Vánoční text z roku 2010

Ahoj,

je tady opět čas vánoc, přelomu kalendářních roků. Čas, kdy se dávají dárky, čas, kdy se píší přání. V tomto čase Petr Wawrosz píše nějaký text, který vydává za hlubokomyslnou úvahu. Letos (tj. v roce 2010), tak činí už podesáté. První z těchto textů vznikl v roce 2001. Skutečnost, že už se jedná o 10. text, předurčuje, o čem bude. Jakýsi pokus o shrnutí těch 9 předcházejících. Najdeš je v příloze. Pokud bych měl shrnout jejich hlavní téma, lze to učinit následovně:

2001 – 11. září 2001

2002 – povodně

2003 – chvála průměrné každodennosti

2004 – desatero na motivy nejrůznějších citátů

2005 – výpisky z četby

2006 – o akcích Velkého vozu a činnostech s tím spojených

2007 – o předání předsednictví Velkého vozu, zážitkové pedagogice

2008 – jaký byl rok 2008 v hlubších souvislostech

2009 – abeceda různých obyčejných i závažných pojmů

Vedle těchto vánočních textů vznikly ještě dva volební texty, které byly psány před volbami do Poslanecké sněmovny – jeden v roce 2006 a druhý v roce 2010. Letos o prázdninách potom vznikl ještě jeden filosofický text – o knihách, které jsem psal. Dále lze mezi hlubší texty přiřadit i jeden letošní text s odkazy na nejrůznější internetové zdroje, přičemž témata těchto zdrojů jsem poněkud komentoval. I tyto 4 texty najdeš v další příloze.

Samotné myšlenky daných textů se pokusím shrnout do 10, respektive 11 bodů.

1. Člověk jako bytost vystavená sázce

Člověk je sice velmi inteligentní, inovativní bytost, bytost, která rozšiřuje své poznání, dokáže vytvářet kulturu, podmanit si přírodu, dokáže dokonce manipulovat se svými genovým kódem. Přes veškeré tyto úspěchy, které lidstvo za dlouhou dobu své existence dokázalo, jsme stále vystaveni sázce – jsme vystaveni přírodě a jejich vlivům, které nás tu a tam nepříjemně zaskočí (viz povodně v roce 2002 i letošní povodně). Jsme ale zaskočeni i vlastní mocí. Jsme překvapováni tím, že v důsledku automobilů, rovněž dochází k dopravním nehodám. Jsme překvapování existencí civilizačních chorob. Jsme překvapováni tím, že svět je příliš komplexní, takže mu nerozumíme. Jsme překvapováni, že důsledkem této komplexity jsou někdy ekonomické i finanční krize. Jsme překvapováni, že počet znalostí je natolik velký, že musíme být specialisté pouze v malé části – důsledkem třeba je, že vědci, kteří se zabývají odlišnými částmi téhož oboru (např. fyziky) nemají dostatek znalostí toho druhého vědce. Jsme překvapováni, že jako důsledek ohromných možností, které máme, se po nás chce flexibilita a my tak flexibilní nedokážeme být. Jsme překvapováni, že v důsledku těchto možností prudce rostou náklady na naše rozhodování, musíme se rozhodovat po delší dobu. Jsme překvapováni, že v mnoha oblastech jsme vydáni na milost expertů a odkázáni na jejich stanovisko. Jsme překvapováni, že přes veškerý pokrok lékařské vědy, stárneme a umíráme. Jsme překvapováni, že v důsledku stravy, tloustneme. Jsme překvapováni, že čím více toho víme, tím menší jistotu vlastně máme. Jsme překvapováni vlastní mocí a nevíme co tím.

A co tedy s tím?

Naše překvapení pramení podle mne z toho, že rozvoj vědy, znalostí nám na jednu stranu dává více jistoty, informací, ruku v ruce zároveň tuto jistotu zpochybňuje. Musíme volit ve světě protichůdných informací, ve světě, kdy naše rozhodnutí mohou být v krátké době beznadějně zastaralá. Jsme vystaveni sázce v tom smyslu, že se musíme nějak rozhodnout, ale málokdy víme s naprostou jistotou, zda-li se rozhodneme správně a dobře. Jsme vystaveni sázce, protože naše existence závisí na existenci dalších lidí. Závisí i na náhodě, na tom, zda jiný neudělá chybu apod. Svět velkých možností je proto svět velkých nejistot. Této nejistotě čelí i ti, kdo zdánlivě nemají možností příliš (např. proto, že nemají mnoho peněz) – i oni závisí v mnohém na svém okolí, i oni se musí rozhodovat v komplexu protichůdných informací. I oni jsou tedy vystaveni sázce.

V Maslowově hierarchii potřeb je jak potřeba jistoty a bezpečí, tak potřeba seberealizace. Tyto potřeby jdou nutně proti sobě – pokud se seberealizuji, vyhledávám něco nové a tím nutně podrývám dosavadní jistoty a bezpečí. V okolí Velkého vozu se pohybují spíše lidé, kteří se chtějí seberealizovat – proto jezdí na zážitkové akce, proto je organizují apod. Mnozí jiní lidé se nemají potřebu seberealizace dostatečně uspokojenu, nejistot kolem nich je ale příliš mnoho. I proto se ozývá volání po silné ruce, po jednoduchém řešení problémů, i proto se objevují konspirační teorie, či teorie typu "za všechno mohou ..."

Co tedy s tím? Alespoň v tom vyspělém západním světě, do kterého patříme, většina lidí disponuje řadou možností. Možná zkratkovitě a nepřesně se dá říci, že je nám nabízeno spoustu chleba a spoustu her. Je ale nabízeno málo znalostí, jak tyto možnosti zvládnout, jak se jimi naučit disponovat. Jako vysokoškolský pedagog jsem přesvědčen, že jednou z cest, jak obrovské možnosti i obrovskou nejistotu, která je s nimi spojena, zvládnout, je pomocí vzdělávání – ale vzdělávání, které nás učí s možnostmi i nejistotou pracovat. Vím, že dosavadní formy vzdělávání to dělají nedostatečně, ale to je jiné téma. Myslím si, že velkým úkolem zážitkové pedagogiky by mělo být pracovat s problematikou možností a nejistoty, která je s možnostmi spojena.

Pokud se totiž podaří dané téma (čili i téma člověk jako bytost vystavená sázce) dobře zpracovat, podat, uchopit, můžeme jej přijmout jako velkou výzvu. Lze se té sázce potom postavit – lze hrát, i když víme, že nemusíme vyhrát. Postavit se dané sazce znamená přijmout skutečnost, že jsme smrtelné bytosti, že závisíme jeden na druhém, že nikdy nebudeme vědět všechno, dokázat s tím žít, dokázat přijmout odpovědnost za naše chyby, omyly i nedostatky. Abychom toho byli schopni, musíme se vzdělávat, musíme o daných věcech diskutovat, musíme se nad nimi střetávat. Tu sázku sice nemůžeme jednoznačně vyhrát, ale můžeme usilovat, abychom neprohráli.

