Ahoj,

Stalo se už tradicí, že v předvánočním a přednovoročním čase píši nějaký text (zpravidla šíleně dlouhý a nesrozumitelný), který vydávám za úvahu spojenou s přáním pro následující rok. První takový text jsem napsal v roce 2001, letos se tedy již jedná o sedmé pokračování. Opět platí, že nevím kolik z 1077 lidí, jež jsou v této chvíli v adresáři Velkého vozu, si jej vskutku přečtou, ale přicházím s tímto textem i letos.

Za sedm let psaní se člověk nutně vyčerpá a nové originální myšlenky jen tak lehce nepřicházejí. Hlavní letošní téma je ale zřejmé: změny ve Velkém voze (VV). Poprvé tento text nepíši z pozice předsedy VV. Instruktorské setkání VV, které se konalo na počátku prosince 2007 zvolilo nové předsednictvo VV – konkrétně Lukáše Kučeru jako předsedu, Gabču Schwarzovou a Verču Uhlířovou jako místopředsedkyně. Já jsem nakonec byl zvolen místopředsedou VV, rád bych ale tuto funkci zastával po nějakou přechodnou dobu, po kterou bych chtěl novému předsednictvu pomáhat, předat zkušenosti, znalosti, informace, zařídit praktické věci apod. Potom bych se chtěl této funkce vzdát. V této chvíli se ale nechystám z VV odejít, rozhodně bych se v roce 2008 chtěl podílet na organizování některých akcí, pomoci rozjet vzdělávací akce pro instruktory a další lidi kolem VV apod. Nicméně je zřejmé, že ve VV musí získat prostor další lidé a já nemůžu být neustále v popředí.

Když se řeklo VV, tak spousta lidí automaticky dělaly rovnítko, že tyto dvě v znamenají jedno dvojité W, tedy Wawrosz. VV byl prakticky od svého vzniku s mou osobou jednoznačně spjat – jak jsem toto sdružení nezakládal, zakladatelem je David Formánek – k oficiálnímu vzniku VV došlo v únoru 2000. Na počátku existence VV úzce spolupracoval s jiným občanským sdružením – Oáza 99, v jehož čele jsem stál, a zážitkové akce či akce v oblasti rozvoje osobnosti tyto sdružení dělaly společně. Šlo ale o zbytečnou duplicitu a od podzimu roku 2001 jsme se proto rozhodli dělat akce pod jedním sdružením, a to právě pod VV (činnost Oázy byla utlumena). Já jsem se stal v této době předsedou VV (David místopředsedou). Protože David žil v té době v Pardubicích, nutně jsem většinu organizační práce dělal já. VV se sice postupně rozrůstal, do sdružení přicházeli další osoby, které se podíleli na různých akcí, po já jsem ale stále na většině akcí také byl jako instruktor, podílel se na ekonomice VV apod. Vzhledem k tomu, co vše jsem pro VV dělal, jsem se dostal do pozice "otce zakladatele" a VV byl logicky spojován zejména s mou osobou. Tento dojem byl umocněn ještě tím, že v v průběhu let 2005-2007 ze sdružení fakticky odešla (obvykle z přirozených důvodů jako vznik rodiny, nástup do zaměstnání apod.) většina lidí, kteří se na jeho činnosti podíleli na začátku (např. David Formánek, Terka Formánková, Petra Vitáková), zatímco já zůstal. Protože v té době se kolem VV objevilo spousta nových lidí (např. Luděk Hrnčíř, Olajda Prokešová, Tomáš Hánl apod.), které jsem navíc do VV různými způsoby přivedl já, nutně se moje postavení předsedy a otce zakladatele spíše upevňovalo.

Řada sdružení je na podobném modelu založena – mají ve svém čele člověka, který je tahounem, který kolem sdružení dělá spoustu práce, organizuje, motivuje druhé apod. Klíčovou otázkou ovšem je, co se stane, až dané věci daný člověk přestane dělat. Nikdo z nás není nesmrtelný, neunavitelný apod. a nějaký z těchto okamžiků dříve nebo později přijít musí. Mnoho sdružení s tímto modelem v takovémto okamžiku zanikne. VV si podle mne za téměř osm let své existence vybudoval slušné jméno a pověst, jeho akce se postupně zdokonalovaly, stávaly se náročnější (akce jako Octoginta Octo či Matrix bychom v roce 2000 opravdu nebyli schopni udělat), má kolem sebe poměrně dost kvalitních lidí – instruktorů a spolupracovníků, je také mnohem více účastníků (ostatně, když jsem psal první vánoční úvahu v roce 2001 dostalo ji maximálně 200 lidí, letos to je, jak jsem již uvedl výše 1077), čili bylo by podle mne škoda, kdyby VV byl závislý jen na mé osobě a v okamžiku, kdy já bych se činnosti ve VV z jakéhokoliv důvodu nemohl buď vůbec nebo převážně věnovat, VV zanikl. V průběhu celého letošního roku jsem si stále více a více uvědomoval, že model VV=W je nadále neudržitelný, že jeho pokračování by bylo brzdou. Svým způsobem jsem proto současné změny ve VV inicioval – instruktoři a spolupracovníci VV vědí jak. Jsem proto rád, že letošní instruktorák zvolil nové vedení VV, jsem rád i za výše uvedená konkrétní jména – jsem přesvědčen, že tito lidé mohou VV posunout zase dál a že se VV pod nimi bude rozvíjet. Já osobně budu nové vedení VV i další lidi podporovat a udělám vše pro to, aby VV úspěšně fungoval.

Tolik tedy k aktuálním změnám VV. Myslím si, že má smysl zamyslet se, proč VV dělá to, co dělá. Mnohdy na to odpověděli sami lidé kolem VV – např.:

-          "kvůli úžasným lidem, kteří se okolo VV pohybují, ...instruktoři ... i lidé, které člověk potká na akcích, dobrý pocit z pozitivní reakce účastníků, poučení z chyb",

-          "Protože mě baví organizovat různé akce. Když vidím, že jsem pomohla připravit akci, která se někomu líbila, hnedka si připadám užitečnější a život je smysluplnější.",

-          "Předně jsem se s VV setkal na své první prázdninovce -  a tím objevil pro mě fascinující svět zážitkovek a taky se tam na vlastní kůži přesvědčil o jejich potenciálu umožnit člověku udělat v životě změny, které se normálně dělají dost těžko. Např. můj život prázdninovka VV změnila celkem dost. Poté jsem zařadil zážitkovky mezi své stabilní hobby, poznal díky nim mnoho zajímavých lidí (a tyto kontakty bych rád dál rozšiřoval) a začal mít chuť také nějak přispět. Zkrátka, mám pocit že to co VV dělá má smysl, že to dělají lidé, které mám rád, a že mě to baví."

-          Dělám to proto, že mě to baví a poskytuje mi to určité naplnění. Dané činnosti mě samozřejmě baví samy o sobě, ať se to týká šifer, outdoorových aktivit nebo třeba hraní divadla. A ve skupině podobně zaměřených lidí je to samozřejmě lepší než sám. A taky větší legrace. Naplnění pak spočívá v tom dávat něco druhým. Něco ze sebe.

-          "prinasi mi to seberealizaci, seznameni s novymi lidmi, zkusenosti, které jinde neziskam, aktivne prozity cas, pocit, ze jsem něco dala lidem, pro které jsem akci poradala

-          "Myslím, že je potřeba rozvíjet dobrovolné aktivity, tedy věci, které lidi dělají "spolu" a "zadarmo". Baví mě předmět činnosti VV, tedy aktivity jitřící lidské psychično i fyzično, které ideálně vedou k sebepoznání a seberozvoji těch, kteří se na nich podílejí."

-          "Kvůli partě lidí – instruktorů, ze kterých mám několik přátel, kvůli možnosti pokračovat v podobných aktivitách, v jakých jsem od dětství vyrůstala, kvůli možnostem vyzkoušet si nové hry a techniky a taky se profesně zlepšovat a taky proto, že mám  pocit, že dělám něco smyluplnýho nejen pro sebe, ale že možná někam posunu i nějakého účastníka, pomůžu mu."

-          Protoze mi to prinase velke osobni uspokojeni, socialni, kreativni a organizacni vyziti, spolupraci s lidmi, navazovani novych kontaktu a znacne osobni sebezdokonaleni. Rad prekonavam vyzvy, a tech je u zazitkovem pozehnane, at uz se jedna o realizaci silene obtizne hry ci motivaci ucastniku k nejvyssim vykonum, nebo praci pod velkym tlakem, kde je mu odmenou uznaly potlesk ci hluboke zazitky jak pro ucastniky, tak pro nej....Instruktorovani je podle me forma interaktivniho divadla, ktera zapojuje jak instruktory, tak ucastniky do jednoho velkeho predstaveni."

-          "Nechce se mi zapadnout do běžného konzumního života a skrz VV bych chtěl najít způsob jak si udržet chuť vymýšlet blbosti. Navíc se okolo VV vyskytuje spousta skvělých lidí, se kterými bych se chtěl vídat častěji."

-          "Velice mě těší, když mohu vkládat své tvůrčí myšlenky do nějakého projektu/akce. Na VV je skvělé, že mohu vymyslet v podstatě "cokoliv" a zrealizovat to.  Tím nejdůležitějším je ovšem to, že okolo VV se pohybují lidi, které mám rád."

V podobném duchu se nesou i další výroky. Je z nich zřejmé, že VV nabízí možnost potkávání zajímavých lidí, vzájemného se obohacování, učení, rozvíjení apod. Hodně jsme ve VV usilovali o tolerantní, přátelské prostředí, o to, aby se člověk v něm nebál vystoupit ze svým názorem, aby nesklidil posměch, pokud se mu něco nepovede, aby dokázal přemýšlet, aby si nemyslel, že on jediný má pravdu, je ten správný "guru", atd. Výše uvedené odpovědi říkají, že se nám to snad povedlo. Samozřejmě, že nelze být tolerantní úplně ke všemu, že nelze mávnout rukou, nad každou chybou nebo neúspěchem, ve většině případů jdou jednotlivé rozpory řešit formou dialogu a nikoliv hádek či násilí. Z výše uvedených odpovědí plyne, že lidé kolem VV dělají jednotlivé akce, proto, že "něco" (to co je zmíněno výše) přináší jim, že ale tyto akce a další aktivity rovněž "něco" (a to co je opět zmíněno výše) přináší i druhým. Najít rovnováhu mezi přinášením sobě a druhým rozhodně není jednoduché, jde o balancování na tenkém laně, ale nelze jinak – krajní polohy (aktivity ve VV něco přináší jen instruktorům a nikoliv účastníkům, respektive naopak aktivity ve VV něco přináší jen účastníkům a nic instruktorům) by rozhodně byly špatné. Vím osobně, že mnohé akce, které jsem ve VV dělal, jsem dělal i s motivem že si chci sám něco dokázat, doufám však, že účastníci akcí pro mne nikdy nebyli pouhým objektem, na kterém si lze danou touhou dokázat, ale důstojným subjektem, lidmi, které jsem respektoval a ctil.

Samozřejmě je důležité i to "co" děláme – je třeba si stále klást otázku, zda to, co děláme, prospívá a nikoliv neškodí. Pořádání jakékoliv akce není jen zábava a radost, je to zároveň hluboký závazek – sebe i druhé můžeme hluboce zasáhnout a je nutno vědět, co děláme, proč to děláme, dokázat odhadnout důsledky našeho činění apod. I s těmito závazky a odpovědností, to může být zábava a radost.

Nedávno jsem se velmi vzdáleně zúčastnil diskuse na téma, že je svým způsobem zvláštní, když třeba půl roku připravujeme nějakou akci, ona (za prodloužený víkend, týden apod.) uplyne, naši přípravu zrealizujeme – akce skončí, účastníci organizátoři se rozjedou a zdánlivě se nepokračuje. Má odpověď na tyto diskuse je: právě proto, aby něco proběhlo dobře, aby něco fungovalo, aby něco mne i druhým dalo, je třeba příprav, hledání i vstupů do slepých uliček. Máloco je v životě zadarmo, naprostou většinu věcí si musíme zasloužit, tvrdě získat. Chceme-li mít dobrý pocit z činnosti, z lidí kolem (např. chceme-li potkávat fajn lidi), ze sebe sama, musíme pro to ledacos udělat. Přípravy jsou tak nutností. Nevěřím přitom, že nic nepokračuje – z akce/aktivity odjíždíme jiní, než jací jsme přijeli, potkáváme zde lidi, někteří se stávají našimi přáteli či dokonce partnery, u starých známých máme radost ze setkání apod. Z akce jsou nějaké vzpomínky, akce/aktivity nás někam posouvají, dozvídáme se na nich nové věci apod. A koneckonců i kdyby nic nepokračovalo – to, že zažijeme fajn akci/aktivitu, že si odpočineme, odreagujeme, že si něco zahrajeme, není vůbec málo. K tomu, abychom toto mohli prožít, musíme pro to ledacos udělat.

