Wawi | Petr Wawrosz texty články úvahy

Zápisky z Tbilisi tentokrát zahrnou 2 dny – sobotu 26. a neděli 27.10. 2013. Navíc se budou týkat i bezprostředního okolí.

V sobotu pokračovala konference. Měl jsem vystoupení – jako první od 10.00. Příspěvek se týkal měření vlivu intenzivních a extenzivních faktorů na vývoji HDP vybraných postkomunistických zemí za 20 let (1990-2011). Limit na vystoupení byl 12 minut, stihnul jsem to přesně. K hlavním závěrům příspěvku patří, že většina postkomunistických zemí v daném období uplatňovala intenzivní typ vývoje. Extenzivní faktory se vyvíjely rozporuplně – množství práce klesalo, to svědčí o přezaměstnanosti v období socialismu. Množství kapitálu rychle rostlo – to zase svědčí o nedostatečné a nevhodné struktuře kapitálu před rokem 1990. Ve většině zemí potom množství vstupů (měřené jako total input faktor, TIF) klesalo. Z hlediska průměrného tempa růstu HDP pouze dvě země (Polsko a Slovensko) rostly rychleji než země tzv. EU 15 (Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko Velká Británie). Česko a Slovinsko rostly stejným tempem. Znamená to, že rozdíl mezi postkomunistickými zeměmi a zeměmi, které nezažily socialismus, se v průměru nezmenšuje. Po mém vystoupení byla krátká diskuse – dotazy směřovaly na data.
V mé sekci byly ještě 4 další příspěvky. Jeden Gruzínec hovořil o trhu práce ve své zemi. V pracovním poměru je tu prý přes 600 000 lidí, dalších cca 1 800 000 jsou jako "self-employed". Většina z těchto samozaměstnanců prý pracuje v zemědělství, mají nízkou produktivitu. Zaměstnavatelé mají v Gruzii relativně velkou sílu, mohou si mezi zaměstnanci vybírat (míra nezaměstnanosti je okolo 15 % a daná hodnota neklesla dlouhodobě pod 10 %) a tak jim stačí levná pracovní síla a nerozvíjí moderní metody.
Další příspěvek jedné paní z Litvy byl spíše filozofičtější. Ptala se, zda je nutné neustále růst. Zkoumala třeba závislost mezi průměrnou délkou života a příjmem v USD a vyšlo ji, že pokud příjem roste, tak se prodlužuje i život. U příjmu kolem 20 000 USD (ročně) ale nastává zlom a život se prodlužovat přestává, přitom zlom nastává pro 85 let. Tak jsem jen namítnul, že možná je to v současné době objektivní hranice lidského života. Souhlasila, ale opět se zeptala, zda, když země dosáhne danou hranici příjmu, musí růst. Odpověď nechám na čtenáři.
Odpoledne už nebyly ekonomické příspěvky, tak jsem šel do města. Projel se metrem, vystoupil na Librerty Square, ještě se prošel centrem a došel do botanické zahrady (je pod pevností Narikala).Byl krásný podzimní den, já se procházel a obdovoval barvu stromů. Byl jsem tam asi dvě a půl hodiny, pak se vrátil do města, metrem dojel na univerzitu. Večer byl slavnostní Galadinner. Byl vskutku slavnostní a velký . Seděl jsem u stolu z kolegy z Ekonomické univerzity v Bratislavě a příjemně si popovídal.  Na hotel jsem dorazil okolo 23.00 místního času.
V neděli jsem už měl volno a rozhodl jsem se prozkoumat blízké okolí Tbilisi, především kopce nad městem, v okolí kopce Mtatssminda. Jel jsem busem k Vake parku (relativně blízko je i budova velvyslanectví, kde jsem v pátek volil). Mapa slibovala lanovku na kopce, ale ukázalo se, že lanovka je nefunkční. Nevadilo. Podél polorozpadlého památníku na druhou světovou válku jsem stoupal nahoru až jsem vylezl k Turtle lake. Vede k němu silnice, takže je turisticky navštěvované – jv okolí jsou restaurace, sportoviště apod. Od jezera se rozléhala hudba, ženy zde cvičily areobik. Jezero jsem opustil a stoupal dále. Nejprve jsem šel jihozápadně, pak se stočil na východ a směřoval k televizní věži na kopci Mtatssminda. K věži a zábavnímu parku u věže jsem ale dojít nechtěl. Když jsem byl na rozcestí, z něhož vedla cesta přímo k věži, odbočil jsem opět na západ. Šel, jak dlouho se mi chtělo, časem jsem začal klesat. Postupně a dlouze jsem sestupoval až jsem došel zpět do města, asi 2 km západně od Vake parku. V závěru byl zajímavým zážitkem hřbitov u cesty – hroby jako by na zahrádce. Na první autobusové zastávce jsem počkal na bus, který mne zavezl skoro až k hotelu. Opět bylo krásně, slunečný podzimní den. Po většinu doby jsem byl sám, často jsem poslouchal ticho, případně zvuky přírody. Říkám tomu existencionální okamžiky a v neděli 27.10.2013 jich bylo požehnaně.
Za chvíli půjdu na večeři. V pondělí mne čeká postupný návrat. Zítra odpoledne letím do Kyjeva, kde přespím jednu noc. V úterý dopoledne potom do Prahy.

Jinak, nahrák jsem fotky. Zveřejňuji na rajčeti, linky:
Budova univerzity, kde se koná konference:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilis_Budova_Univerzity_konference_EuroAsia_multidisciplinary_forum_13/
Fotky z města:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_mesto_13/
Fotky metra:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_Metro_13/
Fotky přírody, převážně z okolí Tbilisi:
http://wawi.rajce.idnes.cz/Tbilisi_a_okoli_Priroda_13/

Poslední info: v Gruzii se nezměnil čas, takže je tu o 3 hodiny více, Aktuálně 20.15

Do Tbilisi v Gruzii jsem přiletěl na konferenci Euroasia Multidisciplinary

Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz

Ve čtvrtek 12. května 2011 jsem shlédl přednášku člověka, který se označuje jako fyzický ekonom a jmenuje se Andreas Clauss. Shlédl jsem ji náhodou, na doporučení svého kamaráda Roberta (Robina) Pika. Přednáška byla navíc v Brně, já sice daný den do Brna jel, nevěděl jsem ale, zdali budu začátek stíhat. Stihl.

