Esej o významu slov

(vánoční a novoroční text, napsáno 22.12.2011, mírně upraveno 23.12.2011)

Je tady opět čas vánoc, čas přelomu dvou roků. Od roku 2001 pravidelně v danou dobu píši svůj vánoční a novoroční text. Letos mne jeho téma napadlo 13.12.2011 (hezké datum, že J) – "Esej o významu slov". Zároveň mne ale hned napadlo, že v češtině přinejmenším jeden text o slovu existuje – konkrétně "Slovo o slovu", jehož autorem je Václav Havel (jeho text je z roku 1989) a že bych svůj text neměl psát, pokud si Havlův text znovu nepřečtu (naposledy jsem jej četl asi před 5 lety. Slovo o slovu jsem si přečetl ve čtvrtek 22.12.2011. Nicméně za poněkud jiných okolností. Václav Havel o 18.12.2011zemřel, můj text vzniká 4 dni po jeho smrti. Určitě není mou ambicí se s jeho textem srovnávat. Berte, prosím, můj text jako zamyšlení člověka, který chtěl a chce "Esej o významu slov" napsat, který by tento text psal tak jako tak.

Esej o významu slov mne napadla proto, že stále častěji jsem v situaci, kdy píši. Píši hodně – většinou odborné ekonomické texty. Těch slov, co napíši, je možná mnoho – lidé kolem mne (třeba moje přítelkyně) mi doporučují škrtat. Obvykle se bráním, tvrdím, že dané slovo má smysl, že bez něj nebude text úplný. Občas ale uznám, že okolí má pravdu a něco škrtnu. Mám při tom ale pocit, že žiji v prostředí inflace slov – kolem je tisíce knih, tisíce zpráv a textů na internetu, v novinách, časopisech, v hudbě, v rádiích, televizi, kinech, filmech, apod. V jednotlivých slovech se ztrácím, přestávám vnímat, co reprezentují, k čemu se vztahují. Svůj obraz o světě si vytvářím na základě fragmentů vět, neúplných informací, na základě zkratek. Paradoxně ale produkuji další slova – když píši, když přednáším, když vysvětluji, když komunikuji. I já přispívám k inflaci slov, k jejich množení, k tomu, že říkají málo, k tomu že přestávají mít svůj význam, přestávají odkazovat.

Tím, že člověk disponuje slovem, že dokáže slova skládat do smysluplných vět, že dokáže prostřednictvím slov komunikovat, se ale odlišuje od ostatních živočichů na této planetě. Kdybychom slovem nedisponovali, pravděpodobně bychom nebyli schopni většiny vynálezů, které za existenci lidstva vznikly, pravděpodobně by lidské společenství bylo méně dokonalé, pravděpodobně bychom žili zcela jinak. Na počátku bylo slovo, říká bible. Bez slova by člověk nebyl člověkem.

Pokud dochází k inflaci slov, tak vlastně znehodnocujeme sebe sama. Znehodnocujeme svoje lidství, svým způsobem přestáváme být lidmi. Nedělám si iluze, že lze inflaci slov zabránit. Mohlo by se konstatovat: právě ty lidské vynálezy, které jsou možné právě díky slovu, jsou zároveň i příčinou inflace slov. Stejně jako průmyslová výroba je příčinou poškozování životního prostředí, stejně jako automobilismus je příčinou toho, že jsou auty zabíjeny lidé. Pozor ale, není to samotná průmyslová výroba, není to samotné auto či automobilismus – vždy jsou za tím konkrétní lidé, kteří produkují, či kteří řídí auto. Své zodpovědnosti se nikdy nezbavíme. Je nás ale příliš mnoho, naše aktivity jsou obtížně koordinovatelné, aby k daným jevům nedocházelo, jsme bytosti nedokonalé. Proto každá lidská aktivita, každý vynález má v sobě "geneticky zakódovány" jak pozitiva, tak negativa. Proto ani slova nemohou být dokonalá.

Druhý důvod, proč jsem letos chtěl psát esej o významu slov, spočívá v tom, že si stále častěji uvědomuji, jak obtížné je se přesně vyjádřit. Velmi často říkám, že určité slovo popisuje nějakou věc, vlastnost apod., ale pouze s částečnou přesností, že neznám jiné slovo, než toto, ale že to není zcela přesné. Snažím se o významu slov přemýšlet, snažím se hledat vhodná slova. Rozhodně to nedělám vždy a všude – jak jsem výše napsal, i já přispívám k inflaci slov, přispívám i tím, že jich používám zbytečně moc, že je bezmyšlenkovitě (nebo s nedostatečným zamyšlením) použiji. Jsou také i chvíle, kdy svých slov lituji, kdy si, poté, co jsou nějakým způsobem vyřčena (formulována), uvědomuji, že daná slova neměla vůbec padnout, případně, že jsem měl říci (formulovat) slova jiná. Nejsem dokonalý, dělám chyby a dělám je i ve slovech. Jsem však přesvědčen, že, pokud budeme o významu slov přemýšlet, tak budeme alespoň částečně zabraňovat jejich inflaci a budeme tak více lidmi.

Přemýšlet o významu slov vyžaduje osobní zodpovědnost. Vyžaduje vzdělávat se, studovat, diskutovat s druhými, hledat v čem se moje významy slov liší a shodují s druhými. Jsem opět u svých věčných témat – tématu zodpovědnosti, tématu vzdělávání. Nenapíši k nim tady nic dalšího, třeba právě proto, abych nepřispíval k inflaci slov. Možná jen jednu věc – už 22 let máme v ČR opět, po období reálného socialismu, svobodu slova. Můžeme říkat to, co si myslíme, cítíme apod. Vím, že je to složitější, že i v demokracii existují nejrůznější omezení svobody slova, která nemusí spočívat jen ve viditelných zákazech, příkazech apod., že daná omezení mohou plynout ze struktury tržní ekonomiky, atd. Přesto je tato svoboda slova nesrovnatelně vyšší než v Československu před rokem 1989 nebo než aktuálně v některých zemích. Nicméně umět používat svobodu slova znamená mimo jiné právě přemýšlet o významu slov – co znamenají, co mohou znamenat, co jimi chceme a můžeme říci, apod.

K významu slov poslední téma. Václav Havel ve svém "Slovu o slovu" uvedl, že slovo může být pokorné i pyšné.  Stejně jako pokorní a pyšní jsme my lidé. Pokorní jsme podle mne mimo jiné tehdy, pokud se snažíme hledat význam slov, pokud přemýšlíme, o tom, co znamenají. Pyšní jsme mimo jiné tehdy, pokud je pronášíme (formulujeme) bez rozmyslu, pokud neuvažujeme, k jakým důsledkům jednotlivá slova, věty, texty mohou vést, případně, pokud o určité nežádoucí účinky usilujeme. Člověk může být pokorný i pyšný, je to vždy jeho volba. Bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Václav Havel upozornil ještě na jednu důležitou věc: "nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné". Jako určitá analogie mne napadá jeden z poznatků teorie chaosu – vytvořit něco (uspořádat něco, k tomu, aby vznikl ucelený systém) je zapotřebí spousta práce. Rozbít, zbourat něco, je velmi snadné. Přemýšlením o smyslu slov snad přispějeme k tomu, že bude vznikat více smysluplných věcí a méně často bude docházet k bourání.

Uvědomuji si, že ve výše uvedeném jsem asi zjednodušoval. Dané věci jsou nepochybně složitější a komplikovanější. Budu ale letos opravdu stručný, do zákoutí dalších složitostí se nevydáme, ať opravdu k inflaci slov nepřispívám. Přeji (nejen) pro období vánočních svátků v roce 2011 a nejen po celý rok 2012:

-          Ať se nepotýkáš s inflací slov a ať k této inflaci nepřispíváš.

-          Ať přemýšlíš o smyslu slov, a ať se ti daří.

-          Ať používáš slova způsobem, který je pokorný a nikoliv pyšný.

Měj se fajn

Wawi

Jedna věta na závěr: "Pane Václave Havle, děkuji".

PS: Z Havlova "Slova o slovu přináším pár úryvků. Plný text je na stránkách www.vaclavhavel.cz. Budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Václav Havel "Slovo o slově" (Proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu 15. října 1989)

...

Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té kni­ze to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmír­ného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská du­še, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova. A je-li tento zázrak klíčem k dějinám člověka, pak je zároveň i klíčem k dějinám, společnosti, ba možná že je tím prvním jen proto, že je tím druhým; kdyby totiž slo­vo nebylo druhem komunikace mezi dvěma či více lidskými "já", nebylo by asi vůbec.

To všechno nějakým způsobem vlastně od vždycky víme nebo aspoň tušíme; pocit zvláštního význa­mu a váhy slova je v povědomí lidstva zřejmě od nepaměti přítomen.

Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se od nepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zaha­leno, a svým slovem to ovlivnit. Jako věřící se mod­líme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, ji­miž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemné­mu běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.

Čili: ať už si to uvědomujeme či nikoliv, ať už si to vysvětlujeme jakkoliv, jedno se zdá být zřejmé: že na světodějnou moc svého slova odvždycky – a v jis­tém smyslu právem – věříme.

Proč říkám "právem"?

Je opravdu lidské slovo tak mocné, že může měnit svět a ovlivňovat dějiny?

...

Myslím, že nemusím právě vám obsáhle vykládat o černé magii některých slov, protože jste na vlastní kůži v poměrně nedávné době zažili, k jak nevýslov­ným dějinným hrůzám může za určité politické a so­ciální konstelace vést hypnoticky uhrančivé a zároveň neskutečně šílené slovo jednoho průměrného maloměšťáka. Nechápu sice, čím mohl část vašich otců a matek uhranout, ale zároveň chápu, že to muselo být cosi velice sugestivního a velice zákeřného, když to bylo schopno, byť jen na krátkou chvíli, uhra­nout i onoho velkého ducha, který dal tak nový a pro­nikavý smysl slovům "das Sein", "das DaSein" a "die Existenz".

Co chci říct: slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!

Jaké bylo vlastně slovo Leninovo? Osvobozující, nebo naopak šálivé, nebezpečné a posléze zotročující? Zájemci o dějiny komunismu se o to dodnes vášnivě přou a zřejmě ještě dlouho přít budou. Já osobně jsem si na tomto slově všiml hlavně toho, že bylo trvale vzteklé.

Jaké bylo vlastně slovo Marxovo? Vrhlo světlo na celou jednu skrytou rovinu společenských mechanismů, anebo to byl jen nenápadný prazárodek všech pozdějších strašných Gulagů? Nevím, nejspíš asi obojí současně.

A co slovo Freudovo? Odkrylo tajný kosmos lid­ské duše, anebo to byl jen zárodek iluze, kterou se dnes omamuje polovina Spojených států americ­kých, totiž že se lze zbavit svých trápení a svých vin tím, že jejich břímě odložíme do interpretace dobře zaplaceného odborníka?

Ale šel bych ještě dál a ptal bych se ještě provokativněji: jaké bylo vlastně slovo Kristovo? Byl to začátek dějin spásy a jeden z nejmocnějších kultu­rotvorných impulsů v dějinách světa – anebo to byl duchovní prazárodek křižáckých tažení, inkvizicí, hubení amerických kultur a posléze celé té rozpo­ruplné expanze bílé rasy, která způsobila tolik tra­gédií, včetně té, že dnes největší část lidského světa spadá do smutné kategorie světa prý až třetího? Já si pořád myslím, že to bylo spíš to první, ale nemohu zároveň ignorovat stohy knih, které dokazují, že i v tom nejčistším raném křesťanství bylo už nevědomě zakódováno cosi, co na pozadí souhry tisíce jiných okolností, včetně relativní trvalosti lidské po­vahy, mohlo určitým způsobem duchovně otevřít prostor i oněm hrůzám, o nichž jsem se zmínil.

....

Na počátku všeho je slovo.

Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi.

Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test.

Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží.

Záleží na nich.

Záleží na nich všude.

Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, za­tímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.

...

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.

Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a na­plánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán neza­mlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budouc­nosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.

Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.

Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.

Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pát­rat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.

To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistic­ký. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.

Jako takový není ovšem zakotven před horizon­tem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.

Nebudu vysvětlovat, proč tomu tak je. Daleko lé­pe totiž, než bych to byl schopen učinit já, to učinil už váš velký předek Immanuel Kant.

Můj milý deníčku,

už jsem ve svém životě dělal ledacos, ale Silvestra v iglů ještě netrávil. V roce 2010 se naskytla příležitost daný nedostatek změnit, protože Tibor pořádal akci s názvem "Silvestr v iglů". Protože i sněhu bylo dost, dalo se očekávat, že se iglů podaří postavit. Vše vypadlo až podezřele optimisticky.
Tibor s dalším účastníkem odjeli na místo (na Desenský hřeben v Jizerskách horách) už ve čtvrtek. Oficiální sraz dalších účastníků byl v pátek 31.12.2010 v 7.10 v Praze na hlavním nádraží před ČD centrem, poznávacím znakem byla lopata. Protože jsme z dalších účastníků nikoho neznal, byl jsem na místě včas. Pečlivě jsem odhadoval, který z lidí by mohl na tuto akci jet a koho mám oslovit. Asi po 3 minutách čekání se objevil člověk, který vypadal nadějně. Oslovil jsem ho a měl jsem pravdu – byl to Michal student matfyzu v Praze, původem z Ostravy. Za chvíli dorazila ještě Katka (která Michala znala) – studentka přírodovědy. To z Prahy bylo vše. Koupili jsme si hromadný lístek, nasedli do vlaku.
V Neratovicích se k nám ještě připojil Jeffer (občanským jménem Tomáš), Slovák hovořící krásnou slovenštinou, původem z dalekých Košic, též studující na matfyzu. Cesta vlakem příjemně ubíhala, mí kolegové vyprávěli vtipy a já opět litoval, že vtipy si nejsem schopen pamatovat. Úspěšně jsme přestoupili v Tanvaldu. Další přestup nás čekal ve Smržovce. Věděl jsem, že Smržovka je dlouhá obec a že přestupní nádraží je až několikáté v řadě. Přesto jsem si nepamatoval, že je to až to čtvrté s názvem Smržovka, nikoliv to druhé. Ale přestoupili jsme správně a úspěšně dojeli do Josefova Dolu.
Čekal nás výstup na Mariánskohorské boudy. Protože na jedné z těchto bud byla dvakrát akce Velkého vozu (www.velkyvuz.cz – musím dělat reklamu ), znal jsem dané stoupání více než důvěrně a ujal se vedení. Došli jsme na konec obec. Naše skupina byla zajímavě vybavená – já a Michal běžky, přičemž Michal na rozdíl ode mne příliš neběžkuje, Katka sněžnice a Jeffer pouze boty. Ti, co měli běžky nebo sněžnice si je nasadili a začali stupat. Michal před nasazením ještě voskoval, podle mne zbytečně. Tempo bylo logicky rozdílné, ale vzájemně jsme na sebe čekali. Nešli jsme tudíž příliš rychle a výstup na Mariánskohorské boudy nám trval přes hodinu.
Díky naší pomalosti nás dohnala Lenka (studentka ČZU v Praze, Suchdole, kde shodou okolností bydlím), která do Josefova Dolu jela stopem z Rokytnice nad Jizerou, kde učí lidi snowbordovad. Lenka též měla běžky. U bud jsem nabral vodu. Na běžkách se po upravené stopě pustili k protržené přehradě. Od ní nás čekalo stoupání na Desenský hřeben.
Na další křižovatce jsem Tiborovi zavolal. Logika věci velela jít vpravo, ale nebyl jsem si jist. S Tiborova popisu jsem také stoprocentní jistoty nenabyl. Varoval jsem, že mne zná, že bloudím rád a zeptal se ho, zdali nám nechce jít naproti. Nechtěl, tak jsme se vpravo vydali. Kupodivu Tiborův popis seděl – nejprve rozdvojka, kdy jsme se museli vydat vlevo. Potom posed. Pod posedem louka a na ní už stálo malé iglů, byl tam Tibor a stavěl další iglů.
Tibor byl sám, druhý účastník (jménem Richard), který jel s ním, promrzl, měl pokažené běžky a proto dopoledne 31.12. odjel. Bylo nás tedy 6. Postavené iglů bylo vskutku malé, takže stavba dalšího byla nutná. Tibor postavil sice základy, stále ale dost práce zbývalo. Bylo kolem 14,00 do setmění něco málo přes dvě hodiny.
Určitou komplikací bylo, že na tvorbu kvádrů pro stavbu iglů, vzhledem k formě k sněhu, byla nejvhodnější pila, kterou jsme měli pouze jednu. Vypadalo to, že většina z nás bude nevyužita. Abychom se zabavili, tak jsme začali lopatami, kterých jsme (alespoň ze začátku) měli dost házet ke zdem iglů sníh, a tak tvořit sněhové hroudy, abychom později v těchto hroudách vyhloubili díry – jednu jako vchod, druhou jako prostor pro věci.
Stavba iglů by probíhala v pohodě, kdyby někteří stavitelé z nejrůznějších důvodů nepadali na stěny iglů a tím je nebořili. Pozitivem na těchto pádech bylo, že jsme znovu postavené stěny stavěli pevnější, takže nehrozilo, že by na nás iglů spadlo.
Nicméně časem začalo být jasné, že střechu postavit nestihneme. Aby byla pevná, potřebovala by ztvrdnout přes noc a tolik času jsme neměli. Naštěstí Michal měl s sebou plachtu. Poté, co jsme odstranili následky jednoho pádu do iglů, jsme se rozhodli dát přes stěny naše běžky, běžkové hůly, dlouhé tyče (které měl s sebou Tibor) a na ně napnout plachtu – běžky, běžkové hůlky a tyče jsme spojili lepící páskou. Kromě plachty jsme jako střechu použili i boby, které s sebou měl Tibor, a na místech při okraji stěn dokonce dali sněhové kvádry. Ale ani napnutí plachty se neobešlo bez problémů. Stále některé zdi nebyly zcela stabilní, rovněž tak se bortila spojovací chodba, s iglům, které Tibor a Richard postavili 30.12.
Opravy nějaký čas zabrali, přesto se nám je podařilo překonat. Už za tmy iglů, byť pokryté plachtou stálo. Sice nebylo do něj jednoduché se dostat – jak vchod do iglů postavené 30.12., tak do iglů postavené na Silvestra vyžadoval plazení, ale stálo, vypadalo pevně. Postupně jsme do něj nanosili věci, udělali si večeři, vytáhli karimatky a spacáky. Tibor měl s sebou spoustu jídla – např. několik uzených makrel, ale ne všechno se mu podařilo udat.
Kolem 23.00 byla většina utahaná a ospalá. Mne se spát nechtělo. Šel jsem se proto projít. V okolí bylo ticho, byť obloha byla tmavá, tak jsem přemýšlel o Kantově "hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu ve mne". Vrátil jsme se krátce po 23.45. Ostatní byli zalezlí ve spacáku a na oslavu Nového roku nebyla příliš chuť. Jeffer podle GPS oznámil, kdy jsme se do roku 2011 přehoupli. Já jsem potom ještě z iglů vylezl, otevřel si novoroční pivo. Nevypil jej ale celé – věděl jsem, že v noci chodit na záchod by byl oprus. Pak si šel také lehnout.
V iglů už od jeho zakrytí bylo teplo – kolem 0 stupňů Celsia. Usnul jsme v pohodě, byť prostor na spaní nebyl největší. V noci se mi zdály dokonce i nějaké sny – vzpomínám si na ten, ve kterém jsem naléval borovičku nějakému slovenskému profesorovi sociologie.

1. ledna jsme se probudili po 8.00. Pochopitelně se nám nechtělo ze spacáků, ale nakonec jsme se z nich vysoukali a postupně vyplazili z iglů. Následovala nutná, byť nikoliv tak záživná fáze balení. Museli jsme odstranit plachtu, oddělat běžky apod., a to i z iglů, které Tibor a Richard postavili 30.12., protože i u něj na zpevnění střechy byly běžky a hole použity.
Po 11.00 jsme byli schopni vyrazit zpět. Rozhodli jsme se klesnout do Desné. Byli jsme různě rychlí a nakonec jsme se rozhodli na sebe nečekat. Cesta byla ze začátku v pohodě – upravená stopa, byť klesání bylo místy prudší. Ale stále to šlo. Lahůdka přišla, až když se objevila modrá turistická značka. Ta začala prudce klesat. Jel jsem v tu dobu sám (Tibor a Lenka byli přede mnou, Katka, Michal a Jeffer za mnou). Přede mnou malé stromky, po obou stranách vzrostlý les, zmrzlý sníh, vcelku prudký kopec. Když jsem na něm spadnul po třetí, dospěl jsem k názoru, že bude lepší běžky sundat. Bylo to lepší jen částečně – sice jsem nepadal, ale zato se začal bořit v metrovém sněhu. Bořil a plazil jsme se (nejlepší bylo lézt po kolenou) až na konec louky, kde opět začínal les. V něm jsem objevil vyšlapanou stezku/cestu? – asi od zvěře. Sice se nebořila, ale stromy nedovolovali jít vzpřímeně. Proplazil jsem dalších cca 200 metrů a objevil chalupu. Pod ní v kopci byli další. Zdálo se, že k nim vede cestička, po které jsem se vydal. Ta ale skončila, a tak mi opět cca 300 metrů nezbylo nic jiného než se brodit sněhem.
Dorazil jsem k další chalupě, kde nějací lidé nakládali dřevo. Zeptal jsem se kudy do centra Destné, tak abych mohl jet na běžkách. Přímou cestu z kopce mi nedoporučili, a tak jsem jel oklikou. Znamenalo to mírně stoupat. Při tomto stoupání jsme mírně pocítil, že jsme ráno prakticky nesnídal a ani 31.12. toho nesnědl příliš. Ale hlad a krizi jsem překonal, došel na další cestu a po ní začal klesat do Destné. Cesta ale začaly být posypaná, takže jsem běžky musel sundat. Šťastně, byť s jedním nesprávným zabočením do slepé ulice, jsem došel ke kostelu. Kousek pod ním byla jedna z Desenských hospod, kino a diskotéka a poblíž nádražní hospoda. Zrovna, když jsem z hlediska umístění jednotlivých budov přemýšlel, že Destná ma asi na 100 meterch čtverečních vše podstatné, co by obec měla mít, zavolal mi Tibor. Seděl s Lenkou v další restauraci vcelku nedaleko. Dle jeho informací Jeffer a Michal už byli ve vlaku (stále nechápu, jak se jim to podařilo) a Katka bloudila někde po Desné.
Hospodu, kde seděli Tibor a Lenka, jsem OK našel. Když jsem do ní vešel, komentoval jsem svůj příchod slovy "opravdu nelze říci, že bych se na nový rok nudil". Dali jsme si jídlo, zjistili spoje – Lenka se vracela zpět do Rokytnice nad Jizerou. Když Lenka odcházela, dorazila Katka. Zvláště její osud byl zábavný (pokud lze toto slovo použít), protože došla do Desné, tam se ale rozhodla jít nikoliv dolů, kde je centrum obce, ale zpět do kopce. Než svůj omyl zjistila, ušla nějaký kilometr a musela se tedy vcelku dlouhou cestu zase vrátit.
Vlak do Tanvaldu nám jel v 15.36. Strojvůdce byl správně zarostlý (vypadal jako Krakonoš), průvodčí vtipkoval a líčil nám veselé historky, jak spal ve 20 stupních pod nulou ve vlaku, diskutovali jsme spolu o tom, zdali částka 344 Kč (za společnou jízdenku pro tři) je dělitelná třemi, já tvrdil, že ne (používal jsem pomůcku, že součet číslic musí být dělitelný třemi, což evidentně není), on tvrdil, že ano, a já začal tušit, že cesta do Prahy bude OK.
V Tanvaldu jsme přestoupili na vlak do Prahy. Ten sice už v další stanici nabral 10 minut zpoždění a v Železném Brodě dalších 15, ale vše vypadalo optimisticky. Naopak vlak, kterým jel před námi Michal, měl problémy – pokazila se mu lokomotiva, takže nedojel a Michal se k nám měl v Turnově připojit. Jedním z důvodem našeho zpoždění v Železném Brodě byla skutečnost, že jsem připojovali další vagóny, aby se k nám cestující, kteří jeli tím předcházejícím vlakem a nedojeli, vešli.
Na Malé Skále nastoupili a prošla naším vagónem parta mladých lidí, ještě rozveselených ze Silvestrovské oslavy. Bylo zajímavé je poslouchat. V Turnově ale přestoupili. Michal se k nám v Turnově nedostal. Vedle přes uličku se tak usadili a naše bágly daly své snowboardy 3 slečny a jeden starší pán, který k nim ale nepatřil. I cesta z Turnova šla, poslouchali jsme povídání spolucestujících (těch snowboardistek a pána), občas si povídali sami. Jediný problém byli dveře v chodbičce – seděli jsme hned na začátku vagónu a dveře se špatně zavíraly. Aby se neotevřely, bylo do nich třeba pořádně bouchnout. Jednou, když tak bylo učiněno, to Katku poněkud vyděsilo.
Na hlavní nádraží jsme dojeli po 19.00. Potkali se tam s Michalem, který, když mne uviděl se divil, jak to, že jsem se neztratil. Pronesl jsem něco v tom smyslu, že se ztrácím a bloudím celý svůj život, ale zatím se mi nepodařilo se definitivně ztratit a zabloudit.
Pak už následovalo rozloučení. Tak takový byl Silvest v iglů a bylo to moc fajn. Díky všem za společnost a za zážitky.
Jinak fotky z akce:
http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/ jeffer/index.php?stranka=foto/zobraz_foto&album=male_akcie_2010&zaciatok=251.
http://www.ulozto.cz/7213017/silvestr-v-iglu-zip

Zapsal
Petr Wawosz (Wawi)

2. leden 2011 v 22:07 ·

Ahoj,

je tady opět čas vánoc, přelomu kalendářních roků. Čas, kdy se dávají dárky, čas, kdy se píší přání. V tomto čase Petr Wawrosz píše nějaký text, který vydává za hlubokomyslnou úvahu. Letos (tj. v roce 2010), tak činí už podesáté. První z těchto textů vznikl v roce 2001. Skutečnost, že už se jedná o 10. text, předurčuje, o čem bude. Jakýsi pokus o shrnutí těch 9 předcházejících. Najdeš je v příloze. Pokud bych měl shrnout jejich hlavní téma, lze to učinit následovně:

2001 – 11. září 2001

2002 – povodně

2003 – chvála průměrné každodennosti

2004 – desatero na motivy nejrůznějších citátů

2005 – výpisky z četby

2006 – o akcích Velkého vozu a činnostech s tím spojených

2007 – o předání předsednictví Velkého vozu, zážitkové pedagogice

2008 – jaký byl rok 2008 v hlubších souvislostech

2009 – abeceda různých obyčejných i závažných pojmů

Vedle těchto vánočních textů vznikly ještě dva volební texty, které byly psány před volbami do Poslanecké sněmovny – jeden v roce 2006 a druhý v roce 2010. Letos o prázdninách potom vznikl ještě jeden filosofický text – o knihách, které jsem psal. Dále lze mezi hlubší texty přiřadit i jeden letošní text s odkazy na nejrůznější internetové zdroje, přičemž témata těchto zdrojů jsem poněkud komentoval. I tyto 4 texty najdeš v další příloze.

Samotné myšlenky daných textů se pokusím shrnout do 10, respektive 11 bodů.

1. Člověk jako bytost vystavená sázce

Člověk je sice velmi inteligentní, inovativní bytost, bytost, která rozšiřuje své poznání, dokáže vytvářet kulturu, podmanit si přírodu, dokáže dokonce manipulovat se svými genovým kódem. Přes veškeré tyto úspěchy, které lidstvo za dlouhou dobu své existence dokázalo, jsme stále vystaveni sázce – jsme vystaveni přírodě a jejich vlivům, které nás tu a tam nepříjemně zaskočí (viz povodně v roce 2002 i letošní povodně). Jsme ale zaskočeni i vlastní mocí. Jsme překvapováni tím, že v důsledku automobilů, rovněž dochází k dopravním nehodám. Jsme překvapování existencí civilizačních chorob. Jsme překvapováni tím, že svět je příliš komplexní, takže mu nerozumíme. Jsme překvapováni, že důsledkem této komplexity jsou někdy ekonomické i finanční krize. Jsme překvapováni, že počet znalostí je natolik velký, že musíme být specialisté pouze v malé části – důsledkem třeba je, že vědci, kteří se zabývají odlišnými částmi téhož oboru (např. fyziky) nemají dostatek znalostí toho druhého vědce. Jsme překvapováni, že jako důsledek ohromných možností, které máme, se po nás chce flexibilita a my tak flexibilní nedokážeme být. Jsme překvapováni, že v důsledku těchto možností prudce rostou náklady na naše rozhodování, musíme se rozhodovat po delší dobu. Jsme překvapováni, že v mnoha oblastech jsme vydáni na milost expertů a odkázáni na jejich stanovisko. Jsme překvapováni, že přes veškerý pokrok lékařské vědy, stárneme a umíráme. Jsme překvapováni, že v důsledku stravy, tloustneme. Jsme překvapováni, že čím více toho víme, tím menší jistotu vlastně máme. Jsme překvapováni vlastní mocí a nevíme co tím.

