Už po dvanácté vzniká Wawiho vánoční a novoroční text. Tento byl z rozhodující části psán 21. 12. 2012, tedy v den, o kterém se celý rok 2012 (a pokud si pamatuji i o něco málo dříve) říkalo, že má nastat konec světa. Takže tento text by mohl být o konci světa.

Konec světa? Ale jakého světa vlastně? Konec lidstva? Zánik planety Země? Konec vesmíru? Nebo jen konec současného způsobu bytí? Názorů je spousta – stačí si dát na internetu např. "konec světa", "end of the world", "ende der welt" a objeví se spoustu textů, jaký by ten konec mohl nebo měl být.

Každou vteřinou, každou tisícinou vteřiny něco končí a něco začíná. Končí tato tisícina vteřiny, končí daný okamžik a začíná jiný okamžik. Na Zemi zemřelo už mnoho miliard lidí a stejně tak se mnoho miliard lidí narodilo. Občas si fascinovaně uvědomím, kolik lidí přede mnou se muselo narodit, milovat, jen, abych se mohl narodit (a i milovat) já. Věda vede diskuse o tom, jak vznikli a zda skončí tento vesmír, planeta Země, Sluneční soustava. Před člověkem žili na Zemi nejrůznější bytosti, mnohé z nich vyhynuly, mnohé zmizely, často velmi náhle. Co by mělo dnes skončit a co končí? Co je to vlastně svět?

Otázka "co je svět" je filosofickou otázkou. Filosofie se světem zabývá už od antiky, kdy zkoumala, co je jeho podstatou, z čeho se skládá. Téma světa najdeme u Platóna, Aristotela i dalších filosofů. Z těch nedávných a současných lze zmínit např. Martina Heidegger a, Karla Poppera, z českých např. Jana Patočku nebo Václava Bělohradského. Nebudu zde citovat jejich myšlenky. Je mi také jasné, že cokoliv já napíši o světě, jeho vzniku nebo zániku, bude jen malým "odvarem" velkých textů, které již byly napsány přede mnou. Svět je navíc příliš složitý na to, aby šel postihnout. I když pojem svět vymezíme úzce (např. na planetu Zemi – ostatně teorie, které hovoří o konci světa, velmi často předpokládají, že skončí život na této planetě), stále platí, že nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Případný zánik planety Země by byl koncem lidského světa, tak, jak jej zatím známe, nebyl by ale koncem jiných světů, o kterých spíše nevíme nic. To platí i o případný konec našeho vesmíru – soudobá věda spekuluje o existenci mnoha paralelních vesmírů, takže, v případě platnosti této teorie zánik jednoho z nich vlastně nic neznamená. A i kdyby existoval jeden jediný vesmír, ani zde není zřejmé, že jeho zánikem vše skončí a nic nezačne. Omezíme-li pojem svět pouze na člověka, je zřejmé, že lidský svět je stále příliš bohatý, fascinující i mnohobarevný. Je to svět cíleného uspokojování potřeb, je to svět využívání vzácných zdrojů a statků pro naše účely, je to svět lásky i války, dobroty i nenávisti, bojů i přátelství, rivality i sounáležitosti. Mělo by toto všechno skončit?

Některé názory říkají, že nikoliv, že z toho skončí jen něco. Koncem světa chápou jako konec současného způsobu (možná je hezčí slovo "módu") bytí a začátek jiného módu. Měl by to být mód očisty, mód duchovního života (duchovního světa), mód sounáležitosti, nikoliv honby za ziskem, kariérou, mód bez válek, násilí a dalších negativních věcí. Zároveň řada z těchto názorů říká, že mocní tohoto světa se snaží očistu zastavit (např. tím, že letadla vypouštějí neviditelné chemické látky, které má omezit energetické záření – jež je zase příčinou očisty). Jsem příliš racionální, abych tyto názory bral vážně. Nemám rád teorie velkých spiknutí, teorie říkající, že nějaká skupinka mocných ovládá svět, že očista musí přijít z venku. Zbavuje nás to vlastní odpovědnosti. Nevěřím, že by z podstaty člověka šlo odstranit to negativní, že by se rázem stal andělskou nebo duchovní bytostí. Souhlasím navíc s názorem, že bez existence negativ bychom si ani neuvědomovali pozitiva, že potřebujeme jedno i druhé, že obojí tvoří naši podstatu. V čistě pozitivním světě, bez jakýchkoliv problémů bychom se možná rozpustili, už bychom nebyli lidé, ale jiné bytosti. Tím neříkám, že konec člověka v současné podobě nemůže nastat. Pokud však k němu dojde, tak to podle mne spíše nebude najednou (v nějaký jasně určený den), ale postupným a dlouhým procesem, který bude probíhat jinak, než si zatím dokážeme představit nebo konstruovat.

Jistou analogií pro závěr předcházejícího odstavce je pro mne historie a řadu podstatných změn, které se v dějinách lidstva odehrály. Např. revoluce ve Francii roku 1789 nebo revoluce v Rusku roku 1917. Určitě vedly k mnoha koncům a mnoha začátkům. Nicméně ani zde nelze hovořit o jednom jediném datu, jednom jediném historickém okamžiku. Svět je příliš dynamické místo, příliš komplexní útvar, aby se dalo s naprostou přesností říci, co všechno v danou chvíli skončilo a co začalo a zda tato chvíle je tím jediným nezpochybnitelným koncem nebo začátkem velkých jevů. Jsem z generace 17. listopadu 1989 a toto datum nepochybně bylo významným z hlediska konce socialismu v Československu. Nicméně tento konec započal už mnohem dříve a i vznik jiného společenského zřízení trval mnohem déle (a vlastně neustále trvá). Podobné příklady bych našel nejen ve společenských vědách. V přírodních vědách se dodnes diskutuje o tom, co je to život či kdy vzniká. Zdálo by se naproti, že smrt je jasným koncem. Ale je tomu tak? Nechci zde spekulovat o nějakém posmrtném životě, ale smrtí zanikla jen jedna konkrétní bytost. Může přitom zůstat její památka, dědictví, vzpomínky a kdo ví, co všechno. Vždy záleží na definici, co vzniká a co zaniká, přičemž mnohé definice, i přes veškerou snahu, nebudou asi nikdy jednoznačné.

Zůstaňme jen u našeho obyčejného lidského světa. Rodíme se do světa, jsme do něj vrženi, a nemůžeme si ho zcela vybírat. Čím jsme starší, tím více máme možnost jej ovlivňovat, aktivně na něj působit, ale i zde platí, že nikdy neovlivníme vše. Svět každého z nás je svět našich činností – práce i jiných aktivit, našich blízkých, rodiny, přátel. Je to svět radostí i starostí, smíchu i smutku, dobra i zla – někdy a u někoho převládá to první, jinde to druhé. Je to svět přání a tužeb, svět materiální i duchovní, svět hmotný a nehmotný. Co z toho, bys chtěl(a), aby skončilo, co z toho jsi ochoten/ochotna se vzdát, co z toho bys chtěl(a) změnit, na čem ti naopak hodně záleží, co by měl být zachováno, co nového by mělo případně vzniknout? Když se řekne konec světa, co si představíš, co to pro tebe znamená, jaký, možná o čem by konec světa měl být?  Nejsou to jednoduché otázky, ale budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Pro inspiraci nabízím jednu z mých odpovědí. V den, kdy měl nastat konce světa, jsem mj. vedl diskusi o cílech, které si člověk dává, o tom, jaká nebezpečí hrozí, pokud člověku na něčem hodně záleží. Stručně řečeno, hrozí, že za svými cíli půjde přes mrtvoly, že bude postupovat podle hesla "účel světí prostředky", že uzavře kompromisy, které by jinak neuzavíral, že se ušpiní. Čím více člověkovi na cíli záleží, případně čím blíže svému cíli je, tím je toto nebezpečí asi větší. Souhlasil jsem, že daná nebezpečí vskutku hrozí, na druhou stranu jsem namítal, že nejsou důvodem, abychom o nic neusilovali. Pokud bychom o nic neusilovali, tak by konec přinejmenším našeho světa nastal asi dávno – asi dávno bychom podlehli jiným bytostem, které o něco usilují. Ale i tak byla pro mne daná diskuse podstatná – v historii můžeme najít spoustu osob, které to mysleli dobře, které ale k dosažení svých cílů postupovaly nedobrými cestami. Nevěřím, že daný jev skončí, ale každý může usilovat o to, aby situací, kdy "účel světí prostředky" bylo co nejméně. Byl bych tedy rád, kdyby nějaký nový svět byl světem, kde "účel světí prostředky" se buď vůbec nevyskytuje, nebo se vyskytuje minimálně.

Tento text zveřejňuji ve pozdních odpoledních hodinách 22. 12. 2012 (kdy na celé planetě Zemi už je 22.12.2012). Zdá se, že konec světa jsme ve zdraví přežili a že svět se točí dál. Nicméně i v tuto chvíli něco končí a něco začíná. A lze předpokládat, že to bude i další chvíli. Jedná se o vánoční a novoroční text, kdy by se slušelo přát. Konce i začátky mohou být příjemné i nepříjemné, veselé i smutné, povznášející i trapné, obohacující i o ničem a tak dál. Tak přeji, ať ty konce a začátky jsou takové, aby ti co nejvíce daly, aby i díky nim jsi byl(a) člověkem.

Měj se fajn

Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

před 4 lety (tedy v roce 2006) jsem někdy v květnu poslal text, který se týkal tehdejších voleb do Poslanecké sněmovny. Jsme o 4 roky starší, na konci letošního května nás čekají další volby. Sluší se proto podívat na ten minulý text a možná něco napsat k současným volbám.

Celý text, který jsem posílal před 4 lety, je rovněž zveřejněn na tomto blogu. Ve stručnosti tehdy text obsahoval následující body.

1. pojďte volit!
2. nevolte extrémistické strany.
3. nevolte sociální demokraty.
4. Petr Wawrosz bude volit ODS.

Co se za tu dobu změnilo?

Bod 1: platí. Stojím si hodně za tím, co jsem tehdy napsal o pojetí politiky jako demokratické formy řešení rozporů, o tom, že logicky nemůžeme být s politikou spokojeni, protože nutně musí slaďovat velmi protichůdné zájmy a musí hledat kompromisy. Stále si myslím, že je lepší, když najdeme kompromis, na kterém se většině něco lepšího, než když přijmeme řešení, které vyhovuje malému počtu lidí a ostatní jsou nespokojeni, respektive když ostatní řešení sabotují. Stojím si názorem, že cílem politiky není udělat co nejvíce lidí co nejvíce šťastným, ale mělo by být cílem politiky zabránit, aby spousta lidé byli nešťastnými. Často od politiky očekáváme více než může nabídnout – vznešené hodnoty jako pravda, láska, přátelství. Nicméně konkrétní aplikaci těchto hodnot mají různí lidé různou a pokud zvolíme jednu formu, budou ostatní nespokojeni. Soustřeďme se proto na to reálné, co politika jako produkt nedokonalých lidských bytostí je schopna řešit a nečekejme od ní zázraky. Více v textu z roku 2006.

Bod 2: platí. Nevolme jakékoliv extremisty (KSČM, Dělnická strana apod.). Tato volba nás zbavuje svobody a dělá z nás podřadné bytosti. Více v textu z roku 2006.

Bod 3: platí. Vyzývám nevolte Českou stranu sociálně demokratickou nejen z důvodů, které jsem uvedl v textu z roku 2006, ale i z dalších, které jsou v obecné rovině uvedeny níže. K hlavním důvodům mj. patří, že politika ČSSD znamená další zadlužování země, přičemž se jedná o zadlužování, které není určeno na produktivní výdaje (výdaje generující budoucí zisky).

Bod 4: neplatí. Nemohu letos říci, že budu ODS volit (v roce 2006 jsem ji vskutku volil). Více dále.

Co je charakteristické pro letošní volby? Pohybuji se samozřejmě ve velmi specifickém prostředí. Vnímám v něm ale hodně naštvanost na politiku. Vnímám v něm obavu z vítězství sociální demokracie, obavu z pokračujícího zadlužování ČR, vývoje veřejných rozpočtů apod. Vnímám v něm chuť volit protestně, ukázat stávajícím politikům, že si dovolují příliš, že trpělivost řady voličů s nimi, je u konce.

Je pravdou, že v posledních 4 letech se politická reprezentace předvedla v řadě případů v podivném světle. Ať už se jedná o dlouhý proces sestavování vlády v roce 2006, neschopnost najít elementární dohodu nad podstatnými otázkami – např. reformu penzijního systému, reformu volebního systému, problematiku poslanecké imunity apod. Ať už se jedná o aféry poslance Tlustého a exposlance Moravy (oba z ODS) – opravdu si myslím, že úkolem poslance je něco jiného než si fiktivně lehat do výřivky se společnicemi (poslanec Tlustý) a nechat se přitom nafotit, respektive dané fotky se snažit rozšířit za účelem kompromitace (poslanec Morava). Může jít o pád vlády v průběhu českého předsednictví v EU, zpackaný zákon o předčasných volbách přijatý v roce 2009, který nerespektoval základní ústavní principy, aféry různých poslanců (např. poslední aféra, na základě které odstoupil předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček z ČSSD).

K naštvanosti na stávající politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně jsou tedy důvody. Samotná naštvanost ale není a nemůže být politickým programem. V naštvanosti se dělají ty největší pitomosti. Politickým programem by neměla být ani pouhá prohlášení nových politických stran, že oni jsou ty lepší a pokud budou zvoleni, tak se budou chovat jinak. Je třeba ptát se po konkrétních věcech, které strany navrhují, je třeba se ptát, kde na své návrhy chtějí vzít zdroje, kolik to bude stát apod.

Jsem profesí teoretický ekonom a vím, že požadavek četby volebních programů politických stran, hledání odpovědi na otázky, zda jsou reálné, zda na ně jsou zdroje je silný – většina voličů tak logicky nečiní, protože náklady s tím spojené jsou větší než užitek z toho plynoucí. Jeden voličský hlas je zkrátka příliš málo, aby něco změnil. Odpovědně by se muselo chovat mnoho voličů. Přesto prosím, pokud už budeme volit, nevolme jen podle naštvanosti, ale volme na základě dalších informací. Vyžaduje to jisté úsilí, nicméně jen díky tomuto úsilí žijeme autentický, opravdový život, jen díky tomuto úsilí se můžeme rozhodovat zodpovědně, zodpovědně přijmout svůj úděl a zodpovědně se ho pokoušet změnit. V pouhé naštvanosti kolem sebe spíše jen kopeme a ubližujeme.

V několika článcích jsem četl, že letošním volbám chybí velké téma. V prostředí, kde se pohybuji, je možná tímto tématem strach z dalšího zadlužování, možná hrozba státního bankrotu. Jako teoretický ekonom vím, že tato hrozba není nereálná. Nehrozí sice bezprostředně, ale aktuální příklad Řecka ukazuje, že může přijít – a to prakticky kdykoliv, nejen při překročení hranice 60 % HDP (tj. kdy je veřejný dluh větší než 60 % hodnoty HDP), která je pokládána za potenciálně nebezpečnou. Pokud stát má deficity veřejných rozpočtů, musí si nutně na jejich krytí půjčit. A kdykoliv se stát, jako jiný dlužník, může dostat do situace, kdy mu nebude ochotno půjčit dostatečný počet věřitelů, aby stát deficit pokryl. Případně budou věřitelé ochotni půjčovat jen za vysoký úrok a stát se může dostat do situace, kdy nebude schopen ani tento úrok splácet. Daná nebezpečí prostě existují a jejich řešení nejsou jednoduchá. Je ale pravda, že stát na rozdíl od ostatních subjektů má více možností, jak dluh řešit. Obecně stát může udělat následující:

a)      zbankrotovat. Zde doporučuji inspirativní videa na youtube o bankrotu Argentiny v roce 2001 (klíčová slova Argentina collapse)

b)      zvýšit daně. Problém je, že výrazný růst daní podlamuje ekonomickou aktivitu soukromých subjektů, které se přesouvají do sféry šedé ekonomiky, kde daně neplatí, odcházejí ze země apod.

c)      snížit vládní výdaje. Drastické snížení vládních výdajů ovšem je nepříjemné pro ty, kdo byli příjemci těchto výdajů. Tito lidé mohou být nutně nespokojeni, snižování výdajů není nikdy populárním krokem. Navíc často dochází k plošnému snižování výdajů, kdy se nerozlišuje, že některé z nich mohou mít produktivní charakter, tedy mohou v budoucnu generovat příjmy státu.

d)     vyvolat inflaci. V inflaci reálná hodnota dluhu klesá. Historicky nejznámější je asi inflace v Německu v roce 1923. Ta byly vyvolána státem právě proto, že tehdejší Německo nebylo schopno splácet své dluhy (konkrétně reparace jako důsledek porážky v první světové válce, které Německo bylo povinno platit vítězům této války -Francii, Velké Británii a dalším zemím). Jak inflace v českých podmínkách vypadá nepravděpodobně, nesmíme na tuto možnost zapomínat.

e)      vyvolat válku. Opět v českých podmínkách relativně hodně nepravděpodobná možnost, ale vědomě ji zmiňuji. Protože historické paralely tu jsou. Argentina v roce 1983 se pokoušela řešit své ekonomické problémy válkou s Velkou Británií. Důvodem invaze Iráku do Kuvajtu v roce 1990 a následující první válce v zálivu v roce 1991 rovněž byly tehdejší ekonomické problémy Iráku.

Žádná z těchto možností není ideální a každá bude hodně bolet. Má proto smysl jít volit a volit ty subjekty, které jsou si problému dluhu vědomi a jsou ochotny ho řešit.

Přiznávám se ale, že problematika veřejného dluhu pro mne není tím hlavním velkým tématem voleb. Problematika veřejného dluhu je možná projevem jiného tématu. Jakého?

Osobně tím velký tématem vidím téma, jaký stát, respektive jakou společnost chceme.
Zda-li chceme otevřenou společnost, kde každý bude moci využívat informací, které vlastní, pro své cíle. Společnost pluralistickou, kde bude možno svobodně hlásat své názory. Společnost, kde bude samozřejmostí dodržování závazků. Společnost, kde bude v podnikání existovat volný trh do odvětví, ale bude rychle a nekompromisně trestáno jednání v rozporu s pravidly správného chování. Společnost, která vytvoří mechanismy, aby i lidé s nízkými příjmy mohli zvyšovat a rozvíjet své investiční příležitosti a investovat do svých možností (o tom, jak toho jde dosáhnout, píši v jiných textech, např. ve své disertaci J). Společnost založenou na vzdělání. Společnost potírající korupci. Společnost sebevědomou, ale zároveň nepodléhající pýše rozumu – společnost, která si je vědoma, že lidské společenství je příliš komplexním útvarem, aby šlo pochopit a direktivně řídit. Společnost komplexně reformujíc velké oblasti – penzijní systém, zdravotnictví, bytovou politiku. Přitom provádějící reformy tak, aby se prodlužoval produktivní věk (věk, po který člověk může pracovat), aby předčasné důchody nebyly formou řešení nezaměstnanosti. Společnost s otevřeným trhem práce, který dokáže chránit lidi, jež ekonomická teorie nazývá slabší smluvní stranou (nemají dostatek informací, znalostí apod.) a usilující o to, aby daní lidé slabší smluvní stranou nebyli napořád. Společnost, která ke svým cílům směřuje postupně, je ale sebevědomá a ví, že jsou reálné a dosažitelné. Společnost vážící si podnikatelů, která dokáže rozlišit mezi těmi, kdo zbohatli díky legálním nápadům, inovacím apod., těchto lidí si váží  a oceňuje, a mezi těmi, kdo zbohatli na základě podvodů, korupce apod. a tyto lidi odsuzuje. Společnost respektující vlastnická práva. Společnost chránící životní prostředí. Neusilující o zrušení těžebních limitů. Provádějících rozumnou ekonomickou politiku – uvědomující si, že jen úspory energií a alternativní zdroje spotřebu nepokryjí a společnost, která je schopna si spočítat veškeré náklady spojené s těmito úsporami a alternativními zdroji. Společnost, která si váží starých lidí a neodsouvá je na okraj, ale zapojuje je do řešení svých problémů. Společnost dynamickou, ale i společnost, která ví, že ekonomický růst je prostředek k dalším cílům, ke spokojenosti, štěstí, nikoliv cílem samotným. Společnost zodpovědnou, která jedná a chová zodpovědně, ví, co je možné a co nikoliv. Společnost autentického bytí.
Možná je výše uvedená charakteristika příliš široká. Asi je. Přesto má smysl podle mne o takovou společnost usilovat, s vědomím, že ji nelze dosáhnout hned, násilně, s vědomím, že při jejím dosahování se nevyhneme chybám a omylům.

Opakem je totiž uzavřená společnost. Společnost dogmatických prav. Společnost, ve které si lidé bojí projevit názor – jeden z hlavních důvodů, proč nemohu volit ČSSD je, že v krajích, kde vládne, mám informace, že se řada lidí začíná bát projevit svůj názor. Společnost sociálních dávek a závislosti na státu. Společnost byrokratickou, kde je vrcholem kariéry pracovat pro stát. Společnost, která obecně považuje podnikatele za zloděje a nechápe jejich význam. Společnost s velkým státem a tudíž společnost, kde je větší možnost pro korupci. Společnost, kde styky hrají větší roli než schopnosti. Společnost, která nerespektuje vlastnická práva. Společnost, která je za cenu krátkodobého řešení nezaměstnanosti ochotna poškozovat životní prostředí (např. prolomit těžební limity). Společnost, která chrání životní prostředí neefektivními způsoby (např. nadměrnou podporou tzv. biozdrojů, které ve skutečnosti biozdroji nejsou, či alternativními zdroji energie, které jsou ale ve skutečnosti velmi energeticky náročné). Společnost, která vytváří segregaci, neumožňuje lidem investovat do svých schopností. Společnost monopolů, oligopolů. Společnost, která se bojí reforem a problémy, které je třeba řešit, odsouvá. Společnost populistická, která preferuje současný příjem za cenu budoucích nákladů. Společnost orientovanou na zastaralé technologie. Společnost bez duše, fantazie. Společnost nezodpovědnou, společnost žijící na dluh, na úkor budoucnosti. Společnost neautentického bytí.

Podle mne má smysl jít volit a volit ty, kteří nabízejí vizi první ze zde uvedených společností a nikoliv vizi společnosti druhé.

