Vánoční text z roku 2012

Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz