Ahoj,

zas je ti cas vanoc, prelomu roku, cas prani, blahopani, zamysleni apod.

Uz po nekolikate tuto dobu zkousim psat uvahu/zamysleni, kterou pak posilam lidem v adresari Velkeho vozu. Letos mi to obzvlaste neslo. Zacal jsem psat nekoli textu, kazdy z nich se mi po case prestal libit, tak jsem jej zase smazal. Co s tim?

Kdyz jsem nad tim premyslel, tak jsem si rikal, kdo ma cas cist dlouhe a (priznejme si sebekriticky) mozna ne zcela srozumitelne me maily (se spoustou uvah, ve kterych se nevyzna ani jejich autor). A tak mne napadlo, to udelat takhle a sestavit takove desatero (treba pro rok 2005):

1.         Realita je socialni konstrukci

Neexistuje nic takoveho jako objektivni realita. Vsechno co vidime, vime, zanme, mae pouze z naseho pohledu. Mravenci to mohou videt jinak, o delfinech ani nemluve. To ze umime cist, psat, pocitat, vynalezli jsme kolo apod., není ještě duvodem, abychom se povazovali za pany tvorstva.

2.         Při nasem rozhodovani bereme do uvahy mezni prijmy a mezni naklady

At se nam to libi nebo ne, at si kdo chce co chce rika, at si mamka narika, tak vetsinou při rozhodovani zkoumame, zda-li uzitek (respektive prisrustek uzitku, cili rozdil mezi budoucim a soucasnym uzitkem) z naseho rozhodnuti, prevysi naklady na jeho dosazeni. Uzitkem muze byt i dobry pocit, potraba udelat radost apod. Drobnym problemem je, ze zvlaste u nakladu dochazi k tomu, ze ne vsechny neseme (hradime) - typickym prikladem je situace, když nekdo odhodi na ulici flasku. Uzitek je zrejmy (zbavil jsem se odpadu), naklady na uklid nese někdo jiny. Pouceni: ekonomie je uzitecna veda, musí mit ale tez eticke a dalsi rozmery.

3.         Nic není nejdulezitejsi

Prakticky vždy mame moznost volby, cili porovnavame nejake varianty/alternativy. Co je dulezite je dulezite pouze z naseho pohledu (viz bod 1). Rici o necom, ze je to nejdulezi, znamena zbavit ostatní volby. Navíc, pokud něco uprednostnime navzdy nad ostatni, tak nam spousta věci utece. Samozrejme, ze se musime rozhodovat a ze v danou chvili se musime pro něco rozhodnout. Ale je to rozhodnuti pro tuto chvili a situaci. Nemelo by platit "na vecne casy a nikdy jinak" (aneb jen hlupak nemeni sve nazory)

4.         Z dlouhodobeho hlediska jsme vsichni mrtvi

Z dlouhodobeho pohledu zadna cinnost na tomto svete nemá smysl, stejne jednou umreme. Na druhou stranu nedelat vůbec nic, není to skoda? Ten cas mezi zrozenim a smrti lze prece necim vyplnit a muze to byt i zabavne?

5.         Usmivej se bude hur

Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo byt ještě hure, pravi klasik. Usmev je jednim ze zpusobu, jak se branit proti tizive realite. Navic se ukazuje, ze usmivajici clovek je ve vetsi psychicke pohode. Jen probuh se neusmivejme porad. Vseho moc skodi a i plac ma sve místo.

6.         Co je slozite je vzdyky basic

Neexistuje nic takoveho jako jednoduche reseni, protože jednoduche reseni nutne pomiji spoustu faktoru, obsahuje radu zanedbani apod. Na druhou stranu nepalti, ze co je slozite, je spravne a dobre. Ve slozitosti se muzeme stratit, dosahnout cile zbytecnou obklikou, s nakdy, ktere není nutno vynakladat. Idealni cesta, je ta, která je si vedoma slozitosti, zaroven však genialni jednoduchosti miri tam, kam je potreba. Nachazet takove cesty je jednoduche i slozite zaroven ...

7.         Zastavte svet, chci vystoupit aneb dejte mi pevny bod a pohnu vesmirem

Jsme soucasti planety Zeme, jsme vždy uvrzeni do nejakeho prostredi, mezu nejake věci, k necemu se vzdy vztahujeme. Vystoupit z daneho ramce, znamena zastavit svet, k tomu, abychom danym ramcem mohli pohnout potrebujeme nejaky pevny bod lezici mimo tento ramec. Ani jedno se nam nedostava, takze svet se toci a toci a vesmir .... (vime vlastne si, jak mala je Země ve vesmiru?)