Z přednášky jsem byl vcelku zklamaný. Psal jsem to i na Facebooku (FB) daný den, o svém zážitku jsem potom na FB chatoval, v následujících dnech mluvil s několika dalšími lidmi, jejichž názorů si vážím a chci o nich přemýšlet. V diskusi na FB jeden z mých studentů dal odkaz na jinou přednášku pana Clausse – tentokrát z roku 2008, která je sice v němčině ale s českými titulky. Uvádím zde link na první část , případně si v youtube.com dejte A. Clauss Peníze a právo české titulky - přednáška je na youtube rozdělena do 11 dílů, trvá celkem asi 90 minut, je hodně podobná té, kterou jsem shlédl 12.5.2011 v Brně já.

Co mi na přednáškách vadí?

Nejvíce asi, že přesvědčení o spiknutí. A Clauss mluví často obecně a používá výrazy typu "chtějí vytvořit nový světový řád", "tím nás mají v rukou" atd. Z obou jeho vystoupení lze vysledovat, přesvědčení, že někdo koordinovaně, řízeně páchá zlo, vědomě ovládá obyčejné lidi, jinak řečeno, že řídí svět. Z přednášky, co je na youtube, není podle mne zřejmé, koho tím A. Clauss myslí, z letošní brněnské přednášky vyplynulo, že tím myslí bankéře, respektive finančníky obecně. Přiznávám se, že nemám spiklenecké teorie rád. Pod pojmem spiklenecká teorie zde chápu právě přesvědčení, že svět někdo řídí, cíleně v něm páchá zlo, poškozuje ostatní lidi. Tyto teorie totiž často vedou k tomu, že stačí ony pachatele zla nějak odhalit a zlikvidovat a nastane na světě ráj. Lehce zkratkovitě řečeno, nacisté se domnívali, že tou skupinou, kdo páchá zlo, jsou židé, a skončilo to vyhlazovacími koncentračními tábory. Komunisté se domnívali, že danou skupinou páchající zlo je buržoasie a skončilo to vyvlastněním továren, zestátněním a socialistickým hospodářstvím. V Evropě tento experiment neměl většinou tak drastické účinky jako nacismus (např. ale v 50. až v 70. letech 20. století v Číně, v 70. letech 20. století v Kambodží nebo dokonce i  v současnosti v severní Koreji byly a jsou důsledky toho experimentu tragické – řada mrtvých, řada lidí ve vězení, řada lidí přesídlených, atd.), přesto ekonomicky selhal, vedl k zaostávání, nízké životní úrovni (např. v podobě front na základní potraviny). To všechno vedlo k touze obyvatel evropských zemí se socialistickým zřízením po návratu ke kapitalismu, k čemuž zde došlo na sklonku 80. let 20. století. Pan A. Clauss sice nevyzývá k tomu, aby bankéři a finančníci byli odstraněni, přesto se bojím, že od jeho názorů je k názorům volajících po jejich odstranění jen krůček a že zrušení bank a dalších finančních institucí (které by bylo důsledkem jejich odstranění) by lidem nepřineslo mnoho dobrého – řadu možností, které dnes díky bankám máme, bychom rázem neměli.

Když jsem svůj názor, že se mi teorie spiknutí, že za všechno mohou finančníci, prezentoval v jedné diskusi, dostalo se mi odpovědi (volně cituji smysl odpovědi), že bankéři a mobilní operátoři jsou vskutku zloduchové, že jejich cílem je vykořisťovat lidi. Nad tímto názorem jsem hodně přemýšlel. Nejenom proto, že jej pronesl člověk, jehož názorů si obvykle vážím, ale i proto, že jsem si říkal: v ledačems má daný člověk pravdu. Banky vskutku mají nespravedlivé poplatky. Banky a další finanční organizace vskutku chybně v letech před hospodářskou krizí (tj. před rokem 2008) i v průběhu této krize investovali, půjčovali peníze lidem (subjektům), o kterých jim mohlo a mělo známo, že je nesplatí. Když se potom finanční instituce dostaly do problémů, chtěly, aby stát tyto problémy řešil a to z peněz daňových poplatníků. Pokud se zastavíme u mobilních operátorů, tak i zde platí, že mnohdy nabízejí nevýhodné tarify, že leckteré jejich poplatky jsou značné. Existují případy, kdy se snaží ze zákazníka dostat každou korunu, ačkoliv se jedná o nemocné lidi apod. – kamarádka, která má zkušenost, jak složitě se vypovídá dlouhodobě uzavřená smlouva, kterou uzavřel její tatínek, který potom onemocněl a de facto není schopen mobil používat, může vyprávět: dotyčnému operátorovi šlo jen o peníze a situace nemocné osoby ani její rodiny jej nijak nezajímala.

Čili ano, dané firmy se mnohdy chovají špatně, snaží se získat peníze za každou cenu. Přesto s názorem dotyčné osoby, kterou znám (znovu zdůrazňuji: jde o moji interpretaci jejího názoru, přesná její slova už si nepamatuji), že finanční instituce a mobilní operátoři se chovají jako vykořisťovatelé, nemohu zcela souhlasit. Myslím si, že tento názor zapomíná na něco podstatného: dané firmy nám poskytují služby, které jsou pro nás užitečné, které nám přinášejí nějaký prospěch. Ano tyto firmy se mnohdy chovají nemravně, ale zároveň nám nabízejí něco, kvůli čemu jejich statky kupuje, využíváme, platíme za ně. To, že nám nabízejí něco užitečného, by nemělo zapadnout. Jinak řečeno, ne úplně souhlasím s tím, že cílem těchto firem je pouze "oškubat zákazníka". Cílem těchto firem také je nabídnout zákazníkovi něco, co se mu může hodit. Samozřejmě, pokud mu danou službu obecně daný produkt či daný statek) lze nabídnout za pro zákazníka nevýhodnou cenu, mnohdy tak učiní.

Cílem firem je vydělat, mít zisk. Ostatně už člověk, který bývá označován za zakladatele ekonomie, Adam Smith ve své knize z roku 1776 "Pojednání o původu a podstatě bohatství národů" píše: "Není to laskavost řezníka. Sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které plynou jim." Smith tím chtěl zdůraznit, že sobectví nemusí být špatné nebo odsouzeníhodné. Zisk, možnost získat to, na základě čeho bude daný subjekt schopen uspokojovat své potřeby, je tím motorem, který jej vede k tomu, že uspokojuje potřeby druhých osob. Ano, mnohdy dochází k tomu, že při uspokojování potřeb druhých, jsou druhým nabízeny statky, které nepotřebují, statky za cenu, která pro druhé není výhodná. Myslím si, že je ale nesprávné vidět pouze tyto jevy a nevidět, že díky touze po zisku se naše životní úroveň zvýšila, že jsme schopni uspokojovat více potřeb, atd. Důsledkem mj. je delší doba dožití, schopnost léčit nemoci, které jsme dříve léčit nebyli, pokles kojenecké úmrtnosti, atd.

