Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Ve čtvrtek 12. května 2011 jsem shlédl přednášku člověka, který se označuje jako fyzický ekonom a jmenuje se Andreas Clauss. Shlédl jsem ji náhodou, na doporučení svého kamaráda Roberta (Robina) Pika. Přednáška byla navíc v Brně, já sice daný den do Brna jel, nevěděl jsem ale, zdali budu začátek stíhat. Stihl.
Z přednášky jsem byl vcelku zklamaný. Psal jsem to i na Facebooku (FB) daný den, o svém zážitku jsem potom na FB chatoval, v následujících dnech mluvil s několika dalšími lidmi, jejichž názorů si vážím a chci o nich přemýšlet. V diskusi na FB jeden z mých studentů dal odkaz na jinou přednášku pana Clausse – tentokrát z roku 2008, která je sice v němčině ale s českými titulky. Uvádím zde link na první část , případně si v youtube.com dejte A. Clauss Peníze a právo české titulky - přednáška je na youtube rozdělena do 11 dílů, trvá celkem asi 90 minut, je hodně podobná té, kterou jsem shlédl 12.5.2011 v Brně já.
Co mi na přednáškách vadí?
Nejvíce asi, že přesvědčení o spiknutí. A Clauss mluví často obecně a používá výrazy typu "chtějí vytvořit nový světový řád", "tím nás mají v rukou" atd. Z obou jeho vystoupení lze vysledovat, přesvědčení, že někdo koordinovaně, řízeně páchá zlo, vědomě ovládá obyčejné lidi, jinak řečeno, že řídí svět. Z přednášky, co je na youtube, není podle mne zřejmé, koho tím A. Clauss myslí, z letošní brněnské přednášky vyplynulo, že tím myslí bankéře, respektive finančníky obecně. Přiznávám se, že nemám spiklenecké teorie rád. Pod pojmem spiklenecká teorie zde chápu právě přesvědčení, že svět někdo řídí, cíleně v něm páchá zlo, poškozuje ostatní lidi. Tyto teorie totiž často vedou k tomu, že stačí ony pachatele zla nějak odhalit a zlikvidovat a nastane na světě ráj. Lehce zkratkovitě řečeno, nacisté se domnívali, že tou skupinou, kdo páchá zlo, jsou židé, a skončilo to vyhlazovacími koncentračními tábory. Komunisté se domnívali, že danou skupinou páchající zlo je buržoasie a skončilo to vyvlastněním továren, zestátněním a socialistickým hospodářstvím. V Evropě tento experiment neměl většinou tak drastické účinky jako nacismus (např. ale v 50. až v 70. letech 20. století v Číně, v 70. letech 20. století v Kambodží nebo dokonce i v současnosti v severní Koreji byly a jsou důsledky toho experimentu tragické – řada mrtvých, řada lidí ve vězení, řada lidí přesídlených, atd.), přesto ekonomicky selhal, vedl k zaostávání, nízké životní úrovni (např. v podobě front na základní potraviny). To všechno vedlo k touze obyvatel evropských zemí se socialistickým zřízením po návratu ke kapitalismu, k čemuž zde došlo na sklonku 80. let 20. století. Pan A. Clauss sice nevyzývá k tomu, aby bankéři a finančníci byli odstraněni, přesto se bojím, že od jeho názorů je k názorům volajících po jejich odstranění jen krůček a že zrušení bank a dalších finančních institucí (které by bylo důsledkem jejich odstranění) by lidem nepřineslo mnoho dobrého – řadu možností, které dnes díky bankám máme, bychom rázem neměli.