8.         Nachazet smysl pro nase metafory nebo jim alespon porozumet

Slovy nemuzeme vyjadrit vsechno, co citime, vime, tusime, co je nam blizke. Nekdy si vypomuzeme metaforou, jindy bajkou, pohadkou. At uz rikame cokoliv, měli bychom se snazit poslouchat, hledat smysl v tom, co rikam ja, co rikaji jini nebo se pokouset tomu alespon porozumet. Ne vzdy se to podari

9.         Kolik tresni, tolik visni aneb budeme tam coby dup

Slovni hricky, idiomy, neprelozitelna rceni jsou jednou z nejkrasnejsich soucasti kazdeho jazyka. Nekdy jsou neprelozitelne a nevysvetlitelne. Vyse uvedene tvrzeni za nevysvetlitelne prohlasim. Ostatne, zijeme prece s tajemstvim, stále něco nevime a je to dobre.

10.       E = mc2 

Ti, kdo rozumi teorii relativity, tomu rozumi, a pro ostatní by vysvetlovani bylo prilis slozite a navíc by presahlo stanoveny rozsah.

11.       a neberte vsechno vazne aneb ledacos muze byt i jinak ...

Mej se krasne, do roku 2005 vse nej

                                                                                    Petr Wawrosz

Velky vuz, obcanske sdruzeni pro rozvoj osobnosti, www.velkyvuz.cz

Ahoj,

stejne jako vloni i v roce 2001 jsem se rozhodl (u prilezitosti blizicich se vanoc a Noveho roku) napsat nejake zamysleni/uvahu (?? - co je to vlastne za zanr?).

Dlouze jsem premyslel, o cem psat. Vloni jsem se odpichl od povodni, v roce 2001 od teroristickeho utoku na USA. Pokud bych mel pokracovat v teto tradici, tak bych se letos asi mel vyjit z valky v Iraku, mozna z refrenda o vstupu CR do EU. Neboj se, nevyjdu. Ne, ze by to nebyla zajimava temata na diskusi, na argumentovani o spouste nazoru pro nebo proti, diskutovat, co bylo spravne, nicmene protoze tento mail je pisilan lidem z okruhu Velkeho vozu (VV) a VV je nepoliticke sdruzeni, tak bych se chtel politice vyhnout.

Svuj text jsem proto nazval chvalou prumerne kazdodennosti. Prumerna kazdodenost je podle jedne knizky, na ktere jsem se autorsky trochu podilel (ano, clovek si musi delat reklamu, jak ji zejmena delam svemu uhlavnimu priteli Honzovi Slavikovi, ktery je hlavnim autorem te knihy):. nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane (ted cituji jednak Slavika a jednak Martina Heideggera). Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme.

Tento zivot muze byt prijemny, muze byt ale take nudny, ci naplneny spoustou starosti, problemu, neuspechu, nezdaru apod. Zalezi samozrejme na konkretni situaci kazdeho cloveka a verim, ze je mnoho lidi, kteri by svou soucasnou prumernou kazdodennost vymenili za nejakou lepsi, napriklad za tu, kdy nebudou muset resit zakladni existecni otazky typu "zda-li sezenu jidlo" apod. Ve svych dalsich uvahach budu proto predpokladat, ze ona prumerna kazdodennost je opravdu prumerna, ze to neni zivot cloveka, ktery ma zasadni existencni starosti a problemy ani zivot miliardare, jehoz jedinou existencni starosti je, za co dnes utratit milion korun. Samozrejme, ze pritom vim, ze hranice pro oznaceni prumerne kazdodennosti za opravdu prumernou je strasne relativni, ale s tim je treba se smirit (respektive, jak rika Jara Cimrman: muzeme o tom diskutovat, muzeme se o tom prit, ale to je asi tak vsechno, co muzeme delat, -o)).