A co tedy s tím?

Naše překvapení pramení podle mne z toho, že rozvoj vědy, znalostí nám na jednu stranu dává více jistoty, informací, ruku v ruce zároveň tuto jistotu zpochybňuje. Musíme volit ve světě protichůdných informací, ve světě, kdy naše rozhodnutí mohou být v krátké době beznadějně zastaralá. Jsme vystaveni sázce v tom smyslu, že se musíme nějak rozhodnout, ale málokdy víme s naprostou jistotou, zda-li se rozhodneme správně a dobře. Jsme vystaveni sázce, protože naše existence závisí na existenci dalších lidí. Závisí i na náhodě, na tom, zda jiný neudělá chybu apod. Svět velkých možností je proto svět velkých nejistot. Této nejistotě čelí i ti, kdo zdánlivě nemají možností příliš (např. proto, že nemají mnoho peněz) – i oni závisí v mnohém na svém okolí, i oni se musí rozhodovat v komplexu protichůdných informací. I oni jsou tedy vystaveni sázce.

V Maslowově hierarchii potřeb je jak potřeba jistoty a bezpečí, tak potřeba seberealizace. Tyto potřeby jdou nutně proti sobě – pokud se seberealizuji, vyhledávám něco nové a tím nutně podrývám dosavadní jistoty a bezpečí. V okolí Velkého vozu se pohybují spíše lidé, kteří se chtějí seberealizovat – proto jezdí na zážitkové akce, proto je organizují apod. Mnozí jiní lidé se nemají potřebu seberealizace dostatečně uspokojenu, nejistot kolem nich je ale příliš mnoho. I proto se ozývá volání po silné ruce, po jednoduchém řešení problémů, i proto se objevují konspirační teorie, či teorie typu "za všechno mohou ..."

Co tedy s tím? Alespoň v tom vyspělém západním světě, do kterého patříme, většina lidí disponuje řadou možností. Možná zkratkovitě a nepřesně se dá říci, že je nám nabízeno spoustu chleba a spoustu her. Je ale nabízeno málo znalostí, jak tyto možnosti zvládnout, jak se jimi naučit disponovat. Jako vysokoškolský pedagog jsem přesvědčen, že jednou z cest, jak obrovské možnosti i obrovskou nejistotu, která je s nimi spojena, zvládnout, je pomocí vzdělávání – ale vzdělávání, které nás učí s možnostmi i nejistotou pracovat. Vím, že dosavadní formy vzdělávání to dělají nedostatečně, ale to je jiné téma. Myslím si, že velkým úkolem zážitkové pedagogiky by mělo být pracovat s problematikou možností a nejistoty, která je s možnostmi spojena.

Pokud se totiž podaří dané téma (čili i téma člověk jako bytost vystavená sázce) dobře zpracovat, podat, uchopit, můžeme jej přijmout jako velkou výzvu. Lze se té sázce potom postavit – lze hrát, i když víme, že nemusíme vyhrát. Postavit se dané sazce znamená přijmout skutečnost, že jsme smrtelné bytosti, že závisíme jeden na druhém, že nikdy nebudeme vědět všechno, dokázat s tím žít, dokázat přijmout odpovědnost za naše chyby, omyly i nedostatky. Abychom toho byli schopni, musíme se vzdělávat, musíme o daných věcech diskutovat, musíme se nad nimi střetávat. Tu sázku sice nemůžeme jednoznačně vyhrát, ale můžeme usilovat, abychom neprohráli.

2. Politika je demokratické řešení rozporů.

Protože jsem lidé různí, máme na různé otázky různé názory. Musíme se ale nějakým způsobem dohodnout, jak se tyto otázky budou řešit. Pokud se vůbec nedomluvíme, tak nebudeme spolupracovat, čímž pádem, řada možností vůbec nebude realizována, případně vzniknou velké škody – jako ilustrativní příklad lze použít situaci, kdy některá auta budou v důsledku nedomluvy jezdit vlevo a některá vpravo. Domluvit se lze různými způsoby. Třeba tak, že silou donutíme druhé, aby nás poslouchali. Válkou, když si podrobíme jiné území a lidi, kteří na něm žijí. Nebo také na první pohled zdlouhavým vyjednáváním, hledáním kompromisu, více či méně optimálního řešení. Politika je podle mne o hledání těchto řešení, kompromisů. Je tudíž nutně zdlouhavá, pomalá. Protože výsledkem je právě spíše kompromis, nutně málokdo je zcela spokojen. Nicméně ostatní způsoby jsou horší. Monopoly jedné pravdy vedou k diktaturám a utrpení.

Politika nutně musí být bojem o moc. Bez moci nelze žádné řešení prosadit. Bez moci je politika pouze debatním kroužkem, bez konkrétních závěrů. Problémem je, pokud politika přestane být schopna jednotlivé kompromisy nacházet, respektive, pokud moc stane jediným cílem a nikoliv prostředkem. Dané jevy se do značné míry staly v Česku v letech 2006-2010. Nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) se nebyly schopny domluvit téměř na ničem jiném než na tom, jak si rozdělit moc, aby získaly výhody pro sebe. Výrazně však rezignovaly na hledání kompromisu v podstatných otázkách – ať už šlo o jednotlivé reformy, o postup při předsednictví ČR v EU, apod. Důsledkem bylo i vyslovení nedůvěry Topolánkovy vlády v půlce tohoto předsednictví.

Demokratická politika však dokáže na dané jevy reagovat. I zde může být Česko skoro ukázkovým příkladem – ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 ztratily obě strany řadu voličů. Nutně ztratily i strany, které se ve volebním období 2006-2010 na daném stavu podílely, tj. zelení a lidovci (obě strany se do sněmovny ani nedostaly). Pokud by neexistovala demokratická politika, tak by se daný stav řešil revolucemi, převraty apod. Historie potom jednoznačně ukazuje, že historie a převraty končí mrtvolami, popravami a jinými jevy. Proto chraňme si demokratickou politiku. Vyžaduje to řadu věcí. Svobodnou diskuzi. Nezávislá média a další kanály, kde lze projevit názor – internet je v tomto velmi mocný. Úctu k protivníkovi. Opět jsem zde u vzdělání – pokud si nebudeme vážit odlišných názorů, pokud se jich nenaučíme vážit, bude demokratická politika v ohrožení. Nutné jsou kontrolní mechanismy – nejen volby, ale i soudy, orgány typu Nejvyššího kontrolního orgánu apod. Hodně záleží na funkčnosti daného uspořádání – kdo jmenuje soudce, členy NKÚ, atd., jak jsou tyto orgány financovány apod. Zde má ČR řadu nedostatků – např. problematika státního zastupitelství, politici zde mají příliš velký vliv, takže mohou relativně snadno ovlivnit, aby kauzy, které se jich týkají, nebyly řešeny.

Podstatnou úlohu může sehrát i tzv. občanská společnost. Rozhodně není samospasitelná, protože nejrůznější iniciativy, sdružení, petice apod., mohou prosazovat i věci, které jsou výhodné pouze pro ně nikoliv však pro ostatní. Nicméně, na druhou stranu, jen angažovaní občané budou upozorňovat, že něco je v nepořádku. Proto představa, že demokracie rovná se pouze volby, a že mimo volby by občané měli mlčet je nesprávná. Je třeba konstatovat, že zejména v ODS je tato představa poměrně rozšířena. Mohl bych zde psát o konkrétních projevech a důsledcích – např. o vzniku koalice ODS a ČSSD v pražském zastupitelstvu. Nebezpečí této koalice spočívá právě v tom, že jejím cílem bude pouze moc sama o sobě a nic víc. Dále spolupracují strany, které zastávají relativně odlišné názory, takže v důsledku této spolupráce se vytrácí ideová diskuse (po které na jednu stranu třeba volá Václav Klaus, na druhou stranu mu toto vytrácení v případě daných koalic nevadí – proč asi?!) a usiluje se vskutku pouze o výhody pro vládnoucí strany. Mimochodem důsledkem těchto spoluprací může být nárůst extremismu – občané se naštvou a budou volit populisty. Rakousko to zažilo – tamní vládnoucí strany si natolik rozdělily moc a natolik sblížily, že jim opravdu šlo především o uchování moci a o výhody pro sebe než o cokoliv dalšího, takže občané na protest volily spíše extrémní strany. Jak tzv. velké koalice nejsou zkázou světa, určitě je třeba jejich počínání (stejně jako počínání jakékoliv vlády na jakékoliv úrovni) sledovat.

Takže, važme si demokratické politiky, ale kontrolujme ji. A nečekejme od ní zázraky. I politici jsou lidé, tedy chybující bytosti, takže očekávat, že se vždy rozhodnou správně a že vždy vyřeší naše problémy, je naivní. Osobně mne fascinuje, že to přesto čekáme. Pokud jednotlivé součásti nějakého celku (např. státu) nejsou dokonalé a z principu věci nemohou být dokonalé, nemůže být nutně dokonalý ani stát a nutně nemůže vyřešit všechny naše problémy.

3. chvála průměrné každodennosti a mezní užitek je dříve nebo později klesající

Tyto teze vědomě spojím.

Průměrnou každodenností myslím běžný normální život, běžné obstarávání. Jak píši v textu z roku 2003 (psal jsem jej bez háček a čárků): "je o nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane. Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme."

V tom textu z roku 2003 jsem rovněž psal, že Velký vůz de facto nedělá nic jiného, než že se snaží z oné průměrné každodennosti vystoupit. Nicméně nelze z ní vystupovat pořád. Život nemůže být neustálý zážitkový kurs. Nemůže být neustálý mejdan, neustálý outdoorový závod, neustálé cesty za dobrodružstvím, apod. Musí být i ono obyčejné obstarávání, ona obyčejná produkce statků, ono obyčejné vzdělávání se, ono obyčejné obstarávání našich běžných potřeb. Bez těchto věcí bychom zahynuli.

Pokud bychom neustále jezdili na zážitkové akce, chodili na mejdany, apod., tak by dříve nebo později začalo platit, že mezní užitek z daných aktivit by se snižoval – zkrátka a dobře tyto aktivity by nás již tolik nebavily, neměly by pro nás tak velký přínos. Proto je průměrná každodennost nutná. Jen díky průměrné každodennosti můžeme tu a tam někam vystoupit, zažít její ozvláštění. Jen díky průměrné každodennosti si můžeme vážit toho, co každodenní není. Průměrná každodennost znamená rovněž přijmout zodpovědnost, to, že se musíme o sebe starat, že musíme pečovat o druhé. Znamená pokoru, uvědomění si, že k životu potřebujeme obstarávání řady věcí, že je třeba pracovat, překonávat překážky, potýkat se s nezdary. Velkým problémem současné západní společnosti je, že řada lidí z průměrné každodennosti až příliš snadno utíkat. Volání po sociálních jistotách, po velkém zabezpečení v nezaměstnanosti apod. není svým způsobem nic jiného než snaha vymanit se z této průměrné každodennosti, snaha užívat si. Důvodem, proč západní společnost mnohdy zaostává za jinými částmi světa je právě skutečnost, že si chceme příliš užívat, ale málo pracovat a málo nést zodpovědnosti.

Jenže mezní užitek z tohoto užívání klesá a dříve nebo později se dostavuje nějaká forma kocoviny. Svým způsobem je jednou z těchto forem i ekonomická krize, která propukla v zásadě v roce 2008 (o přesném datu se vedou spory). Chtěli jsme mít zkrátka příliš mnoho věcí a chtěli jsme je mít hned – na dluh, za každou cenu. Když se ukázalo, že dluhy nejsme schopni splácet, nastaly problémy. Zadlužování není problémem samo o sobě, stává se problémem, pokud jsou dluhy použity na neproduktivní spotřebu nebo neproduktivní investice. To se před rokem 2008 často dělo a důsledky nejsou překvapivé. Samozřejmě ty důsledky často nesou ti, kteří nebyli pachateli příčin nebo se na příčinách podíleli jen nepatrně. Mohl bych psát, že postižení měli být více ostražití, nicméně vím, že jejich mezní náklady na ostražitost byly často vysoké a užitek nízký. Opět tedy záleží na celkovém uspořádání společnosti, na jejích institucích, hodnotách apod. A společnost, která si dokáže vážit průměrné každodennosti, společnost, která ví, že mezní užitek z nějaké určité činnosti je vždy klesající, bude vůči krizím odolná o něco více, než společnost bez těchto hodnot.

Díky doporučení Gabči Schwarzové jsem si letos přečetl knihu Thomase H. Eriksena "Syndrom velkého vlka" s podtitulem "hledání štěstí ve společnosti nadbytku". Píše se tam hodně o klesající mezní užitečnosti, o tom, že lidé v bohatých společnostech nejsou výrazněji šťastnější než v chudých společnostech. Tyto závěry nejsou překvapivé – lze je najít i v dalších studiích, z nichž některé mají vědečtější charakter. Nicméně v dané knize navíc nacházím chválu oné průměrné každodennosti i možnost, jak z ní adekvátně vystupovat – klást si cíle, které jsou zároveň ambiciózní a zároveň reálné. Na první pohled, to může připadat rozporně, navíc nikdy dopředu nevíme s jistotou, zda-li cíl je přiměřeně ambiciózní nebo přiměřeně reálný. Ale, spousta lidí se trápí proto, že si kladou pro sebe nereálné cíle – chtějí být v ledačems nejlepší, chtějí mít spoustu věcí, a nemají na to. Jiná spousta lidí se trápí proto, že jsou málo ambiciózní a kladou si málo reálné cíle. Jsou potom naštvaní, že téměř nic nedokáží, že téměř nic nemají apod. Rozumná ambicióznost a reálně stanovené cíle, se zdají proto být řešením, jak průměrnou každodennost překonávat, ale jak v ní zůstat zároveň zakotven. Opět, je zde nutná výchova, opět zde velkou úlohu může sehrát svět zážitkové pedagogiky.

Lze namítnout: ti největší géniové byli naopak velmi ambiciózní a kladli si cíle, které vypadali nereálně. Přiznávám se, že si touto argumentací nejsem jist. Víc se mi líbí argumentace, že jejich cíle byli reálná a přiměřeně ambiciózní jejich možnostech. Konkrétní příklad: líbí se mi třeba interpretace, že Einsteinovy teorie je přiměřeně ambiciózní a přiměřeně reálné rozšíření newtonovské fyziky. Dále se domnívám, že lidé, kteří si kladli příliš ambiciózní a nikoliv reálné cíle , nakonec dopadly špatně. Příklady – Alexander Makedonský, Napoleon. Navíc, tito lidé nakonec způsobili utrpení mnoha dalším lidem.

Proto: važme si průměrné každodennosti, uvědomme si, že naše mezní náklady jsou klesající.

4. postupné sociální inženýrství aneb naše jednání má vždy žádoucí i nežádoucí důsledky

Tento bod hodně souvisí s těmi dvěmi předcházejícími. Pokud něco chceme měnit, zlepšovat, je podle mne optimální cesta postupného sociálního inženýrství, tedy cesta postupných změn, a to právě proto, že většina našich činů má žádoucí (předem znám) i nežádoucí (nikoliv předem známé) důsledky. V důsledku komplexnosti světa nejsme schopni odhadnout důsledky našich kroků, nejsme schopni vědět, jak na ně budou jiní reagovat. I dobře míněné záměry mohou mít chybu v detailech, který se ukáže jako podstatný. U příliš velkých změn je větší pravděpodobnost chyby, větší pravděpodobnost, že s nimi budou někteří nesouhlasit, že vyvolají velký odpor.

Uvědomuji si, že se nyní pohybuji na velmi obecné úrovni. Správně se můžete ptát, co je onou příliš velkou změnou? Nemohu odpovědět jinak než, že to závisí na okolnostech. Můj oblíbený filosof Karl Popper, který termín postupného sociálního inženýrství razil, pokládal za velké změny zejména změny na úrovni celého společenského systému – např. změna kapitalistického uspořádání na socialistické. Jednalo se o radikální změnu, která se právě pro svoji radikálnost ukázala jako chybná. Navíc šlo o změnu, při které byli likvidováni ti, kteří s ní nesouhlasili, takže tato změna způsobila řadu utrpení. Příliš velká změna mlže být ale i změna firemní kultury, změna daňové soustavy apod.

Z hlediska ekonomie se mi líbí institucionální ekonomie, která zkoumá, jak naše chování ovlivňují nejrůznější formální a neformální normy – formální jsou zejména platné právní předpisy, neformální nejrůznější zvyky, tradice, hodnoty apod. Ukazuje se přitom, že ty neformální se mění mnohem pomaleji než ty formální. Neformální jsou produktem dlouhodobého vývoje, odrážejí dlouhodobé zkušenosti. Možná jeden konkrétní příklad: v Německu v protestantské oblasti se v minulosti udržela jedna katolická vesnice. Nyní náboženské rozdíly nehrají podstatnější roli, navíc, řada obyvatel této vesnice se ke katolictví ani nehlásí. Přesto tato katolická vesnice volí poněkud jinak než její okolí. Nebo ještě jinak: komunisté snili, že utvoří nového socialistického či komunistického člověka. Ukázalo se ale, že řada dřívějších norem, zvyků apod., nelze překonat a zvrátit. Radikální změny právě obvykle pomíjejí vliv těchto neformálních norem (v jazyku institucionální ekonomie institucí), a předpokládají, že změny tento vliv překonat nedokáží. Důsledkem je chaos, nespokojenost těch, kdo o změny usilují. Často to vede k "dalšímu tlačení na pilu", k používání násilí při prosazování změn, a tedy, již k výše zmíněnému, utrpení a tragédiím.

U radikálních změn je problém i tom že jsou často dělány stylem "buď a nebo" – buď bude změna nebo nastane konec světa. Buď jsi pro změnu nebo jsi nepřítel lidu a budeš po zásluze potrestán. Radikální změny nepřipouští alternativu, diskusi, jiné pravdy. Vidí před sebou cíl, ale nezajímají se o to, jakými způsoby je dosažen. Tím neříkám, že v řadě oblastí by v ČR neměly proběhnout radikální reformy. Myslím si, že měly. Přesto jsou to reformy v rámci nějakého systému a nikoliv mimo jeho rámec. Navíc, je třeba o těchto reformách diskutovat, je třeba mít na paměti, že mají ty žádoucí i nežádoucí důsledky, je třeba mít nástroje pro případné korekce a na změny, které z reforem vyplynou.

Jako důležité, zde vidím ještě jednu věc: nepředpokládat, že existuje nějaký konečný bod, který když dosáhneme, tak nastane ráj na zemi. Ty vskutku radikální reformy takovéto ráje slibovaly nebo slibují, přinejmenším pro někoho – komunismus přinejmenším pro tzv. dělnickou třídu, nacismus pro árijskou rasu, atd. Demokracie je systém, který žádné konečné body neuznává, který ví, že budoucnost je vždycky otevřená, který ví, že je třeba o věcech neustále diskutovat, zpochybňovat je, atd. Postupné sociální inženýrství toto vše umožňuje. Nemusí být vždy úspěšné. Pokud si ale uvědomíme, že cílem by nemělo být, abychom druhé činili šťastnými, ale spíše zmírňovat opravdové neštěstí druhých, tak u postupného sociálního inženýrství je větší pravděpodobnost, že vskutku zmírníme neštěstí, aniž bychom další způsobily. Opět platí, že naučit se postupné sociální inženýrství je věc dlouhodobé výchovy, není proces, který nastane ze dne na den.

5. Je třeba porovnávat mezní náklady a mezní užitky (mezní příjmy)

Už výše jsem použil termín mezní užitek. Říká, jak je pro nás užitečná dodatečná jednotka, čili, jednotka, kterou získáváme navíc. Tou jednotkou navíc může být i první jednotka – pokud nemáme nic, tam první jednotka, co získáme, je jednotka navíc a přináší nám nějaký užitek. Mezní příjem je potom příjem z dodatečně vyprodukované (apod.) jednotky, čili, co nám přinese daná jednotka. Mezní náklady jsou analogicky náklady, na produkci dodatečné jednotky. Touto jednotkou nemusí být pouze hmotný statek, ale třeba hodina učení. Pokud se hodinu učíte, tak z učení máte nějaký mezní příjem nebo mezní užitek, s učením jsou spojeny ale nějaké náklady, včetně nákladů obětované příležitosti – místo učení byste mohli dělat něco jiného.

Výše jsem uvedl, že dodatečná jednotka nám dříve nebo později začne přinášet nižší mezní užitek. Pokud tuto dodatečnou jednotku spotřebováváme ve srovnatelném čase i prostoru, tak začne dříve nebo později platit, že tato jednotka uspokojuje méně naléhavou potřebu. Stejné je to s mezním příjmem: pokud dodatečná jednotka uspokojí méně naléhavou potřebu, budou její uživatelé za ni chtít zaplatit méně. Firmy (obecně producenti) proto musí snížit cenu a příjem z této dodatečné jednotky bude nižší. Naopak náklady na dodatečnou jednotku (tedy mezní náklady) začnou v naprosté většině případů dříve nebo později růst. Důvod je jednoduchý – dříve nebo později dojdou vhodné výrobní faktory, jež lze použít k produkci  daného statku. Studentům zde obvykle říkám tento příklad: pokud bude vysoká poptávka po jídlech v restauraci, vzroste poptávka po kuchařích. Potom se možná jako kuchař nechá zaměstnat i člověk, který se doposud živil přednášením ekonomie. Nicméně tento člověk jednak toho mnoho neuvaří a jednak bude chtít jako kuchař spoustu peněz, protože ho přednášení ekonomie více bavilo. Náklady na jídlo tudíž nutně vzrostou.

Princip porovnávající mezní náklady na jedné straně s mezním užitkem (respektive mezními příjmy) na straně druhé říká, že, pokud jsou mezní náklady vyšší než mezní užitek, nevyplatí se daná aktivita. Tento princip tak odmítá absolutní, konečná řešení. Mohly bychom mít třeba zcela čistý vzduch, náklady na odstranění každého znečištění by však byly větší než užitek z tohoto odstranění. Princip mezních nákladů a mezních užitků upozorňuje, že žijeme ve světě vzácných zdrojů, že nemůžeme mít neomezené množství statků a že tudíž nemůžeme chtít všechno. Upozorňuje, že jsou věci, které se nevyplatí a proto je lepší je nedělat. Na fundamentalistech jakéhokoliv druhu je nebezpečné právě to, že daný princip odmítají respektovat a usilují o dosažení svých cílů, za každou cenu. Pokud jsem se v jednom z předcházejících bodů kriticky vyjádřil k osobě současného prezidenta republiky, tak nyní se vyjádřím kriticky k některým ekologickým směrům (přičemž podotýkám, že jsem ve volbách do Poslanecké sněmovny volil stranu, která tyto směry reprezentovala) – požadavek ochrany a zachování životního prostředí je pro ně často požadavkem absolutním, bez ohledu na náklady s tím spojené.

Lze namítnout: řada nákladů nemusí být v běžných aktivitách zastoupena. Např. pokud někdo poškozuje životní prostředí, tak danou škodu nemusí hradit, čili do jeho nákladů nevstupuje. Ekonomická teorie tomu říká negativní externalita. Např. znečištění ovzduší se může projevovat na zdravotní stavu populace, často důsledky tohoto znečištění se projeví až za nějaký delší čas, škůdce však tyto důsledky nenese. Přesto daná námitka není podle mne důvodem pro absolutní požadavky. Má smysl usilovat o to, aby negativní externality byly internalizovány, čili, aby je jejich tvůrci hradily. Ale i tak málokdy dosáhneme nějakého ideálního stavu (např. nulového znečištění). Prostě proto, že náklady na tento stav jsou větší než užitek z něj plynoucí.

Oblast ochrany životního prostředí jsem zvolil vědomě, protože na ni se princip mezních nákladů a mezního užitku i se zahrnutím negativních externalit do nákladů a pozitivních exteranlit (pozitivní externalita = užitek, který dostává příjemce zdarma nebo za nižší cenu, než tržní) demonstruje asi nejnázorněji. Stejně tak ale daný princip platí i pro svět zážitkové pedagogiky. I v něm lze usilovat o dokonalost za každou cenu, i v něm lze stanovovat požadavky, jaké by akce měly být, co všechno by se kolem nich mělo dít. Nicméně i zde, je třeba porovnávat mezní náklady – jaké úsilí vyžaduje splnění daných požadavků s užitkem z těchto požadavků. Mnohdy se přitom ukáže, že mezní náklady na nějakou aktivitu jsou vyšší než mezní užitky (příjmy) s ní spojené. Tím rozhodně nechci říci, že akce mají být nepřipravené, nekvalitní apod. Nepochybě na nich nesmí docházet k poškozování účastníků, nepochybně nesmí být účastníci ohrožováni, nepochybně za cenu, kterou účastník zaplatí musí být nabídnuta adekvátní kvalita. Ale nelze očekávat zázraky, nelze očekávat, že lidé, kteří tyto akce dělají ve volném čase, dobrovolně, je připraví absolutně dokonale, že budou schopni splnit jakýkoliv požadavek, který se s přípravou vymyslí. Obávám se, že v mnoha případech lidé, kteří se ve světě zážitkové pedagogiky pohybují, na princip porovnání mezních nákladů a mezních užitků zapomínají, a jsou potom překvapeni, že se nedaří nacházet nové organizátory, že i účastníci se tolik nehlásí apod. Přitom stačí jediné: dávat si přiměřeně realistické cíle, zkoumat a diskutovat, na co máme síly a na co už nikoliv. Tedy porovnávat mezní náklady a mezní užitky (příjmy).

6. Člověk se skrupulemi a citlivost pro cizí nářek

Člověka bez skrupulí lze definovat slovy Václava Bělohradského (viz text z roku 2002, opět psaný bez háčků a čárek) jako člověka který se "podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.”. Skrupule je možná složitější, méně jednoznačný termín pro svědomí, pro vnitřní hlas, který říká, že ne vše je dovoleno, že jsou věci, které se nedělají. Skrupule připomínají naši zodpovědnost, skutečnost, že ve většině případů, jsme to pouze my, kdo se rozhodujeme a kdo musíme nést důsledky za toto rozhodnutí – ať pozitivní nebo negativní. Jinými slovy, nelze se vymlouvat, že já jsem plnil pouze rozkazy, že špatní, jsou ti, kdo my je dávali. Nelze se vymlouvat, že pokud nějakou špatnou věc neudělám já, tak ji bude dělat někdo jiný a bude ji dělat ještě hůře. V těchto dnech jsem četl hezkou analogii: za socialismu i po jeho skončení se řada osob vymlouvala cca následovně: "pokud já nevstoupím do strany, nevezmu danou funkci, nenapíši udání ...", udělá to někdo jiný a bude hůř. Nyní se řada lidí vymlouvá: "pokud já nebudu dávat/brát úplatky, nebudu manipulovat s veřejnými zakázkami apod., bude to dělat někdo jiný a bude hůře.". Přečtěte si pro zajímavost, jak mluví aktéři spojovaní s korupční aférou, jež se v závěru letošního roku objevila na Státním fondu životního prostředí a vyjádření daného druhu zde najdete. Je to přesně ona obhajoba, která rezignuje na skrupule, která dělá z lidí objekty a nikoliv subjekty.

Není-li bůh, je vše dovoleno, píše Dostojevskij. Stačí nahradit slovo bůh slovy typu mravní kodex, zákon, svědomí. Pokud toto chybí, je vše dovoleno. Skrupule někam zmizí, jsou zasunuty. Možná se schovávají, možná se občas ozvou, ale jsou potlačovány. Člověk bez skrupulí myslí jen na svůj prospěch, usiluje o dosažení cíle za každou cenu, neohlíží se na prostředky. Špatnosti si omlouvá, zapomíná je. Zbavit se skrupulí znamená zbavit se lidství, zbavit se opravdových vztahů, lásky, přátelství apod. Člověk bez skrupulí de facto přestává být člověkem a stává se nelidskou bytostí.