2. Politika je demokratické řešení rozporů.

Protože jsem lidé různí, máme na různé otázky různé názory. Musíme se ale nějakým způsobem dohodnout, jak se tyto otázky budou řešit. Pokud se vůbec nedomluvíme, tak nebudeme spolupracovat, čímž pádem, řada možností vůbec nebude realizována, případně vzniknou velké škody – jako ilustrativní příklad lze použít situaci, kdy některá auta budou v důsledku nedomluvy jezdit vlevo a některá vpravo. Domluvit se lze různými způsoby. Třeba tak, že silou donutíme druhé, aby nás poslouchali. Válkou, když si podrobíme jiné území a lidi, kteří na něm žijí. Nebo také na první pohled zdlouhavým vyjednáváním, hledáním kompromisu, více či méně optimálního řešení. Politika je podle mne o hledání těchto řešení, kompromisů. Je tudíž nutně zdlouhavá, pomalá. Protože výsledkem je právě spíše kompromis, nutně málokdo je zcela spokojen. Nicméně ostatní způsoby jsou horší. Monopoly jedné pravdy vedou k diktaturám a utrpení.

Politika nutně musí být bojem o moc. Bez moci nelze žádné řešení prosadit. Bez moci je politika pouze debatním kroužkem, bez konkrétních závěrů. Problémem je, pokud politika přestane být schopna jednotlivé kompromisy nacházet, respektive, pokud moc stane jediným cílem a nikoliv prostředkem. Dané jevy se do značné míry staly v Česku v letech 2006-2010. Nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) se nebyly schopny domluvit téměř na ničem jiném než na tom, jak si rozdělit moc, aby získaly výhody pro sebe. Výrazně však rezignovaly na hledání kompromisu v podstatných otázkách – ať už šlo o jednotlivé reformy, o postup při předsednictví ČR v EU, apod. Důsledkem bylo i vyslovení nedůvěry Topolánkovy vlády v půlce tohoto předsednictví.

Demokratická politika však dokáže na dané jevy reagovat. I zde může být Česko skoro ukázkovým příkladem – ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 ztratily obě strany řadu voličů. Nutně ztratily i strany, které se ve volebním období 2006-2010 na daném stavu podílely, tj. zelení a lidovci (obě strany se do sněmovny ani nedostaly). Pokud by neexistovala demokratická politika, tak by se daný stav řešil revolucemi, převraty apod. Historie potom jednoznačně ukazuje, že historie a převraty končí mrtvolami, popravami a jinými jevy. Proto chraňme si demokratickou politiku. Vyžaduje to řadu věcí. Svobodnou diskuzi. Nezávislá média a další kanály, kde lze projevit názor – internet je v tomto velmi mocný. Úctu k protivníkovi. Opět jsem zde u vzdělání – pokud si nebudeme vážit odlišných názorů, pokud se jich nenaučíme vážit, bude demokratická politika v ohrožení. Nutné jsou kontrolní mechanismy – nejen volby, ale i soudy, orgány typu Nejvyššího kontrolního orgánu apod. Hodně záleží na funkčnosti daného uspořádání – kdo jmenuje soudce, členy NKÚ, atd., jak jsou tyto orgány financovány apod. Zde má ČR řadu nedostatků – např. problematika státního zastupitelství, politici zde mají příliš velký vliv, takže mohou relativně snadno ovlivnit, aby kauzy, které se jich týkají, nebyly řešeny.

Podstatnou úlohu může sehrát i tzv. občanská společnost. Rozhodně není samospasitelná, protože nejrůznější iniciativy, sdružení, petice apod., mohou prosazovat i věci, které jsou výhodné pouze pro ně nikoliv však pro ostatní. Nicméně, na druhou stranu, jen angažovaní občané budou upozorňovat, že něco je v nepořádku. Proto představa, že demokracie rovná se pouze volby, a že mimo volby by občané měli mlčet je nesprávná. Je třeba konstatovat, že zejména v ODS je tato představa poměrně rozšířena. Mohl bych zde psát o konkrétních projevech a důsledcích – např. o vzniku koalice ODS a ČSSD v pražském zastupitelstvu. Nebezpečí této koalice spočívá právě v tom, že jejím cílem bude pouze moc sama o sobě a nic víc. Dále spolupracují strany, které zastávají relativně odlišné názory, takže v důsledku této spolupráce se vytrácí ideová diskuse (po které na jednu stranu třeba volá Václav Klaus, na druhou stranu mu toto vytrácení v případě daných koalic nevadí – proč asi?!) a usiluje se vskutku pouze o výhody pro vládnoucí strany. Mimochodem důsledkem těchto spoluprací může být nárůst extremismu – občané se naštvou a budou volit populisty. Rakousko to zažilo – tamní vládnoucí strany si natolik rozdělily moc a natolik sblížily, že jim opravdu šlo především o uchování moci a o výhody pro sebe než o cokoliv dalšího, takže občané na protest volily spíše extrémní strany. Jak tzv. velké koalice nejsou zkázou světa, určitě je třeba jejich počínání (stejně jako počínání jakékoliv vlády na jakékoliv úrovni) sledovat.

Takže, važme si demokratické politiky, ale kontrolujme ji. A nečekejme od ní zázraky. I politici jsou lidé, tedy chybující bytosti, takže očekávat, že se vždy rozhodnou správně a že vždy vyřeší naše problémy, je naivní. Osobně mne fascinuje, že to přesto čekáme. Pokud jednotlivé součásti nějakého celku (např. státu) nejsou dokonalé a z principu věci nemohou být dokonalé, nemůže být nutně dokonalý ani stát a nutně nemůže vyřešit všechny naše problémy.

3. chvála průměrné každodennosti a mezní užitek je dříve nebo později klesající

Tyto teze vědomě spojím.

Průměrnou každodenností myslím běžný normální život, běžné obstarávání. Jak píši v textu z roku 2003 (psal jsem jej bez háček a čárků): "je o nejobvyjklejsi strankou zivota. Veskere existovani je takove, ze z tohoto zpusobu byti vychazi a zase do nej vraci. Je pro nas vsedni a duverna a proto zpravidla opomijena. Nezridka ji navic ani poradne nepozname - to, co je nejblizsi a zname, je stale prehlizene a nepoznane. Prumerna kazdodennost je zkratka to, co dnes a denne zijeme."

V tom textu z roku 2003 jsem rovněž psal, že Velký vůz de facto nedělá nic jiného, než že se snaží z oné průměrné každodennosti vystoupit. Nicméně nelze z ní vystupovat pořád. Život nemůže být neustálý zážitkový kurs. Nemůže být neustálý mejdan, neustálý outdoorový závod, neustálé cesty za dobrodružstvím, apod. Musí být i ono obyčejné obstarávání, ona obyčejná produkce statků, ono obyčejné vzdělávání se, ono obyčejné obstarávání našich běžných potřeb. Bez těchto věcí bychom zahynuli.

Pokud bychom neustále jezdili na zážitkové akce, chodili na mejdany, apod., tak by dříve nebo později začalo platit, že mezní užitek z daných aktivit by se snižoval – zkrátka a dobře tyto aktivity by nás již tolik nebavily, neměly by pro nás tak velký přínos. Proto je průměrná každodennost nutná. Jen díky průměrné každodennosti můžeme tu a tam někam vystoupit, zažít její ozvláštění. Jen díky průměrné každodennosti si můžeme vážit toho, co každodenní není. Průměrná každodennost znamená rovněž přijmout zodpovědnost, to, že se musíme o sebe starat, že musíme pečovat o druhé. Znamená pokoru, uvědomění si, že k životu potřebujeme obstarávání řady věcí, že je třeba pracovat, překonávat překážky, potýkat se s nezdary. Velkým problémem současné západní společnosti je, že řada lidí z průměrné každodennosti až příliš snadno utíkat. Volání po sociálních jistotách, po velkém zabezpečení v nezaměstnanosti apod. není svým způsobem nic jiného než snaha vymanit se z této průměrné každodennosti, snaha užívat si. Důvodem, proč západní společnost mnohdy zaostává za jinými částmi světa je právě skutečnost, že si chceme příliš užívat, ale málo pracovat a málo nést zodpovědnosti.