Jsem vzděláním ekonom a jednou z mých nejoblíbenějších vět je, že musíme porovnávat mezní náklady a mezní výnosy, tedy přeloženo do běžné češtiny musíme se ptát, kolik nás jednotlivé činnosti stojí a zda náklady na ně nejsou větší než užitek/příjmy z nich plynoucí. Na toto porovnání rozhodně nesmíme zapomenout – koneckonců už stará lidová moudrost říká, že méně je někdy více a koneckonců i ze světa zážitkových akcí či akcí v oblasti rozvoje osobnosti znám řadu případů, kdy se organizátoři zaměřili na efekt/dokonalost apod., obětovali pro dosažení svého cíle řadu svého času, peněz apod., nicméně náklady užitek převýšily. Mnohdy potom organizátoři byli i smutní, naštvaní apod., říkali "my jsme tomu tolik věnovali a teď nám schází ocenění". Ale dané porovnávání by na druhou stranu rozhodně nemělo být výmluvou pro nekvalitní přípravu a nemělo by vést k pocitu, že pro úspěch nemusíme nic udělat.

Svět zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti může být obrovskou školou, ve které se ledacos naučíme, dozvíme, zároveň "školou hrou", kde nejde o únavné biflování, ale o praktické zkušenostní učení. Tento svět ale nemůže být odtržený od reality, neměl by realitu nahrazovat, musí z reality vycházet a měl by ji ovlivňovat. Jak jsem výše psal, že hodně velkým přínosem aktivit VV je vytvoření bezpečného a přátelského prostředí, nemělo by jít určitě o prostředí skleníkové, prostředí tipu "tady je dobře, my jsme správní a dobří. Okolní svět je ošklivý a zlý a žijí v něm špatní lidé." Někteří účastníci, co jsou na našich akcích poprvé, říkají, že nevědí, zda-li nejedou na akci nějaké sekty. Těmto obavám se nedivím – svět zážitkových akcí nemá ke světu sekt zas tak daleko, i ve světě sekt se lze setkat na první pohled s přátelským prostředím, fajn lidmi atd. Zásadní odlišení podle mne spočívá v tom, že svět zážitkových akcí dává lidem možnost z něj svobodně odejít, je to svět kritický, svět, který umožňuje lidem diskutovat a nehlásá jedinou pravdu. VV nechtěl lidi zachraňovat, nechtěl spasit svět – podobné, na první pohled ušlechtilé myšlenky většinou dopadají špatně a ti, kteří mají být zachráněni/spaseni jsou zpravidla zachraňováni proti své vůli.

Ale i výše uvedené odlišnosti mohou být málo – opravdu bych nechtěl, aby se svět zážitkových akcí stal útěkem od reality, aby lidé ve světě zážitkových akcí hledali to, co v realitě nenacházejí. Je dobře, když svět zážitkových akcí nabízí bezpečné a přátelské prostředí, je dobře, když nabízí podporu a toleranci. Bylo by ale špatně, kdybychom toto činili pouze ve světě zážitkových akcí a neusilovali o podobné hodnoty v reálném světě. Bylo by špatně, kdybychom mlčeli k jevům, které v reálném světě považujeme za špatné a útěchu hledali jen ve světě zážitkových akcí. Určitě si nemyslím, že by instruktoři, spolupracovníci VV či účastníci akcí VV měli bojovat proti každé špatnosti, se kterou se potkají – síly člověka jsou omezené a musí s nimi šetřit, ale zcela mlčet nelze. Přinejmenším by si danou špatnost měli uvědomovat. Změnit dané věci rozhodně není jednoduché a vyžaduje spoustu věcí: Já sám v současné době zažívám nejednoduchá dilemata, když mám pocit, že ve svém zaměstnání (jsem vysokoškolský pedagog) mnohdy dělám něco, co nepovažuji za zcela správné, užitečné a prospěšné. Přiznejme si přitom otevřeně, že tento pocit mám už delší dobu, zatím jsem ale udělal jen velmi málo konkrétních věcí, aby se moje pocity i reálná situace nějak změnila.

Řádků na téma, co by VV měl dělat, jak by to měl dělat, co by měl umět instruktor či spolupracovník VV, jaké by měl mít vlastnosti apod., by se dalo napsat ještě mnoho. Nechci ale být tou jedinou autoritou, rozhodně nechci (a ani nemohu) čtenáře těchto řádků úkolovat či něco jiného. Budu rád, když tento text bude sloužit jako námět pro zamýšlení, když vyvolá i nějakou diskusi a reakci. K dobrým uměním přitom rovněž patří i umění skončit v pravý čas. Snad jsem v pravý čas skončil ve funkci předsedy VV, snad v pravý čas končím tento text.

Ale přece jen: přeji vše dobré. Přeji hodně úspěchů v roce 2008. Pokud se v jakékoliv podobě pohybuješ ve světě zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti přeji, ať ti tento svět víc dává než bere, ať, to co ti dává, je pozitivní a prospěšné. Přeji, ať v tomto světě potkáš fajn lidi a ať na tento svět rád vzpomínáš.

Měj se fajn.

Petr "Wawi" Wawrosz

Ahoj,

Stalo se už tradicí, že v závěru roku píši nějaký šíleně dlouhý a nesrozumitelný text, který vydávám za vánoční a novoroční přání a úvahu.
Nevím kolik osob z cca 1000 lidí, kteří jsou momentálně v adresáři VV, jej přečtou, ale máš ho mít i letos. Obdobně jako loni jsem věděl, o čem tento text letos bude – takové chaotické zápisky, o tom, co se v roce 2006 dělo – takže to vlastně moc úvaha nebude J.

Protože tento mail je psán lidem v adresáři Velkého vozu, bude těžiště textu spočívat v mém pohledu na tři akce VV, na kterých jsem se podílel. Osoby v textu jsou vědomě označeny pouze zkratkami. Pokud se v nich poznáš, je to správně J.

Drsné hory
Příprava na Drsné hory (zimní zážitkové prázdninovky) v roce vzniká vlastně už v závěru roku 2005. Chci mít pro tuto akci větší tým než v minulosti. Příliš instruktorů VV z různých důvodů oslovit nemohu, a tak postupuji podivnou metodou intuice, náhod, empatie a kdo ví čeho. EK se přihlásila na jinou akci jako účastník, do přihlášky napsala větu, která mne zaujala, a tak ji, (ač se vlastně neznáme a viděli se letmo jen jednou, přičemž si ji z tohoto setkání vůbec nepamatuji, ale to je při počtu obličejů, které potkávám snad normální) píši mail, zda-li by instruktorkou nechtěla být. Kupodivu říká ano. Domlouváme si schůzku v Praze, s tím, že může přespat v kanceláři VV. Tu noc. Kdy tam spí, se tam podivně ocitá JS, který tam usíná na koberci. Druhý den se v kanceláři objevuje opět a stává se instruktorem akce.
Drsné hory 2006 byly v Jizerkách, což je relativně blízko Prahy. Využíváme toho a objekt a jeho okolí navštěvujeme relativně často. Při první výpravě někdy v prosinci sice v sobotu poněkud zabloudíme a objekt mineme, v neděli potom vlezeme do jiné chalupy, ale na omyl včas při přípravě akce přijdeme a tak se jednu lednovou sobotu vydávám prohlédnout správnou chalupu. Jako legendu nás napadá detektivka – to jsme ještě nedělali. Po měsíci příprav se ukazuje, že vymyslet legendu s detektivním příběhem je poněkud problém. Cestou autem na první víkendovou týmovku nás konečně začne napadat, jak by se to dalo udělat – využíváme smutné historické události, že kousek od objektu je protržená přehrada a napadá nás jako legenda pátrání po růženci, který se při potržení ztratil a nyní jej zase někdo viděl a rád by zjistil, co s ním je. Týmovka je tvůrčí a zábavná – nápadu na hajného matematika, který zvířátkům dává řešit matematické příklady a pokud je nevyřeší, tak jim odmítá dát najíst se smějeme asi hodinu. To ještě netušíme, jak komická bude vlastní realizace. To, že mi na týmovce málem shoří kalhoty, je drobný detail.
Zima 2006 je drsná, sněhu všude hodně, a tak do Jizerek jezdím často. Okolí objektu jsem viděl mnohokrát, kudy vést jednotlivé trasy vím, více než dobře. Vlastní akce začíná sice už v pátek, objekt máme ale až od neděle. Zakomponujeme tento fakt do legendy a v pátek v Jablonci, kde spíme v Domě dětí, tvrdíme, že na chalupě se koná oslava narozenin. V sobotu pak říkáme, že nám organizátoři oslavy volali a že se oslava protáhla, že nestihnou chalupu uklidit a že nám zajistili do neděle ubytování v Josefově dole. Kupodivu této mystifikace většina účastníků věří. Mnozí prohlédnou až, když vidí IM hrát manželku údajného oslavence, který dle naší legendy měl na chalupě, co jsme ubytovaní, slavit narozeniny.
V úterý děláme aktivitu léto v zimě, kdy ve sněhu hrajeme volejbal, badminton, skáčeme v pytlích, podáváme koktejly, kreslíme do sněhu, hážeme oštěpem (který představuje lyžařská hůlka) apod.. Večer následuje záchrana raněného, EK při ní sice málem umrzne, ale vše dobře dopadne a aktivita je zážitek.
Zvířátka představované IM, EK a KV se objeví na scéně ve čtvrtek. Účastníci kvůli nim běhají orientál,a by našli a vyřešili logické úkoly, které zvířátkům hajný zadal. Zvířátka, respektive instruktoři zvířátka hrající mezitím připravují večerní aktivitu a vaří polévku. Na polévku při přípravě poněkud zapomenou, takže se s ní stává ne příliš jedlá kaše. Nicméně ji nevyhodíme, někteří účastníci si jídlo pochvalují. Vydrží s námi až do soboty, kdy se ztvrdne a mění se v něco jako nákyp.
Legendu se daří udržet až do konce, růženec je vypátrán a rituálně umístěn kousek od protržené přehrady. Škoda, že jsem se tam od Drsných hor nestačil zajet podívat. Vcelku by mne zajímalo, co se s ním stalo.

Křídla

Příprava Křídel – letní zážitkové prázdninovky opět začíná už v závěru roku 2005. Vyměňujeme si s DF obsáhlé maily, diskutujeme o koncepci a hledáme garanta – tedy člověka, který to všechno slízne. Napadá nás JČ, který se po našem oslovení rozhodne do toho jít. První týmovku máme někdy v lednu a následuje kolotoč týmovek v Praze, víkendovém, výprav na místa, kde se akce bude konat apod. Jako objekt navrhuje TV chatu ve Vítkovicích v Krkonoších. Někdy v lednu se na ni jedeme podívat. Není sice z největších, ale všechny nás uchvátí a byť má pár nevýhod (jen dva záchody, jedna sprcha) volíme ji. To ještě netušíme, že většinu Křídel nám proprší a kopcovitý terén kolem chaty bude převážně bahnitý. Vítkovice přece jen nejsou příliš dopravně dostupné, a tak navrhujeme začít akci v Jičíně, respektive v Prachovských skalách. Tyto skály projdeme několikrát, stejně jako okolí objektu ve Vítkovicích.
Nad legendou dlouho diskutujeme, nakonec vzniká jistá kombinace Atlantidy a Laputy ostrova v oblacích – mimochodem animovaný film Laputa: ostrov v oblacích je skvělý a všem jej doporučuji vidět. Úvod legendy předěláváme asi 5*, ale baví nás to. Ještě, že je v týmu LK, který má krásné nápady. Jednotlivé aktivity se snažíme zakomponovat do legendy, vcelku se to daří. Vyrábíme dotazníky, komunikujeme s účastníky. Ze začátku se nám hlásí samí kluci, nakonec se poměr obrátí a máme mírnou převahu dívek. Ačkoliv strop si dáváme na 24 účastníků, osudově rozhoduji a účastníků je nakonec 26, někteří mi za ta osudová rozhodnutí možná budou i vděčni. Týmujeme leckde – v kanceláři VV, na Střeleckém ostrově, v parku Parukářka, v čajovnách, kavárnách apod. Vzniká relativně propracovaný scénář, při závěrečné týmovce vyrábíme transparenty, kreslíme atd.
Křídla začínaji ve čtvrtek, první noc spí účastníci pod širákem, respektive plachtou a prší. Ti, co si zvolili špatné místo, nemají úplně štěstí. Prší prakticky celý týden, slunce vysvitne jen párkrát. Kupodivu program nemusíme příliš předělávat. Díky dešti mají různé aktivity zajímavý nádech – např. Aréna, sedánek apod. Po Aréně se spontánně vrháme do bahna, házíme ho po sobě. Po sedánku většina účastníků i instruktorů skáče do potoka a ještě v sedánku pokračuje. Já si opět osudově užívám roli osudu v Labyrintu světa. Pouštíme se do bláznivého dobrodružství a kombinujeme drsné hry Nexus a Stalker. Velký úspěch má i drsná psychohra, jejímž autorem je TV, ale i masky KH, improvizace JT apod. Jako instruktoři stavíme tým do Arény a držíme s účastníky krok. Aby byl poměr mužů a žen vyrovnaný, běhám modifikaci na Příběhy z depa a dávám si po nich závazek, že opět začnu chodit běhat (ještě se tak nestalo).
V místnosti pro lektory je permanentní nepořádek. Snažíme se uklízet, ale většinou jsme tak o dva dny pozadu. Občas něco zuřivě hledáme a nenacházíme, ale zvládáme. Dokonce si to užíváme. Když někdy v půli týdne děláme reflexi akce, říkám, že všechno běží v nejlepší pohodě.

