Wawi | Vánoční text z roku 2005

Ahoj,

priblizily se Vanoce a Novy rok. Stalo se uz zvykem, ze v tomto case pisi uvahy a zamysleni. Letos jsem uz delsi dobu vedel, jake bude jejich tema – "vypisky z cetby".
Prectu za rok desitky, mozna stovky knih a jinych textu. Nechlubim se tim, pouze to konstatuji. Napada mne nad temito texty spousta uvah, dane texty jsou samy o sobe velmi inspirativni. Takze letos bude o uryvcich z knih a zamysleni se nad nimi. Uryvky z knih jsou v uvozovkach.

1. Milan Machovec: "Smysl lidske existence" Akropolis 2002
   "Prvnim predpokladem dialogu je sama odvaha rozevrit se, dat do hry nejen sve vedomosti, ale cele sve nitro, zejména jeho slozky citove a mravni. Ve vsech techto smerech je nutno rozevrit se cely, tj. odhalovat nejen svou silu, ale i slabost, nejenom sve jistoty, ale i sve pochyby, zmatky, tapani. Jakmile totiz vuci druhemu skrtam sve nejasnosnosti, sve slozite city a mravni problemy, jakmile mu nastavuji jen svoji silu, stojim vuci nemu spise jako kniha ci jakykoliv jiny prostredek ziskavani informaci nez jako clovek ... S tim souvisi druhy pozadavek dialogu: dat veskere sve vedomi tomu druhemu, at jde o pritele nebo soupere. Jsem-li o sve pravde opravdu bytostne presvedcen, jde-li mi skutecne o pravdu, o cloveka, o prohloubeni lidskeho zivota, ne o laciny osobní triumf okamziku, pak nejen smim, ale musim hrat poctivou hru, a to i za cenu, ze touto naivitou nektere zapasy zdanlive nebo i skutecne na cas prohraji. ...Tretim predpokladem dialogu je konkretni, adresny zajem predevsim o cloveka, partnera meho dialogu, a to nejen z hlediska "veci", která je mou veci, mym programem, ale relativne bez zretele na to, tj. o cloveka jako takoveho. Jde-li mi jen o vec ..., ma ten druhy nutne dojem, ze mi, at je ta vec sebevaznejsi, nejde o cloveka. Pak je moje pravda odosobnena, a v tomto smyslu nelidska ... I sebevznesenejsi vec muze mit svůj fanatismus, svou nelidkost vuci cloveku. ... Dalsim pozadavkem dialogu je osobní angazovanost. Nejen ten druhy musí byt pro mne tou hlavni veci, ale i ja se musim exponovat se vsim vsudy. Jakmile zacnu chladnym rozumem takticky odhadovat a propocitavat, ze jisty úkol je prilis tezky ze si na nem asi zlamu vaz, ze radeji chytre ponecham to obtizne nekomu jinemu, tak klesam pod uroven samotne moznosti skutecneho uspechu, dialogu, lidskeho zrani. Nikdo zajiste není povinen si zalmat vaz, prilis riskovat, ale jakmile se tato moudrost stane principem, systemem meho chovani k lidem, je uz identicka s tim, ze nikdo není povinen byt clovekem. ... A konecne poslednim predpokladem dialogu je, ze, jako musim pouzit vsech vnitrnich slozek svého nitra, naopak nesmim pouzit všech prostredku zapasu, predevsim vnejsich, napr. moci, natlaku, vnejsi vyhody apod. ... Jakmile se diskutuji vyhradne z pozic moci, samozrejme nejde o dialog, jakmmile vsak i jen nepatrne zakoketuji s pozici moci, dialog je tim prudce deklasovan, vetsinou znemoznen."