Před 4 lety jsem napsal toto: "nemyslím si, že by se ČR nacházela na nějaké osudové křižovatce, že letošní volby ovlivní zemi na mnoho let. Přesto je pokládám za důležité. Konají se v demokratickém prostředí, za příznivé ekonomické situace. Máme téměř ideální podmínky pro to, abychom se rozhodli, co chceme, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Máme možnost se zabývat detaily, diskutovat o konkrétních problémech, máme možnost se zamýšlet, jaké by mělo být postavení člověka v české společnosti, jaká by měla být role státu, samosprávy apod., máme možnost řešit otázky, na které při velkých změnách/osudových křižovatkách nezbývá čas. Proto si myslím, že má smysl jít volit, proto píši tento mail."

Letos si tímto tvrzením už nejsem jist. Přinejmenším v otázce veřejného dluhu se určité osudové křižovatce blížíme. Letošní volby se dále nekonají za příznivého ekonomického prostředí. I v ČR se projevily důsledky ekonomické krize. Potřeba řadu věcí řešit je větší než před 4 lety. Bohužel v řadě oblastí jsme příznivou situaci nevyužili, žili v posledních letech na dluh, chovali se nezodpovědně. Pokud bychom v daném chování pokračovali, budou důsledky velmi nepříjemné. Proto má jít smysl volit a volit ty, kdo se chtějí zodpovědně chovat.

Před 4 lety jsem napsal stranu, kterou volit budu. Letos tak neučiním. U strany, kterou jsem volil, je třeba konstatovat, že ODS je odpovědna za řadu problémů, kterým dnes čelíme, a na neodpovědném chování se podílela. Osobně zatím nevím, koho volit budu. Vím, že volit chci jít a budu se snažit volit podle výše uvedeného i podle idejí, který obsahoval text před 4 lety.

Má tedy smysl jít volit. Mají smysl uvažovat o dalších postupech – např. o návrhu kroužkovat poslední 4 kandidáty na kandidátní litině, protože tak dostanou preferenční hlasy, a v důsledku jejich postavení na kandidátce je více pravděpodobné, že tyto osoby jsou méně zkorumpované. Ale daný postup není zárukou. Je třeba si vedle toho zjisti nějaké informace o daných kandidátech – samotné kroužkování je příliš jednoduché a opět se tím zbavujeme dalšího úsilí a naší zodpovědnosti.

Čím jsem starší, tím slovo odpovědnost více zdůrazňuji. Jdu volit i pro to, že chci být zodpovědný a chci zodpovědně rozhodovat o svém osudu. Budu rád, když i ty půjdeš volit a zodpovědně rozhodneš o svém osudu i osudu této země.

Petr Wawrosz – Wawi

Ve čtvrtek 12. května 2011 jsem shlédl přednášku člověka, který se označuje jako fyzický ekonom a jmenuje se Andreas Clauss. Shlédl jsem ji náhodou, na doporučení svého kamaráda Roberta (Robina) Pika. Přednáška byla navíc v Brně, já sice daný den do Brna jel, nevěděl jsem ale, zdali budu začátek stíhat. Stihl.

Z přednášky jsem byl vcelku zklamaný. Psal jsem to i na Facebooku (FB) daný den, o svém zážitku jsem potom na FB chatoval, v následujících dnech mluvil s několika dalšími lidmi, jejichž názorů si vážím a chci o nich přemýšlet. V diskusi na FB jeden z mých studentů dal odkaz na jinou přednášku pana Clausse – tentokrát z roku 2008, která je sice v němčině ale s českými titulky. Uvádím zde link na první část http://www.youtube.com/watch?v=w9vbGfVrUoY&feature=related, případně si v youtube.com dejte A. Clauss Peníze a právo české titulky - přednáška je na youtube rozdělena do 11 dílů, trvá celkem asi 90 minut, je hodně podobná té, kterou jsem shlédl 12.5.2011 v Brně já.

Co mi na přednáškách vadí?

Nejvíce asi, že přesvědčení o spiknutí. A Clauss mluví často obecně a používá výrazy typu "chtějí vytvořit nový světový řád", "tím nás mají v rukou" atd. Z obou jeho vystoupení lze vysledovat, přesvědčení, že někdo koordinovaně, řízeně páchá zlo, vědomě ovládá obyčejné lidi, jinak řečeno, že řídí svět. Z přednášky, co je na youtube, není podle mne zřejmé, koho tím A. Clauss myslí, z letošní brněnské přednášky vyplynulo, že tím myslí bankéře, respektive finančníky obecně. Přiznávám se, že nemám spiklenecké teorie rád. Pod pojmem spiklenecká teorie zde chápu právě přesvědčení, že svět někdo řídí, cíleně v něm páchá zlo, poškozuje ostatní lidi. Tyto teorie totiž často vedou k tomu, že stačí ony pachatele zla nějak odhalit a zlikvidovat a nastane na světě ráj. Lehce zkratkovitě řečeno, nacisté se domnívali, že tou skupinou, kdo páchá zlo, jsou židé, a skončilo to vyhlazovacími koncentračními tábory. Komunisté se domnívali, že danou skupinou páchající zlo je buržoasie a skončilo to vyvlastněním továren, zestátněním a socialistickým hospodářstvím. V Evropě tento experiment neměl většinou tak drastické účinky jako nacismus (např. ale v 50. až v 70. letech 20. století v Číně, v 70. letech 20. století v Kambodží nebo dokonce i  v současnosti v severní Koreji byly a jsou důsledky toho experimentu tragické – řada mrtvých, řada lidí ve vězení, řada lidí přesídlených, atd.), přesto ekonomicky selhal, vedl k zaostávání, nízké životní úrovni (např. v podobě front na základní potraviny). To všechno vedlo k touze obyvatel evropských zemí se socialistickým zřízením po návratu ke kapitalismu, k čemuž zde došlo na sklonku 80. let 20. století. Pan A. Clauss sice nevyzývá k tomu, aby bankéři a finančníci byli odstraněni, přesto se bojím, že od jeho názorů je k názorům volajících po jejich odstranění jen krůček a že zrušení bank a dalších finančních institucí (které by bylo důsledkem jejich odstranění) by lidem nepřineslo mnoho dobrého – řadu možností, které dnes díky bankám máme, bychom rázem neměli.

Když jsem svůj názor, že se mi teorie spiknutí, že za všechno mohou finančníci, prezentoval v jedné diskusi, dostalo se mi odpovědi (volně cituji smysl odpovědi), že bankéři a mobilní operátoři jsou vskutku zloduchové, že jejich cílem je vykořisťovat lidi. Nad tímto názorem jsem hodně přemýšlel. Nejenom proto, že jej pronesl člověk, jehož názorů si obvykle vážím, ale i proto, že jsem si říkal: v ledačems má daný člověk pravdu. Banky vskutku mají nespravedlivé poplatky. Banky a další finanční organizace vskutku chybně v letech před hospodářskou krizí (tj. před rokem 2008) i v průběhu této krize investovali, půjčovali peníze lidem (subjektům), o kterých jim mohlo a mělo známo, že je nesplatí. Když se potom finanční instituce dostaly do problémů, chtěly, aby stát tyto problémy řešil a to z peněz daňových poplatníků. Pokud se zastavíme u mobilních operátorů, tak i zde platí, že mnohdy nabízejí nevýhodné tarify, že leckteré jejich poplatky jsou značné. Existují případy, kdy se snaží ze zákazníka dostat každou korunu, ačkoliv se jedná o nemocné lidi apod. – kamarádka, která má zkušenost, jak složitě se vypovídá dlouhodobě uzavřená smlouva, kterou uzavřel její tatínek, který potom onemocněl a de facto není schopen mobil používat, může vyprávět: dotyčnému operátorovi šlo jen o peníze a situace nemocné osoby ani její rodiny jej nijak nezajímala.

Čili ano, dané firmy se mnohdy chovají špatně, snaží se získat peníze za každou cenu. Přesto s názorem dotyčné osoby, kterou znám (znovu zdůrazňuji: jde o moji interpretaci jejího názoru, přesná její slova už si nepamatuji), že finanční instituce a mobilní operátoři se chovají jako vykořisťovatelé, nemohu zcela souhlasit. Myslím si, že tento názor zapomíná na něco podstatného: dané firmy nám poskytují služby, které jsou pro nás užitečné, které nám přinášejí nějaký prospěch. Ano tyto firmy se mnohdy chovají nemravně, ale zároveň nám nabízejí něco, kvůli čemu jejich statky kupuje, využíváme, platíme za ně. To, že nám nabízejí něco užitečného, by nemělo zapadnout. Jinak řečeno, ne úplně souhlasím s tím, že cílem těchto firem je pouze "oškubat zákazníka". Cílem těchto firem také je nabídnout zákazníkovi něco, co se mu může hodit. Samozřejmě, pokud mu danou službu obecně daný produkt či daný statek) lze nabídnout za pro zákazníka nevýhodnou cenu, mnohdy tak učiní.

Cílem firem je vydělat, mít zisk. Ostatně už člověk, který bývá označován za zakladatele ekonomie, Adam Smith ve své knize z roku 1776 "Pojednání o původu a podstatě bohatství národů" píše: "Není to laskavost řezníka. Sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které plynou jim." Smith tím chtěl zdůraznit, že sobectví nemusí být špatné nebo odsouzeníhodné. Zisk, možnost získat to, na základě čeho bude daný subjekt schopen uspokojovat své potřeby, je tím motorem, který jej vede k tomu, že uspokojuje potřeby druhých osob. Ano, mnohdy dochází k tomu, že při uspokojování potřeb druhých, jsou druhým nabízeny statky, které nepotřebují, statky za cenu, která pro druhé není výhodná. Myslím si, že je ale nesprávné vidět pouze tyto jevy a nevidět, že díky touze po zisku se naše životní úroveň zvýšila, že jsme schopni uspokojovat více potřeb, atd. Důsledkem mj. je delší doba dožití, schopnost léčit nemoci, které jsme dříve léčit nebyli, pokles kojenecké úmrtnosti, atd.

Ekonomická teorie zná důvody, proč mnohdy jsou zákazníci znevýhodnění – za hlavní lze označit informační asymetrii a skutečnost, že zákazník je slabší smluvní stranou: nemá dostatek informací, znalostí, schopností a koneckonců ani času, aby mohl a byl schopen se bránit, prosazovat svoje zájmy, atd. Pokud není zákazník dostatečně silný, lze ho snadno napálit, zneužít apod. Řešení co s tím nejsou jednoduchá, ale existují (níže uvedené je základní výčet):

-                    zejména větší konkurence. Pokud si firmy vskutku konkurují, tj. nejsou domluveny, tak je nepravděpodobné, že všechny budou zákazníkovi poskytovat statky pro zákazníka za nevýhodných podmínek. Zákazník má potom větší možnost výběru a firmy díky tomu, že zákazník není tolik závislý na jedné firmě, si firmy tolik nedovolí být vůči němu "zlý"

-                    existencí pravidel, které zákazníka chrání. Tyto pravidla jdou prosadit. Lidský vývoj mj. spočívá v tom, že se neustále rozšiřuje množina toho, na co mají lidé nárok. Prosadit svá práva není jednoduché, ale je to možné.

-                    vzděláváním: jako VŠ pedagog musím tuto složku zdůraznit: vzdělaný zákazník zná více svoje práva, ví, jaké jsou možnosti, na co má nárok, apod. Vzdělávání není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii a další náklady, ale vyplatí se.

Nejsem naivní a nepředpokládám, že pokusy o okrádání zákazníků, o nabízení jim statků za pro ně nevýhodných podmínek aplikací zde uvedeného zmizí. Co vím je, že člověk může jednat oportunisticky (tj. v rozporu s nějakými pravidly, včetně pravidel morálky). Myslím si ale zároveň, že postupným vytvářením institucí, organizací, vzděláváním apod. lze možnosti tohoto oportunistického jednání omezovat, jak je nejde (z principu naší povahy) odstranit. Jsem rovněž přesvědčen, že dané problémy nevyřešíme nastolením nějakého "nového světového řádu" (i tato myšlenka alespoň nepřímo zazněla v internetové přednášce A. Clausse – sice říkal, že jej chtějí nastolit zejména oni, myšleno asi finančníci a to takový, který bude pro finančníky výhodný, A. Clauss ovšem přinejmenším nepřímo vyzýval spotřebitele, aby usilovali o nastolení daného řádu výhodného pro spotřebitele, respektive "obyčejné občany"), který bude mít za následek "nového, lepšího" člověka. Minulé pokusy (např. socialismus) ukázaly, že tudy cesta nevede. Rovně, jak jsem výše uvedl, podle mne problémy nevyřešíme odstraněním bank a dalších finančních organizací, protože prostě řada služeb je pro nás užitečná. Boj proti okrádání a dalším nepravostem podle mne z principu věci musí být neustálým bojem, postupným bojem (ve smyslu, že se postupně daří omezovat možnosti pro okrádání – nezapomínejme ale, že díky technickému pokroku budou rovněž vznikat nové možnosti, jak okrádat). Nevyřeší jej podle mne nějaká radikální změna (typu, že se staneme ekonomicky soběstační – problematika ekonomické soběstačnosti je rozebrána níže), protože daná radikální změna s sebou přináší často řadu škod, problémů atd., které jsou větší než původní problémy, jež radikální změna chce odstranit. Postupný, neustálý boj není tak dramatický, nepřináší jednoznačná řešení, neslibuje (přímo nebo nepřímo), že vše vyřeší, že nastane ráj na zemi. Proto není tak atraktivní. Historie ale ukazuje, že tento boj spíše vede ke zlepšování lidského údělu než radikální změny.

Pokud se vrátím k přednášce A. Clausse tak podle mne obsahuje řadu ekonomických nesmyslů (např. z hlediska vzniku peněz), v přednášce často skáče z jednoho problému na druhý, aniž by byl konkrétní a šel do větší hloubky. Svým způsobem pro mne bylo i zklamání, že obsahově se internetová přednáška z roku 2008 a letošní přednáška příliš nelišila. Zajímavý je i přístup k penězům. Jak už jsem psal na FB, pan A. Clauss sice jako jedno řešení nabízí, abychom nepoužívali "jejich" peníze (myšleno peníze bank, respektive dalších finančních institucí, přinejmenším ve smyslu, že se jedná o peníze, které vznikly díky současnému bankovnímu systému), evidentně však jejich peníze používá. Koneckonců v přednáškách říká, že založil několik nadací, které investují právě "jejich" peníze. Ale ve skutečnosti jsou to peníze lidí, kteří je panu A. Claussovi svěřili, respektive zaplatili.

Samozřejmě, že v přednáškách A. Clusse zaznělo několik myšlenek, se kterými lze souhlasit (oprávněně podle mne třeba kritizoval chybné investiční rozhodnutí řady bank, upozorňoval na nepoměr mezi počtem obyvatel Evropy a severní Ameriky a kolik tito obyvatelé spotřebovávají), celkově mi ale jeho přednášky přijdou jako jedny z mnoha přednášek ve stylu "všechno na světě je špatně, pokud se svět radikálně nezmění, skončí to katastrofou". Podle mne je logické, že na to řada lidí ráda slyší, daný přístup jim umožňuje zdůvodnit, proč jsou neúspěšní (všechno se přece vyvíjí špatným směrem, takže nejsou neúspěšní jen oni, ale je neúspěšný celý svět), proč s tím vlastně oni nemohou nic dělat (vyžaduje to přece radikální změnu, na kterou jsem malým pánem), takže je dané přednášky vlastně utvrzují v jejich identitě i pocitu nespokojenosti. Jak už jsem výše zdůraznil, vadí mi na nich pocit spiknutí – v internetové přednášce např. zaznělo, že není náhoda, že k soudobé krizi došlo cca 80 let po vypuknutí Velké deprese (tj. světové hospodářské krize, jež propukla na sklonku 20. let 20. století a trvala praktiky po celá 30. léta), respektive v internetové přednášce to bylo dokonce prezentováno tak, že soudobá krize byla úmyslně vyvolána právě cca po 80 letech, protože už není nikdo, kdo by Velkou Depresi pamatoval. Soudobá krize má řadu příčin, včetně nezodpovědného chování finančních organizací, ale představa, že krize byla úmyslně vyvolána, respektive, že je někdo, kdo ji úmyslně vyvolal, je nebezpečná. Opět říká, že někdo řídí svět, že někdo je tím bohem, že ostatní jsou malí pánové. Opět je od této představy jen krůček k tomu, aby ten někdo byl "po zásluze spravedlivě potrestán" (nejlépe zcela vyhuben). Na druhou stranu ale i tato představa může lidi utvrdit v pocitu, že s problémy nejde nic dělat, protože ti, kdo podle dané představy svět řídí, jsou příliš mocní, aby se s nimi dalo bojovat. Obé je podle mne špatně – podobným krizím lze předcházet, jak jim nelze nikdy zabránit (viz výše, v důsledku naší povahy), krize však nevyřešíme tím (opět viz výše), že odstraníme finančníky a finanční instituce.
Jen dodatek: uvědomuji si, že jsou jevy, které jsou úmyslně vyvolány – např. inflace: při inflaci někdo (v současnosti centrální banka) začne úmyslně zvyšovat množství peněz v oběhu. Typickým příkladem úmyslné inflace je asi učebnicově nejznámější inflace: německá inflace v roce 1923 – ta vznikla zejména pro to, že Německo nebylo schopno, jako poražený stát v první světové válce, splácet reparace vítězným mocnostem, tak německá vláda (centrální banka neměla tehdy takovou moc) začala tisknout peníze právě proto, aby měla peníze na splácení reparací. Nicméně myslet si, že se někdo úmyslně vyvolal krizi, která vznikla kolem roku 2008, s tím vskutku nesouhlasím. Opravdu jsem přesvědčen, že nikdo takovou moc nemá, že daná krize vznikla kombinací řady faktorů. Opravdu jsem přesvědčen, že daná teorie krize jako úmyslného jevu je nebezpečná, že nás vlastně zbavuje zodpovědnosti za naše činy. A. Clauss přitom nepojmenoval konkrétní osoby – viníky obecně míní finančníky (alespoň takto to vyplynulo z brněnské přednášky).  Potom ale nerozlišuje podíl jednotlivých osob – všichni finančníci jsou de facto dle něj vinni, míru jejich zavinění není třeba zkoumat. To opět považuji za nebezpečné, protože to vede k touze po exemplárních trestech, které nerozlišují, vede to tedy k nespravedlnostem. Jeho postoj "všichni finančníci jsou vinni" vlastně umožňuje, že skuteční vinící se mohou skrýt, zůstat v anonymitě davu. Jeho postoj je opět jednoduché, pohodlné řešení, Nicméně řešení bez konkrétní odpovědnosti, bez snahy o hledání spravedlnosti. Možná teď budu zbytečně přísný, ale podobný postoj po druhé světové válce říkající "všichni Němci jsou vinni", vedl k masakrům nevinných, k divokým odsunům a k dalším nespravedlnostem. Ano, v současnosti se historie nemůže asi tak snadno opakovat, ale podobné jevy nejsou nikdy vyloučeny.

Z hlediska přednášky A. Clausse bych se chtěl zastavit ještě u tří témat. Prvním je skutečnost, že soudobé peníze nejsou kryty zlatem ani jiným reálným aktivem. Peníze dlouho vskutku zlatem nebo jinou komoditou kryty byly, respektive za papírové peníze (případně záznam v bance) bylo možno dostat stanovené množství zlata. Přinejmenším od konce první světové válce tato možnost získat za papírové peníze zlato byla omezena, definitivně byla odstraněna v letech 1971-1973. Skutečnost, že peníze nejsou ničím kryty, samozřejmě může vést k tomu, že je emitováno nadměrné množství peněz, tj. že dojde k inflaci a peníze ztratí na hodnotě. Řešením však podle mne není návrat ke stavu, kdy peníze byly kryty zlatem (nebo jiným reálným aktivem). Důvod je jednoduchý: zlata je obvykle (nedojde-li k objevu nějakého nového naleziště, což nyní není příliš pravděpodobné) málo, respektive je ho stabilní počet. Pokud ale roste množství vyprodukovaných statků, tak daný stabilní počet peněz vázaný na dané stabilní množství zlata by nestačil uspokojovat směnu stále většího množství statků (a to zjevně ani v případě, kdyby rostla rychlost obratu peněz, tj. peníze by se v daném období častěji používaly). Důsledkem by byla deflace. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Mějme primitivní vesnici, ve které je 100 zlatých mincí, vesnice za rok vyprodukuje 100 chlebů, každá mince je ročně použita právě jednou. Potom jeden chleba bude stát jednu zlatou minci. Předpokládejme nyní, že počet vyprodukovaných chlebů ve vesnici díky technologickému pokroku vzrostl na 600 kusů za rok. Mincí je stále 100, díky technologickému pokroku ji ale lze použit ročně třikrát. Potom máme ročně k dispozici de facto 300 mincí a jeden kus chleba může stát půl zlaté mince. Cena statku tedy klesla, odborně (pokud by se pokles nastal u všech statků) se daný proces nazývá právě deflace (tj. pokles cenové hladiny, je to opak inflace). O inflaci se vcelku ví, že je škodlivá – peníze jsou znehodnocovány, inflace poškozuje věřitele. Kupodivu i opak inflace, tj. deflace je rovněž škodlivá – tentokrát jsou poškozováni dlužníci, kteří v důsledku toho, že klesají ceny jejich statků, nejsou schopni splatit své dluhy (které vznikly před poklesem cen). Obrazně řečeno: dlužník si půjčil stovku, má s úroky vrátit 105, v důsledku deflace (poklesu cen statků, které dlužník produkuje, si ale dlužník vydělá 98). Tento příběh dlužníků se reálně udál v ekonomice USA v 80. a 90. letech 19. století – peníze tehdy byly kryty zlatem, ale zlata bylo málo, nestačilo růstu americké ekonomiky. Důsledkem byl pokles cenové hladiny asi o 25 % (mezi léty 1880-1896), na který doplatili američtí farmáři, kteří nebyli schopni splácet dluhy. Situaci vyřešilo až nález nových ložisek zlata na Aljašce v roce 1898. Má zde smysl zdůraznit, že na deflaci doplatili právě farmáři, tedy osoby, které A. Clauss obecně považuje za prospěšné – ve své brněnské přednášce několikrát zdůraznil, že není dobře, že zemědělci se podílejí na počtu ekonomicky aktivních malým procentem. I nyní, pokud by peníze začali být kryty zlatem nebo jiným reálným aktivem, lze předpokládat, že by tohoto aktiva bylo málo, že by došlo k deflaci a že právě zemědělci (kteří si obecně často berou půjčky – neb náklady mají po celý rok, příjmy jen po určitou část roku, tak aby daný nesoulad vyřešili) by deflací byli postiženi.
Výše jsem uvedl, že zlata by asi bylo málo, takže množství peněz by nerostlo, což by za situace růstu produkce statků činilo problémy. Rovněž jsem výše napsal, že problém v USA na sklonku 19. století vyřešil nález nových zlatých ložisek. Nalezení zlatých ložisek na Aljašce tedy bylo pozitivní. Dřívější událost ovšem ukazuje, že objevení zlatých ložisek může být negativní – v  16. století nález obrovských ložisek zlata (v důsledku objevení Ameriky) vedl k inflaci ve Španělsku a k hospodářskému zaostání dané země. Sice jsem výše též napsal, že nyní objev nových obrovských ložisek zlata není pravděpodobný. Je ale teoreticky možný. Rovněž je teoreticky možné, že se podaří vyvinout technologii, která povede k obrovské produkci umělého zlata (k nerozeznání od pravého). Potom by pro změnu zlata mohlo být mnohem více než vyprodukovaných statků a inflace by nastala. Podobné problémy hrozí, pokud by se peníze svázaly s jakýmkoliv jiným reálným aktivem. Zkrátka a dobře svazovat peníze s reálným aktivem hrozí mnoha problémy. Jednodušší je přitom v současném světě nekrytých peněz vytvořit taková pravidla, která centrálním bankám i vládám zabrání nekontrolovaně zvyšovat množství peněz. Ano, slovy mého oblíbeného filosofa Karla Poppera, je to malý krok "postupného sociálního inženýrství", ale krok, který má větší smysl než radikální změna. Ostatně podobná pravidla existují a jsou i dodržována – když se podíváte třeba na vývoj inflace v USA, tak zjistíte (přes všechny problémy s měřením inflace), že po roce 1992 nikdy nepřesáhla 4 % ročně, přičemž ekonomická teorie uvádí, že mírná inflace není škodlivá (proč tomu tak je, už je mimo rozsah tohoto textu).