Speciální kapitolou je kuchař. Jak tým jsme sestavili relativně bez problémů, kuchaře jsme hledali dlouho. V červenci to už začínalo být průser. Dáváme inzeráty na různé servery. Někdy v půli července se na jeden z těchto inzerátů ozve TF. Nadšeně s ním komunikuji, udělám si výlet do Brna, kde bydlí,a bychom se potkali. Až na místě zjišťuji, že se jedná o pána přes 50 let, ale schopného a fajn. Bereme ho a máme z hlediska stravy se jedná o nejúspěšnější Křídla vůbec.
Na závěrečný večer nám účastníci připravují připomenutí aktivit, které se na Křídlech odehráli. Když vidím JŠ v roli osudu, jako kdybych viděl sám sebe. V noci se tradičně vydávám na noční výlet (s AH), Šiřín ale netrefíme. Úklid v neděli je náročný, auta máme narvaná po střechu, jsme utahaní a nevyspalí. Přesto v noci šťastně dorážíme do Prahy. Kancelář VV je ještě více než měsíc ve stavu velkého nepořádku, ale stálo to za to.

Octoginta Octo

I Octoginta Octo 2006 (outdoorový závod trvající 88 hodin) začala vlastně už v roce 2005. Tehdy jsem se někdy v červnu rozhodl navázat na tradici outdoorových závodů, které VV dělal předcházející roky. I napsal jsem LH, jež jsem viděl jednou na přelomu let 2004/5, zda-li by nechtěl do toho jít. Souhlasil (také netušil, co ho čeká), a díky jemu a jeho přátelům, z nichž mnozí se stali instruktory VV, vznikla během 88 dní akce pro 110 účastníků a 23 týmů.
Na přípravu jsme však měli málo času a většinu A-týmu lákala možnost zkusit udělat akci ještě jednou, bez stresu a spěchu. Vznikla tak Octoginta Octo 2006, akce pro 151 účastníků v 31 týmech.

První týmovka je v lednu, první víkendovka někdy v březnu. Zatímco v Praze je už bez sněhu, kousek za Mělníkem se sníh ještě drží. Spíme v ne příliš vytopitelném objektu spřátelené organizace. Brodíme se sněhem na kopec Šedina, někteří z nás Hradčanskými bučinami. Tyto a další končiny poznáme ještě mnohokrát.
Nekonečné diskuse nad mapou. To, že závod bude na severu Čech nám bylo jasné už od počátku. Nicméně vybrat konkrétní terén nebylo jednoduché. Řada výjezdů k Máchovu jezeru, do Hradčanských bučin. Poznáváme krásu Hradčanského letiště, nadšeně na něm plánujeme řadu aktivit, abychom se 5 dní před začátkem akce dozvěděli, že s pořádáním akce tam vlastník (Česká republika) reprezentovaný Ministerstvem pro místní rozvoj nesouhlasí. Nemám ministerské úředníky rád – i když PK jeden člen A-týmu, obětavý a velmi pečlivý člověk, na ministerstvu, ale na jiném, než které akci na letišti zamítlo, pracuje.
Na Velkou a Malou Bukovu jsem vylezl asi 5*. Lysá hora (kopec nad Bělou pod Bezdězem), který z dálky vypadá jako nezajímavý, mne svým skalním oknem zcela uchvátil. To, že tam bude obrácená lanovka, slaňování apod. je naprosto logické. Louka na Tavalinách je magická. Poprvé ji vidíme v červnu za plného rozkvětu, magie se v ní nevytratí ani v červenci, srpnu, září a říjnu. Postupně po několika rozhodnutích, že tudy cesta nepovede vzniká trasa přesunu mezi Hradčanským letištěm a Mukařovem (obec nad Mnichovým Hradištěm). V Mukařově se nám podaří objevit základnu – budovu bývalé školy, která patří obci. Je sice nevyužívaná, zatím v ní neteče voda, na zemi se válí stovky much, ale pan starosta slibuje, že do akce bude v pohodě. Věříme mu, i když nám pravidelně zapomíná nechat doma klíče, když se o nějaké týmovce rozhodneme ve škole přepsat, takže na něj do půlnoci čekáme v místní hospodě.
Největší starost nám dělá úsek od Mukařova. Chceme OGO zakončit v Českém ráji, koneckonců z Mukařova se rozumně ani jinam jít nedá. Nicméně přesun mezi Mukařovem a Českým Rájem je v relativně ošklivým terénem. Mnohokrát probíráme, jak trasu vést. Nakonec vítězí nejkratší spojnice. Za obcí Příšovice jsou dva písáky a na jednom z nich ostrov. Napadá nás, na ostrov umístit nějaké informace, s tím, že na ostrov se účastníci musí nějak dostat. První nápad je pomocí plastových barelů, ale sehnat cca 60 plastových barelů se ukazuje jako nemožné – a to LH jeden čas zadává do Gogolu nejčastěji výraz plastové barely. Nakonec vítězí duše z pneumatik. Jako cíl vítězí obec Srbsko v Českém ráji. Chceme využít tamní minilanové centrum, ale když přichází zamítavá odpověď, zamlouváme si sportovní halu vedlejšího rekreačního střediska.

Diskuse o aktivitách. Co a kde umístit. Co je k tomu potřeba, co je třeba sehnat. Kdo to udělá, vyrobí. Jaká bude legenda – nápad na nakažení virem a nutnost najít lékaře, respektive získat ingredience pro výrobu léku je na světě brzy, ale je to jen nápad. Než se rozvine, uplyne řada dní. LH a OP shlédnou desítky filmů o virech, natočí dokument, který se promítá na začátku akce. Před akcí finišujeme. Řešíme průšvih s Hradčanským letištěm ale snad vše půjde.

Vlastní akce je pro mne jako organizátora o neustálém řešení problémů. 31 týmů je hodně, poměrně brzy se startovní pole roztáhlo a je obtížné udržet všechna stanoviště. Vedeme spor, kolik jsme si převzali lodí pro plavbu přes Máchovo jezero. Kupujeme účastníkům vodu, protože ji mají málo a kraj je opravdu suchý. Spíme málo. Neustále někam telefonujeme, v Mukařově přitom je signál více než špatný. Sháním prskavky a zjišťuji, že se dají sehnat jen před vánoci. Vzpomínám na Saturnina a jeho větu, že sehnat masku Mikuláše a čerta v červenci byl nejsložitější úkol, který kdy vykonal. Připravujeme stanoviště, stíháme jen tak tak. Pocity v závěru akce jsou spíše rozpačité, převládá únava. Účastníci jsou ale, zdá se, spokojeni, v závěru tleskají (a slyšet tento potlesk je hodně příjemné), diskuse na diskusním fóru je spíš pochvalná, stejně zpětná vazba ze zatím došlých dotazníků. V Brně si necelé čtyři týdny po akci povídám s JR, říká, že má výhrady ke spoustě věcí, ale že se akce vlastně dost líbila. V příštím roce Octogintu tento tým dělat nebude, ale v roce 2008 ... měsíc po akci začíná hlodat pocit, že bych do tohoto bláznivého dobrodružství možná znovu šel.

Mohl bych takto psát o dovednostech, artefiletice a dalších akcích VV. Ty zápisky by byly dost podobné. Na otázku, proč to děláš, dávám jednoduchou odpověď, kterou již pronesl uhlobaron Hlavsa v Cimrmanově hře Posel z Liptákova "Mne to baví." Nevěřím příliš lidem, kteří se pohybují v neziskové sféře a říkají, že danou činnost dělají jen pro druhé. Dělají i pro sebe, protože je nějak  uspokojuje. Bylo by samozřejmě málo, kdyby dané aktivity uspokojovaly jen organizátory a nikoliv toho, komu jsou určeny. V průběhu celého roku 2006 ve VV vedeme nesoustavné diskuse o jeho hodnotách, poslání apod., tedy o to, o čem by akce měly být, co by lidem měly dávat, jak bychom je měli dělat atd. Diskuse jsou mnohdy bizardní, smějeme se při nich až se za břicho popadáme, výsledkem jsou ale z mého pohledu relativně kompaktní dokumenty, které vymezují hranice, ve kterých by se VV měl pohybovat, a stanoví horizonty, k nimž bychom chtěli směřovat. Pevně věřím že akce VV jejich účastníkům dali věci, které jsou smysluplné, které vedou k tomu co, možná vznešeně nazýváme "rozvoj osobnosti"., Není to ale jen rozvoj osobnosti, jsou to i vztahy, nová přátelství, lásky, partnerství i děti. Když v závěru letošního roku potkávám dva účastníky, kteří se seznámili přes akci VV, vzali se a teď spolu čekají miminko, bylo mi moc fajn.

Rok 2006 nebyl samozřejmě jen o akcích VV. Z mého pohledu byl i o 230 stránkách učebnice mikroekonomie, na kterých jsem se výrazně autorsky podílel, 230 stránkách skript makroekonomie, jejichž jsem autorem – oba tyto texty snad vyjdou v příštím roce, o úporném a složitém hledání, jak tyto texty napsat tak, aby byly co nejsrozumitelnější. Na podzim jsem podle pracovní verze učebnice mikroekonomie přednášel. Často jsem po přednášce sedl a na základě zkušeností z přednášky text znovu a znovu upravoval. Člověk, který nám překresluje grafy, mne asi nebude mít rád, změn v grafech, o kterých jsem prohlásil, že už jsou definitivní, a které jsem po přednášce na základě zkušenosti z odpřednášené látky měnil, bylo mnoho. Snad se najdou studenti, kteří to ocení. Rok 2006 byl i o článku Možnosti postmoderní filosofie, jedné studie o sociálním kapitálu apod.
Byl o desítkách setkání s nejrůznějšími lidmi, o diskusích s RP u piva o všem možném i nemožném, diskusích hlubokých, přemýšlivých, hledajících, byl o běžné průměrné každodennosti, zařizování. Patří do něj i hádka s ochrankou v Mladé Boleslavi při Octogintě, další střety, někdy nutné, někdy zbytečné. Byl i o tom, že mi 2 dny po Octogintě nebyla dána přednost v jízdě a poprvé ve svém životě jsem boural nikoliv vlastní vinou – naštěstí šlo jen o plechy. Rok 2006 byl náročný, nestíhatelný, byl ale fajn ...

Po cestě do kopce následuje cesta z kopce, říká lidová moudrost. V lidském životě cesta z kopce znamená spíše problémy a nezdary, Samozřejmě, že i ty k životu patří. Pokud bych ale měl něco přát, tak ať zbytek roku 2006 a rok 2007 je podobný tomu letošnímu, aby to byl rok inspirace, hledání, zábavy, chvilek radosti, utužení starých vztahů, potkání a poznání nových, aby to byl rok úsměvu, pohlazení, zkrátka a dobře rok, na který se bude hezky vzpomínat. Tak ať jsou pro tebe takové vánoční svátky roku 2006 i rok 2007.