Skrupule nás učí být citlivý na cizí nářek. V textu z roku 2002 jsem psal, že žádný z nás nemůže reagovat na všechno utrpení, které na světě existuje. Musíme si vybírat, co jsme schopni unést a co už nikoliv. Slovy předcházejícího bodu: musíme porovnávat mezní náklady a mezní užitky. Ti, kdo chtějí spasit svět, často usilují o odstranění veškerého utrpení, a to za každou cenu. Jak píši výše, cílem by nemělo být učinit co nejvíce lidí šťastnými, ale usilovat, aby co nejméně lidí bylo nešťastnými a aby ostatní mohli štěstí hledat sami, prostředky, které uznají za vhodné, přičemž samozřejmě neomezují hledání štěstí jiných.

Nejsme sice schopni odstranit veškeré utrpení, můžeme ale být schopni jiné věci: můžeme být citliví na cizí nářek. Můžeme projevit soucit, můžeme si být vědomi toho, že se někde děje křivda, včetně toho, že nemáme sílu tomuto dění zabránit, třeba právě proto, že naše mezní náklady na zabránění by byly vyšší než mezní užitek z toho plynoucí. Citlivost na cizí nářek nás ale dělá lidmi, díky ní se z izolované bytosti stáváme sociálním člověkem, díky ní si všímáme pocitů druhých, díky ní jsme schopni o těchto pocitech verbálně i neverbálně (pohlazením, objetím, apod.) komunikovat.

Posledních 20 let přineslo spoustu knih o emoční a jiné inteligenci. Skoro se někdy zdá, že přes prosazování nejrůznějších měkkých dovedností (kam patří i citlivost na cizí nářek v podobě empatie, porozumění, ale i schopnosti poznat druhé, apod.) nezbývá čas na ty tvrdé, které jsou rovněž nutné, protože bez nich bychom nebyli schopni nic vyprodukovat. Obávám se ale, že se mnohdy stále nedostává ani emoční, ani ta běžně chápaná racionální inteligence. Opět je to dáno výchovou, co učíme, jakými způsoby učíme. Svět zážitkové pedagogiky by opět měl učit citlivost pro cizí nářek, mělo by to být jedno z jeho velkých témat. Tím obecným ideálem, o který má smysl usilovat, jak si musíme být vědomi skutečnosti, že jej nelze dosáhnout absolutně, by měla být rovnováha racionální i emoční inteligence. Analogie: princip jing a jang. Na druhou stranu platí, že jakákoliv rovnováha je statickým stavem, bez vývoje, bez dalších cílů, jakákoliv inovace vyvádí svět z rovnováhy. Čili, můžeme o ideál rovnováhy usilovat, ale musíme si být vědomi, že nemůže být dosažen nejen pro to, že každý z nás je jiný, má jinak rozložené schopnosti, ale i pro to, že lidský vývoj nutně rovnováhu narušuje. Přijmout danou skutečnost není jednoduché. Nicméně paradoxně, její přijmutí vede alespoň k větší vnitřní rovnováze.

7. Realita je sociální konstrukcí

Realita je sociální konstrukcí je hlavní tezí radikálního konstruktivismu. Pokud bych měl citovat (viz http://www.lirtaps.cz/publikace/radikons.htm), tak "Radikální konstruktivismus umožňuje empiricky fundovanou alternativu novodobého vědeckého pozitivizmu, bez podlehnutí módním trendům kritiky vědy z iracionalistických pozic. Produktivním způsobem překonává relativistické a skeptické pozice tím, že prokazuje, že právě subjektivní závislost našich konstrukcí skutečnosti může vysvětlit naše úspěšné jednání v sociálně přijatém a zdánlivě objektivním fyzikálním světě. Poskytuje argumenty pro smysluplné překonávání evropské tradice myšlení a poukazuje na naši plnou odpovědnost za přírodu a sociální prostředí, v nichž žijeme." Ještě jinak (z téže www stránky): radikální konstruktivismus říká, "že mozek není žádným světu otevřeným reflexním systémem, nýbrž systémem funkcionálně uzavřeným, který rozumí jen své vlastní řeči a operuje jen se svými vlastními stavy. Z toho vyplývá, že organismus nesporně svou fyziologickou a funkcionální povahou vytváří svůj vlastní svět. Jemu přístupný svět je proto jeho kognitivní svět, nikoli svět takový, jaký je. Proto doslova vytváříme svět, v němž žijeme, tím, že žijeme." Neexistuje žádný praobraz světa. Mozek může jen pro sebe a v sobě prezentovat, může jen konstruovat. Radikální konstruktivismus rozvíjí myšlenku, kterou formuloval už Immanuel Kant, když tvrdil, že nemůžeme poznat "věc o sobě", tj. objekt stojící mimo nás jinak než způsob lidského poznání. Radikální konstruktivismus rovněž popírá možnost poznání nezávislého na poznávajícím subjektu. Tvrdí, že existuje pouze poznání "zúčastněných pozorovatelů", že neexistuje jedno universum, ale pouze mnohé verze světa, jakési "multiversum". Každá jednotlivá verze světa je konstruovaná v říši jazykových a řečových významů. Teorii poznání povznáší z otázky "co?" na otázku "jak?", koncentruje se na průběh poznání, na jeho působení a výsledky.

Protože jsme lidé, tak nutně poznání každého z nás bude mít společné rysy. Jsme proto schopni se domluvit, sdílet naše zkušenosti, jsme schopni diskutovat, dohadovat se, co je pravdivé, krásné, co je správné apod. Na druhou stranu každý z nás vidí věci o sobě jinak – právě proto, že máme odlišné zkušenosti apod., koneckonců i proto, že se na ně díváme z jiných pohledů, nebo v rozdílných časech.

Pokud přijmeme, že svět je sociální konstrukcí, respektive, že jsme to my, kdo svět pojmenováváme, kdo v něm nacházíme vazby, souvislosti apod., je větší šance pro pluralitu, pro uznání odlišných názorů, pro diskuse nad jednotlivými přístupy. Je tak narušena představa monopolu jediné pravdy, jediného správného názoru. Jako ekonom vím, že monopol je škodlivý a platí to i v oblasti poznání. Častá námitka zde zní: nelze klást na stejnou úroveň vědecké a iracionální názory, přijmout tuto pluralitu znamená souhlasit i s tmářstvím, šarlatánstvím, názory, které odporují současnému stupni poznání, apod. Na výše uvedené stránce se ptají: "Znamená to, že pozorovatel může učinit jakékoli pozorování? Znamená to snad rezignaci na pravdu založenou na skutečnosti?" Odpověď zní: "Nikoli... On či ona mohou učinit pouze taková rozlišení, která jsou povolena jeho či její strukturální vázaností s prostředím... Co je však důležité pochopit, je to, že vnímání není a nikdy nemůže být objektivní, a proto všechna pozorování mají tutéž platnost, včetně růžových slonů, které spatřují alkoholici... Žádné z těchto pozorování není objektivní, ale všechna jsou platná (valid) v tom, že jsou specifikována strukturou vazby pozorovatele s prostředím. Z těchto důvodů skutečnosti, které vytváříme, jsou všechny oprávněné." Platnost (validnost) však neznamená pravdivost. Alkoholik, který vidí růžového slona, se mýlí. Objev plurality pravdy je spíše výzvou k zodpovědnosti za pravdu, je výzvou, že pravda musí být pečlivě zvažována, že nesmí v úsilí za pravdu být bez dalšího odmítány jiné názory. Pohled jediné pravdy, dělá z těch, kteří s touto jedinou pravdou nesouhlasí, vždy do nějaké míry nepřátele. Myšlenka plurality pravdy nabádá k dialogu, k diskusi. Pokud připustíme pluralitu pravdy, tak zároveň připouštíme, že jsme omylní. Čili ve světě pluralitních pravd by to měl být spíše šarlatán nebo alkoholik, kdo uzná, že se mýlil.

Možná to zní poněkud naivně, možná konstruuji nějaký ideální svět. Lze oprávněně namítat, že realita je jiná – že mnohdy se vedou dialogy, které připomínají dialogy hluchých. Např. lidé, kteří věří v esoteriku, pouze odmítají neesoterické přístupy. Lidé, kteří jsou založeni převážně rozumově (např. členové spolku Sysifos) pro změnu odmítají připustit, že existují i jiné pohledy. Můj názor říká, že dotyční si nárokují jedinou možnou pravdu, že odmítají dialog, že odmítají přístup, že pluralita pravdy vyžaduje zároveň zodpovědnost při jejím formulování a konstruování. Pokud ještě budu citovat (http://www.gaudia.cz/o-nas/teoreticka-vychodiska) tak, "radikální konstruktivismus tvrdí, že objektivní svět je nám nepřístupný a proto nemá cenu se jím zabývat, staví v kontrastu k objektivistickým vědám do středu svého zájmu pozorovatele a nabízí možnost nazírat na veškeré teorie jako na konstrukt pozorovatele, který je stvořil. Vše, co o realitě můžeme říct, je to, jak ji vidíme my. Neobjevujeme vnější svět, ale konstruujeme jej. Tento způsob nazírání na svět má pro terapeutickou situaci zásadní význam. Umožníme-li klientovi, aby se sám sebe prožíval, jako autora světa, v němž žije, možnost vytvoření nového, přijatelnějšího světa se pak jeví mnohem reálnější."

Myšlenky radikálního konstruktivismu se často uplatňují v terapeutické praxi. Proto poslední citát končí slovy o klientovi. Obecněji se ale domnívám následující: pokud do středu postavíme pozorovatele, postavíme do středu člověka. Dále tím vyzdvihneme člověka jako aktivní, tvořící a poznávající bytost, jako bytost, která mění svět, která je si vědoma svého bytí. Postavíme-li do středu člověka, budeme se více dívat na člověka jako na cíl a nikoliv jako na prostředek. Přiblížíme se tak Kantovu kategorickému imperativu "jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek".

8. Život je řešení problémů

Právě proto, že naše jednání má zamýšlené i nezamýšlené důsledky, proto, že jakákoliv situace vzniká jako výsledek jednání řady lidí, právě proto, že jsme bytost vystavená sázce, právě proto, že platí, že budoucnost je vždycky otevřená, rovněž platí, že život je řešení problémů. Většina situací nás vystavuje nějakému rozhodování, tedy nějakému problému. Ovšem tím, že se rozhodneme, vystavíme se jiné situaci a jinému problému. Takto lze dále pokračovat, přinejmenším po dobu existence lidstva.

            Ryze nekriticky se domnívám, že jednu věc, kterou umím, je řešit problémy. Baví mne nacházet řešení praktických situací, babí mne rozhodovat se pod tlakem, baví mne krizové rozhodování, kdy není na rozhodnutí příliš mnoho času, kdy žádná volba není jednoznačně optimální, kdy se pohybujeme v podmínkách "něco za něco", tj. k tomu, abychom něco získali, musíme něco ztratit. Je mi jasné, že ne každý člověk to může mít podobně. Je mi také jasné, že doposud jsem neřešil žádnou vskutku existencionální volbu, ve které jde o život apod. Potom rozhodování a řešení problémů získává zcela jiné dimenze. Pokud však zůstaneme u běžného rozhodování, čili u rozhodování na úrovni průměrné každodennosti, je třeba počítat s tím, že život byl, je a bude řešení problémů. Opět jako jeden z velkých úkolů výchovy vidím, aby se člověk naučil řešit běžné problémy, aby se naučil pracovat s neúplnými a rychle se měnícími informacemi. Jako klíčové vidím potom zde zmiňovanou skutečnost, že i většina běžných rozhodnutí má charakter rozhodnutí "něco za něco", čili, že nelze mít všechno, že při rozhodování musíte podstupovat riziko, že se musíme být schopni něčeho vzdát, že bychom neměli být překvapeni, že, i když se snažíme, tak naše rozhodnutí nemusí vyjít. Měli bychom se naučit, že ve většině případů neexistuje ideální řešení, ale řešení reálné s přednostmi a nedostatky a že je třeba tyto přednosti a nedostatky zvažovat. Pokud takto přistoupíme k řešení problémů, tak je větší pravděpodobnost, že nebudeme muset řešit existencionální problémy typu "život za život". Tím neříkám, že tyto existencionální problémy zcela zmizí, je jasné, že jim budeme stále vystaveni, ale myslím si, že jim budeme vystaveni v menší míře.

            Pokud se ještě vrátím k tématu ekonomické krize, tak lze rozvést, to, co je uvedeno v bodě 3 tohoto textu – před krizí došlo k podcenění rizika, rozšířila se představa, že většinu statků (např. nemovitosti) může mít většina subjektů ihned, že se při tom nemusí uskrovňovat apod. Obdobně při řešení krize mi přišlo, že často je cílem vyřešit krizi za každou cenu, aniž bychom uvažovali o budoucích důsledcích jednotlivých kroků. Jak sice podle mne na jednu stranu platí, že každé jednání v konečných důsledcích vytváří jiný problém (přičemž jednáním je i nečinnost, tedy i nečinností vznikají další problémy, v mnoha případech závažnější, než kdyby člověk jednal), tak na druhou stranu snaha řešit problém "za každou cenu", vede také k větším problémům než zvažování, co ještě ano a co ještě ne. Pokud řešíme problém za každou cenu, tak vlastně nezvažujeme mezní náklady a mezní užitky, čili rozhodujeme se chybně – ekonom by dokonce řekl neracionálně.

            Přistoupíme-li k životu k jako neustálému řešení problémů, tak zároveň dáme větší prostor omylu, chybě, ale zároveň i jejich opravování, nápravě. Dáme větší šanci tomu, že, pokud se nějaký krok ukáže jako nesprávný, bude možno jej vrátit, změnit apod. Naopak přesvědčení, že se podaří všechny nebo většinu problémů jednoznačně vyřešit, je přesvědčení jehož důsledkem jsou obtížné vratitelné činy, činy s dalekosáhlými důsledky. Připustíme-li, že život je řešení problémů, zároveň připustíme, že život je těžký, složitý, že vedle radosti přináší i utrpení, tíhu, smutek apod. V okamžiku, kdy se nám podaří danou skutečnost vyjádřit, verbalizovat, pojmenovat (přičemž nemusíme používat pouze mluvené prostředky, ale i další formy), máme větší naději, že se nám ji podaří zvládnout, zpracovat. Jedno čínské přísloví zde říká "dej drakovi jméno a zkrotíš ho". Pojmenujeme-li život jako řešení problémů, tak také jednotlivé problémy alespoň částečně zkrotíme.

9. Usmívej se a užívej si to

Nabádat, aby si to člověk usmíval a užíval v čase ekonomické krize, v čase existenčních a dalších starostí, může znít troufale. Skoro by se dalo říci, že si autor koleduje o facku. V textu z roku 2009 jsem napsal: "text písně První signální mám hodně rád a heslo "jaký si to uděláš, takový to máš", je i mým heslem – a to i přesto, že výše píši, že hesla nemám rád. Toto heslo totiž podle mne nic neslibuje, naopak zdůrazňuje, že vše záleží na nás. Vím samozřejmě, že úsloví "jaký si to uděláš, takový to máš", nemusí vždycky platit, že to není tak jednoduché, někdy se můžeme snažit, ale nedaří se. Přesto má smysl se pokoušet "nějak si věci udělat, dívat se na svět pozitivně"". Vskutku si hluboce uvědomuji, že ani "jaký si to uděláme" ani "jaký to budeme mít" nezáleží jen na nás. Ostatně i předcházející body (např. bod 1) poukazují na to, že jsme vystaveni sázce, většinu věcí nemáme jistých, apod. Pokud však je realita sociální konstrukcí, tak pokud se budeme usmívat a užívat si to, tak je větší pravděpodobnost, že budeme vskutku konstruovat realitu, ve které bude přítomen úsměv a kterou si užijeme.

K mým nejoblíbenějším krátkým úslovím patří "Dobře Ti/Vám tak" a právě "Užij si to". Jsou nepochybně projevem mého cynického a ironického pohledu na svět, ale snad v nich vyjadřuji i něco více. Snad v nich vyjadřuji naši zodpovědnost, to, že jsme pány našeho osudu, že pouze my sami se musíme rozhodovat a nést za tato rozhodnutí zodpovědnost." Snad v nich vyjadřuji i to, že pokud budeme o něco usilovat (nutnou podmínkou jsou samozřejmě přiměřeně realistické cíle), tak je větší pravděpodobnost, že daných cílů může být dosaženo, než bez této snahy. Možná, to, co zde píši, je naprosto banální. Přesto jsem stále překvapován, kolik lidí se dívá na svět zcela negativisticky, zatrpkle, kolik lidí se neumí radovat, smát, kolik lidí má k užívání daleko. Ano, viz výše, uvědomuji si, že pokud někdo má finanční nebo zdravotní problémy, nepříjemnou práci, atd., je toho k užívání a k úsměvu relativně velmi málo. Přesto nevěřím, že se tam nenajde vůbec nic.

V textu z roku 2005 jsem v závěru citoval Jana Masaryka a jeho recept na štěstí: "Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."

Myslím si, že tento recept právě v sobě obsahuje úsměv a úsilí i tu řeholi, tu obyčejnou každodenní průměrnou každodennost si alespoň částečně užít. A zase: pokud se usměje, pokud si alespoň něco z našeho života užijeme, je větší pravděpodobnost, že člověk pro nás nebude jen prostředkem a cílem. Úsměv a schopnost svět si užít je možná malý krok na cestě postupného sociálního inženýrství za lepší svět, ale krok nikoliv nepodstatný.

10. Filosofovat, znamená učit se umírat

Jedna z knížek, které mám hodně rád, je "Rozumět životu" (autor Luc Ferry), říká, že dobrá filosofie by měla mít 3 dimenze – a) pochopit to, co je (tj. teorie), žízeň po spravedlnosti (tj. etika) a hledání spásy (tj. moudrost). Často se filosofie redukuje pouze na kritickou rozumovou vědu (v zásadě na teorii) a stranou zůstávají zbylé dimenze, zejména ta třetí. Nicméně samotná teorie ani etika nezabrání stárnutí, nemocem, bolestným rozchodům, váháním nad účely výchovy, nudě apod. Tvrzení, že filosofie se mnohdy redukuje pouze na teorii a případně i na etiku,neplatí samozřejmě absolutně, např. existencionální filosofie má podle mne téma hledání spásy jako hlavní. Tato filosofie zdůrazňuje, že člověk je jediná bytost, která si je vědoma své konečnosti, která ví, že jeho bytí, je bytí k smrti, že smrt je konečná (přinejmenším určité existence). Proto se třeba ptáme, jaký smysl má naše snažení, když stejně zemřeme, proto (ale nejen proto) nás asi pravděpodobně přepadají deprese, smutky, splíny, žaly apod.

Moudrost znamená přijmout fakt naší konečnosti, uvědomit si naší omezenost a přesto nerezignovat. Přesto o něco usilovat, přesto se pokoušet žít, pracovat i bavit se, činit i hrát si. Různé filosofie nabízejí různé odpovědi, jak danou moudrost získat. Stoikové (volně cituji podle výše uvedené knihy "Rozumět životu") např. propagují heslo "doufat o něco méně, milovat o něco více". Já to interpretuji jako doufat o něco méně, že se nám vše podaří, a milovat o něco více ty situace, kdy se daří – když se daří můžeme milovat i druhé lidi, když se daří, tak si užíváme a usmíváme se. Když se daří, jsou to chvíle, kdy si uvědomujeme, že na světě nejsme jen proto, abychom jej měnili, ale také pro to, abychom ho milovali a užívali ze všech sil krás a radostí, které nám nabízí. Ale ani tyto chvíle naší konečnost neodvrátí.

Ta konečnost se někdy projevuje velmi absurdně. Říkal jsem to svým kamarádům (např. Robertovi "Robinovi" Pikovi), psal jsem to v nějakém mailu, že mne v poslední době oslovily následující události:
"- porouchane auto na dalnici, v odstavnem pruhu, lide v pohode vystoupi, jdou mimo nej. Jeden se rozhodne vratit pro vystraznou vestu, vleze do auta. V tu chvili do auta narazi kamion a clovek, který pro tu vestu sel, zahyne.
- jiny clovek jede autem kolem bouracky. Zastavi a jde pomoci. Cestou, kdyz jde, ze zatacky vyjede dalsi ridic, který ridi pod vlivem drog, člověka, co sel pomoci, srazi, a ten zahyne.
Marne zde hledam jakoukoliv logiku, vysvetleni. Kdyby ti lide neudelali, co udelali, jsou asi mezi nami."

Ta konečnost tu s námi je a můžeme se tedy ptát proč. Racionální filosofie hledala spásu a odpovědi v panství rozumu – domnívala se, že, pokud poznáme co nejvíce, dokážeme rovněž vyřešit co nejvíce věcí. 20. století jednoznačně ukázalo, že produkty rozumu stejně jako jiné produkty mohou být zneužity. Technologie koncentračních táborů, plynových komor byla velmi rozumná, svým způsobem by se dalo říci velmi efektivní, ale hluboce nelidská. Dá se říci, že díky racionalitě rozumu, řada lidí poznala onu konečnost dříve, než by museli. Proto se objevilo postmoderní myšlení se svým odmítáním věčných pravd, se svou pluralitou, se svými možnými světy. Ta pluralita samozřejmě má své nebezpečí – jako by je vše dovoleno, všechno může být pravda. V nepřeberné mozaice názorů se může ztrácet to podstatné, to důležité, to opravdivé. A navíc ani pluralita nejrůznějších pravd nás od smrti neodvrátí.

Existuje tedy nějaké řešení? Odpovím jinak: pokoušíme se hledat konečné řešení na to, co už samo o sobě je konečné řešení. Tudíž nějaké definitivní řešení spíše neexistuje. Moudrost, schopnost sebereflexe, schopnost diskuse, schopnost hledání pravdy, schopnost naučit se milovat, žít jako dospělí, přijmout naši zodpovědnost a konečnost, možná jsou způsobem, jak prožít plnohodnotný život, život, který přes svoji konečnost může být zábavný a stát za to. Život, ve kterém se potkáme s lidmi, kteří jsou pro nás zdrojem inspirace, obohacení, s lidmi, kterých si budeme vážit, u kterých (včetně sebe) budeme tušit jejich konečnost, takže se k nim budeme chovat opravdově, autenticky, váži si jich, milovat je.

Ale jsou to jen způsoby, jsou to jen cesty, které mohou selhat, které mohou být slepé a nejisté.

11. Nic není nejdůležitější aneb všechno může být jinak

Snad se mi podařilo má témata nějakým rozumným, uceleným způsobem shrnout. Přesto, ještě jeden bod. Všechno opravdu může být jinak, než jak to vidím já. Takže o mém textu přemýšlej, diskutuj, nesouhlas.

Člověk, kterého jsem si hodně vážil – Pavel Tigrid, říkal, že za každou pravdou čeká pravda neméně závažnější. Souhlasím s ním. Absolutní, definitivní pohledy opravdu nemám rád, myslím si, že jsou překážkou pro barevné vidění světa, pro objevování toho, na první pohled, skrytého, utajeného. Proto říkám, všechno může být jinak a nic není nejdůležitější. Na vše se lze podívat z jiného úhlu a pohledu, o všem lze diskutovat, střetávat se. Lze to přitom dělat kultivovaně, užívat si to, bavit se při tom a smát se.

Tak, ať se to daří.

Přeji vše dobré

GOOD LUCK v roce 2011.

Měj se fajn.

Petr (Wawi) Wawrosz.

Poučení z neplánovaného výstupu na Radobýl (31.12. 2009)

Poučení z neplánovaného výstupu na Radobýl
1. pokud potřebujete vystoupit v stanici začínající na Ž, není pravda, že každá stanice začínající na písmeno Ž je ta správná.
2. pokud nenajdete turistickou značku na první pohled, neznamená to, že turistická značka v daném místě vůbec není.
3. pokud si myslíte, že zkratky jsou nejkratším způsobem, jak se dostat k cíli, není to vždy pravda.
4. trní pícha.
5. hlína špiní, obzvláště když lezete po kolenou.
6. pokud nějaký hustník vypadá, že se jim nedá projít, zpravidla se jím opravdu nedá projít.
7. pokud uvidíte posed, neznamená to, že jste v civilizaci.
8. pokud to pod vrcholem vypadá, že na vrcholu je mlha, zpravidla tam opravdu je mlha.
9. ledovka klouže.
10. pokud vám instink říká, že by nejlepší bylo dělat úplně něco jiného, neposlouchejte ho. Užijte si dobrodružství. 

Opět tu je závěr prosince, čas vánoc, silvestra, čas půlnoci, kdy láme se rok jako chléb. Je to také čas, kdy Petr Wawrosz píše (obvykle dlouhý, složitý a nesrozumitelný) text, který vydává za vánoční a novoroční přání a úvahu. Je tomu tak i letos.
První z těchto textů vznikl v roce 2001, od té doby dané texty píši každoročně, v roce 2009 se tedy jedná o deváté pokračování. Pokouším se, aby každý text bylo nějak nový, originální, což samozřejmě jde těžko. Letos se to ale snad zdaří. Řada lidí, kteří mne znají, logicky ví, že dané texty píši - koneckonců mnozí jej několikrát dostali a někteří možná i přečetli, dobře jim tak. Tudíž v průběhu roku 2009 jsem dostal několik dotazů, zda-li i letos něco vznikne. Od května jsem odpovídal, že text je napsán. V roce 2009 tedy můj text nevznikal v závěru roku. Velká jeho část byla napsána na přelomu dubna a května. Původně vznikal jako jedno osobní přání. Když jsem ale daný text vytvořil a přečetl, usoudil jsem, že by bylo škoda, kdyby jeho adresátem byla pouze jedna jediná osoba.
Nicméně původní text byl opravdu osobní, takže k tomu, aby byl určen pro širší veřejnost, musel být upraven. Úpravy vznikaly v druhé polovině roku. Něco jsem škrtal, něco doplňoval, něco měnil. Reagoval jsem při tom na to, co se kolem mne dělo, takže je, svým způsobem, i aktuální.
Daný text je moji aktuální abecedou. Vzal jsem všechna písmena české abecedy a různá slova, která na dané písmeno začínají. Nad danými slovy jsem se pokusil zamyslet, definovat je, nějak rozebrat. Výhodu daného přístupu je, že text není nutno číst celý, stačí si přečíst slova, která Tě zajímají – jejich přehled najdeš v úvodu.
Při vzniku textu jsem čerpal z myšlenek, příběhů. textů apod. řady osob. Řada lidí mne při psaní inspirovala. Sluší se těmto lidem poděkovat. Jejich přehled je uveden (v zásadě v abecedním pořadí dle příjmení níže). Vlastní text posílám v příloze.
Samotný text je vcelku obsažný, zde budu proto už stručný.
Přeji to, co se standardně přeje – štěstí, zdraví, lásku, přátelství, sílu, naději ...
... a možná nějakou odpověď na otázky, které v mém textu jsou
... nebo nějakou otázku
... nebo něco jiného, protože "to důležité, je stejně nevyslovitelné a neviditelné".

Petr – Wawi

Za inspiraci při psaní textu děkuji (mimo jiné) následujícím osobám:
Arno Anzenbacher, Zygmunt Bauman, Václav Bělohradský, Petr Bezruč, Martin Buber, Miguel Cervantes, Lewis Carroll, Jára Cimrman spolu s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem, Karel Čapek, Wabi Daněk, John Donne, Klaus Dörner a Ursula Plog, Luc Ferry, Stanley Grenz, Martin Heidegger, Denis Hopper spolu s Petrem Fondou a Jackem Nicholsonem, Bohumil Hrabal, Viktor Hugo, Johan Huizing, členové skupiny Chinaski, Karl Jaspers, Franz Kafka, Immanuel Kant, Václav Klaus, Karel Kryl, Robert Křesťan a skupiny Poutníci a Druhá tráva, Lukáš Kučera, Ondřej Ládek, Arthur Laffer, Jan Masaryk, Tomáš Garrigue Masaryk, členové skupiny Mńága a Žďorp, Richard Müller, Jaromír Nohavica, Vítězslav Nezval, Petr Janda a skupina Olympic, Dušan Klein a Ladislav Pecháček, Scott M. Peck, Miroslav Petříček, Robert Pik, Michal Prokop, Erasmus Roterdamský, Jean Paul Sarte, Paul Samuelson a William Nordhaus, členové skupiny Spirituál Kvintet, William Shakespeare, Jan Slavík, Sokrates, Jan Svěrák, členové písničkářského seskupení Šafrán, Vladimír Špidla, René Thom, Milada Truksová, Jaroslav Uhlíř, Jiří Voskovec a Jan Werich, Luddwig Wittgenstein, Zdeněk Vřešťál, Karel Zich, Jitka Zowadová.