Druhým tématem je myšlenka soběstačnosti, kterou A. Clauss propaguje jako řešení daných problémů – v jeho pojetí zejména spočívá v tom, že daná společnost je soběstačná v produkci potravin a energie. V brněnské přednášce zazněl názor, že jednostranné pěstování plodin (např. obrovské lány řepky) jsou ekofašismem. Je to jeden z mála názorů, se kterým souhlasím, dané jednostranné pěstování skutečně snižuje biodiverzitu apod. Sice je možná produkčně levné (nenákladné), v této produkci však nejsou zahrnuty veškeré náklady spojené s dopravou potravin, s poškozením životního prostředí apod. Přes tento souhlas si ale myslím, že potravinová a energetická soběstačnost není řešením. Z mého pohledu představuje druhý extrém – kdy daná společnost produkuje potraviny, pro které vůbec nemá podmínky, respektive je nucena produkovat elektřinu způsoby, které jsou nákladné a diskutabilní (když např. daná společnost nedisponuje dostatečnými energetickými zdroji). Naprostá soběstačnost v potravinách je krom toho nemožná – Česko by se třeba muselo zcela vzdát rýže apod. Obecně s myšlenkou soběstačnosti nesouhlasím právě proto, že nutí danou společnost produkovat i statky, ve kterých daná země není dobrá (např. pro to, že nemá vhodné zdroje k jejich produkci). Řešením je samozřejmě některé statky neprodukovat a ani nespotřebovávat, ovšem tím opět snižujeme množinu potřeb, které lze uspokojit a většinou vcelku zbytečně. Sice si vskutku nemyslím, že je rozumná specializace pouze na činnosti, ve kterých je daná společnost nejlepší – v zemědělství to může vést právě ke zmíněným monokulturám, v průmyslu např. k velké závislosti na automobilovém průmyslu, přičemž změna orientace na jiný druh produkce může být extrémně nákladná (a co když náhle třeba z důvodu vysokých cen ropy klesne poptávka po autech!). Tato specializace je jeden extrém. Soběstačnost chápu jako druhý extrém. Svět se dnes nebezpečně přibližuje extrému specializace se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy, A. Clauss ale jako řešení podle mne nabízí druhý extrém, opět se všemi jeho, zde zmíněnými , i dalšími negativy.
Mimochodem myšlenka soběstačnosti je jen mírnější verzí myšlenky "návratu k přírodě" a teorií o ušlechtilých divoších (jeden z prvních autorů dané teorie je francouzský filosof žijící v 18. století J. J. Rousseau). Představa, že návratem k přírodě se stane člověk lepší, ušlechtilejší (to teorie ušlechtilého divocha ve své podstatě hlásá) je ale naivní, není nijak podložena. Život na úrovni divocha byl krutý, lidé nemohli uspokojovat mnoho potřeb, měli málo možností. Navíc nebyli nijak ušlechtilí – i primitivní společnosti mezi sebou bojovali, válčili apod. Obdobně očekávat, že nás změní potravinová a energetická soběstačnost (A. Clauss toto sice přímo neříká, ale podle mne se to dá z jeho přednášek dovodit), je naivní – stále platí, že být soběstačný znamená vzdát se řady statků. V důsledku neúrody a dalších jevů můžou být soběstačné společnosti přitom snadno ohroženy, nemít dostatek zdrojů, takže přestanou být soběstačné, tudíž možnost konfliktů, bojů o tyto zdroje se tak naopak podle mne zvyšuje. Myslím si dokonce, že opačný stav, tj. situace, kdy jednotlivé společnosti jsou na sobě závislé, četnost konfliktů snižuje – každá ze společností ví, že, pokud vyvolá s někým jiným konflikt, tak ten někdo jiný, ji přestane s velkou pravděpodobností dodávat zdroje a statky, které vyvolatel konfliktu potřebuje ke své existenci. Tudíž, si raději vyvolání konfliktu rozmyslí. Znovu opakuji, nejsem zastáncem nadměrné specializace, ale na myšlence naprosté soběstačnosti vskutku nevidím nic pozitivního.

Třetím tématem, je skutečnost, že A. Clauss upřednostňuje fyzickou ekonomii (ostatně, jak jsem uvedl v úvodu, sám sebe označuje za fyzického ekonoma). Fyzická ekonomie podle něj znamená, že dobré je, co lze změřit a zvážit, tedy produkty zemědělství a průmyslu. Výše jsem rovněž uvedl, že ve své brněnské přednášce A. Clauss vyjádřil nespokojenost, že v zemědělství a i v průmyslu pracuje málo lidí (z hlediska jejich podílu na ekonomicky aktivním obyvatelstvu). Ekonomická teorie obvykle chápe daný malý podíl osob zaměstnaných v zemědělství a případně i v průmyslu na ekonomicky aktívním obyvatelstvu za výraz ekonomické vyspělosti dané společnosti – daná společnost je schopna fyzické statky vyprodukovat s malým počtem osob. I pokud bychom připustili, že řada služeb, které jsou v současnosti nabízeny, je zbytečných, zůstává otázka, co vlastně A. Clauss navrhuje a jaké by to mělo důsledky. Brněnský přednáška kromě konstatování, že v zemědělství pracuje málo osob, že to není dobře (a že se tito zemědělci neuživí – ve smyslu nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu) nenavrhla nic. Řešení přitom, pokud si myslíme, že daný stav není dobrý, není mnoho: buď se pracovníci ze služeb přesunou zpět do zemědělství. V takovém případě jsou možné dvě cesty:

-          buď tento větší počet lidí v zemědělství a v průmyslu bude produkovat stejné (nebo menší) množství fyzických statků jako doposud. Potom jejich produktivita klesne a dotyční lidé budou vydělávat méně, čili zchudnou a budou moci uspokojovat méně potřeb.

-          nebo tento v zemědělství a v průmyslu začne produkovat větší počet statků, čímž ale budou potřebovat více fyzických zdrojů (surovin apod.). A. Clauss přitom v obou přednáškách zdůrazňuje, že fyzických zdrojů ubývá, že dochází k jejich vyčerpání. Pomiňme teď, že předpoklad vyčerpání fyzických zdrojů je oblíbený katastrofický strašák, že ekonomická teorie zdůvodňuje, proč tento scénář vyčerpání zdrojů nehrozí (rozbor daného zdůvodnění je opět mimo rámec tohoto textu). Mým cílem je upozornit na nekonzistentnost uvažování A. Clusse – prostě, když říkám A, měl bych uvažovat, jaké bude B a C, atd.

Samozřejmě je tu i možnost, že pracovníci pracující ve službách přestanou zcela pracovat (tj. stanou se ekonomicky neaktivní). Jaké to bude mít důsledky na jejich příjem, není třeba popisovat. Stačí se zeptat, zdali by to dotyčné osoby chtěly.

Stejně nekonzistentní byl A. Clauss ve svém povzdechu, že se zemědělci neuživí (ve smyslu, že nevyprodukují dostatek potravin pro svou rodinu). Opět bylo by to extrémně nákladné – museli by produkovat i potraviny, které je pro ně nákladné pěstovat. Možná by se tito zemědělci uživili, ale už by nebyli schopni uživit obyvatele nepracující v zemědělství. Obecně ještě jednou: když něco navrhuji, měl bych domýšlet důsledky svých návrhů. Všechny sice domyslet nejde (většina našich aktivit přináší zamýšlené i nezamýšlené důsledky), některé domyslet jde.  Z mého pohledu je potom velmi diskutabilní předpoklad, že správné je jen to, co lze změřit a zvážit. Sice jsem ochoten souhlasit, že některé služby jsou zbytečné, stejně tak lze ale argumentovat, že některé produkty zemědělství a průmyslu jsou zbytečné – s touto možností A. Clauss vůbec neuvažuje, což je opět případ jeho nekonzistentnosti.  Navíc, pokud si tyto služby (a koneckonců i produkty zemědělství a průmyslu) lidé kupují, tak pravděpodobně uspokojují jejich potřeby. Ano, některé z těchto služeb, produktů průmyslu a zemědělství mohou poškozovat životní prostředí, ke vzniku patologických jevů (např. závislostí), apod., řešením však není šmahem omezit služby, ale zkoumat, jaké jsou důsledky produkce a spotřeby daných statků a pokud jsou se produkcí či spotřebou spojeny negativa, vytvářet pobídky, aby dané statky nebyly tolik spotřebovávány. Jenže, to je mnohem náročnější, než laciný výkřik, že je špatně, že ve službách pracuje mnoho lidí.

Shrnuto: fyzická ekonomie A. Clausse mne nepřesvědčila – vskutku si myslím, že s velkou pravděpodobností se jedná o dalšího člověka, který říká, že je všechno špatně, že za to mohou ti nahoře. Jak už jsem výše uvedl, lidé na to rádi slyší, protože si snadněji mohou zdůvodnit své neúspěchy. Řešení A. Clauss navrhuje v mnohem menší míře, než kolik kritizuje, jednotlivá řešení jsou potom velmi diskutabilní. 

zajimave internetove tipy na premysleni

Ahoj,

jak jste zaregistrovali, krom vlastnich (slozitych, nesrozumitelnych a dlouhych :-)) textu obcas posilam tipy na dalsi clanky.
Jakozto pedagog holt mam potrebu nutit lidi kolem mne, aby premysleli. Po vcerejsi diskusi ve vinarne se spoustou chytrych lidi na spoustu chytrych temat, mam danou potrebu dnes obzvlaste silnou :-) Predem upozornuji, ze dnesni tipy budou na premysleni obzvlaste narocne :-). Navic jsou kontroverzni. Ale je leto, a to je idealni doba k premysleni a k diskusim :-)
Ke vsem linkum pridavam svuj strucny komentar.

Wawi

Tipy se tykaji tri oblasti
- clanky v souvislosti se smrti Milana Paumera
- clanky ohledne socialniho statu
- clanky o postmoderne (vcetne clanku kritickych)


Oblast cislo jedna:
nekolik clanku, ktere byly napsany nebo se objevily na netu v souvislosti se smrti Milana Paumera, clena odbojove skupiny bratri Masinu.
http://www.klaus.cz/clanky/2649
http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-milan-paumer-proc-dd4-/p_spolecnost.asp?c=A100723_130231_p_spolecnost_wag
http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/762925
http://www.tyden.cz/rubriky/lide/milan-paumer-maminka-bedovala-ze-ma-doma-rvace_176184.html
http://www.euportal.cz/Articles/6345-milan-paumer-komunisti-jsou-bestie.aspx
http://slepeckahul.pecina.cz/2010/07/zemrel-milan-paumer-19312010.html
Moje poznamka:
osobne povazuji Milana Paumera za hrdinu. Po roce 1948, kdy skupina bratri Masinu pusobila, byl rezim nedemokraticky, totalitni, popravoal nevinne lidi, dalsim nevinne lidi zaviral, zabavoval jim majetek, neumoznoval pracovat, studovat apod. Postavit se na odpor tomuto rezimu melo smysl.
Urcity problem ale vidim v tom, na co poukazuje prvni link. Z hlediska vyznamu odbojova skupina bratri Masinu tento rezim prilis neposkodila. Pri jejich cinnosti v CR byli zabiti tri lide, vyloupeny dve policejni stanice (a ziskany nejake zbrane, nicmene nebyly nikdy pouzity) a jeden postovni vuz, zapaleny stohy s obilim na Hane. Akce byly izolovane a nic nezmenily. I samotny jejich utek do zapadniho Berlina byl de facto tragicky – Masinove a Paumer se tam sice dostali, v dusledku uteku ale byli popraveni dalsi tri lide (dva lide, kteri s Masiny a Paumerem rovnez utikali, a stryc Masinu) a n lidi na dlouha leta zavreno.
Ekonomicky receno i v odboji je nutno zvazovat naklady a prinosy cinu a zde mi vychazi, ze naklady byly vyssi nez prinosy. Ten rezim byl vskutku nedemokraticky, totalitni, Masinove byli mladi, dokazi si predstavit, ze prevladlo presvedceni "proti zlu je treba bojovat za kazdou cenu". Presto mne ponekud mrzi, ze ex post u Masinu se alespon neprojevila otazka, zda ta cena nebyla prilis vysoka.
Casto byva cinnost Masinu srovnavana s cinnosti odbojaru za druhe svetove valky. Zaznamenal jsem i srovnani akci Masinu s atentatem na R. Heydrich. I u tohoto atentatu se stale diskutuje, zda-li jeho cena nebyly prilis vysoka. Na tuto otazku neni jednozna odpoved, ja se osobne domnivam, ze nebyla (ale v dane dobe jsem nezil, nezazil situaci, kdy jsou lide v dusledku atentatu popravovani apod., cili vlastne nejsem opravnen se vyjadrovat), ale o teto otazce se v pripade atentatu na Heydricha alespon diskutuje. V pripade Masinu a Milana Paumera mi proste chybi urcita pokora – diskusi o cene svych cinu podle mne vzdy odmitali. Na jednu stranu byl ten rezim, proti kteremu bojovali, vskutku zlocinny, na druhou stranu alespon ex post melo smysl se zamyslet, zda-li jej neslo poskodit jinak a lepe. A toto zamysleni mi schazi.
Nektere soucasne nazory Milana Paumera se mi zdaji archaicke (viz rozhovory, co poskytl). Na druhou stranu plati, ze se nikdy nebal ozvat, pokud se z jeho pohledu dela nespravedlnost. I proto pro mne zustava hrdinou.


Oblast cislo dve – tema socialniho statu
http://www.e15.cz/nazory/rozhovory/vladimir-spidla-evropsky-socialni-sta-t-je-vrchol-moderni-civilizace
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=10377
http://www.pehe.cz/zapisnik/levice-stoji-a-pada-s-otazkou-socialniho-statu
http://www.penize.cz/ekonomika/70977-kohout-kolik-stoji-socialni-stat
http://www.profit.cz/clanek/pavel-kohout-socialni-stat-je-experiment-pro-dve-generace.aspx
http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=659173
http://myego.cz/item/jak-socialni-stat-zkazil-svedsko
http://rektorys.blog.idnes.cz/c/148620/Evropsky-socialni-stat-je-vrchol-moderni-civilizace.html (tento link je reakci na prvni link)
http://fse1.ujep.cz/materialy/KFU_huncova_UFNO0708hermankova1.pdf – aby bylo zrejme, o com je rec (tedy, co je socialni stat).
Moje poznamka:
mozna prekvapi zarazeni prvnich tri linku. Nicmene je tak ucineno vedome, protoze tema socialniho statu je opravdu kontroverzni. Osobne na jednu stranu souhlasim s nazory, ze tento stat pomohl srovnat majetkove nerovnosti, dal moznost praktickeho uplatneni prav tem, kteri by je jinak diky sve chudobe neuplatnili (napr. pravo na vzdelani). Souhlasim s nazory, ze tento stat chrani slabsi smluvni stranu, ktera casto nema mnoho moznosti a zajistuje teto strane dustojny zivot (napr. zamestnancum prijatelne pracovni podminky). Z tohoto pohledu socialni stat prispiva k demokracii, protoze umoznuje, aby se vskutku vyjadrili i ti, kteri by toho jinak nebyli schopni. Na druhou stranu tento stat vyzaduje velke vydaje, nezarucuje ze vydaje budou pouzity kvalitne (treba, ze vzdelavani bude kvalitni), vede k deficitnim rozpoctum a tedy hospodarskym problemum. Rovnez je pravdou, ze socialni stat muze podlamovat vlastni iniciativu, vede ke spolehani se na druhe, ochabovani lidske vule.
V tematu socialniho statu vidim projev touhy cloveka "mit vse, s co nejnizsimi naklady". Proste socialni stat neco stoji, nutne zpusobuje nejake dusledky (muze vytvaret vetsi podminky pro korupci apod.). Pokud se dnes diskutuje o zmenach v socialnim state, je opet zvazovat, co vsechno dane zmeny prinesou, jake budou mit dusledky. Rozhodne neni dlouhodobe udrzitelna situace, kdy je tento stat financovan na dluh, neplati ale rovnitko, ze deficity verejnych rozpoctu jsou zpusobeny pouze vydaji souvosejici se socialni politikou statu. Cili, pokud se ma setrit, je treba zvazovat vsechny vydaje statu a nejenom ty socialni.
Socialni stat by z filosofickeho hlediska mel byt prostredkm pro dustojny zivot. V praxi byl casto pro ruzne zajmove skupiny prostredkem, jak dostat, co nejvice vyhod s minimem nakladu. Socialni stat urcite na jednu stranu prispel k rovnopravneni postaveni rady lidi, na druhou stranu byl nepochybne zneuzivan. Dustojny zivot jde zajistit ruznymi cestami a cesta socialniho statu by mela byt jednou z nich. Jako chybu bych tedy videl snahy o naproste ruseni tohoto statu. Plati pritom, ze chcem-li dany stat mit, musime si na nej vydelat. Na druhou stranou videt socialni stat jako jediny mozny vrchol, jako jedinou moznou cestu, je rovnez chybou.


Oblast cislo tri: postmoderna a jeji kritika:
http://www.revuepolitika.cz/clanky/1311/konzervatismus-versus-clovek-bez-vlastnosti
http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik4/cislo15/15-04.htm
http://www.phil.muni.cz/ jokr/fak/doc/postmoderna.html
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=260&Itemid=48
moje poznamka:
Hodne abstraktní tema, ale na zaver si jej mohu dovolit (Stejne vetsina lidi nedocte az sem :-). Kdo docte a zodpovi otazku "Kdy (v kterem roce) se objevil termin postmoderna?", procemz odpoved lze najit v jednom z linku, dostane nejakou odmenu :-)).
Osobne se k postmodernimu mysleni vcelku hlasim. Vidim v nem jednu z moznosti, jak prekonat nebezpeci jedinych pravd, jedine spravnych pohledu, kdy ostatni nazory jsou zavrzenihodne, spatne apod. Prave proto, ze zivot je slozity, je tento pristup nebezpecny, nebot vetsinou zivot redekuje na jeden z mnoha rozmeru a ostatni zavrhuje. Nicmene i v tomto relativismu se skryva nebezpeci. Muze opravdu skoncti v cloveku bez vlasdtnosti, ktery neni schopen rozlisit, co je podstatna a nepodstane, co je dobro a co zlo. Zasadove postoje jsou na jednu stranu velmi casto nebezpecne, protoze si neuvedumuji slozitost a barevnost prostredi, na druhou stranu mohou (nicmene je treba zduraznit, ze nemusi) jasne upozornovat na to podstatne, dulezite, co v zadnem pripade nelze pominout, na cem ma smysl trvat. Proto treba prvni link k danemu tematu. Dane nebezpeci neni nijak nove, ostatne uz Dostojevsky rikal, ze kde chybi buh, je vse dovoleno. Pokud jsou zcela prekracovany hranice (coz je de facto jedne z cilu postmoderny), je rovnez vse dovoleno. Na druhou stranu, hranice musi byt prekracovany, kazda inovace je v te ci one forme prekroceni hranic, bez prekroceni hranic by clovek neletal do kosmu apod. (viz opet jeden z linku). A neni pritom zadna spravna forma prekroceni hranic. Cili prekroceni hranic muze byt ku prospechu i k neprospechu, nikdy neni jiste, co prevladne. Navic odlisne dusledky jsou v kratkem a dlouhem obdobi (bezprostredni a dlouhodobe dusledky). Co s tim? Slovy Jary Cimrmana "vyrovnat se s tim, je vecny ukol filosofie" (a ja dodam cloveka).

Ahoj,

někteří z Vás zareagovali na můj vcelku nevinný statut na FB (že jsem si zopakoval abecedu, když jsem dělal rejstřík pro naše učebnice mikroekonomie) žádostí, zda bych nenapsal nějaký zásadní filosofický text – asi je k tomu vedla skutečnost, že můj poslední velký filosofický text, který jsem posílal na sklonku roku 2009 vycházel z abecedy: každému písmenu abecedy přiřadil nějaká slova začínající na dané písmeno a toto slovo bylo filosoficky rozebráno.

Dotyčné osoby s danou žádostí si na FB můžete najít. Jsa dobrákem od kosti, usoudil jsem, že jim vyhovím a nějaký zásadní filosofický text napíši. Ostatní neplačte – zavinili to dotyčné osoby. V nejhorším nemusíte můj text číst. Jak se ukazuje, text bude vcelku stručný, ve wordu má pouze 4 strany.

Wawi (poprvé)

Samotný text:

Trávím teď hodně čas psaním. V rámci VŠFS jsme napsali (já a další dva kolegové) dvě učebnice mikroekonomie (bakalářskou a magisterskou), v rámci svého externího brněnského působení na Newton College jsem se podílel na skriptech o ekonomii, právu a hospodářské politice (celkem text psalo 5 lidí). Tyto texty mají dohromady asi 800 stran ve wordu (řádkování 1, ale ne všechno jsem psal já). Dalším velkým textem je moje disertace o nastolování institucionální rovnováhy v redistribučních systémech (150 stran). Dnes jsem napsal jeden článek o regulaci ratingových agentur. Atd.