   Ci mne k tomu napada: Milan Machovec klade na dialog, tedy na opravdovy rozhovor, setkani s druhym clovekem velke, pretezke naroky. Není divu, ze v nich selhavame, ze mnohdy dialog nevedeme. Osobne bych chtel vsem Machovcovym narokum dostat, vim ale, ze se mi to ne vždy dari, ze i ja selhavam. Jsem presvedcen ale, ze ma smysl dodrzovat Machovcovy pozadavky, ze pokud se nam to podari, mohou vzniknout nadherne a obohacujici dialogy. Takovy dialog vyzaduje osobní angazovanost, nasazeni, vyzaduje celeho cloveka, ale stoji za to. Takovy dialog dokaze rozvinout lidskou osobnost, pohladit na dusi, pomoci apod. Pokud pro mne byl o necem rok 2005, tak to byl o nekolika dialogach, které se mi (diky nasazeni, ktere museli podstoupit vsichni ucastnici daneho dialogu) podarilo vest. Slusi se podekovat vsem (byt ted ne jmenovite), s kterymi jsem takoveto dialogy vedl.

2. Zygmunt Bauman "Myslet sociologicky" Slon 2000
   "Vztah lasky cini obzvlaste zranitelnym a krehkym potreba vzajemnosti. Chci-li byt milovan, partner, ktereho si vyberu, mne bude se vsi pravdepodobnosti zadat o totez – abych mu lasku opetoval. A to, jak znamena, ze bych mel sluzby svého partnera oplacet: jednat takovym zpusobem abych potvrdil realitu jeho zkusenosti, abych hledaje porozumeni sam rozumel. V idealnim pripade se bude kazdy z partneru snazit najit ve svete toho druheho smysl. Tyto dve reality (ma a meho partnera) vsak urcite nejsou identicke, a co hur, i v tom nejlepsim pripade mají jen malo spolecnych bodu. Když se dva lide poprve setkaji, maji uz za sebou kus samostatneho zivota, který spolu navzajem nesdileli. Dve odlisne biografie daly s velkou pravdepodobnosti vzniknout zcela odlisnym souborum zkusenosti a ocekavani. Nyní je treba je znovu zhodnotit a usporadat. Nejspis se ukaze, ze tyto dva soubory jsou prinejmensim v nekolika ohledech navzajem protikladne. Je nepravdepodobne, ze budeme, ja a muj partner, ochotni pripustit, ze oba tyto soubory jsou v cele sve uplnosti stejne realne a prijatelne a nepotrebuji korekce a kompromisy. Jeden soubor, nebo dokonce oba, bude muset v zajmu trvaleho vztahu muset ustoupit, bude jej treba upravit, ci mozna na nej uplne rezignovat. Takova rezignace vsak popira sam smysl lasky a samu potrebu, jejiz uspokojeni se od lasky ocekava. Jestlize k preusporadani skutecne dojde, dovedou-li jej oba partneri az do konce, odmena bude nemala. Cesta ke stesti je ale trnita a je treba velke trpelivosti a proziravosti, mame-li ji projit beze sramu".
   Co mne k tomu napada: Rozsiril bych Baumanum text nejen na lasku, ale i na jakykoliv jiny hluboky vztah. Bauman podle mne říká, ze vybudovat a udrzet jakykoliv hluboky vztah vyzaduje hluboke usili, spoustu energie a sil, vyzaduje to celeho cloveka. Opet je to narocne, opet v tom mnohdy selhavame, proto nejruznejsi nase vztahy nekonci stastne. Premyslim do jake miry ja osobe jsem ochoten preusporadat sve soubory chovani, zmenit se. Vim, ze v tom mam hluboke rezervy. Osobne bych rad, kdybych dokazal prijmout soubor jakehokoliv blizkeho cloveka, byl bych rad, kdyby ona druha osoba dokazala prijmout soubor muj, kdyby tyto soubory zily vedle sebe, vzajemne se obohacovaly a rozvijely. Je to tezke, ale podle mne tudy vede cesta ke stesti.