O která slůvka vlastně půjde

A jakoabeceda, absolutno, adresa, asociace

A

nazváno buď prostou chatrčí

O palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu!

Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí

a člověk neví kam by složil hlavu

...

(Vítězslav Nezval: Abeceda).

Abeceda: abecedou to všechno začíná, abeceda je řád, pořádek, systém. Kolikrát v životě člověk začíná, kolikrát v životě váhá mezi řádem a chutí dělat něco nespoutaného, jen tak si hrát, blbnout? Abeceda je nutnost, byli bychom bez ní ztraceni. Spousta věcí by bez písmen, bez jejich uspořádání nešla. Tento text je moji abecedou. Ale jaká je vlastně tvoje abeceda? Jaká slova přiřadíš jednotlivým písmenům?

Absolutno: hned na úvod složité a obtížně definované slovo. Představuji si ho jako něco nad námi, něco konečného, jednoznačně určeného, něco definuje lidské možnosti, něco těžkého, závažného. Nevím, jak to máš Ty. V každém případě přeji, ať se v té konečnosti, těžkosti dokážeš pohybovat, ať se v ní neztratíš, ať Tě absolutno nerozdrtí.

Adresa: místo, které je jednoznačně určeno. Může to být vlastní fyzická adresa, mailová adresa i jiná adresa. Adres je na tisíce, však ne každou adresu lze nazvat dobrou adresu. Dobrých adres je vlastně málo, musí se složitě nacházet, jsou skryty. Jejich hledání je složité a vyžaduje úsilí. Tak ať se Ti to daří.

Asociace: asociací bude tento text plný. Asociace dovoluje spojit naprosto nesourodé věci, umožňuje být nevážný, dělat eskamotérské kousky, žonglovat se slovy, s fantazií. Asociuji rád - mé povídání je plné odboček, asociací. Jaké jsou tvoje asociace?

B jako blázen, blbec, bod, bolest, bůh

Blázen: existují zajímavé texty "Chvála bláznovství" od Erasmuse Roterdamského (již z počátku 16. století) nebo "Bláznit je lidské" od německých psychiatrů a terapeutů  Klaus Dörnera a Ursuly Plog. Ač jejich poselství je široké a složitější, v těch názvech je skryto přesvědčení, že nejsme jen racionální bytosti a že na bláznovství je spoustu krásného. Hranice mezi rozumem a šílenstvím, mezi normalitou a nenormalitou, mezi bláznovstvím a ... (čím vlastně?) jsou křehké, nezřetelné, snadno se mohou překročit. Pokud se k bláznovství budeme stavět pozitivně – přičemž vím, že k reálným projevům bláznovství je mnohdy velmi těžké stavět se pozitivně, snad tím získáme kus sebe, kus opravdovosti.

Blbec: nejhorší ze všeho je srážka s blbcem, říká jedno úsloví. Osobně se srážím s blbci hodně často. Někdy zuřím, někdy si to užívám, hodně často švejkuji, někdy bojuji, mnohokrát mávnu rukou. Na srážku s blbcem neexistuje žádný návod, jednoznačný recept. Opět nemá smyl přát si, ať se člověk s blbcem nesráží, to prostě nejde. Spíše můžeme vyjádřit touhu, ať z těch srážek vyjdeme posilněni, bez ztráty na cti.

Bod: tečka uprostřed miliónů dalších bodů. Malé nic. Přesto jsou některé body důležitější než jiné. "Existuje bod, ze kterého není návratu, a tohoto bodu je třeba dosáhnout, napsal Franz Kafka. Jaromír Nohavica vysvětluje ve své teorii alkoholového kopce (film "Rok ďábla), že je nějaký bod, jehož dosažením se užitek z alkoholu mění v problém – křivka užitku z alkoholu má tvar kopce. Na stejném principu je postavena Lafferova křivka, která říká, že od určitého bodu nevede zvyšování daňové sazby k růstu daňového výnosu, ale naopak jeho výnos klesá. Dané body lze označit za kritické body (pojem se používá i v dalších teoriích). Jaké jsou tvé body, z nichž není návratu? Jaké jsou tvé kritické body?

Bolest: každý ji ve svém životě zažívá, každý ji v sobě má. Bolest k životu patří, život je těžký, přát život bez bolesti znamená přát nesplnitelné. Spíše má smysl přát, ať bolest, když už musí být, posílí, ať v ní najdeš sílu, ať je něčím obohacující, přínosná. Možná i jen, ať ji dokážeme překonávat, snášet, ať si ji dokážeme přiznat. Buďme ohleduplní k člověku s bolestí, jsme tím ohleduplní i k sobě.
"Děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji."

zpívá Karel Kryl. Děkujme tedy i za bolest, za to, že učí nás tázat.

Bůh: co má psát o bohu člověk, který v boha nevěří? Opět nevím, jak to máš Ty. Ať už je Tvůj vztah k slovu bůh jakýkoliv, nelze se tomu slovu vyhnout, nelze o něm nepřemýšlet. Přeji tedy, ať se toto rozvažování daří, ať v odpovědích na otázky spojené se slovem bůh nejsou jen pochybnosti, ale i nějaká přesvědčení a jistoty.

C jako cesta, cíl, cit, citrón

Cesta a cíl: I cesta může být cíl, ale cíl je více než cesty. Cíle jsou velké i malé, cesty daleké, hezké, úzké, prašné i kdo ví jaké? Jak to máš Ty? Jaké jsou Tvé cíle? Kam vedou Tvé cesty? Ne, nechci znát odpovědi - i když trošku vlastně ano, ale vím, že je to hodně intimní. Nabízím (a to nejenom u těchto dvou slov) jen otázky k hledání odpovědí.

Citrón: něco hodně kyselého, ale i hodně zdravého. Je v něm hodně symboliky. Zdravé a prospěšné zpravidla není zadarmo, bez nějakého utrpení, nepříjemnosti a bolesti. Kdyby bylo, tak by nám asi zevšednělo, asi bychom si jej nevážili. Co jsou tvoje citróny, co musíš pro zdraví, pro prospěch, pro úspěch, pro sebe obětovat?

Cit: cit dělá člověka člověkem. Bez citu bychom byli pouhé mechanické bytosti, bytosti, které si nemají co říci, bytosti, které žijí vedle sebe, aniž by se vlastně chápali. Cit zahrnuje spoustu pocitů – třeba lásku i nenávist. Cit je zvukomalebný, barevný, bohatý. Cit je lidský. Jaké jsou Tvé city? Co právě teď cítíš?

Č jako čas, čest, čin, člověk

Čas: nelze se ptát, co je čas, o čase nelze říci, že jest. Tak alespoň praví učebnice filosofie. Čas máme každý vyměřen, možná bohem, možná osudem, možná námi. Můžeme jen využívat, můžeme s ním hospodařit. Jaký je tvůj čas? V které fázi svého života jsi? Čas může mít mnoho barev, významů a tváří, přeji, ať jsou to ty pravé i příjemné.

Čest: "jediné, co nám zbývá, je čest, a i té je zatraceně málo" – citát, který s oblibou říkal Vladimír Špidla. Cti by nemělo nikdy zůstávat zatraceně málo. I když už nemáme nic jiného, měla by nám zbýt hodně, ale opravdu hodně cti. Daří se Ti to? Přeji, ať se tak děje.

Čin: i pouhý malý čin je víc než velká slova, říká jedna moudrost. Jsem člověkem slov, ale snad jsem i člověkem činů. Jaké jsou tvé činy? Dobré, špatné, jiné? Na člověku je krásné i hrozné to, že je schopen velkých činů ve jménu dobra i zla. V jednom z letošních Respektů vyšel článek o Karlu Čapkovi, kde autor psal, že KČ měl rád lidi drobné práce, spíše nevelkých činů. Přitom ale žil v době velkých činů a koneckonců řadu z nich vykonal. V konečných důsledcích však nebyl schopen svést vítězný boj s dalšími lidmi velkých činů, ale činů ve prospěch zla. Možnost velkých činů nelze od člověka oddělit, patří k nám. Kdybychom ji chtěli potlačit, tak z nás zbudou velmi chudé bytosti. Můžeme hledat kroky, které ty činy ve prospěch zla eliminují, ale nikdy to nebude eliminace totální.

Člověk: tento text je o člověku. Nutně je tudíž rozporuplný, protože člověk je rozporuplná bytost, bytost kontrastů, bytost rozumu i lásky, dobra i zla a mnoha dalších protikladů. Nevyřešili jsme je za n desítek tisíc let existence lidstva. Můžeme je přijmout a žít s nimi. Neustále v nás bude vášeň i opatrnost, démon i anděl, apod. Jak říká Martin Heidegger člověk je jediné jsoucno, které ví o svém bytí a jde mu o toto bytí. Člověk má vzhledem ke svému bytí nějaké možnosti, může si své bytí rozvrhovat (plánovat), je vždy jako ustavičně se realizující bytí, nikoliv jako něco hotového. Pak nutně je v našem bytí spousta možností, spousta možného dobrého i špatného. Slovy Járy Cimrmana vyrovnat se s tím, je náš věčný úkol.

D jako dávno, déšť, dopis, dotaz

Dávno:
"Dávno, dávno, to slovo má slzu pousmání

dávno, dávno, zní pevně, vlídně a bez ustání"

zpívá Olympic. Každá nás, ať je mu kolik let, má v sobě své dávno, něco, co už uplynulo, co se nevrátí, co je minulostí, něčím vzdáleným. Jaká jsou Tvoje dávna?

Déšť:

"Jde déšť a já jdu s ním, jdu městem, jež znám

a hledám stopy včerejší, včerejší,

jdu stejným směrem jak dřív a vzpomínám

a všechno zdá se krásnější.

Ach, lásko, voníš deštěm, tady jsi řek',

myslím, že vítr tehdy vál, vítr vál,

jsou to už stovky let, kabát jsi svlék

a byl mi velký, ale hřál, krásná lásko."

zpívá Marie Rottrová na text Jaromíra Nohavicy. Déšť může být nepříjemný, vadit, může bičovat naše tváře, může nás promoknout. Může být ale osvěžující. K jedněm z nejkrásnějších chvil patří, když člověk běží jarním deštěm, když kapky na něj padají, když se všechno otevírá. Déšť může být začátkem něčeho nového, příjemného, radostného. Jak to máš Ty?

Dopis: v době e-mailů, sms, ICQ, statutů na Facebooku a jiných forem komunikace je psát o dopisu asi blbost. Ale všechno to de facto jsou druhy zpráv, kontaktů, našich spojení s druhými lidmi. Klasický dopis byl pro mnohé nahrazen, ale touha po slově, kontaktu zůstává. Uvědomuji si, že minimálně tento rok jsem neposlal žádný papírový dopis osobního charakteru. Ani jsem žádný nedostal. Nestěžuji si, konstatuji. Nejde o formu, jde o obsah. Tak přeji, ať je mailů, sms a dalších forem komunikace, které mají osobní a příjemný charakter, co nejvíce.

Dotaz: Tento text je plný dotazů či otázek. Na většinu z nich nedostanu odpověď, počítám s tím. Malé děti se často ptají a díky dotazům poznávají svět. Dotaz může být projevením zájmu, teprve se člověk ptá, může na něco přijít. Jsou samozřejmě i dotazy hloupé, nepříjemné, ptala se i STB, gestapo a jiní. Ale na druhou stranu není nad dobře položenou otázku, která podnítí zájem, pomůže najít odpověď. Tak přeji co nejvíce takových dotazů!

E jako elixír, entropie, epizoda, externalita

Elixír: zázračný nápoj, nápoj obnovující síly, nápoj znovuzrození. Co je Tvým elixírem, v čem jej nacházíš? V každém případě přeji, ať nějaký elixír máš!

Entropie: definice říká, že je to veličina udávající míru neuspořádanosti zkoumaného systému nebo také míru neurčitosti daného procesu. "Nikdy z nás nikdo nemá nikdy nic mít za definitivní" zpívají Voskovec a Werich. Nemůžeme si být spoustou věcí jisti. Entropie je všudepřítomna, neustále žijeme s nějakou neurčitostí. Jaké jsou Tvoje entropie?

Epizoda: něco nestálého, něco přechodného. "Byla to jen taková epizoda", slýcháváme až moc často. Pro samé epizody nám může uniknout ledacos podstatného, důležitého. Život plný epizod, není plnohodnotným životem, je životem úniků, malosti. Tedy, ať tvůj život není život epizod!

Externalita: ekonomická teorie definuje pozitivní externalitu jako prospěch, za který ten, kdo prospěch získává neplatí tomu, kdo mu ji dává. Negativní externalita je potom škoda, kterou ten, kdo ji způsobuje, nehradí tomu, komu je způsobována. Příkladem pozitivní externality může být les – způsobuje nám řadu prospěchů, za které neplatíme. Učebnicovým příkladem negativní externality je vypouštění škodlivých látek – kdo tak činí, způsobuje škodu, ale postižené neodškodňuje. Jaké pozitivní a negativní externality jsou spojeny s tvojí činností, s tvým bytím na světě?

F jako fakt, fragment, filosofie

Fakt: nezvratná skutečnost, něco, co nelze zpochybnit. "Nic není tak jisté, aby se to nedalo zpochybnit" – tato věta je uvedena v knížce "Jistě, pane ministře" (kniha popisuje epizody stejnojmenného seriálu), ale určitě se s ní dá setkat nejenom tam. Co všechno je vlastně faktem, nezpochybnitelnou skutečností? Jaká jsou fakta o tobě, co opravdu nelze zpochybnit?
Těch otázek není málo, já vím. A bude hůř. Čti dál ... Faktem je, že se Wawrosz ptá a nedá si s tím pokoj ...

Fragment: neúplný záznam, část něčeho.
" a co v nás přetrvá? Zůstanem ve slovech, možná jen ve vzpomínkách", zpívá Zdeněk Vřešťál. Fragment může být něčím, co přetrvalo, co zůstalo ve slovech, vzpomínkách. Co zůstane po Tobě, co přetrvá? Těžká otázka, já vím. Nepíši jednoduché texty. Neznám jednoduché odpovědi. Přeji jen, ať něco přetrvá.

Filosofie: jsem doma ve světě filosofie, myšlenek, filosofů. Rád si čtu filosofické texty, přemýšlím o nich, občas se i pokusím něco filosofického napsat – koneckonců tento text je vlastně jednou filosofií. Filosofii se nikdo nemůže vyhnout. Možná Tě teď proti Tvé vůli nutím filosofovat, možná Tě tlačím do světa, který Ti není vlastní. Nevím. Přesto: myslím si, že i filosofie je jedním podstatných rysů, kterým se lišíme od ostatních bytostí na této planetě, který nám umožňuje žít opravdový život. Takže položím další těžké filosofické otázky a popřeji, ať na ně nacházíš odpověď!
"Čemu smíme věřit? Je nějaká vyšší moc? Je lidská vůle svobodná či nikoli? Existuje nesmrtelnost?

Co máme dělat? Jak máme vést svůj život? O co mohu a o co mám usilovat? Jak se mám chovat ke svým bližním?

Co můžeme vědět? Jaký je svět a jak si ho máme představit? Co o něm můžeme vědět? A můžeme o něm vědět vůbec něco jistého?"

Jen na okraj: nejsou to moje otázky. Položil je už před více než 200 lety největší a nejtěžší z filosofů - Immanuel Kant. Můj osobní mail (immanuel987@seznam.cz) je pojmenován po něm.

G jako gesto, globalizace, Gogole, guma

Gesto: někdy je děláme, abychom se ukázali, někdy jsou za gestem hlubší věci, činy, myšlenky apod. Tento text snad není pouze gestem. Přeji, ať i tvůj život není gestem, ať je co nejvíc opravdový, plnohodnotný.

Globalizace: módní slovo vyjadřující propojenost současného světa. Dalo by se o něm napsat spousta slov. Nenapíši. Svět prostě globální je. Myslím si, že je to dobře, globalizace umožňuje více příležitostí, dává nám více možností, můžeme se lépe věnovat tomu, k čemu máme schopnosti, talent či nadání. Ale i v tom globálním světě jsou lidé a věci vzdálenější a bližší. Není to o vzdálenosti, ale o tom, co k tomu člověku cítíme, vnímáme. Tak přeji, ať se v tom globálním světě neztratíš, ať máš lidi blízké, byť třeba jsou vzdáleni n tisíc kilometrů daleko.

Gogole: vyhledávač, snad v současnosti nejcennější obchodní značka vůbec. Umožňuje vyhledat naše stopy ve světě internetu. Stačí zadat třeba "Petr Wawrosz" nebo tvé jméno. Co však dokáže Gogole vskutku vyhledat? Nás? Nebo jen naše odlesky a projevy? Co o nás dokáže hledání říci? Mám pocit - vlastně skoro jistotu, že vyhledávače zobrazí jen malou část z nás a často nikoliv tu nejdůležitější. Neříkají, jak myslíme, jak uvažujeme, co všechno děláme. Přesto přeji: bude-li někdo hledat tebe, ať najde věci pozitivní.

Guma: prostředek na mazání. Umožňuje vymazat to, co se nepovedlo. Neúspěch k životu patří, mnohdy však jeho důsledky nejdou z našeho života vygumovat. Navíc, když budu parafrázovat výrok Bohumila Hrabala "některé skvrny nelze odstranit, aniž by se porušila podstata látky", tak při úsilí o gumování, bychom mohli porušit sami sebe. Co bys chtěl/chtěla ze svého života vygumovat Ty? A co nelze vygumovat, aniž by nebyla porušena tvoje podstata? Opět těžká otázka. Nevím, do jaké míry gumovat lze, v každém případě přeji, ať guma není to jediné, co lze vůči neúspěchu použít.

H jako Hamlet, hra, hrana, hranice, heslo

Hamlet: pokud píši o existenciálních otázkách, nelze nepoložit základní otázku, zdali "být nebo nebýt". Jaká bude tvoje odpověď? 

Heslo: "a pořád všechno slibují starý hesla na domech" zpívají Poutníci v písni Hotel Hillary. Jsem z generace, která ještě vyrůstala v socialismu, a nevěřím proto heslům. Mnohokrát mi něco slibovala, aniž by to splnila. Ale i já mám svá hesla jako třeba: "Usmívej se, bude hůř", "Nic není nejdůležitější", nebo komplikované: "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek". Jaká jsou Tvoje hesla?

Hra: Johan Huizing ji definoval jako "svobodné jednání či zaměstnání, které v rámci určitého jasně vymezeného času a prostoru, které se koná podle svobodně přijatých, ale přitom bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života". I díky hře je člověk člověkem, rozmanitou tvůrčí bytostí. Člověk jako jediná bytost vytváří nejrůznější hry, systematicky si hraje. Jaké jsou tvé oblíbené hry? Kdy jsi si naposledy pořádně hrál/hrála? Přeji, ať ve hře nacházíš potěšení a radost!

Hrana a hranice: Anglický básník John Donne (1571 až 1631, tedy současník Shakespeara) napsal: "Žádný člověk není ostrov sám o sobě, každý je kusem kontinentu, částí pevniny: spláchne-li moře hroudu, zmenší se Evropa, stejně jako spláchne-li mys nebo sídlo tvých přátel, nebo tvé vlastní. Smrt každého člověka mne zmenšuje, neboť jsem součástí lidstva. A proto se neptej, komu zvoní hrana, tobě zvoní." Ernest Hemingway podle tohoto výroku nazval jeden ze svých románů: "Komu zvoní hrana". Kdy zvoní hrana mne a kdy Tobě? Kdy jsme na hraně a kdy za hranou? Kdy překračujeme hranici mezi povoleným a nepovoleným?

"Rád bych si byl jist

zda známe hranici

kdy jsme čistý list

a kdy jsme viníci

když tobě chce se řvát

a mlčíš docela

jsi trpělivá snad

a nebo zbabělá

když bozi ze shora

překračují práh

kdy končí pokora

a kdy začíná strach"

zpívá Robert Křesťan s Druhou trávou.
Co k tomu dodat. Přeji ti, ať si v daných věcech jsi jist/jista. Přeji ti, ať najdeš odpovědi na otázky: "Jaké jsou moje hranice a hrany?"

Ch jako charakter, chat, chléb

Charakter: ten má ale charakter, říkáme o někom jako projev největšího uznání. Pokud Tomáš G. Masaryk někoho kritizoval, nechtěl s ním spolupracovat, říkal o něm, že má špatný charakter. Tak, ať lidé o Tobě říkají to první a ne to druhé!

Chat: nikdy jsem vlastně nechatoval. Ani nevím, jestli je chat stále v módě, zda-li jej další formy komunikace nepřeválcovaly. Možná bych neměl psát o tom, o čem nic moc nevím. Přesto: Chat bývá označován za povrchní, anonymní formu komunikace, u které lze snadno změnit identitu, dlouhé hodiny komunikovat o ničem, velmi povrchně. Ale není i chat nějakým projevem, jak moc toužíme, usilujeme v dobrém i špatném slova smyslu o druhé? Není chat konkrétní formou našich samot, touhy, vášní i démonů?

Chléb: o chlebu se říká, že je to boží dar. Své přátele vítáme chlebem a solí. Chléb vzniká složitým procesem, ale chutná. K jedné z nejkrásnějších věcí v mém životě patří pochutnání na čerstvě upečeném chlebu. Jak to máš Ty? Přeji, ať jsi chlebem, co nejčastěji vítán/vítána!

I jako improvizace, inteligence, intimita

Improvizace: patří k lidským schopnostem, lidé dokáží improvizovat, o Češích se to říká obzvláště. Pokud se improvizace povede, je to zážitek, je to radost. Improvizace znamená hravost, radost, nadšení. Život by neměl být pouze improvizací, ale bez improvizace je život bez jiskry a naplánovaným životem, kdy si člověk plánuje, že v roce x bude první dítě a v roce y druhá dovolená v Jugoslávii (takto plánoval jeden z hrdinů filmu "Jak básnící přicházejí o iluze"). Kdy improvizuješ? Jak se ti to daří? Přeji, ať je s improvizací spojena radost, hravost, nadšení i úspěch!

Inteligence: když odpovídám na otázku, co si cením na lidech, říkám k nejdůležitějším vlastnostem patří inteligence. Rád si povídám s inteligentními lidmi, rád se jimi nechávám inspirovat. Jak to máš Ty? Co pro Tebe inteligence znamená?

Intimita: blízkost, důvěra, něžnost, krása, opatrnost, odhalenost, odkrytost. To všechno je pro mne obsaženo ve slově intimita. V intimitě se odhalujeme, vystavujeme se druhým lidem. Dělám to i tímto textem. Co je pro Tebe intimní? Jak ji vnímáš a cítíš?

J jako jablko, jádro, já, jako, jízda

Já: "Každou větu začal slůvkem Já, každou větu skončil slůvkem Já.", zpívá Olympic a podtitul této písně je sobectví. V pojmu já může být hodně sobectví, ale také opravdovosti, pravdy, upřímnosti. Filosof Martin Buber napsal knihu "Já-Ty", jejíž hlavní myšlenka je, že "osoba (tedy já) vzniká pouze v modu Já-Ty, a to právě skrze Ty, tedy skrze druhé". Obrátil bych to a řeknu, že teprve tím, když si uvědomíme a pochopíme svoje já, můžeme si uvědomit a pochopit i ty druhé. Ostatně základní z hesel Víkendu sociálních dovedností je: "Chceme-li porozumět druhým a světu kolem sebe, musíme nejprve porozumět sobě, tedy svému já". Jaké je tedy tvoje pravé já? Kdy se projevuje a kdy se skrývá?

Jako: toto slovo se v tomto textu vyskytne alespoň 30krát. Jednou z nejkrásnějších zážitkových her, kterou z nás jsou "noční obrazy", aneb "co by dotyčná osoba byla, kdyby byla třeba květinou, horou, zvířetem ...", kdy tedy přirovnáváme lidi k nejrůznějším objektům. Je to intimní hra, hra při svíčkách, hra o důvěře, hra, ve které by nemělo být ubližováno. Často slýcháme, že člověk je jako něco. Jako je samozřejmě i oblíbené parazitní slůvko. Jsi jako co? K čemu všemu můžeš být přirovnán/přirovnána? Kdybys byl/byla květinou, horou, zvířetem, ročním obdobím, pohádkovou bytostí ..., čím bys vlastně byl/byla?

Jablko a jádro: jádro je základ. Bez jádra, bez základu by neexistoval tento svět. Třeba v jablku jsou malá jadérka, nejsou vlastně chutná, bez nich by však jablko nevyrostlo. U slova jablko si dále vzpomenu na biblické jablko, které podle této knihy Adam s Evou utrhli, kousli, na základě čehož prozřeli a byli z ráje vyhnáni. Psal jsem, že v boha a tedy ani v biblické pověsti nevěřím. Přesto jablko poznání je pro mne něčím inspirativním. Každým poznáním riskujeme, odkrýváme nějaké tajemství, můžeme se dozvědět věci dobré i zlé. Pokud si kousneme do jablka poznání, můžeme odhalit i základy našich činů, slov a kdo ví všeho. I díky jablko poznání jsme lidé, rozumové, poznávající i chybující bytosti. Co je pro Tebe jádrem? A co jablkem poznání?

Jízda: slovo jízda je pro mne spojeno se stejnojmenným filmem Jana Svěráka. Osobně říkám, že je to pro mne generační film. Film o toulání, o létě, milostných dobrodružstvích, film s nádhernou hudbou a písněmi skupiny Buty, film, který nakonec končí tragicky – stejně jako jiný podobný tentokrát americký film "Bezstarostná jízda" (film s Denisem Hopperem, Petrem Fondou a Jackem Nicho

Ahoj,

stalo se už tradicí, že v závěru kalendářního roku píši nějaký šíleně dlouhý, složitý a nesrozumitelný mail, který vydávám za vánoční a novoroční úvahu či zamyšlení. Nikdy nevím, kolik lidí si jej přečte, ale napíši jej i letos. Letos jej neposílám prostřednictvím mailovacího robota na stránkách Velkého vozu (VV), ale skrz konference, které VV má. Mail by tak měli dostat lidé, kteří podobné maily dostat chtějí – někteří téměř jistě víckrát, za což se předem omlouvám J.

Mail jsem pro přehlednost rozdělil do 10, respektive 11 bodů (vědomě daná čísla). Většina se tak či onak vztahují k roku 2008, částečně i roku 2009, ale mají nejrůznější přesahy.