Te opravdu prumerne prumerne kazdodennosti pak vzdavam chvalu. Muze to byt zvlastni, protoze VV treba ve sve cinnosti nedela prakticky nic jineho nez, ze se snazi onu prumernou kazdodennost prekrocit, ozvlastnit, nalezt hlubsi smysl, vystoupit ze tech prumernych steroetypu. Ano, toto delame a vcelku si myslim, ze to delame i dobre (opet oblibeny Jara Cimrman: nepochvalim-li se ja, nikdo jiny to za mne neudela, -o)), nicmene myslim si, ze clovek by se do toho prumerne kazdodenniho zivota, ve kterem se zdanlive nedeji velke veci mel vracet a mel by si ho vazit. Mimochodem, lide s jistou davkou moudrosti, schopnosti videt dal, tvrdi, ze i v te prumerne kazdodennosti jse najit spoustu krasy, dobrorustvi, dramat a tak dale.

Jeden citat rika "nestastna zeme, ktera nema hrdiny, nestastejsi zeme, ktera je potrebuje". Charakterizuje to pro mne vyznam prumerne kazdodennosti. Protoze prumerna kazdodennost zpravidla nevyzaduje okazale hrdinske ciny. Zivot je v ni poklidny, bez velkych vzruchu, zmen apod., hrdinove nejsou treba. Malomestacke, nudne, mohl by ledaskdo namitnout. Nevim - samozrejme, ze muze mit pravdu, vzdy zalezi na okolnostech. Presto si ale rikam, ze pokud je zapotrebi prilisna koncentrace hrdinu na urcite misto a urcity cas, neco neni v poradku, cili, ze ona prumerna kazdodenost uz neni prumerna, ale je nejakym smerem vychylena, cili neprumerna (pokud se ti dane vety zdaji slozite, je to spravne - ostatne mne take predstava neprumerne prumerne kazdodennosti zacala bavit).

Jsa vzdelanim ekonomem, zive se naic jako ucitel ekonomickych predmetu, musim dodat, ze v one prumerne kazdodennosti je vetsina rozhodnuti typu "neco za neco", nikoliv "bud/nebo". Hledani dohody, domluvy je zde casto slozite (a to se nebudu zabyvat metodami rozhodovani apod.), malokdy jsou vsichni spokojeni. Pokud prumerna kazdodennost prestane byt prumerna, je snazsi rozhodovat zpusobem "bud/nebo" (napada mne jako priklad slogan Fidela Castra bud socialismus nebo smrt) a pri tomto rozhodovani samozrejme muze byt spousta lidi velmi, velmi spokojena. Nicmene rada jinych take muze byt po smrti ... V prumerne kazdodennsti se tedy vztah pritel/nepritel prevadi na vztah clovek,ktery je vedle mne, rozpory se relativizuji, zaobluji. Samozrejme, ze ne vzdy to muze byt ku prospechu veci, snaha najit kompromis za kazdou cenu muze vyustit v podivny patvar. Mnohdy je ale tento patvar to nejlepsi, ceho lze dosahnout a jina reseni jsou horsi (protoze se v nich treba lide strili). Ostatne na prumernou kazdodennost lze vzahnout i jeden ze znamych vyroku Winstona Churchilla, ktery prohlasil o demokracii, ze je to ta nejhorsi mozna forma vlady s vyjimkou ostatnich forem. Mimochodem, pokud jsem na uvod uvedl, ze jednim z vychodisek mych uvah mohla byt valka v Iraku, tak, to co se delo v Iraku pred letosni valkou, v jejim prubehu i po dni, je podle mne priklad neprumerne kazdodennosti, cili priklad situace, kdy doslo k nejakemu jednostranemu vychileni, na ktere se nejakym jednostranym zpusobem reagovalo. Pokud bych mel zobecnit, tak plati: cim vice opravdu prumerne prumerne kazdodennosti, tim mene valek, koncentracnich taboru a dalsich lahudek, kterymi se lidstvo za svou dlouhou existenci stacilo obstastnit.

Cili opravdu si myslim, ze opravdu prumerne prumerna kazdodennost je vcelku prijemnym zpusobem ziti a ze je sice zaroven zpusobem zdanlive nejhorsim, ale i nejlepsim. Jiste ma smysl stale usilovat o ozvlastneni tohoto zpusobu, o hledani krasy, moudra, ma smysl stale zkoumat, co vsechno s timto prumernym zpusobem delat, ale bylo by chybou se jej snazit totalne zrusit, zmenit apod.

Me prani pro rok 2004 bude proto znit: preji ti co nejvice opravdu prumerne prumerne kazdodennosti.

Mej se fajn.