Jenže mezní užitek z tohoto užívání klesá a dříve nebo později se dostavuje nějaká forma kocoviny. Svým způsobem je jednou z těchto forem i ekonomická krize, která propukla v zásadě v roce 2008 (o přesném datu se vedou spory). Chtěli jsme mít zkrátka příliš mnoho věcí a chtěli jsme je mít hned – na dluh, za každou cenu. Když se ukázalo, že dluhy nejsme schopni splácet, nastaly problémy. Zadlužování není problémem samo o sobě, stává se problémem, pokud jsou dluhy použity na neproduktivní spotřebu nebo neproduktivní investice. To se před rokem 2008 často dělo a důsledky nejsou překvapivé. Samozřejmě ty důsledky často nesou ti, kteří nebyli pachateli příčin nebo se na příčinách podíleli jen nepatrně. Mohl bych psát, že postižení měli být více ostražití, nicméně vím, že jejich mezní náklady na ostražitost byly často vysoké a užitek nízký. Opět tedy záleží na celkovém uspořádání společnosti, na jejích institucích, hodnotách apod. A společnost, která si dokáže vážit průměrné každodennosti, společnost, která ví, že mezní užitek z nějaké určité činnosti je vždy klesající, bude vůči krizím odolná o něco více, než společnost bez těchto hodnot.

Díky doporučení Gabči Schwarzové jsem si letos přečetl knihu Thomase H. Eriksena "Syndrom velkého vlka" s podtitulem "hledání štěstí ve společnosti nadbytku". Píše se tam hodně o klesající mezní užitečnosti, o tom, že lidé v bohatých společnostech nejsou výrazněji šťastnější než v chudých společnostech. Tyto závěry nejsou překvapivé – lze je najít i v dalších studiích, z nichž některé mají vědečtější charakter. Nicméně v dané knize navíc nacházím chválu oné průměrné každodennosti i možnost, jak z ní adekvátně vystupovat – klást si cíle, které jsou zároveň ambiciózní a zároveň reálné. Na první pohled, to může připadat rozporně, navíc nikdy dopředu nevíme s jistotou, zda-li cíl je přiměřeně ambiciózní nebo přiměřeně reálný. Ale, spousta lidí se trápí proto, že si kladou pro sebe nereálné cíle – chtějí být v ledačems nejlepší, chtějí mít spoustu věcí, a nemají na to. Jiná spousta lidí se trápí proto, že jsou málo ambiciózní a kladou si málo reálné cíle. Jsou potom naštvaní, že téměř nic nedokáží, že téměř nic nemají apod. Rozumná ambicióznost a reálně stanovené cíle, se zdají proto být řešením, jak průměrnou každodennost překonávat, ale jak v ní zůstat zároveň zakotven. Opět, je zde nutná výchova, opět zde velkou úlohu může sehrát svět zážitkové pedagogiky.

Lze namítnout: ti největší géniové byli naopak velmi ambiciózní a kladli si cíle, které vypadali nereálně. Přiznávám se, že si touto argumentací nejsem jist. Víc se mi líbí argumentace, že jejich cíle byli reálná a přiměřeně ambiciózní jejich možnostech. Konkrétní příklad: líbí se mi třeba interpretace, že Einsteinovy teorie je přiměřeně ambiciózní a přiměřeně reálné rozšíření newtonovské fyziky. Dále se domnívám, že lidé, kteří si kladli příliš ambiciózní a nikoliv reálné cíle , nakonec dopadly špatně. Příklady – Alexander Makedonský, Napoleon. Navíc, tito lidé nakonec způsobili utrpení mnoha dalším lidem.

Proto: važme si průměrné každodennosti, uvědomme si, že naše mezní náklady jsou klesající.

4. postupné sociální inženýrství aneb naše jednání má vždy žádoucí i nežádoucí důsledky

Tento bod hodně souvisí s těmi dvěmi předcházejícími. Pokud něco chceme měnit, zlepšovat, je podle mne optimální cesta postupného sociálního inženýrství, tedy cesta postupných změn, a to právě proto, že většina našich činů má žádoucí (předem znám) i nežádoucí (nikoliv předem známé) důsledky. V důsledku komplexnosti světa nejsme schopni odhadnout důsledky našich kroků, nejsme schopni vědět, jak na ně budou jiní reagovat. I dobře míněné záměry mohou mít chybu v detailech, který se ukáže jako podstatný. U příliš velkých změn je větší pravděpodobnost chyby, větší pravděpodobnost, že s nimi budou někteří nesouhlasit, že vyvolají velký odpor.

Uvědomuji si, že se nyní pohybuji na velmi obecné úrovni. Správně se můžete ptát, co je onou příliš velkou změnou? Nemohu odpovědět jinak než, že to závisí na okolnostech. Můj oblíbený filosof Karl Popper, který termín postupného sociálního inženýrství razil, pokládal za velké změny zejména změny na úrovni celého společenského systému – např. změna kapitalistického uspořádání na socialistické. Jednalo se o radikální změnu, která se právě pro svoji radikálnost ukázala jako chybná. Navíc šlo o změnu, při které byli likvidováni ti, kteří s ní nesouhlasili, takže tato změna způsobila řadu utrpení. Příliš velká změna mlže být ale i změna firemní kultury, změna daňové soustavy apod.

Z hlediska ekonomie se mi líbí institucionální ekonomie, která zkoumá, jak naše chování ovlivňují nejrůznější formální a neformální normy – formální jsou zejména platné právní předpisy, neformální nejrůznější zvyky, tradice, hodnoty apod. Ukazuje se přitom, že ty neformální se mění mnohem pomaleji než ty formální. Neformální jsou produktem dlouhodobého vývoje, odrážejí dlouhodobé zkušenosti. Možná jeden konkrétní příklad: v Německu v protestantské oblasti se v minulosti udržela jedna katolická vesnice. Nyní náboženské rozdíly nehrají podstatnější roli, navíc, řada obyvatel této vesnice se ke katolictví ani nehlásí. Přesto tato katolická vesnice volí poněkud jinak než její okolí. Nebo ještě jinak: komunisté snili, že utvoří nového socialistického či komunistického člověka. Ukázalo se ale, že řada dřívějších norem, zvyků apod., nelze překonat a zvrátit. Radikální změny právě obvykle pomíjejí vliv těchto neformálních norem (v jazyku institucionální ekonomie institucí), a předpokládají, že změny tento vliv překonat nedokáží. Důsledkem je chaos, nespokojenost těch, kdo o změny usilují. Často to vede k "dalšímu tlačení na pilu", k používání násilí při prosazování změn, a tedy, již k výše zmíněnému, utrpení a tragédiím.

U radikálních změn je problém i tom že jsou často dělány stylem "buď a nebo" – buď bude změna nebo nastane konec světa. Buď jsi pro změnu nebo jsi nepřítel lidu a budeš po zásluze potrestán. Radikální změny nepřipouští alternativu, diskusi, jiné pravdy. Vidí před sebou cíl, ale nezajímají se o to, jakými způsoby je dosažen. Tím neříkám, že v řadě oblastí by v ČR neměly proběhnout radikální reformy. Myslím si, že měly. Přesto jsou to reformy v rámci nějakého systému a nikoliv mimo jeho rámec. Navíc, je třeba o těchto reformách diskutovat, je třeba mít na paměti, že mají ty žádoucí i nežádoucí důsledky, je třeba mít nástroje pro případné korekce a na změny, které z reforem vyplynou.