1.      Rok odcházení
Divadelním hitem letošní sezóny se pravděpodobně stala hra Václava Havla "Odcházení". Svým způsobem byl pro mne rok 2008 rokem odcházení – odcházením z vedoucích pozic ve VV. Na instruktoráku, který se konal na přelomu listopadu a prosince 2007, byl novým předsedou VV zvolen Lukáš Kučera. Já jsem tehdy zprvu nechtěl vůbec do žádné funkce kandidovat, v průběhu instruktoráku se však ukázalo, že přejít z modelu vedení VV = Wawrosz na jiný model může být komplikované a že bude rozumné, když nějakou funkci ve VV, konkrétně funkci místopředsedy mít budu. Na instruktoráku v roce 2007 jsem říkal, že chci být místopředsedou jen po určitou dobu, ideálně do konce března 2008. Nakonec jsem jim byl až do 6. prosince 2008. Březnový termín se ukázal na předání kompetencí příliš časný. Termín 30. června 2008, o kterém jsem se osobně domníval, že je realistický, nedopadl proto, že začátkem června odstoupila z funkce místopředsedkyně zodpovědné za ekonomiku Gabča Schwarzová a najednou nebyl nikdo, kdo by se o tuto oblast ve VV staral. Protože jsem se o ekonomiku VV v minulosti vždy staral, nejvíce ji rozuměl, rozhodl jsem, že do instruktoráku v prosinci 2008 tuto funkci pokryji. Zároveň jsem si dal skrytý úkol najít člověka, který vskutku tuto oblast potom převezme. Podařilo se – jistě byl jsem při tom manipulativní, přesvědčovací a kdo ví jaký. Jsem ale rád, že Jitka Zowadová řekla ano a vzala si danou oblast na starost. Prosincový instruktorák VV v roce 2008 potom kromě Lukáše jako předsedu a Jitku jako místopředsedkyni zvolil do pozic místopředsedů ještě Filipa Kábrta, Kamilu Kudlvasrovou a Tomáše Vallu. Vedení VV je v této chvíli dostatečné, kompetentní a kvalifikované. 6. prosince v 21.14 tak mohl konečně nastat okamžik, kdy rovnice vedení VV = (alespoň částečně) Wawrosz, přestala platit.
Odcházení tedy probíhalo postupně a bylo to dobře. Po instruktoráku v roce 2007 se pochopitelně mohly vyskytnout obavy, jak bude VV fungovat, když já nebudu předsedou. Přece jen byl VV se mnou příliš spojen. Byť se kolem něj vždy pohybovalo spousta zajímavých lidí, fáze změny vedení je vždy náročná, obzvláště, pokud odchází ten, kdo stál v čele dlouho. Za sebe musím napsat, že změna dopadla lépe, než jsem čekal. Lukáš se ukázal jako schopný předseda a prostor pro seberealizaci dostali i další lidé. Určitě se sluší jmenovat Verču Uhlířovou, která od prosince 2007 do prosince 2008 byla místopředsedkyní a koordinovala zejména vzdělávací a grantové aktivity VV.
Jedna z konkrétních obav se logicky týkala i toho, zda s Lukášem a dalšími lidmi dokážeme spolupracovat, zda nebudu mít tendenci do vedení příliš kecat, rozhodovat, zda dokáži přijmout to, že Lukáš a další lidé mohou mít na spoustu věcí odlišný názor než já. Samozřejmě, že sám sobě bych neměl být kritikem, přesto si ryze nekriticky myslím, že jsem dané věci dokázal. S Lukášem ani dalšími lidmi jsem podle mne během uplynulého roku neměl žádný zásadní konflikt – drobné neshody jsem potom často řešil slovy: "nehodlám se přít, protože mezní náklady spojené se sporem jsou větší než mezní užitek z něj plynoucí." Koneckonců, důkazem, že rozhodnutí současného vedení VV dokáži respektovat, je i tento mail – nová rada VV (rada = předseda a místopředsedové) nechtěla, aby jej posílal prostřednictvím mailovacího robota VV na jeho stránkách, protože se vcelku oprávněně domnívala, že tento komunikační prostředek by měl sloužit jen pro informace o dění kolem VV a nikoliv pro grafomanské sklony jeho bývalého předsedy. U rozhodnutí rady jsem byl shodou okolností přítomen, když se tři členové rady vyjádřili, že to nechtějí, prohlásil jsem, že nemá smysl o dané věci dále diskutovat, že bylo rozhodnuto, že budu dané rozhodnutí respektovat a jednat podle toho.
Z mého osobního pohledu bylo na odcházení zajímavé, jak se VV začal otevírat, oslovovat další lidi. Stával se ještě barevnějším. Zároveň se stával náročnějším, zodpovědnějším, subjektem, který podle mne dokáže více dotahovat věci do konce. Jistá bezbřehost, která byla se mnou osobou spojena, začala získávat pevnější hranice, aniž by se tím ale ztratil prostor pro iniciativu, improvizaci, hledání, experimenty a další věci, které by podle mne měly k VV stále patřit.
Takže to bylo krásné odcházení a jsem za něj rád.

2.      Rok akcí
I v roce 2008 jsem se VV udělal řadu akcí. Byl jsem garantem březnových Drsných hor, na jaře jsem se podílel na Kursu velkovozáckých instruktorů (KVIK), absolvoval Májový vandr. Na podzim jsem potom byl garantem Sociálních dovedností a podílel se na outdoorovém závodě Octoginta Octo.
Každá akce byla něčím zvláštní, specifická, jedinečná. Každá se podle mne v něčem povedla, dala jak účastníkům, tak instruktorům.
Drsné hory (DH) proběhly v Jizerkách na Mariánskohorských boudách a legenda se inspirovala osudy Exepdice Peru z roku 1970, kdy všichni členové této expedice tragicky zahynuli pod horou Huascarán – Jizerská padesátka se od té doby běhá jako memoriál této expedice. Účastníci DH byli jako členové expedice, která jde po stopách dané expedice – takže je čekalo byrokratické získávání povolení, výstup do základního tábora, aklimatizace, seznamování s domorodými zvyky apod. I oni museli bojovat se závalem, ale se šťastným koncem, takže mohly potom vystoupit na "Huascarán" - v realitě na Smrk, kde v provizorním přístřešku strávili jednu noc, šťastně se vrátit do objektu a ještě si vyzkoušet spoustu lanových a podobných aktivit. DH byly podle mne hodně o potkávání lidí, spolupráci a dalších věcech, které k horám patří. Tým instruktorů kromě mne ještě tvořili Lenka Machánová, Ivča Mátlová, Kája Perglová, Tibor Vansa a Honzin Vystrčil. Za realizaci programu patří všem dík. Speciální dík potom patří Pavlíně Novotné za naprosto dokonalé vaření – DH přinesly luxusní jídla v bojových podmínkách.
KVIK byl jedním z nejvýznamnějších počinů nového vedení VV. Konečně se VV začal věnovat získávání nových instruktorů systematicky, konečně se rozhodl je začít vzdělávat, seznamovat s taji zážitkové ekonomiky. V rámci KVIKu proběhly 4 víkendy – jeden zážitkový jako ochutnávka, co vše lze na zážitkových akcích zažít, jeden vzdělávací (zážitkový a vzdělávací víkend zejména připravili Verča Uhlířová, Lukáš Kučera, Kuba Černý, Olajda Prokešová, Gabča Schwarzová. Tomáš Valla), a dva realizační, kdy účastníci KVIKu připravovali program pro sebe (vždy jedna půlka účastníků pro druhou) a další osoby. Nejpodstatnějším výsledkem KVIKu je, že se kolem VV objevila řada nových schopných osob, že někteří účastníci našich akcí získali příležitost něco zorganizovat, naučit se apod. VV tak udělal podstatný krok pro svou další existenci. K účastníkům KVIKu mj. patřili Andrea Bachtíková, Tomáš Běhounek, Bára Machonová, Hanka Prančlová, Bára Roubalová, Lukáš Srnka, Aleš Vančura, Jitka Zowadová Alenka Židlická. Někteří z nich připravili akci ECE HOMO - první samostatnou akci účastníků KVIKu s hodně pozitivními ohlasy od účastníků.
Májový vandr byl pohodový vandr z Popovic u Benešova, kde končil Smrdutý Kelt přes Louňovice pod Blaníkem, Velký a Malý Blaník, Lukavec, Pacov do Chýnova. Na začátku byl jediným jistým cílem Velký Blaník, kam potom dojdeme, záleželo jen na nás. Tudíž jsme se toulali a užívali si.
Sociální dovednosti proběhly téměř s novým týmem (Andrea Bachtíková, Filip Kábrt, Kamča Kudlvasrová, Aleš Vančura, Jitka Zowadová), takže vedle tradičních aktivit (Mapa sociálních dovedností, Pozitiva nedostatků, Veletrh nedostatků) jsme zrealizovali i spoustu nových nebo skoro nových her (upravení Mágové a kouzelníci, Améby, Nemocní mezi námi). Některé jsme na základě poptávky účastníků dokázali vymyslet na místě. Zvládli jsme naprosto neuvěřitelný poměr (11 mužů a 5 žen), dokázali zpracovat složité dotazníky na První dojem, užili si Noční obrazy a zbyl nám čas i na povídání apod. Opět se sluší poděkovat všem členům týmu za program i Jakubovi Jaborovi a jeho pomocníkovi za skvělé jídlo a trpělivost při našem neustálém posouvání programu.
Octoginta Octo (OGO) aneb co ještě říci: jen málokdo dokáže ve svém volném čase zorganizovat 88hodinový outdoorový závod pro 28 týmů, téměř 140 osob, zkoordinovat při tom na 60 B-týmáků, vymyslet nejrůznější aktivity, nepohádat se při tom a užít si to. Luděk Hrnčíř, Tomáš Hánl, Stáňa Kolbabová, Honza Kořinek, Lukáš Kučera, Péťa (Krum) Křivohlávek, Olajda Prokešová, Anička Přistoupilová to dokázali. Má účast v A-týmu OGO byla spíše symbolická, neměl jsem v roce 2008 na přípravu moc času a svým způsobem se chlubím cizím peřím. Vím, že mi to ale zbytek A-týmu, který si tedy zejména zaslouží ocenění, dovolí a budu se chlubit rád :-). Než se ale chlubit, tak je třeba ocenit všechny účastníky, kteří v průměru ušli kolem 200 km, ujeli přes 20 km na raftech na Slapské přehradě (na stojaté vodě, z hlediska orientace potom proti proudu řeky), zvládli řadu našich vypečených aktivit, i B-týmáky, kteří dokázali tyto aktivity odgarantovat, trávit 24 hodin na stanovištích apod. Letošní OGO byla asi nejlepší ze všech tří ročníků, konečně jsme našli optimální poměr mezi zdroji (tj. co máme k dispozici), aktivitami, počtem účastníků apod. Vlastní závod jsem si užíval – strávil jsem spoustu hodin za volantem, na různých stanovištích, spal málo, během závodu jsem si odskočil do Kladna odpřednášet dvě dvouhodinovky magisterské mikroekonomie (zážitek: když jsem přednášku končil, říkal jsem kolegovi, který učil po mne, že v učebně proběhly dvě náročné dvouhodinovky. Reagoval, že musím být pěkně utahaný. Odpověděl jsem, že nikoliv, že ale jsou asi pěkně utahaní studenti. I když po přednášce jsem se v místnosti pro pedagogy na hodinu natáhl na koberec a spal). OGO pro mne byla o potkávání s lidmi, o pohodovém řešení problémů, o stroji, který šlapal, jak šlapat má. Asi jsme se na letošní OGO dotkly hvězd a asi i proto je dobře, že výzva uspořádat bláznivost čeká na někoho jiného.

Nepíši zde o akcích, na kterých jsem nebyl. Stranou tak zůstane letní zážitková prázdninovka Přesčas, kterou pod garancí Tomáše Vally uspořádali Honza Bensch, Peťka Kocábová, Jan (Kulička) Kulveit, Anša Lauschmanová, Šárka Nováková, Jana (Slůně) Turečková, Karel Valenta, v roli kuchaře potom Tomáš Filip a v roli fotografa Láďa Habásko. Nebyl jsem na ni, ale informace, které mám, říkají, že se povedla. Ostatně svědčí o tom i četnost schůzek účastníků po akci, i to že někteří účastníci (Petra Hocková, Katka Kulhánková, Standa Novák, Martina Podivínská, Martin Škutek) připravují letošního velkovozního Silvestra a jiní (Katka Kulhánková a Petr Škoda) se zapojili do příprav Drsných hor 2009. Nepíši o dalších akcích, které se, co vím, povedly: Tancech tří světadílů - garant Anša Laušmanová, Víkendu na lanech - garant Jan (Tásl) Lednický, Kočovném divadle, kde se garantka akce Kamča Kudlvasrová dokázala vyrovnat s odjezdem dvou externích spolupracovníků, a dalších akcích. Byl jsem sice na Matrixu (šifrovačce VV, přes 800 účastníků – garant Robert Káldy), ale jen v roli B-týmáka, takže, byť jsem si Matrix užil, hodnocení je na někom jiném, jak si myslím, že i Matrix byl hodně dobrý.
Obecně: byl to bohatý rok, rok úspěšný, rok který z hlediska akcí VV stál za to. Děkuji všem – jmenovaným i nejmenovaným, kteří se na něm podíleli, se kterým jsem mohl spolupracovat, kteří mne i dalším lidem připravili spoustu zážitků – zábavných, poučných, veselých, k zamyšlení a tak vůbec.

3.      Rok lidí.
Za ten rok jsem potkal spoustu lidí. Již jsem uvedl a ještě zde uvedu, že jsem za ta setkání rád, mnohá z těch setkání mne velmi obohatila. Člověk je člověkem teprve mezi lidmi – být Robinsonem je možná zajímavé, ale přece jen s ostatními lidmi je to zajímavější. Jak je rozumné mít čas pro sebe, věnovat se sobě, být i sám, přístupy, které hledají spásu v samotě, nejsou mým šálkem čaje. Samozřejmě: chci-li rozumět druhým, musím nejprve rozumět druhým. Ale: chci-li porozumět sobě, nejlépe to udělám tak, že sebe budu konfrontovat s druhými. Druzí mohou být pro mne inspirací, mohou mne rozvíjet, mohou mi hodně dávat. Mnohé z jmen roku 2008 zde byla zmíněna, z jmen, jež ještě nepadla, chci uvést ještě dvě:
- Roberta (Robina) Pika, se kterým jsem asi nejvíce v roce 2008 zašel do hospody, vedl debaty vážné i nevážné, hledali pravdu. Několikrát jsme spolu nesouhlasili, vždy ale šlo o podnětné, přínosné a obohacující debaty.
- Miladu Truksovou, se kterou jsem si v roce 2008 vyměnil nejvíce mailů. Opět byly o ledčems: od toho, co se děje, co děláme, až po otázky vážné a hluboké. Důkaz, že dálka nemusí být nepřekonatelnou překážkou komunikace, i když samozřejmě určitou překážkou je. Právě proto ji ale má smysl překonávat.

Jedním z mých celoživotních témat je otázka získávání a ztrácení přátel: můj život vlastně je o tom, že se v něm lidé objevují a zase odcházejí. Mnozí lidé, se kterým jsem dělal v minulosti v rámci VV či jeho předchůdců akce, se stali mými přáteli, postupně však tento vztah uvadal a někam se ztrácel. S mnohými z daných lidí jsem se už několik lidí neviděl a nevím, co bychom si při případném setkání byli schopni říci.
Dalo by se říci, že doba už je taková: jak má člověk mnoho možností, navazuje vztahy snadněji a snadněji i opouští. Mnohdy jsou ty vztahy v průběhu jejich trvání povrchnější. Rozhodně ale nechci hořekovat – představa celoživotních hlubokých přátelství je krásná, ale obtížně splnitelná. Člověk se logicky mění a logicky tomu odpovídá i okruh lidí, se kterými se stýká. Pokud bychom měli trvat na tom, že již existující vztahy musí za každou cenu přetrvat, mnohdy bychom škodili nejen sobě, ale i zejména těm druhým – jak těm, se kterým jsme nějaký vztah měli, tak těm, se kterým jej mít můžeme. Ekonomicky (možná ošklivě a cynicky) řečeno: každý z nás musí při rozhodování o jakémkoliv vztahu porovnávat mezní náklady a mezní příjmy, které s daných vztahů plynou. Nemá smysl kvůli existujícím vztahům nenavazovat vztahy další, nemá smysl udržovat kontakty jen pro to, že jsme je navázali a nyní už nám nic nepřináší nebo přináší jen málo. Zároveň si ale musíme být vědomi závazků, které s našich vztahů plynou a neměli bychom je opouštět bez jejich splnění. Podle mne tedy nevadí, že v dnešní době je kontaktů více, že jsou kratší a povrchnější. Vadí, pokud jsou opouštěny, aniž by byly splněny závazky, které z nich plynou. Rovněž vadí, pokud se lidé, kteří dříve byli přáteli, v nějakém vztahu, nedokáží i po té, co se intenzita tohoto vztahu vytratila, respektovat, pokud se pomlouvají, škodí apod. Ale to souvisí s mnoha dalšími otázkami, s nichž některých se ještě dotknu. Stručně řečeno jsou určitá chování, která vedou k neopravdovému lidství, kdy člověk je více neplnohodnotnou bytostí než člověkem.
Téma přátelství, vztahů mezi lidmi je téma, kterého se jen tak nezbavím. Pokud se budete pohybovat kolem mne, nezbavíte se jej ani vy – daným tématem se mj. budou zabývat Drsné hory v roce 2009 (27.2.-8.3. jako tradičně v objektu bez elektřiny, s vodu ve studánce, tentokrát na pomezí Rychlebských hor a pásma Kralického Sněžníku).

4.      Rok pedagoga na cestách
Profesí jsem vysokoškolský pedagog. Na podzim roku 2007 jsem si hodně kladl otázku po smyslu svého povolání, zda to, co dělám, dělám dobře, zda má smysl studenty vzdělávat v tom, co je vzděláváme apod. První půlka roku 2008 byla potom stále poněkud rozplizlá a nejasná. Vše se vyřešilo na podzim 2009 – učení mne opět začalo bavit a zimní semestr akademického roku 2008/2009 jsem si hodně užíval. Jak bych se opět neměl hodnotit, myslím si opět ryze nekriticky, že teď učím dobře. Je to jistě mnohdy "one man show", moje exhibice, spousta zvláštních přístupů – např. na první hodině mikroekonomie jsem se studenty hrál Hru na první dojem. Rád nyní studenty vyvolávám k tabuli, nechávám je, ať si na spoustu věcí přijdou sami. Když se jich ptám a neumím, dostávají referáty. Jedné slečny, když neuměla, jsem se zeptal na co chce referát. Odpověděla, že na nic, bryskně jsem reagoval, že na nic ji referát nedám, ale mohla by mi zpracovat dílo "Bytí a nicota" od J. P. Sartreho. Vím, že to nemá s mikroekonomií nic společného, ale koneckonců mohla si za to sama :-). Samozřejmě, že jsem se nad ní slitoval a nechal ji udělat referát pouze na Sartreho. První verzi zcela stáhla z internetu. Když jsem ji to mailem vytýkal, zadal jsem si zároveň její adresu do googlu a tak jsem našel její profil na www.lide.cz, který jsem si prohlédl. Kromě výtek a vysvětlení, že i referát vyžaduje samostatnou práci, jsem do mailu napsal, že má na daném webu zajímavý profil.
Úlohy na posun křivek nabídky a poptávky jsem zkoušel tak, že jsem si otevřel na počítači www.idnes.cz, četl titulky článků a nutil studenty, ať mi dané titulky graficky vyjádří právě pomocí posunů křivek nabídky a poptávky. Když se mne studenti jednou zeptali, kdy spolu půjdeme do hospody, odvětil jsem, že, když mne pozvou, půjdu rád. Jeden večer jsem s nimi v hospodě vskutku strávil a příjemně si s nimi pokecal.
Učím na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS). Škola má hlavní sídlo v Praze – zde má dvě budovy (na Smíchově a na pomezí Vinohrad a Vršovic). Další střediska má v Mostě (učil jsem tam v zimním semestru pravidelně každou středu) a na Kladně (tam jsem byl v létě i v zimě pouze 5krát za semestr). Vedle toho externě učím v Brně na Newton College (v zimním semestru i anglicky) – do Brna jezdím jednou za 14 dní ve čtvrtek. Jednou za 14 dní mne tak v zimním semestru čekal přesun z Mostu do Brna. Proto onen titulek Rok pedagoga na cestách. Hodně z těch cest jsem prospal, hodně jsem si četl, byly ale fajn.
Učení je teď pro mne hodně o kritickém přemýšlení, hledání pravdy. Tím, že se člověk vzdělává, tak se vlastně stává pořádně člověkem – bytostí, která si dokáže vážit druhých, spolupracovat s nimi, vycházet s nimi, bytostí, která o sobě dokáže pochybovat, přijmout názor jiných i stát si za názorem svým. Snažím se, aby ve výuce byla opravdovost, aby šla do hloubky, ale aby i reagovala na aktuální otázky. Snad se mi daří. Rozhodně ale nyní chci ve svém "mesiášském poslání" šířit vzdělání pokračovat, takže se máte na co těšit :-).

5.      Rok Heidelbergu
2,5 měsíce roku 2008 jsem strávil mimo ČR – v létě jsem byl v Německu, konkrétně v Heidelbergu, kde jsem studoval na tamní univerzitě němčinu. Byl to hodně příjemný čas, čas vypadnutí z každodenního shonu, čas, kdy jsem byl od běžných starostí dostatečně daleko, kdy jsem měl prostor pro sebe. Potkal jsem se za tu dobu se spoustou lidí z různých zemí, nasál barevnost světa, rozdílné přístupy a pohledy. Jak většina z těchto kontaktů nepokračuje, jsem za ně rád. Měl jsem možnost si znovu uvědomit, že i jinde řeší podobné problémy a otázky, že život je vždy o starostech, hledání optima mezi zdroji a příležitostmi, že zvládat běžný život, onu průměrnou každodennost téměř nikde není jednoduché. Měl jsem možnost si znovu uvědomit, že ač v ČR na spoustu věcí nadáváme, stěžujeme si, máme to štěstí, že žijeme v té bohatší části světa, že mnohé naše potřeby, které jinde zůstávají jen snem, jsou uspokojovány.
Německo je vyspělá země ale i ono se potýká s nezaměstnaností, spíše stagnujícím tempem růstu hrubého domácího produktu, růstem rasistických nálad. I v Německu řeší řadu komplikovaných otázek, kdy zájmy jednotlivých zúčastněných osob jsou z podstaty věci protichůdné a najít řešení, které by bylo výhrou pro všechny, je složité, zdlouhavé a mnohdy náklady tohoto hledání převyšují užitek z něj plynoucí.
Měl jsem možnost se toulat a z Heidelbergu jsem vyrážel jak po Německu – Karlsruhe, Stuttgart, Ulm, Koblenz, Bonn, Kolín nad Rýnem, Duseldorf, Konstancz (Kostnice), Schwarzwald a také mimo: byl jsem v Lucembursku, ve Švýcarsku, ve Francii (Paříži a Strasbourgu) i v Londýně – v Londýně jsem oslavil své letošní kulaté narozeniny, prostě jsem chtěl v danou dobu být na Trafalgar square a tak jsem na něm byl. Londýnem jsem se o víkendu na přelomu srpna a září toulal nazdařbůh, jezdil autobusy, metrem apod., jak zrovna jely, procházel se v noci kolem Temže apod.
Ty 2.5 měsíce byly celkově hodně příjemně strávený čas a jsem za něj rád.

6.      Rok ekonomické krize
Zvláště poslední 4 měsíce roku 2008 patřilo k nejčastějším slovním spojením slova "ekonomická krize". Jak je to možná zatím poněkud nadnesené spojení – celosvětově tempo růstu hrubého domácího produktu (HDP) zatím neklesá, je možné, že k nějakému poklesu dojde. Rovněž je zřejmé, že se řada ekonomik potýká s problémy, HDP v nich stagnuje, nezaměstnanost roste, řada firem a dalších subjektů krachuje, takže vlastně ekonomická krize ano.
Vysvětlovat její příčiny je na dlouho a složité. Jedním z pozoruhodných pozitiv krize ale je, že vzrostl zájem lidí o ekonomii jako vědu a teorii – spousta lidí se mne nyní ptá proč krize vznikla, jak ekonomika funguje apod. S jistou nadsázkou se dá říci, že poslední měsíc nedělám nic jiného než že někomu vysvětluji ekonomii. Krize je pro mne i výzvou – na konec března 2009 (27.-29.3.) jsme v rámci VV naplánovali akci "Ekonomická víkendovka aneb finanční krize zážitkem", kde se pokusíme řadu věcí s krizí, které s krizí souvisí včetně jejich příčin, vysvětlit zážitkovou metodou.
Stručně by se dalo říci, že krize je logickým důsledkem kapitalismu, tržního systému, tedy systému, který motivuje lidi, aby se měli dobře, aby dosahovali zisku. Pokud však v honbě za ziskem podceníme riziko, pokud si dlouhodobě chceme užívat, aniž by k tomu měli odpovídající zdroje, tj. pokud žijeme dlouhodobě na dluh, aniž by byla velká naděje, že své dluhy dokážeme splatit, nutně se to někde projeví. Krize je projevem toho, že mnohé subjekty podcenili zásady opatrnosti, byli příliš zaslepeny ziskem a pro jeho dosažení byli ochotny udělat ledacos.
Svůj nesporný podíl mají i centrální banky – např. Americký FED měl úrokové sazby dlouho příliš nízko, což vedlo k nadměrným půjčkám. V okamžiku, kdy úrokové sazby zvýšil, staly se mnohé půjčky včetně hypoték obtížně splatitelné. Rovněž vlády (na prvním místě v USA) prosazovaly podporu půjček, aniž by se zajímaly, zda lidé, kteří půjčky dostanou, je budou schopny splácet.
Přesto mne současná krize nevede k závěrům, že se kapitalismus a tržní systém přežil, že mají být něčím nahrazeny. Jiné systémy končí v mnohem větším marasmu, lidské nesvobodě a stagnaci. Svým způsobem nejsem nadšen z masivní státní podpory, která je reakcí na krizi – kupř. si myslím, že kdyby americké automobilky (Ford, GM, Crysler) zkrachovaly/zbankrotovaly, bylo to nejlepší řešení. Státní úředníci nikdy nerozhodují o svých penězích, tudíž z principu věci nejsou stimulováni, aby rozhodovali efektivně. Krize by naopak měla být výzvou k větší samostatnosti a zodpovědnosti – pouze lidé, kteří jsou samostatní, mají důvod vážit poměr zisků a rizik. Honba za ziskem podle mne sama o sobě není špatná, díky ní máme více možností. Špatné je, pokud subjekty, které o zisk usilují, nenesou rizika ze svého konání, pokud mají nějakou jistotu, že o ně bude postaráno. V takovém případě není divu, pokud krize přijde.
Ekonomie jako věda má obrovskou výhodu i nevýhodu zároveň – je to věda o prostředcích jak mohou ekonomické subjekty dosáhnout svých cílů, ale není to věda o samotných cílech. Ekonomie vlastně říká: "je mi jedno, jestli má někdo rád holky a jiný vdolky", nepřísluší mi hodnotit, co je lepší, co já zkoumám, je, jak s minimem nákladů/zdrojů dosáhnout co nejvíce holek či vdolků (případně obojího). Otázka hodnot patří do filosofie, etiky a nutně bude otázkou vždy rozporuplnou - lidé jsou různí a nutně musí mít různé hodnoty. Tím rozhodně nechci říci, že bychom na problematiku hodnot, cílů i hodnotových otázek spojených s dosahováním cílů měly rezignovat. Právě naopak – současná ekonomická krize je opět připomenutím, že musíme o cílech i hodnotách s nimi diskutovat, že pokud cíl povýšíme na všechno, tak mnohé opomíjíme. Dokázat zvážit poměr mezi ziskem a riziky, dokázat si spočítat, zda je cíl realistický, zda jsme schopni nést všechny závazky spojené s jeho dosažením, znamená přemýšlet, znamená mít schopnost kritického myšlení, znamená usilovat o moudrost a tím svým způsobem o spásu. Ač jsem ekonom, nemyslím si, že pouze ekonomie může odpovědět na všechny otázky lidského údělu, naučí nás zodpovědnosti. Ekonomie je důležitým prostředkem na cestě k opravdovému člověku, člověku práv i závazků, výzev i zodpovědností, svobod i povinností. Pojmy uvedené v poslední větě však musí být promýšleny mimo ekonomii. Současná ekonomická krize je opět výzvou, abychom o těchto otázkách začali přemýšlet, abychom znovu podrobili zkoumání to, co je (praktický svět), problematiku spravedlnosti i moudrosti. Znovu však opakuji, člověk je svobodná bytost a pokusy uzamknout ho v nějakém světě jedině správných pravd, tuhé regulace, neiniciativy, jsou proti samotné podstatě lidství. Sloganovitě: "krize je důvod k obnově kapitalismu a tržního hospodářství, k odstranění toho, co vedlo k neodpovědnosti, nikoliv však důvodem k odstranění kapitalismu či trhu".

7.      Rok knih a dalších kulturních zážitků
Jsem člověk, který  rád čte. Bohužel v poslední době převážně pouze odbornou literaturu, takže i v roce 2008 jsem přečetl několik ekonomických, filosofických a dalších knížek. Teď těsně před vánoci jsem si třídil svou knihovnu a uvědomil jsem si, že je spousta textů, které jsem už delší čas neměl v ruce, který by stály za předčtení, o kterých bych rád přemýšlel. Vnitřně mne štve, že nestíhám číst více, že mnohé, z toho, co jsem přečetl jsem zapomněl, že četba ve mne zanechává spíše menší než větší stopy. I zde asi platí, že kvantita nemusí jít spolu s kvalitou, že, jak možností něco si přečíst je spousta, tak mnohdy je to na úkor času u knihy se pořádně zastavit, vracet se k ní, číst zepředu, zezadu apod.
Hodně často říkám, že bych chtěl mít alespoň dva měsíce, kdy bych si jenom četl. Možná je ale dobře, že je nemám, život nemůže být jen o četbě, ale i o praktické aplikaci toho přečteného. Snažím se to a snad se to daří. Snad nějaké odrazy z toho, co jsem přečetl, jsou v akcích VV, ve výuce mých studentů, v průměrné každodennosti i ve chvílích neobyčejných. Snad je zde kus porozumění, pochopení, tolerance, nabídky pomoci, hledání, moudrosti i spásy. Snad ano.
Maje ony grafomanské sklony, i letos jsem něco napsal. Nebyla to přímo kniha a kapitola do knihy, kterou by v příštím roce mělo vydat nakladatelství Computer Press a která se by měla mít název "Odmaturujte ze společenských věd". Kupodivu jsem tam nepsal kapitolu o ekonomii, ale o filosofii. Je to sice zvláštní, když laik píše základy filosofie, ale dostal jsem danou nabídku (tak trochu se známosti) a rozhodl se ji využít. Text vznikal zejména během května a června letošního roku a bavil mne. Musel jsem kvůli tomu opět přečíst spoustu filosofických textů, ale četl jsem je rád, snažil jsem se z nich vytáhnout to podstatné, co by podle mne maturant, který chce maturovat ze společenských věd (a tedy i z filosofie) znát. Pochopitelně jsem byl limitován požadavky nakladatele i osnovami, jak se společenské vědy na středních školách učí, ale vzhledem k tomu, že text byl přijat, tak bych se do nich měl vejít. Ostatně doufám, že na jaře uvidíte sami a pokud se budete chtít něco dozvědět o filosofii, máte možnost.