Petr Wawrosz

Velky vuz, obcanske sdruzeni pro rozvoj osobnosti: www.velkyvuz.cz

Ahoj ,

stalo se uz radici posilat pred vanoci a Novym rokem pozdravy a prani. Pomalu se stava tradici, ze, pokud toto prani pisi ja, nejde o klasicke prani, ale spise o zamysleni.

O cem psat pøed letosnimi vanocemi? Pokud bych se mel zamyslet nad tim, co dal a vzal letosni rok, nelze nepsat o letosnich povodnich. Byla to bezesporu udalost, ktera tak ci onak zasahla celou zemi, koneckoncu i v okruhu lidi kolem Velkeho vozu (VV) jsou lide, jez povodnemi byli konkretne a hmatatelne postizeni. Opet ukazala, ze lide nejsou pany tvorstva, ze vuci rade udalosti jsme bezmocni, ze vetru a desti neporucime.

Ale o tom psat nechci, dane vìci mi prijdou samozrejme a povodne je pouze potvrdili. Me tema se bude tykat povodnove pomoci.

Zacnu jednim konkretnim zazitkem. Sedeli jsme, zhruba 14 dni po nejvetsi povodnove vlne, tesne po skonceni asi nasi nejuspesnejsi letosni akce Kridla, v restauraci a povidali si o této akci. Mimo jiné jsme také diskutovali, co udelat s pripadnym financnim prebytkem z této akce. Nazory se ruznily. Nekteri z nas navrhovali, ze bychom jej mìli poslat na nejake povodnove konto, argumentovali tim, ze povodne zasahly radu osob a ze je spravne vyjadrit tak svou solidaritu. Jini namitali, ze by bylo lepsi prebytek pouzit ve prospech VV - treba k nakupu nejakeho dlouhodobeho materialu. Tito lide argumentovali tim, ze i cinnost VV patri k obecne prospesnym, ze nase materialni zabezpeceni potrebuje vylepsit. Rovnez rikali, ze každý se ma pravo rozhodnout, jak na jednotliva nestesti bude reagovat, ze podobne tragedie byly/jsou v zahranici a v takovych pripadech zpravidla takove tragedie lide nechavaji bez povsimnuti.

Ja osobne jsem v dane debate nazaujal jednoznacne stanovisko. Paradoxne mne byly blizke oba nazory. Pokusim se to vysvetlit. Povodne nepochybne zpusobily tragedii spostu lidem. Tyto tragedie byly bezprostredne viditelne, odehraly se blizko nas, tykaly se lidi, ke kterym mame blizsi vztah (uz tøeba jen proto, ze jsou prislusniky stejneho naroda). Prijde mi prirozene, ze v takove situaci se zdvihne vlna solidarity, lide jsou ochotni pomahat nez v jinych situacich. Slysim pritom na nazor, ze v takovych chvilich bychom meli nejak reagovat, prave proto, ze se nas nestesti bezprostredne dotyka. Na druhou stranu ale slysim i na nazor, ze podobne by clovek mel reagovat v kazdem pripade, bez ohledu na to, zda-li se ho nestesti nejakym zpusobem bezprostredne dotyka a ze reakce jen tehdy, pokud je nestesti blizko nas, je svym zpusobem pokrytecka. Lze poslouzit konkretnim prikladem – prakticky ve stejnou dobu jako v Cechach byly zaplavy i v Cine. Zahynulo pøi nich nekolikanasobne vice lidi, skody jsou mnohonasobne vetsi. I zde trpeli konkretni lide a ani toto utrpeni by nam nemelo byt lhostejne a meli bychom na nej reagovat. Pokud vim, tak u nas zadna pomoc (typu organisovana sbirka apod.) ve prospech obeti cinskych povodni nevznikla.

Zakladni problem spociva samozrejme v tom, ze tragedii daneho druhu je na svete prilis mnoho. Pokud bychom vzali pristup, ze je lidskou povinnosti reagovat na nestesti druhych, absolutne , museli bychom reagovat na bidu, ci utrpeni  kazdeho èlovìka. Priznejme si, ze vetsina z nas v beznem zivote nemysli na to, ze oni ziji v relativnim blahobytu (bez ohledu na konkretni pomery jednotlivych lidi kolem VV nejsem informovan, ze by se v tomto okruhu vyskytovali lide, kteøí nemaji kde bydlet, co jist, cili, kteøí nejsou schopni uspokojovat sve zakladni zivotni potreby a uspokojeni techto zakladnich zivotnich potreb lze podle mne oznacit za relativni blahobyt), zatimco spousta jinych lidi toto stesti nema. Rovnez asi vetsina z nas soustavne neprispiva na charitu apod.