3. Anthony Gidedens, "Dusledky modernity, Slon 2003
   "Tradice je rutina. Je to ale vnitrne smysluplna rutina, nikoliv jenom prazdny a samoucelny zvyk. ... Vyznam rutinnich cinnosti prameni ze vseobecneho respektu, ci dokonce z ucty k tradici a ze spojeni tradice z ritualem. Ritual ma casto charakter natlaku, ale prinasi hluboke uspokojeni, nebot dany soubor praktik naplnuje posvatnym rozmerem. Obecne tradice prispiva zakladnim zpusobem k ontologickemu bezpeci tou merou, jak udrzuje duveru v kontinuitu minulosti, soucasnosti a budoucnosti a spojuje tuto duveru s ritualizivanymi socialnimi praktikami."
   Co mne k tomu napada: Hodne si kladu otazku, jaky vyznam a smysl maji ritualy, dodrzovani urcitych zvyku v dnesnim postmodernim, dynamickem, globalizovanem svete. Nejsou tyto tradice prekonane? Nebrani novym myslenkam, pokroku? Priznavam se, ze nevim. Na jednu stranu tomu tak muze byt, na stranu druhou si rikam, pokud osdtranime veskere zvyky, tradice, ritualy, svet prestane byt barevnejsi, ruznorodejsi. Navic opravdu zmizi nektere body, ktere nam dodavaji pocit bezpeci, jistoty, zazemi. Myslim si, ze bez nejakych tradic, zazemi bychom byli bytostmi vyvrzenymi na sire more a hrozilo by nam velke nebezpeci utopeni. Tradice a ritualy by urcite nemeli branit kontaktum mezi lidmi, spolupraci, nemeli by se stavet proti tomu, cemu Karl Popper rika otevrena spolecnost, na druhou stranu i v otevrene spolecnosti potrebujeme zachytne body, jistoty a pristavy. Myslim si, ze svet bez tradic je svet, ve kterem se clovek svym zpusobem stava objektem, ze je to svet, ve kterem je vsechno dovoleno, ze je to svet nelidky. Proto zkoumejme sve tradice, kriticky je hodnotme, ale nezbavujme se jich bezmyslenkovite. Viz i dalsi bod.
4. Roger Scruton: "Pruvodce inteleigentniho člověka filosofii". Barrister a Principal, 2003
   "Nemeli bychom zapominat, ze pokusy pretvorit lidsky svet prostrednictvim vedy uz tady byly. Marxova teorie historie a nacisticka rasova teorie jsou velmi spatnymi priklady vedy. Presto ale umoznily formu vlady, v niz se poprve uplatnil vedecky nazor na nasí situaci. Na lidi se naziralo jako na objekty podrizene prirodnim zakonum a jejich stesti měli zajistit odbornici v duchu toho, co predpisovala teorie... Kdyz Hannah Arendtova popisovala nacisticke tabory smrti, psala o banalizaci zla. Lepsi by snad bylo mluvit o odosobneni zla, vytrzenim zla z prediva osobní odpovednosti. Totalitni systém a vyhlazovaci tabor jsou nejdokonalejsi vyraz presvedceni, ze nic nei svate. ... Literarni dila Orwela, Huxleyho a Koestlera nam ukazuji, jak to se svetem nevyhnutelne dopadne, když se lidkost obetuje vede. Divat se na lidi jako na objekty znamena nevidet, jaci jsou, menit jejich prirozenost a rusit jevy, v nich ze se lide k sobe navzajem vztahuji jako osoby. Znamena to vytvaret novy druh tvora, odosobneneho cloveka. V nemz se subjekt a objekt rozchazeji, první odchazi do sveta marnych snu, druhy miri ke skaze."
   Co mne k tomu napada: povazovat cloveka za objekt, znamena popirat jeho dustojnost, osobnost, jeho lidkost. Jakmile zacnu povazovat cloveka za objekt, muzu s nim delat cokoliv – i mucit, ci zabit, muzu zbudovat koncentracni tabor apod. Lide jsou pro druhé objekty i tehdy, pokud rikame, ze usilujeme o jejich stesti, aniz by o to staly. Objektem se pro nas lide stavaji i tehdy, pokud s nimi manipulujeme apod. Premyslim, kdy jsem ja lidi povazoval za objekt, kdy jsem chtel, co o ni nechteli, kdy jsem s nimi manipuloval. Chtel bych, aby každý clovek byl pro mne subjektem, abych s nim mohl vest dialog. Urcite i zde pri tomto usili selhavam, ne vzdy se mi to dari, ale snad se snazim. Byl bych rad, kdyby podobne usili povazovat druhe lidi za subjekt meli i citatele těchto radku.