Jedna z klíčových otázek samozřejmě zní, k čemu ty texty budou. V případě učebnic bakalářské a magisterské mikroekonomie pro VŠFS je odpověď jasná: zákazníkem je student, který se z učebnic bude učit a skládat zkoušku. Mnozí z vás vědí, že mám ekonomii rád. Je to věda o lidském chování, která dokáže vysvětlit proč a jak jednotlivé subjekty jednají i jaké má jejich jednání důsledky. Domnívám se, že je užitečné, aby alespoň někteří lidé měli dané znalosti. Podnikatel bez znalostí ekonomie nebude podnikat optimálním způsobem. Úředník bez znalosti ekonomie se bude rozhodovat často špatně. A takto by šlo pokračovat. Cílem obou učebnic je vysvětlit ekonomii tak, aby ji pochopil opravdu každý, kdo projeví jen trochu zájmu. Zda se to podařilo nemohu samozřejmě posoudit já. Nicméně někteří studenti už texty četli a líbili se jim.

Zvláště v magisterské učebnici mikroekonomie jdeme mimo obvyklou strukturu, kterou jiné učebnice mívají – ostatní učebnice často opakují a rozvíjejí bakalářskou látku, přičemž používají mírně složité matematické postupy. Domníváme se, že tudy cesta nevede. Myslíme si, že učebnice by měli spíše třeba vysvětlit, jak prostřednictvím kapitálového trhu lze rozvíjet schopnosti člověka, jak díky těmto investicím do schopností lze získat vyšší příjem. V textu se snažíme rovněž vysvětlit, proč kapitálový trh nefunguje tak, jak by mohl – tedy proč na něm v mnohem větší míře nejsou rozvinuty produkty, kdy by si chudý člověk půjčil peníze, tyto peníze investoval do rozvoje svých schopností a půjčku splácel ze svého budoucího příjmu. Ukazuje se totiž, že na kapitálovém trhu hodně převládá investování do pozice. Jedná se o takové investování, kdy někdo investuje peníze a další prostředky do svého postavení, zároveň však brání ostatním, aby dosáhli podobné postavení jako on. Osoba, která investuje do pozice se může dostat do postavení monopolu (jediný člověk mající danou pozici) nebo oligopolu (pozicí disponuje málo lidí). Potom mohou realizovat monopolní nebo oligopolní zisk, tj. být na tom lépe než ostatní subjekty, které danou pozici nemají. Nicméně v důsledku investování do pozice se nerozvíjí společnost, ve které subjekty investující do pozice žijí a ve svých důsledcích na tom mohou být osoby investující do pozice hůře, než, kdyby neinvestovali. Mohou ale nemusí. Pokud přijdou o svoji pozici, mohou přijít také o svůj zisk z této pozice. Mohou sice získat zisk plynoucí z jejich schopností, ale to dá více práce. Zisk z pozice je snazší, svým způsobem je dosahován "bezplatně". Aby daná problematika byla studentům jasná, uvedli jsme v učebnici následující příklad:

Předpokládejme situaci domorodého kmene, ve kterém pouze šaman umí číst a psát. Ostatní příslušníci kmene potom šamanovi vzdávají úctu, zahrnují ho pozornostmi a výhodami. Šaman je v určité pozici, a díky této pozici je na tom lépe než ostatní členové kmene.

Díky nerozvinutým schopnostem ostatních příslušníků kmene bude však celková výkonnost kmene velmi nízká. I šaman, ačkoliv má privilegované postavení a lepší podmínky (např. lepší jídlo a bydlení) než ostatní členové kmene, nemůže disponovat řadou statků, které v důsledku nerozvinutých schopností ostatních členů není kmen schopen vyrobit. Z tohoto pohledu by se šamanovi možná vyplatilo, kdyby i ostatní příslušníky kmene naučil schopnostem, kterými disponuje pouze on. Vzrostla by potom životní úroveň celého kmene a pravděpodobně i šamana. Jenže pokud i ostatní členové kmene získají schopnosti, jako má šaman, hrozí šamanovi nebezpečí, že kmen zjistí, že šamana již nepotřebuje. Čili šaman může přijít o svá privilegia a tedy i o výnos z těchto privilegií. V důsledku rozvoje schopností ostatních členů kmene se dokonce mohou ostatní členové kmene začít domnívat, že v minulosti šaman postupoval špatně, takže šamanovi dokonce může hrozit trest. Zvláště nepříjemné by to bylo v situaci, kdy se jedná o lidožroutský kmen. Z tohoto pohledu je pro šamana výhodné, aby si svoji pozici a svoje privilegia zachoval. 

Investování do pozice se tedy investujícím vyplácí. Většinou se ale jedná o hru s nulovým součtem, kdy někdo (vlastník pozice) získává, jiná osoba (ten, kdo danou pozicí nedisponuje) ztrácí. Investování do schopností je naopak obvykle hrou s nenulovým součtem, kdy mohou získat všechny osoby - dokonce i ty, které do svých schopností neinvestují, protože díky investicím ostatních osob mohou např. spotřebovávat statky, které by bez těchto investic nebyli vyprodukovány. Problém investování do schopností ale, že bolí. Není zadarmo, vyžaduje úsilí, čas, energii. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti – napsat všechny texty vskutku vyžadovalo a vyžaduje úsilí, čas, energii.

Zdánlivá odbočka jinam: Česko má od tohoto týdne novou pravicovou vládu, která slibuje uskutečnit řadu reforem a netají se tím, že tyto reformy budou bolet. Ve svém okolí vnímám odhodlání dané reformy podstoupit i za cenu, že budou bolet. Je však zřejmé, že toto nadšení nesdílí každý – zejména asi ne lidé, kteří současnou koalici nevolili. Klíčové proto bude, aby reformy nejen bolely, ale aby dávali lidem prostor pro jejich aktivity, aby podporovaly rozvoj jejich schopností, aby umožňovaly zvyšování jejich příjmu. Jinými slovy bolest by měla být přechodná a nikoliv trvalá. Cílem by tedy nemělo být pouze škrtání sociálních dávek, ale i hledání cest, jak motivovat osoby beroucí tyto dávky, aby byly více aktivní, aby se o sebe dokázaly postarat. Škrtání z hlediska abecedy je krok "A", který musí být následován krokem "B", "C", atd.

Častá námitka zde říká, že populace je nějak rozložena, že z hlediska schopností se uplatňuje Gaussova křivka, čili, že nejschopnějších osob je relativně početně málo, průměrných relativně hodně. Jinými slovy tato námitka říká, že nelze očekávat, že každý bude schopen své schopnosti využívat a rozvíjet, že vždy budou existovat lidé, kteří toho schopni nebudou a že by se společnost o tyto lidi měla postarat. Na dané námitce je určitě kus pravdy. Nepochybně v každé společnosti budou lidé, kteří nebudou schopni se o sebe starat. Bylo by chybou tyto osoby odsunout na okraj společnosti. Zde se domnívám, že jedním z projevů lidství, charakteristik člověka jako člověka je, že je schopen solidarity, pomoci. Jak rozhodnutí, kdy je nutno být solidární, jakými formami má být solidarita poskytována, je vždy arbitrární (záleží na nás), tj. neexistuje na něj žádná jediná správná odpověď, společnost bez solidarity přestává být společností. Respektive stává se společností pouze pro někoho – pro ty, kdo měli štěstí, že se bez solidarity obejdou. Nelze přitom rovněž zapomínat, že mnohé formy solidarity mohou být koncipovány tak, aby člověk jejich prostřednictvím schopnosti rozvíjel.

Námitka s Gaussovou křivkou ale rovněž říká něco jiného. Jedna z jejích možných interpretací je: reformy nemají smysl, protože řada lidí chce mít svůj klid, spokojí se s málem, nebude ochotna do svých schopností investovat. Určitá analogie existuje z hlediska rozšiřování počtů vysokoškoláků. I zde je častá námitka proti rozšiřování počtu osob, které začnou studovat VŠ: Tato námitka říká zhruba následující řada lidí na studium na VŠ intelektuálně nemá, protože na Gaussově křivce patří k těm průměrným nebo podprůměrným, takže nemají schopnosti, aby VŠ vystudovali. Dotyční, kteří vyslovují dané námitky, ale obvykle odmítají uvažovat o tom, zda náhodou neexistují jiné než doposud používané způsoby, jak i v případě průměrných a podprůměrných jejich schopnosti rozvíjet, včetně toho, aby byli schopni studovat vysokou školu - v případě vysokých škol se málo pozornosti věnuje otázce, zda způsoby výuky na VŠ jsou adekvátní, zda nelze učit i jinak, formami, které jsou přístupné i pro osoby, které zdánlivě příliš schopnostmi nedisponují. Je třeba sebekriticky přiznat, že i autor těchto řádek zde může udělat více. Stejně tak má smysl hledat pro každého z nás vhodné formy, aby mohl rozvíjet své schopnosti.

Netvrdím, že hledání výše uvedených vhodných forem vždy bude úspěšné. Ekonom zde může namítnout, že mnohdy bude dané hledání velmi nákladné a že se tedy nevyplatí. Navíc platí, že člověk jako tvor tvůrčí vždy dokáže překvapit. Vždy půjde řada osob svou vlastní cestou, která formy, jež jim připraví druzí, nebude respektovat. Člověk je zkrátka nespoutatelná bytost, kterou nikdy nezařadíme do jednoznačných škatulí a kolonek. Není proto mou přirozeností nabízet jednoduchá řešení. Sice jsem přesvědčen, že lidé reagují na pobídky (tedy na to, co se v jejich okolí děje – např., když se zvolní podmínky pro nemocenskou, začnou být více nemocní), dané vazby ale nejsou přímočaré a jednokauzální. Studium mnohé literatury mne přivedlo k názoru, že každý z našich kroků má zamýšlené i nezamýšlené důsledky. Takže systém pobídek, který by vedl k tomu, že každý by mohl investovat pro něj vhodnými způsoby do jeho schopností by určitě měl svá zamýšlená pozitiva i nezamýšlená negativa.

Život je zkrátka těžký a složitý. Těžké i složité je proto o řešení většiny problémů. Co můžeme podle mne dělat je tuto těžkost a složitost přijmout, vzít ji jako výzvu a šanci. Řečeno cimrmanovsky "můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, můžeme o tom diskutovat, ale to tak jediné, co se s tím dá dělat."

Psaní svých textů chápu jako jeden z prostředků, jak studenty na složitost života připravit, jako způsob, jak jim nabídnout možná řešení, která jim pomohou složitost života překonávat a řešit. Nemyslím si ale, že se jedná o způsob jediný nožný. V každém případě budu rád, když nad těmito řádky budeš uvažovat, když si eventuelně texty, na kterých jsem se podílel, přečteš, apod. Ale to je tak asi vše ...

Wawi (podruhé)

PS1: pokud z výše uvedeného nebude cokoliv jasné, nebráním se osobním ani jiným konzultacím.

PS2 aneb místo závěru pár citátu z knihy "Nevyšlapoanou cestou"

"...Život je těžký. To je pravda, jedna z největších. Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme jí překonat. Jakmile si uvědomíme, že život je těžký – jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký. Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký, přestane nás to znepokojovat.

...Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?

Základním souborem nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme řešit vůbec nic. ...

...Když se postavíme čelem k problému a začneme jej řešit, není to nikdy bezbolestné, právě proto je život těžký. ...A protože jich před nás život staví nekonečnou řadu, je vždy obtížný a radost je střídána bolestí.

Je to však právě tento proces střetávání s problémy a jejich řešení, jenž dává životu smysl. Jsou ostřím nože, které odděluje úspěch od neúspěchu. Mobilizují naši odvahu a moudrost, dokonce lze říci, že naši odvahu a moudrost vytvářejí. Jen díky nim můžeme rozumově a duchovně růst. ...Učíme se díky bolesti, jež provází naše setkání s problémy a jejich řešení. ...Právě proto nemají moudří lidé z problémů hrůzu, ale naopak je vítají – dokonce i s bolestí, která je provází.

Většina z nás tak moudrá není. Skoro všichni se této bolesti více či méně obáváme a snažíme se proto problémům vyhnout. ...Sklon vyhýbat se problémům a s nimi spojených strastem je základním kamenem všech lidských duševních chorob. ... Někteří z nás jsou schopni zajít ve své snaze vyhnout se problémům a strastem neuvěřitelně daleko. Stále se vzdalují všemu co je zjevně dobré a rozumné, jen aby našli pohodlný únik. Budují si důmyslné soustavy iluzí, v nichž pak žijí – někdy s úplným vyloučením reálného světa.

...Sami sobě i svým dětem bychom měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba se k problémům postavit čelem a podstoupit obtíže, které to přináší. Řekl jsem již, že kázeň je soubor základních nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů života. Jak vysvitne z následujících kapitol, tyto nástroje a techniky nás mají naučit trpět, mají nás naučit se vyrovnat s bolestí, kterou přinášejí problémy, abychom je úspěšně zvládali a aby to pro nás bylo zdrojem poučení a růstu. Jestliže sebe i děti učíme kázni, učíme sebe i je také tomu, jak trpět a růst.

O jaké nástroje a techniky jde, jaké jsou ty konstruktivní přístupy k strastem způsobeným problémy, které nazývám souhrnně kázní ? Jsou čtyři: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnání extrémů. Jak se ukáže, nejsou složité a jejich používání nevyžaduje dlouhodobý trénink. Naopak, jsou zcela jednoduché a dovede s nimi pracovat téměř každé desetileté dítě. ...Kamenem úrazu není složitost těchto technik, ale vůle je použít. Spíše nám totiž bolest přinesou, než aby nás jí uchránily, kdo se vyhýbá strasti, která je namístě, bude se chtít vyhnout i použití těchto technik."

Ahoj,

na úvod varování: tohle je poněkud jiný mail, než který obvykle z adresy kancelar@velkyvuz.cz dostáváš – většinou Tě informujeme o akcích Velkého vozu (VV). Dnes posílám mail o něčem jiném – o volbách do Poslanecké sněmovny ČR, které budou za 15 dní (2. a 3. června)

Je třeba zdůraznit, že tento mail není oficiálním stanoviskem VV, které i nadále zůstává nepolitickým sdružením. Jedná se o moje osobní stanovisko.

Obsah mailu lze rozdělit do 4 bodů:

1. pojďte volit!
2. nevolte extrémistické strany.
3. nevolte sociální demokraty.
4. Petr Wawrosz bude volit ODS.

V následujících řádkách jednotlivé body rozvedu.

Ad 1). Už více než 16 let žijeme v demokracii, kdy si můžeme (ale také nemusíme) svobodně vybírat politické zástupce, kterým svěřujeme poměrně hodně pravomocí – přijímat zákony, jež upravují pravidla fungování společnosti, schvalují státní rozpočet apod. Osobně pamatuji ještě volby za socialismu (naštěstí jsem nemusel řešit, zda-li se tehdy nejít volit, v posledních socialistických volbách jsem nebyl ještě plnoletý). Šlo o formální volbu, kdy se potvrzovala jednotná kandidátka, bez možnosti opravdového výběru. Tehdy nejít volit bylo svým způsobem hrdinství.

Dnes rozhodnutí nejít volit je jedno z mnoha svobodných rozhodnutí, které lze udělat. Přesto si myslím, že, pokud to jde, jít volit smysl má. Jedním z důvodů je, že v poměrném volebním systému, který se používá při volbách do Poslanecké sněmovny (PSP), platí jednoduchá úměra: čím menší počet odevzdaných hlasů, tím větší váha jednotlivého hlasu. Zjednodušeně to říká následující příklad (skutečný postup přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty/poslance je u voleb do PSP složitější, smysl/princip ale platí):
Pokud je v zemi 8 mil. voličů (tolik jich vskutku v ČR je) a pokud všichni půjdou volit a Komunistická strana získá 1 mil. hlasů, tak v PSP komunisté získají 12,5 % křesel. Pokud však půjde volit jen 4 mil. lidí a komunisté získají 1 mil. hlasů, tak v parlamentu získají 25 % křesel.

Myslím si obecně, že existuje řada důvodů proč volit:

-          chtě nechtě žijeme ve společnosti, obklopeni druhými lidmi. Má-li tato společnost nějakým způsobem koexistovat, musí v ní existovat pravidla pro chování v nejrůznějších situacích. S růstem kontaktů a vztahů člověka, s rozvojem technologií atd., nutně vzniká potřeba podrobnějších, respektive více pravidel. Tyto pravidla se alespoň nepřímo dotýkají řady otázek života každého z nás. Z praktických důvodů není možné, aby daná pravidla (alespoň většinu z nich) přijímali všichni občané daného státu. Proto si volíme své zástupce a svěřujeme jím pravomoci, které sami nemůžeme vykonávat. Tím, že nepůjdeme volit, tak se zříkáme možnosti ovlivnit, v jakém právním a dalším společenském prostředí se náš život bude odehrávat. Myslím si, že je chyba se této možnosti zříkat.

-          Ti, kteří v minulosti získali mandát, aby za nás rozhodovali, by měli dostat i zpětnou vazbu, zda-li jsme s nimi byli spokojeni či nikoliv. Rozhodnutí nejít volit je svým způsobem nečitelné, může být interpretováno jak, tak že jsme byli spokojeni a nestojí nám za to k volbám chodit, tak i způsobem, že jsme byli totálně nespokojeni a nevíme koho volit. V každém případě se zbavujeme možnosti hodnocení i ovlivnění budoucího vývoje.

-          Často slyším námitku typu: "vždyť já nevím koho volit.Program žádné politické strany mne neoslovuje zcela. Politika je jenom boj o moc, politici se stále hádají apod. Mezi politiky je spousta podvodníků, demagogů, kariéristů atd." Domnívám se, že tyto námitky vznikají nepochopením toho, co od politiky a politiků můžeme očekávat.
Osobně se mi líbí pojetí politiky, jako prostředku, jak mírovými, nenásilnými prostředky řešit konflikty ve společnosti, jak slaďovat nejrůznější zájmy, nacházet jejich efektivní řešení. Člověk vystupuje v mnoha sociálních rolích a může mít rozdílné zájmy, preference, postoje hodnoty apod. Díky politice můžeme o všech těchto otázkách diskutovat, přít se, hledat společná řešení, a nezabíjet se přitom apod. Sladění těchto zájmů je málokdy jednoduché – stačí si jen uvědomit, jak rozdílné zájmy mají řidič a chodec, stálý obyvatel na venkově a chalupář, turista a vlastník lesa apod. Chceme-li tyto rozdílné zájmy řešit mírovou cestou, nutně budeme dlouho diskutovat, nutně se ne vždy dohodneme, nutně budou vznikat spory. Přesto skutečnost, že dané diskuse a spory probíhají na politické rovině je mnohokrát lepší než kdyby probíhaly na rovině zbraní, ozbrojených konfliktů či dalších forem.
Každá otázka je navíc svým způsobem politická, na každou budou existovat rozdílné názory  – od přijetí státního rozpočtu, přes diskusi o trestním zákoníku, vyvlastňování, spory o práva zvířat, konče potraty apod. V politice se řeší všechny otázky, které se nějak dotýkají soužití lidí. Chtít po politických stranách, aby všechny názory alespoň jedné strany se shodovali s mými názory, znamená chtít nesplnitelné. Nutně tak nemůžeme chtít být absolutně spokojeni, nutně musíme mít pocit, že si nemáme koho vybrat, protože žádná ze stran nesplňuje naše představy. Řešíme-li nějaký problém politicky, tj. diskusemi, dohadováním, málokdy budeme zcela spokojeni. Usilovat o naprostou naši spokojenost ale obvykle znamená vyvolat naprostou nespokojenost řady osob, znamená spíše eskalaci konfliktů než jejich řešení. Je tedy lepší, když jsme mírně nespokojeni, než když jsme absolutně spokojeni.
Politika je samozřejmě bojem o moc a musí jím do značné míry být. Má-li politik moc, může realizovat svoje představy (a zároveň i představy lidí, kteří ho volili), může přijímat kroky, které nějakým způsobem řeší jednotlivé problémy. Kdyby politika nebyla bojem o moc, byla by jen milým debatním kroužkem, který ale nic nevyřeší. Od politiky čekáme řešení a k tomu jistá moc je nutná. Důležité je, aby daná moc nebyla absolutní, aby ti, kdo danou mocí disponují, byli kontrolovaní, kritizovatelní, aby ti, kdo moc nemají, mohli své názory vyjadřovat, mohli předkládat alternativní návrhy, aby měli šanci moc získat. Demokratická politika jim tuto možnost dává. Nejít k volbám opět znamená zbavit se možnosti ovlivnit, kdo danou mocí bude disponovat. Nevěřím v teorie, že všichni politici jsou stejní. Protože každý člověk je jiný, tak i každý politik bude jiný, bude k jednotlivým otázkám přistupovat různě atd. To vše můžeme volbami ovlivnit.
Samozřejmě, že i mezi politiky se najdou lidé zkorumpovaní či zkrumpovatelní, hloupí, podlézaví, demagogičtí a kdo ví jací. Existují ve všech vrstvách obyvatelstva, tak by bylo divné, aby nebyli mezi politiky. PSP má 200 poslanců, a to už je dost velký soubor lidí, aby v něm byli zastoupeni lidé nejrůznější. Očekávat od politiků, že budou výrazně jiní, než jaká je společnost, v níž my i politici žijí, je naivní. Znovu však musím zopakovat, že nevěřím v to, že každý politik je stejný, myslím si, že svou volnou můžeme ovlivnit, kdo bude příslušnou mocí disponovat. Je-li někdo všemi politiky zcela znechucen, nevidím jinou cestu než, aby do té politiky sám vstoupil. I zde platí, že kritizovat je jednoduché, ale kritizovat by měli ti, kteří něco dělají nikoliv jen se dívají.
Výše uvedené argumenty mi říkají, že volit smysl jít má a proto volit půjdu.

Ad 2). Za extrémistické strany považuji ty strany, které v nějaké výraznější podobě usilují o omezení lidské svobody, preferují určitý systém názorů a brání v šíření názorů jiných, hodlají lidský život co nejvíce omezit, kontrolovat apod. Čili jsou to strany, pro které je důležitější nějaká ideologie/národ/stát než člověk, strany netolerantní, strany u nichž hrozí nebezpečí ohrožení základů parlamentní demokracie. Z kandidujících stran k nim zejména patří Komunistická strana Čech a Moravy (jak volební program KSČM vypadá pěkně, obsahuje také větu: (KSČM si je vědoma toho, že nabízí svůj volební program v  realitě kapitalistické společnosti, se kterou se však nesmiřuje.)