Moznosti kazdeho z nas jsou pochopitelne nutne omezene. Každý také mame jiné priority, predstavy a hodnoty. Povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde liske nestesti zavani podle mne stejnym nebezpecim jako povinne jednomyslne hlasovani, povinna ucast v prvomajovych pruvodech apod., tedy jevy, kterych si ti starsi z nas, nepochybne uzili vice nez dost. V rade pripadu navíc nelze bez nejakeho hodnoticiho soudu rozhodnout, co je spravne, respektive, co je prednejsi. Pokud nekdo pomaha na lince duvery, ucastni se obnovy nejake pamatky, chrani zivotni prostredi apod., nepochybne take podle mne kona zasluznou cinnost a bylo by chybou jej nutit, aby se ještì nejak angazoval pri povodnich, respektive pri kazdem lidskem nestesti. To vskutku nelze zvladnout.

Stejne tak nechci odsuzovat lidi, kterí na povodne nijak nereagovali, respektive, kteri obecne zadnou aktivitu, jez lze oznacit za verejne prospesnou, nevykonavaji. Opacny pristup podle mne zavani apriornim predsudkem, ze jen ten, kdo se nejak propsesne angazuje, je dobry clovek. Situace kazdeho z nas je individualni a ještì jednou opakuji povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde lidske nestesti zavani totalitou. Nehlede na to, ze této povinne reakce v kazdem pripade vskutku clovek není schopen – kdyby byl, tak by se pravdepodobne emocionalne zhroutil.

Mohl bych skoncit nikterak objevnym relativistickym konstatovanim, ze reakce na nejruznejsi nestesti zalezi na kazdem z nas a je soukromou vìci kazdeho z nas. O nìkolik odstavcu vyse jsem ale napsal, ze slysim na nazor, ze clovek by mel na dana nestesti reagovat v kazdem pripade, bez ohledu,  zda-li se odehravaji blizko nebo daleko od nas, cili bez ohledu zda-li se nas bezprostredne dotykaji. Co s timto rozporem?

Muj oblibeny filosof Vaclav Belohradsky napsal, ze clovek by mel disponovat "citlivosti pro cizi narek”. Mymi slovy, mìli bychom slyset cizi utpeni, meli bychom si byt vedomi toho, ze druzi lide se mohou nachazet v obtizne situaci, ze jim nemusi byt dobøe. Citlivost na cizi narek podle mne znamena pozorne se divat, co se kolem deje, co druzi prozivaji, zahrnuje empatii, akceptaci i autenticnost. I tim, ze clovek projevi pochopeni pro cizi narek, prispiva alespon castecne k jeho zmirneni. Citlivost pro cizi narek lze podle mne vjadrit i takto: "ano, uvedomuji si, ze jsou v této chvili lide, vzdaleni i blizci, kteri z nejruznejsich duvodu trpi, jsou nestastni apod. Bohuzel nejsem schopen ci ochoten se jejich situaci zabyvat. Presto ji vnimam a pokusim se udelat vse pro to, abych jejich narek alespon nezhorsoval.”

Cili snazme se pestovat citlivost pro cizi narek, snazme se premyslet, zda nasimi kroky prospivame nebo skodime, snazme se vcitovat do myslenek, nazoru, postaveni druhych lidi. Jiste svet tim vyrazne nezlepsime a utrpeni druhych neodstranime. "Citlivost pro cizi narek” se urcite nehodi pro dobu velkych cinu ci gest (pøi kterych ostatne musime byt èasto k potrebam druhych necitlivi, cili musime v sobe citlivost pro cizi narek potlacit), je to spise program pro bezny a neokazaly zivot. Je mi pro tom jasne , ze citlivy na cizi narek nelze byt stale, 24 hodin denne. Nikdo z nas není dokonaly a nemuze se nam vzdy podarit slyset, vnimat, ze druhy narika. Casto jsme ostatne sami pricinou tohoto narku. Nicmene zkusme v sobe citlivost pro cizi narek pestovat, zkusme ji rozvijet, zkusme ji mit v sobe.  Citlivost pro cizi narek se muze projevit i v malickostech. Opet poslouzim jednim konkrétním, mozna zdanlive banalnim prikladem – prakticky okamzite s povodnemi se objevila spousta povodnových vtipu. V ceskem prostøedí jsou vtipy obzvlaste obvykle, obecne je ale chapu jako prirozenou obranou reakci na nestesti, zpùsob, jak ventilovat sve emoce atd. Setkal jsem se ale s nazorem nìkolika lidi, kteøí byli povodnemi postizeni a kteøí tvrdili, ze jim tyto vtipy nejsou prijemne. Pouceni: premyslejme, kdy si muzeme dovolit byt vtipni a kdy spise se vyplati tise sedet a poslouchat narek tech druhych.