Ekonomická teorie zná důvody, proč mnohdy jsou zákazníci znevýhodnění – za hlavní lze označit informační asymetrii a skutečnost, že zákazník je slabší smluvní stranou: nemá dostatek informací, znalostí, schopností a koneckonců ani času, aby mohl a byl schopen se bránit, prosazovat svoje zájmy, atd. Pokud není zákazník dostatečně silný, lze ho snadno napálit, zneužít apod. Řešení co s tím nejsou jednoduchá, ale existují (níže uvedené je základní výčet):

-                    zejména větší konkurence. Pokud si firmy vskutku konkurují, tj. nejsou domluveny, tak je nepravděpodobné, že všechny budou zákazníkovi poskytovat statky pro zákazníka za nevýhodných podmínek. Zákazník má potom větší možnost výběru a firmy díky tomu, že zákazník není tolik závislý na jedné firmě, si firmy tolik nedovolí být vůči němu "zlý"

-                    existencí pravidel, které zákazníka chrání. Tyto pravidla jdou prosadit. Lidský vývoj mj. spočívá v tom, že se neustále rozšiřuje množina toho, na co mají lidé nárok. Prosadit svá práva není jednoduché, ale je to možné.

-                    vzděláváním: jako VŠ pedagog musím tuto složku zdůraznit: vzdělaný zákazník zná více svoje práva, ví, jaké jsou možnosti, na co má nárok, apod. Vzdělávání není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii a další náklady, ale vyplatí se.

Nejsem naivní a nepředpokládám, že pokusy o okrádání zákazníků, o nabízení jim statků za pro ně nevýhodných podmínek aplikací zde uvedeného zmizí. Co vím je, že člověk může jednat oportunisticky (tj. v rozporu s nějakými pravidly, včetně pravidel morálky). Myslím si ale zároveň, že postupným vytvářením institucí, organizací, vzděláváním apod. lze možnosti tohoto oportunistického jednání omezovat, jak je nejde (z principu naší povahy) odstranit. Jsem rovněž přesvědčen, že dané problémy nevyřešíme nastolením nějakého "nového světového řádu" (i tato myšlenka alespoň nepřímo zazněla v internetové přednášce A. Clausse – sice říkal, že jej chtějí nastolit zejména oni, myšleno asi finančníci a to takový, který bude pro finančníky výhodný, A. Clauss ovšem přinejmenším nepřímo vyzýval spotřebitele, aby usilovali o nastolení daného řádu výhodného pro spotřebitele, respektive "obyčejné občany"), který bude mít za následek "nového, lepšího" člověka. Minulé pokusy (např. socialismus) ukázaly, že tudy cesta nevede. Rovně, jak jsem výše uvedl, podle mne problémy nevyřešíme odstraněním bank a dalších finančních organizací, protože prostě řada služeb je pro nás užitečná. Boj proti okrádání a dalším nepravostem podle mne z principu věci musí být neustálým bojem, postupným bojem (ve smyslu, že se postupně daří omezovat možnosti pro okrádání – nezapomínejme ale, že díky technickému pokroku budou rovněž vznikat nové možnosti, jak okrádat). Nevyřeší jej podle mne nějaká radikální změna (typu, že se staneme ekonomicky soběstační – problematika ekonomické soběstačnosti je rozebrána níže), protože daná radikální změna s sebou přináší často řadu škod, problémů atd., které jsou větší než původní problémy, jež radikální změna chce odstranit. Postupný, neustálý boj není tak dramatický, nepřináší jednoznačná řešení, neslibuje (přímo nebo nepřímo), že vše vyřeší, že nastane ráj na zemi. Proto není tak atraktivní. Historie ale ukazuje, že tento boj spíše vede ke zlepšování lidského údělu než radikální změny.

Pokud se vrátím k přednášce A. Clausse tak podle mne obsahuje řadu ekonomických nesmyslů (např. z hlediska vzniku peněz), v přednášce často skáče z jednoho problému na druhý, aniž by byl konkrétní a šel do větší hloubky. Svým způsobem pro mne bylo i zklamání, že obsahově se internetová přednáška z roku 2008 a letošní přednáška příliš nelišila. Zajímavý je i přístup k penězům. Jak už jsem psal na FB, pan A. Clauss sice jako jedno řešení nabízí, abychom nepoužívali "jejich" peníze (myšleno peníze bank, respektive dalších finančních institucí, přinejmenším ve smyslu, že se jedná o peníze, které vznikly díky současnému bankovnímu systému), evidentně však jejich peníze používá. Koneckonců v přednáškách říká, že založil několik nadací, které investují právě "jejich" peníze. Ale ve skutečnosti jsou to peníze lidí, kteří je panu A. Claussovi svěřili, respektive zaplatili.

