Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Ahoj,
Stalo se už tradicí, že v předvánočním a přednovoročním čase píši nějaký text (zpravidla šíleně dlouhý a nesrozumitelný), který vydávám za úvahu spojenou s přáním pro následující rok. První takový text jsem napsal v roce 2001, letos se tedy již jedná o sedmé pokračování. Opět platí, že nevím kolik z 1077 lidí, jež jsou v této chvíli v adresáři Velkého vozu, si jej vskutku přečtou, ale přicházím s tímto textem i letos.
Za sedm let psaní se člověk nutně vyčerpá a nové originální myšlenky jen tak lehce nepřicházejí. Hlavní letošní téma je ale zřejmé: změny ve Velkém voze (VV). Poprvé tento text nepíši z pozice předsedy VV. Instruktorské setkání VV, které se konalo na počátku prosince 2007 zvolilo nové předsednictvo VV – konkrétně Lukáše Kučeru jako předsedu, Gabču Schwarzovou a Verču Uhlířovou jako místopředsedkyně. Já jsem nakonec byl zvolen místopředsedou VV, rád bych ale tuto funkci zastával po nějakou přechodnou dobu, po kterou bych chtěl novému předsednictvu pomáhat, předat zkušenosti, znalosti, informace, zařídit praktické věci apod. Potom bych se chtěl této funkce vzdát. V této chvíli se ale nechystám z VV odejít, rozhodně bych se v roce 2008 chtěl podílet na organizování některých akcí, pomoci rozjet vzdělávací akce pro instruktory a další lidi kolem VV apod. Nicméně je zřejmé, že ve VV musí získat prostor další lidé a já nemůžu být neustále v popředí.
Když se řeklo VV, tak spousta lidí automaticky dělaly rovnítko, že tyto dvě v znamenají jedno dvojité W, tedy Wawrosz. VV byl prakticky od svého vzniku s mou osobou jednoznačně spjat – jak jsem toto sdružení nezakládal, zakladatelem je David Formánek – k oficiálnímu vzniku VV došlo v únoru 2000. Na počátku existence VV úzce spolupracoval s jiným občanským sdružením – Oáza 99, v jehož čele jsem stál, a zážitkové akce či akce v oblasti rozvoje osobnosti tyto sdružení dělaly společně. Šlo ale o zbytečnou duplicitu a od podzimu roku 2001 jsme se proto rozhodli dělat akce pod jedním sdružením, a to právě pod VV (činnost Oázy byla utlumena). Já jsem se stal v této době předsedou VV (David místopředsedou). Protože David žil v té době v Pardubicích, nutně jsem většinu organizační práce dělal já. VV se sice postupně rozrůstal, do sdružení přicházeli další osoby, které se podíleli na různých akcí, po já jsem ale stále na většině akcí také byl jako instruktor, podílel se na ekonomice VV apod. Vzhledem k tomu, co vše jsem pro VV dělal, jsem se dostal do pozice "otce zakladatele" a VV byl logicky spojován zejména s mou osobou. Tento dojem byl umocněn ještě tím, že v v průběhu let 2005-2007 ze sdružení fakticky odešla (obvykle z přirozených důvodů jako vznik rodiny, nástup do zaměstnání apod.) většina lidí, kteří se na jeho činnosti podíleli na začátku (např. David Formánek, Terka Formánková, Petra Vitáková), zatímco já zůstal. Protože v té době se kolem VV objevilo spousta nových lidí (např. Luděk Hrnčíř, Olajda Prokešová, Tomáš Hánl apod.), které jsem navíc do VV různými způsoby přivedl já, nutně se moje postavení předsedy a otce zakladatele spíše upevňovalo.