5. Arno Anzenbacher: "Úvod do filosofie", Portál 2004.
   "Clovek si je ve své vlastni casovosti vedom konecnosti sveho zivota mezi narozenim a smrti . ... Dejinnost tedy pramení z toho, že si clovek zpritomňuje svoji smrt.. ... Sokratovi chystajicimu se k smrti vklada Platon do ust slova, ze filozofovat znamena ucit se umirat. V tomto predjimani vedomi vlastni smrti vidi Heidegger take koren starosti lidskeho pobytu (existence), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti."
   Co mne k tomu napada: Smrt je velke a exisatencionalni tema. Existencionalnim tematem je ale i samotny zivot. Vime (alespon nekde vevnitr, protoze bezne si to nepripoustime), ze zivot muze kterykoliv okamzik skoncit, vime, ze zivot je krehky, zranitelny. Prave snaha prezit nas nuti se starat, uspokojovat zakladni zivotni potreby, ale zaroven ptat se kdo jsem ja jako clovek, jaky svet je kolem mne. Prava snaha prezit nas nuti, zajimat se o nase byti. Ta snaha prezit je v konecnem dusledku neucinna. Nekdy to vede k nihilismu, bezvychodnosti. Myslim si ale, ze smysluplnym resenim je prave starost, snaha prozit svuj zivot naplno, byt v nem autenticky, emapticky, angazovany, usilovat, diskutovat, vest opravdove dialogy atd. Byl bych rad, aby takovy byl nejen muj zivot, ale i zivot i citatelu techto radku.
6. Stanley J. Grenz: "Uvod do postmodernismu", Navrat domu 1997
   "Postmoderni predstavitele uz nehlasaji, ze se nam kazdy den bude hlasat lepe a lepe... Zivot na zemi vnimaji jako krehky a domnivaji se, ze pokracovani existence lidstva je zavisle na novem postoji spoluprace a nikoliv na dobyvani. Postmoderniste odmitaji osvicensky predpoklad, ze pravda je jsita a tudiz ciste racionalni. ... Krome rozumu, rikaji postmoderniste, exisatuji i jine cesty k poznani, napr. city a intuice. Postmoderni mylseni jiz neprijma osvedcenske presvedceni, ze poznani je objektivni. ... Postmoderniste odsmitaji ideal objektivniho nezaujateho pozorovatele. ... Postmodernis vetovy nazor pracuje s chapanim pravdy zalozene na spolecenstvi. Tvrdi, ze to, co prijmame jako pravdu, i jak se na pravdu divame, je zavisle na spolecenstvi, do ktereho patrime. Zadna absolutni pravda neexistuje, pravda je podminena spolecenstvim, kam patrime."
   Co mne k tomu napada: Predne je to opet velke a slozite tema. K postmodernismu se osobne velmi hlasim, velmi mne oslovuje treba veta, ze svet je socialni konstrukci, ze nas produkt. Pokud prijmeme tento pristup, vcetne tvrzeni, ze absolutni pravda neexistuje, myslim si, ze se nam ulevi. Ulevi se nam od touhy po dokonalosti, po absolutnim poznani. Ulevi se nam od toho stat se bohem. Muzeme snaze prijmout, ze jsme lidmi, ze delame chyby, ze se ucime, ze hledame. Muzeme snadneji nest nase uspechy i nezdary, vitezstvi i prohry. Predstava pravdy vychazejici ze spolecenstvi, muze znit podivne, ale uz jen skutecnost, ze kazde spolecenstvi pouziva urcite vyrazy, jednotky apod., ukazuje, ze tyto slova, jednotky apod. jsou produktem daneho spolecenstvi. Veta v pondeli 19.12.2005 v 17,23 hod. snezi (coz se deje  v dobe, kdy pisi tyto radky), je pravdiva v kontextu spolecenstvi, ktere vi, ze tyden ma sedm dni, ze prvni den je pondeli, ze letopocet pocitame zpusobem od narozeni Krista, ze hodina ma 60 minut, ktere ma definavane pojmy jako snih apod. Z tohoto pohledu je zrejme, ze pravda je zavisla na spolecenstvi, na kontextu. Clovek/tvor, ktery bude cas merit jinak, nebude znat pojem snih, vyse uvedene vete nemuze rozumet a nemuze ji oznacit za pravdivou. Priznavam se, ze na druhou stranu jsem proti naprostemu bezbrehemu relativismu. Domnivam se, ze jsou urcite veci, ktere nelze v zadnem kontextu oznacit za pravdu, za pripustne. K tomu vice dalsi bod.
