Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Ahoj,
před 4 lety (tedy v roce 2006) jsem někdy v květnu poslal text, který se týkal tehdejších voleb do Poslanecké sněmovny. Jsme o 4 roky starší, na konci letošního května nás čekají další volby. Sluší se proto podívat na ten minulý text a možná něco napsat k současným volbám.
Celý text, který jsem posílal před 4 lety, je rovněž zveřejněn na tomto blogu. Ve stručnosti tehdy text obsahoval následující body.
Co se za tu dobu změnilo?
Bod 1: platí. Stojím si hodně za tím, co jsem tehdy napsal o pojetí politiky jako demokratické formy řešení rozporů, o tom, že logicky nemůžeme být s politikou spokojeni, protože nutně musí slaďovat velmi protichůdné zájmy a musí hledat kompromisy. Stále si myslím, že je lepší, když najdeme kompromis, na kterém se většině něco lepšího, než když přijmeme řešení, které vyhovuje malému počtu lidí a ostatní jsou nespokojeni, respektive když ostatní řešení sabotují. Stojím si názorem, že cílem politiky není udělat co nejvíce lidí co nejvíce šťastným, ale mělo by být cílem politiky zabránit, aby spousta lidé byli nešťastnými. Často od politiky očekáváme více než může nabídnout – vznešené hodnoty jako pravda, láska, přátelství. Nicméně konkrétní aplikaci těchto hodnot mají různí lidé různou a pokud zvolíme jednu formu, budou ostatní nespokojeni. Soustřeďme se proto na to reálné, co politika jako produkt nedokonalých lidských bytostí je schopna řešit a nečekejme od ní zázraky. Více v textu z roku 2006.
Bod 2: platí. Nevolme jakékoliv extremisty (KSČM, Dělnická strana apod.). Tato volba nás zbavuje svobody a dělá z nás podřadné bytosti. Více v textu z roku 2006.
Bod 3: platí. Vyzývám nevolte Českou stranu sociálně demokratickou nejen z důvodů, které jsem uvedl v textu z roku 2006, ale i z dalších, které jsou v obecné rovině uvedeny níže. K hlavním důvodům mj. patří, že politika ČSSD znamená další zadlužování země, přičemž se jedná o zadlužování, které není určeno na produktivní výdaje (výdaje generující budoucí zisky).
Bod 4: neplatí. Nemohu letos říci, že budu ODS volit (v roce 2006 jsem ji vskutku volil). Více dále.
Co je charakteristické pro letošní volby? Pohybuji se samozřejmě ve velmi specifickém prostředí. Vnímám v něm ale hodně naštvanost na politiku. Vnímám v něm obavu z vítězství sociální demokracie, obavu z pokračujícího zadlužování ČR, vývoje veřejných rozpočtů apod. Vnímám v něm chuť volit protestně, ukázat stávajícím politikům, že si dovolují příliš, že trpělivost řady voličů s nimi, je u konce.
Je pravdou, že v posledních 4 letech se politická reprezentace předvedla v řadě případů v podivném světle. Ať už se jedná o dlouhý proces sestavování vlády v roce 2006, neschopnost najít elementární dohodu nad podstatnými otázkami – např. reformu penzijního systému, reformu volebního systému, problematiku poslanecké imunity apod. Ať už se jedná o aféry poslance Tlustého a exposlance Moravy (oba z ODS) – opravdu si myslím, že úkolem poslance je něco jiného než si fiktivně lehat do výřivky se společnicemi (poslanec Tlustý) a nechat se přitom nafotit, respektive dané fotky se snažit rozšířit za účelem kompromitace (poslanec Morava). Může jít o pád vlády v průběhu českého předsednictví v EU, zpackaný zákon o předčasných volbách přijatý v roce 2009, který nerespektoval základní ústavní principy, aféry různých poslanců (např. poslední aféra, na základě které odstoupil předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček z ČSSD).