Jako důležité, zde vidím ještě jednu věc: nepředpokládat, že existuje nějaký konečný bod, který když dosáhneme, tak nastane ráj na zemi. Ty vskutku radikální reformy takovéto ráje slibovaly nebo slibují, přinejmenším pro někoho – komunismus přinejmenším pro tzv. dělnickou třídu, nacismus pro árijskou rasu, atd. Demokracie je systém, který žádné konečné body neuznává, který ví, že budoucnost je vždycky otevřená, který ví, že je třeba o věcech neustále diskutovat, zpochybňovat je, atd. Postupné sociální inženýrství toto vše umožňuje. Nemusí být vždy úspěšné. Pokud si ale uvědomíme, že cílem by nemělo být, abychom druhé činili šťastnými, ale spíše zmírňovat opravdové neštěstí druhých, tak u postupného sociálního inženýrství je větší pravděpodobnost, že vskutku zmírníme neštěstí, aniž bychom další způsobily. Opět platí, že naučit se postupné sociální inženýrství je věc dlouhodobé výchovy, není proces, který nastane ze dne na den.

5. Je třeba porovnávat mezní náklady a mezní užitky (mezní příjmy)

Už výše jsem použil termín mezní užitek. Říká, jak je pro nás užitečná dodatečná jednotka, čili, jednotka, kterou získáváme navíc. Tou jednotkou navíc může být i první jednotka – pokud nemáme nic, tam první jednotka, co získáme, je jednotka navíc a přináší nám nějaký užitek. Mezní příjem je potom příjem z dodatečně vyprodukované (apod.) jednotky, čili, co nám přinese daná jednotka. Mezní náklady jsou analogicky náklady, na produkci dodatečné jednotky. Touto jednotkou nemusí být pouze hmotný statek, ale třeba hodina učení. Pokud se hodinu učíte, tak z učení máte nějaký mezní příjem nebo mezní užitek, s učením jsou spojeny ale nějaké náklady, včetně nákladů obětované příležitosti – místo učení byste mohli dělat něco jiného.

Výše jsem uvedl, že dodatečná jednotka nám dříve nebo později začne přinášet nižší mezní užitek. Pokud tuto dodatečnou jednotku spotřebováváme ve srovnatelném čase i prostoru, tak začne dříve nebo později platit, že tato jednotka uspokojuje méně naléhavou potřebu. Stejné je to s mezním příjmem: pokud dodatečná jednotka uspokojí méně naléhavou potřebu, budou její uživatelé za ni chtít zaplatit méně. Firmy (obecně producenti) proto musí snížit cenu a příjem z této dodatečné jednotky bude nižší. Naopak náklady na dodatečnou jednotku (tedy mezní náklady) začnou v naprosté většině případů dříve nebo později růst. Důvod je jednoduchý – dříve nebo později dojdou vhodné výrobní faktory, jež lze použít k produkci  daného statku. Studentům zde obvykle říkám tento příklad: pokud bude vysoká poptávka po jídlech v restauraci, vzroste poptávka po kuchařích. Potom se možná jako kuchař nechá zaměstnat i člověk, který se doposud živil přednášením ekonomie. Nicméně tento člověk jednak toho mnoho neuvaří a jednak bude chtít jako kuchař spoustu peněz, protože ho přednášení ekonomie více bavilo. Náklady na jídlo tudíž nutně vzrostou.

Princip porovnávající mezní náklady na jedné straně s mezním užitkem (respektive mezními příjmy) na straně druhé říká, že, pokud jsou mezní náklady vyšší než mezní užitek, nevyplatí se daná aktivita. Tento princip tak odmítá absolutní, konečná řešení. Mohly bychom mít třeba zcela čistý vzduch, náklady na odstranění každého znečištění by však byly větší než užitek z tohoto odstranění. Princip mezních nákladů a mezních užitků upozorňuje, že žijeme ve světě vzácných zdrojů, že nemůžeme mít neomezené množství statků a že tudíž nemůžeme chtít všechno. Upozorňuje, že jsou věci, které se nevyplatí a proto je lepší je nedělat. Na fundamentalistech jakéhokoliv druhu je nebezpečné právě to, že daný princip odmítají respektovat a usilují o dosažení svých cílů, za každou cenu. Pokud jsem se v jednom z předcházejících bodů kriticky vyjádřil k osobě současného prezidenta republiky, tak nyní se vyjádřím kriticky k některým ekologickým směrům (přičemž podotýkám, že jsem ve volbách do Poslanecké sněmovny volil stranu, která tyto směry reprezentovala) – požadavek ochrany a zachování životního prostředí je pro ně často požadavkem absolutním, bez ohledu na náklady s tím spojené.

Lze namítnout: řada nákladů nemusí být v běžných aktivitách zastoupena. Např. pokud někdo poškozuje životní prostředí, tak danou škodu nemusí hradit, čili do jeho nákladů nevstupuje. Ekonomická teorie tomu říká negativní externalita. Např. znečištění ovzduší se může projevovat na zdravotní stavu populace, často důsledky tohoto znečištění se projeví až za nějaký delší čas, škůdce však tyto důsledky nenese. Přesto daná námitka není podle mne důvodem pro absolutní požadavky. Má smysl usilovat o to, aby negativní externality byly internalizovány, čili, aby je jejich tvůrci hradily. Ale i tak málokdy dosáhneme nějakého ideálního stavu (např. nulového znečištění). Prostě proto, že náklady na tento stav jsou větší než užitek z něj plynoucí.

Oblast ochrany životního prostředí jsem zvolil vědomě, protože na ni se princip mezních nákladů a mezního užitku i se zahrnutím negativních externalit do nákladů a pozitivních exteranlit (pozitivní externalita = užitek, který dostává příjemce zdarma nebo za nižší cenu, než tržní) demonstruje asi nejnázorněji. Stejně tak ale daný princip platí i pro svět zážitkové pedagogiky. I v něm lze usilovat o dokonalost za každou cenu, i v něm lze stanovovat požadavky, jaké by akce měly být, co všechno by se kolem nich mělo dít. Nicméně i zde, je třeba porovnávat mezní náklady – jaké úsilí vyžaduje splnění daných požadavků s užitkem z těchto požadavků. Mnohdy se přitom ukáže, že mezní náklady na nějakou aktivitu jsou vyšší než mezní užitky (příjmy) s ní spojené. Tím rozhodně nechci říci, že akce mají být nepřipravené, nekvalitní apod. Nepochybě na nich nesmí docházet k poškozování účastníků, nepochybně nesmí být účastníci ohrožováni, nepochybně za cenu, kterou účastník zaplatí musí být nabídnuta adekvátní kvalita. Ale nelze očekávat zázraky, nelze očekávat, že lidé, kteří tyto akce dělají ve volném čase, dobrovolně, je připraví absolutně dokonale, že budou schopni splnit jakýkoliv požadavek, který se s přípravou vymyslí. Obávám se, že v mnoha případech lidé, kteří se ve světě zážitkové pedagogiky pohybují, na princip porovnání mezních nákladů a mezních užitků zapomínají, a jsou potom překvapeni, že se nedaří nacházet nové organizátory, že i účastníci se tolik nehlásí apod. Přitom stačí jediné: dávat si přiměřeně realistické cíle, zkoumat a diskutovat, na co máme síly a na co už nikoliv. Tedy porovnávat mezní náklady a mezní užitky (příjmy).