Když jsem svůj názor, že se mi teorie spiknutí, že za všechno mohou finančníci, prezentoval v jedné diskusi, dostalo se mi odpovědi (volně cituji smysl odpovědi), že bankéři a mobilní operátoři jsou vskutku zloduchové, že jejich cílem je vykořisťovat lidi. Nad tímto názorem jsem hodně přemýšlel. Nejenom proto, že jej pronesl člověk, jehož názorů si obvykle vážím, ale i proto, že jsem si říkal: v ledačems má daný člověk pravdu. Banky vskutku mají nespravedlivé poplatky. Banky a další finanční organizace vskutku chybně v letech před hospodářskou krizí (tj. před rokem 2008) i v průběhu této krize investovali, půjčovali peníze lidem (subjektům), o kterých jim mohlo a mělo známo, že je nesplatí. Když se potom finanční instituce dostaly do problémů, chtěly, aby stát tyto problémy řešil a to z peněz daňových poplatníků. Pokud se zastavíme u mobilních operátorů, tak i zde platí, že mnohdy nabízejí nevýhodné tarify, že leckteré jejich poplatky jsou značné. Existují případy, kdy se snaží ze zákazníka dostat každou korunu, ačkoliv se jedná o nemocné lidi apod. – kamarádka, která má zkušenost, jak složitě se vypovídá dlouhodobě uzavřená smlouva, kterou uzavřel její tatínek, který potom onemocněl a de facto není schopen mobil používat, může vyprávět: dotyčnému operátorovi šlo jen o peníze a situace nemocné osoby ani její rodiny jej nijak nezajímala.
Čili ano, dané firmy se mnohdy chovají špatně, snaží se získat peníze za každou cenu. Přesto s názorem dotyčné osoby, kterou znám (znovu zdůrazňuji: jde o moji interpretaci jejího názoru, přesná její slova už si nepamatuji), že finanční instituce a mobilní operátoři se chovají jako vykořisťovatelé, nemohu zcela souhlasit. Myslím si, že tento názor zapomíná na něco podstatného: dané firmy nám poskytují služby, které jsou pro nás užitečné, které nám přinášejí nějaký prospěch. Ano tyto firmy se mnohdy chovají nemravně, ale zároveň nám nabízejí něco, kvůli čemu jejich statky kupuje, využíváme, platíme za ně. To, že nám nabízejí něco užitečného, by nemělo zapadnout. Jinak řečeno, ne úplně souhlasím s tím, že cílem těchto firem je pouze "oškubat zákazníka". Cílem těchto firem také je nabídnout zákazníkovi něco, co se mu může hodit. Samozřejmě, pokud mu danou službu obecně daný produkt či daný statek) lze nabídnout za pro zákazníka nevýhodnou cenu, mnohdy tak učiní.
Cílem firem je vydělat, mít zisk. Ostatně už člověk, který bývá označován za zakladatele ekonomie, Adam Smith ve své knize z roku 1776 "Pojednání o původu a podstatě bohatství národů" píše: "Není to laskavost řezníka. Sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které plynou jim." Smith tím chtěl zdůraznit, že sobectví nemusí být špatné nebo odsouzeníhodné. Zisk, možnost získat to, na základě čeho bude daný subjekt schopen uspokojovat své potřeby, je tím motorem, který jej vede k tomu, že uspokojuje potřeby druhých osob. Ano, mnohdy dochází k tomu, že při uspokojování potřeb druhých, jsou druhým nabízeny statky, které nepotřebují, statky za cenu, která pro druhé není výhodná. Myslím si, že je ale nesprávné vidět pouze tyto jevy a nevidět, že díky touze po zisku se naše životní úroveň zvýšila, že jsme schopni uspokojovat více potřeb, atd. Důsledkem mj. je delší doba dožití, schopnost léčit nemoci, které jsme dříve léčit nebyli, pokles kojenecké úmrtnosti, atd.