Velký vůz se pohybuje v určitém prostředí. K tomu, aby mohl dělat to, co dělá, potřebuje velkou dávku svobody. Samozřejmě svobody, která je spojena se zodpovědností, svobody, která neohrožuje druhé. Pokud by politickou moc získali extrémistické strany, hrozí nebezpečí, že o tuto svobodu přijdeme. Jsem přesvědčen, že program a zejména hodnoty, na kterých je VV založen (TVOŘIVOST A LEGRACE, SEBEPOZNÁNÍ, OSOBNÍ ROZVOJ, OTEVŘENOST, ZODPOVĚDNOST A LIDSKOST, ATMOSFÉRA PŘÁTELSTVÍ A PODPORA, BEZPEČNOST A PŘIJATELNÉ RIZIKO, OBOUSTRANNÝ PŘÍNOS), jsou nutně v rozporu s programem extrémistických stran. Osobně odmítám, aby národ, nějaká ideologie apod. byla nadřízena člověkovi, jeho svobodě, lidské důstojnosti, hodnotě člověka sama o sobě apod. Proto extrémistické strany nemohu volit. Bylo by to v rozporu s tím, co dělám, o co usiluji. Pokud se v jakékoliv podobě pohybuješ kolem VV, byl bych rád, kdybys o tom přemýšlel(a) a extrémistické strany nevolil(a).

Ad 3). Tento bod je asi nejkontroverznější, neb otevřeně vyzývá k nevolbě strany, která je stranou vládnoucí, která rozhodně není extrémistická, která udělala ledacos pozitivního. Přesto píši: Nevolte sociální demokraty. Proč?

Domnívám se, že program sociální demokracie upřednostňuje kolektiv, stát, obecně "vyšší entity" před člověkem, že vede k postupnému omezování lidské svobody, stále větší regulaci. Domnívám se, že program ČSSD vytváří větší prostor pro korupci, dává větší šanci kariéristům, lidem, kteří by v soukromém sektoru neuspěli a nyní mohou získat šanci rozhodovat o druhých. Jsem vzděláním ekonom a jsem přesvědčen že k tomu, aby společnost, ekonomika fungovaly, potřebují být regulovány. Pokud však regulace překročí určitou mez, jsou její důsledky obvykle negativní. Domnívám se, že program sociální demokracie tuto mez překračuje.

Program sociální demokracie se orientuje na lidi práce, lidi nebohaté, lidi, kterým ekonomická teorie říká slabší smluvní strana. Tento program usiluje o jejich ochranu (např. v podobě ochrany zaměstnanců), hovoří o bezplatném zdravotnictví, školství a řadě dalších věcí. Domnívám se (a ekonomická teorie mne v tom utvrzuje), že způsoby ochrany a podpory, které volí ČSSD paradoxně těmto lidem spíše uškodí. Vysvětlím to na příkladech.

a) Při existenci minimální mzdy, při zákoníku práce, který výrazně chrání zaměstnance, se zaměstnavatelé budou zdráhat legálně zaměstnávat řadu osob, protože tato legální forma zaměstnání pro ně bude příliš nákladná. Pravděpodobně tak vzroste nezaměstnanost, pravděpodobně se sníží hospodářský růst. Nejvíce postiženi budou pak lidé, kteří jsou na okraji společnosti, které se většina zaměstnavatelů bojí zaměstnat, či lidé, u kterých neví, mají-li dostatek schopností, znalostí, zkušeností (lidé, kteří právě ukončili školu, lidé vyššího věku apod.). Formálně tedy tito lidé budou chráněni, ve skutečnosti se jejich přístup k ochraně spíše sníží a budou na tom hůře.

b) Je třeba nesmysl hovořit o bezplatném zdravotnictví (je placeno ze zdravotního pojištění a částečně i z našich daní). Tento objem peněz je vždy omezený, zatímco poptávka po zdravotnických službách je prakticky neomezená. Objem peněz nemůžeme zvyšovat do nekonečna, neměli bychom na uspokojení dalších potřeb. Jsem proto pro spoluúčast pacienta, pro to, aby za některé zdravotnické služby platil (solidarita samozřejmě musí zůstat zachována, určitě jsem proti situaci, kdy nějaká léčba nebude možná jen proto, že pacient na ni nemá zdroje). Pokud tato spoluúčast nebude, bude poptávka po zdravotnických službách vyšší než jejich nabídka, čili, na někoho se nedostane. Pravděpodobně to opět budou lidé, kteří nemají dostatek kontaktů, kteří si to nedokáží zařídit, tedy přesně lidé, na něž se zaměřuje sociální demokracie.

Z ekonomického pohledu se domnívám, že sociální demokracie nevyužila možností, které nabízí současný růst ekonomiky a nepřistoupila k reformám řady oblastí – zdravotnictví, sociální zabezpečení, školství apod. V současné době jdou tyto reformy provádět tak, že jejich náklady mohou být rozloženy v čase a nebudou tedy velké. Pokud je však budeme odkládat (a program sociální demokracie podle mne znamená tento odklad), budou problémy, které se v daných sektorech objevují, kumulovat a náklady na jejich odstranění zvyšovat. Postiženi bude zejména generace lidí, kterým je mezi 18 až 40 lety, tedy lidé, kteří se v převážné většině pohybují kolem VV.

Jak je ekonomika důležitá, nedívejme se na svět jen přes ekonomické brýle. Z obecného, chceme-li filosofického hlediska zbývá zopakovat, že pro mne osobně je program sociální demokracie nepřijatelný svým spíše kolektivistickým viděním světa, přesvědčením, že stát dokáže vyřešit všechny problémy, tudíž, že mu přísluší relativně velká moc. Vskutku se bojím, že vláda sociální demokracie (v jakékoliv podobě) povede k dalším regulacím, kontrolám, omezování lidských aktivit. Podle mne tak svým způsobem povede ke snižování důstojnosti člověka, jeho lidství, hodnot, svobody u odpovědnosti. Povede tak ke snižování věcí/hodnot, které jsou důležité pro mne, které bych rád, aby byly důležité i pro další lidi. Proto píši: "nevolte sociální demokraty!"

Ad 4) Tento bod je naprosto ryze osobní a vyjadřuje mou letošní volbu – ODS. Mohu mít k této straně řadu výhrad. Nejsem úplně nadšen, že mnohdy pro ni otázka lidských práv, svobod, lidské důstojnosti, ochrany životního prostředí apod. není úplně prvořadá (typickým příkladem je podpora některých osob třeba při výstavbě dálnic, vzniku průmyslových zón, kdy ODS se podle mne neozvala zcela jasně ve prospěch ochrany vlastnických práv stávajících vlastníků, ochrany životního prostředí apod.). Přesto se domnívám, že její volební program je to nejlepší, co český politický teď trh nabízí. Nacházím v něm přesně to, co vyčítám že chybí sociální demokracii: orientaci na jednotlivce, zdůraznění jeho svobody i odpovědnosti, při vědomí, že člověk žije v nějaké společnosti, že musí respektovat její pravidla, ale zdůraznění, že nějaká vyšší entita není důležitější než člověk, že v prvé řadě člověk musí mít možnost o sobě rozhodovat, musí být tím, kdo vezme na sebe odpovědnost za svůj osud. Nacházím tam relativně promyšlený návrh reforem, které povzbudí podnikavé, odvážné, které povedou k tomu, že lidským aktivitám nebudou házeny klacky pod nohy, které ale zároveň dají šanci i lidem, pro něž jsem výše uplatnil termín "slabší smluvní strana".

ODS může být kritizována za řadu věcí z dob její vlády. Tato kritika je často oprávněná, neměla by ale zapomenout, že mnohé se v dané době povedlo, že CR zvládla transformaci ze socialismu do tržní ekonomiky. Jak to byla doba, v níž docházelo k jevům jako tunelování, nerespektování vlastnických práv atd., tak by bylo chybou danou dobu redukovat pouze na tyto jevy. Posledních 8 let je ODS v opozici, podle mne se tato strana za danou dobu v ledačems změnila. Má řadu starostů, členů zastupitelstev obcí i krajů. Jak v jednotlivostech si můžeme myslet o těchto lidech své, tak celkový můj pohled na ODS na komunální úrovni je spíše pozitivní, kdy úspěchy převažují nad neúspěchy. Je to pro mne zárukou, že ODS dokáže realizovat svůj program i na celostátní úrovni. Ze všech těchto důvodů ODS budu volit.

Závěrem: nemyslím si, že by se ČR nacházela na nějaké osudové křižovatce, že letošní volby ovlivní zemi na mnoho let. Přesto je pokládám za důležité. Konají se v demokratickém prostředí, za příznivé ekonomické situace. Máme téměř ideální podmínky pro to, abychom se rozhodli, co chceme, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Máme možnost se zabývat detaily, diskutovat o konkrétních problémech, máme možnost se zamýšlet, jaké by mělo být postavení člověka v české společnosti, jaká by měla být role státu, samosprávy apod., máme možnost řešit otázky, na které při velkých změnách/osudových křižovatkách nezbývá čas. Proto si myslím, že má smysl jít volit, proto píši tento mail.

V každém případě přeji rozumnou volbu (včetně rozhodnutí jít nevolit) a přeji, ať jsi s danou volbou spokojen(a). I když. K tomu, aby člověk byl spokojen, musí pro to něco udělat .... Ale to už se vracíme opět k začátku mailu.

Měj se fajn

Petr Wawrosz

Esej o významu slov

(vánoční a novoroční text, napsáno 22.12.2011, mírně upraveno 23.12.2011)

Je tady opět čas vánoc, čas přelomu dvou roků. Od roku 2001 pravidelně v danou dobu píši svůj vánoční a novoroční text. Letos mne jeho téma napadlo 13.12.2011 (hezké datum, že J) – "Esej o významu slov". Zároveň mne ale hned napadlo, že v češtině přinejmenším jeden text o slovu existuje – konkrétně "Slovo o slovu", jehož autorem je Václav Havel (jeho text je z roku 1989) a že bych svůj text neměl psát, pokud si Havlův text znovu nepřečtu (naposledy jsem jej četl asi před 5 lety. Slovo o slovu jsem si přečetl ve čtvrtek 22.12.2011. Nicméně za poněkud jiných okolností. Václav Havel o 18.12.2011zemřel, můj text vzniká 4 dni po jeho smrti. Určitě není mou ambicí se s jeho textem srovnávat. Berte, prosím, můj text jako zamyšlení člověka, který chtěl a chce "Esej o významu slov" napsat, který by tento text psal tak jako tak.

Esej o významu slov mne napadla proto, že stále častěji jsem v situaci, kdy píši. Píši hodně – většinou odborné ekonomické texty. Těch slov, co napíši, je možná mnoho – lidé kolem mne (třeba moje přítelkyně) mi doporučují škrtat. Obvykle se bráním, tvrdím, že dané slovo má smysl, že bez něj nebude text úplný. Občas ale uznám, že okolí má pravdu a něco škrtnu. Mám při tom ale pocit, že žiji v prostředí inflace slov – kolem je tisíce knih, tisíce zpráv a textů na internetu, v novinách, časopisech, v hudbě, v rádiích, televizi, kinech, filmech, apod. V jednotlivých slovech se ztrácím, přestávám vnímat, co reprezentují, k čemu se vztahují. Svůj obraz o světě si vytvářím na základě fragmentů vět, neúplných informací, na základě zkratek. Paradoxně ale produkuji další slova – když píši, když přednáším, když vysvětluji, když komunikuji. I já přispívám k inflaci slov, k jejich množení, k tomu, že říkají málo, k tomu že přestávají mít svůj význam, přestávají odkazovat.

Tím, že člověk disponuje slovem, že dokáže slova skládat do smysluplných vět, že dokáže prostřednictvím slov komunikovat, se ale odlišuje od ostatních živočichů na této planetě. Kdybychom slovem nedisponovali, pravděpodobně bychom nebyli schopni většiny vynálezů, které za existenci lidstva vznikly, pravděpodobně by lidské společenství bylo méně dokonalé, pravděpodobně bychom žili zcela jinak. Na počátku bylo slovo, říká bible. Bez slova by člověk nebyl člověkem.

Pokud dochází k inflaci slov, tak vlastně znehodnocujeme sebe sama. Znehodnocujeme svoje lidství, svým způsobem přestáváme být lidmi. Nedělám si iluze, že lze inflaci slov zabránit. Mohlo by se konstatovat: právě ty lidské vynálezy, které jsou možné právě díky slovu, jsou zároveň i příčinou inflace slov. Stejně jako průmyslová výroba je příčinou poškozování životního prostředí, stejně jako automobilismus je příčinou toho, že jsou auty zabíjeny lidé. Pozor ale, není to samotná průmyslová výroba, není to samotné auto či automobilismus – vždy jsou za tím konkrétní lidé, kteří produkují, či kteří řídí auto. Své zodpovědnosti se nikdy nezbavíme. Je nás ale příliš mnoho, naše aktivity jsou obtížně koordinovatelné, aby k daným jevům nedocházelo, jsme bytosti nedokonalé. Proto každá lidská aktivita, každý vynález má v sobě "geneticky zakódovány" jak pozitiva, tak negativa. Proto ani slova nemohou být dokonalá.

Druhý důvod, proč jsem letos chtěl psát esej o významu slov, spočívá v tom, že si stále častěji uvědomuji, jak obtížné je se přesně vyjádřit. Velmi často říkám, že určité slovo popisuje nějakou věc, vlastnost apod., ale pouze s částečnou přesností, že neznám jiné slovo, než toto, ale že to není zcela přesné. Snažím se o významu slov přemýšlet, snažím se hledat vhodná slova. Rozhodně to nedělám vždy a všude – jak jsem výše napsal, i já přispívám k inflaci slov, přispívám i tím, že jich používám zbytečně moc, že je bezmyšlenkovitě (nebo s nedostatečným zamyšlením) použiji. Jsou také i chvíle, kdy svých slov lituji, kdy si, poté, co jsou nějakým způsobem vyřčena (formulována), uvědomuji, že daná slova neměla vůbec padnout, případně, že jsem měl říci (formulovat) slova jiná. Nejsem dokonalý, dělám chyby a dělám je i ve slovech. Jsem však přesvědčen, že, pokud budeme o významu slov přemýšlet, tak budeme alespoň částečně zabraňovat jejich inflaci a budeme tak více lidmi.

Přemýšlet o významu slov vyžaduje osobní zodpovědnost. Vyžaduje vzdělávat se, studovat, diskutovat s druhými, hledat v čem se moje významy slov liší a shodují s druhými. Jsem opět u svých věčných témat – tématu zodpovědnosti, tématu vzdělávání. Nenapíši k nim tady nic dalšího, třeba právě proto, abych nepřispíval k inflaci slov. Možná jen jednu věc – už 22 let máme v ČR opět, po období reálného socialismu, svobodu slova. Můžeme říkat to, co si myslíme, cítíme apod. Vím, že je to složitější, že i v demokracii existují nejrůznější omezení svobody slova, která nemusí spočívat jen ve viditelných zákazech, příkazech apod., že daná omezení mohou plynout ze struktury tržní ekonomiky, atd. Přesto je tato svoboda slova nesrovnatelně vyšší než v Československu před rokem 1989 nebo než aktuálně v některých zemích. Nicméně umět používat svobodu slova znamená mimo jiné právě přemýšlet o významu slov – co znamenají, co mohou znamenat, co jimi chceme a můžeme říci, apod.

K významu slov poslední téma. Václav Havel ve svém "Slovu o slovu" uvedl, že slovo může být pokorné i pyšné.  Stejně jako pokorní a pyšní jsme my lidé. Pokorní jsme podle mne mimo jiné tehdy, pokud se snažíme hledat význam slov, pokud přemýšlíme, o tom, co znamenají. Pyšní jsme mimo jiné tehdy, pokud je pronášíme (formulujeme) bez rozmyslu, pokud neuvažujeme, k jakým důsledkům jednotlivá slova, věty, texty mohou vést, případně, pokud o určité nežádoucí účinky usilujeme. Člověk může být pokorný i pyšný, je to vždy jeho volba. Bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Václav Havel upozornil ještě na jednu důležitou věc: "nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné". Jako určitá analogie mne napadá jeden z poznatků teorie chaosu – vytvořit něco (uspořádat něco, k tomu, aby vznikl ucelený systém) je zapotřebí spousta práce. Rozbít, zbourat něco, je velmi snadné. Přemýšlením o smyslu slov snad přispějeme k tomu, že bude vznikat více smysluplných věcí a méně často bude docházet k bourání.

Uvědomuji si, že ve výše uvedeném jsem asi zjednodušoval. Dané věci jsou nepochybně složitější a komplikovanější. Budu ale letos opravdu stručný, do zákoutí dalších složitostí se nevydáme, ať opravdu k inflaci slov nepřispívám. Přeji (nejen) pro období vánočních svátků v roce 2011 a nejen po celý rok 2012:

-          Ať se nepotýkáš s inflací slov a ať k této inflaci nepřispíváš.

-          Ať přemýšlíš o smyslu slov, a ať se ti daří.

-          Ať používáš slova způsobem, který je pokorný a nikoliv pyšný.

Měj se fajn

Wawi

Jedna věta na závěr: "Pane Václave Havle, děkuji".

PS: Z Havlova "Slova o slovu přináším pár úryvků. Plný text je na stránkách www.vaclavhavel.cz. Budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Václav Havel "Slovo o slově" (Proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu 15. října 1989)

...

Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té kni­ze to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmír­ného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská du­še, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova. A je-li tento zázrak klíčem k dějinám člověka, pak je zároveň i klíčem k dějinám, společnosti, ba možná že je tím prvním jen proto, že je tím druhým; kdyby totiž slo­vo nebylo druhem komunikace mezi dvěma či více lidskými "já", nebylo by asi vůbec.

To všechno nějakým způsobem vlastně od vždycky víme nebo aspoň tušíme; pocit zvláštního význa­mu a váhy slova je v povědomí lidstva zřejmě od nepaměti přítomen.

Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se od nepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zaha­leno, a svým slovem to ovlivnit. Jako věřící se mod­líme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, ji­miž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemné­mu běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.

Čili: ať už si to uvědomujeme či nikoliv, ať už si to vysvětlujeme jakkoliv, jedno se zdá být zřejmé: že na světodějnou moc svého slova odvždycky – a v jis­tém smyslu právem – věříme.

Proč říkám "právem"?

Je opravdu lidské slovo tak mocné, že může měnit svět a ovlivňovat dějiny?

...

Myslím, že nemusím právě vám obsáhle vykládat o černé magii některých slov, protože jste na vlastní kůži v poměrně nedávné době zažili, k jak nevýslov­ným dějinným hrůzám může za určité politické a so­ciální konstelace vést hypnoticky uhrančivé a zároveň neskutečně šílené slovo jednoho průměrného maloměšťáka. Nechápu sice, čím mohl část vašich otců a matek uhranout, ale zároveň chápu, že to muselo být cosi velice sugestivního a velice zákeřného, když to bylo schopno, byť jen na krátkou chvíli, uhra­nout i onoho velkého ducha, který dal tak nový a pro­nikavý smysl slovům "das Sein", "das DaSein" a "die Existenz".

Co chci říct: slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!

Jaké bylo vlastně slovo Leninovo? Osvobozující, nebo naopak šálivé, nebezpečné a posléze zotročující? Zájemci o dějiny komunismu se o to dodnes vášnivě přou a zřejmě ještě dlouho přít budou. Já osobně jsem si na tomto slově všiml hlavně toho, že bylo trvale vzteklé.

Jaké bylo vlastně slovo Marxovo? Vrhlo světlo na celou jednu skrytou rovinu společenských mechanismů, anebo to byl jen nenápadný prazárodek všech pozdějších strašných Gulagů? Nevím, nejspíš asi obojí současně.

A co slovo Freudovo? Odkrylo tajný kosmos lid­ské duše, anebo to byl jen zárodek iluze, kterou se dnes omamuje polovina Spojených států americ­kých, totiž že se lze zbavit svých trápení a svých vin tím, že jejich břímě odložíme do interpretace dobře zaplaceného odborníka?

Ale šel bych ještě dál a ptal bych se ještě provokativněji: jaké bylo vlastně slovo Kristovo? Byl to začátek dějin spásy a jeden z nejmocnějších kultu­rotvorných impulsů v dějinách světa – anebo to byl duchovní prazárodek křižáckých tažení, inkvizicí, hubení amerických kultur a posléze celé té rozpo­ruplné expanze bílé rasy, která způsobila tolik tra­gédií, včetně té, že dnes největší část lidského světa spadá do smutné kategorie světa prý až třetího? Já si pořád myslím, že to bylo spíš to první, ale nemohu zároveň ignorovat stohy knih, které dokazují, že i v tom nejčistším raném křesťanství bylo už nevědomě zakódováno cosi, co na pozadí souhry tisíce jiných okolností, včetně relativní trvalosti lidské po­vahy, mohlo určitým způsobem duchovně otevřít prostor i oněm hrůzám, o nichž jsem se zmínil.

....

Na počátku všeho je slovo.

Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi.

Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test.

Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží.

Záleží na nich.

Záleží na nich všude.

Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, za­tímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.

...

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.

Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a na­plánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán neza­mlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budouc­nosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.

Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.

Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.

Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pát­rat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.

To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistic­ký. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.

Jako takový není ovšem zakotven před horizon­tem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.

Nebudu vysvětlovat, proč tomu tak je. Daleko lé­pe totiž, než bych to byl schopen učinit já, to učinil už váš velký předek Immanuel Kant.