Rok 2008 byl i rokem dalších kulturních zážitků. Nejvíce kultury jsem absolvoval v Brně – vždy říkám, že do Brna kromě za kamarády (až do prázdnin bydlel Robert Pik v Brně) jezdím za kulturou. V Hadivadle mohu doporučit představení Doma u Hitlerů aneb historky z Hitelrovic kuchyně nebo Indiáni v ohrožení – díky tomuto představení jsem alespoň na chvíli pochopil teorii relativity, bohužel jsem ji už zase zapomněl. V Praze v Dlouhé třídě mne zaujalo Maškaráda čili Fantom opery (díky Ivče Mátlové). Jednou jsem po výuce zůstal v Mostě a šel do tamního divadla na představení Smíšené (po)city - hraje se i v Praze v Divadle u hasičů. V samotném závěru roku jsem viděl skvělou derniéru představení 1+1=3 v podání herců amatérského souboru Brnkadla z Domů dětí a mládeže v Lužánkách. Z filmů mne zaujal dánský film "Kde je tady ředitel?" či Zelenkovy Karamzovi. I v Heidelbergu jsem se snažil chodit do kina, takže jsem tam mj. viděl film Ďáblova dílna – o tom, jak vězni v koncentračním táboře falšovali za druhé světové války libry a dolary. Po návratu jsem se snažil navštěvovat festival německy mluvících filmů, nejvíce mne asi zaujal Proti času (zejména doporučuji účastníkům Přesčasu) či film Vnitřní bezpečnost rozebírající problematiku teroristických útoků, které v 70. letech 20. století prováděla v Německu Frakce Rudé Armády.
Koncertů jsem absolvoval málo – asi jediným objevem byl zpěvák, který si říká Xindl X. Dostal jsem se k němu náhodou: na sociálních dovednostech byl jeden účastník, který hraje v kapele Barevný nátěr. Za 4 týdny měl tento účastník koncert v Brně, v době, kdy jsem tam též byl , takže jsem na tento koncert šel – šlo o dvojkoncert, kde vedle Barevného nátěru vystupoval i Xindl X. Musím přiznat, že se mi líbil více než Barevný nátěr – dokonce jsem na Xindla X po zhruba měsíci těsně před vánoci šel znovu.
Na druhou stranu přece jen: ačkoliv jsem zde vyjmenoval řadu zajímavých kulturních děl, musím se přiznat, že nemám pocit, že by mne některé totálně uchvátilo, zaujalo tak, že bych se k němu musel absolutně vracet. Než jsem napsal výše uvedená díla, musel jsem se několikrát různě podívat, abych si vzpomněl na jejich názvy, o čem vlastně byly. Možná už jsem na kulturní zážitek s velký Ž příliš starý, možná už jsem těch kulturních zážitků  zažil příliš mnoho – a protože mezní užitek z následující spotřebované jednotky začne být vždycky dříve či později klesající (tj. následující jednotka přináší menší užitek než předcházející), nemám na ten velký zážitek už vlastně nárok. Možná je to opět daň době – za její uspěchanost, povrchnost, za přemíru zážitků. Samozřejmě, že za to nemůže doba, ale jaký život člověk žije – vždy se lze době vzepřít, žít jinak.
Skutečnost, že žádný z kulturních zážitků nebyl tím zážitkem s velkým Ž nehodnotím, spíše konstatuji, je tomu tak a možná tomu tak má být – neočekávejme, že život se bude skládat ze samých velkých zážitků. Ty mají nastávat jen párkrát, abychom si jich dokázali vážit, vychutnat, užít. Příliš mnoho velkých zážitků může znamenat smrt člověka, jeho rozpuštění v zážitcích, ztrátu lidské podstaty. Bylo by chybou, kdyby v lidském životě žádné velké zážitky nebyly, ale příliš mnoho velkých zážitků být nemůže.

8.      Rok anděla i ďábla
Rok 2008 byl rokem, kdy jsem doufám pomohl několika lidem, kdy jsem udělal pár dobrých skutků, kdy jsem byl nezištný, kdy jsem za pomoc nic nechtěl. Zároveň byl určitě i rokem ďábla, kdy jsem byl nepříjemný, nesnesitelný, nespravedlivý. Snad dva zážitky:
První: těsně před odjezdem do Německa jsem na cizí účet u ČSOB chtěl (a potřeboval) vložit eura, tj. chtěl jsem na cizí účet uskutečnit vklad v hotovosti. Pokladní mi řekla, že to není možné, že peníze na účet vedený v cizí měně (EUR, USD apod.) může u ČSOB vkládat pouze majitel účtu. Nechal jsem si zavolat jejího vedoucího a pokoušel se ho přesvědčit, že danou operaci potřebuji uskutečnit. Nepovedlo se. I začal jsem mu sprostě nadávat. Bylo to neprofesionální, neasertivní, ošklivé, nesprávné, ale v té chvíli mi to udělalo hluboce dobře. Nadával jsem mu takto nějakou chvíli – minutu, dvě?, a pak naštvaný, že jsem danou operaci neuskutečnil, ale svým způsobem spokojený, že jsem si ulevil, jsem banku opustil. (Pozn. na okraj: danou finanční záležitost jsem nakonec vyřešil jinak a vše bylo OK).
Druhý: v červnu jsem absolvoval státnicový maratón. Jednou jsem zkoušel na Kladně – tradičně bylo na zkoušení asi 10 studentů. Studentka, která šla asi jako druhá, z ekonomie podle mne věděla hodně málo a podle mne to nebylo na to, aby státnici udělal. Na neveřejném zasedání státnicové komise jsem ji tedy navrhl čtyřku. Ostatní členové komise mne začali přemlouvat, abych ji dal trojku. Prohlásil jsem, že nechci, že si opravdu nemyslím, že by uměla. Dále jsem řekl, že o známce rozhoduje komise jako celek a že samozřejmě mohu být přehlasován a ona studentka trojku dostat může, že bych ale v takovém případě chtěl nechat zaprotokolovat, že jsem byl přehlasován. Nakonec se nehlasovalo a ta studentka čtyřku vskutku dostalo. Ještě týž den byla asi jako předposlední zkoušena jiná studentka, jejíž znalosti se od té co šla asi jako druhá, příliš nelišily. Tentokrát jsem ale rezignoval, a když komise opět začala naléhat, ať ji trojku dám, jsem ustoupil a trojku dal. Pokud se ptáš, kde je spravedlnost, musím odpovědět, že zde není.
Ďábel je v každém z nás. Jsme lidé, tudíž nedokonalé bytosti, nutně tedy děláme chyby, omyly i nespravedlnosti. Není to rozhodně omluva – jsme za veškeré své skutky zodpovědní a musíme nést jejich následky. Má smysl dělat vše pro to, aby chyb, špatných skutků apod. bylo co nejméně – jednou z cest, jak se jim vyhnout je třeba prostřednictvím vzdělávání, zdokonalování se, ale nevyhneme se jim. Myslím si, že potom není málo, když si dané věci dokážeme alespoň přiznat, byť už je nenapravíme, když se za ně dokážeme omluvit.
Chtít, aby život byl bez jakýchkoliv nespravedlností, křivd, znamená chtít, aby nebyl lidský. Byl by sterilní, svým způsobem předem naprogramovaný, bez překvapení, bez prostoru pro lidskou iniciativu. Přiznávám se, že mi proto poněkud vadí moralisté, kteří neustále připomínají selhání jiných, kteří pro chyby nevidí v lidech to pozitivní. Zatratit toho, kdo udělal nějakou chybu či něco špatně, je strašně jednoduché, vážit dobro a zlo, je složité a podporovat dobro – byť je ho mnohdy málo, ještě těžší. Pouze prostřednictvím zatracení a kritiky však dobro nezískáme. Ostatně známé biblické úsloví říká: "ať hodí kamenem, kdo sám je bez viny." Takže než jednoznačně zatratíme, važme, zda je to ta jediná správná cesta.

9.      Rok různých světů
Pohybuji se sice pro mne ve známých prostředích/světech – např. svět vysokoškolské výuky, svět vědy, svět zážitkových akcí apod., přesto jsou dané světy mnohdy od sebe velmi vzdálené. Mnozí lidé, kteří obývají převážně jeden z daných světů, se na ten druhý dívají divně, či do něj nejsou schopni zapadnout. Klasickým příkladem byla účast mých studentů v roli B-týmáků na Octogintě (OGO). Jedné skupině – protože při výuce neustále vyrušovali, jsem dal test, který z cca 40 studentů napsali 4. Ti, co jej nenapsali si mohli vybrat – buď místo testu zpracují ekonomickou esej nebo pomůžou v roli b-týmáka na OGO, konkrétně na kopci Děd. Nejprve o roli B-týmáka projevilo zájem asi 15 studentů. Když zjistili, že budou muset být v lese, po tmě, sami, většina z nich odřekla účast a dívala se na lidi, kteří do toho šli, na samotné závodníky i b-týmáky z jiných světů poněkud podivně.
Jiní lidé se mne ptají: jak ty světy dokáži zvládat, jak dokáži v sobě integrovat třeba svět ekonomie a svět filosofie. Říkám, že to jde. Určitě si nemyslím, že daná cesta, je cestou pro každého, určitě netvrdím, že je snadná, ale slovy uhlobarona Ptáčka (kontrolní otázka: v které hře tato postava vystupuje? – za správnou odpověď budou malé odměny, neb je to důkaz, že jste dočetli až sem J): "mne to baví". Už jsem si na to své putování rozdílnými světy zvykl. Vlastně bych to nebyl já, kdybych jimi takto neputoval, nepřecházel z jednoho do druhého.
Mohl bych psát o řadě dalších světů. Mohl bych třeba začít rozebírat svět politiky a vyjadřovat se k nejrůznějším kausám (nová budova Národní knihovny, radar v Brdech ano či ne, Lisabonská smlouva ano či ne, poplatky ve zdravotnictví ano či ne). Vědomě to neudělám. Pouze napíši, že mi vadí, že věcné otázky, kdy různí lidé mohou mít různé postoje a zájmy a tudíž i různé názory, jsou často převáděny na emotivní a principiální rovinu typu "jsi proti radaru, jsi agent Moskvy/jsi pro radar, jsi agent Washingtonu". Věcná diskuse o hledání pokud možno optimálního řešení, přičemž často nemůžeme najít absolutně nejlepší řešení, ale spíše nejlepší řešení z existujících často spíše špatných řešení) se tak vytrácí a přesouvá se do roviny obviňování, osobních útoků apod. Demokracie je diskuse, ale i diskutovat je třeba umět, protivníků je třeba zpravidla si vážit, nedělat z nich hned nepřátele státu. Opět vidím jako klíčovou roli výchovy, vzdělávání – nejsou sice samospasitelné, ale mohou výrazně pomoci. V tomhle zatím spíše selháváme a místo umění věcné argumentace učíme umění nabiflovat se fakta. Abych jen nekritizoval, tak doufám, že v rámci své výuky, v rámci akcí VV snad něco pro to, aby se lidé naučili umění věcné argumentace, vážit si protivníků apod., dělám.

10.  Rok neznámých aneb budoucnost je vždy otevřená
Zatím jsem psal spíše o roce 2008. Jeho čas je ale už jednoznačně vyměřen. Psát o roku 2009 znamená psát o budoucnosti, která je vždy otevřená. Mimochodem na jednom semináři jsem slyšel, že pokud budoucnost je známá, můžeme hovořit maximálně o nepravé budoucnosti. Nejsem prognostik ani věštec a rozhodně nechci budoucnost předjímat. Možná proto na závěr pouze jakési desatero (vlastně jedenáctero) pro rok 2009, možná banální, možná hlubokomyslné, ale moje :-):
za prvé: usmívej se, vždy může být hůř.
za druhé: poslouchej a pozoruj ostatní lidi, mnozí mají v řadě činností absolutní i komparativní výhody, vědí co říkají i dělají. Rozhoduj se ale sám.
za třetí: není jedno, kam jdeš a jakou tam jdeš cestou. Vybírej si. Cesta může být cíl, ale cíle jsou i jiné věci než cesta.
za čtvrté: každý čin má zamýšlené i nezamýšlené důsledky. Zvažuj důsledky svých činů, nikdy je ale nezvážíš zcela. Nezapomínej, že i malý cíl je mnohdy více než pouhá slova.
za páté: dávej, kdy je třeba dávat, ber si, když si můžeš brát. Nezapomínej na druhé ani na sebe a hledej rovnováhu mezi potřebami druhých a svými.
za šesté: užívej si dnů i nocí. Poezii a krásu jde najít i v průměrné každodennosti. Měj velké cíle ale nezapomínej, že nejen velkými věcmi živ je člověk.
za sedmé: neříkej "my", říkej "já". Jen ty neseš zodpovědnost za svůj život. Jen ty se v konečných důsledcích rozhoduješ, děláš věci dobré i zlé.
za osmé: u jednotlivých činností porovnávej mezní náklady a mezní užitky/příjmy. Nezapomeň, ale že někdy je dobré rozhodnout se "bláznivě", bez hlubšího rozmýšlení. Život nejde naplánovat a rozškatulkovat.
za deváté: jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Počítej ale, že je to dřina a že se to nemusí vždy vyplatit, respektive povést.
za desáté: začni na začátku, potom pokračuj a až přijdeš na konec, tak skonči. Inteligent sice zvládá chaos, mít alespoň nějaký řád se však vyplatí.
za jedenácté: nezapomeň, že všechno může být i jinak. Neboj se zpochybňovat, včetně zpochybňování sebe sama, neboj se ze sebe udělat legraci.

11.  Jo a ještě něco J:
- měj se fajn. Měj štěstí i zdraví.
A užij si to J.

Petr/Wawi

Ahoj,

Stalo se už tradicí, že v předvánočním a přednovoročním čase píši nějaký text (zpravidla šíleně dlouhý a nesrozumitelný), který vydávám za úvahu spojenou s přáním pro následující rok. První takový text jsem napsal v roce 2001, letos se tedy již jedná o sedmé pokračování. Opět platí, že nevím kolik z 1077 lidí, jež jsou v této chvíli v adresáři Velkého vozu, si jej vskutku přečtou, ale přicházím s tímto textem i letos.

Za sedm let psaní se člověk nutně vyčerpá a nové originální myšlenky jen tak lehce nepřicházejí. Hlavní letošní téma je ale zřejmé: změny ve Velkém voze (VV). Poprvé tento text nepíši z pozice předsedy VV. Instruktorské setkání VV, které se konalo na počátku prosince 2007 zvolilo nové předsednictvo VV – konkrétně Lukáše Kučeru jako předsedu, Gabču Schwarzovou a Verču Uhlířovou jako místopředsedkyně. Já jsem nakonec byl zvolen místopředsedou VV, rád bych ale tuto funkci zastával po nějakou přechodnou dobu, po kterou bych chtěl novému předsednictvu pomáhat, předat zkušenosti, znalosti, informace, zařídit praktické věci apod. Potom bych se chtěl této funkce vzdát. V této chvíli se ale nechystám z VV odejít, rozhodně bych se v roce 2008 chtěl podílet na organizování některých akcí, pomoci rozjet vzdělávací akce pro instruktory a další lidi kolem VV apod. Nicméně je zřejmé, že ve VV musí získat prostor další lidé a já nemůžu být neustále v popředí.

Když se řeklo VV, tak spousta lidí automaticky dělaly rovnítko, že tyto dvě v znamenají jedno dvojité W, tedy Wawrosz. VV byl prakticky od svého vzniku s mou osobou jednoznačně spjat – jak jsem toto sdružení nezakládal, zakladatelem je David Formánek – k oficiálnímu vzniku VV došlo v únoru 2000. Na počátku existence VV úzce spolupracoval s jiným občanským sdružením – Oáza 99, v jehož čele jsem stál, a zážitkové akce či akce v oblasti rozvoje osobnosti tyto sdružení dělaly společně. Šlo ale o zbytečnou duplicitu a od podzimu roku 2001 jsme se proto rozhodli dělat akce pod jedním sdružením, a to právě pod VV (činnost Oázy byla utlumena). Já jsem se stal v této době předsedou VV (David místopředsedou). Protože David žil v té době v Pardubicích, nutně jsem většinu organizační práce dělal já. VV se sice postupně rozrůstal, do sdružení přicházeli další osoby, které se podíleli na různých akcí, po já jsem ale stále na většině akcí také byl jako instruktor, podílel se na ekonomice VV apod. Vzhledem k tomu, co vše jsem pro VV dělal, jsem se dostal do pozice "otce zakladatele" a VV byl logicky spojován zejména s mou osobou. Tento dojem byl umocněn ještě tím, že v v průběhu let 2005-2007 ze sdružení fakticky odešla (obvykle z přirozených důvodů jako vznik rodiny, nástup do zaměstnání apod.) většina lidí, kteří se na jeho činnosti podíleli na začátku (např. David Formánek, Terka Formánková, Petra Vitáková), zatímco já zůstal. Protože v té době se kolem VV objevilo spousta nových lidí (např. Luděk Hrnčíř, Olajda Prokešová, Tomáš Hánl apod.), které jsem navíc do VV různými způsoby přivedl já, nutně se moje postavení předsedy a otce zakladatele spíše upevňovalo.

Řada sdružení je na podobném modelu založena – mají ve svém čele člověka, který je tahounem, který kolem sdružení dělá spoustu práce, organizuje, motivuje druhé apod. Klíčovou otázkou ovšem je, co se stane, až dané věci daný člověk přestane dělat. Nikdo z nás není nesmrtelný, neunavitelný apod. a nějaký z těchto okamžiků dříve nebo později přijít musí. Mnoho sdružení s tímto modelem v takovémto okamžiku zanikne. VV si podle mne za téměř osm let své existence vybudoval slušné jméno a pověst, jeho akce se postupně zdokonalovaly, stávaly se náročnější (akce jako Octoginta Octo či Matrix bychom v roce 2000 opravdu nebyli schopni udělat), má kolem sebe poměrně dost kvalitních lidí – instruktorů a spolupracovníků, je také mnohem více účastníků (ostatně, když jsem psal první vánoční úvahu v roce 2001 dostalo ji maximálně 200 lidí, letos to je, jak jsem již uvedl výše 1077), čili bylo by podle mne škoda, kdyby VV byl závislý jen na mé osobě a v okamžiku, kdy já bych se činnosti ve VV z jakéhokoliv důvodu nemohl buď vůbec nebo převážně věnovat, VV zanikl. V průběhu celého letošního roku jsem si stále více a více uvědomoval, že model VV=W je nadále neudržitelný, že jeho pokračování by bylo brzdou. Svým způsobem jsem proto současné změny ve VV inicioval – instruktoři a spolupracovníci VV vědí jak. Jsem proto rád, že letošní instruktorák zvolil nové vedení VV, jsem rád i za výše uvedená konkrétní jména – jsem přesvědčen, že tito lidé mohou VV posunout zase dál a že se VV pod nimi bude rozvíjet. Já osobně budu nové vedení VV i další lidi podporovat a udělám vše pro to, aby VV úspěšně fungoval.

Tolik tedy k aktuálním změnám VV. Myslím si, že má smysl zamyslet se, proč VV dělá to, co dělá. Mnohdy na to odpověděli sami lidé kolem VV – např.:

-          "kvůli úžasným lidem, kteří se okolo VV pohybují, ...instruktoři ... i lidé, které člověk potká na akcích, dobrý pocit z pozitivní reakce účastníků, poučení z chyb",

-          "Protože mě baví organizovat různé akce. Když vidím, že jsem pomohla připravit akci, která se někomu líbila, hnedka si připadám užitečnější a život je smysluplnější.",

-          "Předně jsem se s VV setkal na své první prázdninovce -  a tím objevil pro mě fascinující svět zážitkovek a taky se tam na vlastní kůži přesvědčil o jejich potenciálu umožnit člověku udělat v životě změny, které se normálně dělají dost těžko. Např. můj život prázdninovka VV změnila celkem dost. Poté jsem zařadil zážitkovky mezi své stabilní hobby, poznal díky nim mnoho zajímavých lidí (a tyto kontakty bych rád dál rozšiřoval) a začal mít chuť také nějak přispět. Zkrátka, mám pocit že to co VV dělá má smysl, že to dělají lidé, které mám rád, a že mě to baví."

-          Dělám to proto, že mě to baví a poskytuje mi to určité naplnění. Dané činnosti mě samozřejmě baví samy o sobě, ať se to týká šifer, outdoorových aktivit nebo třeba hraní divadla. A ve skupině podobně zaměřených lidí je to samozřejmě lepší než sám. A taky větší legrace. Naplnění pak spočívá v tom dávat něco druhým. Něco ze sebe.

-          "prinasi mi to seberealizaci, seznameni s novymi lidmi, zkusenosti, které jinde neziskam, aktivne prozity cas, pocit, ze jsem něco dala lidem, pro které jsem akci poradala

-          "Myslím, že je potřeba rozvíjet dobrovolné aktivity, tedy věci, které lidi dělají "spolu" a "zadarmo". Baví mě předmět činnosti VV, tedy aktivity jitřící lidské psychično i fyzično, které ideálně vedou k sebepoznání a seberozvoji těch, kteří se na nich podílejí."

-          "Kvůli partě lidí – instruktorů, ze kterých mám několik přátel, kvůli možnosti pokračovat v podobných aktivitách, v jakých jsem od dětství vyrůstala, kvůli možnostem vyzkoušet si nové hry a techniky a taky se profesně zlepšovat a taky proto, že mám  pocit, že dělám něco smyluplnýho nejen pro sebe, ale že možná někam posunu i nějakého účastníka, pomůžu mu."

-          Protoze mi to prinase velke osobni uspokojeni, socialni, kreativni a organizacni vyziti, spolupraci s lidmi, navazovani novych kontaktu a znacne osobni sebezdokonaleni. Rad prekonavam vyzvy, a tech je u zazitkovem pozehnane, at uz se jedna o realizaci silene obtizne hry ci motivaci ucastniku k nejvyssim vykonum, nebo praci pod velkym tlakem, kde je mu odmenou uznaly potlesk ci hluboke zazitky jak pro ucastniky, tak pro nej....Instruktorovani je podle me forma interaktivniho divadla, ktera zapojuje jak instruktory, tak ucastniky do jednoho velkeho predstaveni."

-          "Nechce se mi zapadnout do běžného konzumního života a skrz VV bych chtěl najít způsob jak si udržet chuť vymýšlet blbosti. Navíc se okolo VV vyskytuje spousta skvělých lidí, se kterými bych se chtěl vídat častěji."

-          "Velice mě těší, když mohu vkládat své tvůrčí myšlenky do nějakého projektu/akce. Na VV je skvělé, že mohu vymyslet v podstatě "cokoliv" a zrealizovat to.  Tím nejdůležitějším je ovšem to, že okolo VV se pohybují lidi, které mám rád."

V podobném duchu se nesou i další výroky. Je z nich zřejmé, že VV nabízí možnost potkávání zajímavých lidí, vzájemného se obohacování, učení, rozvíjení apod. Hodně jsme ve VV usilovali o tolerantní, přátelské prostředí, o to, aby se člověk v něm nebál vystoupit ze svým názorem, aby nesklidil posměch, pokud se mu něco nepovede, aby dokázal přemýšlet, aby si nemyslel, že on jediný má pravdu, je ten správný "guru", atd. Výše uvedené odpovědi říkají, že se nám to snad povedlo. Samozřejmě, že nelze být tolerantní úplně ke všemu, že nelze mávnout rukou, nad každou chybou nebo neúspěchem, ve většině případů jdou jednotlivé rozpory řešit formou dialogu a nikoliv hádek či násilí. Z výše uvedených odpovědí plyne, že lidé kolem VV dělají jednotlivé akce, proto, že "něco" (to co je zmíněno výše) přináší jim, že ale tyto akce a další aktivity rovněž "něco" (a to co je opět zmíněno výše) přináší i druhým. Najít rovnováhu mezi přinášením sobě a druhým rozhodně není jednoduché, jde o balancování na tenkém laně, ale nelze jinak – krajní polohy (aktivity ve VV něco přináší jen instruktorům a nikoliv účastníkům, respektive naopak aktivity ve VV něco přináší jen účastníkům a nic instruktorům) by rozhodně byly špatné. Vím osobně, že mnohé akce, které jsem ve VV dělal, jsem dělal i s motivem že si chci sám něco dokázat, doufám však, že účastníci akcí pro mne nikdy nebyli pouhým objektem, na kterém si lze danou touhou dokázat, ale důstojným subjektem, lidmi, které jsem respektoval a ctil.

Samozřejmě je důležité i to "co" děláme – je třeba si stále klást otázku, zda to, co děláme, prospívá a nikoliv neškodí. Pořádání jakékoliv akce není jen zábava a radost, je to zároveň hluboký závazek – sebe i druhé můžeme hluboce zasáhnout a je nutno vědět, co děláme, proč to děláme, dokázat odhadnout důsledky našeho činění apod. I s těmito závazky a odpovědností, to může být zábava a radost.

Nedávno jsem se velmi vzdáleně zúčastnil diskuse na téma, že je svým způsobem zvláštní, když třeba půl roku připravujeme nějakou akci, ona (za prodloužený víkend, týden apod.) uplyne, naši přípravu zrealizujeme – akce skončí, účastníci organizátoři se rozjedou a zdánlivě se nepokračuje. Má odpověď na tyto diskuse je: právě proto, aby něco proběhlo dobře, aby něco fungovalo, aby něco mne i druhým dalo, je třeba příprav, hledání i vstupů do slepých uliček. Máloco je v životě zadarmo, naprostou většinu věcí si musíme zasloužit, tvrdě získat. Chceme-li mít dobrý pocit z činnosti, z lidí kolem (např. chceme-li potkávat fajn lidi), ze sebe sama, musíme pro to ledacos udělat. Přípravy jsou tak nutností. Nevěřím přitom, že nic nepokračuje – z akce/aktivity odjíždíme jiní, než jací jsme přijeli, potkáváme zde lidi, někteří se stávají našimi přáteli či dokonce partnery, u starých známých máme radost ze setkání apod. Z akce jsou nějaké vzpomínky, akce/aktivity nás někam posouvají, dozvídáme se na nich nové věci apod. A koneckonců i kdyby nic nepokračovalo – to, že zažijeme fajn akci/aktivitu, že si odpočineme, odreagujeme, že si něco zahrajeme, není vůbec málo. K tomu, abychom toto mohli prožít, musíme pro to ledacos udělat.

Jsem vzděláním ekonom a jednou z mých nejoblíbenějších vět je, že musíme porovnávat mezní náklady a mezní výnosy, tedy přeloženo do běžné češtiny musíme se ptát, kolik nás jednotlivé činnosti stojí a zda náklady na ně nejsou větší než užitek/příjmy z nich plynoucí. Na toto porovnání rozhodně nesmíme zapomenout – koneckonců už stará lidová moudrost říká, že méně je někdy více a koneckonců i ze světa zážitkových akcí či akcí v oblasti rozvoje osobnosti znám řadu případů, kdy se organizátoři zaměřili na efekt/dokonalost apod., obětovali pro dosažení svého cíle řadu svého času, peněz apod., nicméně náklady užitek převýšily. Mnohdy potom organizátoři byli i smutní, naštvaní apod., říkali "my jsme tomu tolik věnovali a teď nám schází ocenění". Ale dané porovnávání by na druhou stranu rozhodně nemělo být výmluvou pro nekvalitní přípravu a nemělo by vést k pocitu, že pro úspěch nemusíme nic udělat.