K naštvanosti na stávající politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně jsou tedy důvody. Samotná naštvanost ale není a nemůže být politickým programem. V naštvanosti se dělají ty největší pitomosti. Politickým programem by neměla být ani pouhá prohlášení nových politických stran, že oni jsou ty lepší a pokud budou zvoleni, tak se budou chovat jinak. Je třeba ptát se po konkrétních věcech, které strany navrhují, je třeba se ptát, kde na své návrhy chtějí vzít zdroje, kolik to bude stát apod.
Jsem profesí teoretický ekonom a vím, že požadavek četby volebních programů politických stran, hledání odpovědi na otázky, zda jsou reálné, zda na ně jsou zdroje je silný – většina voličů tak logicky nečiní, protože náklady s tím spojené jsou větší než užitek z toho plynoucí. Jeden voličský hlas je zkrátka příliš málo, aby něco změnil. Odpovědně by se muselo chovat mnoho voličů. Přesto prosím, pokud už budeme volit, nevolme jen podle naštvanosti, ale volme na základě dalších informací. Vyžaduje to jisté úsilí, nicméně jen díky tomuto úsilí žijeme autentický, opravdový život, jen díky tomuto úsilí se můžeme rozhodovat zodpovědně, zodpovědně přijmout svůj úděl a zodpovědně se ho pokoušet změnit. V pouhé naštvanosti kolem sebe spíše jen kopeme a ubližujeme.
V několika článcích jsem četl, že letošním volbám chybí velké téma. V prostředí, kde se pohybuji, je možná tímto tématem strach z dalšího zadlužování, možná hrozba státního bankrotu. Jako teoretický ekonom vím, že tato hrozba není nereálná. Nehrozí sice bezprostředně, ale aktuální příklad Řecka ukazuje, že může přijít – a to prakticky kdykoliv, nejen při překročení hranice 60 % HDP (tj. kdy je veřejný dluh větší než 60 % hodnoty HDP), která je pokládána za potenciálně nebezpečnou. Pokud stát má deficity veřejných rozpočtů, musí si nutně na jejich krytí půjčit. A kdykoliv se stát, jako jiný dlužník, může dostat do situace, kdy mu nebude ochotno půjčit dostatečný počet věřitelů, aby stát deficit pokryl. Případně budou věřitelé ochotni půjčovat jen za vysoký úrok a stát se může dostat do situace, kdy nebude schopen ani tento úrok splácet. Daná nebezpečí prostě existují a jejich řešení nejsou jednoduchá. Je ale pravda, že stát na rozdíl od ostatních subjektů má více možností, jak dluh řešit. Obecně stát může udělat následující:
a) zbankrotovat. Zde doporučuji inspirativní videa na youtube o bankrotu Argentiny v roce 2001 (klíčová slova Argentina collapse)
b) zvýšit daně. Problém je, že výrazný růst daní podlamuje ekonomickou aktivitu soukromých subjektů, které se přesouvají do sféry šedé ekonomiky, kde daně neplatí, odcházejí ze země apod.
c) snížit vládní výdaje. Drastické snížení vládních výdajů ovšem je nepříjemné pro ty, kdo byli příjemci těchto výdajů. Tito lidé mohou být nutně nespokojeni, snižování výdajů není nikdy populárním krokem. Navíc často dochází k plošnému snižování výdajů, kdy se nerozlišuje, že některé z nich mohou mít produktivní charakter, tedy mohou v budoucnu generovat příjmy státu.
d) vyvolat inflaci. V inflaci reálná hodnota dluhu klesá. Historicky nejznámější je asi inflace v Německu v roce 1923. Ta byly vyvolána státem právě proto, že tehdejší Německo nebylo schopno splácet své dluhy (konkrétně reparace jako důsledek porážky v první světové válce, které Německo bylo povinno platit vítězům této války -Francii, Velké Británii a dalším zemím). Jak inflace v českých podmínkách vypadá nepravděpodobně, nesmíme na tuto možnost zapomínat.
e) vyvolat válku. Opět v českých podmínkách relativně hodně nepravděpodobná možnost, ale vědomě ji zmiňuji. Protože historické paralely tu jsou. Argentina v roce 1983 se pokoušela řešit své ekonomické problémy válkou s Velkou Británií. Důvodem invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990 a následující první válce v zálivu v roce 1991 rovněž byly tehdejší ekonomické problémy Iráku.
