stalo se uz radici posilat pred vanoci a Novym rokem pozdravy a prani. Pomalu se stava tradici, ze, pokud toto prani pisi ja, nejde o klasicke prani, ale spise o zamysleni.
O cem psat pøed letosnimi vanocemi? Pokud bych se mel zamyslet nad tim, co dal a vzal letosni rok, nelze nepsat o letosnich povodnich. Byla to bezesporu udalost, ktera tak ci onak zasahla celou zemi, koneckoncu i v okruhu lidi kolem Velkeho vozu (VV) jsou lide, jez povodnemi byli konkretne a hmatatelne postizeni. Opet ukazala, ze lide nejsou pany tvorstva, ze vuci rade udalosti jsme bezmocni, ze vetru a desti neporucime.
Ale o tom psat nechci, dane vìci mi prijdou samozrejme a povodne je pouze potvrdili. Me tema se bude tykat povodnove pomoci.
Zacnu jednim konkretnim zazitkem. Sedeli jsme, zhruba 14 dni po nejvetsi povodnove vlne, tesne po skonceni asi nasi nejuspesnejsi letosni akce Kridla, v restauraci a povidali si o této akci. Mimo jiné jsme také diskutovali, co udelat s pripadnym financnim prebytkem z této akce. Nazory se ruznily. Nekteri z nas navrhovali, ze bychom jej mìli poslat na nejake povodnove konto, argumentovali tim, ze povodne zasahly radu osob a ze je spravne vyjadrit tak svou solidaritu. Jini namitali, ze by bylo lepsi prebytek pouzit ve prospech VV - treba k nakupu nejakeho dlouhodobeho materialu. Tito lide argumentovali tim, ze i cinnost VV patri k obecne prospesnym, ze nase materialni zabezpeceni potrebuje vylepsit. Rovnez rikali, ze každý se ma pravo rozhodnout, jak na jednotliva nestesti bude reagovat, ze podobne tragedie byly/jsou v zahranici a v takovych pripadech zpravidla takove tragedie lide nechavaji bez povsimnuti.
Ja osobne jsem v dane debate nazaujal jednoznacne stanovisko. Paradoxne mne byly blizke oba nazory. Pokusim se to vysvetlit. Povodne nepochybne zpusobily tragedii spostu lidem. Tyto tragedie byly bezprostredne viditelne, odehraly se blizko nas, tykaly se lidi, ke kterym mame blizsi vztah (uz tøeba jen proto, ze jsou prislusniky stejneho naroda). Prijde mi prirozene, ze v takove situaci se zdvihne vlna solidarity, lide jsou ochotni pomahat nez v jinych situacich. Slysim pritom na nazor, ze v takovych chvilich bychom meli nejak reagovat, prave proto, ze se nas nestesti bezprostredne dotyka. Na druhou stranu ale slysim i na nazor, ze podobne by clovek mel reagovat v kazdem pripade, bez ohledu na to, zda-li se ho nestesti nejakym zpusobem bezprostredne dotyka a ze reakce jen tehdy, pokud je nestesti blizko nas, je svym zpusobem pokrytecka. Lze poslouzit konkretnim prikladem – prakticky ve stejnou dobu jako v Cechach byly zaplavy i v Cine. Zahynulo pøi nich nekolikanasobne vice lidi, skody jsou mnohonasobne vetsi. I zde trpeli konkretni lide a ani toto utrpeni by nam nemelo byt lhostejne a meli bychom na nej reagovat. Pokud vim, tak u nas zadna pomoc (typu organisovana sbirka apod.) ve prospech obeti cinskych povodni nevznikla.
Zakladni problem spociva samozrejme v tom, ze tragedii daneho druhu je na svete prilis mnoho. Pokud bychom vzali pristup, ze je lidskou povinnosti reagovat na nestesti druhych, absolutne , museli bychom reagovat na bidu, ci utrpeni kazdeho èlovìka. Priznejme si, ze vetsina z nas v beznem zivote nemysli na to, ze oni ziji v relativnim blahobytu (bez ohledu na konkretni pomery jednotlivych lidi kolem VV nejsem informovan, ze by se v tomto okruhu vyskytovali lide, kteøí nemaji kde bydlet, co jist, cili, kteøí nejsou schopni uspokojovat sve zakladni zivotni potreby a uspokojeni techto zakladnich zivotnich potreb lze podle mne oznacit za relativni blahobyt), zatimco spousta jinych lidi toto stesti nema. Rovnez asi vetsina z nas soustavne neprispiva na charitu apod.
Moznosti kazdeho z nas jsou pochopitelne nutne omezene. Každý také mame jiné priority, predstavy a hodnoty. Povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde liske nestesti zavani podle mne stejnym nebezpecim jako povinne jednomyslne hlasovani, povinna ucast v prvomajovych pruvodech apod., tedy jevy, kterych si ti starsi z nas, nepochybne uzili vice nez dost. V rade pripadu navíc nelze bez nejakeho hodnoticiho soudu rozhodnout, co je spravne, respektive, co je prednejsi. Pokud nekdo pomaha na lince duvery, ucastni se obnovy nejake pamatky, chrani zivotni prostredi apod., nepochybne take podle mne kona zasluznou cinnost a bylo by chybou jej nutit, aby se ještì nejak angazoval pri povodnich, respektive pri kazdem lidskem nestesti. To vskutku nelze zvladnout.