Možná malá samozřejmost na závěr – nestačí jen přát, je nutno pro splnění přání i  něco udělat (hodně se mi zde líbí starý vtip, jak se Skot 20 let modlí, aby vyhrál v loterii. Po 20 letech modlení se bohu Skota zželelo a vzkázal mu: "musíš si koupit alespoň los"). Tak přeji, ať i ty něco uděláš pro to, aby rok 2007 byl takový, jaký chceš. Já osobně dopisuji tento text po týmovce, na které připravujeme Drsné hory 2007. Jako garant akce mám právo výběru týmu, je letos relativně velký, opět částečně vznikl intuitivně, ale třeba se rýsuje něco, co jsme ještě nedělali, takže se těším ...  Tak, ať i ty zažiješ v tom roce něco, co se ti bude líbit, co ti bude příjemné, co je pro tebe nové, a tak ... Zkrátka a dobře: "jaký si to uděláš, takový to máš", " i cesta může být cíl", "hledáš boha a máš ho v sobě" a spousta moudrostí, o kterých píši každoročně, takže je letos vynechám a ještě jednou popřeji vše dobré.

Měj se fajn

Petr - Wawi

Ahoj,

priblizily se Vanoce a Novy rok. Stalo se uz zvykem, ze v tomto case pisi uvahy a zamysleni. Letos jsem uz delsi dobu vedel, jake bude jejich tema – "vypisky z cetby".
Prectu za rok desitky, mozna stovky knih a jinych textu. Nechlubim se tim, pouze to konstatuji. Napada mne nad temito texty spousta uvah, dane texty jsou samy o sobe velmi inspirativni. Takze letos bude o uryvcich z knih a zamysleni se nad nimi. Uryvky z knih jsou v uvozovkach.

1. Milan Machovec: "Smysl lidske existence" Akropolis 2002
   "Prvnim predpokladem dialogu je sama odvaha rozevrit se, dat do hry nejen sve vedomosti, ale cele sve nitro, zejména jeho slozky citove a mravni. Ve vsech techto smerech je nutno rozevrit se cely, tj. odhalovat nejen svou silu, ale i slabost, nejenom sve jistoty, ale i sve pochyby, zmatky, tapani. Jakmile totiz vuci druhemu skrtam sve nejasnosnosti, sve slozite city a mravni problemy, jakmile mu nastavuji jen svoji silu, stojim vuci nemu spise jako kniha ci jakykoliv jiny prostredek ziskavani informaci nez jako clovek ... S tim souvisi druhy pozadavek dialogu: dat veskere sve vedomi tomu druhemu, at jde o pritele nebo soupere. Jsem-li o sve pravde opravdu bytostne presvedcen, jde-li mi skutecne o pravdu, o cloveka, o prohloubeni lidskeho zivota, ne o laciny osobní triumf okamziku, pak nejen smim, ale musim hrat poctivou hru, a to i za cenu, ze touto naivitou nektere zapasy zdanlive nebo i skutecne na cas prohraji. ...Tretim predpokladem dialogu je konkretni, adresny zajem predevsim o cloveka, partnera meho dialogu, a to nejen z hlediska "veci", která je mou veci, mym programem, ale relativne bez zretele na to, tj. o cloveka jako takoveho. Jde-li mi jen o vec ..., ma ten druhy nutne dojem, ze mi, at je ta vec sebevaznejsi, nejde o cloveka. Pak je moje pravda odosobnena, a v tomto smyslu nelidska ... I sebevznesenejsi vec muze mit svůj fanatismus, svou nelidkost vuci cloveku. ... Dalsim pozadavkem dialogu je osobní angazovanost. Nejen ten druhy musí byt pro mne tou hlavni veci, ale i ja se musim exponovat se vsim vsudy. Jakmile zacnu chladnym rozumem takticky odhadovat a propocitavat, ze jisty úkol je prilis tezky ze si na nem asi zlamu vaz, ze radeji chytre ponecham to obtizne nekomu jinemu, tak klesam pod uroven samotne moznosti skutecneho uspechu, dialogu, lidskeho zrani. Nikdo zajiste není povinen si zalmat vaz, prilis riskovat, ale jakmile se tato moudrost stane principem, systemem meho chovani k lidem, je uz identicka s tim, ze nikdo není povinen byt clovekem. ... A konecne poslednim predpokladem dialogu je, ze, jako musim pouzit vsech vnitrnich slozek svého nitra, naopak nesmim pouzit všech prostredku zapasu, predevsim vnejsich, napr. moci, natlaku, vnejsi vyhody apod. ... Jakmile se diskutuji vyhradne z pozic moci, samozrejme nejde o dialog, jakmmile vsak i jen nepatrne zakoketuji s pozici moci, dialog je tim prudce deklasovan, vetsinou znemoznen."
   Ci mne k tomu napada: Milan Machovec klade na dialog, tedy na opravdovy rozhovor, setkani s druhym clovekem velke, pretezke naroky. Není divu, ze v nich selhavame, ze mnohdy dialog nevedeme. Osobne bych chtel vsem Machovcovym narokum dostat, vim ale, ze se mi to ne vždy dari, ze i ja selhavam. Jsem presvedcen ale, ze ma smysl dodrzovat Machovcovy pozadavky, ze pokud se nam to podari, mohou vzniknout nadherne a obohacujici dialogy. Takovy dialog vyzaduje osobní angazovanost, nasazeni, vyzaduje celeho cloveka, ale stoji za to. Takovy dialog dokaze rozvinout lidskou osobnost, pohladit na dusi, pomoci apod. Pokud pro mne byl o necem rok 2005, tak to byl o nekolika dialogach, které se mi (diky nasazeni, ktere museli podstoupit vsichni ucastnici daneho dialogu) podarilo vest. Slusi se podekovat vsem (byt ted ne jmenovite), s kterymi jsem takoveto dialogy vedl.