Řada sdružení je na podobném modelu založena – mají ve svém čele člověka, který je tahounem, který kolem sdružení dělá spoustu práce, organizuje, motivuje druhé apod. Klíčovou otázkou ovšem je, co se stane, až dané věci daný člověk přestane dělat. Nikdo z nás není nesmrtelný, neunavitelný apod. a nějaký z těchto okamžiků dříve nebo později přijít musí. Mnoho sdružení s tímto modelem v takovémto okamžiku zanikne. VV si podle mne za téměř osm let své existence vybudoval slušné jméno a pověst, jeho akce se postupně zdokonalovaly, stávaly se náročnější (akce jako Octoginta Octo či Matrix bychom v roce 2000 opravdu nebyli schopni udělat), má kolem sebe poměrně dost kvalitních lidí – instruktorů a spolupracovníků, je také mnohem více účastníků (ostatně, když jsem psal první vánoční úvahu v roce 2001 dostalo ji maximálně 200 lidí, letos to je, jak jsem již uvedl výše 1077), čili bylo by podle mne škoda, kdyby VV byl závislý jen na mé osobě a v okamžiku, kdy já bych se činnosti ve VV z jakéhokoliv důvodu nemohl buď vůbec nebo převážně věnovat, VV zanikl. V průběhu celého letošního roku jsem si stále více a více uvědomoval, že model VV=W je nadále neudržitelný, že jeho pokračování by bylo brzdou. Svým způsobem jsem proto současné změny ve VV inicioval – instruktoři a spolupracovníci VV vědí jak. Jsem proto rád, že letošní instruktorák zvolil nové vedení VV, jsem rád i za výše uvedená konkrétní jména – jsem přesvědčen, že tito lidé mohou VV posunout zase dál a že se VV pod nimi bude rozvíjet. Já osobně budu nové vedení VV i další lidi podporovat a udělám vše pro to, aby VV úspěšně fungoval.
Tolik tedy k aktuálním změnám VV. Myslím si, že má smysl zamyslet se, proč VV dělá to, co dělá. Mnohdy na to odpověděli sami lidé kolem VV – např.:
- "kvůli úžasným lidem, kteří se okolo VV pohybují, ...instruktoři ... i lidé, které člověk potká na akcích, dobrý pocit z pozitivní reakce účastníků, poučení z chyb",
- "Protože mě baví organizovat různé akce. Když vidím, že jsem pomohla připravit akci, která se někomu líbila, hnedka si připadám užitečnější a život je smysluplnější.",
- "Předně jsem se s VV setkal na své první prázdninovce - a tím objevil pro mě fascinující svět zážitkovek a taky se tam na vlastní kůži přesvědčil o jejich potenciálu umožnit člověku udělat v životě změny, které se normálně dělají dost těžko. Např. můj život prázdninovka VV změnila celkem dost. Poté jsem zařadil zážitkovky mezi své stabilní hobby, poznal díky nim mnoho zajímavých lidí (a tyto kontakty bych rád dál rozšiřoval) a začal mít chuť také nějak přispět. Zkrátka, mám pocit že to co VV dělá má smysl, že to dělají lidé, které mám rád, a že mě to baví."
- Dělám to proto, že mě to baví a poskytuje mi to určité naplnění. Dané činnosti mě samozřejmě baví samy o sobě, ať se to týká šifer, outdoorových aktivit nebo třeba hraní divadla. A ve skupině podobně zaměřených lidí je to samozřejmě lepší než sám. A taky větší legrace. Naplnění pak spočívá v tom dávat něco druhým. Něco ze sebe.
- "prinasi mi to seberealizaci, seznameni s novymi lidmi, zkusenosti, které jinde neziskam, aktivne prozity cas, pocit, ze jsem něco dala lidem, pro které jsem akci poradala
- "Myslím, že je potřeba rozvíjet dobrovolné aktivity, tedy věci, které lidi dělají "spolu" a "zadarmo". Baví mě předmět činnosti VV, tedy aktivity jitřící lidské psychično i fyzično, které ideálně vedou k sebepoznání a seberozvoji těch, kteří se na nich podílejí."
- "Kvůli partě lidí – instruktorů, ze kterých mám několik přátel, kvůli možnosti pokračovat v podobných aktivitách, v jakých jsem od dětství vyrůstala, kvůli možnostem vyzkoušet si nové hry a techniky a taky se profesně zlepšovat a taky proto, že mám pocit, že dělám něco smyluplnýho nejen pro sebe, ale že možná někam posunu i nějakého účastníka, pomůžu mu."
- Protoze mi to prinase velke osobni uspokojeni, socialni, kreativni a organizacni vyziti, spolupraci s lidmi, navazovani novych kontaktu a znacne osobni sebezdokonaleni. Rad prekonavam vyzvy, a tech je u zazitkovem pozehnane, at uz se jedna o realizaci silene obtizne hry ci motivaci ucastniku k nejvyssim vykonum, nebo praci pod velkym tlakem, kde je mu odmenou uznaly potlesk ci hluboke zazitky jak pro ucastniky, tak pro nej....Instruktorovani je podle me forma interaktivniho divadla, ktera zapojuje jak instruktory, tak ucastniky do jednoho velkeho predstaveni."
- "Nechce se mi zapadnout do běžného konzumního života a skrz VV bych chtěl najít způsob jak si udržet chuť vymýšlet blbosti. Navíc se okolo VV vyskytuje spousta skvělých lidí, se kterými bych se chtěl vídat častěji."