Ekonomická teorie zná důvody, proč mnohdy jsou zákazníci znevýhodnění – za hlavní lze označit informační asymetrii a skutečnost, že zákazník je slabší smluvní stranou: nemá dostatek informací, znalostí, schopností a koneckonců ani času, aby mohl a byl schopen se bránit, prosazovat svoje zájmy, atd. Pokud není zákazník dostatečně silný, lze ho snadno napálit, zneužít apod. Řešení co s tím nejsou jednoduchá, ale existují (níže uvedené je základní výčet):
- zejména větší konkurence. Pokud si firmy vskutku konkurují, tj. nejsou domluveny, tak je nepravděpodobné, že všechny budou zákazníkovi poskytovat statky pro zákazníka za nevýhodných podmínek. Zákazník má potom větší možnost výběru a firmy díky tomu, že zákazník není tolik závislý na jedné firmě, si firmy tolik nedovolí být vůči němu "zlý"
- existencí pravidel, které zákazníka chrání. Tyto pravidla jdou prosadit. Lidský vývoj mj. spočívá v tom, že se neustále rozšiřuje množina toho, na co mají lidé nárok. Prosadit svá práva není jednoduché, ale je to možné.
- vzděláváním: jako VŠ pedagog musím tuto složku zdůraznit: vzdělaný zákazník zná více svoje práva, ví, jaké jsou možnosti, na co má nárok, apod. Vzdělávání není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii a další náklady, ale vyplatí se.
Nejsem naivní a nepředpokládám, že pokusy o okrádání zákazníků, o nabízení jim statků za pro ně nevýhodných podmínek aplikací zde uvedeného zmizí. Co vím je, že člověk může jednat oportunisticky (tj. v rozporu s nějakými pravidly, včetně pravidel morálky). Myslím si ale zároveň, že postupným vytvářením institucí, organizací, vzděláváním apod. lze možnosti tohoto oportunistického jednání omezovat, jak je nejde (z principu naší povahy) odstranit. Jsem rovněž přesvědčen, že dané problémy nevyřešíme nastolením nějakého "nového světového řádu" (i tato myšlenka alespoň nepřímo zazněla v internetové přednášce A. Clausse – sice říkal, že jej chtějí nastolit zejména oni, myšleno asi finančníci a to takový, který bude pro finančníky výhodný, A. Clauss ovšem přinejmenším nepřímo vyzýval spotřebitele, aby usilovali o nastolení daného řádu výhodného pro spotřebitele, respektive "obyčejné občany"), který bude mít za následek "nového, lepšího" člověka. Minulé pokusy (např. socialismus) ukázaly, že tudy cesta nevede. Rovně, jak jsem výše uvedl, podle mne problémy nevyřešíme odstraněním bank a dalších finančních organizací, protože prostě řada služeb je pro nás užitečná. Boj proti okrádání a dalším nepravostem podle mne z principu věci musí být neustálým bojem, postupným bojem (ve smyslu, že se postupně daří omezovat možnosti pro okrádání – nezapomínejme ale, že díky technickému pokroku budou rovněž vznikat nové možnosti, jak okrádat). Nevyřeší jej podle mne nějaká radikální změna (typu, že se staneme ekonomicky soběstační – problematika ekonomické soběstačnosti je rozebrána níže), protože daná radikální změna s sebou přináší často řadu škod, problémů atd., které jsou větší než původní problémy, jež radikální změna chce odstranit. Postupný, neustálý boj není tak dramatický, nepřináší jednoznačná řešení, neslibuje (přímo nebo nepřímo), že vše vyřeší, že nastane ráj na zemi. Proto není tak atraktivní. Historie ale ukazuje, že tento boj spíše vede ke zlepšování lidského údělu než radikální změny.
Pokud se vrátím k přednášce A. Clausse tak podle mne obsahuje řadu ekonomických nesmyslů (např. z hlediska vzniku peněz), v přednášce často skáče z jednoho problému na druhý, aniž by byl konkrétní a šel do větší hloubky. Svým způsobem pro mne bylo i zklamání, že obsahově se internetová přednáška z roku 2008 a letošní přednáška příliš nelišila. Zajímavý je i přístup k penězům. Jak už jsem psal na FB, pan A. Clauss sice jako jedno řešení nabízí, abychom nepoužívali "jejich" peníze (myšleno peníze bank, respektive dalších finančních institucí, přinejmenším ve smyslu, že se jedná o peníze, které vznikly díky současnému bankovnímu systému), evidentně však jejich peníze používá. Koneckonců v přednáškách říká, že založil několik nadací, které investují právě "jejich" peníze. Ale ve skutečnosti jsou to peníze lidí, kteří je panu A. Claussovi svěřili, respektive zaplatili.