2. Zygmunt Bauman "Myslet sociologicky" Slon 2000
   "Vztah lasky cini obzvlaste zranitelnym a krehkym potreba vzajemnosti. Chci-li byt milovan, partner, ktereho si vyberu, mne bude se vsi pravdepodobnosti zadat o totez – abych mu lasku opetoval. A to, jak znamena, ze bych mel sluzby svého partnera oplacet: jednat takovym zpusobem abych potvrdil realitu jeho zkusenosti, abych hledaje porozumeni sam rozumel. V idealnim pripade se bude kazdy z partneru snazit najit ve svete toho druheho smysl. Tyto dve reality (ma a meho partnera) vsak urcite nejsou identicke, a co hur, i v tom nejlepsim pripade mají jen malo spolecnych bodu. Když se dva lide poprve setkaji, maji uz za sebou kus samostatneho zivota, který spolu navzajem nesdileli. Dve odlisne biografie daly s velkou pravdepodobnosti vzniknout zcela odlisnym souborum zkusenosti a ocekavani. Nyní je treba je znovu zhodnotit a usporadat. Nejspis se ukaze, ze tyto dva soubory jsou prinejmensim v nekolika ohledech navzajem protikladne. Je nepravdepodobne, ze budeme, ja a muj partner, ochotni pripustit, ze oba tyto soubory jsou v cele sve uplnosti stejne realne a prijatelne a nepotrebuji korekce a kompromisy. Jeden soubor, nebo dokonce oba, bude muset v zajmu trvaleho vztahu muset ustoupit, bude jej treba upravit, ci mozna na nej uplne rezignovat. Takova rezignace vsak popira sam smysl lasky a samu potrebu, jejiz uspokojeni se od lasky ocekava. Jestlize k preusporadani skutecne dojde, dovedou-li jej oba partneri az do konce, odmena bude nemala. Cesta ke stesti je ale trnita a je treba velke trpelivosti a proziravosti, mame-li ji projit beze sramu".
   Co mne k tomu napada: Rozsiril bych Baumanum text nejen na lasku, ale i na jakykoliv jiny hluboky vztah. Bauman podle mne říká, ze vybudovat a udrzet jakykoliv hluboky vztah vyzaduje hluboke usili, spoustu energie a sil, vyzaduje to celeho cloveka. Opet je to narocne, opet v tom mnohdy selhavame, proto nejruznejsi nase vztahy nekonci stastne. Premyslim do jake miry ja osobe jsem ochoten preusporadat sve soubory chovani, zmenit se. Vim, ze v tom mam hluboke rezervy. Osobne bych rad, kdybych dokazal prijmout soubor jakehokoliv blizkeho cloveka, byl bych rad, kdyby ona druha osoba dokazala prijmout soubor muj, kdyby tyto soubory zily vedle sebe, vzajemne se obohacovaly a rozvijely. Je to tezke, ale podle mne tudy vede cesta ke stesti.
3. Anthony Gidedens, "Dusledky modernity, Slon 2003
   "Tradice je rutina. Je to ale vnitrne smysluplna rutina, nikoliv jenom prazdny a samoucelny zvyk. ... Vyznam rutinnich cinnosti prameni ze vseobecneho respektu, ci dokonce z ucty k tradici a ze spojeni tradice z ritualem. Ritual ma casto charakter natlaku, ale prinasi hluboke uspokojeni, nebot dany soubor praktik naplnuje posvatnym rozmerem. Obecne tradice prispiva zakladnim zpusobem k ontologickemu bezpeci tou merou, jak udrzuje duveru v kontinuitu minulosti, soucasnosti a budoucnosti a spojuje tuto duveru s ritualizivanymi socialnimi praktikami."
   Co mne k tomu napada: Hodne si kladu otazku, jaky vyznam a smysl maji ritualy, dodrzovani urcitych zvyku v dnesnim postmodernim, dynamickem, globalizovanem svete. Nejsou tyto tradice prekonane? Nebrani novym myslenkam, pokroku? Priznavam se, ze nevim. Na jednu stranu tomu tak muze byt, na stranu druhou si rikam, pokud osdtranime veskere zvyky, tradice, ritualy, svet prestane byt barevnejsi, ruznorodejsi. Navic opravdu zmizi nektere body, ktere nam dodavaji pocit bezpeci, jistoty, zazemi. Myslim si, ze bez nejakych tradic, zazemi bychom byli bytostmi vyvrzenymi na sire more a hrozilo by nam velke nebezpeci utopeni. Tradice a ritualy by urcite nemeli branit kontaktum mezi lidmi, spolupraci, nemeli by se stavet proti tomu, cemu Karl Popper rika otevrena spolecnost, na druhou stranu i v otevrene spolecnosti potrebujeme zachytne body, jistoty a pristavy. Myslim si, ze svet bez tradic je svet, ve kterem se clovek svym zpusobem stava objektem, ze je to svet, ve kterem je vsechno dovoleno, ze je to svet nelidky. Proto zkoumejme sve tradice, kriticky je hodnotme, ale nezbavujme se jich bezmyslenkovite. Viz i dalsi bod.
4. Roger Scruton: "Pruvodce inteleigentniho člověka filosofii". Barrister a Principal, 2003
   "Nemeli bychom zapominat, ze pokusy pretvorit lidsky svet prostrednictvim vedy uz tady byly. Marxova teorie historie a nacisticka rasova teorie jsou velmi spatnymi priklady vedy. Presto ale umoznily formu vlady, v niz se poprve uplatnil vedecky nazor na nasí situaci. Na lidi se naziralo jako na objekty podrizene prirodnim zakonum a jejich stesti měli zajistit odbornici v duchu toho, co predpisovala teorie... Kdyz Hannah Arendtova popisovala nacisticke tabory smrti, psala o banalizaci zla. Lepsi by snad bylo mluvit o odosobneni zla, vytrzenim zla z prediva osobní odpovednosti. Totalitni systém a vyhlazovaci tabor jsou nejdokonalejsi vyraz presvedceni, ze nic nei svate. ... Literarni dila Orwela, Huxleyho a Koestlera nam ukazuji, jak to se svetem nevyhnutelne dopadne, když se lidkost obetuje vede. Divat se na lidi jako na objekty znamena nevidet, jaci jsou, menit jejich prirozenost a rusit jevy, v nich ze se lide k sobe navzajem vztahuji jako osoby. Znamena to vytvaret novy druh tvora, odosobneneho cloveka. V nemz se subjekt a objekt rozchazeji, první odchazi do sveta marnych snu, druhy miri ke skaze."
   Co mne k tomu napada: povazovat cloveka za objekt, znamena popirat jeho dustojnost, osobnost, jeho lidkost. Jakmile zacnu povazovat cloveka za objekt, muzu s nim delat cokoliv – i mucit, ci zabit, muzu zbudovat koncentracni tabor apod. Lide jsou pro druhé objekty i tehdy, pokud rikame, ze usilujeme o jejich stesti, aniz by o to staly. Objektem se pro nas lide stavaji i tehdy, pokud s nimi manipulujeme apod. Premyslim, kdy jsem ja lidi povazoval za objekt, kdy jsem chtel, co o ni nechteli, kdy jsem s nimi manipuloval. Chtel bych, aby každý clovek byl pro mne subjektem, abych s nim mohl vest dialog. Urcite i zde pri tomto usili selhavam, ne vzdy se mi to dari, ale snad se snazim. Byl bych rad, kdyby podobne usili povazovat druhe lidi za subjekt meli i citatele těchto radku.
5. Arno Anzenbacher: "Úvod do filosofie", Portál 2004.
   "Clovek si je ve své vlastni casovosti vedom konecnosti sveho zivota mezi narozenim a smrti . ... Dejinnost tedy pramení z toho, že si clovek zpritomňuje svoji smrt.. ... Sokratovi chystajicimu se k smrti vklada Platon do ust slova, ze filozofovat znamena ucit se umirat. V tomto predjimani vedomi vlastni smrti vidi Heidegger take koren starosti lidskeho pobytu (existence), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti."
   Co mne k tomu napada: Smrt je velke a exisatencionalni tema. Existencionalnim tematem je ale i samotny zivot. Vime (alespon nekde vevnitr, protoze bezne si to nepripoustime), ze zivot muze kterykoliv okamzik skoncit, vime, ze zivot je krehky, zranitelny. Prave snaha prezit nas nuti se starat, uspokojovat zakladni zivotni potreby, ale zaroven ptat se kdo jsem ja jako clovek, jaky svet je kolem mne. Prava snaha prezit nas nuti, zajimat se o nase byti. Ta snaha prezit je v konecnem dusledku neucinna. Nekdy to vede k nihilismu, bezvychodnosti. Myslim si ale, ze smysluplnym resenim je prave starost, snaha prozit svuj zivot naplno, byt v nem autenticky, emapticky, angazovany, usilovat, diskutovat, vest opravdove dialogy atd. Byl bych rad, aby takovy byl nejen muj zivot, ale i zivot i citatelu techto radku.
6. Stanley J. Grenz: "Uvod do postmodernismu", Navrat domu 1997
   "Postmoderni predstavitele uz nehlasaji, ze se nam kazdy den bude hlasat lepe a lepe... Zivot na zemi vnimaji jako krehky a domnivaji se, ze pokracovani existence lidstva je zavisle na novem postoji spoluprace a nikoliv na dobyvani. Postmoderniste odmitaji osvicensky predpoklad, ze pravda je jsita a tudiz ciste racionalni. ... Krome rozumu, rikaji postmoderniste, exisatuji i jine cesty k poznani, napr. city a intuice. Postmoderni mylseni jiz neprijma osvedcenske presvedceni, ze poznani je objektivni. ... Postmoderniste odsmitaji ideal objektivniho nezaujateho pozorovatele. ... Postmodernis vetovy nazor pracuje s chapanim pravdy zalozene na spolecenstvi. Tvrdi, ze to, co prijmame jako pravdu, i jak se na pravdu divame, je zavisle na spolecenstvi, do ktereho patrime. Zadna absolutni pravda neexistuje, pravda je podminena spolecenstvim, kam patrime."
   Co mne k tomu napada: Predne je to opet velke a slozite tema. K postmodernismu se osobne velmi hlasim, velmi mne oslovuje treba veta, ze svet je socialni konstrukci, ze nas produkt. Pokud prijmeme tento pristup, vcetne tvrzeni, ze absolutni pravda neexistuje, myslim si, ze se nam ulevi. Ulevi se nam od touhy po dokonalosti, po absolutnim poznani. Ulevi se nam od toho stat se bohem. Muzeme snaze prijmout, ze jsme lidmi, ze delame chyby, ze se ucime, ze hledame. Muzeme snadneji nest nase uspechy i nezdary, vitezstvi i prohry. Predstava pravdy vychazejici ze spolecenstvi, muze znit podivne, ale uz jen skutecnost, ze kazde spolecenstvi pouziva urcite vyrazy, jednotky apod., ukazuje, ze tyto slova, jednotky apod. jsou produktem daneho spolecenstvi. Veta v pondeli 19.12.2005 v 17,23 hod. snezi (coz se deje  v dobe, kdy pisi tyto radky), je pravdiva v kontextu spolecenstvi, ktere vi, ze tyden ma sedm dni, ze prvni den je pondeli, ze letopocet pocitame zpusobem od narozeni Krista, ze hodina ma 60 minut, ktere ma definavane pojmy jako snih apod. Z tohoto pohledu je zrejme, ze pravda je zavisla na spolecenstvi, na kontextu. Clovek/tvor, ktery bude cas merit jinak, nebude znat pojem snih, vyse uvedene vete nemuze rozumet a nemuze ji oznacit za pravdivou. Priznavam se, ze na druhou stranu jsem proti naprostemu bezbrehemu relativismu. Domnivam se, ze jsou urcite veci, ktere nelze v zadnem kontextu oznacit za pravdu, za pripustne. K tomu vice dalsi bod.
7. Robert Dahl: "O demokracii – průvodce pro občany", Portál 2001
   "Ve skutecnosti prakticky kazdy zákon a kazde politticke rozhodnuti, at uz jsou prijaty demokratickou vetsinou, oligarchickou mensinou nebo osvicenym diktatorem, nutne nekoho poskodi. Jednoduse receno není mozne zajistit, aby statni moc vytvarela jen takove zakony, které by nebyly v rozporu se zajmy ani jednoho z obcanu. Takovy pozadavek nemuze splnit zadny vladni systém ani demokraticky. Problem je pouze v tom, zda v dlouhodobe perspektive demokraticke postupy poskozuji zakladni prava a zajmy obcanu mene nez jakekoliv alternativy nedemokraticke. Uz jenom diky tomu, ze demokracie nepripusti, aby se k moci dostala na zakony nedbajici autokracie, projevuje se z tohoto hlediska lepe nez kterykoliv ze systemu nedemokratickych. Avsak prave proto, ze demokracie jsou daleko mene tyranske nez jiné rezimy si demokraticti obcane nemohou dovolit usnout na vavrinech. Není mozne, aby spachani nejake nepravosti bylo omluveno skutecnosti, ze se jinde deji veci mnohem horsi. Nespravedlnost zustane vždy nespravedlnosti, a to i tehdy, když k ni doslo v prubehu demokratickeho procesu. Moc vetsiny neznamena, ze vetsina ma vzdycky pravdu. ...
   Přes vsechny nedokonalosti je standardni demokraticka cesta k dosahovani potrebne kompetence obcanu asi tim nejlepsim resenim. Mam však obavy, ze v budoucnu tomu tak uz. byt nemusi. Moznou budouci neucinnost doposud spolehlive fungujicich demokratickych postupu budou mit s velkou pravdepodobnosti na svedomi tri vzajemne propojene jevy: a) změna meritka. Vzhledem k zvysujici se internacionalizaci byvaji zasahy vyznamne ovlivnujici zivot obcanu provadeny v ramci stále se zvetsujiciho prostoru, v nemz zije vice a vice lidi.  b) Slozitiost. Prumerna uroven skolniho vzdelavani ve vsech demokratickych zemich se sice zvysuje apravdepodobne se bude zvysovat i v budoucnu, ale soucasne je stale tezsi orientovat se ve verejnych zalezitostech.... Zadny clovek uz nemuze byt odbornikem na zadnou oblast. c) komunikace. Diky realtivne nizkym cenam za komunikaci a informaci neobycejne vzrostlo mnozstvi informaci, ktere jsou navic dostupne na ruznych stupnich slozitosti. Zvysena dostupnost vsak nemusi vest ani k vetsi politicke kompetentnosti obcanu ani k vyssi urovni porozumeni – slozitost a rostouci moznosti informaci, to vse klade zvysene pozadavky na lidske schopnosti."
   Co mne k tomu napada: Nezijeme v idealnim svete, lide nejsou andele, takze veskera rozhodnuti, i rozhodnuti politiku, muhou byt omylna a spatna. Stale ale stojim ale za vyrokem W. Churchilla, ze demokracie je nejlepsi ze spatnych reseni. Ma smysl usilovat o jeji vylepsovani, o to, aby chyb bylo co nejmene, nema ale smysl usilovat o nejaky idealni system, protoze ten koci v koncetracnich taborech. Ma smysl odmitat bezbrehy realtivismus, rikajici, ze vse je dovoleno, ze je mozne, protoze, pak jsou dovoleny i vrazdy a jine podobne veci. Urcite nema smysl zakazovat hlasani nazoru, ale proti nekterym nazorum je treba protestovat a vest s nimi polemiku. Ma smysl kricet, ze se nekomu deje nespravedlnost, protoze jen tak se muzeme branit proti tomu, aby se nespravedlnost nedela nam. Ma smysl se vzdelavat, studovat, poradat akce v oblasti zazitkove pedagogiky apod., a tak reagovat na rostouci slozitost soucasneho sveta. Zde vidim prostor pro Velky vuz. Jakkoliv jsme nepoliticke sdruzeni, myslim si, ze tim, ze se zabyva rozvojem osobnosti, ze usilujeme o to, aby lide byli vyrovnanymi osbnostmi, aby se vyznali sami v sobe, usilujeme i o to,a by porozumeli soucasnemu svetu, aby se v nem co nejlepe vyznali a orientovali se v nem.
8. Karl Popper: "Zivot je reseni problemu", Mlada Fronta 1998
   "Jsem optimista, ktery o budoucnosti nic nevi, a proto nevyslovuje zadne predpovedi. Budoucnost je vzdy do siroka otevrena a muzeme ji ovlivnit, ... Proto nas zakladni postoj nesmi byt urcovan otazkou: co prijde?, nybrz otazkou: co mame delat, abychom svet alespon trochu zlepsili? A to ï pres skutecnost, ze pristi generace mohou nase zlepseni opet zkazit. ... Jeste jednou opakuji, ze muj optimismus se tyka vyhradne pritomnosti a ne budoucnosti. Neverim, ze existuje neco takoveho jako zakon pokroku ... Tvrdim ze na Zapade zijeme v soucasnem dobe v nejlepsim socialnim svete, jaky kdy existoval. ... A trvale se jej sanzime zlepsovat, coz neni vubec jednoduche. Nebot jednim z nejdulezitejsich poznatku je, ze nasledky naseho socialnepolitickeho jednani jsou casto uplne jine, nez jsme zamysleli a nez jsme mohli predvidat."
   Co mne k tomu napada: Karl Popper je muj hodne oblibeny autor, to priznavam. Hodne mne oslovuje jeho myslenka postupneho socialniho inzenyrstvi, postupneho zlepsovani sveta, hledani lepsich reseni. Nicmene musime si pri tom byt vedomi, ze nase ciny maji zamyslene i nezamyslene dusledky, ze nikdy nedosahneme optima, ze vzdy bude co zlepsovat. Libi se mi Popperuv vyrok, ze vlastne nic nevime. Popperuv pristup ke svetu je pristup obsahujici velkou pokoru, uvedomeni si, ze clovek je soucasti palnety zeme, ze ji nemuze jen dobyvat, ale obhospodarovat, ze musi znat sve hranice, moznosti, ze se musi chovat zodpovedne, ze musi premyslet o dusledcich svych cinu, zpetne je posuzovat a hodnotit, ze  musi umet priznat chybu a snazit se ji napravit. Libi se mi i Popperovo presvedceni, ze dnesni zapadni, ja bych nazval trzne-kapitalisticky a demokratikcy svet je ten nejlepsi. Kdyz se podivam do historie, myslim si, ze ma pravdu. Samozrejme je v tomto svete spoustu spatneho, ale prave proto ma smysl usilovat o postupne zlepsovani i za cenu, ze se nemusi povest. Libi se mi Popperuv optimismus i pokora. Myslim si, ze tento pristup v sobe obsahuje i hodne osobní odpovednosti, odpovednosti cloveka za sve ciny, za svuj zivot, vyzaduje, aby se clovek o svuj zivot staral. Zhruba hodinu pred odeslanim tohot mailu jsem mel jeden dialog (viu bod jedna), ve kterm jsem mj. uvadel nasledujci priklad: Na prelomu 70. a 80. let 20. stoleti  byla  uvolnena regulace v letecke doprave. Na jednu stranu tim vyrzne klesly ceny, na druhou stranu se objevily ruzne pochybne letecke spolecnosti a zacalo padat vice letadel, bylo vice mrtvych atd. Vim, ze clovek zde (a nejen zde) ma nedostatek informaci, nemuze vsechno sledovat. Nicmene si myslim, ze by se lide meli starat, kterou leteckou spolecnosti leti, do ktere banky/investicniho fondu daji sve uspory, ke kteremu lekari chodi atd. Myslim si, ze tato starost je tim lidskym pobytem (existenci), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti. Pral bych si, aby pristup, ktery zastaval Karl Popper zastavalo co nejvice lidi, aby se co nejvice lidi staralo o svuj zivot a tak jim slo o jejich byti/zivot.
9. Ota Pavel: "Z korespondence", ZO Svazarm 1989
   "Nekoukam po tech, co jsou na tom lip. Koukam po tech, co jsou na tom hur ... Jediny, co mam, je vztek. Na co? Ze jsem mel smulu a postihla me ta nemoc. Ze jine, kteri sli po stejne ceste a byli daleko vetsi kurvy nez ja, ta nemoc nepostihla. Tudiz smula. A nic vic. Nema cenu stekat na mesic. To bych mohl byt nestastny, ze jsem se nenarodil jako herec Mastroianni a ze nemam krasne vlasy nebo buhvico. .... Vis, mam radost z knihy, z uspechu, ze slavy a z techhle kramu. Ale znam dulezitejsi vec na svete, a to je stesti. Stesti z jakekoliv veci, stesti a pocit radosti, uspokojeni nad tim, ze dychas, ze si dobre zasoupes, ze chytis kapra, ze pises, ze jdes po ulici a zhluboka dychas. Umet se radovat. ze vseho! Necekat, ze v budoucnu prijde neco, co bude to prave, protoze je mozne, ze to prave prichazi prave ted a v budoucnu nic krasnejsiho uz neprijde."
   Co mne k tomu napada: Tohle je velmi osobni. Ota Pavel psal dane radky v roce 1968, ctyri roky pote, co jej postihla maniodepresivni psychoza. Nutne mel pravo mit vztek, byt nestastny, nadavat na svet. Na druhou stranu dokazal i po nemoci napsat krasne texty, dokazal se radovat z malickosti, zit. I ja jsem mel v minulosti vcelku zavazne zdravotni problemy. Minimalne sest lidi, kterym posilam tento mail vi, ze i ja jsem si letos na tyto problemy stezoval, nadaval jsem, mel jsem vztek. Hodne ale premyslim, co mne dane problemy prinesli, co mi dali, cim mne obohatili. Hodne si kladu otazku, zda-li se dokazi radovat z malickosti, z toho, ze ziji, ze ziji v pohode, ze mi v rade veci nic nechybi. Zda-li se dokazi radovat z toho, ze sviti slunce, ze muzu chodit na vandry, ze muzu badat, diskutovat apod. Chce to velkou praci na sobe, chce to cist, studovat apod. Pral bych si, aby kazdy citatel techto radku dokazal radovat z malickosti, aby i v tom zlem, co ho postihlo, nachazel dobre. Je to narocna cesta, ale myslim si, ze stoji za to po ni jit.
10. Viktor Fischl: "Hovory s Janem Masarykem, ceska expedice, 1996
    Lide mi posilaji desitky a desitky vselijakych dotazniku a ptaji se mne na nejpitomnejsi veci. ...Ale jeste nikdo se mne nezeptal na recept na stesti. ... Ted chcete slyset ten recept. Tak ono to je nejak takhle: Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."
    Co mne k tomu napada: ze k temhle slovum Jana Masaryka neni co dodat.
    Preji Ti, abys premyslel(a) o techto radcich.
    Preji Ti hezke vanoce a hodne stesti nejen v roce 2006.

      Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

zas je ti cas vanoc, prelomu roku, cas prani, blahopani, zamysleni apod.

Uz po nekolikate tuto dobu zkousim psat uvahu/zamysleni, kterou pak posilam lidem v adresari Velkeho vozu. Letos mi to obzvlaste neslo. Zacal jsem psat nekoli textu, kazdy z nich se mi po case prestal libit, tak jsem jej zase smazal. Co s tim?

Kdyz jsem nad tim premyslel, tak jsem si rikal, kdo ma cas cist dlouhe a (priznejme si sebekriticky) mozna ne zcela srozumitelne me maily (se spoustou uvah, ve kterych se nevyzna ani jejich autor). A tak mne napadlo, to udelat takhle a sestavit takove desatero (treba pro rok 2005):

1.         Realita je socialni konstrukci

Neexistuje nic takoveho jako objektivni realita. Vsechno co vidime, vime, zanme, mae pouze z naseho pohledu. Mravenci to mohou videt jinak, o delfinech ani nemluve. To ze umime cist, psat, pocitat, vynalezli jsme kolo apod., není ještě duvodem, abychom se povazovali za pany tvorstva.

2.         Při nasem rozhodovani bereme do uvahy mezni prijmy a mezni naklady

At se nam to libi nebo ne, at si kdo chce co chce rika, at si mamka narika, tak vetsinou při rozhodovani zkoumame, zda-li uzitek (respektive prisrustek uzitku, cili rozdil mezi budoucim a soucasnym uzitkem) z naseho rozhodnuti, prevysi naklady na jeho dosazeni. Uzitkem muze byt i dobry pocit, potraba udelat radost apod. Drobnym problemem je, ze zvlaste u nakladu dochazi k tomu, ze ne vsechny neseme (hradime) - typickym prikladem je situace, když nekdo odhodi na ulici flasku. Uzitek je zrejmy (zbavil jsem se odpadu), naklady na uklid nese někdo jiny. Pouceni: ekonomie je uzitecna veda, musí mit ale tez eticke a dalsi rozmery.

3.         Nic není nejdulezitejsi

Prakticky vždy mame moznost volby, cili porovnavame nejake varianty/alternativy. Co je dulezite je dulezite pouze z naseho pohledu (viz bod 1). Rici o necom, ze je to nejdulezi, znamena zbavit ostatní volby. Navíc, pokud něco uprednostnime navzdy nad ostatni, tak nam spousta věci utece. Samozrejme, ze se musime rozhodovat a ze v danou chvili se musime pro něco rozhodnout. Ale je to rozhodnuti pro tuto chvili a situaci. Nemelo by platit "na vecne casy a nikdy jinak" (aneb jen hlupak nemeni sve nazory)

4.         Z dlouhodobeho hlediska jsme vsichni mrtvi

Z dlouhodobeho pohledu zadna cinnost na tomto svete nemá smysl, stejne jednou umreme. Na druhou stranu nedelat vůbec nic, není to skoda? Ten cas mezi zrozenim a smrti lze prece necim vyplnit a muze to byt i zabavne?

5.         Usmivej se bude hur

Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo byt ještě hure, pravi klasik. Usmev je jednim ze zpusobu, jak se branit proti tizive realite. Navic se ukazuje, ze usmivajici clovek je ve vetsi psychicke pohode. Jen probuh se neusmivejme porad. Vseho moc skodi a i plac ma sve místo.

6.         Co je slozite je vzdyky basic

Neexistuje nic takoveho jako jednoduche reseni, protože jednoduche reseni nutne pomiji spoustu faktoru, obsahuje radu zanedbani apod. Na druhou stranu nepalti, ze co je slozite, je spravne a dobre. Ve slozitosti se muzeme stratit, dosahnout cile zbytecnou obklikou, s nakdy, ktere není nutno vynakladat. Idealni cesta, je ta, která je si vedoma slozitosti, zaroven však genialni jednoduchosti miri tam, kam je potreba. Nachazet takove cesty je jednoduche i slozite zaroven ...

7.         Zastavte svet, chci vystoupit aneb dejte mi pevny bod a pohnu vesmirem

Jsme soucasti planety Zeme, jsme vždy uvrzeni do nejakeho prostredi, mezu nejake věci, k necemu se vzdy vztahujeme. Vystoupit z daneho ramce, znamena zastavit svet, k tomu, abychom danym ramcem mohli pohnout potrebujeme nejaky pevny bod lezici mimo tento ramec. Ani jedno se nam nedostava, takze svet se toci a toci a vesmir .... (vime vlastne si, jak mala je Země ve vesmiru?)

8.         Nachazet smysl pro nase metafory nebo jim alespon porozumet

Slovy nemuzeme vyjadrit vsechno, co citime, vime, tusime, co je nam blizke. Nekdy si vypomuzeme metaforou, jindy bajkou, pohadkou. At uz rikame cokoliv, měli bychom se snazit poslouchat, hledat smysl v tom, co rikam ja, co rikaji jini nebo se pokouset tomu alespon porozumet. Ne vzdy se to podari

9.         Kolik tresni, tolik visni aneb budeme tam coby dup

Slovni hricky, idiomy, neprelozitelna rceni jsou jednou z nejkrasnejsich soucasti kazdeho jazyka. Nekdy jsou neprelozitelne a nevysvetlitelne. Vyse uvedene tvrzeni za nevysvetlitelne prohlasim. Ostatne, zijeme prece s tajemstvim, stále něco nevime a je to dobre.

10.       E = mc2 

Ti, kdo rozumi teorii relativity, tomu rozumi, a pro ostatní by vysvetlovani bylo prilis slozite a navíc by presahlo stanoveny rozsah.

11.       a neberte vsechno vazne aneb ledacos muze byt i jinak ...

Mej se krasne, do roku 2005 vse nej

                                                                                    Petr Wawrosz

Velky vuz, obcanske sdruzeni pro rozvoj osobnosti, www.velkyvuz.cz

Ahoj,

stejne jako vloni i v roce 2001 jsem se rozhodl (u prilezitosti blizicich se vanoc a Noveho roku) napsat nejake zamysleni/uvahu (?? - co je to vlastne za zanr?).

Dlouze jsem premyslel, o cem psat. Vloni jsem se odpichl od povodni, v roce 2001 od teroristickeho utoku na USA. Pokud bych mel pokracovat v teto tradici, tak bych se letos asi mel vyjit z valky v Iraku, mozna z refrenda o vstupu CR do EU. Neboj se, nevyjdu. Ne, ze by to nebyla zajimava temata na diskusi, na argumentovani o spouste nazoru pro nebo proti, diskutovat, co bylo spravne, nicmene protoze tento mail je pisilan lidem z okruhu Velkeho vozu (VV) a VV je nepoliticke sdruzeni, tak bych se chtel politice vyhnout.

Svuj text jsem proto nazval chvalou prumerne kazdodennosti. Prumerna kazdodenost je podle jedne knizky, na ktere jsem se autorsky trochu podilel (ano, clovek si musi delat reklamu, jak ji zejmena delam svemu uhlavnimu priteli Honzovi Slavikovi, ktery je hlavnim autorem te knihy):. nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane (ted cituji jednak Slavika a jednak Martina Heideggera). Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme.

Tento zivot muze byt prijemny, muze byt ale take nudny, ci naplneny spoustou starosti, problemu, neuspechu, nezdaru apod. Zalezi samozrejme na konkretni situaci kazdeho cloveka a verim, ze je mnoho lidi, kteri by svou soucasnou prumernou kazdodennost vymenili za nejakou lepsi, napriklad za tu, kdy nebudou muset resit zakladni existecni otazky typu "zda-li sezenu jidlo" apod. Ve svych dalsich uvahach budu proto predpokladat, ze ona prumerna kazdodennost je opravdu prumerna, ze to neni zivot cloveka, ktery ma zasadni existencni starosti a problemy ani zivot miliardare, jehoz jedinou existencni starosti je, za co dnes utratit milion korun. Samozrejme, ze pritom vim, ze hranice pro oznaceni prumerne kazdodennosti za opravdu prumernou je strasne relativni, ale s tim je treba se smirit (respektive, jak rika Jara Cimrman: muzeme o tom diskutovat, muzeme se o tom prit, ale to je asi tak vsechno, co muzeme delat, -o)).

Te opravdu prumerne prumerne kazdodennosti pak vzdavam chvalu. Muze to byt zvlastni, protoze VV treba ve sve cinnosti nedela prakticky nic jineho nez, ze se snazi onu prumernou kazdodennost prekrocit, ozvlastnit, nalezt hlubsi smysl, vystoupit ze tech prumernych steroetypu. Ano, toto delame a vcelku si myslim, ze to delame i dobre (opet oblibeny Jara Cimrman: nepochvalim-li se ja, nikdo jiny to za mne neudela, -o)), nicmene myslim si, ze clovek by se do toho prumerne kazdodenniho zivota, ve kterem se zdanlive nedeji velke veci mel vracet a mel by si ho vazit. Mimochodem, lide s jistou davkou moudrosti, schopnosti videt dal, tvrdi, ze i v te prumerne kazdodennosti jse najit spoustu krasy, dobrorustvi, dramat a tak dale.

