Vánoční text z roku 2011

Esej o významu slov

(vánoční a novoroční text, napsáno 22.12.2011, mírně upraveno 23.12.2011)

Je tady opět čas vánoc, čas přelomu dvou roků. Od roku 2001 pravidelně v danou dobu píši svůj vánoční a novoroční text. Letos mne jeho téma napadlo 13.12.2011 (hezké datum, že J) – "Esej o významu slov". Zároveň mne ale hned napadlo, že v češtině přinejmenším jeden text o slovu existuje – konkrétně "Slovo o slovu", jehož autorem je Václav Havel (jeho text je z roku 1989) a že bych svůj text neměl psát, pokud si Havlův text znovu nepřečtu (naposledy jsem jej četl asi před 5 lety. Slovo o slovu jsem si přečetl ve čtvrtek 22.12.2011. Nicméně za poněkud jiných okolností. Václav Havel o 18.12.2011zemřel, můj text vzniká 4 dni po jeho smrti. Určitě není mou ambicí se s jeho textem srovnávat. Berte, prosím, můj text jako zamyšlení člověka, který chtěl a chce "Esej o významu slov" napsat, který by tento text psal tak jako tak.

Esej o významu slov mne napadla proto, že stále častěji jsem v situaci, kdy píši. Píši hodně – většinou odborné ekonomické texty. Těch slov, co napíši, je možná mnoho – lidé kolem mne (třeba moje přítelkyně) mi doporučují škrtat. Obvykle se bráním, tvrdím, že dané slovo má smysl, že bez něj nebude text úplný. Občas ale uznám, že okolí má pravdu a něco škrtnu. Mám při tom ale pocit, že žiji v prostředí inflace slov – kolem je tisíce knih, tisíce zpráv a textů na internetu, v novinách, časopisech, v hudbě, v rádiích, televizi, kinech, filmech, apod. V jednotlivých slovech se ztrácím, přestávám vnímat, co reprezentují, k čemu se vztahují. Svůj obraz o světě si vytvářím na základě fragmentů vět, neúplných informací, na základě zkratek. Paradoxně ale produkuji další slova – když píši, když přednáším, když vysvětluji, když komunikuji. I já přispívám k inflaci slov, k jejich množení, k tomu, že říkají málo, k tomu že přestávají mít svůj význam, přestávají odkazovat.

Tím, že člověk disponuje slovem, že dokáže slova skládat do smysluplných vět, že dokáže prostřednictvím slov komunikovat, se ale odlišuje od ostatních živočichů na této planetě. Kdybychom slovem nedisponovali, pravděpodobně bychom nebyli schopni většiny vynálezů, které za existenci lidstva vznikly, pravděpodobně by lidské společenství bylo méně dokonalé, pravděpodobně bychom žili zcela jinak. Na počátku bylo slovo, říká bible. Bez slova by člověk nebyl člověkem.

Pokud dochází k inflaci slov, tak vlastně znehodnocujeme sebe sama. Znehodnocujeme svoje lidství, svým způsobem přestáváme být lidmi. Nedělám si iluze, že lze inflaci slov zabránit. Mohlo by se konstatovat: právě ty lidské vynálezy, které jsou možné právě díky slovu, jsou zároveň i příčinou inflace slov. Stejně jako průmyslová výroba je příčinou poškozování životního prostředí, stejně jako automobilismus je příčinou toho, že jsou auty zabíjeny lidé. Pozor ale, není to samotná průmyslová výroba, není to samotné auto či automobilismus – vždy jsou za tím konkrétní lidé, kteří produkují, či kteří řídí auto. Své zodpovědnosti se nikdy nezbavíme. Je nás ale příliš mnoho, naše aktivity jsou obtížně koordinovatelné, aby k daným jevům nedocházelo, jsme bytosti nedokonalé. Proto každá lidská aktivita, každý vynález má v sobě "geneticky zakódovány" jak pozitiva, tak negativa. Proto ani slova nemohou být dokonalá.