Můj milý deníčku,

už jsem ve svém životě dělal ledacos, ale Silvestra v iglů ještě netrávil. V roce 2010 se naskytla příležitost daný nedostatek změnit, protože Tibor pořádal akci s názvem "Silvestr v iglů". Protože i sněhu bylo dost, dalo se očekávat, že se iglů podaří postavit. Vše vypadlo až podezřele optimisticky.
Tibor s dalším účastníkem odjeli na místo (na Desenský hřeben v Jizerskách horách) už ve čtvrtek. Oficiální sraz dalších účastníků byl v pátek 31.12.2010 v 7.10 v Praze na hlavním nádraží před ČD centrem, poznávacím znakem byla lopata. Protože jsme z dalších účastníků nikoho neznal, byl jsem na místě včas. Pečlivě jsem odhadoval, který z lidí by mohl na tuto akci jet a koho mám oslovit. Asi po 3 minutách čekání se objevil člověk, který vypadal nadějně. Oslovil jsem ho a měl jsem pravdu – byl to Michal student matfyzu v Praze, původem z Ostravy. Za chvíli dorazila ještě Katka (která Michala znala) – studentka přírodovědy. To z Prahy bylo vše. Koupili jsme si hromadný lístek, nasedli do vlaku.
V Neratovicích se k nám ještě připojil Jeffer (občanským jménem Tomáš), Slovák hovořící krásnou slovenštinou, původem z dalekých Košic, též studující na matfyzu. Cesta vlakem příjemně ubíhala, mí kolegové vyprávěli vtipy a já opět litoval, že vtipy si nejsem schopen pamatovat. Úspěšně jsme přestoupili v Tanvaldu. Další přestup nás čekal ve Smržovce. Věděl jsem, že Smržovka je dlouhá obec a že přestupní nádraží je až několikáté v řadě. Přesto jsem si nepamatoval, že je to až to čtvrté s názvem Smržovka, nikoliv to druhé. Ale přestoupili jsme správně a úspěšně dojeli do Josefova Dolu.
Čekal nás výstup na Mariánskohorské boudy. Protože na jedné z těchto bud byla dvakrát akce Velkého vozu (www.velkyvuz.cz – musím dělat reklamu ), znal jsem dané stoupání více než důvěrně a ujal se vedení. Došli jsme na konec obec. Naše skupina byla zajímavě vybavená – já a Michal běžky, přičemž Michal na rozdíl ode mne příliš neběžkuje, Katka sněžnice a Jeffer pouze boty. Ti, co měli běžky nebo sněžnice si je nasadili a začali stupat. Michal před nasazením ještě voskoval, podle mne zbytečně. Tempo bylo logicky rozdílné, ale vzájemně jsme na sebe čekali. Nešli jsme tudíž příliš rychle a výstup na Mariánskohorské boudy nám trval přes hodinu.
Díky naší pomalosti nás dohnala Lenka (studentka ČZU v Praze, Suchdole, kde shodou okolností bydlím), která do Josefova Dolu jela stopem z Rokytnice nad Jizerou, kde učí lidi snowbordovad. Lenka též měla běžky. U bud jsem nabral vodu. Na běžkách se po upravené stopě pustili k protržené přehradě. Od ní nás čekalo stoupání na Desenský hřeben.
Na další křižovatce jsem Tiborovi zavolal. Logika věci velela jít vpravo, ale nebyl jsem si jist. S Tiborova popisu jsem také stoprocentní jistoty nenabyl. Varoval jsem, že mne zná, že bloudím rád a zeptal se ho, zdali nám nechce jít naproti. Nechtěl, tak jsme se vpravo vydali. Kupodivu Tiborův popis seděl – nejprve rozdvojka, kdy jsme se museli vydat vlevo. Potom posed. Pod posedem louka a na ní už stálo malé iglů, byl tam Tibor a stavěl další iglů.
Tibor byl sám, druhý účastník (jménem Richard), který jel s ním, promrzl, měl pokažené běžky a proto dopoledne 31.12. odjel. Bylo nás tedy 6. Postavené iglů bylo vskutku malé, takže stavba dalšího byla nutná. Tibor postavil sice základy, stále ale dost práce zbývalo. Bylo kolem 14,00 do setmění něco málo přes dvě hodiny.
Určitou komplikací bylo, že na tvorbu kvádrů pro stavbu iglů, vzhledem k formě k sněhu, byla nejvhodnější pila, kterou jsme měli pouze jednu. Vypadalo to, že většina z nás bude nevyužita. Abychom se zabavili, tak jsme začali lopatami, kterých jsme (alespoň ze začátku) měli dost házet ke zdem iglů sníh, a tak tvořit sněhové hroudy, abychom později v těchto hroudách vyhloubili díry – jednu jako vchod, druhou jako prostor pro věci.
Stavba iglů by probíhala v pohodě, kdyby někteří stavitelé z nejrůznějších důvodů nepadali na stěny iglů a tím je nebořili. Pozitivem na těchto pádech bylo, že jsme znovu postavené stěny stavěli pevnější, takže nehrozilo, že by na nás iglů spadlo.
Nicméně časem začalo být jasné, že střechu postavit nestihneme. Aby byla pevná, potřebovala by ztvrdnout přes noc a tolik času jsme neměli. Naštěstí Michal měl s sebou plachtu. Poté, co jsme odstranili následky jednoho pádu do iglů, jsme se rozhodli dát přes stěny naše běžky, běžkové hůly, dlouhé tyče (které měl s sebou Tibor) a na ně napnout plachtu – běžky, běžkové hůlky a tyče jsme spojili lepící páskou. Kromě plachty jsme jako střechu použili i boby, které s sebou měl Tibor, a na místech při okraji stěn dokonce dali sněhové kvádry. Ale ani napnutí plachty se neobešlo bez problémů. Stále některé zdi nebyly zcela stabilní, rovněž tak se bortila spojovací chodba, s iglům, které Tibor a Richard postavili 30.12.
Opravy nějaký čas zabrali, přesto se nám je podařilo překonat. Už za tmy iglů, byť pokryté plachtou stálo. Sice nebylo do něj jednoduché se dostat – jak vchod do iglů postavené 30.12., tak do iglů postavené na Silvestra vyžadoval plazení, ale stálo, vypadalo pevně. Postupně jsme do něj nanosili věci, udělali si večeři, vytáhli karimatky a spacáky. Tibor měl s sebou spoustu jídla – např. několik uzených makrel, ale ne všechno se mu podařilo udat.
Kolem 23.00 byla většina utahaná a ospalá. Mne se spát nechtělo. Šel jsem se proto projít. V okolí bylo ticho, byť obloha byla tmavá, tak jsem přemýšlel o Kantově "hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu ve mne". Vrátil jsme se krátce po 23.45. Ostatní byli zalezlí ve spacáku a na oslavu Nového roku nebyla příliš chuť. Jeffer podle GPS oznámil, kdy jsme se do roku 2011 přehoupli. Já jsem potom ještě z iglů vylezl, otevřel si novoroční pivo. Nevypil jej ale celé – věděl jsem, že v noci chodit na záchod by byl oprus. Pak si šel také lehnout.
V iglů už od jeho zakrytí bylo teplo – kolem 0 stupňů Celsia. Usnul jsme v pohodě, byť prostor na spaní nebyl největší. V noci se mi zdály dokonce i nějaké sny – vzpomínám si na ten, ve kterém jsem naléval borovičku nějakému slovenskému profesorovi sociologie.

1. ledna jsme se probudili po 8.00. Pochopitelně se nám nechtělo ze spacáků, ale nakonec jsme se z nich vysoukali a postupně vyplazili z iglů. Následovala nutná, byť nikoliv tak záživná fáze balení. Museli jsme odstranit plachtu, oddělat běžky apod., a to i z iglů, které Tibor a Richard postavili 30.12., protože i u něj na zpevnění střechy byly běžky a hole použity.
Po 11.00 jsme byli schopni vyrazit zpět. Rozhodli jsme se klesnout do Desné. Byli jsme různě rychlí a nakonec jsme se rozhodli na sebe nečekat. Cesta byla ze začátku v pohodě – upravená stopa, byť klesání bylo místy prudší. Ale stále to šlo. Lahůdka přišla, až když se objevila modrá turistická značka. Ta začala prudce klesat. Jel jsem v tu dobu sám (Tibor a Lenka byli přede mnou, Katka, Michal a Jeffer za mnou). Přede mnou malé stromky, po obou stranách vzrostlý les, zmrzlý sníh, vcelku prudký kopec. Když jsem na něm spadnul po třetí, dospěl jsem k názoru, že bude lepší běžky sundat. Bylo to lepší jen částečně – sice jsem nepadal, ale zato se začal bořit v metrovém sněhu. Bořil a plazil jsme se (nejlepší bylo lézt po kolenou) až na konec louky, kde opět začínal les. V něm jsem objevil vyšlapanou stezku/cestu? – asi od zvěře. Sice se nebořila, ale stromy nedovolovali jít vzpřímeně. Proplazil jsem dalších cca 200 metrů a objevil chalupu. Pod ní v kopci byli další. Zdálo se, že k nim vede cestička, po které jsem se vydal. Ta ale skončila, a tak mi opět cca 300 metrů nezbylo nic jiného než se brodit sněhem.
Dorazil jsem k další chalupě, kde nějací lidé nakládali dřevo. Zeptal jsem se kudy do centra Destné, tak abych mohl jet na běžkách. Přímou cestu z kopce mi nedoporučili, a tak jsem jel oklikou. Znamenalo to mírně stoupat. Při tomto stoupání jsme mírně pocítil, že jsme ráno prakticky nesnídal a ani 31.12. toho nesnědl příliš. Ale hlad a krizi jsem překonal, došel na další cestu a po ní začal klesat do Destné. Cesta ale začaly být posypaná, takže jsem běžky musel sundat. Šťastně, byť s jedním nesprávným zabočením do slepé ulice, jsem došel ke kostelu. Kousek pod ním byla jedna z Desenských hospod, kino a diskotéka a poblíž nádražní hospoda. Zrovna, když jsem z hlediska umístění jednotlivých budov přemýšlel, že Destná ma asi na 100 meterch čtverečních vše podstatné, co by obec měla mít, zavolal mi Tibor. Seděl s Lenkou v další restauraci vcelku nedaleko. Dle jeho informací Jeffer a Michal už byli ve vlaku (stále nechápu, jak se jim to podařilo) a Katka bloudila někde po Desné.
Hospodu, kde seděli Tibor a Lenka, jsem OK našel. Když jsem do ní vešel, komentoval jsem svůj příchod slovy "opravdu nelze říci, že bych se na nový rok nudil". Dali jsme si jídlo, zjistili spoje – Lenka se vracela zpět do Rokytnice nad Jizerou. Když Lenka odcházela, dorazila Katka. Zvláště její osud byl zábavný (pokud lze toto slovo použít), protože došla do Desné, tam se ale rozhodla jít nikoliv dolů, kde je centrum obce, ale zpět do kopce. Než svůj omyl zjistila, ušla nějaký kilometr a musela se tedy vcelku dlouhou cestu zase vrátit.
Vlak do Tanvaldu nám jel v 15.36. Strojvůdce byl správně zarostlý (vypadal jako Krakonoš), průvodčí vtipkoval a líčil nám veselé historky, jak spal ve 20 stupních pod nulou ve vlaku, diskutovali jsme spolu o tom, zdali částka 344 Kč (za společnou jízdenku pro tři) je dělitelná třemi, já tvrdil, že ne (používal jsem pomůcku, že součet číslic musí být dělitelný třemi, což evidentně není), on tvrdil, že ano, a já začal tušit, že cesta do Prahy bude OK.
V Tanvaldu jsme přestoupili na vlak do Prahy. Ten sice už v další stanici nabral 10 minut zpoždění a v Železném Brodě dalších 15, ale vše vypadalo optimisticky. Naopak vlak, kterým jel před námi Michal, měl problémy – pokazila se mu lokomotiva, takže nedojel a Michal se k nám měl v Turnově připojit. Jedním z důvodem našeho zpoždění v Železném Brodě byla skutečnost, že jsem připojovali další vagóny, aby se k nám cestující, kteří jeli tím předcházejícím vlakem a nedojeli, vešli.
Na Malé Skále nastoupili a prošla naším vagónem parta mladých lidí, ještě rozveselených ze Silvestrovské oslavy. Bylo zajímavé je poslouchat. V Turnově ale přestoupili. Michal se k nám v Turnově nedostal. Vedle přes uličku se tak usadili a naše bágly daly své snowboardy 3 slečny a jeden starší pán, který k nim ale nepatřil. I cesta z Turnova šla, poslouchali jsme povídání spolucestujících (těch snowboardistek a pána), občas si povídali sami. Jediný problém byli dveře v chodbičce – seděli jsme hned na začátku vagónu a dveře se špatně zavíraly. Aby se neotevřely, bylo do nich třeba pořádně bouchnout. Jednou, když tak bylo učiněno, to Katku poněkud vyděsilo.
Na hlavní nádraží jsme dojeli po 19.00. Potkali se tam s Michalem, který, když mne uviděl se divil, jak to, že jsem se neztratil. Pronesl jsem něco v tom smyslu, že se ztrácím a bloudím celý svůj život, ale zatím se mi nepodařilo se definitivně ztratit a zabloudit.
Pak už následovalo rozloučení. Tak takový byl Silvest v iglů a bylo to moc fajn. Díky všem za společnost a za zážitky.
Jinak fotky z akce:
http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/ jeffer/index.php?stranka=foto/zobraz_foto&album=male_akcie_2010&zaciatok=251.
http://www.ulozto.cz/7213017/silvestr-v-iglu-zip

Zapsal
Petr Wawosz (Wawi)

2. leden 2011 v 22:07 ·

Ahoj,

je tady opět čas vánoc, přelomu kalendářních roků. Čas, kdy se dávají dárky, čas, kdy se píší přání. V tomto čase Petr Wawrosz píše nějaký text, který vydává za hlubokomyslnou úvahu. Letos (tj. v roce 2010), tak činí už podesáté. První z těchto textů vznikl v roce 2001. Skutečnost, že už se jedná o 10. text, předurčuje, o čem bude. Jakýsi pokus o shrnutí těch 9 předcházejících. Najdeš je v příloze. Pokud bych měl shrnout jejich hlavní téma, lze to učinit následovně:

2001 – 11. září 2001

2002 – povodně

2003 – chvála průměrné každodennosti

2004 – desatero na motivy nejrůznějších citátů

2005 – výpisky z četby

2006 – o akcích Velkého vozu a činnostech s tím spojených

2007 – o předání předsednictví Velkého vozu, zážitkové pedagogice

2008 – jaký byl rok 2008 v hlubších souvislostech

2009 – abeceda různých obyčejných i závažných pojmů

Vedle těchto vánočních textů vznikly ještě dva volební texty, které byly psány před volbami do Poslanecké sněmovny – jeden v roce 2006 a druhý v roce 2010. Letos o prázdninách potom vznikl ještě jeden filosofický text – o knihách, které jsem psal. Dále lze mezi hlubší texty přiřadit i jeden letošní text s odkazy na nejrůznější internetové zdroje, přičemž témata těchto zdrojů jsem poněkud komentoval. I tyto 4 texty najdeš v další příloze.

Samotné myšlenky daných textů se pokusím shrnout do 10, respektive 11 bodů.

1. Člověk jako bytost vystavená sázce

Člověk je sice velmi inteligentní, inovativní bytost, bytost, která rozšiřuje své poznání, dokáže vytvářet kulturu, podmanit si přírodu, dokáže dokonce manipulovat se svými genovým kódem. Přes veškeré tyto úspěchy, které lidstvo za dlouhou dobu své existence dokázalo, jsme stále vystaveni sázce – jsme vystaveni přírodě a jejich vlivům, které nás tu a tam nepříjemně zaskočí (viz povodně v roce 2002 i letošní povodně). Jsme ale zaskočeni i vlastní mocí. Jsme překvapováni tím, že v důsledku automobilů, rovněž dochází k dopravním nehodám. Jsme překvapování existencí civilizačních chorob. Jsme překvapováni tím, že svět je příliš komplexní, takže mu nerozumíme. Jsme překvapováni, že důsledkem této komplexity jsou někdy ekonomické i finanční krize. Jsme překvapováni, že počet znalostí je natolik velký, že musíme být specialisté pouze v malé části – důsledkem třeba je, že vědci, kteří se zabývají odlišnými částmi téhož oboru (např. fyziky) nemají dostatek znalostí toho druhého vědce. Jsme překvapováni, že jako důsledek ohromných možností, které máme, se po nás chce flexibilita a my tak flexibilní nedokážeme být. Jsme překvapováni, že v důsledku těchto možností prudce rostou náklady na naše rozhodování, musíme se rozhodovat po delší dobu. Jsme překvapováni, že v mnoha oblastech jsme vydáni na milost expertů a odkázáni na jejich stanovisko. Jsme překvapováni, že přes veškerý pokrok lékařské vědy, stárneme a umíráme. Jsme překvapováni, že v důsledku stravy, tloustneme. Jsme překvapováni, že čím více toho víme, tím menší jistotu vlastně máme. Jsme překvapováni vlastní mocí a nevíme co tím.

A co tedy s tím?

Naše překvapení pramení podle mne z toho, že rozvoj vědy, znalostí nám na jednu stranu dává více jistoty, informací, ruku v ruce zároveň tuto jistotu zpochybňuje. Musíme volit ve světě protichůdných informací, ve světě, kdy naše rozhodnutí mohou být v krátké době beznadějně zastaralá. Jsme vystaveni sázce v tom smyslu, že se musíme nějak rozhodnout, ale málokdy víme s naprostou jistotou, zda-li se rozhodneme správně a dobře. Jsme vystaveni sázce, protože naše existence závisí na existenci dalších lidí. Závisí i na náhodě, na tom, zda jiný neudělá chybu apod. Svět velkých možností je proto svět velkých nejistot. Této nejistotě čelí i ti, kdo zdánlivě nemají možností příliš (např. proto, že nemají mnoho peněz) – i oni závisí v mnohém na svém okolí, i oni se musí rozhodovat v komplexu protichůdných informací. I oni jsou tedy vystaveni sázce.

V Maslowově hierarchii potřeb je jak potřeba jistoty a bezpečí, tak potřeba seberealizace. Tyto potřeby jdou nutně proti sobě – pokud se seberealizuji, vyhledávám něco nové a tím nutně podrývám dosavadní jistoty a bezpečí. V okolí Velkého vozu se pohybují spíše lidé, kteří se chtějí seberealizovat – proto jezdí na zážitkové akce, proto je organizují apod. Mnozí jiní lidé se nemají potřebu seberealizace dostatečně uspokojenu, nejistot kolem nich je ale příliš mnoho. I proto se ozývá volání po silné ruce, po jednoduchém řešení problémů, i proto se objevují konspirační teorie, či teorie typu "za všechno mohou ..."

Co tedy s tím? Alespoň v tom vyspělém západním světě, do kterého patříme, většina lidí disponuje řadou možností. Možná zkratkovitě a nepřesně se dá říci, že je nám nabízeno spoustu chleba a spoustu her. Je ale nabízeno málo znalostí, jak tyto možnosti zvládnout, jak se jimi naučit disponovat. Jako vysokoškolský pedagog jsem přesvědčen, že jednou z cest, jak obrovské možnosti i obrovskou nejistotu, která je s nimi spojena, zvládnout, je pomocí vzdělávání – ale vzdělávání, které nás učí s možnostmi i nejistotou pracovat. Vím, že dosavadní formy vzdělávání to dělají nedostatečně, ale to je jiné téma. Myslím si, že velkým úkolem zážitkové pedagogiky by mělo být pracovat s problematikou možností a nejistoty, která je s možnostmi spojena.

Pokud se totiž podaří dané téma (čili i téma člověk jako bytost vystavená sázce) dobře zpracovat, podat, uchopit, můžeme jej přijmout jako velkou výzvu. Lze se té sázce potom postavit – lze hrát, i když víme, že nemusíme vyhrát. Postavit se dané sazce znamená přijmout skutečnost, že jsme smrtelné bytosti, že závisíme jeden na druhém, že nikdy nebudeme vědět všechno, dokázat s tím žít, dokázat přijmout odpovědnost za naše chyby, omyly i nedostatky. Abychom toho byli schopni, musíme se vzdělávat, musíme o daných věcech diskutovat, musíme se nad nimi střetávat. Tu sázku sice nemůžeme jednoznačně vyhrát, ale můžeme usilovat, abychom neprohráli.

2. Politika je demokratické řešení rozporů.

Protože jsem lidé různí, máme na různé otázky různé názory. Musíme se ale nějakým způsobem dohodnout, jak se tyto otázky budou řešit. Pokud se vůbec nedomluvíme, tak nebudeme spolupracovat, čímž pádem, řada možností vůbec nebude realizována, případně vzniknou velké škody – jako ilustrativní příklad lze použít situaci, kdy některá auta budou v důsledku nedomluvy jezdit vlevo a některá vpravo. Domluvit se lze různými způsoby. Třeba tak, že silou donutíme druhé, aby nás poslouchali. Válkou, když si podrobíme jiné území a lidi, kteří na něm žijí. Nebo také na první pohled zdlouhavým vyjednáváním, hledáním kompromisu, více či méně optimálního řešení. Politika je podle mne o hledání těchto řešení, kompromisů. Je tudíž nutně zdlouhavá, pomalá. Protože výsledkem je právě spíše kompromis, nutně málokdo je zcela spokojen. Nicméně ostatní způsoby jsou horší. Monopoly jedné pravdy vedou k diktaturám a utrpení.

Politika nutně musí být bojem o moc. Bez moci nelze žádné řešení prosadit. Bez moci je politika pouze debatním kroužkem, bez konkrétních závěrů. Problémem je, pokud politika přestane být schopna jednotlivé kompromisy nacházet, respektive, pokud moc stane jediným cílem a nikoliv prostředkem. Dané jevy se do značné míry staly v Česku v letech 2006-2010. Nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) se nebyly schopny domluvit téměř na ničem jiném než na tom, jak si rozdělit moc, aby získaly výhody pro sebe. Výrazně však rezignovaly na hledání kompromisu v podstatných otázkách – ať už šlo o jednotlivé reformy, o postup při předsednictví ČR v EU, apod. Důsledkem bylo i vyslovení nedůvěry Topolánkovy vlády v půlce tohoto předsednictví.

Demokratická politika však dokáže na dané jevy reagovat. I zde může být Česko skoro ukázkovým příkladem – ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 ztratily obě strany řadu voličů. Nutně ztratily i strany, které se ve volebním období 2006-2010 na daném stavu podílely, tj. zelení a lidovci (obě strany se do sněmovny ani nedostaly). Pokud by neexistovala demokratická politika, tak by se daný stav řešil revolucemi, převraty apod. Historie potom jednoznačně ukazuje, že historie a převraty končí mrtvolami, popravami a jinými jevy. Proto chraňme si demokratickou politiku. Vyžaduje to řadu věcí. Svobodnou diskuzi. Nezávislá média a další kanály, kde lze projevit názor – internet je v tomto velmi mocný. Úctu k protivníkovi. Opět jsem zde u vzdělání – pokud si nebudeme vážit odlišných názorů, pokud se jich nenaučíme vážit, bude demokratická politika v ohrožení. Nutné jsou kontrolní mechanismy – nejen volby, ale i soudy, orgány typu Nejvyššího kontrolního orgánu apod. Hodně záleží na funkčnosti daného uspořádání – kdo jmenuje soudce, členy NKÚ, atd., jak jsou tyto orgány financovány apod. Zde má ČR řadu nedostatků – např. problematika státního zastupitelství, politici zde mají příliš velký vliv, takže mohou relativně snadno ovlivnit, aby kauzy, které se jich týkají, nebyly řešeny.