Jeden citat rika "nestastna zeme, ktera nema hrdiny, nestastejsi zeme, ktera je potrebuje". Charakterizuje to pro mne vyznam prumerne kazdodennosti. Protoze prumerna kazdodennost zpravidla nevyzaduje okazale hrdinske ciny. Zivot je v ni poklidny, bez velkych vzruchu, zmen apod., hrdinove nejsou treba. Malomestacke, nudne, mohl by ledaskdo namitnout. Nevim - samozrejme, ze muze mit pravdu, vzdy zalezi na okolnostech. Presto si ale rikam, ze pokud je zapotrebi prilisna koncentrace hrdinu na urcite misto a urcity cas, neco neni v poradku, cili, ze ona prumerna kazdodenost uz neni prumerna, ale je nejakym smerem vychylena, cili neprumerna (pokud se ti dane vety zdaji slozite, je to spravne - ostatne mne take predstava neprumerne prumerne kazdodennosti zacala bavit).

Jsa vzdelanim ekonomem, zive se naic jako ucitel ekonomickych predmetu, musim dodat, ze v one prumerne kazdodennosti je vetsina rozhodnuti typu "neco za neco", nikoliv "bud/nebo". Hledani dohody, domluvy je zde casto slozite (a to se nebudu zabyvat metodami rozhodovani apod.), malokdy jsou vsichni spokojeni. Pokud prumerna kazdodennost prestane byt prumerna, je snazsi rozhodovat zpusobem "bud/nebo" (napada mne jako priklad slogan Fidela Castra bud socialismus nebo smrt) a pri tomto rozhodovani samozrejme muze byt spousta lidi velmi, velmi spokojena. Nicmene rada jinych take muze byt po smrti ... V prumerne kazdodennsti se tedy vztah pritel/nepritel prevadi na vztah clovek,ktery je vedle mne, rozpory se relativizuji, zaobluji. Samozrejme, ze ne vzdy to muze byt ku prospechu veci, snaha najit kompromis za kazdou cenu muze vyustit v podivny patvar. Mnohdy je ale tento patvar to nejlepsi, ceho lze dosahnout a jina reseni jsou horsi (protoze se v nich treba lide strili). Ostatne na prumernou kazdodennost lze vzahnout i jeden ze znamych vyroku Winstona Churchilla, ktery prohlasil o demokracii, ze je to ta nejhorsi mozna forma vlady s vyjimkou ostatnich forem. Mimochodem, pokud jsem na uvod uvedl, ze jednim z vychodisek mych uvah mohla byt valka v Iraku, tak, to co se delo v Iraku pred letosni valkou, v jejim prubehu i po dni, je podle mne priklad neprumerne kazdodennosti, cili priklad situace, kdy doslo k nejakemu jednostranemu vychileni, na ktere se nejakym jednostranym zpusobem reagovalo. Pokud bych mel zobecnit, tak plati: cim vice opravdu prumerne prumerne kazdodennosti, tim mene valek, koncentracnich taboru a dalsich lahudek, kterymi se lidstvo za svou dlouhou existenci stacilo obstastnit.

Cili opravdu si myslim, ze opravdu prumerne prumerna kazdodennost je vcelku prijemnym zpusobem ziti a ze je sice zaroven zpusobem zdanlive nejhorsim, ale i nejlepsim. Jiste ma smysl stale usilovat o ozvlastneni tohoto zpusobu, o hledani krasy, moudra, ma smysl stale zkoumat, co vsechno s timto prumernym zpusobem delat, ale bylo by chybou se jej snazit totalne zrusit, zmenit apod.

Me prani pro rok 2004 bude proto znit: preji ti co nejvice opravdu prumerne prumerne kazdodennosti.

Mej se fajn.

Petr Wawrosz

Velky vuz, obcanske sdruzeni pro rozvoj osobnosti: www.velkyvuz.cz

Ahoj ,

stalo se uz radici posilat pred vanoci a Novym rokem pozdravy a prani. Pomalu se stava tradici, ze, pokud toto prani pisi ja, nejde o klasicke prani, ale spise o zamysleni.

O cem psat pøed letosnimi vanocemi? Pokud bych se mel zamyslet nad tim, co dal a vzal letosni rok, nelze nepsat o letosnich povodnich. Byla to bezesporu udalost, ktera tak ci onak zasahla celou zemi, koneckoncu i v okruhu lidi kolem Velkeho vozu (VV) jsou lide, jez povodnemi byli konkretne a hmatatelne postizeni. Opet ukazala, ze lide nejsou pany tvorstva, ze vuci rade udalosti jsme bezmocni, ze vetru a desti neporucime.

Ale o tom psat nechci, dane vìci mi prijdou samozrejme a povodne je pouze potvrdili. Me tema se bude tykat povodnove pomoci.

Zacnu jednim konkretnim zazitkem. Sedeli jsme, zhruba 14 dni po nejvetsi povodnove vlne, tesne po skonceni asi nasi nejuspesnejsi letosni akce Kridla, v restauraci a povidali si o této akci. Mimo jiné jsme také diskutovali, co udelat s pripadnym financnim prebytkem z této akce. Nazory se ruznily. Nekteri z nas navrhovali, ze bychom jej mìli poslat na nejake povodnove konto, argumentovali tim, ze povodne zasahly radu osob a ze je spravne vyjadrit tak svou solidaritu. Jini namitali, ze by bylo lepsi prebytek pouzit ve prospech VV - treba k nakupu nejakeho dlouhodobeho materialu. Tito lide argumentovali tim, ze i cinnost VV patri k obecne prospesnym, ze nase materialni zabezpeceni potrebuje vylepsit. Rovnez rikali, ze každý se ma pravo rozhodnout, jak na jednotliva nestesti bude reagovat, ze podobne tragedie byly/jsou v zahranici a v takovych pripadech zpravidla takove tragedie lide nechavaji bez povsimnuti.

Ja osobne jsem v dane debate nazaujal jednoznacne stanovisko. Paradoxne mne byly blizke oba nazory. Pokusim se to vysvetlit. Povodne nepochybne zpusobily tragedii spostu lidem. Tyto tragedie byly bezprostredne viditelne, odehraly se blizko nas, tykaly se lidi, ke kterym mame blizsi vztah (uz tøeba jen proto, ze jsou prislusniky stejneho naroda). Prijde mi prirozene, ze v takove situaci se zdvihne vlna solidarity, lide jsou ochotni pomahat nez v jinych situacich. Slysim pritom na nazor, ze v takovych chvilich bychom meli nejak reagovat, prave proto, ze se nas nestesti bezprostredne dotyka. Na druhou stranu ale slysim i na nazor, ze podobne by clovek mel reagovat v kazdem pripade, bez ohledu na to, zda-li se ho nestesti nejakym zpusobem bezprostredne dotyka a ze reakce jen tehdy, pokud je nestesti blizko nas, je svym zpusobem pokrytecka. Lze poslouzit konkretnim prikladem – prakticky ve stejnou dobu jako v Cechach byly zaplavy i v Cine. Zahynulo pøi nich nekolikanasobne vice lidi, skody jsou mnohonasobne vetsi. I zde trpeli konkretni lide a ani toto utrpeni by nam nemelo byt lhostejne a meli bychom na nej reagovat. Pokud vim, tak u nas zadna pomoc (typu organisovana sbirka apod.) ve prospech obeti cinskych povodni nevznikla.

Zakladni problem spociva samozrejme v tom, ze tragedii daneho druhu je na svete prilis mnoho. Pokud bychom vzali pristup, ze je lidskou povinnosti reagovat na nestesti druhych, absolutne , museli bychom reagovat na bidu, ci utrpeni  kazdeho èlovìka. Priznejme si, ze vetsina z nas v beznem zivote nemysli na to, ze oni ziji v relativnim blahobytu (bez ohledu na konkretni pomery jednotlivych lidi kolem VV nejsem informovan, ze by se v tomto okruhu vyskytovali lide, kteøí nemaji kde bydlet, co jist, cili, kteøí nejsou schopni uspokojovat sve zakladni zivotni potreby a uspokojeni techto zakladnich zivotnich potreb lze podle mne oznacit za relativni blahobyt), zatimco spousta jinych lidi toto stesti nema. Rovnez asi vetsina z nas soustavne neprispiva na charitu apod.

Moznosti kazdeho z nas jsou pochopitelne nutne omezene. Každý také mame jiné priority, predstavy a hodnoty. Povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde liske nestesti zavani podle mne stejnym nebezpecim jako povinne jednomyslne hlasovani, povinna ucast v prvomajovych pruvodech apod., tedy jevy, kterych si ti starsi z nas, nepochybne uzili vice nez dost. V rade pripadu navíc nelze bez nejakeho hodnoticiho soudu rozhodnout, co je spravne, respektive, co je prednejsi. Pokud nekdo pomaha na lince duvery, ucastni se obnovy nejake pamatky, chrani zivotni prostredi apod., nepochybne take podle mne kona zasluznou cinnost a bylo by chybou jej nutit, aby se ještì nejak angazoval pri povodnich, respektive pri kazdem lidskem nestesti. To vskutku nelze zvladnout.

Stejne tak nechci odsuzovat lidi, kterí na povodne nijak nereagovali, respektive, kteri obecne zadnou aktivitu, jez lze oznacit za verejne prospesnou, nevykonavaji. Opacny pristup podle mne zavani apriornim predsudkem, ze jen ten, kdo se nejak propsesne angazuje, je dobry clovek. Situace kazdeho z nas je individualni a ještì jednou opakuji povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde lidske nestesti zavani totalitou. Nehlede na to, ze této povinne reakce v kazdem pripade vskutku clovek není schopen – kdyby byl, tak by se pravdepodobne emocionalne zhroutil.

Mohl bych skoncit nikterak objevnym relativistickym konstatovanim, ze reakce na nejruznejsi nestesti zalezi na kazdem z nas a je soukromou vìci kazdeho z nas. O nìkolik odstavcu vyse jsem ale napsal, ze slysim na nazor, ze clovek by mel na dana nestesti reagovat v kazdem pripade, bez ohledu,  zda-li se odehravaji blizko nebo daleko od nas, cili bez ohledu zda-li se nas bezprostredne dotykaji. Co s timto rozporem?

Muj oblibeny filosof Vaclav Belohradsky napsal, ze clovek by mel disponovat "citlivosti pro cizi narek”. Mymi slovy, mìli bychom slyset cizi utpeni, meli bychom si byt vedomi toho, ze druzi lide se mohou nachazet v obtizne situaci, ze jim nemusi byt dobøe. Citlivost na cizi narek podle mne znamena pozorne se divat, co se kolem deje, co druzi prozivaji, zahrnuje empatii, akceptaci i autenticnost. I tim, ze clovek projevi pochopeni pro cizi narek, prispiva alespon castecne k jeho zmirneni. Citlivost pro cizi narek lze podle mne vjadrit i takto: "ano, uvedomuji si, ze jsou v této chvili lide, vzdaleni i blizci, kteri z nejruznejsich duvodu trpi, jsou nestastni apod. Bohuzel nejsem schopen ci ochoten se jejich situaci zabyvat. Presto ji vnimam a pokusim se udelat vse pro to, abych jejich narek alespon nezhorsoval.”

Cili snazme se pestovat citlivost pro cizi narek, snazme se premyslet, zda nasimi kroky prospivame nebo skodime, snazme se vcitovat do myslenek, nazoru, postaveni druhych lidi. Jiste svet tim vyrazne nezlepsime a utrpeni druhych neodstranime. "Citlivost pro cizi narek” se urcite nehodi pro dobu velkych cinu ci gest (pøi kterych ostatne musime byt èasto k potrebam druhych necitlivi, cili musime v sobe citlivost pro cizi narek potlacit), je to spise program pro bezny a neokazaly zivot. Je mi pro tom jasne , ze citlivy na cizi narek nelze byt stale, 24 hodin denne. Nikdo z nas není dokonaly a nemuze se nam vzdy podarit slyset, vnimat, ze druhy narika. Casto jsme ostatne sami pricinou tohoto narku. Nicmene zkusme v sobe citlivost pro cizi narek pestovat, zkusme ji rozvijet, zkusme ji mit v sobe.  Citlivost pro cizi narek se muze projevit i v malickostech. Opet poslouzim jednim konkrétním, mozna zdanlive banalnim prikladem – prakticky okamzite s povodnemi se objevila spousta povodnových vtipu. V ceskem prostøedí jsou vtipy obzvlaste obvykle, obecne je ale chapu jako prirozenou obranou reakci na nestesti, zpùsob, jak ventilovat sve emoce atd. Setkal jsem se ale s nazorem nìkolika lidi, kteøí byli povodnemi postizeni a kteøí tvrdili, ze jim tyto vtipy nejsou prijemne. Pouceni: premyslejme, kdy si muzeme dovolit byt vtipni a kdy spise se vyplati tise sedet a poslouchat narek tech druhych.