Ještì pouziji jeden Belohradskeho termin – "clovek bez skrupuli”. Belohradsky takoveho cloveka definje jako cloveka, ktery "se podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.” Rozumim tomu tak, ze skrupule je nìco jako nase svedomi, jako vnitrni hlas, který nam riká, co je spravne a co nikoliv. Skrupule nam rikaji, ze se nemá krast, zabijet, hodnotit lidi jen podle barvy jejich pleti, rasy, apod. Verim, ze skrupule ma v sobe každý clovek, ze je lze jiste odsunout, potlacit, ale nikoliv zcela odbourat. Vratim-li se k ovdnim: pokud nam nase skrupule rikaji, ze je spravne pomahat, pomahejme, pokud nam rikaji, ze muzeme prostredky, ktere pri teto cinnosti vynalozime, vynalozit jinak, volme tuto jinou cestu.

Mozna toto povidani bylo zbytecne dlouhe. Jednim z duvodu, proc jsem jej psal, je i me prani pro rok 2003:

Preji Ti co nejvice citlivosti pro cizi narek a co nejvice skrupuli.

Mej se fajn.

Petr Wawrosz

Ahoj,

prosinec se prehoupnul do sve druhé pulky, priblizil se tedy cas Vanoc, Noveho roku, predsevzeti, zavazku a podobnych radosti. K tomuto casu patri i posilani prani a zamysleni.

Jan Nedved v jedne (podle meho nazoru) ze svých lepsich pisnicek zpiva "proc za rok jenom jednou jednekrat", cimz vyjadruje, ze nechape, proc si lide preji pouze v jednom roce. Na jednu stranu to nechapu ani ja, na stranu druhou je mi jasne, ze pokud se z necoho udela zvyk, tradice, pravidlo (tedy v pojeti institucionalni ekonomie "instituce"), napomaha to lidskemu jednani, snizuje transakcni naklady (s jistou nadsazkou lze prohlasit, ze kdybychom si prali neorganizovane, tak bychom treba pranim venovali spoustu casu a prostredku, tudiz nakladu), takze je to veskrze uzitecne.

Cili nefilosofujme o tom "proc za rok jenom jednou jednekrat", ale zkusme se zamyslet, co prati. A zde narazi kosa na kamen. Mam několik moznosti. Muzu byt v te ci one mire originalni a prat lecos: od toho, abys stravil(a) noc se sexy idolem opacneho pohlavi, přes hodinky s vodotryskem, slona nebo jiné exoticke zvire, zachvat silenstvi, dva roky prazdnin az po bednu raseliny, kybl hnoje, zahon tulipanu nebo prijemny zpev ptaku. Ackoliv se povazuji za pomerne originalniho cloveka, tak budu, na prvni pohled prekvapive neoriginalni a preji stesti, zdravi, pohodu, usmev a klid.

Proc, tyto banality? Pokud si polozime otazku, který den byl pro tuto planetu z letosnich 365 dni nejvyznamnejsi, tak spousta lidi pravdepodobne odpovi (pokud se ve zbyvajicich 13 dnech nestane neco hodne mimoradneho), ze to bylo 11. zari, cili den teroristickeho utoku na USA. Jakkoliv si nemyslim, ze az timto dnem zacalo 21. stoleti, jakkoliv si nemyslim, ze by tento den zahajil novou eru, protoze podobnych udalosti, byt v mensim rozsahu, uz v minulosti tato planeta zazila bezpocet, prece jen podle mne bylo 11. zari necim podstatnym: na tvrdo nam ukazalo, ze nezijeme pouze v pohodovem svete zarivych usmevu, stastnych, bezstarostnych a spokojenych lidi, jejichz jedinou starosti je, zda-li si mají koupit mobilni telefon u Eurotelu, Oskara nebo Radiomobilu. Tento den tedy zautocil na svet podle televiznich reklam, marketingovych agentu, hlasatelu jedine pozitivniho mysleni atd., na svet, ve kterem slova jako bezmoc, stari, neuspech ... nemaji sve místo. 11. zari brutalne potvrdilo, co jsme vetsina z nas samozrejme dobře vedela, ze zijeme ve zranitelnem svete, ve svete plnem nejistot, ve svete, ve kterem nevime, co bude za pul vteriny, ve svete starosti, ve svete "prumerne kazdodennosti", vsednosti, problemu atd. V takovem svete mi neprijde malo prat preji stesti, zdravi, pohodu, usmev a klid.