6. Člověk se skrupulemi a citlivost pro cizí nářek

Člověka bez skrupulí lze definovat slovy Václava Bělohradského (viz text z roku 2002, opět psaný bez háčků a čárek) jako člověka který se "podrizuje objektivni nutnosti dejin, jez se skrze neho prosazuje, proto stavi koncentracni tabory, planuje konecna reseni, vymysli noveho cloveka a odsouva vse, co se v nem proti tomu bouri, daleko od sebe jako zbytecne skrupule, prezitky, pocity.”. Skrupule je možná složitější, méně jednoznačný termín pro svědomí, pro vnitřní hlas, který říká, že ne vše je dovoleno, že jsou věci, které se nedělají. Skrupule připomínají naši zodpovědnost, skutečnost, že ve většině případů, jsme to pouze my, kdo se rozhodujeme a kdo musíme nést důsledky za toto rozhodnutí – ať pozitivní nebo negativní. Jinými slovy, nelze se vymlouvat, že já jsem plnil pouze rozkazy, že špatní, jsou ti, kdo my je dávali. Nelze se vymlouvat, že pokud nějakou špatnou věc neudělám já, tak ji bude dělat někdo jiný a bude ji dělat ještě hůře. V těchto dnech jsem četl hezkou analogii: za socialismu i po jeho skončení se řada osob vymlouvala cca následovně: "pokud já nevstoupím do strany, nevezmu danou funkci, nenapíši udání ...", udělá to někdo jiný a bude hůř. Nyní se řada lidí vymlouvá: "pokud já nebudu dávat/brát úplatky, nebudu manipulovat s veřejnými zakázkami apod., bude to dělat někdo jiný a bude hůře.". Přečtěte si pro zajímavost, jak mluví aktéři spojovaní s korupční aférou, jež se v závěru letošního roku objevila na Státním fondu životního prostředí a vyjádření daného druhu zde najdete. Je to přesně ona obhajoba, která rezignuje na skrupule, která dělá z lidí objekty a nikoliv subjekty.

Není-li bůh, je vše dovoleno, píše Dostojevskij. Stačí nahradit slovo bůh slovy typu mravní kodex, zákon, svědomí. Pokud toto chybí, je vše dovoleno. Skrupule někam zmizí, jsou zasunuty. Možná se schovávají, možná se občas ozvou, ale jsou potlačovány. Člověk bez skrupulí myslí jen na svůj prospěch, usiluje o dosažení cíle za každou cenu, neohlíží se na prostředky. Špatnosti si omlouvá, zapomíná je. Zbavit se skrupulí znamená zbavit se lidství, zbavit se opravdových vztahů, lásky, přátelství apod. Člověk bez skrupulí de facto přestává být člověkem a stává se nelidskou bytostí.

Skrupule nás učí být citlivý na cizí nářek. V textu z roku 2002 jsem psal, že žádný z nás nemůže reagovat na všechno utrpení, které na světě existuje. Musíme si vybírat, co jsme schopni unést a co už nikoliv. Slovy předcházejícího bodu: musíme porovnávat mezní náklady a mezní užitky. Ti, kdo chtějí spasit svět, často usilují o odstranění veškerého utrpení, a to za každou cenu. Jak píši výše, cílem by nemělo být učinit co nejvíce lidí šťastnými, ale usilovat, aby co nejméně lidí bylo nešťastnými a aby ostatní mohli štěstí hledat sami, prostředky, které uznají za vhodné, přičemž samozřejmě neomezují hledání štěstí jiných.

Nejsme sice schopni odstranit veškeré utrpení, můžeme ale být schopni jiné věci: můžeme být citliví na cizí nářek. Můžeme projevit soucit, můžeme si být vědomi toho, že se někde děje křivda, včetně toho, že nemáme sílu tomuto dění zabránit, třeba právě proto, že naše mezní náklady na zabránění by byly vyšší než mezní užitek z toho plynoucí. Citlivost na cizí nářek nás ale dělá lidmi, díky ní se z izolované bytosti stáváme sociálním člověkem, díky ní si všímáme pocitů druhých, díky ní jsme schopni o těchto pocitech verbálně i neverbálně (pohlazením, objetím, apod.) komunikovat.

Posledních 20 let přineslo spoustu knih o emoční a jiné inteligenci. Skoro se někdy zdá, že přes prosazování nejrůznějších měkkých dovedností (kam patří i citlivost na cizí nářek v podobě empatie, porozumění, ale i schopnosti poznat druhé, apod.) nezbývá čas na ty tvrdé, které jsou rovněž nutné, protože bez nich bychom nebyli schopni nic vyprodukovat. Obávám se ale, že se mnohdy stále nedostává ani emoční, ani ta běžně chápaná racionální inteligence. Opět je to dáno výchovou, co učíme, jakými způsoby učíme. Svět zážitkové pedagogiky by opět měl učit citlivost pro cizí nářek, mělo by to být jedno z jeho velkých témat. Tím obecným ideálem, o který má smysl usilovat, jak si musíme být vědomi skutečnosti, že jej nelze dosáhnout absolutně, by měla být rovnováha racionální i emoční inteligence. Analogie: princip jing a jang. Na druhou stranu platí, že jakákoliv rovnováha je statickým stavem, bez vývoje, bez dalších cílů, jakákoliv inovace vyvádí svět z rovnováhy. Čili, můžeme o ideál rovnováhy usilovat, ale musíme si být vědomi, že nemůže být dosažen nejen pro to, že každý z nás je jiný, má jinak rozložené schopnosti, ale i pro to, že lidský vývoj nutně rovnováhu narušuje. Přijmout danou skutečnost není jednoduché. Nicméně paradoxně, její přijmutí vede alespoň k větší vnitřní rovnováze.

7. Realita je sociální konstrukcí

Realita je sociální konstrukcí je hlavní tezí radikálního konstruktivismu. Pokud bych měl citovat (viz http://www.lirtaps.cz/publikace/radikons.htm), tak "Radikální konstruktivismus umožňuje empiricky fundovanou alternativu novodobého vědeckého pozitivizmu, bez podlehnutí módním trendům kritiky vědy z iracionalistických pozic. Produktivním způsobem překonává relativistické a skeptické pozice tím, že prokazuje, že právě subjektivní závislost našich konstrukcí skutečnosti může vysvětlit naše úspěšné jednání v sociálně přijatém a zdánlivě objektivním fyzikálním světě. Poskytuje argumenty pro smysluplné překonávání evropské tradice myšlení a poukazuje na naši plnou odpovědnost za přírodu a sociální prostředí, v nichž žijeme." Ještě jinak (z téže www stránky): radikální konstruktivismus říká, "že mozek není žádným světu otevřeným reflexním systémem, nýbrž systémem funkcionálně uzavřeným, který rozumí jen své vlastní řeči a operuje jen se svými vlastními stavy. Z toho vyplývá, že organismus nesporně svou fyziologickou a funkcionální povahou vytváří svůj vlastní svět. Jemu přístupný svět je proto jeho kognitivní svět, nikoli svět takový, jaký je. Proto doslova vytváříme svět, v němž žijeme, tím, že žijeme." Neexistuje žádný praobraz světa. Mozek může jen pro sebe a v sobě prezentovat, může jen konstruovat. Radikální konstruktivismus rozvíjí myšlenku, kterou formuloval už Immanuel Kant, když tvrdil, že nemůžeme poznat "věc o sobě", tj. objekt stojící mimo nás jinak než způsob lidského poznání. Radikální konstruktivismus rovněž popírá možnost poznání nezávislého na poznávajícím subjektu. Tvrdí, že existuje pouze poznání "zúčastněných pozorovatelů", že neexistuje jedno universum, ale pouze mnohé verze světa, jakési "multiversum". Každá jednotlivá verze světa je konstruovaná v říši jazykových a řečových významů. Teorii poznání povznáší z otázky "co?" na otázku "jak?", koncentruje se na průběh poznání, na jeho působení a výsledky.