Žádná z těchto možností není ideální a každá bude hodně bolet. Má proto smysl jít volit a volit ty subjekty, které jsou si problému dluhu vědomi a jsou ochotny ho řešit.
Přiznávám se ale, že problematika veřejného dluhu pro mne není tím hlavním velkým tématem voleb. Problematika veřejného dluhu je možná projevem jiného tématu. Jakého?
Osobně tím velký tématem vidím téma, jaký stát, respektive jakou společnost chceme.
Zda-li chceme otevřenou společnost, kde každý bude moci využívat informací, které vlastní, pro své cíle. Společnost pluralistickou, kde bude možno svobodně hlásat své názory. Společnost, kde bude samozřejmostí dodržování závazků. Společnost, kde bude v podnikání existovat volný trh do odvětví, ale bude rychle a nekompromisně trestáno jednání v rozporu s pravidly správného chování. Společnost, která vytvoří mechanismy, aby i lidé s nízkými příjmy mohli zvyšovat a rozvíjet své investiční příležitosti a investovat do svých možností (o tom, jak toho jde dosáhnout, píši v jiných textech, např. ve své disertaci J). Společnost založenou na vzdělání. Společnost potírající korupci. Společnost sebevědomou, ale zároveň nepodléhající pýše rozumu – společnost, která si je vědoma, že lidské společenství je příliš komplexním útvarem, aby šlo pochopit a direktivně řídit. Společnost komplexně reformujíc velké oblasti – penzijní systém, zdravotnictví, bytovou politiku. Přitom provádějící reformy tak, aby se prodlužoval produktivní věk (věk, po který člověk může pracovat), aby předčasné důchody nebyly formou řešení nezaměstnanosti. Společnost s otevřeným trhem práce, který dokáže chránit lidi, jež ekonomická teorie nazývá slabší smluvní stranou (nemají dostatek informací, znalostí apod.) a usilující o to, aby daní lidé slabší smluvní stranou nebyli napořád. Společnost, která ke svým cílům směřuje postupně, je ale sebevědomá a ví, že jsou reálné a dosažitelné. Společnost vážící si podnikatelů, která dokáže rozlišit mezi těmi, kdo zbohatli díky legálním nápadům, inovacím apod., těchto lidí si váží a oceňuje, a mezi těmi, kdo zbohatli na základě podvodů, korupce apod. a tyto lidi odsuzuje. Společnost respektující vlastnická práva. Společnost chránící životní prostředí. Neusilující o zrušení těžebních limitů. Provádějících rozumnou ekonomickou politiku – uvědomující si, že jen úspory energií a alternativní zdroje spotřebu nepokryjí a společnost, která je schopna si spočítat veškeré náklady spojené s těmito úsporami a alternativními zdroji. Společnost, která si váží starých lidí a neodsouvá je na okraj, ale zapojuje je do řešení svých problémů. Společnost dynamickou, ale i společnost, která ví, že ekonomický růst je prostředek k dalším cílům, ke spokojenosti, štěstí, nikoliv cílem samotným. Společnost zodpovědnou, která jedná a chová zodpovědně, ví, co je možné a co nikoliv. Společnost autentického bytí.
Možná je výše uvedená charakteristika příliš široká. Asi je. Přesto má smysl podle mne o takovou společnost usilovat, s vědomím, že ji nelze dosáhnout hned, násilně, s vědomím, že při jejím dosahování se nevyhneme chybám a omylům.
