtížné udržet všechna stanoviště. Vedeme spor, kolik jsme si převzali lodí pro plavbu přes Máchovo jezero. Kupujeme účastníkům vodu, protože ji mají málo a kraj je opravdu suchý. Spíme málo. Neustále někam telefonujeme, v Mukařově přitom je signál více než špatný. Sháním prskavky a zjišťuji, že se dají sehnat jen před vánoci. Vzpomínám na Saturnina a jeho větu, že sehnat masku Mikuláše a čerta v červenci byl nejsložitější úkol, který kdy vykonal. Připravujeme stanoviště, stíháme jen tak tak. Pocity v závěru akce jsou spíše rozpačité, převládá únava. Účastníci jsou ale, zdá se, spokojeni, v závěru tleskají (a slyšet tento potlesk je hodně příjemné), diskuse na diskusním fóru je spíš pochvalná, stejně zpětná vazba ze zatím došlých dotazníků. V Brně si necelé čtyři týdny po akci povídám s JR, říká, že má výhrady ke spoustě věcí, ale že se akce vlastně dost líbila. V příštím roce Octogintu tento tým dělat nebude, ale v roce 2008 ... měsíc po akci začíná hlodat pocit, že bych do tohoto bláznivého dobrodružství možná znovu šel.

Mohl bych takto psát o dovednostech, artefiletice a dalších akcích VV. Ty zápisky by byly dost podobné. Na otázku, proč to děláš, dávám jednoduchou odpověď, kterou již pronesl uhlobaron Hlavsa v Cimrmanově hře Posel z Liptákova "Mne to baví." Nevěřím příliš lidem, kteří se pohybují v neziskové sféře a říkají, že danou činnost dělají jen pro druhé. Dělají i pro sebe, protože je nějak  uspokojuje. Bylo by samozřejmě málo, kdyby dané aktivity uspokojovaly jen organizátory a nikoliv toho, komu jsou určeny. V průběhu celého roku 2006 ve VV vedeme nesoustavné diskuse o jeho hodnotách, poslání apod., tedy o to, o čem by akce měly být, co by lidem měly dávat, jak bychom je měli dělat atd. Diskuse jsou mnohdy bizardní, smějeme se při nich až se za břicho popadáme, výsledkem jsou ale z mého pohledu relativně kompaktní dokumenty, které vymezují hranice, ve kterých by se VV měl pohybovat, a stanoví horizonty, k nimž bychom chtěli směřovat. Pevně věřím že akce VV jejich účastníkům dali věci, které jsou smysluplné, které vedou k tomu co, možná vznešeně nazýváme "rozvoj osobnosti"., Není to ale jen rozvoj osobnosti, jsou to i vztahy, nová přátelství, lásky, partnerství i děti. Když v závěru letošního roku potkávám dva účastníky, kteří se seznámili přes akci VV, vzali se a teď spolu čekají miminko, bylo mi moc fajn.

Rok 2006 nebyl samozřejmě jen o akcích VV. Z mého pohledu byl i o 230 stránkách učebnice mikroekonomie, na kterých jsem se výrazně autorsky podílel, 230 stránkách skript makroekonomie, jejichž jsem autorem – oba tyto texty snad vyjdou v příštím roce, o úporném a složitém hledání, jak tyto texty napsat tak, aby byly co nejsrozumitelnější. Na podzim jsem podle pracovní verze učebnice mikroekonomie přednášel. Často jsem po přednášce sedl a na základě zkušeností z přednášky text znovu a znovu upravoval. Člověk, který nám překresluje grafy, mne asi nebude mít rád, změn v grafech, o kterých jsem prohlásil, že už jsou definitivní, a které jsem po přednášce na základě zkušenosti z odpřednášené látky měnil, bylo mnoho. Snad se najdou studenti, kteří to ocení. Rok 2006 byl i o článku Možnosti postmoderní filosofie, jedné studie o sociálním kapitálu apod.
Byl o desítkách setkání s nejrůznějšími lidmi, o diskusích s RP u piva o všem možném i nemožném, diskusích hlubokých, přemýšlivých, hledajících, byl o běžné průměrné každodennosti, zařizování. Patří do něj i hádka s ochrankou v Mladé Boleslavi při Octogintě, další střety, někdy nutné, někdy zbytečné. Byl i o tom, že mi 2 dny po Octogintě nebyla dána přednost v jízdě a poprvé ve svém životě jsem boural nikoliv vlastní vinou – naštěstí šlo jen o plechy. Rok 2006 byl náročný, nestíhatelný, byl ale fajn ...

Po cestě do kopce následuje cesta z kopce, říká lidová moudrost. V lidském životě cesta z kopce znamená spíše problémy a nezdary, Samozřejmě, že i ty k životu patří. Pokud bych ale měl něco přát, tak ať zbytek roku 2006 a rok 2007 je podobný tomu letošnímu, aby to byl rok inspirace, hledání, zábavy, chvilek radosti, utužení starých vztahů, potkání a poznání nových, aby to byl rok úsměvu, pohlazení, zkrátka a dobře rok, na který se bude hezky vzpomínat. Tak ať jsou pro tebe takové vánoční svátky roku 2006 i rok 2007.

Možná malá samozřejmost na závěr – nestačí jen přát, je nutno pro splnění přání i  něco udělat (hodně se mi zde líbí starý vtip, jak se Skot 20 let modlí, aby vyhrál v loterii. Po 20 letech modlení se bohu Skota zželelo a vzkázal mu: "musíš si koupit alespoň los"). Tak přeji, ať i ty něco uděláš pro to, aby rok 2007 byl takový, jaký chceš. Já osobně dopisuji tento text po týmovce, na které připravujeme Drsné hory 2007. Jako garant akce mám právo výběru týmu, je letos relativně velký, opět částečně vznikl intuitivně, ale třeba se rýsuje něco, co jsme ještě nedělali, takže se těším ...  Tak, ať i ty zažiješ v tom roce něco, co se ti bude líbit, co ti bude příjemné, co je pro tebe nové, a tak ... Zkrátka a dobře: "jaký si to uděláš, takový to máš", " i cesta může být cíl", "hledáš boha a máš ho v sobě" a spousta moudrostí, o kterých píši každoročně, takže je letos vynechám a ještě jednou popřeji vše dobré.

Měj se fajn

Petr - Wawi