7. Robert Dahl: "O demokracii – průvodce pro občany", Portál 2001
   "Ve skutecnosti prakticky kazdy zákon a kazde politticke rozhodnuti, at uz jsou prijaty demokratickou vetsinou, oligarchickou mensinou nebo osvicenym diktatorem, nutne nekoho poskodi. Jednoduse receno není mozne zajistit, aby statni moc vytvarela jen takove zakony, které by nebyly v rozporu se zajmy ani jednoho z obcanu. Takovy pozadavek nemuze splnit zadny vladni systém ani demokraticky. Problem je pouze v tom, zda v dlouhodobe perspektive demokraticke postupy poskozuji zakladni prava a zajmy obcanu mene nez jakekoliv alternativy nedemokraticke. Uz jenom diky tomu, ze demokracie nepripusti, aby se k moci dostala na zakony nedbajici autokracie, projevuje se z tohoto hlediska lepe nez kterykoliv ze systemu nedemokratickych. Avsak prave proto, ze demokracie jsou daleko mene tyranske nez jiné rezimy si demokraticti obcane nemohou dovolit usnout na vavrinech. Není mozne, aby spachani nejake nepravosti bylo omluveno skutecnosti, ze se jinde deji veci mnohem horsi. Nespravedlnost zustane vždy nespravedlnosti, a to i tehdy, když k ni doslo v prubehu demokratickeho procesu. Moc vetsiny neznamena, ze vetsina ma vzdycky pravdu. ...
   Přes vsechny nedokonalosti je standardni demokraticka cesta k dosahovani potrebne kompetence obcanu asi tim nejlepsim resenim. Mam však obavy, ze v budoucnu tomu tak uz. byt nemusi. Moznou budouci neucinnost doposud spolehlive fungujicich demokratickych postupu budou mit s velkou pravdepodobnosti na svedomi tri vzajemne propojene jevy: a) změna meritka. Vzhledem k zvysujici se internacionalizaci byvaji zasahy vyznamne ovlivnujici zivot obcanu provadeny v ramci stále se zvetsujiciho prostoru, v nemz zije vice a vice lidi.  b) Slozitiost. Prumerna uroven skolniho vzdelavani ve vsech demokratickych zemich se sice zvysuje apravdepodobne se bude zvysovat i v budoucnu, ale soucasne je stale tezsi orientovat se ve verejnych zalezitostech.... Zadny clovek uz nemuze byt odbornikem na zadnou oblast. c) komunikace. Diky realtivne nizkym cenam za komunikaci a informaci neobycejne vzrostlo mnozstvi informaci, ktere jsou navic dostupne na ruznych stupnich slozitosti. Zvysena dostupnost vsak nemusi vest ani k vetsi politicke kompetentnosti obcanu ani k vyssi urovni porozumeni – slozitost a rostouci moznosti informaci, to vse klade zvysene pozadavky na lidske schopnosti."