Ještì pouziji jeden Belohradskeho termin – "clovek bez skrupuli”. Belohradsky takoveho cloveka definje jako cloveka, ktery "se podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.” Rozumim tomu tak, ze skrupule je nìco jako nase svedomi, jako vnitrni hlas, který nam riká, co je spravne a co nikoliv. Skrupule nam rikaji, ze se nemá krast, zabijet, hodnotit lidi jen podle barvy jejich pleti, rasy, apod. Verim, ze skrupule ma v sobe každý clovek, ze je lze jiste odsunout, potlacit, ale nikoliv zcela odbourat. Vratim-li se k ovdnim: pokud nam nase skrupule rikaji, ze je spravne pomahat, pomahejme, pokud nam rikaji, ze muzeme prostredky, ktere pri teto cinnosti vynalozime, vynalozit jinak, volme tuto jinou cestu.

Mozna toto povidani bylo zbytecne dlouhe. Jednim z duvodu, proc jsem jej psal, je i me prani pro rok 2003:

Preji Ti co nejvice citlivosti pro cizi narek a co nejvice skrupuli.

Mej se fajn.

Petr Wawrosz

Ahoj,

prosinec se prehoupnul do sve druhé pulky, priblizil se tedy cas Vanoc, Noveho roku, predsevzeti, zavazku a podobnych radosti. K tomuto casu patri i posilani prani a zamysleni.

Jan Nedved v jedne (podle meho nazoru) ze svých lepsich pisnicek zpiva "proc za rok jenom jednou jednekrat", cimz vyjadruje, ze nechape, proc si lide preji pouze v jednom roce. Na jednu stranu to nechapu ani ja, na stranu druhou je mi jasne, ze pokud se z necoho udela zvyk, tradice, pravidlo (tedy v pojeti institucionalni ekonomie "instituce"), napomaha to lidskemu jednani, snizuje transakcni naklady (s jistou nadsazkou lze prohlasit, ze kdybychom si prali neorganizovane, tak bychom treba pranim venovali spoustu casu a prostredku, tudiz nakladu), takze je to veskrze uzitecne.

Cili nefilosofujme o tom "proc za rok jenom jednou jednekrat", ale zkusme se zamyslet, co prati. A zde narazi kosa na kamen. Mam několik moznosti. Muzu byt v te ci one mire originalni a prat lecos: od toho, abys stravil(a) noc se sexy idolem opacneho pohlavi, přes hodinky s vodotryskem, slona nebo jiné exoticke zvire, zachvat silenstvi, dva roky prazdnin az po bednu raseliny, kybl hnoje, zahon tulipanu nebo prijemny zpev ptaku. Ackoliv se povazuji za pomerne originalniho cloveka, tak budu, na prvni pohled prekvapive neoriginalni a preji stesti, zdravi, pohodu, usmev a klid.

Proc, tyto banality? Pokud si polozime otazku, který den byl pro tuto planetu z letosnich 365 dni nejvyznamnejsi, tak spousta lidi pravdepodobne odpovi (pokud se ve zbyvajicich 13 dnech nestane neco hodne mimoradneho), ze to bylo 11. zari, cili den teroristickeho utoku na USA. Jakkoliv si nemyslim, ze az timto dnem zacalo 21. stoleti, jakkoliv si nemyslim, ze by tento den zahajil novou eru, protoze podobnych udalosti, byt v mensim rozsahu, uz v minulosti tato planeta zazila bezpocet, prece jen podle mne bylo 11. zari necim podstatnym: na tvrdo nam ukazalo, ze nezijeme pouze v pohodovem svete zarivych usmevu, stastnych, bezstarostnych a spokojenych lidi, jejichz jedinou starosti je, zda-li si mají koupit mobilni telefon u Eurotelu, Oskara nebo Radiomobilu. Tento den tedy zautocil na svet podle televiznich reklam, marketingovych agentu, hlasatelu jedine pozitivniho mysleni atd., na svet, ve kterem slova jako bezmoc, stari, neuspech ... nemaji sve místo. 11. zari brutalne potvrdilo, co jsme vetsina z nas samozrejme dobře vedela, ze zijeme ve zranitelnem svete, ve svete plnem nejistot, ve svete, ve kterem nevime, co bude za pul vteriny, ve svete starosti, ve svete "prumerne kazdodennosti", vsednosti, problemu atd. V takovem svete mi neprijde malo prat preji stesti, zdravi, pohodu, usmev a klid.

Jenze lze namitnout, ze nestaci pouze prat, je třeba pro to i něco delat. Nechci se zde poustet do rozboru, proc doslo k udalostem 11. zari, protože tim si lamou hlavu jini a odpovedi rozhodne nejsou jednoznacne. Podle mne, jak na jednu stranu musime rozhodne podobne utoky odsoudit a rozhodne proti nim bojovat, tak nemene rozhodne musime zkoumat jejich priciny. A zde mi vychazi, ze jsme soucasti bohatsiho a vyspeleho sveta  a ze nas pristup k mnohym jinym castem této planety, mnohym lidem je vyrazne nadrazeny, ze vychazi z pocitu moci, ze, to co je pro nas cizi, nezname, se casto snazime co nejvice zatlacit, potlacit, spoutat, omezit, prevalcovat a ze nekteri z tech, kteří proti nam utoci, utoky povazuji za jedinou moznou obranu. Nemaji sice pravdu, ale zkusme jim to vysvetlovat, když mnozi z těchto lidi vskutku ziji v bide, když jinym bereme jejich kulturu, zvyky, tradice.

Muzes se logicky ptat: "co s tim vsim mam spolecneho ja?". Vetsina adresatu tohoto mailu nevydelavaji nijak zavratne sumy, které zpravidla pouziji na uspokojeni svych zakladnich potreb, takze je nelze radit k nejak bohatym lidem. Predpokladam také, ze vetsina adresatu tohoto mailu se nijak primo nezpusobuje bidu tretiho a jineho sveta. Jinymi slovy nase odpovednost rozhodne není prima, bezprostredni. Ale zkusme to opet lidem, kteri nemaji onen kontext, vysvetlovat. Mnozi z nich prirozene nerozlisuji, třeba proto, ze k tomuto rozliseni nejsou vybaveni (nemaji dostatek informaci, znalosti, zkusenosti, podkladu ...). Ostatne, rozlisujeme my vzdy dostatecne mezi Pakistanci, Afganci, Muslimy, jinymi narodnostmi, ci prislusniky jinych státu? Pravdepodobne take ne, protoze ani my nemame dostatek informaci, znalosti, zkusenosti, podkladu ...

Znovu se mozna ptas, proc to vsechno pisi? Adresati tohoto mailu, jsou lide, kteří byli na nejake akci Oazy 99, pripadne ti, kteří o ne jevi zajem. Oaza 99 se deklaruje jako sdruzeni pro rozvoj osobnosti. Da se tedy predpokladat, ze lide z okruhu kolem Oazy 99 mozna o něco vice nez jini hledaji souvislosti nejruznejsich jevu, udalosti, situaci, zkouseji "pohlednout dal", zkouseji nalezt moudrost. Není to jednoducha cesta a není na ni zarucen uspech. Toto vse vlastne pisi proto, abych tu cestu dále zeslozitil, zklikatil, abych na ni polozil další otazky, na ne nejsou jednoznacne odpovedi. Pokud je něco mym darkem k vanocum, tak je to prave ono zesloziteni, znesnadneni, znejisteni. Byl bych rad, kdybychom se dokazali divat kolem sebe, byli citlivi k problemum světa, ve kterem zijeme, premysleli, jake je nase místo, odpovednost, moznosti atd. J. F. Kennedy na zacatku 60. let řekl "Neptejte se, co muze Amerika udelat pro Vas, ptejte se, co muzete udelat pro Ameriku". Byl bych rad, kdybychom se ptali, co muzeme udelat pro sebe, pro druhé, pro lidi zname i nezname. Nejsou nutna velka gesta, casto staci malo. Nechci a nebudu zde uvadet konketni napady, co lze delat po sebe i druhé, k tomu mam malo podkladu. Nechci a nehodlam zde hlasat, ze pokud se budeme chovat slusne, spasime tim svet. Problematika zla, nespravedlnosti, bezpravi atd. je mnohem slozitejsi a jenom "horouci srdce, chladna hlava a ciste ruce", respektive poctivost a usmev rozhodne nestaci, abychom tuto problematiku vyresili. Jsme lide, bytosti nedokonale, tudiz se nutne v nasem svete musime setkavat s nedokonalostmi. Nemeli bychom ani zapominat, ze prakticky každý nas krok ma sve zamyslene i nezamyslene dusledky. Cili casto plati, ze tim ze vyresime jeden problem, několik dalsich zpusobime.

Takze shrnuto a podtrzeno, me prani k vanocum, vedle stesti, zdravi, pohody, usmevu a klidu preji mysl, která hleda, která touzi "videt dal", která vi, ze je třeba jit od nekud nekam a zase zpatky, cili, ze je nutne vijit ze zivota, který zijem a zase do nej vracet, která pochybuje, která si dokaze priznat, ze vsechno muze byt i jinak. Mohl bych pokracovat, ale bylo by to na knihu, nikoliv na prani.

Mozna na zaver trochu odjinud: tento mail dostane asi 110 osob. Vetsinu z nam, v adresari jsou ale i lide, kteří ještě zatím na zadne akci nebyli, tudiz jsme se nevideli. I z tech znamych tvari je mnoho lidi, se kterymi jsem se v tom téměř uplynulem roce vubec nevidel, ci jen letmo potkal. Jsou tu samozrejme i lide, s kterymi se vidam pomerne hodne casto, se kterymi si velmi rozumim a je mi s nimi dobře. To vse říkam jako konstatovani objektivni skutecnosti, nikoliv jako stiznost nebo kritiku. Při poctu 110 osob by bylo zvlastni, kdybych s kazdym mel stejne intenzivni vztahy a kdybych nekoho nechtel videt vice a nekoho méně. Presto jsem rad, ze jsem se kazdym z adresatu, ktereho osobne znam, mohl v te ci one mire potkat. Myslim si, ze kazde to setkani mne nejak ovlivnolo, obohatilo. Honza Slavik v nejakem svém textu napsal vetu, která je sice strasne banalni ale i stranse pravdiva: "svet pred tim nez Michilangelo stvoril Davida, byl jiny nez svet pote, co ho stvoril. V te ci one mire je každý z nas jiny, pokud potka dalsiho člověka, protože prakticky kazde to potkani nas nejak ovlivni, obohati, ci ochudi. Budme si toho vedomi a vazme si tech chvil, kdy se muzeme potkavat ci setkavat.

K tomu ještě jednu poznamku: mezi prijemci tohoto mailu jsou lide, kteří s Oazou 99 jiz delsi cas nebyli. Nechci a nehodlam nikoho nutit, aby na nase akce jezdil, je naopak prirozene, ze lide prichazeji, nejak pobudou a zase odchazeji. Navíc se nutne vyvijime i my, kdo akce pripravujeme, stále se nekam posouvame, smerujeme, jdeme. To, co jsme delali letos, je urcite jiné nez před dvema, peti ci vice lety. Mnozi, kdo jezdili drive, mohli preferovat tehdejsi akce a to co delame dnes, uz nemusi byt "jejich salkem caje". At uz adresati tohoto mailu jsou v tuto chvili aktivnimi ucastniky nasich akci nebo pasivnimi prijemci zprav, co delame a pripravujeme, doufam, ze i je setkani s Oazou 99 nejak obohatilo, nekam posunulo, něco odkrylo ...

Na uplny zaver: za sebe mohu rici, ze po tech 10 letech, co se v oblasti akci ve stylu "rozvoje osobnosti" pohybuji, nyní mam nejintenzivnejsi pocit, ze cesta, po které jdeme, je ta, po které chci jit. Urcite jsme se v poslední době hodne posunuli. Vyjadrenim tohoto posunu budou i zmeny, ke kterym dojde v pristim roce. Program akci na rok 2002 poslu zacatkem ledna a tehdy Te s nim seznamim. Jak nesmime ani naznacovat, tak toto je (nestane-li se nic nepredpokladaneho) poslední mail, který posilam z mailove adresy oaza@adam.cz. V pristim roce cekej jiny nazev a dalsí prekvapeni.

Mej se fajn

Petr Wawrosz