Protože jsme lidé, tak nutně poznání každého z nás bude mít společné rysy. Jsme proto schopni se domluvit, sdílet naše zkušenosti, jsme schopni diskutovat, dohadovat se, co je pravdivé, krásné, co je správné apod. Na druhou stranu každý z nás vidí věci o sobě jinak – právě proto, že máme odlišné zkušenosti apod., koneckonců i proto, že se na ně díváme z jiných pohledů, nebo v rozdílných časech.

Pokud přijmeme, že svět je sociální konstrukcí, respektive, že jsme to my, kdo svět pojmenováváme, kdo v něm nacházíme vazby, souvislosti apod., je větší šance pro pluralitu, pro uznání odlišných názorů, pro diskuse nad jednotlivými přístupy. Je tak narušena představa monopolu jediné pravdy, jediného správného názoru. Jako ekonom vím, že monopol je škodlivý a platí to i v oblasti poznání. Častá námitka zde zní: nelze klást na stejnou úroveň vědecké a iracionální názory, přijmout tuto pluralitu znamená souhlasit i s tmářstvím, šarlatánstvím, názory, které odporují současnému stupni poznání, apod. Na výše uvedené stránce se ptají: "Znamená to, že pozorovatel může učinit jakékoli pozorování? Znamená to snad rezignaci na pravdu založenou na skutečnosti?" Odpověď zní: "Nikoli... On či ona mohou učinit pouze taková rozlišení, která jsou povolena jeho či její strukturální vázaností s prostředím... Co je však důležité pochopit, je to, že vnímání není a nikdy nemůže být objektivní, a proto všechna pozorování mají tutéž platnost, včetně růžových slonů, které spatřují alkoholici... Žádné z těchto pozorování není objektivní, ale všechna jsou platná (valid) v tom, že jsou specifikována strukturou vazby pozorovatele s prostředím. Z těchto důvodů skutečnosti, které vytváříme, jsou všechny oprávněné." Platnost (validnost) však neznamená pravdivost. Alkoholik, který vidí růžového slona, se mýlí. Objev plurality pravdy je spíše výzvou k zodpovědnosti za pravdu, je výzvou, že pravda musí být pečlivě zvažována, že nesmí v úsilí za pravdu být bez dalšího odmítány jiné názory. Pohled jediné pravdy, dělá z těch, kteří s touto jedinou pravdou nesouhlasí, vždy do nějaké míry nepřátele. Myšlenka plurality pravdy nabádá k dialogu, k diskusi. Pokud připustíme pluralitu pravdy, tak zároveň připouštíme, že jsme omylní. Čili ve světě pluralitních pravd by to měl být spíše šarlatán nebo alkoholik, kdo uzná, že se mýlil.

Možná to zní poněkud naivně, možná konstruuji nějaký ideální svět. Lze oprávněně namítat, že realita je jiná – že mnohdy se vedou dialogy, které připomínají dialogy hluchých. Např. lidé, kteří věří v esoteriku, pouze odmítají neesoterické přístupy. Lidé, kteří jsou založeni převážně rozumově (např. členové spolku Sysifos) pro změnu odmítají připustit, že existují i jiné pohledy. Můj názor říká, že dotyční si nárokují jedinou možnou pravdu, že odmítají dialog, že odmítají přístup, že pluralita pravdy vyžaduje zároveň zodpovědnost při jejím formulování a konstruování. Pokud ještě budu citovat (http://www.gaudia.cz/o-nas/teoreticka-vychodiska) tak, "radikální konstruktivismus tvrdí, že objektivní svět je nám nepřístupný a proto nemá cenu se jím zabývat, staví v kontrastu k objektivistickým vědám do středu svého zájmu pozorovatele a nabízí možnost nazírat na veškeré teorie jako na konstrukt pozorovatele, který je stvořil. Vše, co o realitě můžeme říct, je to, jak ji vidíme my. Neobjevujeme vnější svět, ale konstruujeme jej. Tento způsob nazírání na svět má pro terapeutickou situaci zásadní význam. Umožníme-li klientovi, aby se sám sebe prožíval, jako autora světa, v němž žije, možnost vytvoření nového, přijatelnějšího světa se pak jeví mnohem reálnější."

Myšlenky radikálního konstruktivismu se často uplatňují v terapeutické praxi. Proto poslední citát končí slovy o klientovi. Obecněji se ale domnívám následující: pokud do středu postavíme pozorovatele, postavíme do středu člověka. Dále tím vyzdvihneme člověka jako aktivní, tvořící a poznávající bytost, jako bytost, která mění svět, která je si vědoma svého bytí. Postavíme-li do středu člověka, budeme se více dívat na člověka jako na cíl a nikoliv jako na prostředek. Přiblížíme se tak Kantovu kategorickému imperativu "jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek".

8. Život je řešení problémů

Právě proto, že naše jednání má zamýšlené i nezamýšlené důsledky, proto, že jakákoliv situace vzniká jako výsledek jednání řady lidí, právě proto, že jsme bytost vystavená sázce, právě proto, že platí, že budoucnost je vždycky otevřená, rovněž platí, že život je řešení problémů. Většina situací nás vystavuje nějakému rozhodování, tedy nějakému problému. Ovšem tím, že se rozhodneme, vystavíme se jiné situaci a jinému problému. Takto lze dále pokračovat, přinejmenším po dobu existence lidstva.

            Ryze nekriticky se domnívám, že jednu věc, kterou umím, je řešit problémy. Baví mne nacházet řešení praktických situací, babí mne rozhodovat se pod tlakem, baví mne krizové rozhodování, kdy není na rozhodnutí příliš mnoho času, kdy žádná volba není jednoznačně optimální, kdy se pohybujeme v podmínkách "něco za něco", tj. k tomu, abychom něco získali, musíme něco ztratit. Je mi jasné, že ne každý člověk to může mít podobně. Je mi také jasné, že doposud jsem neřešil žádnou vskutku existencionální volbu, ve které jde o život apod. Potom rozhodování a řešení problémů získává zcela jiné dimenze. Pokud však zůstaneme u běžného rozhodování, čili u rozhodování na úrovni průměrné každodennosti, je třeba počítat s tím, že život byl, je a bude řešení problémů. Opět jako jeden z velkých úkolů výchovy vidím, aby se člověk naučil řešit běžné problémy, aby se naučil pracovat s neúplnými a rychle se měnícími informacemi. Jako klíčové vidím potom zde zmiňovanou skutečnost, že i většina běžných rozhodnutí má charakter rozhodnutí "něco za něco", čili, že nelze mít všechno, že při rozhodování musíte podstupovat riziko, že se musíme být schopni něčeho vzdát, že bychom neměli být překvapeni, že, i když se snažíme, tak naše rozhodnutí nemusí vyjít. Měli bychom se naučit, že ve většině případů neexistuje ideální řešení, ale řešení reálné s přednostmi a nedostatky a že je třeba tyto přednosti a nedostatky zvažovat. Pokud takto přistoupíme k řešení problémů, tak je větší pravděpodobnost, že nebudeme muset řešit existencionální problémy typu "život za život". Tím neříkám, že tyto existencionální problémy zcela zmizí, je jasné, že jim budeme stále vystaveni, ale myslím si, že jim budeme vystaveni v menší míře.