Samozřejmě, že v přednáškách A. Clusse zaznělo několik myšlenek, se kterými lze souhlasit (oprávněně podle mne třeba kritizoval chybné investiční rozhodnutí řady bank, upozorňoval na nepoměr mezi počtem obyvatel Evropy a severní Ameriky a kolik tito obyvatelé spotřebovávají), celkově mi ale jeho přednášky přijdou jako jedny z mnoha přednášek ve stylu "všechno na světě je špatně, pokud se svět radikálně nezmění, skončí to katastrofou". Podle mne je logické, že na to řada lidí ráda slyší, daný přístup jim umožňuje zdůvodnit, proč jsou neúspěšní (všechno se přece vyvíjí špatným směrem, takže nejsou neúspěšní jen oni, ale je neúspěšný celý svět), proč s tím vlastně oni nemohou nic dělat (vyžaduje to přece radikální změnu, na kterou jsem malým pánem), takže je dané přednášky vlastně utvrzují v jejich identitě i pocitu nespokojenosti. Jak už jsem výše zdůraznil, vadí mi na nich pocit spiknutí – v internetové přednášce např. zaznělo, že není náhoda, že k soudobé krizi došlo cca 80 let po vypuknutí Velké deprese (tj. světové hospodářské krize, jež propukla na sklonku 20. let 20. století a trvala praktiky po celá 30. léta), respektive v internetové přednášce to bylo dokonce prezentováno tak, že soudobá krize byla úmyslně vyvolána právě cca po 80 letech, protože už není nikdo, kdo by Velkou Depresi pamatoval. Soudobá krize má řadu příčin, včetně nezodpovědného chování finančních organizací, ale představa, že krize byla úmyslně vyvolána, respektive, že je někdo, kdo ji úmyslně vyvolal, je nebezpečná. Opět říká, že někdo řídí svět, že někdo je tím bohem, že ostatní jsou malí pánové. Opět je od této představy jen krůček k tomu, aby ten někdo byl "po zásluze spravedlivě potrestán" (nejlépe zcela vyhuben). Na druhou stranu ale i tato představa může lidi utvrdit v pocitu, že s problémy nejde nic dělat, protože ti, kdo podle dané představy svět řídí, jsou příliš mocní, aby se s nimi dalo bojovat. Obé je podle mne špatně – podobným krizím lze předcházet, jak jim nelze nikdy zabránit (viz výše, v důsledku naší povahy), krize však nevyřešíme tím (opět viz výše), že odstraníme finančníky a finanční instituce.
Jen dodatek: uvědomuji si, že jsou jevy, které jsou úmyslně vyvolány – např. inflace: při inflaci někdo (v současnosti centrální banka) začne úmyslně zvyšovat množství peněz v oběhu. Typickým příkladem úmyslné inflace je asi učebnicově nejznámější inflace: německá inflace v roce 1923 – ta vznikla zejména pro to, že Německo nebylo schopno, jako poražený stát v první světové válce, splácet reparace vítězným mocnostem, tak německá vláda (centrální banka neměla tehdy takovou moc) začala tisknout peníze právě proto, aby měla peníze na splácení reparací. Nicméně myslet si, že se někdo úmyslně vyvolal krizi, která vznikla kolem roku 2008, s tím vskutku nesouhlasím. Opravdu jsem přesvědčen, že nikdo takovou moc nemá, že daná krize vznikla kombinací řady faktorů. Opravdu jsem přesvědčen, že daná teorie krize jako úmyslného jevu je nebezpečná, že nás vlastně zbavuje zodpovědnosti za naše činy. A. Clauss přitom nepojmenoval konkrétní osoby – viníky obecně míní finančníky (alespoň takto to vyplynulo z brněnské přednášky). Potom ale nerozlišuje podíl jednotlivých osob – všichni finančníci jsou de facto dle něj vinni, míru jejich zavinění není třeba zkoumat. To opět považuji za nebezpečné, protože to vede k touze po exemplárních trestech, které nerozlišují, vede to tedy k nespravedlnostem. Jeho postoj "všichni finančníci jsou vinni" vlastně umožňuje, že skuteční vinící se mohou skrýt, zůstat v anonymitě davu. Jeho postoj je opět jednoduché, pohodlné řešení, Nicméně řešení bez konkrétní odpovědnosti, bez snahy o hledání spravedlnosti. Možná teď budu zbytečně přísný, ale podobný postoj po druhé světové válce říkající "všichni Němci jsou vinni", vedl k masakrům nevinných, k divokým odsunům a k dalším nespravedlnostem. Ano, v současnosti se historie nemůže asi tak snadno opakovat, ale podobné jevy nejsou nikdy vyloučeny.