Samozřejmě, že v přednáškách A. Clusse zaznělo několik myšlenek, se kterými lze souhlasit (oprávněně podle mne třeba kritizoval chybné investiční rozhodnutí řady bank, upozorňoval na nepoměr mezi počtem obyvatel Evropy a severní Ameriky a kolik tito obyvatelé spotřebovávají), celkově mi ale jeho přednášky přijdou jako jedny z mnoha přednášek ve stylu "všechno na světě je špatně, pokud se svět radikálně nezmění, skončí to katastrofou". Podle mne je logické, že na to řada lidí ráda slyší, daný přístup jim umožňuje zdůvodnit, proč jsou neúspěšní (všechno se přece vyvíjí špatným směrem, takže nejsou neúspěšní jen oni, ale je neúspěšný celý svět), proč s tím vlastně oni nemohou nic dělat (vyžaduje to přece radikální změnu, na kterou jsem malým pánem), takže je dané přednášky vlastně utvrzují v jejich identitě i pocitu nespokojenosti. Jak už jsem výše zdůraznil, vadí mi na nich pocit spiknutí – v internetové přednášce např. zaznělo, že není náhoda, že k soudobé krizi došlo cca 80 let po vypuknutí Velké deprese (tj. světové hospodářské krize, jež propukla na sklonku 20. let 20. století a trvala praktiky po celá 30. léta), respektive v internetové přednášce to bylo dokonce prezentováno tak, že soudobá krize byla úmyslně vyvolána právě cca po 80 letech, protože už není nikdo, kdo by Velkou Depresi pamatoval. Soudobá krize má řadu příčin, včetně nezodpovědného chování finančních organizací, ale představa, že krize byla úmyslně vyvolána, respektive, že je někdo, kdo ji úmyslně vyvolal, je nebezpečná. Opět říká, že někdo řídí svět, že někdo je tím bohem, že ostatní jsou malí pánové. Opět je od této představy jen krůček k tomu, aby ten někdo byl "po zásluze spravedlivě potrestán" (nejlépe zcela vyhuben). Na druhou stranu ale i tato představa může lidi utvrdit v pocitu, že s problémy nejde nic dělat, protože ti, kdo podle dané představy svět řídí, jsou příliš mocní, aby se s nimi dalo bojovat. Obé je podle mne špatně – podobným krizím lze předcházet, jak jim nelze nikdy zabránit (viz výše, v důsledku naší povahy), krize však nevyřešíme tím (opět viz výše), že odstraníme finančníky a finanční instituce.
Jen dodatek: uvědomuji si, že jsou jevy, které jsou úmyslně vyvolány – např. inflace: při inflaci někdo (v současnosti centrální banka) začne úmyslně zvyšovat množství peněz v oběhu. Typickým příkladem úmyslné inflace je asi učebnicově nejznámější inflace: německá inflace v roce 1923 – ta vznikla zejména pro to, že Německo nebylo schopno, jako poražený stát v první světové válce, splácet reparace vítězným mocnostem, tak německá vláda (centrální banka neměla tehdy takovou moc) začala tisknout peníze právě proto, aby měla peníze na splácení reparací. Nicméně myslet si, že se někdo úmyslně vyvolal krizi, která vznikla kolem roku 2008, s tím vskutku nesouhlasím. Opravdu jsem přesvědčen, že nikdo takovou moc nemá, že daná krize vznikla kombinací řady faktorů. Opravdu jsem přesvědčen, že daná teorie krize jako úmyslného jevu je nebezpečná, že nás vlastně zbavuje zodpovědnosti za naše činy. A. Clauss přitom nepojmenoval konkrétní osoby – viníky obecně míní finančníky (alespoň takto to vyplynulo z brněnské přednášky).  Potom ale nerozlišuje podíl jednotlivých osob – všichni finančníci jsou de facto dle něj vinni, míru jejich zavinění není třeba zkoumat. To opět považuji za nebezpečné, protože to vede k touze po exemplárních trestech, které nerozlišují, vede to tedy k nespravedlnostem. Jeho postoj "všichni finančníci jsou vinni" vlastně umožňuje, že skuteční vinící se mohou skrýt, zůstat v anonymitě davu. Jeho postoj je opět jednoduché, pohodlné řešení, Nicméně řešení bez konkrétní odpovědnosti, bez snahy o hledání spravedlnosti. Možná teď budu zbytečně přísný, ale podobný postoj po druhé světové válce říkající "všichni Němci jsou vinni", vedl k masakrům nevinných, k divokým odsunům a k dalším nespravedlnostem. Ano, v současnosti se historie nemůže asi tak snadno opakovat, ale podobné jevy nejsou nikdy vyloučeny.

Z hlediska přednášky A. Clausse bych se chtěl zastavit ještě u tří témat. Prvním je skutečnost, že soudobé peníze nejsou kryty zlatem ani jiným reálným aktivem. Peníze dlouho vskutku zlatem nebo jinou komoditou kryty byly, respektive za papírové peníze (případně záznam v bance) bylo možno dostat stanovené množství zlata. Přinejmenším od konce první světové válce tato možnost získat za papírové peníze zlato byla omezena, definitivně byla odstraněna v letech 1971-1973. Skutečnost, že peníze nejsou ničím kryty, samozřejmě může vést k tomu, že je emitováno nadměrné množství peněz, tj. že dojde k inflaci a peníze ztratí na hodnotě. Řešením však podle mne není návrat ke stavu, kdy peníze byly kryty zlatem (nebo jiným reálným aktivem). Důvod je jednoduchý: zlata je obvykle (nedojde-li k objevu nějakého nového naleziště, což nyní není příliš pravděpodobné) málo, respektive je ho stabilní počet. Pokud ale roste množství vyprodukovaných statků, tak daný stabilní počet peněz vázaný na dané stabilní množství zlata by nestačil uspokojovat směnu stále většího množství statků (a to zjevně ani v případě, kdyby rostla rychlost obratu peněz, tj. peníze by se v daném období častěji používaly). Důsledkem by byla deflace. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Mějme primitivní vesnici, ve které je 100 zlatých mincí, vesnice za rok vyprodukuje 100 chlebů, každá mince je ročně použita právě jednou. Potom jeden chleba bude stát jednu zlatou minci. Předpokládejme nyní, že počet vyprodukovaných chlebů ve vesnici díky technologickému pokroku vzrostl na 600 kusů za rok. Mincí je stále 100, díky technologickému pokroku ji ale lze použit ročně třikrát. Potom máme ročně k dispozici de facto 300 mincí a jeden kus chleba může stát půl zlaté mince. Cena statku tedy klesla, odborně (pokud by se pokles nastal u všech statků) se daný proces nazývá právě deflace (tj. pokles cenové hladiny, je to opak inflace). O inflaci se vcelku ví, že je škodlivá – peníze jsou znehodnocovány, inflace poškozuje věřitele. Kupodivu i opak inflace, tj. deflace je rovněž škodlivá – tentokrát jsou poškozováni dlužníci, kteří v důsledku toho, že klesají ceny jejich statků, nejsou schopni splatit své dluhy (které vznikly před poklesem cen). Obrazně řečeno: dlužník si půjčil stovku, má s úroky vrátit 105, v důsledku deflace (poklesu cen statků, které dlužník produkuje, si ale dlužník vydělá 98). Tento příběh dlužníků se reálně udál v ekonomice USA v 80. a 90. letech 19. století – peníze tehdy byly kryty zlatem, ale zlata bylo málo, nestačilo růstu americké ekonomiky. Důsledkem byl pokles cenové hladiny asi o 25 % (mezi léty 1880-1896), na který doplatili američtí farmáři, kteří nebyli schopni splácet dluhy. Situaci vyřešilo až nález nových ložisek zlata na Aljašce v roce 1898. Má zde smysl zdůraznit, že na deflaci doplatili právě farmáři, tedy osoby, které A. Clauss obecně považuje za prospěšné – ve své brněnské přednášce několikrát zdůraznil, že není dobře, že zemědělci se podílejí na počtu ekonomicky aktivních malým procentem. I nyní, pokud by peníze začali být kryty zlatem nebo jiným reálným aktivem, lze předpokládat, že by tohoto aktiva bylo málo, že by došlo k deflaci a že právě zemědělci (kteří si obecně často berou půjčky – neb náklady mají po celý rok, příjmy jen po určitou část roku, tak aby daný nesoulad vyřešili) by deflací byli postiženi.
Výše jsem uvedl, že zlata by asi bylo málo, takže množství peněz by nerostlo, což by za situace růstu produkce statků činilo problémy. Rovněž jsem výše napsal, že problém v USA na sklonku 19. století vyřešil nález nových zlatých ložisek. Nalezení zlatých ložisek na Aljašce tedy bylo pozitivní. Dřívější událost ovšem ukazuje, že objevení zlatých ložisek může být negativní – v  16. století nález obrovských ložisek zlata (v důsledku objevení Ameriky) vedl k inflaci ve Španělsku a k hospodářskému zaostání dané země. Sice jsem výše též napsal, že nyní objev nových obrovských ložisek zlata není pravděpodobný. Je ale teoreticky možný. Rovněž je teoreticky možné, že se podaří vyvinout technologii, která povede k obrovské produkci umělého zlata (k nerozeznání od pravého). Potom by pro změnu zlata mohlo být mnohem více než vyprodukovaných statků a inflace by nastala. Podobné problémy hrozí, pokud by se peníze svázaly s jakýmkoliv jiným reálným aktivem. Zkrátka a dobře svazovat peníze s reálným aktivem hrozí mnoha problémy. Jednodušší je přitom v současném světě nekrytých peněz vytvořit taková pravidla, která centrálním bankám i vládám zabrání nekontrolovaně zvyšovat množství peněz. Ano, slovy mého oblíbeného filosofa Karla Poppera, je to malý krok "postupného sociálního inženýrství", ale krok, který má větší smysl než radikální změna. Ostatně podobná pravidla existují a jsou i dodržována – když se podíváte třeba na vývoj inflace v USA, tak zjistíte (přes všechny problémy s měřením inflace), že po roce 1992 nikdy nepřesáhla 4 % ročně, přičemž ekonomická teorie uvádí, že mírná inflace není škodlivá (proč tomu tak je, už je mimo rozsah tohoto textu).