            Pokud se ještě vrátím k tématu ekonomické krize, tak lze rozvést, to, co je uvedeno v bodě 3 tohoto textu – před krizí došlo k podcenění rizika, rozšířila se představa, že většinu statků (např. nemovitosti) může mít většina subjektů ihned, že se při tom nemusí uskrovňovat apod. Obdobně při řešení krize mi přišlo, že často je cílem vyřešit krizi za každou cenu, aniž bychom uvažovali o budoucích důsledcích jednotlivých kroků. Jak sice podle mne na jednu stranu platí, že každé jednání v konečných důsledcích vytváří jiný problém (přičemž jednáním je i nečinnost, tedy i nečinností vznikají další problémy, v mnoha případech závažnější, než kdyby člověk jednal), tak na druhou stranu snaha řešit problém "za každou cenu", vede také k větším problémům než zvažování, co ještě ano a co ještě ne. Pokud řešíme problém za každou cenu, tak vlastně nezvažujeme mezní náklady a mezní užitky, čili rozhodujeme se chybně – ekonom by dokonce řekl neracionálně.

            Přistoupíme-li k životu k jako neustálému řešení problémů, tak zároveň dáme větší prostor omylu, chybě, ale zároveň i jejich opravování, nápravě. Dáme větší šanci tomu, že, pokud se nějaký krok ukáže jako nesprávný, bude možno jej vrátit, změnit apod. Naopak přesvědčení, že se podaří všechny nebo většinu problémů jednoznačně vyřešit, je přesvědčení jehož důsledkem jsou obtížné vratitelné činy, činy s dalekosáhlými důsledky. Připustíme-li, že život je řešení problémů, zároveň připustíme, že život je těžký, složitý, že vedle radosti přináší i utrpení, tíhu, smutek apod. V okamžiku, kdy se nám podaří danou skutečnost vyjádřit, verbalizovat, pojmenovat (přičemž nemusíme používat pouze mluvené prostředky, ale i další formy), máme větší naději, že se nám ji podaří zvládnout, zpracovat. Jedno čínské přísloví zde říká "dej drakovi jméno a zkrotíš ho". Pojmenujeme-li život jako řešení problémů, tak také jednotlivé problémy alespoň částečně zkrotíme.

9. Usmívej se a užívej si to

Nabádat, aby si to člověk usmíval a užíval v čase ekonomické krize, v čase existenčních a dalších starostí, může znít troufale. Skoro by se dalo říci, že si autor koleduje o facku. V textu z roku 2009 jsem napsal: "text písně První signální mám hodně rád a heslo "jaký si to uděláš, takový to máš", je i mým heslem – a to i přesto, že výše píši, že hesla nemám rád. Toto heslo totiž podle mne nic neslibuje, naopak zdůrazňuje, že vše záleží na nás. Vím samozřejmě, že úsloví "jaký si to uděláš, takový to máš", nemusí vždycky platit, že to není tak jednoduché, někdy se můžeme snažit, ale nedaří se. Přesto má smysl se pokoušet "nějak si věci udělat, dívat se na svět pozitivně"". Vskutku si hluboce uvědomuji, že ani "jaký si to uděláme" ani "jaký to budeme mít" nezáleží jen na nás. Ostatně i předcházející body (např. bod 1) poukazují na to, že jsme vystaveni sázce, většinu věcí nemáme jistých, apod. Pokud však je realita sociální konstrukcí, tak pokud se budeme usmívat a užívat si to, tak je větší pravděpodobnost, že budeme vskutku konstruovat realitu, ve které bude přítomen úsměv a kterou si užijeme.

K mým nejoblíbenějším krátkým úslovím patří "Dobře Ti/Vám tak" a právě "Užij si to". Jsou nepochybně projevem mého cynického a ironického pohledu na svět, ale snad v nich vyjadřuji i něco více. Snad v nich vyjadřuji naši zodpovědnost, to, že jsme pány našeho osudu, že pouze my sami se musíme rozhodovat a nést za tato rozhodnutí zodpovědnost." Snad v nich vyjadřuji i to, že pokud budeme o něco usilovat (nutnou podmínkou jsou samozřejmě přiměřeně realistické cíle), tak je větší pravděpodobnost, že daných cílů může být dosaženo, než bez této snahy. Možná, to, co zde píši, je naprosto banální. Přesto jsem stále překvapován, kolik lidí se dívá na svět zcela negativisticky, zatrpkle, kolik lidí se neumí radovat, smát, kolik lidí má k užívání daleko. Ano, viz výše, uvědomuji si, že pokud někdo má finanční nebo zdravotní problémy, nepříjemnou práci, atd., je toho k užívání a k úsměvu relativně velmi málo. Přesto nevěřím, že se tam nenajde vůbec nic.

V textu z roku 2005 jsem v závěru citoval Jana Masaryka a jeho recept na štěstí: "Tak za prve: Clovece snaz se mit ridi rad.Mysli vic na ne nez na sebe.A pamatuj si, pokud nekomu pomuzes, nekomu, kdo si to zaslouzi, budes mnohem stasnejsi. Za druhe: budes si opakovat prvni prikazani desektrat za den. Musis mit v sobe co nejvice pokory. Ponevazd pak te nebude zadny neuspech zrat. Nebudes myslet na bobkove vence, ale na to, abys byl uzitecny. Za treti: clovece smej se taky nekdy. Ja vim, ze zivot neni zrovna cirkus, ale taky to neni mucirna. Za ctvrte: zkus delat, co mas opravdu rad. Kdyz uz nemuzes byt astronomem ve dne, tak se divej na hvezdy aspon v noci. Za pate: nebud numismatik: ono je lepsi sbirat zkusenosti a silne zazitky nez prachy. Za seste: koukej kolem sebe na kazdem kroku a nauc se tesit z malych veci.  Za sedme: zajimej se o co nejvic veci. O vsechno! A hlavne o kazdeho! Ono se i na tom nejnudnejsim chlapovi najde neco zajimaveho. Za osme: nerozciluj se. Rozcileni neni program, jak rikal muj tata. Za devate: musis mit nejakeho konicka.Pomuze to cloveku, aby taky nekdy vyprah. Za desate: Ale pockejte. Ja to nemuzu namackat vsecko do desatera prikazani. On clovek musi delat moc a moc veci, kdyz chce byt stastny. Jiste na moc dulezitych veci zapomenu. Ale alespon takhle. Spocitej si to sam. Nikomu nic nezavidte. Ono to nepomuze. Nezavirejte se nikdy do sve skorapky, at je sebekrasnejsi. Telo chce byt taky stastne. Tak s nim chodte taky na cerstvy vzduch. Zdravi je naramne dulezita vec. Ne, ze by nemocny clovek nemohl byt stastnejsi. Ja znal spoustu nemocnych, ktery byli mozna stastnejsi nez my dva. Ale zdravy clovek muze zit jeste plnejsim zivotem. Jo a jeste jedna vec. Za sedmadvacate: Nemysli si, ze podle tohoto receptu budes zarucene stastny clovek. Ono se k tomu potrebuje taky trochu stesti. Potrebuje se k tomu napriklad trochu vzacneho koreni, kteremu se rika laska. A to nedostanete na listky: A taky nekoupite na cernem trhu. Na to musite mit stesti. Bud lasku najdete nebo ne. ... Kdyz to musi byt, muzete pridat misto tohohle koreni, misto lasky, koreni jine, kteremuse rika vselijak. Moudrost, brat zivot, jaky je a jeste vselijak."