Z hlediska přednášky A. Clausse bych se chtěl zastavit ještě u tří témat. Prvním je skutečnost, že soudobé peníze nejsou kryty zlatem ani jiným reálným aktivem. Peníze dlouho vskutku zlatem nebo jinou komoditou kryty byly, respektive za papírové peníze (případně záznam v bance) bylo možno dostat stanovené množství zlata. Přinejmenším od konce první světové válce tato možnost získat za papírové peníze zlato byla omezena, definitivně byla odstraněna v letech 1971-1973. Skutečnost, že peníze nejsou ničím kryty, samozřejmě může vést k tomu, že je emitováno nadměrné množství peněz, tj. že dojde k inflaci a peníze ztratí na hodnotě. Řešením však podle mne není návrat ke stavu, kdy peníze byly kryty zlatem (nebo jiným reálným aktivem). Důvod je jednoduchý: zlata je obvykle (nedojde-li k objevu nějakého nového naleziště, což nyní není příliš pravděpodobné) málo, respektive je ho stabilní počet. Pokud ale roste množství vyprodukovaných statků, tak daný stabilní počet peněz vázaný na dané stabilní množství zlata by nestačil uspokojovat směnu stále většího množství statků (a to zjevně ani v případě, kdyby rostla rychlost obratu peněz, tj. peníze by se v daném období častěji používaly). Důsledkem by byla deflace. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Mějme primitivní vesnici, ve které je 100 zlatých mincí, vesnice za rok vyprodukuje 100 chlebů, každá mince je ročně použita právě jednou. Potom jeden chleba bude stát jednu zlatou minci. Předpokládejme nyní, že počet vyprodukovaných chlebů ve vesnici díky technologickému pokroku vzrostl na 600 kusů za rok. Mincí je stále 100, díky technologickému pokroku ji ale lze použit ročně třikrát. Potom máme ročně k dispozici de facto 300 mincí a jeden kus chleba může stát půl zlaté mince. Cena statku tedy klesla, odborně (pokud by se pokles nastal u všech statků) se daný proces nazývá právě deflace (tj. pokles cenové hladiny, je to opak inflace). O inflaci se vcelku ví, že je škodlivá – peníze jsou znehodnocovány, inflace poškozuje věřitele. Kupodivu i opak inflace, tj. deflace je rovněž škodlivá – tentokrát jsou poškozováni dlužníci, kteří v důsledku toho, že klesají ceny jejich statků, nejsou schopni splatit své dluhy (které vznikly před poklesem cen). Obrazně řečeno: dlužník si půjčil stovku, má s úroky vrátit 105, v důsledku deflace (poklesu cen statků, které dlužník produkuje, si ale dlužník vydělá 98). Tento příběh dlužníků se reálně udál v ekonomice USA v 80. a 90. letech 19. století – peníze tehdy byly kryty zlatem, ale zlata bylo málo, nestačilo růstu americké ekonomiky. Důsledkem byl pokles cenové hladiny asi o 25 % (mezi léty 1880-1896), na který doplatili američtí farmáři, kteří nebyli schopni splácet dluhy. Situaci vyřešilo až nález nových ložisek zlata na Aljašce v roce 1898. Má zde smysl zdůraznit, že na deflaci doplatili právě farmáři, tedy osoby, které A. Clauss obecně považuje za prospěšné – ve své brněnské přednášce několikrát zdůraznil, že není dobře, že zemědělci se podílejí na počtu ekonomicky aktivních malým procentem. I nyní, pokud by peníze začali být kryty zlatem nebo jiným reálným aktivem, lze předpokládat, že by tohoto aktiva bylo málo, že by došlo k deflaci a že právě zemědělci (kteří si obecně často berou půjčky – neb náklady mají po celý rok, příjmy jen po určitou část roku, tak aby daný nesoulad vyřešili) by deflací byli postiženi.