   Co mne k tomu napada: Nezijeme v idealnim svete, lide nejsou andele, takze veskera rozhodnuti, i rozhodnuti politiku, muhou byt omylna a spatna. Stale ale stojim ale za vyrokem W. Churchilla, ze demokracie je nejlepsi ze spatnych reseni. Ma smysl usilovat o jeji vylepsovani, o to, aby chyb bylo co nejmene, nema ale smysl usilovat o nejaky idealni system, protoze ten koci v koncetracnich taborech. Ma smysl odmitat bezbrehy realtivismus, rikajici, ze vse je dovoleno, ze je mozne, protoze, pak jsou dovoleny i vrazdy a jine podobne veci. Urcite nema smysl zakazovat hlasani nazoru, ale proti nekterym nazorum je treba protestovat a vest s nimi polemiku. Ma smysl kricet, ze se nekomu deje nespravedlnost, protoze jen tak se muzeme branit proti tomu, aby se nespravedlnost nedela nam. Ma smysl se vzdelavat, studovat, poradat akce v oblasti zazitkove pedagogiky apod., a tak reagovat na rostouci slozitost soucasneho sveta. Zde vidim prostor pro Velky vuz. Jakkoliv jsme nepoliticke sdruzeni, myslim si, ze tim, ze se zabyva rozvojem osobnosti, ze usilujeme o to, aby lide byli vyrovnanymi osbnostmi, aby se vyznali sami v sobe, usilujeme i o to,a by porozumeli soucasnemu svetu, aby se v nem co nejlepe vyznali a orientovali se v nem.
8. Karl Popper: "Zivot je reseni problemu", Mlada Fronta 1998
   "Jsem optimista, ktery o budoucnosti nic nevi, a proto nevyslovuje zadne predpovedi. Budoucnost je vzdy do siroka otevrena a muzeme ji ovlivnit, ... Proto nas zakladni postoj nesmi byt urcovan otazkou: co prijde?, nybrz otazkou: co mame delat, abychom svet alespon trochu zlepsili? A to ï pres skutecnost, ze pristi generace mohou nase zlepseni opet zkazit. ... Jeste jednou opakuji, ze muj optimismus se tyka vyhradne pritomnosti a ne budoucnosti. Neverim, ze existuje neco takoveho jako zakon pokroku ... Tvrdim ze na Zapade zijeme v soucasnem dobe v nejlepsim socialnim svete, jaky kdy existoval. ... A trvale se jej sanzime zlepsovat, coz neni vubec jednoduche. Nebot jednim z nejdulezitejsich poznatku je, ze nasledky naseho socialnepolitickeho jednani jsou casto uplne jine, nez jsme zamysleli a nez jsme mohli predvidat."
   Co mne k tomu napada: Karl Popper je muj hodne oblibeny autor, to priznavam. Hodne mne oslovuje jeho myslenka postupneho socialniho inzenyrstvi, postupneho zlepsovani sveta, hledani lepsich reseni. Nicmene musime si pri tom byt vedomi, ze nase ciny maji zamyslene i nezamyslene dusledky, ze nikdy nedosahneme optima, ze vzdy bude co zlepsovat. Libi se mi Popperuv vyrok, ze vlastne nic nevime. Popperuv pristup ke svetu je pristup obsahujici velkou pokoru, uvedomeni si, ze clovek je soucasti palnety zeme, ze ji nemuze jen dobyvat, ale obhospodarovat, ze musi znat sve hranice, moznosti, ze se musi chovat zodpovedne, ze musi premyslet o dusledcich svych cinu, zpetne je posuzovat a hodnotit, ze  musi umet priznat chybu a snazit se ji napravit. Libi se mi i Popperovo presvedceni, ze dnesni zapadni, ja bych nazval trzne-kapitalisticky a demokratikcy svet je ten nejlepsi. Kdyz se podivam do historie, myslim si, ze ma pravdu. Samozrejme je v tomto svete spoustu spatneho, ale prave proto ma smysl usilovat o postupne zlepsovani i za cenu, ze se nemusi povest. Libi se mi Popperuv optimismus i pokora. Myslim si, ze tento pristup v sobe obsahuje i hodne osobní odpovednosti, odpovednosti cloveka za sve ciny, za svuj zivot, vyzaduje, aby se clovek o svuj zivot staral. Zhruba hodinu pred odeslanim tohot mailu jsem mel jeden dialog (viu bod jedna), ve kterm jsem mj. uvadel nasledujci priklad: Na prelomu 70. a 80. let 20. stoleti  byla  uvolnena regulace v letecke doprave. Na jednu stranu tim vyrzne klesly ceny, na druhou stranu se objevily ruzne pochybne letecke spolecnosti a zacalo padat vice letadel, bylo vice mrtvych atd. Vim, ze clovek zde (a nejen zde) ma nedostatek informaci, nemuze vsechno sledovat. Nicmene si myslim, ze by se lide meli starat, kterou leteckou spolecnosti leti, do ktere banky/investicniho fondu daji sve uspory, ke kteremu lekari chodi atd. Myslim si, ze tato starost je tim lidskym pobytem (existenci), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti. Pral bych si, aby pristup, ktery zastaval Karl Popper zastavalo co nejvice lidi, aby se co nejvice lidi staralo o svuj zivot a tak jim slo o jejich byti/zivot.