Druhým tématem je myšlenka soběstačnosti, kterou A. Clauss propaguje jako řešení daných problémů – v jeho pojetí zejména spočívá v tom, že daná společnost je soběstačná v produkci potravin a energie. V brněnské přednášce zazněl názor, že jednostranné pěstování plodin (např. obrovské lány řepky) jsou ekofašismem. Je to jeden z mála názorů, se kterým souhlasím, dané jednostranné pěstování skutečně snižuje biodiverzitu apod. Sice je možná produkčně levné (nenákladné), v této produkci však nejsou zahrnuty veškeré náklady spojené s dopravou potravin, s poškozením životního prostředí apod. Přes tento souhlas si ale myslím, že potravinová a energetická soběstačnost není řešením. Z mého pohledu představuje druhý extrém – kdy daná společnost produkuje potraviny, pro které vůbec nemá podmínky, respektive je nucena produkovat elektřinu způsoby, které jsou nákladné a diskutabilní (když např. daná společnost nedisponuje dostatečnými energetickými zdroji). Naprostá soběstačnost v potravinách je krom toho nemožná – Česko by se třeba muselo zcela vzdát rýže apod. Obecně s myšlenkou soběstačnosti nesouhlasím právě proto, že nutí danou společnost produkovat i statky, ve kterých daná země není dobrá (např. pro to, že nemá vhodné zdroje k jejich produkci). Řešením je samozřejmě některé statky neprodukovat a ani nespotřebovávat, ovšem tím opět snižujeme množinu potřeb, které lze uspokojit a většinou vcelku zbytečně. Sice si vskutku nemyslím, že je rozumná specializace pouze na činnosti, ve kterých je daná společnost nejlepší – v zemědělství to může vést právě ke zmíněným monokulturám, v průmyslu např. k velké závislosti na automobilovém průmyslu, přičemž změna orientace na jiný druh produkce může být extrémně nákladná (a co když náhle třeba z důvodu vysokých cen ropy klesne poptávka po autech!). Tato specializace je jeden extrém. Soběstačnost chápu jako druhý extrém. Svět se dnes nebezpečně přibližuje extrému specializace se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy, A. Clauss ale jako řešení podle mne nabízí druhý extrém, opět se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy.
Mimochodem myšlenka soběstačnosti je jen mírnější verzí myšlenky "návratu k přírodě" a teorií o ušlechtilých divoších (jeden z prvních autorů dané teorie je francouzský filosof žijící v 18. století J. J. Rousseau). Představa, že návratem k přírodě se stane člověk lepší, ušlechtilejší (to teorie ušlechtilého divocha ve své podstatě hlásá) je ale naivní, není nijak podložena. Život na úrovni divocha byl krutý, lidé nemohli uspokojovat mnoho potřeb, měli málo možností. Navíc nebyli nijak ušlechtilí – i primitivní společnosti mezi sebou bojovali, válčili apod. Obdobně očekávat, že nás změní potravinová a energetická soběstačnost (A. Clauss toto sice přímo neříká, ale podle mne se to dá z jeho přednášek dovodit), je naivní – stále platí, že být soběstačný znamená vzdát se řady statků. V důsledku neúrody a dalších jevů můžou být soběstačné společnosti přitom snadno ohroženy, nemít dostatek zdrojů, takže přestanou být soběstačné, tudíž možnost konfliktů, bojů o tyto zdroje se tak naopak podle mne zvyšuje. Myslím si dokonce, že opačný stav, tj. situace, kdy jednotlivé společnosti jsou na sobě závislé, četnost konfliktů snižuje – každá ze společností ví, že, pokud vyvolá s někým jiným konflikt, tak ten někdo jiný, ji přestane s velkou pravděpodobností dodávat zdroje a statky, které vyvolatel konfliktu potřebuje ke své existenci. Tudíž, si raději vyvolání konfliktu rozmyslí. Znovu opakuji, nejsem zastáncem nadměrné specializace, ale na myšlence naprosté soběstačnosti vskutku nevidím nic pozitivního.