- "Velice mě těší, když mohu vkládat své tvůrčí myšlenky do nějakého projektu/akce. Na VV je skvělé, že mohu vymyslet v podstatě "cokoliv" a zrealizovat to. Tím nejdůležitějším je ovšem to, že okolo VV se pohybují lidi, které mám rád."
V podobném duchu se nesou i další výroky. Je z nich zřejmé, že VV nabízí možnost potkávání zajímavých lidí, vzájemného se obohacování, učení, rozvíjení apod. Hodně jsme ve VV usilovali o tolerantní, přátelské prostředí, o to, aby se člověk v něm nebál vystoupit ze svým názorem, aby nesklidil posměch, pokud se mu něco nepovede, aby dokázal přemýšlet, aby si nemyslel, že on jediný má pravdu, je ten správný "guru", atd. Výše uvedené odpovědi říkají, že se nám to snad povedlo. Samozřejmě, že nelze být tolerantní úplně ke všemu, že nelze mávnout rukou, nad každou chybou nebo neúspěchem, ve většině případů jdou jednotlivé rozpory řešit formou dialogu a nikoliv hádek či násilí. Z výše uvedených odpovědí plyne, že lidé kolem VV dělají jednotlivé akce, proto, že "něco" (to co je zmíněno výše) přináší jim, že ale tyto akce a další aktivity rovněž "něco" (a to co je opět zmíněno výše) přináší i druhým. Najít rovnováhu mezi přinášením sobě a druhým rozhodně není jednoduché, jde o balancování na tenkém laně, ale nelze jinak – krajní polohy (aktivity ve VV něco přináší jen instruktorům a nikoliv účastníkům, respektive naopak aktivity ve VV něco přináší jen účastníkům a nic instruktorům) by rozhodně byly špatné. Vím osobně, že mnohé akce, které jsem ve VV dělal, jsem dělal i s motivem že si chci sám něco dokázat, doufám však, že účastníci akcí pro mne nikdy nebyli pouhým objektem, na kterém si lze danou touhou dokázat, ale důstojným subjektem, lidmi, které jsem respektoval a ctil.
Samozřejmě je důležité i to "co" děláme – je třeba si stále klást otázku, zda to, co děláme, prospívá a nikoliv neškodí. Pořádání jakékoliv akce není jen zábava a radost, je to zároveň hluboký závazek – sebe i druhé můžeme hluboce zasáhnout a je nutno vědět, co děláme, proč to děláme, dokázat odhadnout důsledky našeho činění apod. I s těmito závazky a odpovědností, to může být zábava a radost.
Nedávno jsem se velmi vzdáleně zúčastnil diskuse na téma, že je svým způsobem zvláštní, když třeba půl roku připravujeme nějakou akci, ona (za prodloužený víkend, týden apod.) uplyne, naši přípravu zrealizujeme – akce skončí, účastníci organizátoři se rozjedou a zdánlivě se nepokračuje. Má odpověď na tyto diskuse je: právě proto, aby něco proběhlo dobře, aby něco fungovalo, aby něco mne i druhým dalo, je třeba příprav, hledání i vstupů do slepých uliček. Máloco je v životě zadarmo, naprostou většinu věcí si musíme zasloužit, tvrdě získat. Chceme-li mít dobrý pocit z činnosti, z lidí kolem (např. chceme-li potkávat fajn lidi), ze sebe sama, musíme pro to ledacos udělat. Přípravy jsou tak nutností. Nevěřím přitom, že nic nepokračuje – z akce/aktivity odjíždíme jiní, než jací jsme přijeli, potkáváme zde lidi, někteří se stávají našimi přáteli či dokonce partnery, u starých známých máme radost ze setkání apod. Z akce jsou nějaké vzpomínky, akce/aktivity nás někam posouvají, dozvídáme se na nich nové věci apod. A koneckonců i kdyby nic nepokračovalo – to, že zažijeme fajn akci/aktivitu, že si odpočineme, odreagujeme, že si něco zahrajeme, není vůbec málo. K tomu, abychom toto mohli prožít, musíme pro to ledacos udělat.
Jsem vzděláním ekonom a jednou z mých nejoblíbenějších vět je, že musíme porovnávat mezní náklady a mezní výnosy, tedy přeloženo do běžné češtiny musíme se ptát, kolik nás jednotlivé činnosti stojí a zda náklady na ně nejsou větší než užitek/příjmy z nich plynoucí. Na toto porovnání rozhodně nesmíme zapomenout – koneckonců už stará lidová moudrost říká, že méně je někdy více a koneckonců i ze světa zážitkových akcí či akcí v oblasti rozvoje osobnosti znám řadu případů, kdy se organizátoři zaměřili na efekt/dokonalost apod., obětovali pro dosažení svého cíle řadu svého času, peněz apod., nicméně náklady užitek převýšily. Mnohdy potom organizátoři byli i smutní, naštvaní apod., říkali "my jsme tomu tolik věnovali a teď nám schází ocenění". Ale dané porovnávání by na druhou stranu rozhodně nemělo být výmluvou pro nekvalitní přípravu a nemělo by vést k pocitu, že pro úspěch nemusíme nic udělat.