9. Ota Pavel: "Z korespondence", ZO Svazarm 1989
   "Nekoukam po tech, co jsou na tom lip. Koukam po tech, co jsou na tom hur ... Jediny, co mam, je vztek. Na co? Ze jsem mel smulu a postihla me ta nemoc. Ze jine, kteri sli po stejne ceste a byli daleko vetsi kurvy nez ja, ta nemoc nepostihla. Tudiz smula. A nic vic. Nema cenu stekat na mesic. To bych mohl byt nestastny, ze jsem se nenarodil jako herec Mastroianni a ze nemam krasne vlasy nebo buhvico. .... Vis, mam radost z knihy, z uspechu, ze slavy a z techhle kramu. Ale znam dulezitejsi vec na svete, a to je stesti. Stesti z jakekoliv veci, stesti a pocit radosti, uspokojeni nad tim, ze dychas, ze si dobre zasoupes, ze chytis kapra, ze pises, ze jdes po ulici a zhluboka dychas. Umet se radovat. ze vseho! Necekat, ze v budoucnu prijde neco, co bude to prave, protoze je mozne, ze to prave prichazi prave ted a v budoucnu nic krasnejsiho uz neprijde."
   Co mne k tomu napada: Tohle je velmi osobni. Ota Pavel psal dane radky v roce 1968, ctyri roky pote, co jej postihla maniodepresivni psychoza. Nutne mel pravo mit vztek, byt nestastny, nadavat na svet. Na druhou stranu dokazal i po nemoci napsat krasne texty, dokazal se radovat z malickosti, zit. I ja jsem mel v minulosti vcelku zavazne zdravotni problemy. Minimalne sest lidi, kterym posilam tento mail vi, ze i ja jsem si letos na tyto problemy stezoval, nadaval jsem, mel jsem vztek. Hodne ale premyslim, co mne dane problemy prinesli, co mi dali, cim mne obohatili. Hodne si kladu otazku, zda-li se dokazi radovat z malickosti, z toho, ze ziji, ze ziji v pohode, ze mi v rade veci nic nechybi. Zda-li se dokazi radovat z toho, ze sviti slunce, ze muzu chodit na vandry, ze muzu badat, diskutovat apod. Chce to velkou praci na sobe, chce to cist, studovat apod. Pral bych si, aby kazdy citatel techto radku dokazal radovat z malickosti, aby i v tom zlem, co ho postihlo, nachazel dobre. Je to narocna cesta, ale myslim si, ze stoji za to po ni jit.
10. Viktor Fischl: "Hovory s Janem Masarykem, ceska expedice, 1996
    Lide mi posilaji desitky a desitky vselijakych dotazniku a ptaji se mne na nejpitomnejsi veci. ...Ale jeste nikdo se mne nezeptal na recept na stesti. ... Ted chcete slyset ten recept. Tak ono to je nejak takhle: Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."
    Co mne k tomu napada: ze k temhle slovum Jana Masaryka neni co dodat.
    Preji Ti, abys premyslel(a) o techto radcich.
    Preji Ti hezke vanoce a hodne stesti nejen v roce 2006.

      Petr (Wawi) Wawrosz