Svět zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti může být obrovskou školou, ve které se ledacos naučíme, dozvíme, zároveň "školou hrou", kde nejde o únavné biflování, ale o praktické zkušenostní učení. Tento svět ale nemůže být odtržený od reality, neměl by realitu nahrazovat, musí z reality vycházet a měl by ji ovlivňovat. Jak jsem výše psal, že hodně velkým přínosem aktivit VV je vytvoření bezpečného a přátelského prostředí, nemělo by jít určitě o prostředí skleníkové, prostředí tipu "tady je dobře, my jsme správní a dobří. Okolní svět je ošklivý a zlý a žijí v něm špatní lidé." Někteří účastníci, co jsou na našich akcích poprvé, říkají, že nevědí, zda-li nejedou na akci nějaké sekty. Těmto obavám se nedivím – svět zážitkových akcí nemá ke světu sekt zas tak daleko, i ve světě sekt se lze setkat na první pohled s přátelským prostředím, fajn lidmi atd. Zásadní odlišení podle mne spočívá v tom, že svět zážitkových akcí dává lidem možnost z něj svobodně odejít, je to svět kritický, svět, který umožňuje lidem diskutovat a nehlásá jedinou pravdu. VV nechtěl lidi zachraňovat, nechtěl spasit svět – podobné, na první pohled ušlechtilé myšlenky většinou dopadají špatně a ti, kteří mají být zachráněni/spaseni jsou zpravidla zachraňováni proti své vůli.

Ale i výše uvedené odlišnosti mohou být málo – opravdu bych nechtěl, aby se svět zážitkových akcí stal útěkem od reality, aby lidé ve světě zážitkových akcí hledali to, co v realitě nenacházejí. Je dobře, když svět zážitkových akcí nabízí bezpečné a přátelské prostředí, je dobře, když nabízí podporu a toleranci. Bylo by ale špatně, kdybychom toto činili pouze ve světě zážitkových akcí a neusilovali o podobné hodnoty v reálném světě. Bylo by špatně, kdybychom mlčeli k jevům, které v reálném světě považujeme za špatné a útěchu hledali jen ve světě zážitkových akcí. Určitě si nemyslím, že by instruktoři, spolupracovníci VV či účastníci akcí VV měli bojovat proti každé špatnosti, se kterou se potkají – síly člověka jsou omezené a musí s nimi šetřit, ale zcela mlčet nelze. Přinejmenším by si danou špatnost měli uvědomovat. Změnit dané věci rozhodně není jednoduché a vyžaduje spoustu věcí: Já sám v současné době zažívám nejednoduchá dilemata, když mám pocit, že ve svém zaměstnání (jsem vysokoškolský pedagog) mnohdy dělám něco, co nepovažuji za zcela správné, užitečné a prospěšné. Přiznejme si přitom otevřeně, že tento pocit mám už delší dobu, zatím jsem ale udělal jen velmi málo konkrétních věcí, aby se moje pocity i reálná situace nějak změnila.

Řádků na téma, co by VV měl dělat, jak by to měl dělat, co by měl umět instruktor či spolupracovník VV, jaké by měl mít vlastnosti apod., by se dalo napsat ještě mnoho. Nechci ale být tou jedinou autoritou, rozhodně nechci (a ani nemohu) čtenáře těchto řádků úkolovat či něco jiného. Budu rád, když tento text bude sloužit jako námět pro zamýšlení, když vyvolá i nějakou diskusi a reakci. K dobrým uměním přitom rovněž patří i umění skončit v pravý čas. Snad jsem v pravý čas skončil ve funkci předsedy VV, snad v pravý čas končím tento text.

Ale přece jen: přeji vše dobré. Přeji hodně úspěchů v roce 2008. Pokud se v jakékoliv podobě pohybuješ ve světě zážitkových akcí, akcí v oblasti rozvoje osobnosti přeji, ať ti tento svět víc dává než bere, ať, to co ti dává, je pozitivní a prospěšné. Přeji, ať v tomto světě potkáš fajn lidi a ať na tento svět rád vzpomínáš.

Měj se fajn.

Petr "Wawi" Wawrosz

Ahoj,

Stalo se už tradicí, že v závěru roku píši nějaký šíleně dlouhý a nesrozumitelný text, který vydávám za vánoční a novoroční přání a úvahu.
Nevím kolik osob z cca 1000 lidí, kteří jsou momentálně v adresáři VV, jej přečtou, ale máš ho mít i letos. Obdobně jako loni jsem věděl, o čem tento text letos bude – takové chaotické zápisky, o tom, co se v roce 2006 dělo – takže to vlastně moc úvaha nebude J.

Protože tento mail je psán lidem v adresáři Velkého vozu, bude těžiště textu spočívat v mém pohledu na tři akce VV, na kterých jsem se podílel. Osoby v textu jsou vědomě označeny pouze zkratkami. Pokud se v nich poznáš, je to správně J.

Drsné hory
Příprava na Drsné hory (zimní zážitkové prázdninovky) v roce vzniká vlastně už v závěru roku 2005. Chci mít pro tuto akci větší tým než v minulosti. Příliš instruktorů VV z různých důvodů oslovit nemohu, a tak postupuji podivnou metodou intuice, náhod, empatie a kdo ví čeho. EK se přihlásila na jinou akci jako účastník, do přihlášky napsala větu, která mne zaujala, a tak ji, (ač se vlastně neznáme a viděli se letmo jen jednou, přičemž si ji z tohoto setkání vůbec nepamatuji, ale to je při počtu obličejů, které potkávám snad normální) píši mail, zda-li by instruktorkou nechtěla být. Kupodivu říká ano. Domlouváme si schůzku v Praze, s tím, že může přespat v kanceláři VV. Tu noc. Kdy tam spí, se tam podivně ocitá JS, který tam usíná na koberci. Druhý den se v kanceláři objevuje opět a stává se instruktorem akce.
Drsné hory 2006 byly v Jizerkách, což je relativně blízko Prahy. Využíváme toho a objekt a jeho okolí navštěvujeme relativně často. Při první výpravě někdy v prosinci sice v sobotu poněkud zabloudíme a objekt mineme, v neděli potom vlezeme do jiné chalupy, ale na omyl včas při přípravě akce přijdeme a tak se jednu lednovou sobotu vydávám prohlédnout správnou chalupu. Jako legendu nás napadá detektivka – to jsme ještě nedělali. Po měsíci příprav se ukazuje, že vymyslet legendu s detektivním příběhem je poněkud problém. Cestou autem na první víkendovou týmovku nás konečně začne napadat, jak by se to dalo udělat – využíváme smutné historické události, že kousek od objektu je protržená přehrada a napadá nás jako legenda pátrání po růženci, který se při potržení ztratil a nyní jej zase někdo viděl a rád by zjistil, co s ním je. Týmovka je tvůrčí a zábavná – nápadu na hajného matematika, který zvířátkům dává řešit matematické příklady a pokud je nevyřeší, tak jim odmítá dát najíst se smějeme asi hodinu. To ještě netušíme, jak komická bude vlastní realizace. To, že mi na týmovce málem shoří kalhoty, je drobný detail.
Zima 2006 je drsná, sněhu všude hodně, a tak do Jizerek jezdím často. Okolí objektu jsem viděl mnohokrát, kudy vést jednotlivé trasy vím, více než dobře. Vlastní akce začíná sice už v pátek, objekt máme ale až od neděle. Zakomponujeme tento fakt do legendy a v pátek v Jablonci, kde spíme v Domě dětí, tvrdíme, že na chalupě se koná oslava narozenin. V sobotu pak říkáme, že nám organizátoři oslavy volali a že se oslava protáhla, že nestihnou chalupu uklidit a že nám zajistili do neděle ubytování v Josefově dole. Kupodivu této mystifikace většina účastníků věří. Mnozí prohlédnou až, když vidí IM hrát manželku údajného oslavence, který dle naší legendy měl na chalupě, co jsme ubytovaní, slavit narozeniny.
V úterý děláme aktivitu léto v zimě, kdy ve sněhu hrajeme volejbal, badminton, skáčeme v pytlích, podáváme koktejly, kreslíme do sněhu, hážeme oštěpem (který představuje lyžařská hůlka) apod.. Večer následuje záchrana raněného, EK při ní sice málem umrzne, ale vše dobře dopadne a aktivita je zážitek.
Zvířátka představované IM, EK a KV se objeví na scéně ve čtvrtek. Účastníci kvůli nim běhají orientál,a by našli a vyřešili logické úkoly, které zvířátkům hajný zadal. Zvířátka, respektive instruktoři zvířátka hrající mezitím připravují večerní aktivitu a vaří polévku. Na polévku při přípravě poněkud zapomenou, takže se s ní stává ne příliš jedlá kaše. Nicméně ji nevyhodíme, někteří účastníci si jídlo pochvalují. Vydrží s námi až do soboty, kdy se ztvrdne a mění se v něco jako nákyp.
Legendu se daří udržet až do konce, růženec je vypátrán a rituálně umístěn kousek od protržené přehrady. Škoda, že jsem se tam od Drsných hor nestačil zajet podívat. Vcelku by mne zajímalo, co se s ním stalo.

Křídla

Příprava Křídel – letní zážitkové prázdninovky opět začíná už v závěru roku 2005. Vyměňujeme si s DF obsáhlé maily, diskutujeme o koncepci a hledáme garanta – tedy člověka, který to všechno slízne. Napadá nás JČ, který se po našem oslovení rozhodne do toho jít. První týmovku máme někdy v lednu a následuje kolotoč týmovek v Praze, víkendovém, výprav na místa, kde se akce bude konat apod. Jako objekt navrhuje TV chatu ve Vítkovicích v Krkonoších. Někdy v lednu se na ni jedeme podívat. Není sice z největších, ale všechny nás uchvátí a byť má pár nevýhod (jen dva záchody, jedna sprcha) volíme ji. To ještě netušíme, že většinu Křídel nám proprší a kopcovitý terén kolem chaty bude převážně bahnitý. Vítkovice přece jen nejsou příliš dopravně dostupné, a tak navrhujeme začít akci v Jičíně, respektive v Prachovských skalách. Tyto skály projdeme několikrát, stejně jako okolí objektu ve Vítkovicích.
Nad legendou dlouho diskutujeme, nakonec vzniká jistá kombinace Atlantidy a Laputy ostrova v oblacích – mimochodem animovaný film Laputa: ostrov v oblacích je skvělý a všem jej doporučuji vidět. Úvod legendy předěláváme asi 5*, ale baví nás to. Ještě, že je v týmu LK, který má krásné nápady. Jednotlivé aktivity se snažíme zakomponovat do legendy, vcelku se to daří. Vyrábíme dotazníky, komunikujeme s účastníky. Ze začátku se nám hlásí samí kluci, nakonec se poměr obrátí a máme mírnou převahu dívek. Ačkoliv strop si dáváme na 24 účastníků, osudově rozhoduji a účastníků je nakonec 26, někteří mi za ta osudová rozhodnutí možná budou i vděčni. Týmujeme leckde – v kanceláři VV, na Střeleckém ostrově, v parku Parukářka, v čajovnách, kavárnách apod. Vzniká relativně propracovaný scénář, při závěrečné týmovce vyrábíme transparenty, kreslíme atd.
Křídla začínaji ve čtvrtek, první noc spí účastníci pod širákem, respektive plachtou a prší. Ti, co si zvolili špatné místo, nemají úplně štěstí. Prší prakticky celý týden, slunce vysvitne jen párkrát. Kupodivu program nemusíme příliš předělávat. Díky dešti mají různé aktivity zajímavý nádech – např. Aréna, sedánek apod. Po Aréně se spontánně vrháme do bahna, házíme ho po sobě. Po sedánku většina účastníků i instruktorů skáče do potoka a ještě v sedánku pokračuje. Já si opět osudově užívám roli osudu v Labyrintu světa. Pouštíme se do bláznivého dobrodružství a kombinujeme drsné hry Nexus a Stalker. Velký úspěch má i drsná psychohra, jejímž autorem je TV, ale i masky KH, improvizace JT apod. Jako instruktoři stavíme tým do Arény a držíme s účastníky krok. Aby byl poměr mužů a žen vyrovnaný, běhám modifikaci na Příběhy z depa a dávám si po nich závazek, že opět začnu chodit běhat (ještě se tak nestalo).
V místnosti pro lektory je permanentní nepořádek. Snažíme se uklízet, ale většinou jsme tak o dva dny pozadu. Občas něco zuřivě hledáme a nenacházíme, ale zvládáme. Dokonce si to užíváme. Když někdy v půli týdne děláme reflexi akce, říkám, že všechno běží v nejlepší pohodě.

Speciální kapitolou je kuchař. Jak tým jsme sestavili relativně bez problémů, kuchaře jsme hledali dlouho. V červenci to už začínalo být průser. Dáváme inzeráty na různé servery. Někdy v půli července se na jeden z těchto inzerátů ozve TF. Nadšeně s ním komunikuji, udělám si výlet do Brna, kde bydlí,a bychom se potkali. Až na místě zjišťuji, že se jedná o pána přes 50 let, ale schopného a fajn. Bereme ho a máme z hlediska stravy se jedná o nejúspěšnější Křídla vůbec.
Na závěrečný večer nám účastníci připravují připomenutí aktivit, které se na Křídlech odehráli. Když vidím JŠ v roli osudu, jako kdybych viděl sám sebe. V noci se tradičně vydávám na noční výlet (s AH), Šiřín ale netrefíme. Úklid v neděli je náročný, auta máme narvaná po střechu, jsme utahaní a nevyspalí. Přesto v noci šťastně dorážíme do Prahy. Kancelář VV je ještě více než měsíc ve stavu velkého nepořádku, ale stálo to za to.

Octoginta Octo

I Octoginta Octo 2006 (outdoorový závod trvající 88 hodin) začala vlastně už v roce 2005. Tehdy jsem se někdy v červnu rozhodl navázat na tradici outdoorových závodů, které VV dělal předcházející roky. I napsal jsem LH, jež jsem viděl jednou na přelomu let 2004/5, zda-li by nechtěl do toho jít. Souhlasil (také netušil, co ho čeká), a díky jemu a jeho přátelům, z nichž mnozí se stali instruktory VV, vznikla během 88 dní akce pro 110 účastníků a 23 týmů.
Na přípravu jsme však měli málo času a většinu A-týmu lákala možnost zkusit udělat akci ještě jednou, bez stresu a spěchu. Vznikla tak Octoginta Octo 2006, akce pro 151 účastníků v 31 týmech.

První týmovka je v lednu, první víkendovka někdy v březnu. Zatímco v Praze je už bez sněhu, kousek za Mělníkem se sníh ještě drží. Spíme v ne příliš vytopitelném objektu spřátelené organizace. Brodíme se sněhem na kopec Šedina, někteří z nás Hradčanskými bučinami. Tyto a další končiny poznáme ještě mnohokrát.
Nekonečné diskuse nad mapou. To, že závod bude na severu Čech nám bylo jasné už od počátku. Nicméně vybrat konkrétní terén nebylo jednoduché. Řada výjezdů k Máchovu jezeru, do Hradčanských bučin. Poznáváme krásu Hradčanského letiště, nadšeně na něm plánujeme řadu aktivit, abychom se 5 dní před začátkem akce dozvěděli, že s pořádáním akce tam vlastník (Česká republika) reprezentovaný Ministerstvem pro místní rozvoj nesouhlasí. Nemám ministerské úředníky rád – i když PK jeden člen A-týmu, obětavý a velmi pečlivý člověk, na ministerstvu, ale na jiném, než které akci na letišti zamítlo, pracuje.
Na Velkou a Malou Bukovu jsem vylezl asi 5*. Lysá hora (kopec nad Bělou pod Bezdězem), který z dálky vypadá jako nezajímavý, mne svým skalním oknem zcela uchvátil. To, že tam bude obrácená lanovka, slaňování apod. je naprosto logické. Louka na Tavalinách je magická. Poprvé ji vidíme v červnu za plného rozkvětu, magie se v ní nevytratí ani v červenci, srpnu, září a říjnu. Postupně po několika rozhodnutích, že tudy cesta nepovede vzniká trasa přesunu mezi Hradčanským letištěm a Mukařovem (obec nad Mnichovým Hradištěm). V Mukařově se nám podaří objevit základnu – budovu bývalé školy, která patří obci. Je sice nevyužívaná, zatím v ní neteče voda, na zemi se válí stovky much, ale pan starosta slibuje, že do akce bude v pohodě. Věříme mu, i když nám pravidelně zapomíná nechat doma klíče, když se o nějaké týmovce rozhodneme ve škole přepsat, takže na něj do půlnoci čekáme v místní hospodě.
Největší starost nám dělá úsek od Mukařova. Chceme OGO zakončit v Českém ráji, koneckonců z Mukařova se rozumně ani jinam jít nedá. Nicméně přesun mezi Mukařovem a Českým Rájem je v relativně ošklivým terénem. Mnohokrát probíráme, jak trasu vést. Nakonec vítězí nejkratší spojnice. Za obcí Příšovice jsou dva písáky a na jednom z nich ostrov. Napadá nás, na ostrov umístit nějaké informace, s tím, že na ostrov se účastníci musí nějak dostat. První nápad je pomocí plastových barelů, ale sehnat cca 60 plastových barelů se ukazuje jako nemožné – a to LH jeden čas zadává do Gogolu nejčastěji výraz plastové barely. Nakonec vítězí duše z pneumatik. Jako cíl vítězí obec Srbsko v Českém ráji. Chceme využít tamní minilanové centrum, ale když přichází zamítavá odpověď, zamlouváme si sportovní halu vedlejšího rekreačního střediska.

Diskuse o aktivitách. Co a kde umístit. Co je k tomu potřeba, co je třeba sehnat. Kdo to udělá, vyrobí. Jaká bude legenda – nápad na nakažení virem a nutnost najít lékaře, respektive získat ingredience pro výrobu léku je na světě brzy, ale je to jen nápad. Než se rozvine, uplyne řada dní. LH a OP shlédnou desítky filmů o virech, natočí dokument, který se promítá na začátku akce. Před akcí finišujeme. Řešíme průšvih s Hradčanským letištěm ale snad vše půjde.

Vlastní akce je pro mne jako organizátora o neustálém řešení problémů. 31 týmů je hodně, poměrně brzy se startovní pole roztáhlo a je obtížné udržet všechna stanoviště. Vedeme spor, kolik jsme si převzali lodí pro plavbu přes Máchovo jezero. Kupujeme účastníkům vodu, protože ji mají málo a kraj je opravdu suchý. Spíme málo. Neustále někam telefonujeme, v Mukařově přitom je signál více než špatný. Sháním prskavky a zjišťuji, že se dají sehnat jen před vánoci. Vzpomínám na Saturnina a jeho větu, že sehnat masku Mikuláše a čerta v červenci byl nejsložitější úkol, který kdy vykonal. Připravujeme stanoviště, stíháme jen tak tak. Pocity v závěru akce jsou spíše rozpačité, převládá únava. Účastníci jsou ale, zdá se, spokojeni, v závěru tleskají (a slyšet tento potlesk je hodně příjemné), diskuse na diskusním fóru je spíš pochvalná, stejně zpětná vazba ze zatím došlých dotazníků. V Brně si necelé čtyři týdny po akci povídám s JR, říká, že má výhrady ke spoustě věcí, ale že se akce vlastně dost líbila. V příštím roce Octogintu tento tým dělat nebude, ale v roce 2008 ... měsíc po akci začíná hlodat pocit, že bych do tohoto bláznivého dobrodružství možná znovu šel.

Mohl bych takto psát o dovednostech, artefiletice a dalších akcích VV. Ty zápisky by byly dost podobné. Na otázku, proč to děláš, dávám jednoduchou odpověď, kterou již pronesl uhlobaron Hlavsa v Cimrmanově hře Posel z Liptákova "Mne to baví." Nevěřím příliš lidem, kteří se pohybují v neziskové sféře a říkají, že danou činnost dělají jen pro druhé. Dělají i pro sebe, protože je nějak  uspokojuje. Bylo by samozřejmě málo, kdyby dané aktivity uspokojovaly jen organizátory a nikoliv toho, komu jsou určeny. V průběhu celého roku 2006 ve VV vedeme nesoustavné diskuse o jeho hodnotách, poslání apod., tedy o to, o čem by akce měly být, co by lidem měly dávat, jak bychom je měli dělat atd. Diskuse jsou mnohdy bizardní, smějeme se při nich až se za břicho popadáme, výsledkem jsou ale z mého pohledu relativně kompaktní dokumenty, které vymezují hranice, ve kterých by se VV měl pohybovat, a stanoví horizonty, k nimž bychom chtěli směřovat. Pevně věřím že akce VV jejich účastníkům dali věci, které jsou smysluplné, které vedou k tomu co, možná vznešeně nazýváme "rozvoj osobnosti"., Není to ale jen rozvoj osobnosti, jsou to i vztahy, nová přátelství, lásky, partnerství i děti. Když v závěru letošního roku potkávám dva účastníky, kteří se seznámili přes akci VV, vzali se a teď spolu čekají miminko, bylo mi moc fajn.

Rok 2006 nebyl samozřejmě jen o akcích VV. Z mého pohledu byl i o 230 stránkách učebnice mikroekonomie, na kterých jsem se výrazně autorsky podílel, 230 stránkách skript makroekonomie, jejichž jsem autorem – oba tyto texty snad vyjdou v příštím roce, o úporném a složitém hledání, jak tyto texty napsat tak, aby byly co nejsrozumitelnější. Na podzim jsem podle pracovní verze učebnice mikroekonomie přednášel. Často jsem po přednášce sedl a na základě zkušeností z přednášky text znovu a znovu upravoval. Člověk, který nám překresluje grafy, mne asi nebude mít rád, změn v grafech, o kterých jsem prohlásil, že už jsou definitivní, a které jsem po přednášce na základě zkušenosti z odpřednášené látky měnil, bylo mnoho. Snad se najdou studenti, kteří to ocení. Rok 2006 byl i o článku Možnosti postmoderní filosofie, jedné studie o sociálním kapitálu apod.
Byl o desítkách setkání s nejrůznějšími lidmi, o diskusích s RP u piva o všem možném i nemožném, diskusích hlubokých, přemýšlivých, hledajících, byl o běžné průměrné každodennosti, zařizování. Patří do něj i hádka s ochrankou v Mladé Boleslavi při Octogintě, další střety, někdy nutné, někdy zbytečné. Byl i o tom, že mi 2 dny po Octogintě nebyla dána přednost v jízdě a poprvé ve svém životě jsem boural nikoliv vlastní vinou – naštěstí šlo jen o plechy. Rok 2006 byl náročný, nestíhatelný, byl ale fajn ...

Po cestě do kopce následuje cesta z kopce, říká lidová moudrost. V lidském životě cesta z kopce znamená spíše problémy a nezdary, Samozřejmě, že i ty k životu patří. Pokud bych ale měl něco přát, tak ať zbytek roku 2006 a rok 2007 je podobný tomu letošnímu, aby to byl rok inspirace, hledání, zábavy, chvilek radosti, utužení starých vztahů, potkání a poznání nových, aby to byl rok úsměvu, pohlazení, zkrátka a dobře rok, na který se bude hezky vzpomínat. Tak ať jsou pro tebe takové vánoční svátky roku 2006 i rok 2007.

Možná malá samozřejmost na závěr – nestačí jen přát, je nutno pro splnění přání i  něco udělat (hodně se mi zde líbí starý vtip, jak se Skot 20 let modlí, aby vyhrál v loterii. Po 20 letech modlení se bohu Skota zželelo a vzkázal mu: "musíš si koupit alespoň los"). Tak přeji, ať i ty něco uděláš pro to, aby rok 2007 byl takový, jaký chceš. Já osobně dopisuji tento text po týmovce, na které připravujeme Drsné hory 2007. Jako garant akce mám právo výběru týmu, je letos relativně velký, opět částečně vznikl intuitivně, ale třeba se rýsuje něco, co jsme ještě nedělali, takže se těším ...  Tak, ať i ty zažiješ v tom roce něco, co se ti bude líbit, co ti bude příjemné, co je pro tebe nové, a tak ... Zkrátka a dobře: "jaký si to uděláš, takový to máš", " i cesta může být cíl", "hledáš boha a máš ho v sobě" a spousta moudrostí, o kterých píši každoročně, takže je letos vynechám a ještě jednou popřeji vše dobré.

Měj se fajn

Petr - Wawi

Ahoj,

priblizily se Vanoce a Novy rok. Stalo se uz zvykem, ze v tomto case pisi uvahy a zamysleni. Letos jsem uz delsi dobu vedel, jake bude jejich tema – "vypisky z cetby".
Prectu za rok desitky, mozna stovky knih a jinych textu. Nechlubim se tim, pouze to konstatuji. Napada mne nad temito texty spousta uvah, dane texty jsou samy o sobe velmi inspirativni. Takze letos bude o uryvcich z knih a zamysleni se nad nimi. Uryvky z knih jsou v uvozovkach.

1. Milan Machovec: "Smysl lidske existence" Akropolis 2002
   "Prvnim predpokladem dialogu je sama odvaha rozevrit se, dat do hry nejen sve vedomosti, ale cele sve nitro, zejména jeho slozky citove a mravni. Ve vsech techto smerech je nutno rozevrit se cely, tj. odhalovat nejen svou silu, ale i slabost, nejenom sve jistoty, ale i sve pochyby, zmatky, tapani. Jakmile totiz vuci druhemu skrtam sve nejasnosnosti, sve slozite city a mravni problemy, jakmile mu nastavuji jen svoji silu, stojim vuci nemu spise jako kniha ci jakykoliv jiny prostredek ziskavani informaci nez jako clovek ... S tim souvisi druhy pozadavek dialogu: dat veskere sve vedomi tomu druhemu, at jde o pritele nebo soupere. Jsem-li o sve pravde opravdu bytostne presvedcen, jde-li mi skutecne o pravdu, o cloveka, o prohloubeni lidskeho zivota, ne o laciny osobní triumf okamziku, pak nejen smim, ale musim hrat poctivou hru, a to i za cenu, ze touto naivitou nektere zapasy zdanlive nebo i skutecne na cas prohraji. ...Tretim predpokladem dialogu je konkretni, adresny zajem predevsim o cloveka, partnera meho dialogu, a to nejen z hlediska "veci", která je mou veci, mym programem, ale relativne bez zretele na to, tj. o cloveka jako takoveho. Jde-li mi jen o vec ..., ma ten druhy nutne dojem, ze mi, at je ta vec sebevaznejsi, nejde o cloveka. Pak je moje pravda odosobnena, a v tomto smyslu nelidska ... I sebevznesenejsi vec muze mit svůj fanatismus, svou nelidkost vuci cloveku. ... Dalsim pozadavkem dialogu je osobní angazovanost. Nejen ten druhy musí byt pro mne tou hlavni veci, ale i ja se musim exponovat se vsim vsudy. Jakmile zacnu chladnym rozumem takticky odhadovat a propocitavat, ze jisty úkol je prilis tezky ze si na nem asi zlamu vaz, ze radeji chytre ponecham to obtizne nekomu jinemu, tak klesam pod uroven samotne moznosti skutecneho uspechu, dialogu, lidskeho zrani. Nikdo zajiste není povinen si zalmat vaz, prilis riskovat, ale jakmile se tato moudrost stane principem, systemem meho chovani k lidem, je uz identicka s tim, ze nikdo není povinen byt clovekem. ... A konecne poslednim predpokladem dialogu je, ze, jako musim pouzit vsech vnitrnich slozek svého nitra, naopak nesmim pouzit všech prostredku zapasu, predevsim vnejsich, napr. moci, natlaku, vnejsi vyhody apod. ... Jakmile se diskutuji vyhradne z pozic moci, samozrejme nejde o dialog, jakmmile vsak i jen nepatrne zakoketuji s pozici moci, dialog je tim prudce deklasovan, vetsinou znemoznen."
   Ci mne k tomu napada: Milan Machovec klade na dialog, tedy na opravdovy rozhovor, setkani s druhym clovekem velke, pretezke naroky. Není divu, ze v nich selhavame, ze mnohdy dialog nevedeme. Osobne bych chtel vsem Machovcovym narokum dostat, vim ale, ze se mi to ne vždy dari, ze i ja selhavam. Jsem presvedcen ale, ze ma smysl dodrzovat Machovcovy pozadavky, ze pokud se nam to podari, mohou vzniknout nadherne a obohacujici dialogy. Takovy dialog vyzaduje osobní angazovanost, nasazeni, vyzaduje celeho cloveka, ale stoji za to. Takovy dialog dokaze rozvinout lidskou osobnost, pohladit na dusi, pomoci apod. Pokud pro mne byl o necem rok 2005, tak to byl o nekolika dialogach, které se mi (diky nasazeni, ktere museli podstoupit vsichni ucastnici daneho dialogu) podarilo vest. Slusi se podekovat vsem (byt ted ne jmenovite), s kterymi jsem takoveto dialogy vedl.