Podstatnou úlohu může sehrát i tzv. občanská společnost. Rozhodně není samospasitelná, protože nejrůznější iniciativy, sdružení, petice apod., mohou prosazovat i věci, které jsou výhodné pouze pro ně nikoliv však pro ostatní. Nicméně, na druhou stranu, jen angažovaní občané budou upozorňovat, že něco je v nepořádku. Proto představa, že demokracie rovná se pouze volby, a že mimo volby by občané měli mlčet je nesprávná. Je třeba konstatovat, že zejména v ODS je tato představa poměrně rozšířena. Mohl bych zde psát o konkrétních projevech a důsledcích – např. o vzniku koalice ODS a ČSSD v pražském zastupitelstvu. Nebezpečí této koalice spočívá právě v tom, že jejím cílem bude pouze moc sama o sobě a nic víc. Dále spolupracují strany, které zastávají relativně odlišné názory, takže v důsledku této spolupráce se vytrácí ideová diskuse (po které na jednu stranu třeba volá Václav Klaus, na druhou stranu mu toto vytrácení v případě daných koalic nevadí – proč asi?!) a usiluje se vskutku pouze o výhody pro vládnoucí strany. Mimochodem důsledkem těchto spoluprací může být nárůst extremismu – občané se naštvou a budou volit populisty. Rakousko to zažilo – tamní vládnoucí strany si natolik rozdělily moc a natolik sblížily, že jim opravdu šlo především o uchování moci a o výhody pro sebe než o cokoliv dalšího, takže občané na protest volily spíše extrémní strany. Jak tzv. velké koalice nejsou zkázou světa, určitě je třeba jejich počínání (stejně jako počínání jakékoliv vlády na jakékoliv úrovni) sledovat.

Takže, važme si demokratické politiky, ale kontrolujme ji. A nečekejme od ní zázraky. I politici jsou lidé, tedy chybující bytosti, takže očekávat, že se vždy rozhodnou správně a že vždy vyřeší naše problémy, je naivní. Osobně mne fascinuje, že to přesto čekáme. Pokud jednotlivé součásti nějakého celku (např. státu) nejsou dokonalé a z principu věci nemohou být dokonalé, nemůže být nutně dokonalý ani stát a nutně nemůže vyřešit všechny naše problémy.

3. chvála průměrné každodennosti a mezní užitek je dříve nebo později klesající

Tyto teze vědomě spojím.

Průměrnou každodenností myslím běžný normální život, běžné obstarávání. Jak píši v textu z roku 2003 (psal jsem jej bez háček a čárků): "je o nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane. Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme."

V tom textu z roku 2003 jsem rovněž psal, že Velký vůz de facto nedělá nic jiného, než že se snaží z oné průměrné každodennosti vystoupit. Nicméně nelze z ní vystupovat pořád. Život nemůže být neustálý zážitkový kurs. Nemůže být neustálý mejdan, neustálý outdoorový závod, neustálé cesty za dobrodružstvím, apod. Musí být i ono obyčejné obstarávání, ona obyčejná produkce statků, ono obyčejné vzdělávání se, ono obyčejné obstarávání našich běžných potřeb. Bez těchto věcí bychom zahynuli.

Pokud bychom neustále jezdili na zážitkové akce, chodili na mejdany, apod., tak by dříve nebo později začalo platit, že mezní užitek z daných aktivit by se snižoval – zkrátka a dobře tyto aktivity by nás již tolik nebavily, neměly by pro nás tak velký přínos. Proto je průměrná každodennost nutná. Jen díky průměrné každodennosti můžeme tu a tam někam vystoupit, zažít její ozvláštění. Jen díky průměrné každodennosti si můžeme vážit toho, co každodenní není. Průměrná každodennost znamená rovněž přijmout zodpovědnost, to, že se musíme o sebe starat, že musíme pečovat o druhé. Znamená pokoru, uvědomění si, že k životu potřebujeme obstarávání řady věcí, že je třeba pracovat, překonávat překážky, potýkat se s nezdary. Velkým problémem současné západní společnosti je, že řada lidí z průměrné každodennosti až příliš snadno utíkat. Volání po sociálních jistotách, po velkém zabezpečení v nezaměstnanosti apod. není svým způsobem nic jiného než snaha vymanit se z této průměrné každodennosti, snaha užívat si. Důvodem, proč západní společnost mnohdy zaostává za jinými částmi světa je právě skutečnost, že si chceme příliš užívat, ale málo pracovat a málo nést zodpovědnosti.

Jenže mezní užitek z tohoto užívání klesá a dříve nebo později se dostavuje nějaká forma kocoviny. Svým způsobem je jednou z těchto forem i ekonomická krize, která propukla v zásadě v roce 2008 (o přesném datu se vedou spory). Chtěli jsme mít zkrátka příliš mnoho věcí a chtěli jsme je mít hned – na dluh, za každou cenu. Když se ukázalo, že dluhy nejsme schopni splácet, nastaly problémy. Zadlužování není problémem samo o sobě, stává se problémem, pokud jsou dluhy použity na neproduktivní spotřebu nebo neproduktivní investice. To se před rokem 2008 často dělo a důsledky nejsou překvapivé. Samozřejmě ty důsledky často nesou ti, kteří nebyli pachateli příčin nebo se na příčinách podíleli jen nepatrně. Mohl bych psát, že postižení měli být více ostražití, nicméně vím, že jejich mezní náklady na ostražitost byly často vysoké a užitek nízký. Opět tedy záleží na celkovém uspořádání společnosti, na jejích institucích, hodnotách apod. A společnost, která si dokáže vážit průměrné každodennosti, společnost, která ví, že mezní užitek z nějaké určité činnosti je vždy klesající, bude vůči krizím odolná o něco více, než společnost bez těchto hodnot.

Díky doporučení Gabči Schwarzové jsem si letos přečetl knihu Thomase H. Eriksena "Syndrom velkého vlka" s podtitulem "hledání štěstí ve společnosti nadbytku". Píše se tam hodně o klesající mezní užitečnosti, o tom, že lidé v bohatých společnostech nejsou výrazněji šťastnější než v chudých společnostech. Tyto závěry nejsou překvapivé – lze je najít i v dalších studiích, z nichž některé mají vědečtější charakter. Nicméně v dané knize navíc nacházím chválu oné průměrné každodennosti i možnost, jak z ní adekvátně vystupovat – klást si cíle, které jsou zároveň ambiciózní a zároveň reálné. Na první pohled, to může připadat rozporně, navíc nikdy dopředu nevíme s jistotou, zda-li cíl je přiměřeně ambiciózní nebo přiměřeně reálný. Ale, spousta lidí se trápí proto, že si kladou pro sebe nereálné cíle – chtějí být v ledačems nejlepší, chtějí mít spoustu věcí, a nemají na to. Jiná spousta lidí se trápí proto, že jsou málo ambiciózní a kladou si málo reálné cíle. Jsou potom naštvaní, že téměř nic nedokáží, že téměř nic nemají apod. Rozumná ambicióznost a reálně stanovené cíle, se zdají proto být řešením, jak průměrnou každodennost překonávat, ale jak v ní zůstat zároveň zakotven. Opět, je zde nutná výchova, opět zde velkou úlohu může sehrát svět zážitkové pedagogiky.

Lze namítnout: ti největší géniové byli naopak velmi ambiciózní a kladli si cíle, které vypadali nereálně. Přiznávám se, že si touto argumentací nejsem jist. Víc se mi líbí argumentace, že jejich cíle byli reálná a přiměřeně ambiciózní jejich možnostech. Konkrétní příklad: líbí se mi třeba interpretace, že Einsteinovy teorie je přiměřeně ambiciózní a přiměřeně reálné rozšíření newtonovské fyziky. Dále se domnívám, že lidé, kteří si kladli příliš ambiciózní a nikoliv reálné cíle , nakonec dopadly špatně. Příklady – Alexander Makedonský, Napoleon. Navíc, tito lidé nakonec způsobili utrpení mnoha dalším lidem.

Proto: važme si průměrné každodennosti, uvědomme si, že naše mezní náklady jsou klesající.

4. postupné sociální inženýrství aneb naše jednání má vždy žádoucí i nežádoucí důsledky

Tento bod hodně souvisí s těmi dvěmi předcházejícími. Pokud něco chceme měnit, zlepšovat, je podle mne optimální cesta postupného sociálního inženýrství, tedy cesta postupných změn, a to právě proto, že většina našich činů má žádoucí (předem znám) i nežádoucí (nikoliv předem známé) důsledky. V důsledku komplexnosti světa nejsme schopni odhadnout důsledky našich kroků, nejsme schopni vědět, jak na ně budou jiní reagovat. I dobře míněné záměry mohou mít chybu v detailech, který se ukáže jako podstatný. U příliš velkých změn je větší pravděpodobnost chyby, větší pravděpodobnost, že s nimi budou někteří nesouhlasit, že vyvolají velký odpor.

Uvědomuji si, že se nyní pohybuji na velmi obecné úrovni. Správně se můžete ptát, co je onou příliš velkou změnou? Nemohu odpovědět jinak než, že to závisí na okolnostech. Můj oblíbený filosof Karl Popper, který termín postupného sociálního inženýrství razil, pokládal za velké změny zejména změny na úrovni celého společenského systému – např. změna kapitalistického uspořádání na socialistické. Jednalo se o radikální změnu, která se právě pro svoji radikálnost ukázala jako chybná. Navíc šlo o změnu, při které byli likvidováni ti, kteří s ní nesouhlasili, takže tato změna způsobila řadu utrpení. Příliš velká změna mlže být ale i změna firemní kultury, změna daňové soustavy apod.

Z hlediska ekonomie se mi líbí institucionální ekonomie, která zkoumá, jak naše chování ovlivňují nejrůznější formální a neformální normy – formální jsou zejména platné právní předpisy, neformální nejrůznější zvyky, tradice, hodnoty apod. Ukazuje se přitom, že ty neformální se mění mnohem pomaleji než ty formální. Neformální jsou produktem dlouhodobého vývoje, odrážejí dlouhodobé zkušenosti. Možná jeden konkrétní příklad: v Německu v protestantské oblasti se v minulosti udržela jedna katolická vesnice. Nyní náboženské rozdíly nehrají podstatnější roli, navíc, řada obyvatel této vesnice se ke katolictví ani nehlásí. Přesto tato katolická vesnice volí poněkud jinak než její okolí. Nebo ještě jinak: komunisté snili, že utvoří nového socialistického či komunistického člověka. Ukázalo se ale, že řada dřívějších norem, zvyků apod., nelze překonat a zvrátit. Radikální změny právě obvykle pomíjejí vliv těchto neformálních norem (v jazyku institucionální ekonomie institucí), a předpokládají, že změny tento vliv překonat nedokáží. Důsledkem je chaos, nespokojenost těch, kdo o změny usilují. Často to vede k "dalšímu tlačení na pilu", k používání násilí při prosazování změn, a tedy, již k výše zmíněnému, utrpení a tragédiím.

U radikálních změn je problém i tom že jsou často dělány stylem "buď a nebo" – buď bude změna nebo nastane konec světa. Buď jsi pro změnu nebo jsi nepřítel lidu a budeš po zásluze potrestán. Radikální změny nepřipouští alternativu, diskusi, jiné pravdy. Vidí před sebou cíl, ale nezajímají se o to, jakými způsoby je dosažen. Tím neříkám, že v řadě oblastí by v ČR neměly proběhnout radikální reformy. Myslím si, že měly. Přesto jsou to reformy v rámci nějakého systému a nikoliv mimo jeho rámec. Navíc, je třeba o těchto reformách diskutovat, je třeba mít na paměti, že mají ty žádoucí i nežádoucí důsledky, je třeba mít nástroje pro případné korekce a na změny, které z reforem vyplynou.

Jako důležité, zde vidím ještě jednu věc: nepředpokládat, že existuje nějaký konečný bod, který když dosáhneme, tak nastane ráj na zemi. Ty vskutku radikální reformy takovéto ráje slibovaly nebo slibují, přinejmenším pro někoho – komunismus přinejmenším pro tzv. dělnickou třídu, nacismus pro árijskou rasu, atd. Demokracie je systém, který žádné konečné body neuznává, který ví, že budoucnost je vždycky otevřená, který ví, že je třeba o věcech neustále diskutovat, zpochybňovat je, atd. Postupné sociální inženýrství toto vše umožňuje. Nemusí být vždy úspěšné. Pokud si ale uvědomíme, že cílem by nemělo být, abychom druhé činili šťastnými, ale spíše zmírňovat opravdové neštěstí druhých, tak u postupného sociálního inženýrství je větší pravděpodobnost, že vskutku zmírníme neštěstí, aniž bychom další způsobily. Opět platí, že naučit se postupné sociální inženýrství je věc dlouhodobé výchovy, není proces, který nastane ze dne na den.

5. Je třeba porovnávat mezní náklady a mezní užitky (mezní příjmy)

Už výše jsem použil termín mezní užitek. Říká, jak je pro nás užitečná dodatečná jednotka, čili, jednotka, kterou získáváme navíc. Tou jednotkou navíc může být i první jednotka – pokud nemáme nic, tam první jednotka, co získáme, je jednotka navíc a přináší nám nějaký užitek. Mezní příjem je potom příjem z dodatečně vyprodukované (apod.) jednotky, čili, co nám přinese daná jednotka. Mezní náklady jsou analogicky náklady, na produkci dodatečné jednotky. Touto jednotkou nemusí být pouze hmotný statek, ale třeba hodina učení. Pokud se hodinu učíte, tak z učení máte nějaký mezní příjem nebo mezní užitek, s učením jsou spojeny ale nějaké náklady, včetně nákladů obětované příležitosti – místo učení byste mohli dělat něco jiného.

Výše jsem uvedl, že dodatečná jednotka nám dříve nebo později začne přinášet nižší mezní užitek. Pokud tuto dodatečnou jednotku spotřebováváme ve srovnatelném čase i prostoru, tak začne dříve nebo později platit, že tato jednotka uspokojuje méně naléhavou potřebu. Stejné je to s mezním příjmem: pokud dodatečná jednotka uspokojí méně naléhavou potřebu, budou její uživatelé za ni chtít zaplatit méně. Firmy (obecně producenti) proto musí snížit cenu a příjem z této dodatečné jednotky bude nižší. Naopak náklady na dodatečnou jednotku (tedy mezní náklady) začnou v naprosté většině případů dříve nebo později růst. Důvod je jednoduchý – dříve nebo později dojdou vhodné výrobní faktory, jež lze použít k produkci  daného statku. Studentům zde obvykle říkám tento příklad: pokud bude vysoká poptávka po jídlech v restauraci, vzroste poptávka po kuchařích. Potom se možná jako kuchař nechá zaměstnat i člověk, který se doposud živil přednášením ekonomie. Nicméně tento člověk jednak toho mnoho neuvaří a jednak bude chtít jako kuchař spoustu peněz, protože ho přednášení ekonomie více bavilo. Náklady na jídlo tudíž nutně vzrostou.

Princip porovnávající mezní náklady na jedné straně s mezním užitkem (respektive mezními příjmy) na straně druhé říká, že, pokud jsou mezní náklady vyšší než mezní užitek, nevyplatí se daná aktivita. Tento princip tak odmítá absolutní, konečná řešení. Mohly bychom mít třeba zcela čistý vzduch, náklady na odstranění každého znečištění by však byly větší než užitek z tohoto odstranění. Princip mezních nákladů a mezních užitků upozorňuje, že žijeme ve světě vzácných zdrojů, že nemůžeme mít neomezené množství statků a že tudíž nemůžeme chtít všechno. Upozorňuje, že jsou věci, které se nevyplatí a proto je lepší je nedělat. Na fundamentalistech jakéhokoliv druhu je nebezpečné právě to, že daný princip odmítají respektovat a usilují o dosažení svých cílů, za každou cenu. Pokud jsem se v jednom z předcházejících bodů kriticky vyjádřil k osobě současného prezidenta republiky, tak nyní se vyjádřím kriticky k některým ekologickým směrům (přičemž podotýkám, že jsem ve volbách do Poslanecké sněmovny volil stranu, která tyto směry reprezentovala) – požadavek ochrany a zachování životního prostředí je pro ně často požadavkem absolutním, bez ohledu na náklady s tím spojené.

Lze namítnout: řada nákladů nemusí být v běžných aktivitách zastoupena. Např. pokud někdo poškozuje životní prostředí, tak danou škodu nemusí hradit, čili do jeho nákladů nevstupuje. Ekonomická teorie tomu říká negativní externalita. Např. znečištění ovzduší se může projevovat na zdravotní stavu populace, často důsledky tohoto znečištění se projeví až za nějaký delší čas, škůdce však tyto důsledky nenese. Přesto daná námitka není podle mne důvodem pro absolutní požadavky. Má smysl usilovat o to, aby negativní externality byly internalizovány, čili, aby je jejich tvůrci hradily. Ale i tak málokdy dosáhneme nějakého ideálního stavu (např. nulového znečištění). Prostě proto, že náklady na tento stav jsou větší než užitek z něj plynoucí.

Oblast ochrany životního prostředí jsem zvolil vědomě, protože na ni se princip mezních nákladů a mezního užitku i se zahrnutím negativních externalit do nákladů a pozitivních exteranlit (pozitivní externalita = užitek, který dostává příjemce zdarma nebo za nižší cenu, než tržní) demonstruje asi nejnázorněji. Stejně tak ale daný princip platí i pro svět zážitkové pedagogiky. I v něm lze usilovat o dokonalost za každou cenu, i v něm lze stanovovat požadavky, jaké by akce měly být, co všechno by se kolem nich mělo dít. Nicméně i zde, je třeba porovnávat mezní náklady – jaké úsilí vyžaduje splnění daných požadavků s užitkem z těchto požadavků. Mnohdy se přitom ukáže, že mezní náklady na nějakou aktivitu jsou vyšší než mezní užitky (příjmy) s ní spojené. Tím rozhodně nechci říci, že akce mají být nepřipravené, nekvalitní apod. Nepochybě na nich nesmí docházet k poškozování účastníků, nepochybně nesmí být účastníci ohrožováni, nepochybně za cenu, kterou účastník zaplatí musí být nabídnuta adekvátní kvalita. Ale nelze očekávat zázraky, nelze očekávat, že lidé, kteří tyto akce dělají ve volném čase, dobrovolně, je připraví absolutně dokonale, že budou schopni splnit jakýkoliv požadavek, který se s přípravou vymyslí. Obávám se, že v mnoha případech lidé, kteří se ve světě zážitkové pedagogiky pohybují, na princip porovnání mezních nákladů a mezních užitků zapomínají, a jsou potom překvapeni, že se nedaří nacházet nové organizátory, že i účastníci se tolik nehlásí apod. Přitom stačí jediné: dávat si přiměřeně realistické cíle, zkoumat a diskutovat, na co máme síly a na co už nikoliv. Tedy porovnávat mezní náklady a mezní užitky (příjmy).

6. Člověk se skrupulemi a citlivost pro cizí nářek

Člověka bez skrupulí lze definovat slovy Václava Bělohradského (viz text z roku 2002, opět psaný bez háčků a čárek) jako člověka který se "podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.”. Skrupule je možná složitější, méně jednoznačný termín pro svědomí, pro vnitřní hlas, který říká, že ne vše je dovoleno, že jsou věci, které se nedělají. Skrupule připomínají naši zodpovědnost, skutečnost, že ve většině případů, jsme to pouze my, kdo se rozhodujeme a kdo musíme nést důsledky za toto rozhodnutí – ať pozitivní nebo negativní. Jinými slovy, nelze se vymlouvat, že já jsem plnil pouze rozkazy, že špatní, jsou ti, kdo my je dávali. Nelze se vymlouvat, že pokud nějakou špatnou věc neudělám já, tak ji bude dělat někdo jiný a bude ji dělat ještě hůře. V těchto dnech jsem četl hezkou analogii: za socialismu i po jeho skončení se řada osob vymlouvala cca následovně: "pokud já nevstoupím do strany, nevezmu danou funkci, nenapíši udání ...", udělá to někdo jiný a bude hůř. Nyní se řada lidí vymlouvá: "pokud já nebudu dávat/brát úplatky, nebudu manipulovat s veřejnými zakázkami apod., bude to dělat někdo jiný a bude hůře.". Přečtěte si pro zajímavost, jak mluví aktéři spojovaní s korupční aférou, jež se v závěru letošního roku objevila na Státním fondu životního prostředí a vyjádření daného druhu zde najdete. Je to přesně ona obhajoba, která rezignuje na skrupule, která dělá z lidí objekty a nikoliv subjekty.

Není-li bůh, je vše dovoleno, píše Dostojevskij. Stačí nahradit slovo bůh slovy typu mravní kodex, zákon, svědomí. Pokud toto chybí, je vše dovoleno. Skrupule někam zmizí, jsou zasunuty. Možná se schovávají, možná se občas ozvou, ale jsou potlačovány. Člověk bez skrupulí myslí jen na svůj prospěch, usiluje o dosažení cíle za každou cenu, neohlíží se na prostředky. Špatnosti si omlouvá, zapomíná je. Zbavit se skrupulí znamená zbavit se lidství, zbavit se opravdových vztahů, lásky, přátelství apod. Člověk bez skrupulí de facto přestává být člověkem a stává se nelidskou bytostí.

Skrupule nás učí být citlivý na cizí nářek. V textu z roku 2002 jsem psal, že žádný z nás nemůže reagovat na všechno utrpení, které na světě existuje. Musíme si vybírat, co jsme schopni unést a co už nikoliv. Slovy předcházejícího bodu: musíme porovnávat mezní náklady a mezní užitky. Ti, kdo chtějí spasit svět, často usilují o odstranění veškerého utrpení, a to za každou cenu. Jak píši výše, cílem by nemělo být učinit co nejvíce lidí šťastnými, ale usilovat, aby co nejméně lidí bylo nešťastnými a aby ostatní mohli štěstí hledat sami, prostředky, které uznají za vhodné, přičemž samozřejmě neomezují hledání štěstí jiných.

Nejsme sice schopni odstranit veškeré utrpení, můžeme ale být schopni jiné věci: můžeme být citliví na cizí nářek. Můžeme projevit soucit, můžeme si být vědomi toho, že se někde děje křivda, včetně toho, že nemáme sílu tomuto dění zabránit, třeba právě proto, že naše mezní náklady na zabránění by byly vyšší než mezní užitek z toho plynoucí. Citlivost na cizí nářek nás ale dělá lidmi, díky ní se z izolované bytosti stáváme sociálním člověkem, díky ní si všímáme pocitů druhých, díky ní jsme schopni o těchto pocitech verbálně i neverbálně (pohlazením, objetím, apod.) komunikovat.