Jenze lze namitnout, ze nestaci pouze prat, je třeba pro to i něco delat. Nechci se zde poustet do rozboru, proc doslo k udalostem 11. zari, protože tim si lamou hlavu jini a odpovedi rozhodne nejsou jednoznacne. Podle mne, jak na jednu stranu musime rozhodne podobne utoky odsoudit a rozhodne proti nim bojovat, tak nemene rozhodne musime zkoumat jejich priciny. A zde mi vychazi, ze jsme soucasti bohatsiho a vyspeleho sveta  a ze nas pristup k mnohym jinym castem této planety, mnohym lidem je vyrazne nadrazeny, ze vychazi z pocitu moci, ze, to co je pro nas cizi, nezname, se casto snazime co nejvice zatlacit, potlacit, spoutat, omezit, prevalcovat a ze nekteri z tech, kteří proti nam utoci, utoky povazuji za jedinou moznou obranu. Nemaji sice pravdu, ale zkusme jim to vysvetlovat, když mnozi z těchto lidi vskutku ziji v bide, když jinym bereme jejich kulturu, zvyky, tradice.

Muzes se logicky ptat: "co s tim vsim mam spolecneho ja?". Vetsina adresatu tohoto mailu nevydelavaji nijak zavratne sumy, které zpravidla pouziji na uspokojeni svych zakladnich potreb, takze je nelze radit k nejak bohatym lidem. Predpokladam také, ze vetsina adresatu tohoto mailu se nijak primo nezpusobuje bidu tretiho a jineho sveta. Jinymi slovy nase odpovednost rozhodne není prima, bezprostredni. Ale zkusme to opet lidem, kteri nemaji onen kontext, vysvetlovat. Mnozi z nich prirozene nerozlisuji, třeba proto, ze k tomuto rozliseni nejsou vybaveni (nemaji dostatek informaci, znalosti, zkusenosti, podkladu ...). Ostatne, rozlisujeme my vzdy dostatecne mezi Pakistanci, Afganci, Muslimy, jinymi narodnostmi, ci prislusniky jinych státu? Pravdepodobne take ne, protoze ani my nemame dostatek informaci, znalosti, zkusenosti, podkladu ...

Znovu se mozna ptas, proc to vsechno pisi? Adresati tohoto mailu, jsou lide, kteří byli na nejake akci Oazy 99, pripadne ti, kteří o ne jevi zajem. Oaza 99 se deklaruje jako sdruzeni pro rozvoj osobnosti. Da se tedy predpokladat, ze lide z okruhu kolem Oazy 99 mozna o něco vice nez jini hledaji souvislosti nejruznejsich jevu, udalosti, situaci, zkouseji "pohlednout dal", zkouseji nalezt moudrost. Není to jednoducha cesta a není na ni zarucen uspech. Toto vse vlastne pisi proto, abych tu cestu dále zeslozitil, zklikatil, abych na ni polozil další otazky, na ne nejsou jednoznacne odpovedi. Pokud je něco mym darkem k vanocum, tak je to prave ono zesloziteni, znesnadneni, znejisteni. Byl bych rad, kdybychom se dokazali divat kolem sebe, byli citlivi k problemum světa, ve kterem zijeme, premysleli, jake je nase místo, odpovednost, moznosti atd. J. F. Kennedy na zacatku 60. let řekl "Neptejte se, co muze Amerika udelat pro Vas, ptejte se, co muzete udelat pro Ameriku". Byl bych rad, kdybychom se ptali, co muzeme udelat pro sebe, pro druhé, pro lidi zname i nezname. Nejsou nutna velka gesta, casto staci malo. Nechci a nebudu zde uvadet konketni napady, co lze delat po sebe i druhé, k tomu mam malo podkladu. Nechci a nehodlam zde hlasat, ze pokud se budeme chovat slusne, spasime tim svet. Problematika zla, nespravedlnosti, bezpravi atd. je mnohem slozitejsi a jenom "horouci srdce, chladna hlava a ciste ruce", respektive poctivost a usmev rozhodne nestaci, abychom tuto problematiku vyresili. Jsme lide, bytosti nedokonale, tudiz se nutne v nasem svete musime setkavat s nedokonalostmi. Nemeli bychom ani zapominat, ze prakticky každý nas krok ma sve zamyslene i nezamyslene dusledky. Cili casto plati, ze tim ze vyresime jeden problem, několik dalsich zpusobime.