Třetím tématem, je skutečnost, že A. Clauss upřednostňuje fyzickou ekonomii (ostatně, jak jsem uvedl v úvodu, sám sebe označuje za fyzického ekonoma). Fyzická ekonomie podle něj znamená, že dobré je, co lze změřit a zvážit, tedy produkty zemědělství a průmyslu. Výše jsem rovněž uvedl, že ve své brněnské přednášce A. Clauss vyjádřil nespokojenost, že v zemědělství a i v průmyslu pracuje málo lidí (z hlediska jejich podílu na ekonomicky aktivním obyvatelstvu). Ekonomická teorie obvykle chápe daný malý podíl osob zaměstnaných v zemědělství a případně i v průmyslu na ekonomicky aktívním obyvatelstvu za výraz ekonomické vyspělosti dané společnosti – daná společnost je schopna fyzické statky vyprodukovat s malým počtem osob. I pokud bychom připustili, že řada služeb, které jsou v současnosti nabízeny, je zbytečných, zůstává otázka, co vlastně A. Clauss navrhuje a jaké by to mělo důsledky. Brněnský přednáška kromě konstatování, že v zemědělství pracuje málo osob, že to není dobře (a že se tito zemědělci neuživí – ve smyslu nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu) nenavrhla nic. Řešení přitom, pokud si myslíme, že daný stav není dobrý, není mnoho: buď se pracovníci ze služeb přesunou zpět do zemědělství. V takovém případě jsou možné dvě cesty:

-          buď tento větší počet lidí v zemědělství a v průmyslu bude produkovat stejné (nebo menší) množství fyzických statků jako doposud. Potom jejich produktivita klesne a dotyční lidé budou vydělávat méně, čili zchudnou a budou moci uspokojovat méně potřeb.

-          nebo tento v zemědělství a v průmyslu začne produkovat větší počet statků, čímž ale budou potřebovat více fyzických zdrojů (surovin apod.). A. Clauss přitom v obou přednáškách zdůrazňuje, že fyzických zdrojů ubývá, že dochází k jejich vyčerpání. Pomiňme teď, že předpoklad vyčerpání fyzických zdrojů je oblíbený katastrofický strašák, že ekonomická teorie zdůvodňuje, proč tento scénář vyčerpání zdrojů nehrozí (rozbor daného zdůvodnění je opět mimo rámec tohoto textu). Mým cílem je upozornit na nekonzistentnost uvažování A. Clusse – prostě, když říkám A, měl bych uvažovat, jaké bude B a C, atd.

Samozřejmě je tu i možnost, že pracovníci pracující ve službách přestanou zcela pracovat (tj. stanou se ekonomicky neaktivní). Jaké to bude mít důsledky na jejich příjem, není třeba popisovat. Stačí se zeptat, zdali by to dotyčné osoby chtěly.

Stejně nekonzistentní byl A. Clauss ve svém povzdechu, že se zemědělci neuživí (ve smyslu, že nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu). Opět bylo by to extrémně nákladné – museli by produkovat i potraviny, které je pro ně nákladné pěstovat. Možná by se tito zemědělci uživili, ale už by nebyli schopni uživit obyvatele nepracující v zemědělství. Obecně ještě jednou: když něco navrhuji, měl bych domýšlet důsledky svých návrhů. Všechny sice domyslet nejde (většina našich aktivit přináší zamýšlené i nezamýšlené důsledky), některé domyslet jde.  Z mého pohledu je potom velmi diskutabilní předpoklad, že správné je jen to, co lze změřit a zvážit. Sice jsem ochoten souhlasit, že některé služby jsou zbytečné, stejně tak lze ale argumentovat, že některé produkty zemědělství a průmyslu jsou zbytečné – s touto možností A. Clauss vůbec neuvažuje, což je opět případ jeho nekonzistentnosti.  Navíc, pokud si tyto služby (a koneckonců i produkty zemědělství a průmyslu) lidé kupují, tak pravděpodobně uspokojují jejich potřeby. Ano, některé z těchto služeb, produktů průmyslu a zemědělství mohou poškozovat životní prostředí, ke vzniku patologických jevů (např. závislostí), apod., řešením však není šmahem omezit služby, ale zkoumat, jaké jsou důsledky produkce a spotřeby daných statků a pokud jsou se produkcí či spotřebou spojeny negativa, vytvářet pobídky, aby dané statky nebyly tolik spotřebovávány. Jenže, to je mnohem náročnější, než laciný výkřik, že je špatně, že ve službách pracuje mnoho lidí.

Shrnuto: fyzická ekonomie A. Clausse mne nepřesvědčila – vskutku si myslím, že s velkou pravděpodobností se jedná o dalšího člověka, který říká, že je všechno špatně, že za to mohou ti nahoře. Jak už jsem výše uvedl, lidé na to rádi slyší, protože si snadněji mohou zdůvodnit své neúspěchy. Řešení A. Clauss navrhuje v mnohem menší míře, než kolik kritizuje, jednotlivá řešení jsou potom velmi diskutabilní. 

Ahoj,

někteří z Vás zareagovali na můj vcelku nevinný statut na FB (že jsem si zopakoval abecedu, když jsem dělal rejstřík pro naše učebnice mikroekonomie) žádostí, zda bych nenapsal nějaký zásadní filosofický text – asi je k tomu vedla skutečnost, že můj poslední velký filosofický text, který jsem posílal na sklonku roku 2009 vycházel z abecedy: každému písmenu abecedy přiřadil nějaká slova začínající na dané písmeno a toto slovo bylo filosoficky rozebráno.

Dotyčné osoby s danou žádostí si na FB můžete najít. Jsa dobrákem od kosti, usoudil jsem, že jim vyhovím a nějaký zásadní filosofický text napíši. Ostatní neplačte – zavinili to dotyčné osoby. V nejhorším nemusíte můj text číst. Jak se ukazuje, text bude vcelku stručný, ve wordu má pouze 4 strany.

Wawi (poprvé)

Samotný text:

Trávím teď hodně čas psaním. V rámci VŠFS jsme napsali (já a další dva kolegové) dvě učebnice mikroekonomie (bakalářskou a magisterskou), v rámci svého externího brněnského působení na Newton College jsem se podílel na skriptech o ekonomii, právu a hospodářské politice (celkem text psalo 5 lidí). Tyto texty mají dohromady asi 800 stran ve wordu (řádkování 1, ale ne všechno jsem psal já). Dalším velkým textem je moje disertace o nastolování institucionální rovnováhy v redistribučních systémech (150 stran). Dnes jsem napsal jeden článek o regulaci ratingových agentur. Atd.

Jedna z klíčových otázek samozřejmě zní, k čemu ty texty budou. V případě učebnic bakalářské a magisterské mikroekonomie pro VŠFS je odpověď jasná: zákazníkem je student, který se z učebnic bude učit a skládat zkoušku. Mnozí z vás vědí, že mám ekonomii rád. Je to věda o lidském chování, která dokáže vysvětlit proč a jak jednotlivé subjekty jednají i jaké má jejich jednání důsledky. Domnívám se, že je užitečné, aby alespoň někteří lidé měli dané znalosti. Podnikatel bez znalostí ekonomie nebude podnikat optimálním způsobem. Úředník bez znalosti ekonomie se bude rozhodovat často špatně. A takto by šlo pokračovat. Cílem obou učebnic je vysvětlit ekonomii tak, aby ji pochopil opravdu každý, kdo projeví jen trochu zájmu. Zda se to podařilo nemohu samozřejmě posoudit já. Nicméně někteří studenti už texty četli a líbili se jim.