Opakem je totiž uzavřená společnost. Společnost dogmatických prav. Společnost, ve které si lidé bojí projevit názor – jeden z hlavních důvodů, proč nemohu volit ČSSD je, že v krajích, kde vládne, mám informace, že se řada lidí začíná bát projevit svůj názor. Společnost sociálních dávek a závislosti na státu. Společnost byrokratickou, kde je vrcholem kariéry pracovat pro stát. Společnost, která obecně považuje podnikatele za zloděje a nechápe jejich význam. Společnost s velkým státem a tudíž společnost, kde je větší možnost pro korupci. Společnost, kde styky hrají větší roli než schopnosti. Společnost, která nerespektuje vlastnická práva. Společnost, která je za cenu krátkodobého řešení nezaměstnanosti ochotna poškozovat životní prostředí (např. prolomit těžební limity). Společnost, která chrání životní prostředí neefektivními způsoby (např. nadměrnou podporou tzv. biozdrojů, které ve skutečnosti biozdroji nejsou, či alternativními zdroji energie, které jsou ale ve skutečnosti velmi energeticky náročné). Společnost, která vytváří segregaci, neumožňuje lidem investovat do svých schopností. Společnost monopolů, oligopolů. Společnost, která se bojí reforem a problémy, které je třeba řešit, odsouvá. Společnost populistická, která preferuje současný příjem za cenu budoucích nákladů. Společnost orientovanou na zastaralé technologie. Společnost bez duše, fantazie. Společnost nezodpovědnou, společnost žijící na dluh, na úkor budoucnosti. Společnost neautentického bytí.
Podle mne má smysl jít volit a volit ty, kteří nabízejí vizi první ze zde uvedených společností a nikoliv vizi společnosti druhé.
Před 4 lety jsem napsal toto: "nemyslím si, že by se ČR nacházela na nějaké osudové křižovatce, že letošní volby ovlivní zemi na mnoho let. Přesto je pokládám za důležité. Konají se v demokratickém prostředí, za příznivé ekonomické situace. Máme téměř ideální podmínky pro to, abychom se rozhodli, co chceme, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Máme možnost se zabývat detaily, diskutovat o konkrétních problémech, máme možnost se zamýšlet, jaké by mělo být postavení člověka v české společnosti, jaká by měla být role státu, samosprávy apod., máme možnost řešit otázky, na které při velkých změnách/osudových křižovatkách nezbývá čas. Proto si myslím, že má smysl jít volit, proto píši tento mail."
Letos si tímto tvrzením už nejsem jist. Přinejmenším v otázce veřejného dluhu se určité osudové křižovatce blížíme. Letošní volby se dále nekonají za příznivého ekonomického prostředí. I v ČR se projevily důsledky ekonomické krize. Potřeba řadu věcí řešit je větší než před 4 lety. Bohužel v řadě oblastí jsme příznivou situaci nevyužili, žili v posledních letech na dluh, chovali se nezodpovědně. Pokud bychom v daném chování pokračovali, budou důsledky velmi nepříjemné. Proto má jít smysl volit a volit ty, kdo se chtějí zodpovědně chovat.
Před 4 lety jsem napsal stranu, kterou volit budu. Letos tak neučiním. U strany, kterou jsem volil, je třeba konstatovat, že ODS je odpovědna za řadu problémů, kterým dnes čelíme, a na neodpovědném chování se podílela. Osobně zatím nevím, koho volit budu. Vím, že volit chci jít a budu se snažit volit podle výše uvedeného i podle idejí, který obsahoval text před 4 lety.
Má tedy smysl jít volit. Mají smysl uvažovat o dalších postupech – např. o návrhu kroužkovat poslední 4 kandidáty na kandidátní litině, protože tak dostanou preferenční hlasy, a v důsledku jejich postavení na kandidátce je více pravděpodobné, že tyto osoby jsou méně zkorumpované. Ale daný postup není zárukou. Je třeba si vedle toho zjisti nějaké informace o daných kandidátech – samotné kroužkování je příliš jednoduché a opět se tím zbavujeme dalšího úsilí a naší zodpovědnosti.
Čím jsem starší, tím slovo odpovědnost více zdůrazňuji. Jdu volit i pro to, že chci být zodpovědný a chci zodpovědně rozhodovat o svém osudu. Budu rád, když i ty půjdeš volit a zodpovědně rozhodneš o svém osudu i osudu této země.
Petr Wawrosz – Wawi