Wawi | Petr Wawrosz texty články úvahy

Můj milý deníčku,

už jsem ve svém životě dělal ledacos, ale Silvestra v iglů ještě netrávil. V roce 2010 se naskytla příležitost daný nedostatek změnit, protože Tibor pořádal akci s názvem "Silvestr v iglů". Protože i sněhu bylo dost, dalo se očekávat, že se iglů podaří postavit. Vše vypadlo až podezřele optimisticky.
Tibor s dalším účastníkem odjeli na místo (na Desenský hřeben v Jizerskách horách) už ve čtvrtek. Oficiální sraz dalších účastníků byl v pátek 31.12.2010 v 7.10 v Praze na hlavním nádraží před ČD centrem, poznávacím znakem byla lopata. Protože jsme z dalších účastníků nikoho neznal, byl jsem na místě včas. Pečlivě jsem odhadoval, který z lidí by mohl na tuto akci jet a koho mám oslovit. Asi po 3 minutách čekání se objevil člověk, který vypadal nadějně. Oslovil jsem ho a měl jsem pravdu – byl to Michal student matfyzu v Praze, původem z Ostravy. Za chvíli dorazila ještě Katka (která Michala znala) – studentka přírodovědy. To z Prahy bylo vše. Koupili jsme si hromadný lístek, nasedli do vlaku.
V Neratovicích se k nám ještě připojil Jeffer (občanským jménem Tomáš), Slovák hovořící krásnou slovenštinou, původem z dalekých Košic, též studující na matfyzu. Cesta vlakem příjemně ubíhala, mí kolegové vyprávěli vtipy a já opět litoval, že vtipy si nejsem schopen pamatovat. Úspěšně jsme přestoupili v Tanvaldu. Další přestup nás čekal ve Smržovce. Věděl jsem, že Smržovka je dlouhá obec a že přestupní nádraží je až několikáté v řadě. Přesto jsem si nepamatoval, že je to až to čtvrté s názvem Smržovka, nikoliv to druhé. Ale přestoupili jsme správně a úspěšně dojeli do Josefova Dolu.
Čekal nás výstup na Mariánskohorské boudy. Protože na jedné z těchto bud byla dvakrát akce Velkého vozu (www.velkyvuz.cz – musím dělat reklamu ), znal jsem dané stoupání více než důvěrně a ujal se vedení. Došli jsme na konec obec. Naše skupina byla zajímavě vybavená – já a Michal běžky, přičemž Michal na rozdíl ode mne příliš neběžkuje, Katka sněžnice a Jeffer pouze boty. Ti, co měli běžky nebo sněžnice si je nasadili a začali stupat. Michal před nasazením ještě voskoval, podle mne zbytečně. Tempo bylo logicky rozdílné, ale vzájemně jsme na sebe čekali. Nešli jsme tudíž příliš rychle a výstup na Mariánskohorské boudy nám trval přes hodinu.
Díky naší pomalosti nás dohnala Lenka (studentka ČZU v Praze, Suchdole, kde shodou okolností bydlím), která do Josefova Dolu jela stopem z Rokytnice nad Jizerou, kde učí lidi snowbordovad. Lenka též měla běžky. U bud jsem nabral vodu. Na běžkách se po upravené stopě pustili k protržené přehradě. Od ní nás čekalo stoupání na Desenský hřeben.
Na další křižovatce jsem Tiborovi zavolal. Logika věci velela jít vpravo, ale nebyl jsem si jist. S Tiborova popisu jsem také stoprocentní jistoty nenabyl. Varoval jsem, že mne zná, že bloudím rád a zeptal se ho, zdali nám nechce jít naproti. Nechtěl, tak jsme se vpravo vydali. Kupodivu Tiborův popis seděl – nejprve rozdvojka, kdy jsme se museli vydat vlevo. Potom posed. Pod posedem louka a na ní už stálo malé iglů, byl tam Tibor a stavěl další iglů.