Zvláště v magisterské učebnici mikroekonomie jdeme mimo obvyklou strukturu, kterou jiné učebnice mívají – ostatní učebnice často opakují a rozvíjejí bakalářskou látku, přičemž používají mírně složité matematické postupy. Domníváme se, že tudy cesta nevede. Myslíme si, že učebnice by měli spíše třeba vysvětlit, jak prostřednictvím kapitálového trhu lze rozvíjet schopnosti člověka, jak díky těmto investicím do schopností lze získat vyšší příjem. V textu se snažíme rovněž vysvětlit, proč kapitálový trh nefunguje tak, jak by mohl – tedy proč na něm v mnohem větší míře nejsou rozvinuty produkty, kdy by si chudý člověk půjčil peníze, tyto peníze investoval do rozvoje svých schopností a půjčku splácel ze svého budoucího příjmu. Ukazuje se totiž, že na kapitálovém trhu hodně převládá investování do pozice. Jedná se o takové investování, kdy někdo investuje peníze a další prostředky do svého postavení, zároveň však brání ostatním, aby dosáhli podobné postavení jako on. Osoba, která investuje do pozice se může dostat do postavení monopolu (jediný člověk mající danou pozici) nebo oligopolu (pozicí disponuje málo lidí). Potom mohou realizovat monopolní nebo oligopolní zisk, tj. být na tom lépe než ostatní subjekty, které danou pozici nemají. Nicméně v důsledku investování do pozice se nerozvíjí společnost, ve které subjekty investující do pozice žijí a ve svých důsledcích na tom mohou být osoby investující do pozice hůře, než, kdyby neinvestovali. Mohou ale nemusí. Pokud přijdou o svoji pozici, mohou přijít také o svůj zisk z této pozice. Mohou sice získat zisk plynoucí z jejich schopností, ale to dá více práce. Zisk z pozice je snazší, svým způsobem je dosahován "bezplatně". Aby daná problematika byla studentům jasná, uvedli jsme v učebnici následující příklad:

Předpokládejme situaci domorodého kmene, ve kterém pouze šaman umí číst a psát. Ostatní příslušníci kmene potom šamanovi vzdávají úctu, zahrnují ho pozornostmi a výhodami. Šaman je v určité pozici, a díky této pozici je na tom lépe než ostatní členové kmene.

Díky nerozvinutým schopnostem ostatních příslušníků kmene bude však celková výkonnost kmene velmi nízká. I šaman, ačkoliv má privilegované postavení a lepší podmínky (např. lepší jídlo a bydlení) než ostatní členové kmene, nemůže disponovat řadou statků, které v důsledku nerozvinutých schopností ostatních členů není kmen schopen vyrobit. Z tohoto pohledu by se šamanovi možná vyplatilo, kdyby i ostatní příslušníky kmene naučil schopnostem, kterými disponuje pouze on. Vzrostla by potom životní úroveň celého kmene a pravděpodobně i šamana. Jenže pokud i ostatní členové kmene získají schopnosti, jako má šaman, hrozí šamanovi nebezpečí, že kmen zjistí, že šamana již nepotřebuje. Čili šaman může přijít o svá privilegia a tedy i o výnos z těchto privilegií. V důsledku rozvoje schopností ostatních členů kmene se dokonce mohou ostatní členové kmene začít domnívat, že v minulosti šaman postupoval špatně, takže šamanovi dokonce může hrozit trest. Zvláště nepříjemné by to bylo v situaci, kdy se jedná o lidožroutský kmen. Z tohoto pohledu je pro šamana výhodné, aby si svoji pozici a svoje privilegia zachoval. 

Investování do pozice se tedy investujícím vyplácí. Většinou se ale jedná o hru s nulovým součtem, kdy někdo (vlastník pozice) získává, jiná osoba (ten, kdo danou pozicí nedisponuje) ztrácí. Investování do schopností je naopak obvykle hrou s nenulovým součtem, kdy mohou získat všechny osoby - dokonce i ty, které do svých schopností neinvestují, protože díky investicím ostatních osob mohou např. spotřebovávat statky, které by bez těchto investic nebyli vyprodukovány. Problém investování do schopností ale, že bolí. Není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti – napsat všechny texty vskutku vyžadovalo a vyžaduje úsilí, čas, energii.

Zdánlivá odbočka jinam: Česko má od tohoto týdne novou pravicovou vládu, která slibuje uskutečnit řadu reforem a netají se tím, že tyto reformy budou bolet. Ve svém okolí vnímám odhodlání dané reformy podstoupit i za cenu, že budou bolet. Je však zřejmé, že toto nadšení nesdílí každý – zejména asi ne lidé, kteří současnou koalici nevolili. Klíčové proto bude, aby reformy nejen bolely, ale aby dávali lidem prostor pro jejich aktivity, aby podporovaly rozvoj jejich schopností, aby umožňovaly zvyšování jejich příjmu. Jinými slovy bolest by měla být přechodná a nikoliv trvalá. Cílem by tedy nemělo být pouze škrtání sociálních dávek, ale i hledání cest, jak motivovat osoby beroucí tyto dávky, aby byly více aktivní, aby se o sebe dokázaly postarat. Škrtání z hlediska abecedy je krok "A", který musí být následován krokem "B", "C", atd.

Častá námitka zde říká, že populace je nějak rozložena, že z hlediska schopností se uplatňuje Gaussova křivka, čili, že nejschopnějších osob je relativně početně málo, průměrných relativně hodně. Jinými slovy tato námitka říká, že nelze očekávat, že každý bude schopen své schopnosti využívat a rozvíjet, že vždy budou existovat lidé, kteří toho schopni nebudou a že by se společnost o tyto lidi měla postarat. Na dané námitce je určitě kus pravdy. Nepochybně v každé společnosti budou lidé, kteří nebudou schopni se o sebe starat. Bylo by chybou tyto osoby odsunout na okraj společnosti. Zde se domnívám, že jedním z projevů lidství, charakteristik člověka jako člověka je, že je schopen solidarity, pomoci. Jak rozhodnutí, kdy je nutno být solidární, jakými formami má být solidarita poskytována, je vždy arbitrární (záleží na nás), tj. neexistuje na něj žádná jediná správná odpověď, společnost bez solidarity přestává být společností. Respektive stává se společností pouze pro někoho – pro ty, kdo měli štěstí, že se bez solidarity obejdou. Nelze přitom rovněž zapomínat, že mnohé formy solidarity mohou být koncipovány tak, aby člověk jejich prostřednictvím schopnosti rozvíjel.