Výše jsem uvedl, že zlata by asi bylo málo, takže množství peněz by nerostlo, což by za situace růstu produkce statků činilo problémy. Rovněž jsem výše napsal, že problém v USA na sklonku 19. století vyřešil nález nových zlatých ložisek. Nalezení zlatých ložisek na Aljašce tedy bylo pozitivní. Dřívější událost ovšem ukazuje, že objevení zlatých ložisek může být negativní – v 16. století nález obrovských ložisek zlata (v důsledku objevení Ameriky) vedl k inflaci ve Španělsku a k hospodářskému zaostání dané země. Sice jsem výše též napsal, že nyní objev nových obrovských ložisek zlata není pravděpodobný. Je ale teoreticky možný. Rovněž je teoreticky možné, že se podaří vyvinout technologii, která povede k obrovské produkci umělého zlata (k nerozeznání od pravého). Potom by pro změnu zlata mohlo být mnohem více než vyprodukovaných statků a inflace by nastala. Podobné problémy hrozí, pokud by se peníze svázaly s jakýmkoliv jiným reálným aktivem. Zkrátka a dobře svazovat peníze s reálným aktivem hrozí mnoha problémy. Jednodušší je přitom v současném světě nekrytých peněz vytvořit taková pravidla, která centrálním bankám i vládám zabrání nekontrolovaně zvyšovat množství peněz. Ano, slovy mého oblíbeného filosofa Karla Poppera, je to malý krok "postupného sociálního inženýrství", ale krok, který má větší smysl než radikální změna. Ostatně podobná pravidla existují a jsou i dodržována – když se podíváte třeba na vývoj inflace v USA, tak zjistíte (přes všechny problémy s měřením inflace), že po roce 1992 nikdy nepřesáhla 4 % ročně, přičemž ekonomická teorie uvádí, že mírná inflace není škodlivá (proč tomu tak je, už je mimo rozsah tohoto textu).
Druhým tématem je myšlenka soběstačnosti, kterou A. Clauss propaguje jako řešení daných problémů – v jeho pojetí zejména spočívá v tom, že daná společnost je soběstačná v produkci potravin a energie. V brněnské přednášce zazněl názor, že jednostranné pěstování plodin (např. obrovské lány řepky) jsou ekofašismem. Je to jeden z mála názorů, se kterým souhlasím, dané jednostranné pěstování skutečně snižuje biodiverzitu apod. Sice je možná produkčně levné (nenákladné), v této produkci však nejsou zahrnuty veškeré náklady spojené s dopravou potravin, s poškozením životního prostředí apod. Přes tento souhlas si ale myslím, že potravinová a energetická soběstačnost není řešením. Z mého pohledu představuje druhý extrém – kdy daná společnost produkuje potraviny, pro které vůbec nemá podmínky, respektive je nucena produkovat elektřinu způsoby, které jsou nákladné a diskutabilní (když např. daná společnost nedisponuje dostatečnými energetickými zdroji). Naprostá soběstačnost v potravinách je krom toho nemožná – Česko by se třeba muselo zcela vzdát rýže apod. Obecně s myšlenkou soběstačnosti nesouhlasím právě proto, že nutí danou společnost produkovat i statky, ve kterých daná země není dobrá (např. pro to, že nemá vhodné zdroje k jejich produkci). Řešením je samozřejmě některé statky neprodukovat a ani nespotřebovávat, ovšem tím opět snižujeme množinu potřeb, které lze uspokojit a většinou vcelku zbytečně. Sice si vskutku nemyslím, že je rozumná specializace pouze na činnosti, ve kterých je daná společnost nejlepší – v zemědělství to může vést právě ke zmíněným monokulturám, v průmyslu např. k velké závislosti na automobilovém průmyslu, přičemž změna orientace na jiný druh produkce může být extrémně nákladná (a co když náhle třeba z důvodu vysokých cen ropy klesne poptávka po autech!). Tato specializace je jeden extrém. Soběstačnost chápu jako druhý extrém. Svět se dnes nebezpečně přibližuje extrému specializace se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy, A. Clauss ale jako řešení podle mne nabízí druhý extrém, opět se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy.