Tibor byl sám, druhý účastník (jménem Richard), který jel s ním, promrzl, měl pokažené běžky a proto dopoledne 31.12. odjel. Bylo nás tedy 6. Postavené iglů bylo vskutku malé, takže stavba dalšího byla nutná. Tibor postavil sice základy, stále ale dost práce zbývalo. Bylo kolem 14,00 do setmění něco málo přes dvě hodiny.
Určitou komplikací bylo, že na tvorbu kvádrů pro stavbu iglů, vzhledem k formě k sněhu, byla nejvhodnější pila, kterou jsme měli pouze jednu. Vypadalo to, že většina z nás bude nevyužita. Abychom se zabavili, tak jsme začali lopatami, kterých jsme (alespoň ze začátku) měli dost házet ke zdem iglů sníh, a tak tvořit sněhové hroudy, abychom později v těchto hroudách vyhloubili díry – jednu jako vchod, druhou jako prostor pro věci.
Stavba iglů by probíhala v pohodě, kdyby někteří stavitelé z nejrůznějších důvodů nepadali na stěny iglů a tím je nebořili. Pozitivem na těchto pádech bylo, že jsme znovu postavené stěny stavěli pevnější, takže nehrozilo, že by na nás iglů spadlo.
Nicméně časem začalo být jasné, že střechu postavit nestihneme. Aby byla pevná, potřebovala by ztvrdnout přes noc a tolik času jsme neměli. Naštěstí Michal měl s sebou plachtu. Poté, co jsme odstranili následky jednoho pádu do iglů, jsme se rozhodli dát přes stěny naše běžky, běžkové hůly, dlouhé tyče (které měl s sebou Tibor) a na ně napnout plachtu – běžky, běžkové hůlky a tyče jsme spojili lepící páskou. Kromě plachty jsme jako střechu použili i boby, které s sebou měl Tibor, a na místech při okraji stěn dokonce dali sněhové kvádry. Ale ani napnutí plachty se neobešlo bez problémů. Stále některé zdi nebyly zcela stabilní, rovněž tak se bortila spojovací chodba, s iglům, které Tibor a Richard postavili 30.12.
Opravy nějaký čas zabrali, přesto se nám je podařilo překonat. Už za tmy iglů, byť pokryté plachtou stálo. Sice nebylo do něj jednoduché se dostat – jak vchod do iglů postavené 30.12., tak do iglů postavené na Silvestra vyžadoval plazení, ale stálo, vypadalo pevně. Postupně jsme do něj nanosili věci, udělali si večeři, vytáhli karimatky a spacáky. Tibor měl s sebou spoustu jídla – např. několik uzených makrel, ale ne všechno se mu podařilo udat.
Kolem 23.00 byla většina utahaná a ospalá. Mne se spát nechtělo. Šel jsem se proto projít. V okolí bylo ticho, byť obloha byla tmavá, tak jsem přemýšlel o Kantově "hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu ve mne". Vrátil jsme se krátce po 23.45. Ostatní byli zalezlí ve spacáku a na oslavu Nového roku nebyla příliš chuť. Jeffer podle GPS oznámil, kdy jsme se do roku 2011 přehoupli. Já jsem potom ještě z iglů vylezl, otevřel si novoroční pivo. Nevypil jej ale celé – věděl jsem, že v noci chodit na záchod by byl oprus. Pak si šel také lehnout.
V iglů už od jeho zakrytí bylo teplo – kolem 0 stupňů Celsia. Usnul jsme v pohodě, byť prostor na spaní nebyl největší. V noci se mi zdály dokonce i nějaké sny – vzpomínám si na ten, ve kterém jsem naléval borovičku nějakému slovenskému profesorovi sociologie.