2. Zygmunt Bauman "Myslet sociologicky" Slon 2000
   "Vztah lasky cini obzvlaste zranitelnym a krehkym potreba vzajemnosti. Chci-li byt milovan, partner, ktereho si vyberu, mne bude se vsi pravdepodobnosti zadat o totez – abych mu lasku opetoval. A to, jak znamena, ze bych mel sluzby svého partnera oplacet: jednat takovym zpusobem abych potvrdil realitu jeho zkusenosti, abych hledaje porozumeni sam rozumel. V idealnim pripade se bude kazdy z partneru snazit najit ve svete toho druheho smysl. Tyto dve reality (ma a meho partnera) vsak urcite nejsou identicke, a co hur, i v tom nejlepsim pripade mají jen malo spolecnych bodu. Když se dva lide poprve setkaji, maji uz za sebou kus samostatneho zivota, který spolu navzajem nesdileli. Dve odlisne biografie daly s velkou pravdepodobnosti vzniknout zcela odlisnym souborum zkusenosti a ocekavani. Nyní je treba je znovu zhodnotit a usporadat. Nejspis se ukaze, ze tyto dva soubory jsou prinejmensim v nekolika ohledech navzajem protikladne. Je nepravdepodobne, ze budeme, ja a muj partner, ochotni pripustit, ze oba tyto soubory jsou v cele sve uplnosti stejne realne a prijatelne a nepotrebuji korekce a kompromisy. Jeden soubor, nebo dokonce oba, bude muset v zajmu trvaleho vztahu muset ustoupit, bude jej treba upravit, ci mozna na nej uplne rezignovat. Takova rezignace vsak popira sam smysl lasky a samu potrebu, jejiz uspokojeni se od lasky ocekava. Jestlize k preusporadani skutecne dojde, dovedou-li jej oba partneri az do konce, odmena bude nemala. Cesta ke stesti je ale trnita a je treba velke trpelivosti a proziravosti, mame-li ji projit beze sramu".
   Co mne k tomu napada: Rozsiril bych Baumanum text nejen na lasku, ale i na jakykoliv jiny hluboky vztah. Bauman podle mne říká, ze vybudovat a udrzet jakykoliv hluboky vztah vyzaduje hluboke usili, spoustu energie a sil, vyzaduje to celeho cloveka. Opet je to narocne, opet v tom mnohdy selhavame, proto nejruznejsi nase vztahy nekonci stastne. Premyslim do jake miry ja osobe jsem ochoten preusporadat sve soubory chovani, zmenit se. Vim, ze v tom mam hluboke rezervy. Osobne bych rad, kdybych dokazal prijmout soubor jakehokoliv blizkeho cloveka, byl bych rad, kdyby ona druha osoba dokazala prijmout soubor muj, kdyby tyto soubory zily vedle sebe, vzajemne se obohacovaly a rozvijely. Je to tezke, ale podle mne tudy vede cesta ke stesti.
3. Anthony Gidedens, "Dusledky modernity, Slon 2003
   "Tradice je rutina. Je to ale vnitrne smysluplna rutina, nikoliv jenom prazdny a samoucelny zvyk. ... Vyznam rutinnich cinnosti prameni ze vseobecneho respektu, ci dokonce z ucty k tradici a ze spojeni tradice z ritualem. Ritual ma casto charakter natlaku, ale prinasi hluboke uspokojeni, nebot dany soubor praktik naplnuje posvatnym rozmerem. Obecne tradice prispiva zakladnim zpusobem k ontologickemu bezpeci tou merou, jak udrzuje duveru v kontinuitu minulosti, soucasnosti a budoucnosti a spojuje tuto duveru s ritualizivanymi socialnimi praktikami."
   Co mne k tomu napada: Hodne si kladu otazku, jaky vyznam a smysl maji ritualy, dodrzovani urcitych zvyku v dnesnim postmodernim, dynamickem, globalizovanem svete. Nejsou tyto tradice prekonane? Nebrani novym myslenkam, pokroku? Priznavam se, ze nevim. Na jednu stranu tomu tak muze byt, na stranu druhou si rikam, pokud osdtranime veskere zvyky, tradice, ritualy, svet prestane byt barevnejsi, ruznorodejsi. Navic opravdu zmizi nektere body, ktere nam dodavaji pocit bezpeci, jistoty, zazemi. Myslim si, ze bez nejakych tradic, zazemi bychom byli bytostmi vyvrzenymi na sire more a hrozilo by nam velke nebezpeci utopeni. Tradice a ritualy by urcite nemeli branit kontaktum mezi lidmi, spolupraci, nemeli by se stavet proti tomu, cemu Karl Popper rika otevrena spolecnost, na druhou stranu i v otevrene spolecnosti potrebujeme zachytne body, jistoty a pristavy. Myslim si, ze svet bez tradic je svet, ve kterem se clovek svym zpusobem stava objektem, ze je to svet, ve kterem je vsechno dovoleno, ze je to svet nelidky. Proto zkoumejme sve tradice, kriticky je hodnotme, ale nezbavujme se jich bezmyslenkovite. Viz i dalsi bod.
4. Roger Scruton: "Pruvodce inteleigentniho člověka filosofii". Barrister a Principal, 2003
   "Nemeli bychom zapominat, ze pokusy pretvorit lidsky svet prostrednictvim vedy uz tady byly. Marxova teorie historie a nacisticka rasova teorie jsou velmi spatnymi priklady vedy. Presto ale umoznily formu vlady, v niz se poprve uplatnil vedecky nazor na nasí situaci. Na lidi se naziralo jako na objekty podrizene prirodnim zakonum a jejich stesti měli zajistit odbornici v duchu toho, co predpisovala teorie... Kdyz Hannah Arendtova popisovala nacisticke tabory smrti, psala o banalizaci zla. Lepsi by snad bylo mluvit o odosobneni zla, vytrzenim zla z prediva osobní odpovednosti. Totalitni systém a vyhlazovaci tabor jsou nejdokonalejsi vyraz presvedceni, ze nic nei svate. ... Literarni dila Orwela, Huxleyho a Koestlera nam ukazuji, jak to se svetem nevyhnutelne dopadne, když se lidkost obetuje vede. Divat se na lidi jako na objekty znamena nevidet, jaci jsou, menit jejich prirozenost a rusit jevy, v nich ze se lide k sobe navzajem vztahuji jako osoby. Znamena to vytvaret novy druh tvora, odosobneneho cloveka. V nemz se subjekt a objekt rozchazeji, první odchazi do sveta marnych snu, druhy miri ke skaze."
   Co mne k tomu napada: povazovat cloveka za objekt, znamena popirat jeho dustojnost, osobnost, jeho lidkost. Jakmile zacnu povazovat cloveka za objekt, muzu s nim delat cokoliv – i mucit, ci zabit, muzu zbudovat koncentracni tabor apod. Lide jsou pro druhé objekty i tehdy, pokud rikame, ze usilujeme o jejich stesti, aniz by o to staly. Objektem se pro nas lide stavaji i tehdy, pokud s nimi manipulujeme apod. Premyslim, kdy jsem ja lidi povazoval za objekt, kdy jsem chtel, co o ni nechteli, kdy jsem s nimi manipuloval. Chtel bych, aby každý clovek byl pro mne subjektem, abych s nim mohl vest dialog. Urcite i zde pri tomto usili selhavam, ne vzdy se mi to dari, ale snad se snazim. Byl bych rad, kdyby podobne usili povazovat druhe lidi za subjekt meli i citatele těchto radku.
5. Arno Anzenbacher: "Úvod do filosofie", Portál 2004.
   "Clovek si je ve své vlastni casovosti vedom konecnosti sveho zivota mezi narozenim a smrti . ... Dejinnost tedy pramení z toho, že si clovek zpritomňuje svoji smrt.. ... Sokratovi chystajicimu se k smrti vklada Platon do ust slova, ze filozofovat znamena ucit se umirat. V tomto predjimani vedomi vlastni smrti vidi Heidegger take koren starosti lidskeho pobytu (existence), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti."
   Co mne k tomu napada: Smrt je velke a exisatencionalni tema. Existencionalnim tematem je ale i samotny zivot. Vime (alespon nekde vevnitr, protoze bezne si to nepripoustime), ze zivot muze kterykoliv okamzik skoncit, vime, ze zivot je krehky, zranitelny. Prave snaha prezit nas nuti se starat, uspokojovat zakladni zivotni potreby, ale zaroven ptat se kdo jsem ja jako clovek, jaky svet je kolem mne. Prava snaha prezit nas nuti, zajimat se o nase byti. Ta snaha prezit je v konecnem dusledku neucinna. Nekdy to vede k nihilismu, bezvychodnosti. Myslim si ale, ze smysluplnym resenim je prave starost, snaha prozit svuj zivot naplno, byt v nem autenticky, emapticky, angazovany, usilovat, diskutovat, vest opravdove dialogy atd. Byl bych rad, aby takovy byl nejen muj zivot, ale i zivot i citatelu techto radku.
6. Stanley J. Grenz: "Uvod do postmodernismu", Navrat domu 1997
   "Postmoderni predstavitele uz nehlasaji, ze se nam kazdy den bude hlasat lepe a lepe... Zivot na zemi vnimaji jako krehky a domnivaji se, ze pokracovani existence lidstva je zavisle na novem postoji spoluprace a nikoliv na dobyvani. Postmoderniste odmitaji osvicensky predpoklad, ze pravda je jsita a tudiz ciste racionalni. ... Krome rozumu, rikaji postmoderniste, exisatuji i jine cesty k poznani, napr. city a intuice. Postmoderni mylseni jiz neprijma osvedcenske presvedceni, ze poznani je objektivni. ... Postmoderniste odsmitaji ideal objektivniho nezaujateho pozorovatele. ... Postmodernis vetovy nazor pracuje s chapanim pravdy zalozene na spolecenstvi. Tvrdi, ze to, co prijmame jako pravdu, i jak se na pravdu divame, je zavisle na spolecenstvi, do ktereho patrime. Zadna absolutni pravda neexistuje, pravda je podminena spolecenstvim, kam patrime."
   Co mne k tomu napada: Predne je to opet velke a slozite tema. K postmodernismu se osobne velmi hlasim, velmi mne oslovuje treba veta, ze svet je socialni konstrukci, ze nas produkt. Pokud prijmeme tento pristup, vcetne tvrzeni, ze absolutni pravda neexistuje, myslim si, ze se nam ulevi. Ulevi se nam od touhy po dokonalosti, po absolutnim poznani. Ulevi se nam od toho stat se bohem. Muzeme snaze prijmout, ze jsme lidmi, ze delame chyby, ze se ucime, ze hledame. Muzeme snadneji nest nase uspechy i nezdary, vitezstvi i prohry. Predstava pravdy vychazejici ze spolecenstvi, muze znit podivne, ale uz jen skutecnost, ze kazde spolecenstvi pouziva urcite vyrazy, jednotky apod., ukazuje, ze tyto slova, jednotky apod. jsou produktem daneho spolecenstvi. Veta v pondeli 19.12.2005 v 17,23 hod. snezi (coz se deje  v dobe, kdy pisi tyto radky), je pravdiva v kontextu spolecenstvi, ktere vi, ze tyden ma sedm dni, ze prvni den je pondeli, ze letopocet pocitame zpusobem od narozeni Krista, ze hodina ma 60 minut, ktere ma definavane pojmy jako snih apod. Z tohoto pohledu je zrejme, ze pravda je zavisla na spolecenstvi, na kontextu. Clovek/tvor, ktery bude cas merit jinak, nebude znat pojem snih, vyse uvedene vete nemuze rozumet a nemuze ji oznacit za pravdivou. Priznavam se, ze na druhou stranu jsem proti naprostemu bezbrehemu relativismu. Domnivam se, ze jsou urcite veci, ktere nelze v zadnem kontextu oznacit za pravdu, za pripustne. K tomu vice dalsi bod.
7. Robert Dahl: "O demokracii – průvodce pro občany", Portál 2001
   "Ve skutecnosti prakticky kazdy zákon a kazde politticke rozhodnuti, at uz jsou prijaty demokratickou vetsinou, oligarchickou mensinou nebo osvicenym diktatorem, nutne nekoho poskodi. Jednoduse receno není mozne zajistit, aby statni moc vytvarela jen takove zakony, které by nebyly v rozporu se zajmy ani jednoho z obcanu. Takovy pozadavek nemuze splnit zadny vladni systém ani demokraticky. Problem je pouze v tom, zda v dlouhodobe perspektive demokraticke postupy poskozuji zakladni prava a zajmy obcanu mene nez jakekoliv alternativy nedemokraticke. Uz jenom diky tomu, ze demokracie nepripusti, aby se k moci dostala na zakony nedbajici autokracie, projevuje se z tohoto hlediska lepe nez kterykoliv ze systemu nedemokratickych. Avsak prave proto, ze demokracie jsou daleko mene tyranske nez jiné rezimy si demokraticti obcane nemohou dovolit usnout na vavrinech. Není mozne, aby spachani nejake nepravosti bylo omluveno skutecnosti, ze se jinde deji veci mnohem horsi. Nespravedlnost zustane vždy nespravedlnosti, a to i tehdy, když k ni doslo v prubehu demokratickeho procesu. Moc vetsiny neznamena, ze vetsina ma vzdycky pravdu. ...
   Přes vsechny nedokonalosti je standardni demokraticka cesta k dosahovani potrebne kompetence obcanu asi tim nejlepsim resenim. Mam však obavy, ze v budoucnu tomu tak uz. byt nemusi. Moznou budouci neucinnost doposud spolehlive fungujicich demokratickych postupu budou mit s velkou pravdepodobnosti na svedomi tri vzajemne propojene jevy: a) změna meritka. Vzhledem k zvysujici se internacionalizaci byvaji zasahy vyznamne ovlivnujici zivot obcanu provadeny v ramci stále se zvetsujiciho prostoru, v nemz zije vice a vice lidi.  b) Slozitiost. Prumerna uroven skolniho vzdelavani ve vsech demokratickych zemich se sice zvysuje apravdepodobne se bude zvysovat i v budoucnu, ale soucasne je stale tezsi orientovat se ve verejnych zalezitostech.... Zadny clovek uz nemuze byt odbornikem na zadnou oblast. c) komunikace. Diky realtivne nizkym cenam za komunikaci a informaci neobycejne vzrostlo mnozstvi informaci, ktere jsou navic dostupne na ruznych stupnich slozitosti. Zvysena dostupnost vsak nemusi vest ani k vetsi politicke kompetentnosti obcanu ani k vyssi urovni porozumeni – slozitost a rostouci moznosti informaci, to vse klade zvysene pozadavky na lidske schopnosti."
   Co mne k tomu napada: Nezijeme v idealnim svete, lide nejsou andele, takze veskera rozhodnuti, i rozhodnuti politiku, muhou byt omylna a spatna. Stale ale stojim ale za vyrokem W. Churchilla, ze demokracie je nejlepsi ze spatnych reseni. Ma smysl usilovat o jeji vylepsovani, o to, aby chyb bylo co nejmene, nema ale smysl usilovat o nejaky idealni system, protoze ten koci v koncetracnich taborech. Ma smysl odmitat bezbrehy realtivismus, rikajici, ze vse je dovoleno, ze je mozne, protoze, pak jsou dovoleny i vrazdy a jine podobne veci. Urcite nema smysl zakazovat hlasani nazoru, ale proti nekterym nazorum je treba protestovat a vest s nimi polemiku. Ma smysl kricet, ze se nekomu deje nespravedlnost, protoze jen tak se muzeme branit proti tomu, aby se nespravedlnost nedela nam. Ma smysl se vzdelavat, studovat, poradat akce v oblasti zazitkove pedagogiky apod., a tak reagovat na rostouci slozitost soucasneho sveta. Zde vidim prostor pro Velky vuz. Jakkoliv jsme nepoliticke sdruzeni, myslim si, ze tim, ze se zabyva rozvojem osobnosti, ze usilujeme o to, aby lide byli vyrovnanymi osbnostmi, aby se vyznali sami v sobe, usilujeme i o to,a by porozumeli soucasnemu svetu, aby se v nem co nejlepe vyznali a orientovali se v nem.
8. Karl Popper: "Zivot je reseni problemu", Mlada Fronta 1998
   "Jsem optimista, ktery o budoucnosti nic nevi, a proto nevyslovuje zadne predpovedi. Budoucnost je vzdy do siroka otevrena a muzeme ji ovlivnit, ... Proto nas zakladni postoj nesmi byt urcovan otazkou: co prijde?, nybrz otazkou: co mame delat, abychom svet alespon trochu zlepsili? A to ï pres skutecnost, ze pristi generace mohou nase zlepseni opet zkazit. ... Jeste jednou opakuji, ze muj optimismus se tyka vyhradne pritomnosti a ne budoucnosti. Neverim, ze existuje neco takoveho jako zakon pokroku ... Tvrdim ze na Zapade zijeme v soucasnem dobe v nejlepsim socialnim svete, jaky kdy existoval. ... A trvale se jej sanzime zlepsovat, coz neni vubec jednoduche. Nebot jednim z nejdulezitejsich poznatku je, ze nasledky naseho socialnepolitickeho jednani jsou casto uplne jine, nez jsme zamysleli a nez jsme mohli predvidat."
   Co mne k tomu napada: Karl Popper je muj hodne oblibeny autor, to priznavam. Hodne mne oslovuje jeho myslenka postupneho socialniho inzenyrstvi, postupneho zlepsovani sveta, hledani lepsich reseni. Nicmene musime si pri tom byt vedomi, ze nase ciny maji zamyslene i nezamyslene dusledky, ze nikdy nedosahneme optima, ze vzdy bude co zlepsovat. Libi se mi Popperuv vyrok, ze vlastne nic nevime. Popperuv pristup ke svetu je pristup obsahujici velkou pokoru, uvedomeni si, ze clovek je soucasti palnety zeme, ze ji nemuze jen dobyvat, ale obhospodarovat, ze musi znat sve hranice, moznosti, ze se musi chovat zodpovedne, ze musi premyslet o dusledcich svych cinu, zpetne je posuzovat a hodnotit, ze  musi umet priznat chybu a snazit se ji napravit. Libi se mi i Popperovo presvedceni, ze dnesni zapadni, ja bych nazval trzne-kapitalisticky a demokratikcy svet je ten nejlepsi. Kdyz se podivam do historie, myslim si, ze ma pravdu. Samozrejme je v tomto svete spoustu spatneho, ale prave proto ma smysl usilovat o postupne zlepsovani i za cenu, ze se nemusi povest. Libi se mi Popperuv optimismus i pokora. Myslim si, ze tento pristup v sobe obsahuje i hodne osobní odpovednosti, odpovednosti cloveka za sve ciny, za svuj zivot, vyzaduje, aby se clovek o svuj zivot staral. Zhruba hodinu pred odeslanim tohot mailu jsem mel jeden dialog (viu bod jedna), ve kterm jsem mj. uvadel nasledujci priklad: Na prelomu 70. a 80. let 20. stoleti  byla  uvolnena regulace v letecke doprave. Na jednu stranu tim vyrzne klesly ceny, na druhou stranu se objevily ruzne pochybne letecke spolecnosti a zacalo padat vice letadel, bylo vice mrtvych atd. Vim, ze clovek zde (a nejen zde) ma nedostatek informaci, nemuze vsechno sledovat. Nicmene si myslim, ze by se lide meli starat, kterou leteckou spolecnosti leti, do ktere banky/investicniho fondu daji sve uspory, ke kteremu lekari chodi atd. Myslim si, ze tato starost je tim lidskym pobytem (existenci), jemuz v jeho byti jde o samo o toto byti. Pral bych si, aby pristup, ktery zastaval Karl Popper zastavalo co nejvice lidi, aby se co nejvice lidi staralo o svuj zivot a tak jim slo o jejich byti/zivot.
9. Ota Pavel: "Z korespondence", ZO Svazarm 1989
   "Nekoukam po tech, co jsou na tom lip. Koukam po tech, co jsou na tom hur ... Jediny, co mam, je vztek. Na co? Ze jsem mel smulu a postihla me ta nemoc. Ze jine, kteri sli po stejne ceste a byli daleko vetsi kurvy nez ja, ta nemoc nepostihla. Tudiz smula. A nic vic. Nema cenu stekat na mesic. To bych mohl byt nestastny, ze jsem se nenarodil jako herec Mastroianni a ze nemam krasne vlasy nebo buhvico. .... Vis, mam radost z knihy, z uspechu, ze slavy a z techhle kramu. Ale znam dulezitejsi vec na svete, a to je stesti. Stesti z jakekoliv veci, stesti a pocit radosti, uspokojeni nad tim, ze dychas, ze si dobre zasoupes, ze chytis kapra, ze pises, ze jdes po ulici a zhluboka dychas. Umet se radovat. ze vseho! Necekat, ze v budoucnu prijde neco, co bude to prave, protoze je mozne, ze to prave prichazi prave ted a v budoucnu nic krasnejsiho uz neprijde."
   Co mne k tomu napada: Tohle je velmi osobni. Ota Pavel psal dane radky v roce 1968, ctyri roky pote, co jej postihla maniodepresivni psychoza. Nutne mel pravo mit vztek, byt nestastny, nadavat na svet. Na druhou stranu dokazal i po nemoci napsat krasne texty, dokazal se radovat z malickosti, zit. I ja jsem mel v minulosti vcelku zavazne zdravotni problemy. Minimalne sest lidi, kterym posilam tento mail vi, ze i ja jsem si letos na tyto problemy stezoval, nadaval jsem, mel jsem vztek. Hodne ale premyslim, co mne dane problemy prinesli, co mi dali, cim mne obohatili. Hodne si kladu otazku, zda-li se dokazi radovat z malickosti, z toho, ze ziji, ze ziji v pohode, ze mi v rade veci nic nechybi. Zda-li se dokazi radovat z toho, ze sviti slunce, ze muzu chodit na vandry, ze muzu badat, diskutovat apod. Chce to velkou praci na sobe, chce to cist, studovat apod. Pral bych si, aby kazdy citatel techto radku dokazal radovat z malickosti, aby i v tom zlem, co ho postihlo, nachazel dobre. Je to narocna cesta, ale myslim si, ze stoji za to po ni jit.
10. Viktor Fischl: "Hovory s Janem Masarykem, ceska expedice, 1996
    Lide mi posilaji desitky a desitky vselijakych dotazniku a ptaji se mne na nejpitomnejsi veci. ...Ale jeste nikdo se mne nezeptal na recept na stesti. ... Ted chcete slyset ten recept. Tak ono to je nejak takhle: Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."
    Co mne k tomu napada: ze k temhle slovum Jana Masaryka neni co dodat.
    Preji Ti, abys premyslel(a) o techto radcich.
    Preji Ti hezke vanoce a hodne stesti nejen v roce 2006.

      Petr (Wawi) Wawrosz

Ahoj,

zas je ti cas vanoc, prelomu roku, cas prani, blahopani, zamysleni apod.

Uz po nekolikate tuto dobu zkousim psat uvahu/zamysleni, kterou pak posilam lidem v adresari Velkeho vozu. Letos mi to obzvlaste neslo. Zacal jsem psat nekoli textu, kazdy z nich se mi po case prestal libit, tak jsem jej zase smazal. Co s tim?

Kdyz jsem nad tim premyslel, tak jsem si rikal, kdo ma cas cist dlouhe a (priznejme si sebekriticky) mozna ne zcela srozumitelne me maily (se spoustou uvah, ve kterych se nevyzna ani jejich autor). A tak mne napadlo, to udelat takhle a sestavit takove desatero (treba pro rok 2005):

1.         Realita je socialni konstrukci

Neexistuje nic takoveho jako objektivni realita. Vsechno co vidime, vime, zanme, mae pouze z naseho pohledu. Mravenci to mohou videt jinak, o delfinech ani nemluve. To ze umime cist, psat, pocitat, vynalezli jsme kolo apod., není ještě duvodem, abychom se povazovali za pany tvorstva.

2.         Při nasem rozhodovani bereme do uvahy mezni prijmy a mezni naklady

At se nam to libi nebo ne, at si kdo chce co chce rika, at si mamka narika, tak vetsinou při rozhodovani zkoumame, zda-li uzitek (respektive prisrustek uzitku, cili rozdil mezi budoucim a soucasnym uzitkem) z naseho rozhodnuti, prevysi naklady na jeho dosazeni. Uzitkem muze byt i dobry pocit, potraba udelat radost apod. Drobnym problemem je, ze zvlaste u nakladu dochazi k tomu, ze ne vsechny neseme (hradime) - typickym prikladem je situace, když nekdo odhodi na ulici flasku. Uzitek je zrejmy (zbavil jsem se odpadu), naklady na uklid nese někdo jiny. Pouceni: ekonomie je uzitecna veda, musí mit ale tez eticke a dalsi rozmery.

3.         Nic není nejdulezitejsi

Prakticky vždy mame moznost volby, cili porovnavame nejake varianty/alternativy. Co je dulezite je dulezite pouze z naseho pohledu (viz bod 1). Rici o necom, ze je to nejdulezi, znamena zbavit ostatní volby. Navíc, pokud něco uprednostnime navzdy nad ostatni, tak nam spousta věci utece. Samozrejme, ze se musime rozhodovat a ze v danou chvili se musime pro něco rozhodnout. Ale je to rozhodnuti pro tuto chvili a situaci. Nemelo by platit "na vecne casy a nikdy jinak" (aneb jen hlupak nemeni sve nazory)

4.         Z dlouhodobeho hlediska jsme vsichni mrtvi

Z dlouhodobeho pohledu zadna cinnost na tomto svete nemá smysl, stejne jednou umreme. Na druhou stranu nedelat vůbec nic, není to skoda? Ten cas mezi zrozenim a smrti lze prece necim vyplnit a muze to byt i zabavne?

5.         Usmivej se bude hur

Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo byt ještě hure, pravi klasik. Usmev je jednim ze zpusobu, jak se branit proti tizive realite. Navic se ukazuje, ze usmivajici clovek je ve vetsi psychicke pohode. Jen probuh se neusmivejme porad. Vseho moc skodi a i plac ma sve místo.

6.         Co je slozite je vzdyky basic

Neexistuje nic takoveho jako jednoduche reseni, protože jednoduche reseni nutne pomiji spoustu faktoru, obsahuje radu zanedbani apod. Na druhou stranu nepalti, ze co je slozite, je spravne a dobre. Ve slozitosti se muzeme stratit, dosahnout cile zbytecnou obklikou, s nakdy, ktere není nutno vynakladat. Idealni cesta, je ta, která je si vedoma slozitosti, zaroven však genialni jednoduchosti miri tam, kam je potreba. Nachazet takove cesty je jednoduche i slozite zaroven ...

7.         Zastavte svet, chci vystoupit aneb dejte mi pevny bod a pohnu vesmirem

Jsme soucasti planety Zeme, jsme vždy uvrzeni do nejakeho prostredi, mezu nejake věci, k necemu se vzdy vztahujeme. Vystoupit z daneho ramce, znamena zastavit svet, k tomu, abychom danym ramcem mohli pohnout potrebujeme nejaky pevny bod lezici mimo tento ramec. Ani jedno se nam nedostava, takze svet se toci a toci a vesmir .... (vime vlastne si, jak mala je Země ve vesmiru?)

8.         Nachazet smysl pro nase metafory nebo jim alespon porozumet

Slovy nemuzeme vyjadrit vsechno, co citime, vime, tusime, co je nam blizke. Nekdy si vypomuzeme metaforou, jindy bajkou, pohadkou. At uz rikame cokoliv, měli bychom se snazit poslouchat, hledat smysl v tom, co rikam ja, co rikaji jini nebo se pokouset tomu alespon porozumet. Ne vzdy se to podari

9.         Kolik tresni, tolik visni aneb budeme tam coby dup

Slovni hricky, idiomy, neprelozitelna rceni jsou jednou z nejkrasnejsich soucasti kazdeho jazyka. Nekdy jsou neprelozitelne a nevysvetlitelne. Vyse uvedene tvrzeni za nevysvetlitelne prohlasim. Ostatne, zijeme prece s tajemstvim, stále něco nevime a je to dobre.

10.       E = mc2 

Ti, kdo rozumi teorii relativity, tomu rozumi, a pro ostatní by vysvetlovani bylo prilis slozite a navíc by presahlo stanoveny rozsah.

11.       a neberte vsechno vazne aneb ledacos muze byt i jinak ...

Mej se krasne, do roku 2005 vse nej

                                                                                    Petr Wawrosz

Velky vuz, obcanske sdruzeni pro rozvoj osobnosti, www.velkyvuz.cz