Posledních 20 let přineslo spoustu knih o emoční a jiné inteligenci. Skoro se někdy zdá, že přes prosazování nejrůznějších měkkých dovedností (kam patří i citlivost na cizí nářek v podobě empatie, porozumění, ale i schopnosti poznat druhé, apod.) nezbývá čas na ty tvrdé, které jsou rovněž nutné, protože bez nich bychom nebyli schopni nic vyprodukovat. Obávám se ale, že se mnohdy stále nedostává ani emoční, ani ta běžně chápaná racionální inteligence. Opět je to dáno výchovou, co učíme, jakými způsoby učíme. Svět zážitkové pedagogiky by opět měl učit citlivost pro cizí nářek, mělo by to být jedno z jeho velkých témat. Tím obecným ideálem, o který má smysl usilovat, jak si musíme být vědomi skutečnosti, že jej nelze dosáhnout absolutně, by měla být rovnováha racionální i emoční inteligence. Analogie: princip jing a jang. Na druhou stranu platí, že jakákoliv rovnováha je statickým stavem, bez vývoje, bez dalších cílů, jakákoliv inovace vyvádí svět z rovnováhy. Čili, můžeme o ideál rovnováhy usilovat, ale musíme si být vědomi, že nemůže být dosažen nejen pro to, že každý z nás je jiný, má jinak rozložené schopnosti, ale i pro to, že lidský vývoj nutně rovnováhu narušuje. Přijmout danou skutečnost není jednoduché. Nicméně paradoxně, její přijmutí vede alespoň k větší vnitřní rovnováze.

7. Realita je sociální konstrukcí

Realita je sociální konstrukcí je hlavní tezí radikálního konstruktivismu. Pokud bych měl citovat (viz http://www.lirtaps.cz/publikace/radikons.htm), tak "Radikální konstruktivismus umožňuje empiricky fundovanou alternativu novodobého vědeckého pozitivizmu, bez podlehnutí módním trendům kritiky vědy z iracionalistických pozic. Produktivním způsobem překonává relativistické a skeptické pozice tím, že prokazuje, že právě subjektivní závislost našich konstrukcí skutečnosti může vysvětlit naše úspěšné jednání v sociálně přijatém a zdánlivě objektivním fyzikálním světě. Poskytuje argumenty pro smysluplné překonávání evropské tradice myšlení a poukazuje na naši plnou odpovědnost za přírodu a sociální prostředí, v nichž žijeme." Ještě jinak (z téže www stránky): radikální konstruktivismus říká, "že mozek není žádným světu otevřeným reflexním systémem, nýbrž systémem funkcionálně uzavřeným, který rozumí jen své vlastní řeči a operuje jen se svými vlastními stavy. Z toho vyplývá, že organismus nesporně svou fyziologickou a funkcionální povahou vytváří svůj vlastní svět. Jemu přístupný svět je proto jeho kognitivní svět, nikoli svět takový, jaký je. Proto doslova vytváříme svět, v němž žijeme, tím, že žijeme." Neexistuje žádný praobraz světa. Mozek může jen pro sebe a v sobě prezentovat, může jen konstruovat. Radikální konstruktivismus rozvíjí myšlenku, kterou formuloval už Immanuel Kant, když tvrdil, že nemůžeme poznat "věc o sobě", tj. objekt stojící mimo nás jinak než způsob lidského poznání. Radikální konstruktivismus rovněž popírá možnost poznání nezávislého na poznávajícím subjektu. Tvrdí, že existuje pouze poznání "zúčastněných pozorovatelů", že neexistuje jedno universum, ale pouze mnohé verze světa, jakési "multiversum". Každá jednotlivá verze světa je konstruovaná v říši jazykových a řečových významů. Teorii poznání povznáší z otázky "co?" na otázku "jak?", koncentruje se na průběh poznání, na jeho působení a výsledky.

Protože jsme lidé, tak nutně poznání každého z nás bude mít společné rysy. Jsme proto schopni se domluvit, sdílet naše zkušenosti, jsme schopni diskutovat, dohadovat se, co je pravdivé, krásné, co je správné apod. Na druhou stranu každý z nás vidí věci o sobě jinak – právě proto, že máme odlišné zkušenosti apod., koneckonců i proto, že se na ně díváme z jiných pohledů, nebo v rozdílných časech.

Pokud přijmeme, že svět je sociální konstrukcí, respektive, že jsme to my, kdo svět pojmenováváme, kdo v něm nacházíme vazby, souvislosti apod., je větší šance pro pluralitu, pro uznání odlišných názorů, pro diskuse nad jednotlivými přístupy. Je tak narušena představa monopolu jediné pravdy, jediného správného názoru. Jako ekonom vím, že monopol je škodlivý a platí to i v oblasti poznání. Častá námitka zde zní: nelze klást na stejnou úroveň vědecké a iracionální názory, přijmout tuto pluralitu znamená souhlasit i s tmářstvím, šarlatánstvím, názory, které odporují současnému stupni poznání, apod. Na výše uvedené stránce se ptají: "Znamená to, že pozorovatel může učinit jakékoli pozorování? Znamená to snad rezignaci na pravdu založenou na skutečnosti?" Odpověď zní: "Nikoli... On či ona mohou učinit pouze taková rozlišení, která jsou povolena jeho či její strukturální vázaností s prostředím... Co je však důležité pochopit, je to, že vnímání není a nikdy nemůže být objektivní, a proto všechna pozorování mají tutéž platnost, včetně růžových slonů, které spatřují alkoholici... Žádné z těchto pozorování není objektivní, ale všechna jsou platná (valid) v tom, že jsou specifikována strukturou vazby pozorovatele s prostředím. Z těchto důvodů skutečnosti, které vytváříme, jsou všechny oprávněné." Platnost (validnost) však neznamená pravdivost. Alkoholik, který vidí růžového slona, se mýlí. Objev plurality pravdy je spíše výzvou k zodpovědnosti za pravdu, je výzvou, že pravda musí být pečlivě zvažována, že nesmí v úsilí za pravdu být bez dalšího odmítány jiné názory. Pohled jediné pravdy, dělá z těch, kteří s touto jedinou pravdou nesouhlasí, vždy do nějaké míry nepřátele. Myšlenka plurality pravdy nabádá k dialogu, k diskusi. Pokud připustíme pluralitu pravdy, tak zároveň připouštíme, že jsme omylní. Čili ve světě pluralitních pravd by to měl být spíše šarlatán nebo alkoholik, kdo uzná, že se mýlil.

Možná to zní poněkud naivně, možná konstruuji nějaký ideální svět. Lze oprávněně namítat, že realita je jiná – že mnohdy se vedou dialogy, které připomínají dialogy hluchých. Např. lidé, kteří věří v esoteriku, pouze odmítají neesoterické přístupy. Lidé, kteří jsou založeni převážně rozumově (např. členové spolku Sysifos) pro změnu odmítají připustit, že existují i jiné pohledy. Můj názor říká, že dotyční si nárokují jedinou možnou pravdu, že odmítají dialog, že odmítají přístup, že pluralita pravdy vyžaduje zároveň zodpovědnost při jejím formulování a konstruování. Pokud ještě budu citovat (http://www.gaudia.cz/o-nas/teoreticka-vychodiska) tak, "radikální konstruktivismus tvrdí, že objektivní svět je nám nepřístupný a proto nemá cenu se jím zabývat, staví v kontrastu k objektivistickým vědám do středu svého zájmu pozorovatele a nabízí možnost nazírat na veškeré teorie jako na konstrukt pozorovatele, který je stvořil. Vše, co o realitě můžeme říct, je to, jak ji vidíme my. Neobjevujeme vnější svět, ale konstruujeme jej. Tento způsob nazírání na svět má pro terapeutickou situaci zásadní význam. Umožníme-li klientovi, aby se sám sebe prožíval, jako autora světa, v němž žije, možnost vytvoření nového, přijatelnějšího světa se pak jeví mnohem reálnější."

Myšlenky radikálního konstruktivismu se často uplatňují v terapeutické praxi. Proto poslední citát končí slovy o klientovi. Obecněji se ale domnívám následující: pokud do středu postavíme pozorovatele, postavíme do středu člověka. Dále tím vyzdvihneme člověka jako aktivní, tvořící a poznávající bytost, jako bytost, která mění svět, která je si vědoma svého bytí. Postavíme-li do středu člověka, budeme se více dívat na člověka jako na cíl a nikoliv jako na prostředek. Přiblížíme se tak Kantovu kategorickému imperativu "jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek".

8. Život je řešení problémů

Právě proto, že naše jednání má zamýšlené i nezamýšlené důsledky, proto, že jakákoliv situace vzniká jako výsledek jednání řady lidí, právě proto, že jsme bytost vystavená sázce, právě proto, že platí, že budoucnost je vždycky otevřená, rovněž platí, že život je řešení problémů. Většina situací nás vystavuje nějakému rozhodování, tedy nějakému problému. Ovšem tím, že se rozhodneme, vystavíme se jiné situaci a jinému problému. Takto lze dále pokračovat, přinejmenším po dobu existence lidstva.

            Ryze nekriticky se domnívám, že jednu věc, kterou umím, je řešit problémy. Baví mne nacházet řešení praktických situací, babí mne rozhodovat se pod tlakem, baví mne krizové rozhodování, kdy není na rozhodnutí příliš mnoho času, kdy žádná volba není jednoznačně optimální, kdy se pohybujeme v podmínkách "něco za něco", tj. k tomu, abychom něco získali, musíme něco ztratit. Je mi jasné, že ne každý člověk to může mít podobně. Je mi také jasné, že doposud jsem neřešil žádnou vskutku existencionální volbu, ve které jde o život apod. Potom rozhodování a řešení problémů získává zcela jiné dimenze. Pokud však zůstaneme u běžného rozhodování, čili u rozhodování na úrovni průměrné každodennosti, je třeba počítat s tím, že život byl, je a bude řešení problémů. Opět jako jeden z velkých úkolů výchovy vidím, aby se člověk naučil řešit běžné problémy, aby se naučil pracovat s neúplnými a rychle se měnícími informacemi. Jako klíčové vidím potom zde zmiňovanou skutečnost, že i většina běžných rozhodnutí má charakter rozhodnutí "něco za něco", čili, že nelze mít všechno, že při rozhodování musíte podstupovat riziko, že se musíme být schopni něčeho vzdát, že bychom neměli být překvapeni, že, i když se snažíme, tak naše rozhodnutí nemusí vyjít. Měli bychom se naučit, že ve většině případů neexistuje ideální řešení, ale řešení reálné s přednostmi a nedostatky a že je třeba tyto přednosti a nedostatky zvažovat. Pokud takto přistoupíme k řešení problémů, tak je větší pravděpodobnost, že nebudeme muset řešit existencionální problémy typu "život za život". Tím neříkám, že tyto existencionální problémy zcela zmizí, je jasné, že jim budeme stále vystaveni, ale myslím si, že jim budeme vystaveni v menší míře.

            Pokud se ještě vrátím k tématu ekonomické krize, tak lze rozvést, to, co je uvedeno v bodě 3 tohoto textu – před krizí došlo k podcenění rizika, rozšířila se představa, že většinu statků (např. nemovitosti) může mít většina subjektů ihned, že se při tom nemusí uskrovňovat apod. Obdobně při řešení krize mi přišlo, že často je cílem vyřešit krizi za každou cenu, aniž bychom uvažovali o budoucích důsledcích jednotlivých kroků. Jak sice podle mne na jednu stranu platí, že každé jednání v konečných důsledcích vytváří jiný problém (přičemž jednáním je i nečinnost, tedy i nečinností vznikají další problémy, v mnoha případech závažnější, než kdyby člověk jednal), tak na druhou stranu snaha řešit problém "za každou cenu", vede také k větším problémům než zvažování, co ještě ano a co ještě ne. Pokud řešíme problém za každou cenu, tak vlastně nezvažujeme mezní náklady a mezní užitky, čili rozhodujeme se chybně – ekonom by dokonce řekl neracionálně.

            Přistoupíme-li k životu k jako neustálému řešení problémů, tak zároveň dáme větší prostor omylu, chybě, ale zároveň i jejich opravování, nápravě. Dáme větší šanci tomu, že, pokud se nějaký krok ukáže jako nesprávný, bude možno jej vrátit, změnit apod. Naopak přesvědčení, že se podaří všechny nebo většinu problémů jednoznačně vyřešit, je přesvědčení jehož důsledkem jsou obtížné vratitelné činy, činy s dalekosáhlými důsledky. Připustíme-li, že život je řešení problémů, zároveň připustíme, že život je těžký, složitý, že vedle radosti přináší i utrpení, tíhu, smutek apod. V okamžiku, kdy se nám podaří danou skutečnost vyjádřit, verbalizovat, pojmenovat (přičemž nemusíme používat pouze mluvené prostředky, ale i další formy), máme větší naději, že se nám ji podaří zvládnout, zpracovat. Jedno čínské přísloví zde říká "dej drakovi jméno a zkrotíš ho". Pojmenujeme-li život jako řešení problémů, tak také jednotlivé problémy alespoň částečně zkrotíme.

9. Usmívej se a užívej si to

Nabádat, aby si to člověk usmíval a užíval v čase ekonomické krize, v čase existenčních a dalších starostí, může znít troufale. Skoro by se dalo říci, že si autor koleduje o facku. V textu z roku 2009 jsem napsal: "text písně První signální mám hodně rád a heslo "jaký si to uděláš, takový to máš", je i mým heslem – a to i přesto, že výše píši, že hesla nemám rád. Toto heslo totiž podle mne nic neslibuje, naopak zdůrazňuje, že vše záleží na nás. Vím samozřejmě, že úsloví "jaký si to uděláš, takový to máš", nemusí vždycky platit, že to není tak jednoduché, někdy se můžeme snažit, ale nedaří se. Přesto má smysl se pokoušet "nějak si věci udělat, dívat se na svět pozitivně"". Vskutku si hluboce uvědomuji, že ani "jaký si to uděláme" ani "jaký to budeme mít" nezáleží jen na nás. Ostatně i předcházející body (např. bod 1) poukazují na to, že jsme vystaveni sázce, většinu věcí nemáme jistých, apod. Pokud však je realita sociální konstrukcí, tak pokud se budeme usmívat a užívat si to, tak je větší pravděpodobnost, že budeme vskutku konstruovat realitu, ve které bude přítomen úsměv a kterou si užijeme.

K mým nejoblíbenějším krátkým úslovím patří "Dobře Ti/Vám tak" a právě "Užij si to". Jsou nepochybně projevem mého cynického a ironického pohledu na svět, ale snad v nich vyjadřuji i něco více. Snad v nich vyjadřuji naši zodpovědnost, to, že jsme pány našeho osudu, že pouze my sami se musíme rozhodovat a nést za tato rozhodnutí zodpovědnost." Snad v nich vyjadřuji i to, že pokud budeme o něco usilovat (nutnou podmínkou jsou samozřejmě přiměřeně realistické cíle), tak je větší pravděpodobnost, že daných cílů může být dosaženo, než bez této snahy. Možná, to, co zde píši, je naprosto banální. Přesto jsem stále překvapován, kolik lidí se dívá na svět zcela negativisticky, zatrpkle, kolik lidí se neumí radovat, smát, kolik lidí má k užívání daleko. Ano, viz výše, uvědomuji si, že pokud někdo má finanční nebo zdravotní problémy, nepříjemnou práci, atd., je toho k užívání a k úsměvu relativně velmi málo. Přesto nevěřím, že se tam nenajde vůbec nic.

V textu z roku 2005 jsem v závěru citoval Jana Masaryka a jeho recept na štěstí: "Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."

Myslím si, že tento recept právě v sobě obsahuje úsměv a úsilí i tu řeholi, tu obyčejnou každodenní průměrnou každodennost si alespoň částečně užít. A zase: pokud se usměje, pokud si alespoň něco z našeho života užijeme, je větší pravděpodobnost, že člověk pro nás nebude jen prostředkem a cílem. Úsměv a schopnost svět si užít je možná malý krok na cestě postupného sociálního inženýrství za lepší svět, ale krok nikoliv nepodstatný.

10. Filosofovat, znamená učit se umírat

Jedna z knížek, které mám hodně rád, je "Rozumět životu" (autor Luc Ferry), říká, že dobrá filosofie by měla mít 3 dimenze – a) pochopit to, co je (tj. teorie), žízeň po spravedlnosti (tj. etika) a hledání spásy (tj. moudrost). Často se filosofie redukuje pouze na kritickou rozumovou vědu (v zásadě na teorii) a stranou zůstávají zbylé dimenze, zejména ta třetí. Nicméně samotná teorie ani etika nezabrání stárnutí, nemocem, bolestným rozchodům, váháním nad účely výchovy, nudě apod. Tvrzení, že filosofie se mnohdy redukuje pouze na teorii a případně i na etiku,neplatí samozřejmě absolutně, např. existencionální filosofie má podle mne téma hledání spásy jako hlavní. Tato filosofie zdůrazňuje, že člověk je jediná bytost, která si je vědoma své konečnosti, která ví, že jeho bytí, je bytí k smrti, že smrt je konečná (přinejmenším určité existence). Proto se třeba ptáme, jaký smysl má naše snažení, když stejně zemřeme, proto (ale nejen proto) nás asi pravděpodobně přepadají deprese, smutky, splíny, žaly apod.

Moudrost znamená přijmout fakt naší konečnosti, uvědomit si naší omezenost a přesto nerezignovat. Přesto o něco usilovat, přesto se pokoušet žít, pracovat i bavit se, činit i hrát si. Různé filosofie nabízejí různé odpovědi, jak danou moudrost získat. Stoikové (volně cituji podle výše uvedené knihy "Rozumět životu") např. propagují heslo "doufat o něco méně, milovat o něco více". Já to interpretuji jako doufat o něco méně, že se nám vše podaří, a milovat o něco více ty situace, kdy se daří – když se daří můžeme milovat i druhé lidi, když se daří, tak si užíváme a usmíváme se. Když se daří, jsou to chvíle, kdy si uvědomujeme, že na světě nejsme jen proto, abychom jej měnili, ale také pro to, abychom ho milovali a užívali ze všech sil krás a radostí, které nám nabízí. Ale ani tyto chvíle naší konečnost neodvrátí.

Ta konečnost se někdy projevuje velmi absurdně. Říkal jsem to svým kamarádům (např. Robertovi "Robinovi" Pikovi), psal jsem to v nějakém mailu, že mne v poslední době oslovily následující události:
"- porouchane auto na dalnici, v odstavnem pruhu, lide v pohode vystoupi, jdou mimo nej. Jeden se rozhodne vratit pro vystraznou vestu, vleze do auta. V tu chvili do auta narazi kamion a clovek, který pro tu vestu sel, zahyne.
- jiny clovek jede autem kolem bouracky. Zastavi a jde pomoci. Cestou, kdyz jde, ze zatacky vyjede dalsi ridic, který ridi pod vlivem drog, člověka, co sel pomoci, srazi, a ten zahyne.
Marne zde hledam jakoukoliv logiku, vysvetleni. Kdyby ti lide neudelali, co udelali, jsou asi mezi nami."

Ta konečnost tu s námi je a můžeme se tedy ptát proč. Racionální filosofie hledala spásu a odpovědi v panství rozumu – domnívala se, že, pokud poznáme co nejvíce, dokážeme rovněž vyřešit co nejvíce věcí. 20. století jednoznačně ukázalo, že produkty rozumu stejně jako jiné produkty mohou být zneužity. Technologie koncentračních táborů, plynových komor byla velmi rozumná, svým způsobem by se dalo říci velmi efektivní, ale hluboce nelidská. Dá se říci, že díky racionalitě rozumu, řada lidí poznala onu konečnost dříve, než by museli. Proto se objevilo postmoderní myšlení se svým odmítáním věčných pravd, se svou pluralitou, se svými možnými světy. Ta pluralita samozřejmě má své nebezpečí – jako by je vše dovoleno, všechno může být pravda. V nepřeberné mozaice názorů se může ztrácet to podstatné, to důležité, to opravdivé. A navíc ani pluralita nejrůznějších pravd nás od smrti neodvrátí.

Existuje tedy nějaké řešení? Odpovím jinak: pokoušíme se hledat konečné řešení na to, co už samo o sobě je konečné řešení. Tudíž nějaké definitivní řešení spíše neexistuje. Moudrost, schopnost sebereflexe, schopnost diskuse, schopnost hledání pravdy, schopnost naučit se milovat, žít jako dospělí, přijmout naši zodpovědnost a konečnost, možná jsou způsobem, jak prožít plnohodnotný život, život, který přes svoji konečnost může být zábavný a stát za to. Život, ve kterém se potkáme s lidmi, kteří jsou pro nás zdrojem inspirace, obohacení, s lidmi, kterých si budeme vážit, u kterých (včetně sebe) budeme tušit jejich konečnost, takže se k nim budeme chovat opravdově, autenticky, váži si jich, milovat je.

Ale jsou to jen způsoby, jsou to jen cesty, které mohou selhat, které mohou být slepé a nejisté.

11. Nic není nejdůležitější aneb všechno může být jinak

Snad se mi podařilo má témata nějakým rozumným, uceleným způsobem shrnout. Přesto, ještě jeden bod. Všechno opravdu může být jinak, než jak to vidím já. Takže o mém textu přemýšlej, diskutuj, nesouhlas.

Člověk, kterého jsem si hodně vážil – Pavel Tigrid, říkal, že za každou pravdou čeká pravda neméně závažnější. Souhlasím s ním. Absolutní, definitivní pohledy opravdu nemám rád, myslím si, že jsou překážkou pro barevné vidění světa, pro objevování toho, na první pohled, skrytého, utajeného. Proto říkám, všechno může být jinak a nic není nejdůležitější. Na vše se lze podívat z jiného úhlu a pohledu, o všem lze diskutovat, střetávat se. Lze to přitom dělat kultivovaně, užívat si to, bavit se při tom a smát se.

Tak, ať se to daří.

Přeji vše dobré

GOOD LUCK v roce 2011.

Měj se fajn.

Petr (Wawi) Wawrosz.

Poučení z neplánovaného výstupu na Radobýl (31.12. 2009)

Poučení z neplánovaného výstupu na Radobýl
1. pokud potřebujete vystoupit v stanici začínající na Ž, není pravda, že každá stanice začínající na písmeno Ž je ta správná.
2. pokud nenajdete turistickou značku na první pohled, neznamená to, že turistická značka v daném místě vůbec není.
3. pokud si myslíte, že zkratky jsou nejkratším způsobem, jak se dostat k cíli, není to vždy pravda.
4. trní pícha.
5. hlína špiní, obzvláště když lezete po kolenou.
6. pokud nějaký hustník vypadá, že se jim nedá projít, zpravidla se jím opravdu nedá projít.
7. pokud uvidíte posed, neznamená to, že jste v civilizaci.
8. pokud to pod vrcholem vypadá, že na vrcholu je mlha, zpravidla tam opravdu je mlha.
9. ledovka klouže.
10. pokud vám instink říká, že by nejlepší bylo dělat úplně něco jiného, neposlouchejte ho. Užijte si dobrodružství.