1. ledna jsme se probudili po 8.00. Pochopitelně se nám nechtělo ze spacáků, ale nakonec jsme se z nich vysoukali a postupně vyplazili z iglů. Následovala nutná, byť nikoliv tak záživná fáze balení. Museli jsme odstranit plachtu, oddělat běžky apod., a to i z iglů, které Tibor a Richard postavili 30.12., protože i u něj na zpevnění střechy byly běžky a hole použity.
Po 11.00 jsme byli schopni vyrazit zpět. Rozhodli jsme se klesnout do Desné. Byli jsme různě rychlí a nakonec jsme se rozhodli na sebe nečekat. Cesta byla ze začátku v pohodě – upravená stopa, byť klesání bylo místy prudší. Ale stále to šlo. Lahůdka přišla, až když se objevila modrá turistická značka. Ta začala prudce klesat. Jel jsem v tu dobu sám (Tibor a Lenka byli přede mnou, Katka, Michal a Jeffer za mnou). Přede mnou malé stromky, po obou stranách vzrostlý les, zmrzlý sníh, vcelku prudký kopec. Když jsem na něm spadnul po třetí, dospěl jsem k názoru, že bude lepší běžky sundat. Bylo to lepší jen částečně – sice jsem nepadal, ale zato se začal bořit v metrovém sněhu. Bořil a plazil jsme se (nejlepší bylo lézt po kolenou) až na konec louky, kde opět začínal les. V něm jsem objevil vyšlapanou stezku/cestu? – asi od zvěře. Sice se nebořila, ale stromy nedovolovali jít vzpřímeně. Proplazil jsem dalších cca 200 metrů a objevil chalupu. Pod ní v kopci byli další. Zdálo se, že k nim vede cestička, po které jsem se vydal. Ta ale skončila, a tak mi opět cca 300 metrů nezbylo nic jiného než se brodit sněhem.
Dorazil jsem k další chalupě, kde nějací lidé nakládali dřevo. Zeptal jsem se kudy do centra Destné, tak abych mohl jet na běžkách. Přímou cestu z kopce mi nedoporučili, a tak jsem jel oklikou. Znamenalo to mírně stoupat. Při tomto stoupání jsme mírně pocítil, že jsme ráno prakticky nesnídal a ani 31.12. toho nesnědl příliš. Ale hlad a krizi jsem překonal, došel na další cestu a po ní začal klesat do Destné. Cesta ale začaly být posypaná, takže jsem běžky musel sundat. Šťastně, byť s jedním nesprávným zabočením do slepé ulice, jsem došel ke kostelu. Kousek pod ním byla jedna z Desenských hospod, kino a diskotéka a poblíž nádražní hospoda. Zrovna, když jsem z hlediska umístění jednotlivých budov přemýšlel, že Destná ma asi na 100 meterch čtverečních vše podstatné, co by obec měla mít, zavolal mi Tibor. Seděl s Lenkou v další restauraci vcelku nedaleko. Dle jeho informací Jeffer a Michal už byli ve vlaku (stále nechápu, jak se jim to podařilo) a Katka bloudila někde po Desné.
Hospodu, kde seděli Tibor a Lenka, jsem OK našel. Když jsem do ní vešel, komentoval jsem svůj příchod slovy "opravdu nelze říci, že bych se na nový rok nudil". Dali jsme si jídlo, zjistili spoje – Lenka se vracela zpět do Rokytnice nad Jizerou. Když Lenka odcházela, dorazila Katka. Zvláště její osud byl zábavný (pokud lze toto slovo použít), protože došla do Desné, tam se ale rozhodla jít nikoliv dolů, kde je centrum obce, ale zpět do kopce. Než svůj omyl zjistila, ušla nějaký kilometr a musela se tedy vcelku dlouhou cestu zase vrátit.
Vlak do Tanvaldu nám jel v 15.36. Strojvůdce byl správně zarostlý (vypadal jako Krakonoš), průvodčí vtipkoval a líčil nám veselé historky, jak spal ve 20 stupních pod nulou ve vlaku, diskutovali jsme spolu o tom, zdali částka 344 Kč (za společnou jízdenku pro tři) je dělitelná třemi, já tvrdil, že ne (používal jsem pomůcku, že součet číslic musí být dělitelný třemi, což evidentně není), on tvrdil, že ano, a já začal tušit, že cesta do Prahy bude OK.
V Tanvaldu jsme přestoupili na vlak do Prahy. Ten sice už v další stanici nabral 10 minut zpoždění a v Železném Brodě dalších 15, ale vše vypadalo optimisticky. Naopak vlak, kterým jel před námi Michal, měl problémy – pokazila se mu lokomotiva, takže nedojel a Michal se k nám měl v Turnově připojit. Jedním z důvodem našeho zpoždění v Železném Brodě byla skutečnost, že jsem připojovali další vagóny, aby se k nám cestující, kteří jeli tím předcházejícím vlakem a nedojeli, vešli.
Na Malé Skále nastoupili a prošla naším vagónem parta mladých lidí, ještě rozveselených ze Silvestrovské oslavy. Bylo zajímavé je poslouchat. V Turnově ale přestoupili. Michal se k nám v Turnově nedostal. Vedle přes uličku se tak usadili a naše bágly daly své snowboardy 3 slečny a jeden starší pán, který k nim ale nepatřil. I cesta z Turnova šla, poslouchali jsme povídání spolucestujících (těch snowboardistek a pána), občas si povídali sami. Jediný problém byli dveře v chodbičce – seděli jsme hned na začátku vagónu a dveře se špatně zavíraly. Aby se neotevřely, bylo do nich třeba pořádně bouchnout. Jednou, když tak bylo učiněno, to Katku poněkud vyděsilo.
Na hlavní nádraží jsme dojeli po 19.00. Potkali se tam s Michalem, který, když mne uviděl se divil, jak to, že jsem se neztratil. Pronesl jsem něco v tom smyslu, že se ztrácím a bloudím celý svůj život, ale zatím se mi nepodařilo se definitivně ztratit a zabloudit.
Pak už následovalo rozloučení. Tak takový byl Silvest v iglů a bylo to moc fajn. Díky všem za společnost a za zážitky.
Jinak fotky z akce:
atrey.karlin.mff.cuni.cz/....
ulozto.cz/...

Zapsal
Petr Wawosz (Wawi)

2. leden 2011 v 2/... ·