Takze shrnuto a podtrzeno, me prani k vanocum, vedle stesti, zdravi, pohody, usmevu a klidu preji mysl, která hleda, která touzi "videt dal", která vi, ze je třeba jit od nekud nekam a zase zpatky, cili, ze je nutne vijit ze zivota, který zijem a zase do nej vracet, která pochybuje, která si dokaze priznat, ze vsechno muze byt i jinak. Mohl bych pokracovat, ale bylo by to na knihu, nikoliv na prani.

Mozna na zaver trochu odjinud: tento mail dostane asi 110 osob. Vetsinu z nam, v adresari jsou ale i lide, kteří ještě zatím na zadne akci nebyli, tudiz jsme se nevideli. I z tech znamych tvari je mnoho lidi, se kterymi jsem se v tom téměř uplynulem roce vubec nevidel, ci jen letmo potkal. Jsou tu samozrejme i lide, s kterymi se vidam pomerne hodne casto, se kterymi si velmi rozumim a je mi s nimi dobře. To vse říkam jako konstatovani objektivni skutecnosti, nikoliv jako stiznost nebo kritiku. Při poctu 110 osob by bylo zvlastni, kdybych s kazdym mel stejne intenzivni vztahy a kdybych nekoho nechtel videt vice a nekoho méně. Presto jsem rad, ze jsem se kazdym z adresatu, ktereho osobne znam, mohl v te ci one mire potkat. Myslim si, ze kazde to setkani mne nejak ovlivnolo, obohatilo. Honza Slavik v nejakem svém textu napsal vetu, která je sice strasne banalni ale i stranse pravdiva: "svet pred tim nez Michilangelo stvoril Davida, byl jiny nez svet pote, co ho stvoril. V te ci one mire je každý z nas jiny, pokud potka dalsiho člověka, protože prakticky kazde to potkani nas nejak ovlivni, obohati, ci ochudi. Budme si toho vedomi a vazme si tech chvil, kdy se muzeme potkavat ci setkavat.

K tomu ještě jednu poznamku: mezi prijemci tohoto mailu jsou lide, kteří s Oazou 99 jiz delsi cas nebyli. Nechci a nehodlam nikoho nutit, aby na nase akce jezdil, je naopak prirozene, ze lide prichazeji, nejak pobudou a zase odchazeji. Navíc se nutne vyvijime i my, kdo akce pripravujeme, stále se nekam posouvame, smerujeme, jdeme. To, co jsme delali letos, je urcite jiné nez před dvema, peti ci vice lety. Mnozi, kdo jezdili drive, mohli preferovat tehdejsi akce a to co delame dnes, uz nemusi byt "jejich salkem caje". At uz adresati tohoto mailu jsou v tuto chvili aktivnimi ucastniky nasich akci nebo pasivnimi prijemci zprav, co delame a pripravujeme, doufam, ze i je setkani s Oazou 99 nejak obohatilo, nekam posunulo, něco odkrylo ...

Na uplny zaver: za sebe mohu rici, ze po tech 10 letech, co se v oblasti akci ve stylu "rozvoje osobnosti" pohybuji, nyní mam nejintenzivnejsi pocit, ze cesta, po které jdeme, je ta, po které chci jit. Urcite jsme se v poslední době hodne posunuli. Vyjadrenim tohoto posunu budou i zmeny, ke kterym dojde v pristim roce. Program akci na rok 2002 poslu zacatkem ledna a tehdy Te s nim seznamim. Jak nesmime ani naznacovat, tak toto je (nestane-li se nic nepredpokladaneho) poslední mail, který posilam z mailove adresy oaza@adam.cz. V pristim roce cekej jiny nazev a dalsí prekvapeni.

Mej se fajn

Petr Wawrosz