Druhý důvod, proč jsem letos chtěl psát esej o významu slov, spočívá v tom, že si stále častěji uvědomuji, jak obtížné je se přesně vyjádřit. Velmi často říkám, že určité slovo popisuje nějakou věc, vlastnost apod., ale pouze s částečnou přesností, že neznám jiné slovo, než toto, ale že to není zcela přesné. Snažím se o významu slov přemýšlet, snažím se hledat vhodná slova. Rozhodně to nedělám vždy a všude – jak jsem výše napsal, i já přispívám k inflaci slov, přispívám i tím, že jich používám zbytečně moc, že je bezmyšlenkovitě (nebo s nedostatečným zamyšlením) použiji. Jsou také i chvíle, kdy svých slov lituji, kdy si, poté, co jsou nějakým způsobem vyřčena (formulována), uvědomuji, že daná slova neměla vůbec padnout, případně, že jsem měl říci (formulovat) slova jiná. Nejsem dokonalý, dělám chyby a dělám je i ve slovech. Jsem však přesvědčen, že, pokud budeme o významu slov přemýšlet, tak budeme alespoň částečně zabraňovat jejich inflaci a budeme tak více lidmi.

Přemýšlet o významu slov vyžaduje osobní zodpovědnost. Vyžaduje vzdělávat se, studovat, diskutovat s druhými, hledat v čem se moje významy slov liší a shodují s druhými. Jsem opět u svých věčných témat – tématu zodpovědnosti, tématu vzdělávání. Nenapíši k nim tady nic dalšího, třeba právě proto, abych nepřispíval k inflaci slov. Možná jen jednu věc – už 22 let máme v ČR opět, po období reálného socialismu, svobodu slova. Můžeme říkat to, co si myslíme, cítíme apod. Vím, že je to složitější, že i v demokracii existují nejrůznější omezení svobody slova, která nemusí spočívat jen ve viditelných zákazech, příkazech apod., že daná omezení mohou plynout ze struktury tržní ekonomiky, atd. Přesto je tato svoboda slova nesrovnatelně vyšší než v Československu před rokem 1989 nebo než aktuálně v některých zemích. Nicméně umět používat svobodu slova znamená mimo jiné právě přemýšlet o významu slov – co znamenají, co mohou znamenat, co jimi chceme a můžeme říci, apod.

K významu slov poslední téma. Václav Havel ve svém "Slovu o slovu" uvedl, že slovo může být pokorné i pyšné.  Stejně jako pokorní a pyšní jsme my lidé. Pokorní jsme podle mne mimo jiné tehdy, pokud se snažíme hledat význam slov, pokud přemýšlíme, o tom, co znamenají. Pyšní jsme mimo jiné tehdy, pokud je pronášíme (formulujeme) bez rozmyslu, pokud neuvažujeme, k jakým důsledkům jednotlivá slova, věty, texty mohou vést, případně, pokud o určité nežádoucí účinky usilujeme. Člověk může být pokorný i pyšný, je to vždy jeho volba. Bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Václav Havel upozornil ještě na jednu důležitou věc: "nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné". Jako určitá analogie mne napadá jeden z poznatků teorie chaosu – vytvořit něco (uspořádat něco, k tomu, aby vznikl ucelený systém) je zapotřebí spousta práce. Rozbít, zbourat něco, je velmi snadné. Přemýšlením o smyslu slov snad přispějeme k tomu, že bude vznikat více smysluplných věcí a méně často bude docházet k bourání.

Uvědomuji si, že ve výše uvedeném jsem asi zjednodušoval. Dané věci jsou nepochybně složitější a komplikovanější. Budu ale letos opravdu stručný, do zákoutí dalších složitostí se nevydáme, ať opravdu k inflaci slov nepřispívám. Přeji (nejen) pro období vánočních svátků v roce 2011 a nejen po celý rok 2012:

-          Ať se nepotýkáš s inflací slov a ať k této inflaci nepřispíváš.

-          Ať přemýšlíš o smyslu slov, a ať se ti daří.

-          Ať používáš slova způsobem, který je pokorný a nikoliv pyšný.

Měj se fajn

Wawi

Jedna věta na závěr: "Pane Václave Havle, děkuji".

PS: Z Havlova "Slova o slovu přináším pár úryvků. Plný text je na stránkách www.vaclavhavel.cz. Budu rád, když se nad nimi zamyslíš.

Václav Havel "Slovo o slově" (Proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu 15. října 1989)

...

Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té kni­ze to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmír­ného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská du­še, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova. A je-li tento zázrak klíčem k dějinám člověka, pak je zároveň i klíčem k dějinám, společnosti, ba možná že je tím prvním jen proto, že je tím druhým; kdyby totiž slo­vo nebylo druhem komunikace mezi dvěma či více lidskými "já", nebylo by asi vůbec.

To všechno nějakým způsobem vlastně od vždycky víme nebo aspoň tušíme; pocit zvláštního význa­mu a váhy slova je v povědomí lidstva zřejmě od nepaměti přítomen.

Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se od nepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zaha­leno, a svým slovem to ovlivnit. Jako věřící se mod­líme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, ji­miž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemné­mu běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.

Čili: ať už si to uvědomujeme či nikoliv, ať už si to vysvětlujeme jakkoliv, jedno se zdá být zřejmé: že na světodějnou moc svého slova odvždycky – a v jis­tém smyslu právem – věříme.

Proč říkám "právem"?

Je opravdu lidské slovo tak mocné, že může měnit svět a ovlivňovat dějiny?

...

Myslím, že nemusím právě vám obsáhle vykládat o černé magii některých slov, protože jste na vlastní kůži v poměrně nedávné době zažili, k jak nevýslov­ným dějinným hrůzám může za určité politické a so­ciální konstelace vést hypnoticky uhrančivé a zároveň neskutečně šílené slovo jednoho průměrného maloměšťáka. Nechápu sice, čím mohl část vašich otců a matek uhranout, ale zároveň chápu, že to muselo být cosi velice sugestivního a velice zákeřného, když to bylo schopno, byť jen na krátkou chvíli, uhra­nout i onoho velkého ducha, který dal tak nový a pro­nikavý smysl slovům "das Sein", "das DaSein" a "die Existenz".

Co chci říct: slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!

Jaké bylo vlastně slovo Leninovo? Osvobozující, nebo naopak šálivé, nebezpečné a posléze zotročující? Zájemci o dějiny komunismu se o to dodnes vášnivě přou a zřejmě ještě dlouho přít budou. Já osobně jsem si na tomto slově všiml hlavně toho, že bylo trvale vzteklé.

Jaké bylo vlastně slovo Marxovo? Vrhlo světlo na celou jednu skrytou rovinu společenských mechanismů, anebo to byl jen nenápadný prazárodek všech pozdějších strašných Gulagů? Nevím, nejspíš asi obojí současně.

A co slovo Freudovo? Odkrylo tajný kosmos lid­ské duše, anebo to byl jen zárodek iluze, kterou se dnes omamuje polovina Spojených států americ­kých, totiž že se lze zbavit svých trápení a svých vin tím, že jejich břímě odložíme do interpretace dobře zaplaceného odborníka?

Ale šel bych ještě dál a ptal bych se ještě provokativněji: jaké bylo vlastně slovo Kristovo? Byl to začátek dějin spásy a jeden z nejmocnějších kultu­rotvorných impulsů v dějinách světa – anebo to byl duchovní prazárodek křižáckých tažení, inkvizicí, hubení amerických kultur a posléze celé té rozpo­ruplné expanze bílé rasy, která způsobila tolik tra­gédií, včetně té, že dnes největší část lidského světa spadá do smutné kategorie světa prý až třetího? Já si pořád myslím, že to bylo spíš to první, ale nemohu zároveň ignorovat stohy knih, které dokazují, že i v tom nejčistším raném křesťanství bylo už nevědomě zakódováno cosi, co na pozadí souhry tisíce jiných okolností, včetně relativní trvalosti lidské po­vahy, mohlo určitým způsobem duchovně otevřít prostor i oněm hrůzám, o nichž jsem se zmínil.

....

Na počátku všeho je slovo.

Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi.

Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test.

Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží.

Záleží na nich.

Záleží na nich všude.

Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, za­tímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.

...

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.

Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a na­plánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán neza­mlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budouc­nosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.

Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.

Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.

Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pát­rat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.

To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistic­ký. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.

Jako takový není ovšem zakotven před horizon­tem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.

Nebudu vysvětlovat, proč tomu tak je. Daleko lé­pe totiž, než bych to byl schopen učinit já, to učinil už váš velký předek Immanuel Kant.