Svět zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti může být obrovskou školou, ve které se ledacos naučíme, dozvíme, zároveň "školou hrou", kde nejde o únavné biflování, ale o praktické zkušenostní učení. Tento svět ale nemůže být odtržený od reality, neměl by realitu nahrazovat, musí z reality vycházet a měl by ji ovlivňovat. Jak jsem výše psal, že hodně velkým přínosem aktivit VV je vytvoření bezpečného a přátelského prostředí, nemělo by jít určitě o prostředí skleníkové, prostředí tipu "tady je dobře, my jsme správní a dobří. Okolní svět je ošklivý a zlý a žijí v něm špatní lidé." Někteří účastníci, co jsou na našich akcích poprvé, říkají, že nevědí, zda-li nejedou na akci nějaké sekty. Těmto obavám se nedivím – svět zážitkových akcí nemá ke světu sekt zas tak daleko, i ve světě sekt se lze setkat na první pohled s přátelským prostředím, fajn lidmi atd. Zásadní odlišení podle mne spočívá v tom, že svět zážitkových akcí dává lidem možnost z něj svobodně odejít, je to svět kritický, svět, který umožňuje lidem diskutovat a nehlásá jedinou pravdu. VV nechtěl lidi zachraňovat, nechtěl spasit svět – podobné, na první pohled ušlechtilé myšlenky většinou dopadají špatně a ti, kteří mají být zachráněni/spaseni jsou zpravidla zachraňováni proti své vůli.
Ale i výše uvedené odlišnosti mohou být málo – opravdu bych nechtěl, aby se svět zážitkových akcí stal útěkem od reality, aby lidé ve světě zážitkových akcí hledali to, co v realitě nenacházejí. Je dobře, když svět zážitkových akcí nabízí bezpečné a přátelské prostředí, je dobře, když nabízí podporu a toleranci. Bylo by ale špatně, kdybychom toto činili pouze ve světě zážitkových akcí a neusilovali o podobné hodnoty v reálném světě. Bylo by špatně, kdybychom mlčeli k jevům, které v reálném světě považujeme za špatné a útěchu hledali jen ve světě zážitkových akcí. Určitě si nemyslím, že by instruktoři, spolupracovníci VV či účastníci akcí VV měli bojovat proti každé špatnosti, se kterou se potkají – síly člověka jsou omezené a musí s nimi šetřit, ale zcela mlčet nelze. Přinejmenším by si danou špatnost měli uvědomovat. Změnit dané věci rozhodně není jednoduché a vyžaduje spoustu věcí: Já sám v současné době zažívám nejednoduchá dilemata, když mám pocit, že ve svém zaměstnání (jsem vysokoškolský pedagog) mnohdy dělám něco, co nepovažuji za zcela správné, užitečné a prospěšné. Přiznejme si přitom otevřeně, že tento pocit mám už delší dobu, zatím jsem ale udělal jen velmi málo konkrétních věcí, aby se moje pocity i reálná situace nějak změnila.
Řádků na téma, co by VV měl dělat, jak by to měl dělat, co by měl umět instruktor či spolupracovník VV, jaké by měl mít vlastnosti apod., by se dalo napsat ještě mnoho. Nechci ale být tou jedinou autoritou, rozhodně nechci (a ani nemohu) čtenáře těchto řádků úkolovat či něco jiného. Budu rád, když tento text bude sloužit jako námět pro zamýšlení, když vyvolá i nějakou diskusi a reakci. K dobrým uměním přitom rovněž patří i umění skončit v pravý čas. Snad jsem v pravý čas skončil ve funkci předsedy VV, snad v pravý čas končím tento text.
Ale přece jen: přeji vše dobré. Přeji hodně úspěchů v roce 2008. Pokud se v jakékoliv podobě pohybuješ ve světě zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti přeji, ať ti tento svět víc dává než bere, ať, to co ti dává, je pozitivní a prospěšné. Přeji, ať v tomto světě potkáš fajn lidi a ať na tento svět rád vzpomínáš.
Měj se fajn.
Petr "Wawi" Wawrosz