Námitka s Gaussovou křivkou ale rovněž říká něco jiného. Jedna z jejích možných interpretací je: reformy nemají smysl, protože řada lidí chce mít svůj klid, spokojí se s málem, nebude ochotna do svých schopností investovat. Určitá analogie existuje z hlediska rozšiřování počtů vysokoškoláků. I zde je častá námitka proti rozšiřování počtu osob, které začnou studovat VŠ: Tato námitka říká zhruba následující řada lidí na studium na VŠ intelektuálně nemá, protože na Gaussově křivce patří k těm průměrným nebo podprůměrným, takže nemají schopnosti, aby VŠ vystudovali. Dotyční, kteří vyslovují dané námitky, ale obvykle odmítají uvažovat o tom, zda náhodou neexistují jiné než doposud používané způsoby, jak i v případě průměrných a podprůměrných jejich schopnosti rozvíjet, včetně toho, aby byli schopni studovat vysokou školu - v případě vysokých škol se málo pozornosti věnuje otázce, zda způsoby výuky na VŠ jsou adekvátní, zda nelze učit i jinak, formami, které jsou přístupné i pro osoby, které zdánlivě příliš schopnostmi nedisponují. Je třeba sebekriticky přiznat, že i autor těchto řádek zde může udělat více. Stejně tak má smysl hledat pro každého z nás vhodné formy, aby mohl rozvíjet své schopnosti.

Netvrdím, že hledání výše uvedených vhodných forem vždy bude úspěšné. Ekonom zde může namítnout, že mnohdy bude dané hledání velmi nákladné a že se tedy nevyplatí. Navíc platí, že člověk jako tvor tvůrčí vždy dokáže překvapit. Vždy půjde řada osob svou vlastní cestou, která formy, jež jim připraví druzí, nebude respektovat. Člověk je zkrátka nespoutatelná bytost, kterou nikdy nezařadíme do jednoznačných škatulí a kolonek. Není proto mou přirozeností nabízet jednoduchá řešení. Sice jsem přesvědčen, že lidé reagují na pobídky (tedy na to, co se v jejich okolí děje – např., když se zvolní podmínky pro nemocenskou, začnou být více nemocní), dané vazby ale nejsou přímočaré a jednokauzální. Studium mnohé literatury mne přivedlo k názoru, že každý z našich kroků má zamýšlené i nezamýšlené důsledky. Takže systém pobídek, který by vedl k tomu, že každý by mohl investovat pro něj vhodnými způsoby do jeho schopností by určitě měl svá zamýšlená pozitiva i nezamýšlená negativa.

Život je zkrátka těžký a složitý. Těžké i složité je proto o řešení většiny problémů. Co můžeme podle mne dělat je tuto těžkost a složitost přijmout, vzít ji jako výzvu a šanci. Řečeno cimrmanovsky "můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, můžeme o tom diskutovat, ale to tak jediné, co se s tím dá dělat."

Psaní svých textů chápu jako jeden z prostředků, jak studenty na složitost života připravit, jako způsob, jak jim nabídnout možná řešení, která jim pomohou složitost života překonávat a řešit. Nemyslím si ale, že se jedná o způsob jediný nožný. V každém případě budu rád, když nad těmito řádky budeš uvažovat, když si eventuelně texty, na kterých jsem se podílel, přečteš, apod. Ale to je tak asi vše ...

Wawi (podruhé)

PS1: pokud z výše uvedeného nebude cokoliv jasné, nebráním se osobním ani jiným konzultacím.

PS2 aneb místo závěru pár citátu z knihy "Nevyšlapoanou cestou"

"...Život je těžký. To je pravda, jedna z největších. Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme jí překonat. Jakmile si uvědomíme, že život je těžký – jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký. Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký, přestane nás to znepokojovat.

...Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?

Základním souborem nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme řešit vůbec nic. ...

...Když se postavíme čelem k problému a začneme jej řešit, není to nikdy bezbolestné, právě proto je život těžký. ...A protože jich před nás život staví nekonečnou řadu, je vždy obtížný a radost je střídána bolestí.

Je to však právě tento proces střetávání s problémy a jejich řešení, jenž dává životu smysl. Jsou ostřím nože, které odděluje úspěch od neúspěchu. Mobilizují naši odvahu a moudrost, dokonce lze říci, že naši odvahu a moudrost vytvářejí. Jen díky nim můžeme rozumově a duchovně růst. ...Učíme se díky bolesti, jež provází naše setkání s problémy a jejich řešení. ...Právě proto nemají moudří lidé z problémů hrůzu, ale naopak je vítají – dokonce i s bolestí, která je provází.

Většina z nás tak moudrá není. Skoro všichni se této bolesti více či méně obáváme a snažíme se proto problémům vyhnout. ...Sklon vyhýbat se problémům a s nimi spojených strastem je základním kamenem všech lidských duševních chorob. ... Někteří z nás jsou schopni zajít ve své snaze vyhnout se problémům a strastem neuvěřitelně daleko. Stále se vzdalují všemu co je zjevně dobré a rozumné, jen aby našli pohodlný únik. Budují si důmyslné soustavy iluzí, v nichž pak žijí – někdy s úplným vyloučením reálného světa.

...Sami sobě i svým dětem bychom měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba se k problémům postavit čelem a podstoupit obtíže, které to přináší. Řekl jsem již, že kázeň je soubor základních nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů života. Jak vysvitne z následujících kapitol, tyto nástroje a techniky nás mají naučit trpět, mají nás naučit se vyrovnat s bolestí, kterou přinášejí problémy, abychom je úspěšně zvládali a aby to pro nás bylo zdrojem poučení a růstu. Jestliže sebe i děti učíme kázni, učíme sebe i je také tomu, jak trpět a růst.

O jaké nástroje a techniky jde, jaké jsou ty konstruktivní přístupy k strastem způsobeným problémy, které nazývám souhrnně kázní ? Jsou čtyři: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnání extrémů. Jak se ukáže, nejsou složité a jejich používání nevyžaduje dlouhodobý trénink. Naopak, jsou zcela jednoduché a dovede s nimi pracovat téměř každé desetileté dítě. ...Kamenem úrazu není složitost těchto technik, ale vůle je použít. Spíše nám totiž bolest přinesou, než aby nás jí uchránily, kdo se vyhýbá strasti, která je namístě, bude se chtít vyhnout i použití těchto technik."