Myslím si, že tento recept právě v sobě obsahuje úsměv a úsilí i tu řeholi, tu obyčejnou každodenní průměrnou každodennost si alespoň částečně užít. A zase: pokud se usměje, pokud si alespoň něco z našeho života užijeme, je větší pravděpodobnost, že člověk pro nás nebude jen prostředkem a cílem. Úsměv a schopnost svět si užít je možná malý krok na cestě postupného sociálního inženýrství za lepší svět, ale krok nikoliv nepodstatný.

10. Filosofovat, znamená učit se umírat

Jedna z knížek, které mám hodně rád, je "Rozumět životu" (autor Luc Ferry), říká, že dobrá filosofie by měla mít 3 dimenze – a) pochopit to, co je (tj. teorie), žízeň po spravedlnosti (tj. etika) a hledání spásy (tj. moudrost). Často se filosofie redukuje pouze na kritickou rozumovou vědu (v zásadě na teorii) a stranou zůstávají zbylé dimenze, zejména ta třetí. Nicméně samotná teorie ani etika nezabrání stárnutí, nemocem, bolestným rozchodům, váháním nad účely výchovy, nudě apod. Tvrzení, že filosofie se mnohdy redukuje pouze na teorii a případně i na etiku,neplatí samozřejmě absolutně, např. existencionální filosofie má podle mne téma hledání spásy jako hlavní. Tato filosofie zdůrazňuje, že člověk je jediná bytost, která si je vědoma své konečnosti, která ví, že jeho bytí, je bytí k smrti, že smrt je konečná (přinejmenším určité existence). Proto se třeba ptáme, jaký smysl má naše snažení, když stejně zemřeme, proto (ale nejen proto) nás asi pravděpodobně přepadají deprese, smutky, splíny, žaly apod.

Moudrost znamená přijmout fakt naší konečnosti, uvědomit si naší omezenost a přesto nerezignovat. Přesto o něco usilovat, přesto se pokoušet žít, pracovat i bavit se, činit i hrát si. Různé filosofie nabízejí různé odpovědi, jak danou moudrost získat. Stoikové (volně cituji podle výše uvedené knihy "Rozumět životu") např. propagují heslo "doufat o něco méně, milovat o něco více". Já to interpretuji jako doufat o něco méně, že se nám vše podaří, a milovat o něco více ty situace, kdy se daří – když se daří můžeme milovat i druhé lidi, když se daří, tak si užíváme a usmíváme se. Když se daří, jsou to chvíle, kdy si uvědomujeme, že na světě nejsme jen proto, abychom jej měnili, ale také pro to, abychom ho milovali a užívali ze všech sil krás a radostí, které nám nabízí. Ale ani tyto chvíle naší konečnost neodvrátí.

Ta konečnost se někdy projevuje velmi absurdně. Říkal jsem to svým kamarádům (např. Robertovi "Robinovi" Pikovi), psal jsem to v nějakém mailu, že mne v poslední době oslovily následující události:
"- porouchane auto na dalnici, v odstavnem pruhu, lide v pohode vystoupi, jdou mimo nej. Jeden se rozhodne vratit pro vystraznou vestu, vleze do auta. V tu chvili do auta narazi kamion a clovek, který pro tu vestu sel, zahyne.
- jiny clovek jede autem kolem bouracky. Zastavi a jde pomoci. Cestou, kdyz jde, ze zatacky vyjede dalsi ridic, který ridi pod vlivem drog, člověka, co sel pomoci, srazi, a ten zahyne.
Marne zde hledam jakoukoliv logiku, vysvetleni. Kdyby ti lide neudelali, co udelali, jsou asi mezi nami."

Ta konečnost tu s námi je a můžeme se tedy ptát proč. Racionální filosofie hledala spásu a odpovědi v panství rozumu – domnívala se, že, pokud poznáme co nejvíce, dokážeme rovněž vyřešit co nejvíce věcí. 20. století jednoznačně ukázalo, že produkty rozumu stejně jako jiné produkty mohou být zneužity. Technologie koncentračních táborů, plynových komor byla velmi rozumná, svým způsobem by se dalo říci velmi efektivní, ale hluboce nelidská. Dá se říci, že díky racionalitě rozumu, řada lidí poznala onu konečnost dříve, než by museli. Proto se objevilo postmoderní myšlení se svým odmítáním věčných pravd, se svou pluralitou, se svými možnými světy. Ta pluralita samozřejmě má své nebezpečí – jako by je vše dovoleno, všechno může být pravda. V nepřeberné mozaice názorů se může ztrácet to podstatné, to důležité, to opravdivé. A navíc ani pluralita nejrůznějších pravd nás od smrti neodvrátí.

Existuje tedy nějaké řešení? Odpovím jinak: pokoušíme se hledat konečné řešení na to, co už samo o sobě je konečné řešení. Tudíž nějaké definitivní řešení spíše neexistuje. Moudrost, schopnost sebereflexe, schopnost diskuse, schopnost hledání pravdy, schopnost naučit se milovat, žít jako dospělí, přijmout naši zodpovědnost a konečnost, možná jsou způsobem, jak prožít plnohodnotný život, život, který přes svoji konečnost může být zábavný a stát za to. Život, ve kterém se potkáme s lidmi, kteří jsou pro nás zdrojem inspirace, obohacení, s lidmi, kterých si budeme vážit, u kterých (včetně sebe) budeme tušit jejich konečnost, takže se k nim budeme chovat opravdově, autenticky, váži si jich, milovat je.

Ale jsou to jen způsoby, jsou to jen cesty, které mohou selhat, které mohou být slepé a nejisté.

11. Nic není nejdůležitější aneb všechno může být jinak

Snad se mi podařilo má témata nějakým rozumným, uceleným způsobem shrnout. Přesto, ještě jeden bod. Všechno opravdu může být jinak, než jak to vidím já. Takže o mém textu přemýšlej, diskutuj, nesouhlas.

Člověk, kterého jsem si hodně vážil – Pavel Tigrid, říkal, že za každou pravdou čeká pravda neméně závažnější. Souhlasím s ním. Absolutní, definitivní pohledy opravdu nemám rád, myslím si, že jsou překážkou pro barevné vidění světa, pro objevování toho, na první pohled, skrytého, utajeného. Proto říkám, všechno může být jinak a nic není nejdůležitější. Na vše se lze podívat z jiného úhlu a pohledu, o všem lze diskutovat, střetávat se. Lze to přitom dělat kultivovaně, užívat si to, bavit se při tom a smát se.

Tak, ať se to daří.

Přeji vše dobré

GOOD LUCK v roce 2011.

Měj se fajn.

Petr (Wawi) Wawrosz.