Mimochodem myšlenka soběstačnosti je jen mírnější verzí myšlenky "návratu k přírodě" a teorií o ušlechtilých divoších (jeden z prvních autorů dané teorie je francouzský filosof žijící v 18. století J. J. Rousseau). Představa, že návratem k přírodě se stane člověk lepší, ušlechtilejší (to teorie ušlechtilého divocha ve své podstatě hlásá) je ale naivní, není nijak podložena. Život na úrovni divocha byl krutý, lidé nemohli uspokojovat mnoho potřeb, měli málo možností. Navíc nebyli nijak ušlechtilí – i primitivní společnosti mezi sebou bojovali, válčili apod. Obdobně očekávat, že nás změní potravinová a energetická soběstačnost (A. Clauss toto sice přímo neříká, ale podle mne se to dá z jeho přednášek dovodit), je naivní – stále platí, že být soběstačný znamená vzdát se řady statků. V důsledku neúrody a dalších jevů můžou být soběstačné společnosti přitom snadno ohroženy, nemít dostatek zdrojů, takže přestanou být soběstačné, tudíž možnost konfliktů, bojů o tyto zdroje se tak naopak podle mne zvyšuje. Myslím si dokonce, že opačný stav, tj. situace, kdy jednotlivé společnosti jsou na sobě závislé, četnost konfliktů snižuje – každá ze společností ví, že, pokud vyvolá s někým jiným konflikt, tak ten někdo jiný, ji přestane s velkou pravděpodobností dodávat zdroje a statky, které vyvolatel konfliktu potřebuje ke své existenci. Tudíž, si raději vyvolání konfliktu rozmyslí. Znovu opakuji, nejsem zastáncem nadměrné specializace, ale na myšlence naprosté soběstačnosti vskutku nevidím nic pozitivního.
Třetím tématem, je skutečnost, že A. Clauss upřednostňuje fyzickou ekonomii (ostatně, jak jsem uvedl v úvodu, sám sebe označuje za fyzického ekonoma). Fyzická ekonomie podle něj znamená, že dobré je, co lze změřit a zvážit, tedy produkty zemědělství a průmyslu. Výše jsem rovněž uvedl, že ve své brněnské přednášce A. Clauss vyjádřil nespokojenost, že v zemědělství a i v průmyslu pracuje málo lidí (z hlediska jejich podílu na ekonomicky aktivním obyvatelstvu). Ekonomická teorie obvykle chápe daný malý podíl osob zaměstnaných v zemědělství a případně i v průmyslu na ekonomicky aktívním obyvatelstvu za výraz ekonomické vyspělosti dané společnosti – daná společnost je schopna fyzické statky vyprodukovat s malým počtem osob. I pokud bychom připustili, že řada služeb, které jsou v současnosti nabízeny, je zbytečných, zůstává otázka, co vlastně A. Clauss navrhuje a jaké by to mělo důsledky. Brněnský přednáška kromě konstatování, že v zemědělství pracuje málo osob, že to není dobře (a že se tito zemědělci neuživí – ve smyslu nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu) nenavrhla nic. Řešení přitom, pokud si myslíme, že daný stav není dobrý, není mnoho: buď se pracovníci ze služeb přesunou zpět do zemědělství. V takovém případě jsou možné dvě cesty:
- buď tento větší počet lidí v zemědělství a v průmyslu bude produkovat stejné (nebo menší) množství fyzických statků jako doposud. Potom jejich produktivita klesne a dotyční lidé budou vydělávat méně, čili zchudnou a budou moci uspokojovat méně potřeb.