Stejne tak nechci odsuzovat lidi, kterí na povodne nijak nereagovali, respektive, kteri obecne zadnou aktivitu, jez lze oznacit za verejne prospesnou, nevykonavaji. Opacny pristup podle mne zavani apriornim predsudkem, ze jen ten, kdo se nejak propsesne angazuje, je dobry clovek. Situace kazdeho z nas je individualni a ještì jednou opakuji povinne prispivani na charitu, povinna reakce na kazde lidske nestesti zavani totalitou. Nehlede na to, ze této povinne reakce v kazdem pripade vskutku clovek není schopen – kdyby byl, tak by se pravdepodobne emocionalne zhroutil.
Mohl bych skoncit nikterak objevnym relativistickym konstatovanim, ze reakce na nejruznejsi nestesti zalezi na kazdem z nas a je soukromou vìci kazdeho z nas. O nìkolik odstavcu vyse jsem ale napsal, ze slysim na nazor, ze clovek by mel na dana nestesti reagovat v kazdem pripade, bez ohledu, zda-li se odehravaji blizko nebo daleko od nas, cili bez ohledu zda-li se nas bezprostredne dotykaji. Co s timto rozporem?
Muj oblibeny filosof Vaclav Belohradsky napsal, ze clovek by mel disponovat "citlivosti pro cizi narek”. Mymi slovy, mìli bychom slyset cizi utpeni, meli bychom si byt vedomi toho, ze druzi lide se mohou nachazet v obtizne situaci, ze jim nemusi byt dobøe. Citlivost na cizi narek podle mne znamena pozorne se divat, co se kolem deje, co druzi prozivaji, zahrnuje empatii, akceptaci i autenticnost. I tim, ze clovek projevi pochopeni pro cizi narek, prispiva alespon castecne k jeho zmirneni. Citlivost pro cizi narek lze podle mne vjadrit i takto: "ano, uvedomuji si, ze jsou v této chvili lide, vzdaleni i blizci, kteri z nejruznejsich duvodu trpi, jsou nestastni apod. Bohuzel nejsem schopen ci ochoten se jejich situaci zabyvat. Presto ji vnimam a pokusim se udelat vse pro to, abych jejich narek alespon nezhorsoval.”
Cili snazme se pestovat citlivost pro cizi narek, snazme se premyslet, zda nasimi kroky prospivame nebo skodime, snazme se vcitovat do myslenek, nazoru, postaveni druhych lidi. Jiste svet tim vyrazne nezlepsime a utrpeni druhych neodstranime. "Citlivost pro cizi narek” se urcite nehodi pro dobu velkych cinu ci gest (pøi kterych ostatne musime byt èasto k potrebam druhych necitlivi, cili musime v sobe citlivost pro cizi narek potlacit), je to spise program pro bezny a neokazaly zivot. Je mi pro tom jasne , ze citlivy na cizi narek nelze byt stale, 24 hodin denne. Nikdo z nas není dokonaly a nemuze se nam vzdy podarit slyset, vnimat, ze druhy narika. Casto jsme ostatne sami pricinou tohoto narku. Nicmene zkusme v sobe citlivost pro cizi narek pestovat, zkusme ji rozvijet, zkusme ji mit v sobe. Citlivost pro cizi narek se muze projevit i v malickostech. Opet poslouzim jednim konkrétním, mozna zdanlive banalnim prikladem – prakticky okamzite s povodnemi se objevila spousta povodnových vtipu. V ceskem prostøedí jsou vtipy obzvlaste obvykle, obecne je ale chapu jako prirozenou obranou reakci na nestesti, zpùsob, jak ventilovat sve emoce atd. Setkal jsem se ale s nazorem nìkolika lidi, kteøí byli povodnemi postizeni a kteøí tvrdili, ze jim tyto vtipy nejsou prijemne. Pouceni: premyslejme, kdy si muzeme dovolit byt vtipni a kdy spise se vyplati tise sedet a poslouchat narek tech druhych.
Ještì pouziji jeden Belohradskeho termin – "clovek bez skrupuli”. Belohradsky takoveho cloveka definje jako cloveka, ktery "se podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.” Rozumim tomu tak, ze skrupule je nìco jako nase svedomi, jako vnitrni hlas, který nam riká, co je spravne a co nikoliv. Skrupule nam rikaji, ze se nemá krast, zabijet, hodnotit lidi jen podle barvy jejich pleti, rasy, apod. Verim, ze skrupule ma v sobe každý clovek, ze je lze jiste odsunout, potlacit, ale nikoliv zcela odbourat. Vratim-li se k ovdnim: pokud nam nase skrupule rikaji, ze je spravne pomahat, pomahejme, pokud nam rikaji, ze muzeme prostredky, ktere pri teto cinnosti vynalozime, vynalozit jinak, volme tuto jinou cestu.
Mozna toto povidani bylo zbytecne dlouhe. Jednim z duvodu, proc jsem jej psal, je i me prani pro rok 2003:
Preji Ti co nejvice citlivosti pro cizi narek a co nejvice skrupuli.