- nebo tento v zemědělství a v průmyslu začne produkovat větší počet statků, čímž ale budou potřebovat více fyzických zdrojů (surovin apod.). A. Clauss přitom v obou přednáškách zdůrazňuje, že fyzických zdrojů ubývá, že dochází k jejich vyčerpání. Pomiňme teď, že předpoklad vyčerpání fyzických zdrojů je oblíbený katastrofický strašák, že ekonomická teorie zdůvodňuje, proč tento scénář vyčerpání zdrojů nehrozí (rozbor daného zdůvodnění je opět mimo rámec tohoto textu). Mým cílem je upozornit na nekonzistentnost uvažování A. Clusse – prostě, když říkám A, měl bych uvažovat, jaké bude B a C, atd.
Samozřejmě je tu i možnost, že pracovníci pracující ve službách přestanou zcela pracovat (tj. stanou se ekonomicky neaktivní). Jaké to bude mít důsledky na jejich příjem, není třeba popisovat. Stačí se zeptat, zdali by to dotyčné osoby chtěly.
Stejně nekonzistentní byl A. Clauss ve svém povzdechu, že se zemědělci neuživí (ve smyslu, že nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu). Opět bylo by to extrémně nákladné – museli by produkovat i potraviny, které je pro ně nákladné pěstovat. Možná by se tito zemědělci uživili, ale už by nebyli schopni uživit obyvatele nepracující v zemědělství. Obecně ještě jednou: když něco navrhuji, měl bych domýšlet důsledky svých návrhů. Všechny sice domyslet nejde (většina našich aktivit přináší zamýšlené i nezamýšlené důsledky), některé domyslet jde. Z mého pohledu je potom velmi diskutabilní předpoklad, že správné je jen to, co lze změřit a zvážit. Sice jsem ochoten souhlasit, že některé služby jsou zbytečné, stejně tak lze ale argumentovat, že některé produkty zemědělství a průmyslu jsou zbytečné – s touto možností A. Clauss vůbec neuvažuje, což je opět případ jeho nekonzistentnosti. Navíc, pokud si tyto služby (a koneckonců i produkty zemědělství a průmyslu) lidé kupují, tak pravděpodobně uspokojují jejich potřeby. Ano, některé z těchto služeb, produktů průmyslu a zemědělství mohou poškozovat životní prostředí, ke vzniku patologických jevů (např. závislostí), apod., řešením však není šmahem omezit služby, ale zkoumat, jaké jsou důsledky produkce a spotřeby daných statků a pokud jsou se produkcí či spotřebou spojeny negativa, vytvářet pobídky, aby dané statky nebyly tolik spotřebovávány. Jenže, to je mnohem náročnější, než laciný výkřik, že je špatně, že ve službách pracuje mnoho lidí.
Shrnuto: fyzická ekonomie A. Clausse mne nepřesvědčila – vskutku si myslím, že s velkou pravděpodobností se jedná o dalšího člověka, který říká, že je všechno špatně, že za to mohou ti nahoře. Jak už jsem výše uvedl, lidé na to rádi slyší, protože si snadněji mohou zdůvodnit své neúspěchy. Řešení A. Clauss navrhuje v mnohem menší míře, než kolik kritizuje, jednotlivá řešení jsou potom velmi diskutabilní.